Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona seděla na pohovce a cítila se tak příšerně, že ani nemohla plakat. Takhle prošvihne vyhlašování výsledků, ale prostě se nedokázala odhodlat k návratu na pozemky. Snažila se vytlačit z mysli výrazy dětí, ale pořád se vracely.

Ťuk ťuk!

Ztuhla, dobře věděla, kdo je za dveřmi.

"Hermiono?" ozval se skrz ně Dracův hlas.

Zůstala potichu a nevšímala si ho.

"Hermiono? Já vím, že tam jsi… prosím, pusť mě dovnitř."

"Jdi pryč," zavolala na něj dětinsky.

"Prosím, musíš mě nechat ti to vysvětlit!"

Hermiona zavřela oči a přiměla se ho ignorovat. Byla na něj naštvaná, ale zároveň si vlastně přála doběhnout ke dveřím, rozrazit je a obejmout ho.

"Hermiono?" zaznamenala v Dracově hlase úzkost.

"Prostě chci být sama," odpověděla hlasitě.

"Neodejdu, dokud mi neotevřeš!"

Hermiona přešla ke dveřím a rozrazila je.

"Co chceš? Myslím, že jsi svoje úmysly a pocity vyjádřil velice jasně, když jsi uřkl moji nejlepší kamarádku, takže nechápu, o čem chceš ještě mluvit," probodla ho pohledem.

"Nemohl jsem seslat kletbu na Pansy! Ať už by ji uřkla Ginny nebo já, hned po tom by Pansy splnila svoje výhružky, přímo tam uprostřed té zatracené soutěže! Snažil jsem se ji udržet spokojenou, sakra!" Draco si prohrábl vlasy. "Ale teď už je to jedno…"

"Co tím chceš říct, že na tom nezáleží?" požadovala Hermiona vysvětlení. "Co na tebe vytáhla tentokrát?"

"Nic. Chci tím říct, že už jsou mi Pansy i ta soutěž ukradené," řekl Draco. "Hned jak oznámí výsledky, řeknu dětem pravdu sám a pokusím se jim to co nejlépe vysvětlit. Jakmile budeme znát výsledky a promluvím si s dětmi, Pansy už na mě nebude mít páku…"

"Řekneš dětem to, čím ti Pansy vyhrožovala?" zeptala se Hermiona.

"Ano, už se tomu nedá vyhnout." Draco měl ve tváři obavy, ale vypadal rozhodnutě. "Ukázalas mi, že někdy je prostě nejlepší postavit se k věcem čelem."

"A ona ví, co máš v plánu?" zajímalo Hermionu.

"Ne, myslí si, že jsem ti sem přišel oznámit, že ji máš nechat na pokoji."

"A přišels?"

"Do háje, nebuď směšná!" povzdychl si Draco. "Myslíš, že bychom si o tom mohli promluvit za zavřenými dveřmi?"

"To je to tak zlé? To tajemství, co Pansy ví?" zamračila se Hermiona a přistoupila k němu blíž. "Už jsem ti říkala, že je mi jedno, o co jde."

Draco si povzdychl. "Je to dost zlé. A možná zjistíš, že ti to jedno není."

"A děti?"

"Jo… jen doufám, že jim to zvládnu vysvětlit tak, aby to pochopili."

"Nerozumím tomu," poznamenala Hermiona. Založila si ruce na hrudi, tenhle rozhovor ji frustroval, protože se pořád točili v kruzích. "A můžu ti říct rovnou, že jedna večeře ji neuspokojí. Má už rozplánovaný celý váš společný život."

"A přesně proto to musím dětem říct sám. Vím, co má v plánu – jen to jedno dnešní rande, nebo děti špatně ohodnotí, a pak mi večer oznámí, že pokud s ní nebudu dál chodit, řekne všem, co ví." Draco se natáhl a jemně vzal Hermionu za ramena. "Mělas pravdu! Vždycky jsi měla pravdu! Měl jsem jí říct, ať si dá odchod, jen co otevřela pusu!"

"Ano, tos měl!" souhlasila Hermiona okamžitě.

Draco pobledl a potemnělýma očima zkoumal její tvář. Z čehosi v jeho výrazu se jí zadrhl dech. Polkla, aby si pročistila náhle vyschlé hrdlo.

"Pořád se na mě zlobíš?" zeptal se měkce.

"Ano." Hermiona ani nezaváhala. "A navíc jsem kvůli tobě rozrušila děti."

"Tolik mě to mrzí. Napravím to." Dotkl se její paže, ale ona od něj odstoupila.

"Ty to nechápeš, že ne?" Hermiona zavrtěla hlavou. "Dokázala bych žít s tím tajemstvím, co na tebe Pansy ví, i bych ti pomohla říct o tom dětem. Ale nemůžu akceptovat, jak jsi jí dovolil tě zmanipulovat, jak snadno ses zpronevěřil svým hodnotám." Položila dlaň na dveře, připravená je znovu zavřít. "Vážně chci být sama."

Draco mezi ně strčil ruku, aby jí zabránil je zavřít. "Hermiono prosím, poslouchej mě. Je to jen týden, co jsem seděl v tvé pracovně a vykládal své dceři o tom, že její dědeček byl Smrtijed a já se jím taky skoro stal. Řekl jsem jí, jak jsem se choval na škole a jak jsem podporoval Pána zla…"

"A ona se s tím vyrovnala a podpořila tě!"

"Já vím! O tom právě mluvím! Myslíš, že jí chci o sobě svěřit ještě další zrůdnosti? Kolik toho ještě dokáže přijmout?"

"Přijme je, protože tě má ráda."

"A co Scorpius? Je to ještě dítě! A já mu teď budu muset povědět něco až moc dospěláckého, něco, s čím by se vůbec neměl být nucen srovnat… možná jsem zbabělec, ale prostě jsem se snažil zabránit tomu, aby se to museli dozvědět. Nejsem na to zrovna pyšný, ale myslel jsem si, že to je za mnou a už se to nevynoří.

Hermiona si ho změřila pohledem a poznala, že mluví upřímně. Nemohlo to změnit, co udělal, ale začínala ho chápat. Kdo by nechtěl své děti uchránit od špatných informací o jejich rodičích? Než o tom mohla víc zapřemýšlet, Draco znovu promluvil.

"A k tomu všemu je tu tahle žena…" Hermiona cítila, jak ji pohlcuje hloubka Dracových očí. "Tahle zatraceně úžasná žena, která mi pomohla jako nikdo jiný a která dokázala znovu přinést mé rodině štěstí…" Draco se zarazil a na chvilku sklopil oči, hlas mu trochu přeskočil. Znovu se na ni podíval. "A teď se o mně dozví něco hrozného a já se děsím, že už pak se mnou nikdy nepromluví."

"Draco…"

"Hermiono, nemůžu snést, když jsi na mě naštvaná," přiznal tiše a z tónu jeho hlasu se Hermioně sevřel žaludek. "Je mi jedno, co si o mně kdokoliv pomyslí. Jen ty a děti, to je všechno…"

Nikdy s ní nemluvil takhle přímo, Hermioně se z toho rozbušilo srdce. Dracova tvář byla tak blízko u její, jeho oči ji pronikavě sledovaly a ona cítila, jak ji vztek opouští. Jak se na něj mohla zlobit, když tu s tímhle výrazem stál v jejích dveřích a zjevně žadonil o její odpuštění? Už mu odpustila a už nezáleželo na tom, jestli se vzdávala moc snadno.

"Asi bys měl jít dovnitř," řekla a on jí věnoval neskutečně nádherný úsměv, který by roztavil i kámen.

Jakmile Draco vešel dovnitř, vzal ji za paži a přitáhl si ji vedle sebe na gauč. "Než se svěřím někomu jinému, musím to říct tobě," pověděl.

Hermiona se na něj zadívala. "Pochopím, když budeš chtít nejdřív mluvit s dětmi… jestli jde o Astorii…"

"Nevím, kde začít…" Draco si znovu povzdychl. Bylo jí jasné, jak je z toho nervózní, a zatímco váhal, natáhla se a vzala ho za ruku. Nedokázala to ovládnout. Zvedl k ní oči a ona v nich dokázala přečíst všechno, co cítil. Něžně jim propletl prsty a Hermiona mu dovolila ji chytit pevněji. "Všechno to, co jsem ti řekl o Astorii, jaká byla, co jsem k ní cítil, o chatě… to všechno je pravda. Znamenala pro mě všechno, Hermiono. Vážně."

"To už vím."

"Ale jedna věc pravda nebyla. Nebylo to tak, že bychom se potkali náhodou a já se do ní zamiloval," povzdychl si Draco.

"Takže jste se nepotkali v obchodu s hůlkami?" zeptala se Hermiona. Naprosto nechápala, kam by to mohlo vést. První setkání Draca a Astorie jí nepřipadalo jako něco, čím by ho Pansy mohla vydírat.

"Ano, potkali jsme se v mém obchodě, ale předtím už jsem potkal Daphné a jejího otce… v hotelu, jen náhodou. Zrovna jsme obchod otevřeli a museli ho financovat z dalšího mého podnikání. Nelhal jsem o tom, že Astorie milovala všechno spojené s hůlkami, naprosto ji fascinovaly, ale nebyla jediná, kdo se o ně zajímal. Byl tu také její otec – dověděl se o mém riskantním podniku a oslovil mě. Daphné nás seznámila. Chtěl koupit podíl a stát se naším obchodním partnerem, což nezní nijak hrozně, to vím. Ale také jsem věděl, že otec Daphné, Laurence, podnikal se svým bratrem Alcottem. O pověsti Alcotta Greengrasse věděli všichni. Je to bezcitný obchodník bez skrupulí. Upřímně, spolupráci by s ním navázal jen cvok. Takže jsem se to pokusil zahrát do autu a odešel jsem domů s tím, že už o nich nikdy nic neuslyším.

Ale to jsem se spletl – druhý den se mi ozval znovu. Trval na tom, abych zvážil jeho nabídku, a já zase trval na tom, že to nejde. Vymlouval jsem se, že bez Erika a Chantelle to nemůžu rozhodnout, což byla pravda. Jenže Greengrassovi neberou ne jako odpověď a on na mě začal tlačit agresivněji. Nakonec jsme se pohádali a já si zase myslel, že tím to skončilo. Nemohl mě přinutit přijmout jeho nabídku!

Pak mě zkontaktoval Alcott – ukázalo se, že svou pověst získal oprávněně. Osobně přišel do obchodu a chtěl, abych mu to tam ukázal! Nabídku ještě zvedl, a pak začal navrhovat, že bychom měli přikoupit další prostory a rozšířit obchod. Ale my jsme teprve začínali a i myšlenka na rozšíření byla ještě roky vzdálená…"

"Takže jsi tu nabídku přijal?"

"Ne, ne, nepřijal. Nicméně, pak se Alcott objevil znovu a sdělil mi, že si požádal o licenci na otevření obchodu s hůlkami, jen o pár domů vedle. Myslím, že prostě nebyli zvyklí, že by jim někdo řekl ne, a věděli, že nejlepší způsob, jak se posunout kupředu, pro ně bude investovat jejich peníze do mého obchodu. A když jsem s nimi odmítl hrát, rozhodli se stát konkurencí. Konkurenci jsme si nemohli dovolit, Hermiono. Bylo mi jasné, že by do toho druhého obchodu rvali hromady peněz, a pro nás by to znamenalo rozsudek smrti. Já peníze mám, ale ne nekonečně mnoho.

Takže jsem se jich naposledy pokusil zbavit a přesvědčit Laurence, rozumnějšího z těch dvou, aby nás a náš obchod nechali na pokoji. Mohli si otevřít obchod s hůlkami kdekoliv, z jejich pohledu by nemělo smysl mít ho hned vedle nás. Alcott to chtěl udělat jen proto, aby mi dokázal, že může. Laurence měl víc rozumu, ale trval na tom, že Alcott toho nenechá. Navrhl mi, ať vezmu místo nich jako obchodního partnera Daphné, a pak začal mluvit o penězích. Byla to obrovská nabídka, Hermiono. Poplatili bychom všechno, co jsem si musel vypůjčit z ostatních byznysů, a ještě bychom mohli obchod vážně postavit na nohy. Ale za Daphné by pořád stáli Alcott a Laurence, stále chtěli dostat nad hlavní dveře jméno Greengrass, a měli by prsty ve všech rozhodnutích. Takže jsem znovu řekl ne."

"To zní hrozně!" zamračila se Hermiona.

"Taky že bylo. Nejenže se snažili co nejrychleji otevřít svůj obchod, ale navíc útočili na ten náš. Vypustili fámy, že naše hůlky jsou falešné, že pořád spolupracuji s některými z Voldemortových následovníků, a tak je každý, kdo u nás nakoupí, finančně podporuje. Pak ke mně jednou večer, když jsem zavíral obchod, přišla Daphné. Měla pro mě návrh, jak se bratrů do jisté míry zbavit. Byl to směšný nápad, ještě dnes zní absurdně…" Draco ztichl a povzdychl si. Prudce zamrkal a Hermiona mu stiskla dlaň.

"Pokračuj," vybídla ho.

"Navrhla, že mě představí svojí sestře, Astorii. Že prý bych si s ní mohl začít, a kdyby to vyšlo…" Draco se znovu zarazil a promnul si čelo.

"A kdyby to vyšlo, tak se s ní oženíš?" zeptala se Hermiona. Hlas ji zradil a promítl její rozhořčení. Jak jí došlo, co se Draco pokouší říct, v krku jí vyrostl knedlík. "Oženil by ses s ní a Greengrassovi by tak měli podíl v obchodě. Tvůj podíl!"

Draco pomaličku přikývl. "Jo, to je tak nějak ve zkratce ono. Získal bych si Astorii, požádal ji o ruku a její otec i strýc by byli spokojení, protože rodina by tak měla podíl v obchodě. Já bych mohl obchod dál vést jen s Erikem a Chantelle, a protože nejde o obchodní spojení, pořád bych měl nad vlivem bratrů Greengrassových kontrolu."

"No do háje!" Hermioně se z Dracových slov dělalo trochu zle.

"Myslel jsem, že to zůstane jen mezi mnou a Daphné. Přivedla Astorii do obchodu přesně tak, jak jsem ti vyprávěl, a hned se mi líbila. Z toho, co jsem ti říkal o svých citech k Astorii, je všechno pravda. Myslel jsem si, že se uvazuju do manželství z rozumu, ale nikdy to tak nebylo. Opravdu jsem ji miloval.

Když jsme se vzali – a vím, že mi asi neuvěříš, ale opravdu jsem ji požádal o ruku, protože jsem si ji chtěl vzít, ne jen kvůli obchodu – Laurence mi znovu nabídl hodně peněz. Věděl jsem, že by to znamenalo můj souhlas s jejich vlivem na naše rozhodnutí, takže jsem je odmítl. Jakmile jsme se s Astorií vzali, bratři už se o obchodu nikdy nezmínili, nechali nás být a ten svůj neotevřeli."

"A Pansy? Co ta s tím má společného?"

"Když se to všechno stalo, ještě jsme byli spolu… tedy tak napůl… vždycky jsme spolu byli jen tak napůl."

"Rozešel ses s ní kvůli Astorii."

"Od tebe to vyzní ještě hůř," Draco Hermionu celý pobledlý úzkostlivě sledoval. "Nemůžu to nijak nalakovat narůžovo. Souhlasil jsem s něčím, s čím jsem nikdy souhlasit neměl, a moje jediná omluva je, že když došlo na svatbu s Astorií, opravdu jsem si ji vzít chtěl. Zamiloval jsem se do ní, naprosto a úplně. Byla to láska mého života, nikdy by mě nenapadlo, že bych to ještě někdy mohl cítit znova." Draco se odmlčel, Hermiona se dívala, jak se snaží ovládnout. Pevně zavřel oči, sklopil hlavu a dech se mu prohloubil. Pořád ji držel za ruku, Hermiona se podívala na jejich propletené prsty.

Kdyby se na to dívala jako nezaujatý pozorovatel, teď by na sebe křičela, ať vyskočí a vykopne ho. Ať mu řekne, že je bezohledný, bezcitný sukničkář a ať už na ni nikdy nepromluví. Souhlasil s něčím příšerným, tak hrozným, že se jí dělalo špatně od žaludku. Soudit ho by bylo snadné – neměl moc dobrou pověst, a pokud někdo věděl, jak se Draco Malfoy dovedl chovat, byla to Hermiona. Nebylo těžké představit si někoho, jako je Draco, že se ožení z rozumu. Astoria byla nádherná žena z bohaté, vlivné rodiny. Mohl si ji vzít a za jejími zády pokračovat v mládeneckém životě. Bylo by to necitlivé a kruté, ale nešlo právě tohle Malfoyům nejlíp?

Všechny tyhle myšlenky ale kontrastovaly s mužem, který tu vedle ní seděl – kterého držela za ruku – a který se právě snažil před ní nesesypat. Neměla sebemenší pochyby o tom, že Astorii miloval. Bylo zjevné, že ji naprosto miloval. Každá buňka jeho bytosti ji zbožňovala. Ještě před pár týdny viselo její oblečení v šatně v chatě – a to byl dostatečný důkaz. Začal špatně, ale záleželo na tom, když ji miloval až do konce?

Hermiona rychle zamrkala, v mysli uragán. Teď věděla všechno. Změnilo se tím to, co k němu cítila? Zmizel kvůli tomu ten pocit, který měla, když se octla blízko něj? Zmenšilo to její zármutek nad vším, čím si prošel? Chtěla, aby jejich vztah, nebo co to vlastně bylo, skončil?

Prudce polkla, v hlavě jí okamžitě vyskočily odpovědi na všechny ty otázky. Ne. Ne. Ne! Tenkrát se choval jako idiot – u Merlina, pořád to byl zatracený idiot, ale ta jeho stránka, kterou viděla, byla opravdová. Byl milý, něžný a na dětech mu opravdu záleželo. Řekl jí, že se pro něj díky ní hodně změnilo, ale zároveň věděla, že nezměnila jeho. On nebyl jiný, tahle jeho stránka tu byla vždycky. Byla si jistá, že takhle se určitě choval i k Astorii. Hermiona mu jen ukázala, že tu stránku může zase ukázat, že se nemusí schovávat za maskou, kterou si vytvořil. Prohlásil, že mu na ní záleží, a ona tomu bez výhrad věřila, protože všechny jeho činy dokazovaly, že nelže.

Nedokázala si představit, že by ji něco přimělo přestat ho mít ráda. Nějakým nevysvětlitelným způsobem se z něj stal nejdůležitější člověk v jejím životě. Uvědomila si to právě v tu chvíli a zůstala z toho v šoku.

Pořád byl potichu, celé jeho tělo vyzařovalo porážku. Jemně mu stiskla ruku a on na ni tázavě, s nadějí pohlédl.

"Jsi příšerný pitomec, Malfoyi!" oznámila mu Hermiona. Draco zvedl hlavu a obezřetně ji sledoval. Prsty pohladil ty její, jemně sevřel její ruku. "Teď bych tě měla vyhodit…" pokračovala. Chovala se ale v rozporu se svými slovy a opětovala sevření Dracových prstů. Rychle zamrkal, oči ve vyčerpané tváři mu ztmavly skoro dočerna.

"Tak proč to neuděláš?" zeptal se skoro šeptem. Hermionin žaludek metal salta. Zranitelný, úzkostný Draco, který ji potřebuje, ji úplně rozpouštěl. Natáhla se a vzala ho i za druhou ruku. Z jejího gesta se mu překvapením rozšířily oči. "Hermiono…" Její jméno mu splynulo ze rtů jako šepot a ona cítila, jak ji zalévá horko. Atmosféra byla nabitá jejich bouřícími emocemi. "To co jsem ti právě řekl… takový už nejsem, teď už ne."

"Já vím, že ne," odvětila Hermiona tiše. "Je mi to jedno."

Dracovy rysy se napjaly. "Jak ti může být jedno, že jsem si chtěl někoho vzít, jen abych ochránil svůj podnik?"

"Já jen vím, že teď už bys to neudělal."

"Ale tenkrát jsem to udělal!"

"A já zase podvedla svého ženicha s jeho nejlepším přítelem," připomněla mu a trochu se ušklíbla. "Na to jsi zapomněl, co?"

Dracova ramena se trochu uvolnila. "Takže se na mě nezlobíš?" zadíval se na Hermionu.

"Myslím, že ses choval jako blbec."

"To ano."

"Myslím, že jsi měl zatracené štěstí, že ses do Astorie zamiloval."

"Měl."

"A myslím, že každý, kdo má aspoň půlku mozku, by si měl dát pozor, aby ses k němu na kilometr nepřiblížil."

"To nejspíš ano," přisvědčil Draco a i přes ta tvrdá slova poznal, co mu tím říká – že s ním zůstane.

"A myslím… že tě chci políbit," dodala Hermiona a sama sebe tím překvapila, stejně jako Draca. Naklonila se k němu, a aniž by pustila jeho dlaně, opatrně přitiskla rty na jeho. Byl to počestný polibek, jen něžný dotek. Paže nechali podél těla, ruce pořád propletené. Jinak se dotýkali jen rty, lehce si vycházeli vstříc. Ale na tom nesešlo, protože Hermionino srdce vybuchovalo stejně, jako kdyby se líbali hladově a vášnivě. Z kontaktu s Dracovými rty se jí tělem šířil hřejivý, příjemný pocit, a za očními víčky jí tančily hvězdy. Draco naklonil hlavu na stranu, aby se posunul trochu blíž, jeho rty lehce zatlačily proti jejím a Hermiona mu to ochotně dovolila. Ohnuli paže, aby se dostali blíž, ale pořád se drželi za ruce, jako by to bylo spojení, které nechtěli přerušit.

Když se od sebe odtáhli a jejich rty se rozdělily, Hermioně bylo všechno jasné. Věděla to už předtím, ale polibek to přinesl do reality. Milovala ho – milovala Draca Malfoye a milovala ho celým svým srdcem.