Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Léčitelka

„Zatraceně,“ zamumlal Severus, když chňapl po papíru v Harryho rukou. Jediná věc, které se mermomocí chtěl vyhnout v tomto poněkud riskantním podniku, byla publicita. Věděl, že s nimi na ministerstvo neměl chodit. Věděl, že měl trvat na jejich přestrojení. „Jsou zvyklí vidět nás na ministerstvu. Nikdo si nevšimne,“ tvrdili. Severus si odfrknul. To bylo naposledy, kdy uvěřil jejich ujištění.

„Ve skutečnosti to není tak zlé,“ dodal Harry chvatně. „Neví se, co jsme tam dělali nebo proč. Důvod naší návštěvy zná jen Kingsley a ten neřekl víc, než že šlo o setkání Řádu. Vážně je to ve zprávách jen proto, že Severuse na ministerstvu nezahlédli roky, takže jen vidět jej a navíc s námi zjevně rozvířilo vody.“

Severus se příliš zahloubal do prohlížení článku, aby odpověděl. To on posoudí, jestli je to ‚zlé‘ nebo ne. Jakmile skončil, souhlasil s Harrym, ale jen taktak. Ano, bylo to jen plácnutí do vody o Severusi Snapeovi, který se objevil na ministerstvu i se dvěma třetinami Zlatého tria. Našly se zde spekulace (Půjde nakonec Severus Snape před soud? Usiluje Harry Potter o post ministra? A co Ron Weasley, který věc nijak nekomentoval?), ale nic konkrétního, ani blížícího se pravdě. Jen obvyklé hovadiny. Článek nijak nezmiňoval děti v jeho péči. Dovolil si vydechnout. Bylo to ale blízko, příliš blízko.

Podal noviny Hermioně, aby si je také prohlédla. Rychle je proběhla, ušklíbala se a nahlas četla pasáže, které ji urážely. „Zatímco nečekaný příchod bývalého špiona a ředitele Bradavic přitáhl pozornost téměř všech na ministerstvu, nemůžeme si pomoci, ale překvapuje nás jeho doprovod, Hermiona, která byla naposledy viděna, jak se řítí bez vysvětlení z jejího bývalého pracoviště na odboru uplatňování kouzelnických zákonů. My z Věštce si říkáme, jestli oba incidenty nemají nějakou spojitost a pokud ano, jaký je mezi těmi dvěma vztah. Hnus!“ Noviny zmuchlala a hodila je do ohně s takovou vervou, až na zem popadalo trochu popela. Okamžitě se objevil Krátura se smetáčkem a mumlal si něco o nečistých čarodějkách (Harry mu výslovně zakázal jeho oblíbené nadávky), co plní dům špínou. Ignorovali ho.

„Harry má pravdu, mohlo to být horší.“ Severus neměl náladu přiživovat Hermionino rozhořčení. „Ale bylo to blízko. Hlavně jsem měl dát na instinkty a nechodit s vámi. Od teď přitáhneme pozornost, jestli se někde ukážeme společně, což je to poslední, co potřebujeme. Chvíli nás nesmí být vidět spolu. Nějakou dobu budu absolventy navštěvovat sám. Jestli půjdu do Azkabanu nebo jinam, kde budu na očích, přítomnost doprovodu by byla nápadná. Pokud některý z vás půjde na místo spojené s naším projektem, zamaskuje se. Přežene se to, ale musíme tomu dát čas.“

Harry a Hermiona váhavě přikývli. To on byl špionem, on věděl, jak manipulovat ostatními, věděl, jak toto přečkat. Nelíbilo se jim to (v podstatě jim nařídil domácí vězení), ale věřili jeho instinktům. Dvacet let úspěšně udržoval své motivace a aktivity nejednoznačné, pravděpodobně by to zvládl i ve spánku.

Právě když Krátura douklízel zbytky popela, krb zeleně zazářil a vyklopýtal z něj Neville Longbottom. Další prach na koberci vyvolal opětovné Kráturovo brblání. „Bré ráno,“ pozdravil Neville nervózně. Evidentně nečekal, že tu narazí na všechny.

„Neville, co tady děláš? Nemáš vyučování? Něco se stalo?“ naléhal Harry.

„Je sobota,“ odpověděl Neville. „V každém případě jsem přišel, abych vám řekl, že Poppy souhlasí. Dorazí zítra, aby je všechny prohlédla. Říká, že nepotřebuje jejich oficiální lékařské záznamy, postačí, co máte po ruce a co jí řeknou. Jen by se s vámi ráda setkala, než je uvidí, aby vstřebala podstatu situace.“

„Madame Pomfreyová, samozřejmě!“ zvolala Hermiona vzrušeně. „Proč nás to nenapadlo? To je báječné.“

Severus seděl s kamenným výrazem a nereagoval. Přijde zítra a on se s ní setká. Neviděl ji od… no, od tehdy. A věděl přesně, co si o něm tehdy myslela.

Ta představa naplnila jeho srdce hrůzou větší, než by zvládl mozkomor.

ooOOoo

„Severusi?“ zeptala se Hermiona pozdě v noci, když si spolu hověli v posteli. Kdo by si pomyslel, že Severus Snape, všemi bradavickými studenty za poslední dvě desetiletí obávaný učitel, se rád tulil? Nešlo o majetnickost, ale o touhu dávat a přijímat cit. A rozhodně by nikdy nepřiznal, že se mu to líbí. Tak to nikdy nezmínila. Prostě se budou mazlit a on bude předstírat, že ho k tomu přiměla ona a tak to i zůstane.

„Hm?“ Zněl ospale, ale že je vzhůru, poznala Hermiona podle toho, jak prsty zachytával její kadeře, natahoval je a pak sledoval, jak se smrskávají do původního tvaru.

„Ohledně Azkabanu…“

„Chceš vědět, co udělal pan Gibbon?“ Hermiona přikývla. „Zašel do mudlovského výčepu, kde se opil a rozzuřil, načež použil hůlku na tři hosty a změnil je na ovce.“

„Je v Azkabanu za toto?“ Barty Skrk mladší změnil Draca Malfoye na fretku, aby jej veřejně ponížil, a bylo ticho po pěšině, jen profesorka McGonagallová se rozzuřila. Něco takového by klidně mohli vyvést Fred a George Weasleyovi. Vlastně, možná to kdysi provedli Percymu…

Severus přikývl. „Nezákonná lidská přeměna, plus protiprávní kouzlení nezletilých, plus porušení zákona o utajení, plus dítě Smrtijeda.“

„Z toho všeho jej obžalovali? Šlo jen o výtržnictví – jak za to mohl být poslán do Azkabanu?“

Severus si povzdechl. „Je to zákon.“

„Navýšení trestu za to, že je někdo dítě Smrtijeda, není zákon.“

„Oficiálně ne. Ale Starostolci je povoleno vyměřit maximální trest pro takovéto provinilce, stejně jako sčítat tresty za jednotlivá provinění, čímž se dostane na hranici pro trest v Azkabanu.“

„Nemůžu uvěřit, že to udělali.“

„Také jsem tomu nechtěl věřit. Celou dobu jsem byl v soudní síni. Nešlo o nezaujatý soud. Jeho přidělený právní zástupce ani nebyl na jeho straně.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Je to všechno ještě depresivnější, protože s tím Kingsley nic neudělá.“ Zvedla se na loket, aby mu viděla do očí. „Severusi, jestli ministerstvo není ochotné pomoci, musíme udělat všechno proto, abychom děti udržely mimo. Prosím. Nemůžu to znova sledovat.“

„Tak se mnou už nechoď,“ opáčil Severus. „Stejně bude nejlepší, když v dohledné budoucnosti nepůjdeš.“

„Víš, jak to myslím,“ odsekla. „Co dobrého tu pro ně děláme, když je čeká toto? Možná jsem blázen do zoufalých případů, ale chci pro ně něco udělat, cokoliv. Vím, že je sem nemůžu přivést, aniž bych riskovala všechno, a vím, že toho moc víc dělat nemůžeme. Vím, že i dál budou jejich volby stejné, ale prosím, jen o tom popřemýšlej.“

Severus si povzdechl a uhnul očima. „Není to věc přemýšlení,“ zašeptal. „Nemůžu pro ně nic udělat. Nemůžu z Azkabanu odvést vězně, že? Xavier Yaxley tady nemůže být, pokud bude závislý na drogách. Nemůžu ho mít u dětí a nemám vybavení, abych mu pomohl detoxikovat se. Ty dívky… na tom místě… víš, proč je nemůžu přivést. Zkoušel jsem, znovu a znovu jsem zkoušel vymyslet plány, jak je odtamtud dostat, znovu a znovu jsem se pokoušel je zrealizovat a pokaždé jsem selhal. Už nebudu sledovat, jak jsou potrestané za má selhání.“

„Co to říkáš?“

„Říkám, že ony, ne já, zaplatí, když jsou odhaleny skryté kamery, které je zachycují v kompromitujících pozicích s ministerskými úředníky, předtím, než je získám. Znamená to, že ony, ne já, zaplatí, když jsou objeveny s přenášedlem, které na tom hrozném místě nefunguje. Znamená to, že ony zaplatí za pokus přeměnit je na malé zvíře, aby mohly uniknout. Ony, ne já, zaplatí za má selhání. Trest je strašný a ne, neřeknu ti jaký. Už ne.“

Hermioně se nedostávalo slov.

„Nedokážu se přemístit dovnitř a ven z té budovy a ano, zkusil jsem to. Neexistuje způsob, jak je odtamtud dostat, aniž bychom přitáhli pozornost stráží v přízemí, které jim udělují tresty. Cítím se tak… tak zatraceně bezmocně, Hermiono,“ přiznal se zlomeně. Do hlasu se mu vloudil přízvuk jeho rodného kraje, což se stávalo vždy, když mu povolovaly obrany.

„Vůbec… jsem neměla tušení.“

„Vím,“ pravil. Otočil se k ní s prosebným výrazem. „Jsem si dobře vědomý toho, jak jsem selhal, Hermiono. Po zbytek života mě to bude pronásledovat. Můžu se jen pokusit nezopakovat svá selhání a zabezpečit, aby mi alespoň ty nejmladší nevyklouzly z prstů. Prosím, prosím, věř mi a už to po mně nechtěj.“

Smutně se na něj podívala a pokývla. Znovu si lehla a stočila se u něj. Vdechovala jeho vůni a vnímala jeho paže kolem pasu.

„Dobře,“ přitakala. „Nebudu.“

ooOOoo

Leopold se těšil na vánoční prázdniny. Od odchodu do Bradavic neviděl Ermengarde, i když si několikrát týdně posílali sovu. Slečna Grangerová mu psala každý týden a pan Snape jednou měsíčně. Ale nejvíc se těšil na pana Snapea. Mají spolu co prodiskutovat.

Ještě než sem dorazil, hluboce uvnitř Leopold věděl, že Brigita již v Bradavicích není a dva roky nebyla. To když přestala psát dopisy. Ale ačkoli zde již očividně nebyla, nemohl se nikoho zeptat, aby neprozradil svoje krytí. Rád by se zeptal pana Snapea, ale musel na to chytře. Mohl být zařazen do Nebelvíru – i když si Leopold nebyl jistý, jestli je Nebelvír – vychoval jej však ten nejlepší Zmijozel. Věděl, že je výhodnější vyčkat na správný okamžik, aby položil svoji otázku. A mluvit s panem Snapem osobně o Vánocích je ten pravý čas.

ooOOoo

Severus prozradil, že děti ještě nikdy neslavily opravdové Vánoce. Neměl na to prostředky a ministerstvo na to nikdy nenašlo peníze. Hermiona se za sebe rozhodla situaci napravit.

Naštěstí měla vliv na jisté vlastníky nejpopulárnějšího obchodu v Příčné ulici.

George a Ron byli vždy ochotní zůstat v obchodě i po zavírací době a uvrhnout zmrazovací kouzlo na jejich zboží, aby neudělalo žádný nečekaný zvuk. Naučili se to po nešťastné příhodě, kdy Hermiona seslala silné Reducto na zaběhnutou skákající fretku (naštěstí nikoli živou), která ji vyděsila.

Teď oba bratry Weasleyovy silně objala a posadila se na kus řeči. S radostí od George přijala šálek čaje a dobře naložená snesla jeho popichování ohledně Severuse – včetně otázek, zda opravdu spí zavěšený nohama u stropu, a jestli ano, zda je v této poloze možný sex – vážně byla ráda, že všichni Weasleyovi velmi dobře přijali její vztah. Po troše klábosení se konečně dostala ke své záležitosti.

„Jak by se vám líbilo věnovat několika potřebným dětem nějaký dar k Vánocům?“ zeptala se jich. George, každým coulem obchodníka, to zaujalo. Dary byly vždy dobré pro podnikání.

„Řekli ti Ron nebo Harry, na čem pracujeme?“

George přikývl. „Stručně, ne do detailů, ale vím, že pracuješ s válečnými sirotky, kteří mají tu smůlu, že jsou potomky Smrtijedů.“

Vděčná, že je považuje nejdříve za sirotky, až pak za děti Smrtijedů, zkusila štěstí dál. „Jak asi můžeš uhádnout, neměly zrovna moc šťastných Vánoc, a už vůbec žádné, když se dostaly do péče ministerstva. Tyto Vánoce mám možnost to změnit. Doufala jsem, že byste byli ochotní věnovat jim pár Weasleyovských produktů, nebo mi jich pár prodat se slevou.“

George mávl rukou. „Klídek, Grangerová. Beru to jako příspěvek na Harryho práci. Je to deset let, ale já nezapomněl, že jen díky jeho vstupnímu kapitálu jsme to tu mohli rozběhnout. Mohla bys stavět památník ty-víš-komu a já bych daroval cokoliv, oč by sis požádala, kdyby to byl projekt důležitý pro Harryho. No, na to možná ne, ale určitě na cokoli jiného, včetně tohoto. Takže samozřejmě s námi můžeš počítat. Co by sis představovala?“

Po troše rokování opustila Hermiona obchod obtěžkaná balíčky. Postarala se, s pomocí obou bratrů, aby vybrali věci bezpečné, zábavné, ale ne příliš hlasité, ne nebezpečné, nic, co by například vyskočilo z krabičky a polekalo je. Věci víc… tlumené. Ron s Georgem znali svůj podnik a vybrali přesně ty výrobky, které budou vyhovovat.

„Jste nejlepší,“ zářila.

George její projev citů zamítl mávnutím ruky. „Jak jsem řekl, můžeš se mnou počítat, i když teda nesrším nijak přehnaným soucitem k těm lidičkám, kterým sloužíš.“ Omluvně se na ni usmál. „Promiň, jen že po tom všem, co se stalo…“

„Rozumím,“ broukla  Hermiona. Už dávno přijala, že Weasleyovi v posledních dvou válkách ztratili až příliš mnoho, aby se rozplývali nad její prací, ale milovala je za to, že byli natolik slušní kouzelníci, aby ji nesoudili nebo neodsuzovali. Weasleyovi byli skutečně nedostižná rodina.

„Uvidíme tě o Vánocích v Doupěti?“ zeptal se Ron s předstíranou nenuceností.

Vánoce v Doupěti nebyly od ztráty Freda stejné. Molly ve své depresi nedokázala, nebo nechtěla vařit tak jako dřív, zmizelo její zaujetí, kolik toho kdo snědl, a celkově byla nálada plačtivá.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Díky, ale ne. Vánoce strávím na Grimmauldově náměstí. Kdybych nechala svátky na Severusovi, vyzdobil by stromek černou.“ Usmála se. „Všechny pozdravuj, ano?“

„Máma by tě ráda viděla,“ poznamenal Ron. „Chybíš jí.“

„Taky mi chybí,“ reagovala Hermiona. Její vztah s Molly byl trochu napjatý od té doby, co se s Ronem rozešli. Nešlo o nějaké závratně napětí, ale nedosahoval dřívější uvolněnosti. Věděla nicméně, že Molly si pořád dělá o všechny starosti, a jestli Hermionu uvidí, trochu ji to uklidní. „Přijdu brzy, slibuju.“

Rona s Georgem to uspokojilo, a tak se s nimi rozloučila, zmenšila balíčky a strčila je do kapsy, aby se přemístila zpět na Grimmauldovo náměstí.

Jakmile se vrátila, Severus z ní nemohl spustit oči a sledoval ji s nevyzpytatelným výrazem. Lenka se jen zasněně usmála a prohodila: „Líbí se mi to.“

„Cože?“

Severus se ušklíbl a protočil očima. „Nabídl ti některý z bratrů Weasleyových něco k jídlu nebo pití?“

„Nu, ano, George mi nabídl šálek čaje… ale ne.“ Mávla hůlkou a vykouzlila si zrcátko na zdi. Zjistila, že se jí vlasy rychle mění od fialové k růžové, přes rudou, oranžovou až k žluté… a tak to pokračovalo všemi barvami duhy. To jsou darebáci! Pokusila se o Finite incantatum, ale nic se nezměnilo. Rychle se otočila k Severusovi, který stál za ní a hodnotil její nový vzhled. „Dokážeš s tím něco udělat?“

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Jestli jsi něco požila, bude to lektvar na změnu barvy, a ten nemá protilátku, musí se metabolizovat a vyloučit z organismu.“ Zamyšleně sledoval její vlasy. „Lektvary na změnu barvy není snadné připravit, zvlášť ty, které mění barvy po užití v potravinách. Ve skutečnosti to vyžaduje kombinaci formule a lektvaru v složitém postupu, který zvládne jen pár lidí. Musím říct, že jde o dost pokročilou práci. Jen pár mých studentů na úrovni OVCE to skutečně zvládlo. Předpokládám, že nakonec jsem ty Weasleyovy dokázal cosi naučit.“

Hermiona zoufale zaúpěla. „Přestaň být zaujatý jimi. Jak dlouho to vydrží?“

Severus pečlivě studoval (a oceňoval?) její nové vlasy. „Zítra ráno bys měla mít zpět svoji roztomilou myší hnědou.“

Hermiona se zamračila. „Myší?“

„Ano, myší, ale neboj se,“ zašeptal jí do ucha, „přísahám, že mám zvláštní slabost pro ženy s vlasy myší hnědé.“ Ustoupil. „Máš, cos hledala?“ Přikývla. „Pak to za to stálo.“

Vysloužil si zamračení dosahující úrovně jeho vlastního.

ooOOoo

Severus se podíval na své ruce a zjistil, že pergamen, který držel, je roztrhaný na stovky kousíčků. Nechal je dopadnout na stůl, seslal rychlé Reparo a vrátil jej na místo na vrchu hromady lékařských záznamů.

Nestávalo se často, aby byl Severus Snape nervózní. Byl natolik pánem nad svými emocemi, aby nervózní nebýval. Buď byl připravený, nebo nepřipravený (obvykle to první, druhé jen zřídka), ale nikdy nervózní. Nyní… svalujte vinu na Hermionu nebo děti, o které pečuje, nebo na zatraceného Harryho Pottera, který touží po jeho přátelství, nebo Lenku Láskorádovou a její děsivě přesnou vnímavost, ale nyní byl Severus nervózní.

S Poppy se rozešli za méně než přátelských okolností. Celý poslední rok války jej viděla jako bezcitného vraždícího Smrtijeda, který panoval nad školou a terorizoval bezmocné děti, což bylo přesně to, co měla vidět. Když umíral v loděnici, někdo (asi Hermiona, ačkoliv to ještě nepřiznala) upozornil Poppy, která za ním po bitvě zašla a nalezla jej ležet v kaluži vlastní krve, když mu život visel na vlásku.

Podle všech vnějších známek byl v bezvědomí, ale popravdě si své okolí plně uvědomoval celou dobu. Slyšel, jak Poppy přichází a pro sebe si kleje. Cítil, jak si vedle něj kleká, teplou, ale váhající rukou se dotýká jeho krku na straně, která nebyla zraněná, aby zjistila puls. Jakmile jej ucítila, úlevou vydechla.

„Severusi Snape,“ zašeptala spíš pro sebe. „Už vůbec… nevím, čemu věřit.“ Zavázala mu zranění a odlevitovala jej na vyčarovaná nosítka. Vzala jej do Velké síně k ostatním zraněným, kteří čekali na přepravu ke svatému Mungovi. Cesta do hradu byla dlouhá a veskrze tichá. Těsně před vstupem do síně slyšel Poppy šeptat. „Zbytečné. Zbytečné.“

Mluvila o snaze udržet jej při životě, to prostě poznal. Zbytečné přivést jej zpět po tom všem, co udělal. Zbytečné ztrácet čas s padlým tělem, s tělem v kómatu, které s největší pravděpodobností nepřežije noc. Zbytečné zachraňovat muže, který se mohl těšit jen na život v nemocniční posteli nebo na polibek mozkomora. Zbytečné litovat muže, který se postaral o to, že mu nezbyli žádní přátelé, aby pro něj truchlili. Zbytečné zachraňovat muže tak blízko smrti. Zbytečné trávit další vteřinu přemýšlením o něm.

Zbytečné. Zbytečné.

Krb zaplál zeleně a Severus zastavil své nevědomé rázování. Se zasvištěním vyšel do pokoje Longbottom a nabídl ruku k pomoci Poppy Pomfreyové.

Severus použil nejsilnější nitrobranu a špionský trénink, aby udržel tvář bez výrazu. Nedopřeje jí uspokojení z jeho paniky. Nikdo ho nikdy neviděl panikařit. Ani Hermiona. Odsuň pocity stranou, zavři je do truhlice, truhlici zamkni a pohřbi hluboko pod zem. Klid.

Severus nechtěl promluvit jako první, ale pokud by čekal, mohlo by to vypadat jako slabost. Ne, pokud nepromluví, znervózní ji to – roky to znervózňovalo bezpočet studentů. Ano, jen tu bude stát s rukama překříženýma a s tím nejlepším zahlížením. Chvíli počká. Pokusil se odsunout nepříjemný hlásek, který mu připomínal, že sem přišla, aby mu prokázala laskavost. Tomu hlasu dnes nebude naslouchat.

Poppy se setkala s jeho zamračeným pohledem. Dívali se vzájemně z očí do očí. Jen pár lidí se pustilo do souboje pohledů se Severusem Snapem. Byla dost statečná, aby to zkusila.

Nakonec Longbottom promluvil. „Mám se postarat o představování?“

Severus i Poppy namířili své zírání na Longbottoma. S prostoduchým úsměvem zamumlal, že jde pozdravit Láskorádovou, a vyběhl do schodů.

Poppy protočila očima. „Pořád mám problém uvažovat o něm jako o kolegovi,“ dumala a pohledem sledovala Longbottoma zdolávajícího schody. „Nějak je v mých očích pořád ten buclatý malý chlapec, který přišel na ošetřovnu pokrytý mrvomízou. Pokaždé je těžké, když se bývalý student vrátí do Bradavic učit. Pořád jej chcete vidět jako chlapce, kterým byl, ne jako muže, kterým se stal. Ten chlapec tam pořád je skrytý pod tváří muže.“

Otočila se k Severusovi a podívala se mu do očí, ale tentokrát s mírným výrazem. „Občas, Severusi, i v tom posledním roce, vše, co jsem viděla, byl vyzáblý kluk, který se na ošetřovně objevoval častěji než Harry Potter, malý chlapec, který nepotřeboval léky, ale lásku. Vyléčila by tolik neduhů… vyléčila by tolik bolesti…“

V Poppyiných očích se leskly slzy a Severus musel použít veškerou sebekontrolu, aby udržel výraz, nu, nevýrazný.

„Když Harry Potter a Tom Raddle zápasili ve Velké síni, Harry řekl věci o vás, které jsem dlouho tušila, ale které se mi nikdy nepotvrdily. A zasáhlo mě to jako hipogryf – co jste udělal a proč jste to udělal. Vše zapadlo na své místo, zdálo se to tak jasné. Kdybyste skutečně byl na jejich straně, jaký by mělo smysl udržet tolik učitelů ve sboru? Proč nás nevyhodit nebo nezabít a nepřivést místo nás Smrtijedy? Proč zablokovat všechny tajné východy ze školy? Zašla jsem k Albusovu portrétu – schovával se ve vaší kanceláři celý rok a přišlo mi zvláštní, že nechodí po hradě od portrétu k portrétu a nehlídá. Přemýšlela jsem, jestli jste portrét nějak neproklel nebo nezničil. Ale pak… když to celé skončilo… zašla jsem tam a poprvé po roce s ním promluvila. Řekl mi všechno, Severusi. Všechno.

Sestoupila jsem dolů jako ve snách. Všude kolem byli zranění, lidé potřebovali moji pomoc, a já mohla myslet jen na to, co jsem zjistila. Pak slečna Grangerová -“

Věděl jsem to, pomyslel si Severus.

„- za mnou přišla a řekla, že vaše tělo leží dole v loděnici, a přemýšlela, jestli by je neměla přenést. Rozhodla jsem se, že půjdu sama. Smrt či krev mi není cizí. Chystala jsem se očistit vaše tělo a přinést je do Velké síně – návrat hrdiny. Ředitel, který zemřel při obraně školy, si nezaslouží nic menšího. Vypadal jste tak mladě. Vypadal jste jako dřív. Připomněl jste mi chlapce, který se ke mně dostal se šrámy na tváři a vlkodlačími škrábanci na břiše. Chlapce, který ze všeho nejvíc potřeboval útěchu, a přesto se jí při každé příležitosti stranil.

A byl jste naživu, Severusi, naživu! Jen taktak, ale byl. Bylo toho… tolik k pochopení. Jakmile jsem vás očistila a přinesla do Velké síně, myslela jsem na všechen ten potenciál, který jste měl a jak vás o něj připravil ten šílenec. Myslela jsem na to, jak vás loajalita k jinému muži stála vše, co vám zbylo. A uvědomila jsem si, že i kdybyste se vrátil, bylo to zbytečné, protože do čeho byste se to měl vrátit? Co vám zanechal tento svět? Uvidí vás někdo další novýma očima, nebo zůstanu jediná?“

Severus spolkl obzvláště velký knedlík v krku.

„Severusi…“ Poppy k němu pomalu přešla. „Nevím, co víc vám říct.“

Násilím povolil čelist a svěsil ruce a jen tam ochable stál. Čekal, že mu toho Poppy řekne hodně, ale nic takového. Jako by se téměř… omlouvala.

„Není co říct,“ zamumlal. „Nic víc.“

Další, co si uvědomil, byly ruce lékouzelnice obtočené kolem něho, když se ocitl v intenzivním objetí. Překvapilo ho to a nevěděl, jak zareagovat.

„Jsem ráda, že jste se vrátil, Severusi,“ zašeptala. „Jestli si někdo zaslouží druhou šanci, pak jste to vy. Teď žijete pro sebe.“

„Ne,“ zašeptal a opatrně ji objal. „Nikdy pro sebe.“

„Pro ně?“ zeptala se.

Přikývl. „Pro ně.“

Pustila jej a o kousek ustoupila. Ruce nechala položené na jeho pažích. „Měl jste za mnou přijít dřív, Severusi. Nezapomeňte, co pokaždé říkával Albus: ‚V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.‘ Vím, že bylo řečeno a uděláno mnohé, ale vy vždy budete členem bradavické rodiny, dvojnásob jako učitel i jako student, a jako ten nejodvážnější ředitel, jakého kdy škola viděla. Je mi jen líto, že jsme si vás necenili v té době.“

„Neměli jste,“ zamumlal Severus.

„Ano, a můžete věřit, že jsem si o tom promluvila s Albusovým portrétem,“ zavrčela Poppy.

„Přísahám, že jsem nečekal, že něco z tohoto uslyším,“ přiznal Severus. S Poppy se dalo snadno mluvit. Vždy tomu tak bylo. Až teď si uvědomil, jak moc mu chyběly jejich rozhovory.

„Severusi… fronta kouzelníků a čarodějek na světě, kteří vám chtějí poděkovat a omluvit se, by obtočila Británii. Jestli na to ještě nejste zvyklý, tak si zvykněte.“

Protočil očima. „Zatracený Potter. Změnil mě na mučedníka. Uctívání falešného hrdiny. Udělal jsem, co bylo nutné, nic víc, nic méně.“

„Ne falešného, jen hrdinského,“ prohlásila Poppy pevně. „Kdokoliv může udělat, co musí být uděláno. Skutečný hrdina dělá, co musí být uděláno a co by nikdo jiný neudělal, a dělá to, když se nikdo nedívá.“

Kdyby byl Severus objímací typ, objal by ji. Ale nebyl, tak to neudělal. Jen přikývl a Poppy mu pokývnutí vrátila s poklepáním po tváři, jako když mu bylo jedenáct a potřeboval trochu čokolády, aby vyléčil nějaké menší zranění.

„Tak, máte pro mě nějaké pacienty, že? Pan Longbo – profesor Longbottom mi řekl, co tady děláte.“

Severus přikývl. „Vím, že vás nemusím žádat o diskrétnost.“ Poppy přikývla. „Musím vás ale varovat, mnohé z toho, co uslyšíte, je pochmurné…“ Vedl ji ke kuchyni a zavřel dveře.

ooOOoo

Aniž by Severus a Poppy věděli, Neville všechny nahoře varoval, že by se ti dva mohli utkat v souboji. Hermiona a Lenka si uvědomovaly, jak napjatý byl Severus z očekávání této návštěvy; Lenka i Neville zažili Poppy rozzuřenou na Severuse během jeho roku na postu ředitele. Poppy by mu mohla říct svoje a vytáhnout nebezpečné vzpomínky. Severuse by mohla popadnout hořkost a mohl by se začít bránit. Oba by mohli říct strašné věci, které by nemohli vzít zpátky. Mohli by vytáhnout hůlky.

Mysleli si, že neuškodí, když pohlídají, co se dole děje. Aby udrželi mír, samozřejmě. Kvůli dětem.

Takže Neville, Hermiona, Harry a Lenka (která nechala děti nahoře kreslit) po špičkách sešli dolů a pod zastíracím kouzlem sledovali celou výměnu. Nakonec se Lenka s Hermionou k sobě tiskly a Harry a Neville si stěžovali, že Krátura neuklízí prach a teď ho mají v očích.

„Kluci,“ zamumlala Hermiona s úsměvem.

ooOOoo

Poppy zapisovala poslední poznámky a se slzami v očích vzhlédla k Severusovi. „Merline, Severusi…“ ztěžka si povzdechla. „V Bradavicích jsem viděla hodně špatných případů, ale toto…“

Přikývl. „Co je horší, zlepšili se od doby, kdy jsem je našel, a za posledních šest měsíců v tomto prostředí, se také zlepšili. Ale…“

„Ale ještě z toho nejsou venku,“ varovala Poppy ponuře. „Severusi, nesmíte se vinit. Děláte, co můžete.“

Povzdechl si. „Nestačí to, že?“

„Snažíte se zvrátit roky a roky zanedbávání, zneužívání a traumat,“ vyjmenovávala. „A až donedávna jste se o to pokoušel sám. Skutečnost, že tyto děti zvládnou být v místnosti s jinou osobou, mohou chodit a mluvit a jíst, dokonce se i občas zasmát, je pozoruhodná. Ne všechny se ale úplně vyléčí. Některé nechají minulost za sebou a budou žít normální životy, jiné nikdy. Vím, že nevyžadujete nic míň než dokonalost od sebe a ostatních, ale v tomto případě se musíte spokojit s ‚udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl‘.“

Zavrtěl hlavou. Cokoliv méně než perfektní bylo selháním, a vlastní neúspěchy u dětí jej začínaly zmáhat.

„Tak, teď už bych měla jít a všechny je prohlédnout, co?“ navrhla Poppy a zvedla se. Severus přikývl. On, Láskorádová a Hermiona přeměnili Hermionin starý pokoj v prvním patře na vyšetřovnu. Vedl Poppy po schodech a nechal ji připravit se, než dovedl první dítě ze seznamu. Ambrose Avery. Trpěl záchvaty od té doby, co jím jeden z ‚dobrovolníků‘ Glastonburyové asi před čtyřmi lety mrsknul o zeď. Jeho magie nebyla stabilní a těžko se dala kontrolovat, ale v poslední době dokázal zabránit nehodám. To byl začátek.

Zamířil do podkroví za čtrnácti dětmi. Některé si kreslily s Láskorádovou a Longbottomem, zatímco ostatní poslouchaly Pottera, jak vypráví nějaký příběh o svém hrdinství. Zatraceně typické. A pár jich sedělo v tichém rohu s Hermionou a četlo si.

V té chvíli mu nikdo nevěnoval pozornost, tak si dovolil opřít se o zárubeň a užít si tu scénu. Sledoval, jak to báječné stvoření čte nahlas tichým, klidným hlasem.

Poppy měla pravdu. Nespokojil se s ničím jiným než s dokonalostí.

ooOOoo

„Vyprovodím vás,“ nabídla se Hermiona, když Poppy prohlédla všechny děti a podala Severusovi seznam menších ošetření a lektvarů, které bude muset zařídit. Poppy se usmála a sešla schody.

„Je skvělé, že jste přišla,“ pravila Hermiona vážně. „Potřebovaly léčitele a nikdo jiný by to neudělal. Severus je hrozný v děkování, takže jsem chtěla říct… no, děkuji vám za všechno.“

„Slova díků nejsou zapotřebí, ráda jsem to udělala a je škoda, že se Severus neozval dřív,“ odvětila Poppy. „Je mi líto, že ty ostatní v Bradavicích za mnou nepřišly. Mohla jsem pomoci. A každý, kdo kdy potkal Severuse, ví, že je hrozný v děkování a přijímání pomoci, ale vy ho znáte mnohem, řekněme, intimněji?“

Hermiona se začervenala. Neville a jeho užvaněná pusa.

„Nebuďte v rozpacích, drahoušku, máte to vepsáno ve tvářích. Jsem za vás oba ráda. Oba si zasloužíte štěstí a stabilitu po tom všem, čím jste si prošli. Jsem ráda, že jste to našli v sobě navzájem.“

„Děkuji vám,“ usmívala se Hermiona stále zrůžovělá. „Jsem šťastná a on snad taky.“

„To je, má drahá, to je.“

„Nemohla jsem si nevšimnout vaší vzájemné interakce,“ Hermiona nakousla téma váhavě. „Zdá se, že si Severus docela váží vašeho názoru, že?“

„Asi se to tak dá říct,“ připustila Poppy. „Byla jsem jedna z mála, koho k sobě pustil, kdykoliv byl během války zraněn. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla členkou Řádu, to považuji za velikou důvěru.“

„Zajímalo by mě… určitě si pamatujete hodně sirotků po Smrtijedech, kteří byli v Severusově péči a chodili do Bradavic?“

„A opustily je, všechny, velmi brzy. Obtěžování a šikana a častá zranění. Viděla jsem je jen tehdy, když byly tak zraněné tak, že je ostatní donesli. Hrozná záležitost.“

„Mnoho jich je na ulici, nebo v Azkabanu, nebo v bordelech.“ Poppy na to jen nespokojeně mlaskla jazykem. „Pobízím Severuse, aby je sem přivedl, alespoň některé, abychom jim pomohli žít normálně. Prý je riziko, že na to ministerstvo přijde, velmi vysoké, protože děti jsou právně jejich svěřenci. A s těmi v bordelech je nemožné se vyplížit ven, aniž by skončily zraněné. Ne že bych mu nevěřila. Opravdu jsem si jistá, že mi říká pravdu o všem, co v této věci udělal a o co se pokusil. Tvrdí, že vyčerpal možnosti, ale já si nemyslím, že je to pravda – jak by mohla? Musí existovat možnost, jak jim pomoci, něco, co nás zatím nenapadlo. Vždy existuje jiná možnost, jen jsme na ni ještě nepřišli. Nevíte náhodou proč? Nebo nemohla byste s ním promluvit?“

Poppy věnovala Hermioně ironický úsměv. „Vždy jste bývala bradavická patronka ztracených případů, co?“

„Ale nedokázala byste změnit jeho názor?“

Poppy zavrtěla hlavou. „Soucítím s vaším dilematem, slečno Grangerová. Ale obě víme, že pokud Severus něco nechce, neudělá to, a nezáleží na tom, oč jde, nebo kdo ho žádá. Jen Albus to dokázal, ale jen prostřednictvím manipulace s emocemi toho nebohého muže, k čemuž se vy nikdy nesnížíte.“

„Já jen že… Nerozumím tomu. Takto se vzdávat. Odepsat celou záležitost jako ztracený případ. Chodí za nimi co nejčastěji, ale je jich tolik a on je jediný a prostě mi to nedává smysl.“

„Nepokoušejte se to pochopit; zkuste pochopit jeho. Buďte trpělivá. Jak ho znám, nakonec změní názor.“

„Proč to říkáte?“

Poppy popadla hrst letaxu a usmála se na bývalou studentku. „Protože, slečno Grangerová, to je ta správná věc.“

Hermiona na ni nechápavě hleděla. Poppy se usmála, a než zmizela v zelených plamenech, naposledy promluvila.

„Vždy můžete počítat s tím, že Severus Snape udělá tu správnou věc… až vyčerpá všechny ostatní alternativy.“