Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15.  Co bych mohl být

„Vím, že ztřeštěné bludy o záchraně světa jsou bohužel nebelvírskou chorobou, od které není pomoci, ale copak jste vy dva úplně zešíleli?“

Seděli v podkroví Grimmauldova náměstí na třech židlích srovnaných do kruhu. Hermiona významně pozvedla obočí Harryho směrem ve stylu: ‚Já ti to říkala‘, ale Harry stejně pokračoval ve výkladu.

„Pravděpodobně, ale i vy musíte přiznat, že to není špatný nápad. Kdybyste měl více zdrojů, větší vybavenost a více pracovníků, mohl byste dokázat víc. Jen se podívejte, jaký pokrok jste udělal jen se čtyřmi lidmi, přičemž jeden funguje na částečný úvazek.“

„Ani zdaleka nejsou vyléčené,“ vyštěkl Severus. „Všechny před sebou stále mají dlouhou a těžkou cestu.“

„Ale drží se dobře – sám jste to řekl!“ odpověděl Harry. „A víte, že chcete pomoci svým absolventům, takže pojďme za Kingsleym a získejme nějaké sponzory, navrhněme, aby se dětem dostalo pomoci.“

„Nepustím ministerstvo k žádnému dítěti v mé péči, ani k těm, které mou péči opustily!“ zahrozil Severus. „Viděli jste, co jim provedli. Opětovně je tomu nevystavím. Je dost zlé, že jsem dovolil, aby to došlo tak daleko.“

„A jak jsem řekl, oni to nebudou provozovat – to my,“ oponoval Harry rozhodně. „Mluvím tady o sponzorství ministerstvem, ale o řízení námi.“

„Jestli myslíte, že ministerstvo bude sponzorovat něco zcela mimo kontrolu jejich vedení, musíte se toho ještě hodně naučit, Harry,“ pravil Severus.

„Mohlo by, jestli s nabídkou přijdou tři z nejctěnějších válečných hrdinů,“ odvětil Harry.

„Jakkoli arogantní, ani ten nejslavnější chlapec, který zůstal naživu, nemůže od ministerstva dostat doslovnou nebo metaforickou volnou ruku,“ oponoval Severus.

„Já sám ne, ale jestli přivedu i Hermionu Grangerovou a Severuse Snapea na setkání s Kingsley Pastorkem, mám slušnou šanci,“ odsekl Harry.

„Pottere, jestli si myslíte, že se přiblížím k ministerstvu a kvůli sponzorství se tam budu plazit, pak si to myslíte špatně!“

„Můžu něco říct?“ vstoupila do toho Hermiona s nadějí, že je zastaví, než se vztek vymkne kontrole. „Nepůjde o plazení, Severusi. Kingsley řekl mnohokrát, že on, ministerstvo a kouzelnický svět nám dluží tolik, že to nebudou moci nikdy splatit – myslíme tedy, že bude ochotný. Se vší korupcí řádící v té organizaci i on bude muset připustit, že suma, o které mluvíme, je jen kapesné ve srovnání s tím, co tamtudy proteče měsíčně. Kingsley tě respektuje, říká to pokaždé. Co víme, může skočit po šanci ti pomoci, ať už ho požádáš o cokoliv.“

„Domníváš se, že mám u ministerstva zapsány zásluhy větší, než ve skutečnosti jsou,“ reagoval Severus.

„Severusi, nemusíš mi věřit, ale je to pravda,“ opáčila Hermiona.

„Nevíš o mně vůbec nic!“

Hermiona ucukla, jako by dostala facku. Když promluvila, zvládla jen tiché: „Nevím?“

Harry okamžitě vyskočil ze židle. „Dobře, máme toho hodně k přemýšlení a Ginny má teď špatný týden, takže raději půjdu.“

„Dobře,“ reagovala Hermiona nepřítomně. „Vyprovodím tě.“

„Není třeba, cestu znám.“ Opustil místnost, a než mohla odpovědět, zabouchl dveře.

V kanceláři zůstali jen Severus a Hermiona; seděli na židlích a hleděli na sebe. Hermionina tvář byla bezvýrazná a Severus se mračil, ale ne tak moc, aby to znamenalo, že se hněvá. Spíš to značilo zmatek.

Hermionu napadlo, jak je zvláštní, že se v prostém výrazu obličeje dá najít tolik významů, když si jeden dá tu práci, aby se podíval.

Žádný nechtěl promluvit první, Hermiona snad právě teď se Severusem ani mluvit nechtěla. Zdálo se, že došlo na to, čeho se obávala – otevřela své srdce a zjistila, že se jí nedostává toho samého. Mohla s tím žít, kdyby drželi věc na fyzické úrovni jako předtím – schůzky kdykoliv chtěli, popovídání v posteli a pak zpět k normálu.

Nechtěla, aby to bylo vysloveno nahlas, tak vstala a zamířila ke dveřím.

„Hermiono…“ zaslechla jej. Otočila se a Severus se již nemračil; díval se na ni spíš, nu, prosebně.

Pokusila se polknout knedlík v krku, než odpověděla. „Severusi, prosím, neříkej to nahlas,“ zvedla ruku a s jeho pohledem se nestřetla. „Rozumím.“

„Hermiono,“ zopakoval zastřeně. „Prosím, posaď se ke mně.“ Zavrtěla hlavou a otočila se ke dveřím, jen aby neprojevila emoce. Dokázala jsi to během války, zvládneš to i teď.

Zaslechla kroky a známé teplo. Severus k ní došel a vzal její ruce do svých. „Prosím, Hermiono.“ Opětovně zavrtěla hlavou a stále odvracela oči. On ji objal a přiblížil rty k jejímu uchu. „Špatně jsem se vyjádřil ze vzteku a… strachu.“ Políbil ji na spánek a stiskl. „Rozumíš mi víc než kdokoliv, Hermiono. Víc než má matka, víc než Lily Potterová, víc než Albus Brumbál. Jen ty, Hermiono.“

Neodpověděla, ale cítil, jak se mírně chvěje. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že s tebou chci skutečný vztah,“ pokračoval. „Uvědomuji si, že se musím citově otevřít. Musíš ale pochopit, že na to nejsem zvyklý. Život jsem strávil potlačováním emocí až na úroveň apatie a dělal jsem to tak dlouho, že jen těžko chápu emoce, které se teď ve mně probouzejí. Ani je všechny nedokážu pojmenovat. Děsí mě, že kvůli tobě to všechno cítím, ale i to, že ty své emoce tak jasně vyjadřuješ. Po desetiletích vyhýbaní se čemukoli takovému je to rozčilující.“

Přiblížil své rty k jejímu čelu, jemně ji políbil a chvíli tak zůstal. „Snažím se tě vpustit, Hermiono. Buď se mnou trpělivá, prosím. Neuzavírám se před tebou schválně a ani to nechci. Nejsem muž, který ruší své sliby.“

„Já vím,“ připustila roztřeseně. „Jen že… nenávidím, když utíkáš. Harry mi kdysi řekl… řekl mi, že jsi nejstatečnější muž, jakého kdy potkal. Z celého srdce jsem s ním souhlasila. Ale vidět tě, jak utíkáš před světem, před vděčností a obdivem, který si zasloužíš…“ Odtáhla se a podívala se mu do očí. „Leopold mi poslal sovu a psal, že dostal čokoládovou žabku s tebou a že utíkáš z rámečku pokaždé, když ho přistihneš se koukat.“

„Nesouhlasil jsem, abych byl na té hovadině,“ prohlásil Severus. „Řekl jsem to jasně.“

„Ale víš, co ještě mi napsal? Zeptal se mě, proč pracuješ s ním a jeho sourozenci a všemi ostatními a nežiješ raději život válečného hrdiny? Zeptal se, jestli od něčeho neutíkáš.“

„Nebelvírská kolej ruinuje chlapcovu rafinovanost,“ zamumlal Severus.

„Ale má pravdu. Nepochybuju, že jsi na správném místě, Severusi, protože tyto děti tě potřebují. Ale souhlasím s ním, že to vypadá, jako bys před něčím utíkal. Pokusil ses utéct přede mnou a Harrym, když jsme za tebou přišli, co ses probral, nebyl jsi v Bradavicích, straníš se médií, nepromluvil jsi s Kingsleym, dokud jsi nepotřeboval legální opatrovnictví… Severusi, utíkáš a schováváš se.“

„Tak jako ty,“ podotkl. Nebránil se, ani to nemyslel zle. Jen chtěl, aby se ona otevřela stejně jemu. „Také jsi pohřbila své pocity. Taky utíkáš.“

„Před čím utíkám?“ zeptala se tlumeně, ale nebyla si jistá, jestli chce slyšet odpověď.

„Toužíš po lásce, přesto se jí bojíš, protože tě pořád trápí následky války a ztráty, a i ten nejměkčí dotek je bolest v otevřené ráně. Vrhla ses do pomáhání ostatním, protože tu bolest chceš pohřbít. A…“ zaváhal, „…a odmítáš zvrátit kouzlo na tvých rodičích, protože se bojíš, že tě odsoudí.“

Okamžitě se od něj odtáhla. „Nevíš, o čem mluvíš,“ z hlasu jí odkapávalo varování.

„Vím, že Harry Potter tě zná lépe než ty sama,“ podotkl Severus, „a že tě zná dost na to, aby věděl, že bys nikdy vzpomínky rodičům nevymazala trvale. Zná tě dost na to, aby věděl, že bys raději místo Obliviate použila jiné kouzlo, nebo bys nějaké vymyslela, aby ti umožnilo zvrátit je kdykoliv v budoucnosti. Zná tě natolik dobře, aby věděl, že jsi trávila prázdniny v Bradavicích nebo s ním a Weasleym, protože trávit je doma by bylo příliš náročné. Dokonce i mě to za tvé školní docházky napadlo. Hermiono, byl jsem mnoho let učitelem a studenti, kteří opakovaně pobývají o prázdninách v Bradavicích nebo s ostatními studenty, bývají ti, kteří mají doma problémy.“

Hermiona nic neříkala, jen tiskla tvář do Severusovy hrudi a chvěla se. Vzlyky ji přemohly a nedokázala je zastavit. Začaly kanout roky popírané slzy. „Jsou šťastnější, kde jsou,“ zašeptala.

„Jak by mohli být, když žijí bez vědomí své dcery, nádherné, oslnivé, nesnesitelné ženy, kterou držím v náručí?“

Zavrtěla mu hlavou do hrudi. „Vždycky – vždycky mě po-podporovali, že jsem čarodějka, ale nikdy – nemohli to pochopit,“ vzlykala. „V-velká vzdálenost. Můj n-nový svět a ten, kde-kde jsem vyrostla, se vzdálily. B-brzo jsme ne-neměli o čem mluvit. Nemůže jim ch-chybět, co ne-neznají.“

Severus ji pevně držel. Jeden z triků úspěšného špiona bylo vědomí, kdy promluvit, a co je důležitější – kdy nepromluvit. Všechny instinkty v jeho těle křičely, aby mlčel. Poslechl je; nikdy jej nezklamaly.

„A-a i-i když bych je chtěla vrátit, ne-nemůžu,“ naříkala. „Bála jsem se, co kdyby ně-někdo na nich poznal pa-měťové kouzlo, tak jsem ho udělala nevysledovatelné. Ani já ho nedokážu zvrátit.“

Severus ji nechal poplakat. „Můžu to kouzlo najít,“ zašeptal. „Když teď Pán zla a Albus… zemřeli… jsem nejsilnější nitrozpytec Británie.“ Povzdechl si a stiskl ji. „Nitrobrana byla má specialita a následkem toho jsem se stal zkušeným v odhalování štítů a kouzel v myslích ostatních, i těch které mají zůstat skryté. Jestli budeš chtít…“

Hermiona mu razantně zavrtěla hlavou proti jeho hrudi. „Ne, ne po celé té době. Mají tam svůj život. Nemůžu jim ho vzít.“

Severus přikývl a políbil ji do vlasů. „I tak, Hermiono, kdyby sis to někdy přála… stačí říct.“

„Nech to na mně,“ odtáhla hlavu, aby mu viděla do očí. „Nabídl jsi mi pomoc, ale přesto nepřijmeš tu moji.“

„Tvé situaci se dá líp pomoci než mé,“ ozval se ponuře.

„Ne, to ne. Pomoc mně znamená zničení dvou životů. Pomoc tobě zlepší životy mnoha bezmocných dětí bez přístřeší.“

Severus posměšně odfrkl. „Ty to ale dokážeš krásně překroutit.“

„Možná,“ přitakala. „Ale já se svým rozhodnutím dokážu žít. Dokážeš ty se svým?“

Ticho je pevně obestřelo.

„Tedy… půjdu s tebou a Harrym na ministerstvo,“ zašeptal, „pokud ty alespoň zvážíš možnost, že bys mě nechala zvrátit kouzlo na tvých rodičích.“ Nadechla se k odpovědi, ale on jí nedal šanci a pokračoval.

„Vím, jaké to je mít složitý vztah s jedním z rodičů, Hermiono. Otce jsem nenáviděl, nechybí mi. Ale co se týká matky… ta bolest tu stále je. Měla slabou vůli a otec byl násilnický bastard. V našem domě nebyla láska. Nebyl jsem chtěný, ani opečovávaný.

Ale jedno je jisté – když si představím, že by o mně nevěděli… to by bylo horší. Mít složitý vztah s jedním z rodičů je podle mého horší než nemít vůbec žádný.“ Levou rukou ji pohladil po zádech. „Už nemám možnost s nimi promluvit. Ty ano. Prosím, řekni, že se nad tím zamyslíš.“

Popotáhla. „Jestli ano, půjdeš s námi na ministerstvo?“ Severus přikývl. „Dobře… Zamyslím se nad tím.“

Zasloužila si stisknutí. „Má Hermiono,“ zašeptal. „Prosím, nikdy nepochybuj o mých citech k tobě. Vím, že umím být, jak jsi to kdysi tak pregnantně označila, zahořklý bastard. Také umím být velmi defenzivní – to je asi má standardní reakce, kdykoliv mě někdo vytlačí z komfortní zóny, a ty jsi natolik vnímavá, abys tomu rozuměla. Pár měsíců s tebou nestačí, aby se to zcela změnilo. Slibuji,“ zdůraznil to slovo, „že se pokusím nebýt tak defenzivní, když jsem s tebou. Ale pokud mi něco ujede, pak doufám, že mi vynadáš, slovně napadneš, zakřičíš na mě, nebo uděláš cokoliv, co si zasloužím za to, že jsem byl k tobě nevlídný. Ale slib mi, že už nikdy nezpochybníš mé city nebo oddanost k tobě.“

„Oddanost?“

Severus přikývl. „Jsem ti oddaný. Nenavazuju vztahy často nebo lehce. A když, pak zcela. Budu ti oddaný tak dlouho, jak ty budeš mně.“

Pevně jej stiskla a zvedla hlavu, aby jej políbila na rty. Cítil její slzy.

„Slibuješ?“ zašeptal jí do rtů.

„Slibuju.“

ooOOoo

Harry seděl u krbu se synem v náručí, Ginny už nahoře spala. Těhotenství ji unavovalo jako nikdy nic dřív. Chlapec byl ve střehu, hnědýma očima sledoval otcovy zelené. Vlasy měl černé jako Harry, ale oči se vyvedly po Ginny.

„Oči máš po matce…“ tichými slovy Harry zopakoval výrok jiného muže.

„Tvá matka je výjimečná dáma, Jamesi,“ pravil Harry. „I tvá druhá babička byla, ale bohužel ji nikdy nepotkáš a já si na ni nepamatuju. Ale podobala se tvé matce. Což by asi nějaký terapeut řešil, nemyslíš?“

James nic neříkal, jen pokračoval v zírání na otce.

„Už jsem ti vyprávěl, jak jsem požádal tvoji mámu o ruku? Nebudu tě unavovat vykládáním o tom, jak jsme se potkali, nebo zamilovali, určitě to jednou najdeš v dějepisných knihách. Ale jak jsem ji požádal, aby si mě vzala? To je tajemství a to řeknu jen tobě, ty malý šťastlivče.“

Jamesovy oči se jakoby v očekávání rozšířily.

„Stalo se to toho rána po Voldemortově pádu. Tvoji matku jsem pořádně ani nezahlédl. Truchlila za tvým strýcem Fredem a seděla se svou rodinou. Poprvé po letech cítila klid. Já byl se svou rodinou, s tetou Hermionou. Ron nás opustil, aby se vrátil k jeho rodině, a Hermiona a já jsme se jen drželi a plakali a plakali a plakali.

Ale ráno jsem vyšel z pokoje v nebelvírské věži a procházel jsem hradem. Byl skoro úplně zničený. Všude byly trosky a stopy ožehnutí a ten pach, Jamesi, ten pach…“

Potřeboval chvilku na vzpamatování.

„Všude kolem jsem viděl smrt a zkázu. Úklid ještě nezačal a potrvá ještě léta, než se všechno spraví. Některé části hradu jsou zničené ještě dnes. Některé části mne samého jsou ještě zničené. Ale když jsem procházel po pozemcích a hradem, přemýšlel jsem, jestli po prožití něčeho takového může přijít něco ‚normálního‘. Budu moci někdy sedět v kavárně a pít kafe a číst noviny jako normální člověk? Pořád na mě bude číhat nebezpečí? Pravda ležela někde mezi, jak se ukázalo.

A když jsem procházel po spáleništi, kolem kaluží krve a hromad sutin, uviděl jsem ji, Ginny, tvoji mámu, jak tam stojí. Uprostřed vší té zkázy byla jako zrzavý anděl oblečený v bílém, vypadala tak čistá a ryzí a živá. Věděl jsem, že jestli mohlo existovat něco tak krásného po tak dlouhé době šerednosti, můžeme pokračovat. Můžeme, budeme, znovu vystavíme náš svět. A bude překrásný.

Přišel jsem k ní, objal ji a dlouho jsem ji držel. Vnímal jsem její vůni a jak je měkká v mém náručí. Byla tak hebká! Jak může být nějaká bytost tak zocelená bitvou a přesto tak měkká na dotek? A to je tvá matka – žena plná rozporů, spojující, vyvolávající úctu.

Dlouho jsme se objímali a já ji zlehka políbil na spánek jako teď tebe,“ líbnul Jamese na levý spánek, „a řekl jsem: ‚Vezmi si mě.‘ Nebyla to otázka, nebyla to žádost, spíš šlo o podstatu. A víš, co udělala, Jamesi? Pokývla, jako by říkala: ‚Harry Pottere, samozřejmě si tě vezmu.‘ A pak se nadechla a řekla: ‚Čekala jsem sedm let, než mě požádáš.‘

Jsem šťastný muž, Jamesi Siriusi Pottere. Přišel jsem o spoustu lidí, které jsem miloval. Dokonce bych se odvážil říct, že jsem ztratil většinu lidí, které jsem miloval a kteří milovali mě. To není zrovna stabilní život. Ale když jsem toho dne uviděl tvoji matku, věděl jsem, jak moc ji miluju. Vzal jsem ji do náručí a už nikdy ji nepustím.“

Sklonil hlavu a vdechl synkovu jemnou, pudrovou vůni. „Ani tebe nikdy nepustím, Jamesi. Jsi cosi krásného, co jsem s ní vytvořil. Nevyrosteš v tom, v čem jsem vyrostl já.“

Kdy jsem se stal takovým citlivkou?

Asi toho dne, kdy jsem se stal otcem.

ooOOoo

Leopolda dějiny čar a kouzel nijak nebraly. Alespoň je však neměli s profesorem Binnsem. Mnoho slyšel o tom, jak nudné bývaly Binnsovy hodiny, a i slečna Grangerová jej prostřednictvím soví pošty varovala. Profesor Lasky byl poutavý a zasvěcený. A, nu, trochu dogmatický. Leopoldovi to ale nevadilo.

Tedy do dnešního dne.

Dnes probírali první dny druhé války a Leopold se snažil připravit na to, co přijde. Pan Snape (nebo to byl profesor Snape – Leopold neměl tušení, že byl bradavickým Mistrem lektvarů skoro dvě desetiletí) jej varoval, že pravděpodobně o svých rodičích uslyší nelichotivé věci. Dostalo se mu varování, že to přijde od studentů.

Nebyl však připravený na ta slova ze rtů nějakého profesora.

„Smrtijedi,“ pronášel profesor Lasky panovačným tónem, „byli ti nejzkaženější a nejďábelštější kouzelníci, kteří kdy chodili na zemi. Jejich oddanost Pánovi zla byla naprostá a fanatická. To je pokřivilo do nelidských monster schopných jakékoliv surovosti. Pro povyražení pronásledovali mudly, rodiny mudlorozených mučili pro zábavu.“

Leopold cítil, jak mu z hlavy odtekla krev, a ze všech sil se držel stolu, až mu klouby zbělely.

„Své oběti připravili o lidskost a změnili je na nelidské tvory, jako byli oni sami ve svých srdcích.“

Dýchej, říkal si, prostě jen dýchej. On neví, že tě máma kolébala a líbala tě a milovala. Neví, že táta odpověděl každou tvoji otázku, že táta měl vždy odpovědi. Neví to. Nemůže to vědět.

Nikdo to nemůže vědět.

Tíha jeho tajemství jej drtila, taková tíha na ramenou tak malého chlapce… Leopold Clairemont začal hyperventilovat. Ne tady, ne tady, ne tady…

Zaslechl vzlyk a pokusil se přesvědčit, že nevyšel z jeho úst.

Najednou na jeho hlavě spočinula velká ruka a hlas, před chvílí tak panovačný, teď konejšil. „No tak, synu. Vím, že kvůli tvé ztrátě je pro tebe toto téma těžké. Můžeš si dát po zbytek dne volno. Slečno Phillipsová, budete tak hodná a doprovodíte pana Clairemonta zpět do nebelvírské věže?“

Leopold neslyšel nic a oči měl pevně zavřené, ale vzápětí ucítil malou ruku, která jej vedla z místnosti. Až v chodbě si začal uvědomovat své okolí. Upřel zrak do jasně modrých očí Clary, která měla slzy na krajíčku.

„Pojď,“ vedla jej k lavičce v chodbě. Pustila jeho ruku a objala jej. Bez špetky zahanbení si Leopold opřel hlavu a rozplakal se. Nic neříkala, jen jej držela. Leopold si nepamatoval, že by ho někdy někdo držel, když plakal, alespoň ne od té doby, kdy rodiče zemřeli. Tohle Zmijozelové nedělají. Ačkoliv Nebelvíři měli své chyby, Leopold poprvé cítil, že byl umístěn tam, kam patří.

ooOOoo

„Špatně to snáší, Severusi,“ prohlásila Láskorádová smutně. „Když jí byly tři roky, ztratila rodiče a nemá na ně žádné vzpomínky, tři roky neslyšela o sestře a teď odešel i bratr.“

Severus si protřel oči. Projevy náhlé úzkosti Margaret Macnairové sice ustoupily, ale Ermengarde Rosierové se vrátily a s nimi i noční můry. Příčilo se mu vrátit ji k lektvaru na spaní, ale začínal se bát, že nebude mít jinou možnost, pokud má prospat noc (nebo i on – výkřiky holčičky se nesly všemi patry domu). Jelikož v domě s ním žily i Hermiona a Láskorádová, už dávno přestal sesílat Patrony, aby jej varovaly, a tak jej budily výkřiky dětí.

„Každý týden jí píše,“ povzdechl si Severus. „A Longbottom tvrdí, že chlapec si vede dobře.“

„Nakolik to dokáže posoudit. Ale vážně, Severusi, jak dobře jste si byl vědom podivností našeho chování, když jsme studovali my?“

Láskorádová měla pravdu. Vždy ji měla. V mnoha směrech byla Láskorádová horší vševědka než Hermiona. A to už něco značilo.

„Láskorádová, co tedy navrhujete?“

„Je nějaká šance, že by Minerva pustila chlapce o víkendech na návštěvu?“

Severus zavrtěl hlavou. „Žádná. Od války se významně zvýšilo zabezpečení. Jen páté ročníky a výš mají povoleny víkendy v Prasinkách a to jen dvakrát ročně. Pan Clairemont je v prvním ročníku a formálně bez rodiny. Nedovolí to.“

Láskorádová si povzdechla. „Co jste dělal dřív, když se vyskytla tato situace?“

Zvedl obočí. „Myslím, že diskuze na toto téma je zhola zbytečná.“ Láskorádová pochopila, že nedělal nic. Nemohl. Měl moc práce.

„Hm, vánoční prázdniny budou za pár týdnů a on se vrátí, že ano?“ zeptala se Láskorádová. Severus přikývl. „Kdyby mohla brát lektvar těch pár týdnů, než se jí bratr vrátí v jednom kuse, mohla by to pak zvládat líp.“

„Láskorádová, ten lektvar…“

„To děvče ho potřebuje,“ dokončila Láskorádová neochvějně. „Zoufale se potřebuje vyspat. Zase upadla do kolotoče – málo spí, pak má úzkosti celý den a to vede k ještě kratšímu spánku.“

Severus si povzdechl. „Zoufalé časy?“ Láskorádová přikývla. „Dobře.“

„Nějaké štěstí s léčitelem?“

Severus zavrtěl hlavou. „Myslíte si, že je sem pozvu, aby tu páchali krutosti, které považují za potřeby dětí Smrtijedů?“

„Hm,“ nepřítomně broukla Láskorádová.

Severus zvedl obočí. „Copak?“

„Jen si tak říkám… proč by měli předpokládat, kým děti jsou? Proč by měli znát jejich původ?“

„Potřebují přístup k jejich anamnézám, kde jsou, bohužel, uvedená jejich skutečná jména,“ Severus si povzdechl. „Vše je označené kouzlem a já to nedokážu změnit. Léčitelé vidí příjmení a odmítnou návštěvu.“

„Tak by to ale nemělo být, ne?“ prohlásila Láskorádová věcně. „Nepůjdete brzy za Kingsleym? Možná by to stálo za zmínku.“

„Můžu to zmiňovat tak dlouho, až v obličeji zmodrám. Pochybuji, že to k něčemu povede.“

„Možná ne, ale nemáte co ztratit,“ oponovala Láskorádová. „Co madame Pomfreyová?“

Severus se snažil udržet tvář bez výrazu. „Co s ní?“

„Nemohla by přijít ona? Nakonec stejně všechny skončí v její péči.“

„Poppy… mi nic nedluží.“

„To ona vás našla v loděnici,“ pravila Láskorádová. Nebyla to otázka.

„Mohla vyčistit nějaké rány, ale já už byl mimo nebezpečí.“

„Nechtěl jste, aby vám pomohla,“ prohlásila Láskorádová a četla v jeho tváři, jako by byla otevřená kniha přesně popisující, co se tehdy stalo. Severus dokázal poznat, že nepoužívá nitrozpyt. „Čekal jste, že zemřete, ale když jste se rozhodl žít, nechtěl jste něčí pomoc. Takže jste se zachránil vyvoláním kómatu. Ale to není vše, že? Vzpomínáte na všechny ty případy, kdy nás Carrowovi poslali na ošetřovnu.“

Severus se jí sotva dokázal podívat do očí. „To je v pořádku, víte?“ mluvila vesele, jako by se bavili o víkendu. „To vy jste nám tresty nepřiděloval, ne? A kdykoliv jste mohl, zasadil jste se o tresty lehčí. A když to skončilo, pochopili jsme.“

„Pochopili? Jak byste mohli?“

„Jednou jsem s Harrym šla za Brumbálovým portrétem. A ten nám řekl o svých plánech, že pokud byste ho zabil vy, Pán zla by vám věřil víc než komukoliv jinému a možná vám svěřil Bradavice. Přemýšleli jsme, jaká by mohla být alternativa. Možná Belatrix Lestrangeová? Nebo Yaxley? Selwyn? Macnair? Lucius Malfoy? Dolores Umbridgeová?“ Sázela ta jména bez znechucení. Severuse potěšilo, že si nespojovala rodiče s jejich dětmi. „Kterýkoliv z nich by mě, Nevilla a Ginny zabil pro to, co jsme dělali. Vy jste v podstatě zavíral oči. Poděkoval vám vůbec někdo?“ Její tón byl příšerně odlehčený na tak závažné téma.

Severus neodpověděl.

„No, měli by. Smím vám poděkovat jménem Brumbálovy armády?“ Natáhla k němu ruku. Severus zaváhal, přijal ji a krátce potřásl. „Děkuji, že jste nás chránil, i když jste nechtěl, abychom to někdy věděli.“

Severus pokývl. „Byla to má povinnost, slečno Láskorádová.“

„Myslím, že madame Pomfreyová tomu rozumí, Severusi. Koneckonců je to chytrá čarodějka. Možná jí nebude tolik proti srsti, aby sem přišla. Ošetřovala Zmijozely stejně jako Nebelvíry a Havraspáry a Mrzimory. Nemyslím, že proti těmto dětem bude mít nějaké předsudky.“

Jestli mezi bradavickými zaměstnanci mohl mít někdo otevřenou mysl ohledně těchto dětí, byla to asi Poppy.

„Poprosím Nevilla, aby se jí zeptal, ano?“ Severus přikývl. Stále ještě si nezvykl, jak se rozhovory s Lenkou Láskorádovou vymykaly jeho kontrole a přesto obsáhly vše, co bylo třeba být prodiskutováno.

Vstala. „Ještě jedna věc, Severusi. Vím, že jste byl zapojený do mého únosu ze spěšného vlaku a uvěznění na Malfoy Manor. Jen vám chci… poděkovat. Jinak by mě zabili, že ano?“

Severus necítil potřebu osvětlovat Láskorádové, co by se s ní stalo, kdyby se v jejím únosu neangažoval. Pán zla s ním byl tehdy velmi nespokojený. Chtěl Láskorádovou popravit za pro-Potterovskou propagandu jejího otce. Severus jen taktak dotáhl své dobité tělo do hradu po setkání s Pánem zla a Poppy se nenabídla, že mu pomůže. Zkolaboval do sněhu před vstupní halou a zůstal tam celou noc.

ooOOoo

„Hermiono?“

„Hm?“ přišla ospalá odpověď. „Dnes večer ne, Severusi.“

Protočil očima. „O to nejde.“ Ale možná ráno ano.

„Tak co se děje?“

„Je Lenka Láskorádová nitrozpytec?“

Hermiona si neuhlazeně odfrkla. „Sám se nazýváš nejsilnějším nitrozpytcem Británie, ne? Neměl bys to umět poznat?“

Popuzeně zamručel. „Tak je, nebo není?“ Nebylo pravděpodobné, že by Láskorádová byla nitrozpytec, protože ani Pán zla, ani Brumbál nedokázali prorazit Severusovy štíty nitrobrany, ale… stejně ho znervózňovalo, jak viděla skrz ně.

„Ne, nemyslím si. Proč, už to zase dělá?“

„… svým způsobem.“

„Chceš o tom mluvit?“

Severus zavrtěl hlavou. Hermiona na něj netlačila. Bude mluvit, až bude chtít. Nemělo smysl jej nějak nutit.