Preklady fanfiction Harryho Pottera

Podávalo se jídlo a Hermioně se dařilo udržet úsměv, zatímco si ji Harry a Draco neúnavně dobírali. Několikrát se podívala na stůl k mentorům a zarazila se. Pansy vypadala, jako by jí pod nosem něco smrdělo, a Hermiona si byla jistá, že ji přistihla, jak zalétla pohledem k jejich stolu, nebo konkrétněji k Dracovi.

Viktor přátelsky rozmlouval s ostatními u stolu. Usmíval se a smál se a opravdu vypadal skvěle. Zdravý a atletický, s hezkým, poněkud drsným obličejem. Odvrátila se. Možná, že mluvit s ním nebude až tak špatné… možná?

"Je ti líp?" přerušil Draco její myšlenky.

"Ach… ehm… ano, děkuji."

Draco na ni upřeně zíral a ona mu pohled opětovala, až se nepohodlně ošila. "Vypadáš trochu nervózně," podotkl Draco.

"Můj expřítel sedí s tvojí expřítelkyní jen pár metrů od nás! Samozřejmě, že jsem nervózní!"

"Byla jsi nervózní, ještě než přišli."

"To se ti jen zdálo."

"Mně?" podivil se Draco. Hermiona k němu pocítila nával náklonnosti, ale potlačila ji. Už ji nechtěla cítit.

V tu chvíli přišla Ella se Scorpiusem a Albusem v závěsu. Vzrušeně mluvila o párty, mentorech a zítřku. Široce se usmála na Hermionu a pak se obrátila na Draca.

"Takže, budeš tančit, že jo?"

Draco se podíval na svou dceru. "Nech toho, Ello."

"Mám nechat čeho? Vidíš profesorku Grangerovou – vypadá nádherně!"

"Děkuji, Ello."

"A včera v noci jsem vás dva přistihla…"

"Nemohla jsi nás přistihnout, protože jsme nic nedělali!" prohlásil pevně Draco.

"Jen protože jsem vás přerušila…"

"Ello!"

Hermiona sledovala Dracovo nepohodlí s trochou pobavení. "Myslím, že by sis měl jednou zatančit," řekla, ale Elly se nedalo tak snadno zbavit.

"Otec vás požádá o tanec, protože mi vždy říkal, že je neslušné opustit dámu sedící na kraji tanečního parketu, a vy vypadáte tak krásně, jak by vám mohl odolat?" Ella se na oba usmála a pak sama téměř odtancovala.

"Netančím," prohlásil Scorpius rozhodně.

"Ani já ne," přidal se Albus.

"Proč ne, Albusi?" ptala se Ginny. "Tamta blondýnka vypadá mile a může na tobě oči nechat."

"Kathyrn? Blé!" Albus vystřihl znechucený obličej. "V žádném případě!"

Hermiona se zasmála chlapcům, kteří rychle odešli, než by se na ně mohlo zaměřit více dívek. Když se otočila zpět ke stolu, Draco se postavil. Natáhl k ní ruku.

"Smím prosit, profesorko Grangerová?" zeptal se.

"Ale… ne!" vyhrkla Hermiona.

"To znělo zděšeně!"

"Ne. Já jen nechci tančit… víš, vzhledem k tomu, kdo tady je." Hermiona rychle použila Viktora a Pansy jako výmluvu. Pravda byla taková, že se nechtěla ocitnout blízko Draca v tak zranitelné situaci.

"Ignoruj je – to byla tvoje rada, ne?"

"Ano, ale na tanec se necítím."

"No, já neberu ne jako odpověď…" Draco ji vytáhl na nohy, ale Hermiona pořád odporovala až do chvíle, než ji dovedl na okraj tanečního parketu a její odpor začal vypadat hloupě. Neochotně nechala Draca, aby si ji přitáhl do náruče, a začali tančit. Jeho ruka se usídlila na jejím pase a Hermiona začínala cítit, jak se ten dotyk propaluje skrze její šaty až na kůži.

Draco byl oblečen v elegantní košili a kalhotech, a když se k němu přiblížila, ovanula ji jeho úžasná vůně. Jemně ji držel za ruku, když se společně pohybovali, a Hermiona se snažila vyhýbat všem očím, které je pozorovaly ze všech stran.

Přitáhl si ji k sobě blíž, trochu sklonil hlavu a Hermioniny emoce zcela přestaly poslouchat mozek. Proč jen musel být tak okouzlující! Proč byly jeho tělo, jeho kůže, jeho rty tak perfektní?

Hermiona proti němu mírně poklesla, neschopná s tím bojovat. Nevnímala jejich publikum, protože všechno, o čem dokázala přemýšlet, byl Draco a to, jak jí srdce bije jako o závod – jen proto, že ho měla tak blízko u sebe.

Najednou ale pohár přetekl. Nemohla se takhle chovat! Odstrčila ho a na jeho tváři se objevilo překvapení.

"Promiň, Draco." Odstoupila od něj a pak se rychle otočila, nechávajíc ho stát na parketu samotného. Nemyslela na to, co dělá, a prostě zamířila k velkým dveřím, které vedly do haly.

Netušila, co dál, ale ještě než se dostala na půl cesty ke schodišti, Draco se vynořil ze dveří.

"Hermiono!"

Zastavila se. Nechtěla vyvolat scénu, kterou by všichni slyšeli. Jistě už všichni mají otazníky v očích, když viděli její spěšný odchod. Otočila se.

"Podívej, prostě potřebuju jít. Omlouvám se, jestli jsi kvůli mně vypadal hloupě, ale musím."

"Proč?"

"To ti teď říct nemůžu. Můžeme si promluvit zítra po soutěži?"

"Ne," Draco přešel až k ní. "Ne, to zatraceně nemůžeme!"

"Nechci dělat scénu…"

"Skrze co přesně?" zeptal se Draco napjatě. "Jestli jsem něco udělal, mohla bys mi aspoň ze zdvořilosti říct, co to bylo?" Jeho slova byla drsná, ale hlas zněl spíše rozrušeně než rozzlobeně. Naklonil se a jemně se dotkl její tváře. Hermiona zamrkala a cítila, jak se jí stahuje hrdlo. "Včera jsi mě viděla ve stavu, v jakém mě nikdo nikdy neviděl," řekl tiše. "Včera jsem udělal něco, čeho jsem se bál, a bylo to snadné, protože jsi mi pomohla." Opět se dotkl Hermioniny tváře. "Takže dnes nemám v úmyslu dovolit, abys mě krmila příběhem, o kterém oba víme, že není pravdivý. Jsi naštvaná a já chci vědět proč."

Hermiona toužila skrýt svou tvář do dlaní a dát se do pláče, ale odolala. Navzdory sobě cítila, jak se její srdce rozplývá pod jeho slovy. Chvěla se pod jeho dotykem a její odpor začal povolovat. Osoba, která stála před ní, se vůbec nepodobala Dracu Malfoyovi, kterého kdysi znala. Nechtěla vyvolávat hádku před koncem soutěže, ale odvedla mizernou práci s předstíráním, že je vše v pořádku, a Draco nebyl hloupý.

Proč by jejím stavem vypadal tak znepokojeně, kdyby ji pouze využíval? Seděl a plakal v její kanceláři – dokonce ani Draco Malfoy nebyl tak dobrý herec! Když ji viděl v Prasinkách, vypadal opravdu šťastný, že tam byla. Mohl by ji vážně zatáhnout do všech těch potíží, jen aby ji jako profesorku svých dětí udržel na své straně? Ne. Ne, to by nemohl, tím si byla Hermiona jistá.

Může ho tím konfrontovat? Měla by?

"Hermiono?" pobídl ji Draco se znepokojenou tváří.

"Já… byla jsem trochu naštvaná…" Hermiona se potýkala se svou odpovědí. Byla hroznou lhářkou, nikdy jí to nešlo. Draco ji sledoval, v očích obavy. Hermiona si vjela rukou do vlasů a probírala se jimi. Byla si jistá, že není tak naivní – byla si jistá, že by určitě poznala, kdyby s ní Draco manipuloval. Možná pošetile, ale věřila mu.

"Viděla jsem tě," vyhrkla.

"Viděla jsi mě?"

"V Prasinkách."

Draco se zamračil. "Jistěže jsi mě viděla. Šli jsme spolu do obchodu s oblečením."

"Myslím předtím – na rohu a v kavárně," Hermiona se odmlčela a popotáhla nosem. "Byla jsem v té kavárně."

Viděla, jak se Dracův výraz změnil, ale ne do šoku nebo viny. Stále vypadal zmateně. "Tys byla v kavárně? Neviděl jsem tě tam."

"Byla jsem za tebou, u vedlejšího stolu," Hermiona znovu popotáhla. "Slyšela jsem, cos řekl té ženě… Viděla jsem, jak jsi jí dal ten náhrdelník…"

Dracovy oči se rozšířily. "Proč ses neozvala?"

"Protože jsem sledovala, jak jsi s ní, dáváš jí ten dárek…" Hermiona zdůraznila slovo dárek. "Nezdálo se, že byste chtěli být rušeni."

Dracův výraz se opět změnil a ona sledovala, jak se uvolňuje. "Aha!" odtušil.

"Aha, co znamená aha?" zeptala se. "Chci říct, jasně, chápu, co znamená 'nikdy dřív jsem se takhle necítil' a 'nikdy se nesmíme rozejít', ale to 'aha' mě celkem mate…"

Draco vykročil vpřed. "Krucinál, Hermiono! Co přesně myslíš, že jsem dělal?"

Hermiona couvla. "To já nemůžu vědět, ne? Ale vím, jak to vypadalo!"

"Nebylo to tak, jak to vypadalo."

"Tohle jsi řekl, protože se to očekávalo? Vypadalo to, jako žes jí dal šperk, a ona ti poděkovala tím, že se na tebe vrhla!" Hermiona se od něj odvrátila. "Víš co, není to moje věc a nechtěla jsem to vytahovat před koncem soutěže…"

"Ty zatracená hloupá holko!" skočil jí Draco do řeči. Popadl Hermionu za ramena a odtáhl ji zpět. "Byla to Daphne!"

"Daphne?"

"Daphne Greengrassová – Astoriina sestra!"

Hermiona přestala bojovat, ústa dokořán. Astoriina sestra. Tak proto jí připadala povědomá. Cítila se hloupě a ve stejné míře se jí ulevilo. "Dával jsi jí šperk…"

"Po pěti letech jsem konečně prošel Astoriiny šperky. Schoval jsem je pro Ellu, ale myslel jsem si, že by bylo hezké dát nějaké Daphne a jeden Camellii. Neviděl jsem Daphne celé věky, proto jsem se domluvil na setkání…"

"Ale v té kavárně jsi říkal… neznělo to jako něco, co bys řekl své švagrové!"

"Už si ani nepamatuju, co jsem řekl!"

"Řekl jsi 'nikdy dřív jsem se tak necítil'!"

"Jen jsem tím říkal, že jsem měl roztřídit ty šperky už dávno," vysvětlil Draco. "Řekl jsem jí, že jsem se nikdy předtím necítil jako teď – nikdy jsem to nechtěl vyřešit."

Hermiona zasténala, najednou slyšela celou tu konverzaci úplně jinak.

"Řekl jsem jí, že bychom měli zůstat v kontaktu – Astorii by se to líbilo. To je to, co jsem chtěl, zůstat spolu. Jako rodina," Draco si povzdechl. "Teď už mi věříš?"

Hermiona se musela zeptat ještě na jednu věc, a to i přes veškeré rozpaky. "Ale slyšela jsem, že jsi mě zmínil… Myslím… řekl jsi, že je to všechno kvůli dětem…"

Draco obrátil oči v sloup. "Samozřejmě že ano! Nenapadlo mě, že bys ocenila, kdybych diskutoval o našem přátelství s Daphne Greengrassovou! Ne když jsme o tom zatím nemluvili ani my dva spolu!"

Hermiona od něj odstoupila. "Teď se cítím jako idiot."

Draco ji pozoroval, ale ona se na něj nedívala. "To tě odnaučí poslouchat soukromé rozhovory."

"Neudělala jsem to schválně! Snažila jsem se odejít, ale pak byste mě viděli…"

"Což by bylo fajn, mohl bych ti Daphne znovu představit. Je mnohem rozumnější, než bývala ve škole."

"Nechtěla jsem, abyste si mysleli, že vás špehuji."

"Ale špehovala jsi."

"Draco!" protestovala Hermiona, ale když se na něj podívala, spatřila úsměv.

"Ano, Hermiono?" Zněl pobaveně.

Hermiona zaúpěla. "Udělala jsem ze sebe blázna a ty si to teď užíváš, že jo?"

"Jistěže!" zasmál se Draco a Hermiona znovu zaúpěla. "Vrátíme se zpátky?" zeptal se pak.

"Nejspíš nejsem nejlepší společnost na večírek."

"No, já se bez tebe nevrátím." Draco se na ni znovu usmál a ona se nemohla přestat usmívat na oplátku. Trochu pokrčil rameny. "Zdá se, že v poslední době tu není moc toho, co by mě bavilo dělat bez tebe."

Hermiona ho pozorovala a cítila vyvěrající emoce. Tolik se jí ulevilo, že to jejich setkání bylo úplně nevinné, ale stejně jí nepřišlo patřičné mu to přiznat. A přesto, on jí s takovou lehkostí řekl, jak si užívá její společnost… Bylo to teď, nebo nikdy a Hermiona se donutila přestat myslet a jen vyhrkla: "Žárlila jsem." Odkašlala si, aby si pročistila náhle velmi suchý krk. "Byla jsem žárlivá – rozrušilo mě to… protože tě mám ráda…" Draco na to neodpověděl a jeho oči putovaly po její tváři. Když nic neřekl, nervózně pokračovala: "Žárlila jsem – nenáviděla jsem, že tě vidím… s někým jiným…" Musela se k dalším slovům nutit. "Zvykla jsem si na to, že jsme jen my dva…"

Draco stále nepromluvil, ale jeho výraz byl intenzivní, oči hluboké. Pocítila nával paniky. Řekla příliš mnoho? Možná opravdu nevěděl, co cítila. Až nakonec Draco zašeptal:

"Jen my dva, to zní docela dobře, Hermiono."

Kousla do rtu a usmála se na něj. Nabídl jí rámě a společně se vrátili do Velké síně.