Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

19 -- Ozvěna minulosti

 

Dalšího dne se v laboratoři zastavil Brumbál, Harry zrovna krájel ostnaté paličky ambroně do jednoho ze Snapeových rozpracovaných lektvarů.

„Dobré odpoledne!“ Pozdravil je ředitel radostně. „Na čempak to pracujete dnes?“

„Já,“ odpověděl Snape významně, „připravuji několik díky neschopnosti a nedbalosti mých studentů v následujících měsících nepochybně zcela nepostradatelných protijedů, Harry mi vypomáhá s přípravou přísad. Ty stojíš ve dveřích a rozptyluješ mě, čímž možná odsuzuješ nějakého studenta třetího ročníku k týdennímu utrpení na ošetřovně s pokožkou pokrytou vředy.“

Brumbálovi pobaveně zacukaly koutky. „V tom případě přejdu rychle k věci,“ opáčil příjemně. „Zaprvé, Grangerovi nakonec souhlasili s návratem slečny Grangerové, bohužel stále přicházejí další znepokojené dotazy. Odeslal jsem Popletalovi dopis se žádostí, aby urychlil vyjednávání s mudlovským ministerským předsedou nebo dovolil týmu odborníků upravit příslušné vzpomínky, aby mohl být Harry v mudlovském světě očištěn. Také jsem rozeslal dopisy rodičům všech mudlorozených studentů, ve kterých jsem situaci s Harrym vysvětlil a odkázal jsem je na relevantní kouzelnické publikace.“

„Asi jsi nemohl dovolit, aby se pár z nich nechalo odradit?“ Zeptal se Snape mrzutě.

„Ovšemže ne,“ neztrácel Brumbál dobrou náladu. „Kdo může nyní říci, který z nich je příští Lily Evansová?“ Pokoutně mrkl na Harryho. „Vzhledem k tomu, že oba zdá se máte tendenci k zapomnětlivosti, také bych rád poznamenal, že vaši přítomnost očekávám u dnešní večeře.“

„Budeš si svého vlkodlaka držet na vodítku?“ Vyptával se Snape kousavě.

„Připomněl jsem Remusovi jeho povinnosti, co se týče zdvořilého chování a zdrženlivosti.“ Brumbál jim pokýval na rozloučenou. „Uvidíme se tedy večer v sedm.“ Naslouchali jeho vzdalujícím se krokům.

„Asi bychom radši měli jít,“ navrhl Harry a sesypal nakrájenou ambroň do připravené misky.

„Podej mi sépiovou čerň, nezapečetěnou.“

Ve světle jeho odpovědi byl Harry poměrně překvapen, když Snape ve tři čtvrtě skutečně odložil metličku, a ještě víc, když Snapeovi trvala sprcha déle než obvykle. Když konečně vyšel, byl Harry začtený v Magii krve. Vzhlédl až ve chvíli, kdy se k němu donesl závan jeho vlastního šamponu. Snape jako vždy před opuštěním koupelny použil na vlasy sušící kouzlo. Jeho vlasy byly nyní jednolitou plochou hladké lesklé černě. Harry vykulil oči.

„Přijatelné?“ Zeptal se Snape jízlivě.

„Um… jo,“ řekl Harry. „S tímhle můžu žít.“ Zakřenil se. „Teda.“

„Už jsi mě s čistými vlasy viděl,“ komentoval Snape suše.

„Hm.“ Harry vstal. „Asi jsem si nevšiml, když jsem se na vás nesoustředil. Tolik se lesknou. Asi jsem si jen dosadil, co jsem čekal, že uvidím.“ Nesměle se natáhl a přejel prstem po vodopádu Snapeových vlasů.

„Harry,“ ozval se Snape varovně.

„Jen mě zajímá, jaké jsou na dotek. Znamená to, že je čas hodit na tohle hábit?“ Ukázal Harry na své oblečení.

Snape přikývl. „A učesat si vlasy,“ dodal s úšklebkem. „Máš na hlavě ptačí hnízdo.“

„To teda nemám!“ Odsekl Harry, ale i tak zamířil do svého pokoje s odhodláním nevypadat méně upraveně než Snape, jakkoliv se mu názor na muže za posledních pár minut vylepšil.

Harry se rozhodl vyzkoušet zelený hábit rozhalený a pod ním kalhoty a košili. Remus to tak často nosil. Zkontroloval se v zrcadle a usoudil, že kombinace vypadá dobře, zvlášť když má pod hábitem slušný oděv.

„Sluší ti to, drahoušku,“ zaštěbetalo zrcadlo. „Vkusné a přece ležérní.“

„Dík,“ řekl Harry a v duchu se zrcadlem souhlasil. Vypadal elegantně, ale ne přehnaně nebo nepřirozeně. Zajímalo by ho, co by na to řekla Hermiona. Jednalo se o nesporně kouzelnický oděv, ale nijak agresivně.

„Zkus si k tomu vzít svoje pohorky,“ navrhlo zrcadlo.

Harry poslechl. Nevypadalo to zas tak odlišně, většinu bot stejně zakrývaly volné nohavice, ale trošku mu přidaly na výšce a také v nich stál jinak. Párkrát se prošel sem a tam a usoudil, že s pohorkami je to skutečně malinko lepší.

„V pořádku?“ Otázal se zrcadla.

„Rozkošné,“ odpovědělo mu. „A teď utíkej.“

Harry se vešel do obýváku tak tiše, jak mu jeho boty dovolovaly. Snape postával u krbu a mračil se do plamenů. Převlékl se ze županu do klasického černého hábitu, který zakrýval jeho vyhublost. Ve světle svíčky se na protější stěně utvořil stínový profil tváře, kterému dominoval jeho zahnutý nos. Harry přistoupil blíž, aby si mohl znovu zblízka prohlédnout tu lesklou kaskádu vlasů.

„Takže,“ promluvil. „Jaký je váš rodinný původ?“

Snape se na něj pronikavě zadíval. „Čarodějky a kouzelníci,“ řekl nevzrušeně. „Nejméně po pět generací.“

„Měl jsem na mysli vaše vlasy, ne co dokážete s hůlkou.“ Harry se posadil do křesla u ohniště. „A neříkejte mi, že mi do toho nic není, protože je.“

„Jak si přeješ.“ Snape ho přeběhl pohledem a vrátil se zpátky ke sledování plamenů. „V tomto smyslu jsem z obou stran smíšené krve. Otec byl syn Araba a Skotky a má matka dcera Angličana a indiánky.“

Harry se nepohodlně ošil. „Části světa, o kterých v podstatě nic nevím,“ přiznal.

Snape pokrčil rameny. „Vše, co vím já, jsem vyčetl z knih. Až na pár receptů po mé indiánské babičce mi žádný z mých prarodičů žijících v zahraničí nepředal žádné kulturní dědictví. A ani ty recepty nebyly víc, než co je známé velkému okruhu lidí. Vzhledem k tomu, že babička umřela, když jsem byl malý, měl jsem stále dětské chutě a vybavuji si pouze sladkosti.“ Zamyšleně se zamračil. „Snad až na jeden teplý nápoj, který si čas od času připravím.“

„Jaký?“

"Neznám jeho název. Připravuje se z mléka, šafránu, pistácií, kardamomu a cukru, vše se ušlehá do hladké pěny." Na Harryho zmatek reagoval pobaveným a lehce nadřazeným pohledem. „Jestli budeš chtít, připravím ti ho zítra ráno.“

„Ne dnes?“

„Ne. Jedná se o ranní nápoj.“ Snape se obrátil k ohni. „Teď musíme na večeři.“

Harry si povzdechl. „Tak dobře.“

Stejně jako minule dorazili s drobným zpožděním. Harry nedokázal potlačit úšklebek, když si všiml, jak se ke Snapeovi stáčí zaražené pohledy ostatních profesorů. Koutkem oka mrkl na Remuse. K jeho překvapení upíral vlkodlak na Snapea pohled neskrývané nenávisti.

„Zdá se, že ti společnost prospívá, Severusi,“ komentovala jejich příchod nevzrušeně profesorka McGonagallová. Harry si jí všiml až teď, zajímalo by ho, kdy se vrátila.

„Dobrý den, paní profesorko.“

„Dobrý večer, Harry. Jak ses měl přes léto, dělal jsi něco produktivního?“

Harry se pousmál. „Když nic jiného, měly by se mi zlepšit známky z lektvarů.“

„Skutečně?“ Promluvil mírně Remus. „Jakýpak k tomu asi bude důvod?“

„Praxe, Lupine,“ odpověděl Snape posměšně. „Kdysi dávno ti tento pojem mohl něco říkat.“

Remus otevřel ústa k odpovědi, ale Harry se na něj zamračil a nepatrně zavrtěl hlavou. Než se stačil rozmyslet, zakročil Brumbál.

„Kdykoliv s tebou v posledních dnech potřebuji hovořit, zajdu ze všeho nejdříve do Severusovy laboratoře,“ pousmál se na Harryho. „Musím přiznat, že takový vývoj předčí má očekávání.“

„Pouze se nudí,“ uvedl záležitost na pravou míru Severus. „Nepochybuji, že na veškerou produktivní činnost zapomene v okamžiku návratu svých přátel. Jakákoliv práce pak upadne v zapomnění ve prospěch vymýšlení, jak přinejmenším jednou denně způsobit nějakou pohromu.“

„Ale Severusi, pokud se nemýlím, velká část tvých mladických potíží a pohrom se odehrála právě v laboratoři.“

Snape upřel samolibý pohled na ředitele. „Víc, než bys tušil,“ odpověděl.

Brumbálova obočí se nepatrně pozvedla. „Myslíte, pane Snape?“

„Tvá pověst vševědoucnosti je vysoce zveličená.“

„Přiznávám, že nevím úplně všechno, ale jsem přesvědčen, že vím více, než si mladí lidé obvykle myslí.“

V podobném duchu se Brumbál se Snapem vydrželi popichovat ještě hodnou chvíli, ani jeden však neodhalil, jaké ‚potíže‘ konkrétně mají na mysli. Harry usoudil, že se asi nic víc nedozví a obrátil pozornost k Remusovi. Když si ho Remus všiml, nejprve odpověděl pohledem planoucím zlostí, který rychle nahradila úpěnlivá prosba. Harry se na oplátku pokusil výrazem vyjádřit, že nemá nejmenší ponětí, co po něm Remus chce.

„Harry, už jsi dokončil letní esej do přeměňování?“ Zeptala se McGonagallová.

„Před několika týdny. Chtěla byste ji vidět?“

Profesorka přikývla. „Alespoň o jednu esej k oznámkování v prvním školním týdnu méně.“ Pozorně se na něj zahleděla. „Také bychom mohli probrat tvé plány ohledně kariéry. Stále máš zájem přihlásit se do bystrozorského výcviku?“

Harry si byl najednou nepříjemně vědom toho, že Snape s Brumbálem umlkli. Vlastně kolem stolu nemluvil nikdo. Měl podezření, že Snape o bystrozorech nemá vysoké mínění.

„Ano… teda, aspoň si myslím,“ zadrhl se. Cítil, jak mu tvář zalévá horko.

„Cesta k tomuto povolání je nelehká, pane Pottere. Myslím, že byste si svým rozhodnutím měl být jistý.“

„Možná bychom si o tom mohli promluvit v pondělí.“

Profesorka McGonnagalová se zatvářila nechápavě. „Jak si přejete. Zastavte se v poledne v mém kabinetu.“

„Děkuji.“

Harry se nervózně ohlédl po Snapeovi. Jeho otec si ho měřil zamračeným pohledem, ale spíš se zdálo, jako by o něčem hluboce přemýšlel, než že by se ho co nevidět chystal zasypat urážkami.

Remus se trochu předklonil. „Harry?“ K Harryho úlevě promluvil svým obvyklým laskavým tónem.

„Ano?“

„Mám několik argumentů pro i proti tomu, aby ses stal bystrozorem – jsou to věci, které jsi třeba nezvážil. Jestli máš čas, možná bychom si o tom mohli popovídat před tvým setkáním s profesorkou McGonagallovou?“

Harry zaváhal. V tuto chvíli ani trochu netoužil s Remusem mluvit; kdyby to bylo možné, vyhnul by se v budoucnu jakýmkoliv soukromým setkáním s Remusem, dokud mu nebude moci prozradit pravdu o svém pravém otci.

„Lupine, kluk nepotřebuje, abys za něj vybíral jeho kariéru,“ řekl Snape opovržlivě.

„Mám ten úkol raději přenechat tobě?“ Odsekl Remus. „Každopádně za něj nechci nic vybírat, jen bych rád poukázal na některé-“

„Naplnil mu hlavu pomatenými představami o zasloužené slávě-“

„Severusi, netoužím, aby se stal bystrozorem o nic víc než ty!“ Vybuchl Remus.

„Remusi,“ pokáral ho Brumbál.

„Omlouvám se.“

„Znamená to, že už není potřeba to projednávat?“ Zeptal se Harry.

„Rád bych, abys rozuměl proč,“ řekl naléhavě Remus. „A také abys věděl, že vidím i důvody, proč to udělat – budu tvou volbu respektovat, ať se rozhodneš jakkoliv, jen chci, abys mě vyslechl.“

Harry si povzdechl. „No jo. Tak v pondělí v jedenáct.“

Remus nesouhlasně zavrtěl hlavou. „To ti nedá žádný čas zamyslet se nad tím, co jsem řekl. Co kdyby ses zítra zastavil na šálek čaje?“

„Zítra,“ vstoupil do hovoru Brumbál, „jde Harry do Příčné ulice.“

„Jo!“ Vykřikl nadšeně Harry. „Děkuju!“

„Tak potom na čaj v neděli,“ nevzdával se Remus.

Harry se podíval na Severuse, který slovo „smíte,“ zamumlal, jako by u toho pociťoval fyzickou bolest. Harry s úlevou otočil hlavu k Remusovi a přikývl.

„V neděli.“ Profesorka McGonagallová otevřela ústa, pak je beze slova zavřela. Opřela se ve své židli a zaujatě přebíhala pohledem ze Snapea na Harryho a zpátky. Harry chvatně přesunul pozornost ke svému talíři.

S příchodem pudinku se Remus omluvil od stolu, ale neopustil místnost okamžitě. Přešel k čelu tabule, sehnul se a potichu promluvil k Brumbálovi. Brumbál se ho na něco zeptal, pak přikývl. Po krátkém pohledu na Harryho Remus odešel.

Na konci večeře Brumbál Snapea a Harryho požádal, aby se dostavili do ředitelny. „Nejprve jsem slíbil věnovat chvilku Remusovi,“ řekl. „Dejte nám deset minut – Remus má ve zvyku být stručný.“

O pět minut později se zvedl Snape.

„Pojď se mnou,“ řekl Harrymu. „Musíme spolu něco probrat.“

Harry ho ochotně následoval, ale Snape žádné téma neotevřel. Vedl Harryho do Brumbálovy kanceláře a spolu vyjeli po točitém schodišti do malé předsíně. Harry slyšel Remusův rozčilený křik, ještě než vykročili ze schodů na rovnou zem.

„Věř si, čemu chceš; ale já žádám, abys Harryho z péče toho muže odstranil!“

Snape si přiložil ukazovák ke rtům a posuňkem Harrymu naznačil, aby se postavil po jeho boku. Harry pobaveně zavrtěl hlavou, ale zůstal poslušně mlčet.

„Nejsi v pozici vznést takový požadavek-“

„Potom se pokusím získat ho do péče sám!“

„Remusi, nemůžeš Harryho dostat do opatrovnictví – ani nikoho jiného. Jsi vlkodlak. Dobře víš, co to ob-“

„Severus ho formálně v opatrovnictví nemá také, a věřím, že ani on není v pozici, aby mu byl svěřen. Dostaň Harryho od něj! Může žít se mnou. Víš, že bych se o něj dobře postaral.“

„Ano, ve chvílích, kdy jsi právě na vrcholu sil.“

„Stále by to byl posun k lepšímu! Albusi, poslouchej mě! Harry je právě teď velmi zranitelný. Nemůžeš ho i nadále nechat žít s nejpomstychtivějším, nejvíce manipulativním a nejméně zásadovým člověkem v Bradavicích!“

„Mně připadá, že u něj Harry prospívá.“

„Prospívá! Podíval ses na ně vůbec? Harry za ním chodí jak ustrašený pouliční voříšek. Nosí Lilyin – Vůbec se na mě takhle nedívej! Vím toho z jeho soukromí daleko víc než ty.“

„Nejsem přesvědčen, že je to pravda.“

„Doufám v to. Protože jestli jsi tak dobře informován, dávno jsi měl něco udělat.“

Harry vrhl pohled na Snapea. Muž neklidně přikročil ke dveřím. Zarazil se s jednou rukou napřaženou, když Remus znovu promluvil.

„Na tom nezáleží – nechci to slyšet. Ať už se mu to podařilo jakkoliv, Severus má Harryho naprosto pod palcem!“

„Chápu, že máte se Severusem nevyřešené osobní neshody-“

„Miloval jsem ho!“ Zařval Remus. „Ale o tom se tu nebavíme. Kdyby ti na něm záleželo v době, kdy byl ještě na škole, mohlo by to mít nějaký význam. Kdybych v sobě já dokázal najít více odvahy, mohlo na tom záležet. Ale neztratím Harryho jen proto, že si nedokážeš přiznat, že jsi Severuse Snapea před dvaceti lety ztratil.“

Snape dokončil započatý pohyb a ostře zaklepal na těžké dveře. Harry mohl vidět, že lícní kosti jeho otce polila červeň. Když se dveře otevřely, Remus nejprve smrtelně zbledl a pak zrudl do sytějšího odstínu, než jaký zdobil Snapeovy tváře. Harry usoudil, že mluvení bude zřejmě na něm.

„Přál jste si nás vidět, pane řediteli?“

Brumbál přikývl. „Za okamžik, Harry.“ Obrátil se k Remusovi. „Děkuji za tvé připomínky, Remusi. Přeji příjemný zbytek dne.“

Remus se rozloučil chladně zdvořilým pokývnutím. „Vám také, pane řediteli.“ Na chvilku se jeho oči střetly s Harryho. Byla v nich divokost, varování. Druhé pokývnutí. „Harry.“ S hořkým úsměvem Remus pokývl potřetí. „Severusi.“ Vlkodlak s tichým klapnutím dveří opustil místnost.

„Naslouchat naší konverzaci od tebe nebylo hezké, Severusi,“ pokáral ho ředitel.

„Stáli jsme tam jen chvilku,“ odsekl Snape rozzlobeně. „Není mou vinou, že ten vlkodlak ječí své stížnosti přes půl hradu.“

„Nepochybně si uvědomuješ, jak vysoce nezvyklé je slyšet Remuse zvýšit hlas. Dělá si o Harryho nesmírné starosti.“

„Za hysterické záchvaty té bestie odmítám nést zodpovědnost. Vyjádříš se konečně, proč sis nás přál vidět?“

Brumbál si povzdechl. Přešel zpátky za svůj pracovní stůl, ale neposadil se. „Jistě si vzpomínáš, že jsem na Popletala naléhal ve věci očištění Harryho jména v mudlovském světě?“

„Odmítl,“ hádal Snape.

„Prohlásil, že nemůže dát pokyn k jakýmkoliv krokům týkajícím se Harryho, jelikož je Harry nezletilý a je tudíž třeba souhlasu jeho zákonného zástupce. Toho Harry v tuto chvíli nemá. Popletal by rád, aby se Harry stal svěřencem ministerstva. Je ochoten s okamžitou platností zahájit jednání výměnou za můj slib nevznést proti tomu námitky.

Harryho se zmocnila hrůza při pomyšlení, že by nad ním měl ministr kouzel přímou kontrolu. „To nemůžete!“ Vyhrkl.

„Plně souhlasím,“ řekl Brumbál. „Bylo by to nanejvýš riskantní. Severusi?“

„Samozřejmě, že to nemůžeme dopustit,“ souhlasil Snape pomalu. „Nicméně jsem doufal, že se mi podaří udržet pozici špeha alespoň do Halloweenu...“

„Potom je vše v pořádku!“ Brumbál, kterému se po Snapeově prohlášení zjevně ulevilo, se konečně posadil. „O Harryho opatrovnictví zažádám já.“

„Změní to něco?“ Zeptal se Harry. Nesnáším, když si mě takhle přehazují, pomyslel si. Ne, že bych chtěl žít se Snapem, ale už jsem si na něj aspoň zvykl. Vím, co ode mě očekává.

„Myslíš jinak než podle zákona, Harry? Ne.“

Harry přikývl. „No, život mi už roky řídíte tak jako tak,“ mávl rukou.

Brumbál si povzdechl. „Harry…“

„Zůstane i nadále v mé péči?“ Přerušil ho Snape.

„Skrytě, ano.“

„Pak souhlasím. Harry?“

„Co se mě týká, já jsem tady jen podělaný camrál.“

„Kdyby to, Harry, byla pravda,“ řekl přísně, „neptal bych se tě na názor. Oba jsme ti dali možnost se vyjádřit. Teď přestaň trucovat jako rozmazlené dítě a odpověz."

„Je mi to-“ Harry se zarazil, než stačil odseknout, že mu to je jedno. Pokusil se rozluštit, co si o tom vlastně myslí. Nakonec řekl:

„Ať se stane cokoliv, profesor Brumbál mi bude řídit život alespoň do té míry, do jaké to pokládá za politicky nezbytné, a vy, profesore Snape, zůstanete mým otcem nehledě na to, koho ustanoví mým zákonným zástupcem. Nikdy jsem moc nepřemýšlel o tom, co chci, protože na tom prostě nezáleží. Je jasné, že se nemůžu stát chráněncem ministerstva a že se nemůžeme vzdát špeha dřív, než se nám to bude hodit, takže vlastně není o čem rozhodovat.“ Obrátil se k Brumbálovi. „Stanete se mým opatrovníkem. Nevadí mi to. Pokusím se nechovat se kvůli tomu hrubě, ale nepředstírejte, že mám možnost volby.“

„Harry, chápeme, do jaké pozice tě to teď staví,“ řekl Snape odměřeně. „Nyní se řediteli omluv za hrubé chování – uctivě.“

Harry se na Snapea krátce zamračil, ten mu oplácel opovržlivým pohledem. Harry se poraženě obrátil k Brumbálovi.

„Omlouvám se za to, jak jsem se choval, pane.“ Brumbálův nešťastný výraz v Harrym rozdmýchal opravdovější lítost. „Mám vás rád a za jiných okolností bych velmi ocenil mít vás za opatrovníka.“ Na chvilku se zamyslel. „I když si myslím, že byste v té pozici byl trochu zvláštní a bylo by těžké vám porozumět,“ dodal upřímně. Podíval se zpátky na Snapea.

„Omlouvám, pane, že jsem byl protivný. Je to tak lepší?“

„Mnohem,“ řekl Snape s domýšlivým sebeuspokojením. „Nejsi dospělý, Harry. Jestli chceš, abychom s tebou jednali jako s vyzrálým mladým mužem, nesmíš zapomínat se podle toho chovat.“ Vydechl a promnul si spánky. „Takže. Ty se staneš jeho opatrovníkem,“ promluvil opět k Brumbálovi. „To bude možné, dokud bude vnímán jako sirotek. Co uděláme, až dojde k nevyhnutelnému?“

Profesor Brumbál se pátravě zadíval na Harryho. „Třeba nedojde,“ řekl. „Je možné, že ti nebude tak podobný, jak se obáváme.“

K Harryho překvapení ho ředitelova slova naplnila děsem. To bych nezvládl, pomyslel si. Nechci být nucen po zbytek života všem kolem sebe lhát.

„Očekávám, že ano,“ opáčil Snape. „Již teď je v některých okamžicích lehká podoba patrná.“

Brumbál si těžce povzdechl. „Změny by měly být kompletní do konce ledna, ale zřetelná podoba, pokud se taková vyskytne, se může dostavit dříve. Jak dlouho ti zabere zrealizovat alternativní plány, o kterých jsme hovořili?“

„To závisí na tom, koho a kdy uvidím. Šest až osm týdnů by pravděpodobně mělo stačit na rozmístění pomůcek, ale nejprve je potřebuji mít k dispozici. Kratiknot si stále není jistý výsledkem. Pomohlo by, kdybych mu mohl dát více informací o jejich zamýšleném využití.“

„Nemůžeme ho vystavit takovému riziku-“

„Ovšem,“ přerušil ho Severus suše. „Pravdou však zůstává, že množství informací, které mu můžeme poskytnout, je příliš omezené. A dokonce i v případě, že bude vše fungovat tak, jak má, utržíme ránu. Pasivní sledování nikdy není tak efektivní jako mít možnost řídit hovor směrem, který potenciálně přinese cenné informace.“

Brumbál se obrátil k Harrymu. „Jak se cítíš při pomyšlení, že by tě měl Severus uznat za vlastního, kdyby na to přišlo?“

Harry stísněně přejel očima z jednoho muže na druhého. Oba ho úzkostlivě sledovali.

„Nakonec k tomu stejně dojde, ať uděláme cokoliv, nemám pravdu? Chci říct, i kdybyste mě za vlastního neuznal, lidi to stejně asi budou vědět.“

Brumbál zlehka přikývl. „Možná to časem bude zjevné. Téměř jistě bude zjevné, že tvá dřívější podoba s Jamesem byla navozena uměle.“

„Za mě je to v pořádku.“ Harry pokrčil rameny. „Pár lidí asi bude k nepřežití, ale to je normální stav.“ Pomyslel na to, jak by mohl reagovat Ron a snažil se neotřást. „Popravdě, pomohlo by, kdyby to počkalo aspoň měsíc po začátku školy.“

„Rozumím.“ Brumbál se na Harryho chápavě usmál a odsunul se od stolu. „Výborně. Popletal mi dal týden na rozhodnutí. Myslím, že ho využiji beze zbytku.“ Jeho unavenou tváří probliklo pobavení. „Natáhneme každou fázi procesu, jak jen to bude možné. I v nejhorším případě by ti to, Severusi, mělo dát dva měsíce a ty, Harry, za sebou budeš mít víc než měsíc školy.“ Vstal a přešel k Fawkesově bidýlku. Jednou rukou pohladil ptákovo zářivé peří.

„Možná nastal čas informovat Řád.“

„Ne.“ Snapeova odpověď byla okamžitá, skoro rozzlobená. Harry ve své židli ucukl.

„Tak alespoň Remuse.“

„Ne. Jedná se o mou soukromou záležitost a nedovolím, aby něčí hloupost nebo přecitlivělost ohrozila mé poslední úsilí zajistit nám přísun informací. Řekneme jim, až bude třeba, ne dřív.“

Harry se chystal protestovat, už jen aby hádky s Remusem skončily, ale pak si vzpomněl, kdo další je ještě v Řádu: v podstatě všichni Weasleyovi kromě Rona a Ginny, a Fred s Georgem by to před Ronem v tajnosti neudrželi. Popravdě, mnohem radši by to Ronovi řekl sám, i když ještě netušil, jak to udělá.

„Harry?“

Harry pokrčil rameny a opět se pohodlně opřel. „Remusovi bych to řekl rád. Všichni ostatní můžou počkat.“

„Remusovi se nic říkat nebude!“ Zaburácel Snape.

Harry se cítil trochu sebejistěji teď, když Snape začal křičet. Vypjal se v ramenou. „A pak kdo je slyšet až venku?“ Řekl kousavě. Snape sebou cukl a k Harryho překvapení nepatrně přikývl.

„Máš pravdu.“

„Dobře tedy,“ odvrátil se Brumbál od fénixe, „jsme pro dnešek dohodnuti?“

Harry přikývl a vstal. Snape se také vytáhl na nohy.

„Harry, pokud ti cokoliv bude působit starosti,“ nabídl Brumbál, „vždy tě tu rád uvidím a cokoliv s tebou proberu.“

Harry přikývl. „Já vím.“

„A Severusi?“

„Budu-li ti cokoliv důležitého potřebovat sdělit,“ řekl Snape uzavřeně, „přijdu za tebou.“

„Tou dobou již obvykle bývá pozdě.“ Brumbál se na mistra lektvarů přívětivě usmál. „Jsi v ignorování potřeb svého srdce příliš zběhlý.“

Harry věděl, že poslední větu mířil ředitel i na něj. Snape si opovržlivě odfrkl, Harry měl silnou touhu ho napodobit, ale místo toho popřál řediteli příjemný zbytek večera.

Cestu do podzemí absolvovali v tichosti. Jakmile se za nimi zavřely dveře od Snapeových pokojů, Harry se na muže obrátil. „Chci to Remusovi říct,“ řekl prudce.

„Už jsem ti to řekl předtím,“ odpověděl Snape hlubokým výhružným hlasem, „a řeknu ti to znovu. Ne.“

„Co máte s Remusem za problém?“ Nechápal Harry. „Netvrďte mi, že je to tím, že je vlkodlak – to nevysvětluje ani polovinu. Dokážete uvařit vlkodlačí lektvar, takže musíte vědět, že je to nemoc, ne charakterová vlastnost.“

„Mám s Remusovým charakterem dost zkušeností, abych věděl, že bys mu neměl důvěřovat.“

„Proč?“ Vybuchl Harry. „Nepoučujte mě, že není důvěryhodný, a dejte mi místo toho jeden podělaný důvod.“

„Jazyk, Harry.“

„Do prdele s mým jazykem!“ Utrhl se Harry. Najednou se zarazil a uniklo mu zasmání. „Um…“

„Chtěl jsi říct…?“

Harry se zhluboka nadechl. Pak vyrovnaně řekl: „Chci vědět, proč Remusovi nevěříte.“

„Strávil své školní dny tím, že své přátele zaváděl do nebezpečí.“

„A vy jste strávil svoje praktikováním černé magie. Nevěřím, že je to důvod, proč mu nedůvěřujete!“

Snape Harryho sežehl pohledem. Harry se rozvážně posadil doprostřed gauče a pohled mu oplácel. Čekal.

„Tak dobře,“ řekl Snape mrazivě. „Ale pak si nestěžuj. V našem šestém ročníku se Remus rozhodl za mnou přijít a omluvit se mi za chování svých přátel a svou neschopnost je usměrnit. Domníval se, že když budu více pečovat o svůj zevnějšek, James a Sirius mi možná přestanou dělat tolik potíží. Nakonec si z mého… zapojení do společnosti udělal osobní projekt. Na situaci se Siriusem a Jamesem to samozřejmě nic nezměnilo, ale Remus a já jsme se začali… ucházet o přízeň jeden druhého.“ 

„Cože?“ Přerušil ho ohromeně Harry.

„Chodili jsme spolu téměř tři měsíce. Přirozeně si dokážeš představit Siriusovu reakci, když se o tom dozvěděl. Remus, který dříve věnoval veškerou svou pozornost Siriusovi a Jamesovi, byl nyní zadaný – a nejen to, jednalo se o chlapce – navíc tím chlapcem byl jejich vášnivě nenáviděný nepřítel z hadí koleje. Siriusovy pokusy rozdělit nás přesvědčováním nebo slovními lstmi selhaly, a tak došel k závěru, že když mě Remus zabije, bude o problém postaráno.“

Harry nechápavě přihlížel nenávisti, která prostoupila Snapeovu tvář. „Ale za to přece mohl Sirius. Remus o ničem nevěděl.“

„Remus mi to neřekl!“ Zařval Snape. „Byl jsem s ním tři měsíce. Byl jsem daleko vyzrálejší než on a než jsme spolu skončili, měl jsem ho ve své posteli. Přesto se nikdy nezmínil, že je vlkodlak.“

„Co na tom záleží?“

„Že jsem to dělal se zvířetem?“ Snapeovu tvář zkřivil odpor.

„Remus není zvíře! Je to člověk – aspoň teda devadesát devět procent roku.“

„Bližší odhad by byl devadesát sedm celých devět, pokud počítáš pouze čas, kdy je fyzicky vlkem, ale jeho postižení na něj má daleko hlubší vliv.“

„I tak je ale pořád člověk.“

„I kdybych to dokázal přijmout,“ zkřivil Snape opovržlivě rty, „stále by to byl člověk s velmi nebezpečným onemocněním.“

„Je to podstatné? Myslel jsem, že může nakazit někoho jiného jenom kousnutím ve vlčí podobě.“

Snape se otřásl. Zadíval se do prázdna.

„Jisté riziko tam bylo. Cestu přenosu mohlo poskytnout i kousnutí opačným způsobem v období úplňku. Varoval mě, abych ho nekousal, ale dřív nebo později bych do sebe jeho krev tak jako tak dostal. Měl kůži pokrytou jizvami, často jsem nacházel čerstvé rány a on nebyl schopen nabídnout přesvědčivé vysvětlení. Došel jsem k závěru, že je pro něj příjemné… rány buď způsobovat, nebo být v pozici příjemce, ale bojí se to přiznat. Nebyla to tak scestná teorie – byl jedním z těch, kteří nejsou schopní dát najevo, co chtějí, pokud se domnívají, že by to neměli chtít.“

„Takže jste byl v ohrožení.“

„Ne moc. Vyhýbal se mé blízkosti ve dnech, kdy by to mohlo mít nějaký vliv.“ Snape se vyčerpaně opřel o dveře za sebou. „Spíše se jednalo o to…“ Slyšitelně se nadechl. „Svěřil jsem se mu s věcmi, které jsem předtím nikomu neřekl. Věcmi ohledně mé rodiny, o svém dětství, o tom co obnáší život ve Zmijozelu pro fyzicky nepříliš silného člověka.“ Snape vyhledal Harryho pohled. Jeho oči byly plné stínů a bezedné černoty. „On se mi nesvěřil s ničím, dokonce ani s tajemstvím, které svěřil jim.“

Harry chvíli seděl bez pohnutí, zoufalství ve Snapeově tváři jako by ho přimrazilo na místě. Pak si na něco vzpomněl. „Ale on jim to neřekl.“

„Nebuď směšný!“

„Neřekl! Pamatuju si, jak mi o tom vyprávěl, když jsem se o něm dozvěděl já. Neřekl jim to; přišli na to sami a konfrontovali ho. Pokud vím, Remus o tom za svůj život nepověděl nikomu.“

Snapeovou tváří na okamžik proběhl zvláštní výraz, který se proměnil v úšklebek. „Ubohé.“

„Takže jsme si popovídali o jedné Remusově charakterové vadě,“ odsekl Harry. „Možná bychom dokázali najít ještě jednu nebo dvě další, ale vyjmenovat naše vlastní by klidně mohlo zabrat deset minut. Vážím si Remuse a pořád nevidím, proč bych mu neměl věřit.“

Bylo dokladem míry Snapeova rozrušení, že zůstal mlčet. Harry se na něj podíval a hluboce si povzdechl. „Ale…“ řekl, „trochu víc teď chápu, jak se cítíte vy.“ Harry se opřel. „Tohle se stalo před mojí mamkou nebo po ní?“

Snape si odfrkl. „Skutečně si myslíš, že by se na mě Remus dvakrát podíval poté, co bych zavrhl Lily jako nehodnou mudlovskou šmejdku?“

Harry sebou při zaznění té nadávky škubl. „Asi ne,“ souhlasil. Nepřítomně se zadíval na prsten na malíčku, přetáčel ruku ze strany na stranu a nechal od kamene odrážet světlo z ohniště.

Snape se s povzdechem usadil v křesle. „Lily a Remus byli nejlepší přátelé,“ pokračoval, „ona byla jediným z Remusových přátel, který mě akceptoval. Ona a já jsme sdíleli určitou… intelektuální harmonii. Sblížili jsme se, když jsem byl s Remusem. On byl přiměřeně chytrý a velmi pilný student, ale s Lily to bylo jiné, Lily se mi intelektuálně rovnala. Neschvalovala mé zaujetí černou magií, nicméně byla schopná proniknout do teorií, které jsem jí vysvětloval. Zmínil jsem ji svým přátelům v táboře Pána zla, do kterého jsem se právě začínal začleňovat – řekl jsem jim, jak moc se odlišuje od ostatních mudlorozených čarodějek. Byla geniální, mocná – skoro jako nějaká hříčka přírody.“

„Myslíte geneticky,“

„Ano.“ Snape se na chvíli odmlčel. „Tím jsem si samozřejmě její výjimečnost ospravedlňoval. Lily se pokusila zakročit v Remusův prospěch. Ani jeden z nás si neuvědomil přesný moment, kdy se řeč stočila na nás. Pozval jsem ji na schůzku ještě před koncem toho měsíce. S Remusem jsme se sobě navzájem vyhýbali, jak to bylo možné – ten rok dosáhl nejlepších studijních výsledků. Sirius byl stejně příšerný jako vždy, ale James… Sirius konečně přesáhl hranici, kterou byl James ochoten tolerovat. Od té doby se ho snažil držet na uzdě a při střetech se mnou se choval zdvořile. Peter následoval příkladu nejmocnějšího, kdo se zrovna nacházel na scéně, ať už to byl Sirius nebo James.“

„Ale nebyl jste s ní moc dlouho.“

„Ne. Čtyři měsíce, pak přišel konec školního roku.“

„Přesto jste ji požádal o ruku.“ Harry se znovu zadíval na prsten. On a Remus… Věří Remus, že mi ho dal, protože jsem zaujal její místo? Vnitřně sebou škubl. Zatraceně. Věří přesně v to. „Vím toho z jeho soukromí daleko víc než ty…“ Měl na mysli sebe? Ne, zdálo se, že o tom Brumbál věděl. Oh – Lucius. Sakra!

„…neuvážené.“ Říkal právě Snape. „Domnívala se, že na to nejsme dost staří, ale milovala mě – a možná doufala, že si mě k sobě takto více připoutá a podaří se jí zmírnit mé předsudky. Přijala za podmínky, že se bude jednat o dlouhodobé zasnoubení – nevezmeme se dříve, než oba ukončíme vzdělávání v Bradavicích. V tu chvíli jsem jí předal prsten. Odjela domů ke své mudlovské rodině, ale já… já po návratu domů netoužil o nic víc než ty. Část léta jsem strávil v domě Augustuse, druhou část u Luciuse.“

„Stal jste se smrtijedem.“

Snape si unaveně promnul oči a přikývl. „Ano. Znamení zla jsem nepřijal až do Halloweenu, ale… poprvé jsem zabil v srpnu. Zasnoubení s Lily jsem zrušil ve vlaku v září a s Jamesem jsme opět vykopali válečnou sekeru, než jsme prošli bradavickou vstupní branou.“ Snape zkřivil tvář. „Lily se mu podařilo získat ještě před začátkem října.“

Harry si opřel bradu o spojené ruce. „Nevím, proč jsem si myslel, že je můj soukromý život komplikovaný.“

„Abys to nezakřikl. Tvůj šestý ročník ještě nezačal.“

Harry přikývl „Severusi,“ řekl naléhavě.

„Jak jsi mi to právě řekl?“

„Severusi. Dal byste přednost něčemu jinému?“ Harry se kousl do rtu. „‘Profesore‘ mi připadá příliš formální a nepřipadáte mi jako tatínkovský materiál.“

Snape chvíli přemýšlel. „Můžeš v hovorech o mně používat mé křestní jméno,“ rozhodl se, „vzhledem k tomu, že máš ve zvyku tak mluvit i o Jamesovi. Nepřeji si ale být tak oslovován. V naprostém soukromí bych neměl námitky vůči oslovení ‚otče‘, ačkoliv ho samozřejmě nevyžaduji.“ Odfrkl si. „Celkově si ale nemyslím, že bude dobré, když si příliš zvykneš oslovovat mě způsobem, který nemůžeš použít před svými spolužáky.“

„Otče,“ začal Harry znovu. To slovo v jeho ústech chutnalo podivně. Na chvilku měl pocit, jako by to byla jen hra, pak ho zase zaplavily nežádoucí emoce. Pokusil se oba pocity ignorovat. „Remus si o mě dělá velké starosti.“

„Všiml jsem si,“ komentoval Snape suše.

„Varoval mě, že jsi velmi majetnický a máš sklon k přehnaným požadavkům.“

„V tom má pravdu.“

„Dobře, ale…“

„Nepřeji si, aby byl Remus Lupin zasvěcen do dalších detailů z mého soukromí!“ Usekl ho popuzeně Snape.

Harry sebou trhl. Pamatoval si, že Remus reagoval stejně, když mu přikázal opustit Snapeův byt.

„Jdi spát,“ přikázal Snape. „Už je pozdě.“

„Jak si přeješ,“ zamumlal Harry. Přikázal jsem Remusovi odejít… Ve dveřích do kuchyně se obrátil. „Kde bys řekl, že si Remus myslí, že trávím noci?“ Zeptal se. Jakmile byla ta slova venku, prchnul.

Harry se chystal do postele, a přitom zvažoval svá poslední slova. Třeba by věcem mohlo pomoct, kdyby se před Remusem jednoduše zmínil o svém pokoji a o tom, jak ve společné nebelvírské ložnici bude postrádat své soukromí. To zní jako plán, rozhodl se. Určitě během našeho setkání u čaje nesmím zapomenout zmínit, proč nejsem úplně nadšený z návratu do věže. Ani jeden tak nebudme muset zmínit, že si myslel, že se tu děje něco nepatřičného. S čistou hlavou padl do postele a okamžitě usnul.