Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Jako přátelé – 2. část

„V tomto koutě světa je jeho tvář vítanější než vaše,“ prohlásil Severus pevně.

„Chci vědět, jak se stalo, že máte po ruce vlas Draca Malfoye?“

„Byl jsem špionem,“ nic víc Severus nepřiznal.

Severus vedl Pottera křivolakou ulicí. Tuto severní část mudlovského Londýna často navštěvovali kouzelníci na dně, kouzelníci, kteří by neviděli rádi chlapce, který zůstal naživu. Severus sem přicházel, kdykoliv to bylo možné, aby překazil chystající se události, ale dnes se nemohl utrhnout za světla. Normálně vyrážel na svoji misi sólo, ale dnes měl pocit, že by to nebylo moudré. Už v tom nebyl sám. Nesmí na to zapomínat.

Po několikaminutové ostré chůzi výrazně zpomalil, aby našel konkrétního člověka. Nebýval vždy na stejném místě, ale pokaždé někde poblíž. Některé noci bylo snazší si jej všimnout, jiné ne.

„Zdravíčko, Severusi!“ Oba kouzelníci se rychle otočili s napřaženými hůlkami, ale sklonili je. Poznali tu tvář. Byla špinavá jako vždy.

„Mundungusi,“ oslovil jej Severus. „Víte, kde je?“

Mundungus Fletcher přikývl a ukázal doprava. „Vodpadl přímo na ulici, víme?  Zasejc si něco šlehnul.“

„To jsem pochopil. Vezmu ho odtamtud. Děkuji.“

Mundungus si mladšího muže prohlížel, jako by dokázal říct, kým skutečně je, ale nijak nereagoval.

Severus vedl Pottera k místu, které Mundungus určil. Zrychlil krok, až dorazil k hromadě hadrů. Sklonil se a odhalil očividně zdrogovaného mladíka, který zkolaboval na ulici.

„Toto je…?“

Severus přikývl. „Xavier Yaxley. Šestnáct let. V Bradavicích vydržel jen rok a půl, než ho vyhnala šikana. Život venku pro něj byl… těžký.“ Severus klidně vytáhl z kapsy flakónek zeleného lektvaru, pozvedl chlapcovu hlavu a vylil mu jej do krku. Pak Xaviera položil a čekal, až se vzbudí. Chlapec se zavrtěl a otevřel oči. Vypadal dezorientovaný a vzápětí sebou začal šíleně škubat, jako by měl záchvat. Když očima padl na Severuse, uvolnil se.

„Pane Snape,“ vydechl.

„Na čem dnes jedeš, Xaviere?“ zeptal se Severus klidně.

„Koupil jsem si nějaké prášky od holky v Camdenu a ona říkala, že mi pomůžou spát…“

„Poznám, když mi lžeš, Xaviere,“ Severusův hlas zpřísněl. „Lektvar, který jsem ti dal, tě z toho nevytáhne, to víš. Jen ti dá pár minut vědomí, aby se dal diagnostikovat problém. Řekni mi, na čem dnes jedeš.“

Yaxley neohrabaně zalovil rukou v kapse a vytáhl malé fialové tabletky. Dal je Severusovi do dlaně a odpadl.

„Co se stalo?“ zeptal se Potter.

„Dostal dávku lektvaru na krátkodobé vystřízlivění. Pozastaví všechny příznaky a účinky drog asi na dvě minuty, takže osoba může léčitelovi říct, co užila. Léčitel tak podle toho určí léčbu. Pan Yaxley však užil mudlovskou látku, kterou svatý Mungo není vybaven. Ale stejně by jej pravděpodobně neléčili, i kdyby mohli. Smutná zkušenost.“

„Co teda uděláme? Vezmeme ho na Grimmauldovo náměstí a dáme mu správný lektvar?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, potřebuje mudlovské léky. Musíme ho dostat do mudlovské nemocnice. Vy ho ponesete a já mezitím sešlu léčivá kouzla. Udrží ho naživu, dokud nedorazíme na místo. Zcela vyléčit jej nedokážu.“

Potter se sklonil, aby chlapce zvedl. Xavierovy paže odhalily stopy tmavých jizev na žílách. Ohbí lokte zhnisalo v jednu ránu. Na šestnáctiletého byl bolestně malý a slabý. Pravděpodobně nejedl dostatečně, pokud vůbec, a všechny peníze, na které narazil, utrácel za drogy. Severus znal mnoho drog, které si tento chlapec za svého života vzal – heroin, kokain, LSD a methamfetamin. V malých fialových tabletkách Severus poznal zvlášť silný amfetamin.

Sledoval Pottera a hledal známky odsouzení, ale žádné nenašel. I s tváří Draca Malfoye vyzařoval známou starost o dobro druhých, dokonce i cizinců. Vzpomněl si, co mu řekla Hermiona o svém podezření, že Potter po válce užíval drogy. Možná proto jej Severus dnes večer vzal s sebou.

Potter nespouštěl oči z chlapcovy tváře. Ta starostlivost byla stejná, jako by zkolaboval jeho vlastní syn. Tolik podobný matce…

„Chudák kluk,“ zašeptal Potter. Odhrnul vlasy z propoceného čela a pak s pohledem na Severuse mladíka zvedl do náruče. Když byl připravený vyrazit, přikývl.

„Jak jste věděl, že tady bude?“

„Chování pana Yaxleyho se bohužel drží jistého vzoru. Pár týdnů si vede dobře, ale pak má významnou recidivu a potřebuje pomoc. Z jakéhosi důvodu se to děje každých sedmdesát pět dní.“

„Nejde o nějakou kletbu?“ zeptal se Potter. „Vysvětlilo by to ten vzor.“ Za své kariéry bystrozora bezpochyby viděl pár nápaditých sebedestrukčních kleteb. Pravděpodobně to nebylo nemožné, ale také mimo Severusovy schopnosti jej vyléčit.

„To nedokážu říct,“ přiznal Severus ponuře. „Následujte mě.“

Severus nechtěl riskovat přemístění, když byl Xavier v tak zranitelném stavu. Proto se s Potterem mlčky plahočili k nejbližší mudlovské nemocnici pěšky. Naštěstí nebyla tak daleko, a o pár minut a jedno matoucí kouzlo později jakékoliv otázky ohledně chlapce a jak se tam dostal, zmizely. Mudlovští lékaři se shlukli kolem lůžka, vytáhli Xaviera ze strnulosti a zavedli mu nitrožilní léčbu.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Potter, sledující dění okýnkem ve dveřích.

„Půjdeme. Dostane se mu pomoci, kterou potřebuje. Tady jsme hotovi.“

Potter překvapeně zvedl Dracovo bledé obočí. „Nepočkáte, dokud se nevzbudí?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nemá to smysl. Nejsem jeho příbuzný, či poručník tady nebo v kouzelnickém světě, takže nemám žádný nárok tu být, ani nárok na informace. Nežije se mnou. Nedokážu mu zabránit, aby zítra odešel a stříkl si do těla další podobné svinstvo.“

Potter vypadal zděšeně. „Ale přece… nemůžete ho tu jen tak nechat. Je to jen kluk!“

„Pottere, rád bych zachránil každého jediného, ale jak víte, mám starostí nad hlavu. Na druhé mám jen malý vliv, což je opravdu škoda, protože by jinak nežili takto a Pán zla by získal mnohem méně následovníků. Mohu udělat jediné – zachránit jej dnes večer, něco pro něj udělat dnes večer a zajistit mu pomoc dnes večer. Doufám, že zítra se rozhodne správně, ale tomu já nemohu pomoci. Mám doma čtrnáct mladých kouzelníků, kteří můj čas a pozornost potřebují víc, kteří jsou beze mě doslova bezmocní. Po světě se potlouká patnáct mých absolventů, přičemž místo pobytu znám jen u devíti z nich. Mohu jen doufat, že co jsem je naučil, bude stačit, přestože každý den je mi připomínáno, že jsem neudělal dost.“

„Opravdu můžete udělat jen to?“

„Ano, Pottere, jen to,“ procedil skrz zuby Severus. Opravdu věří tomu, že bych nedělal nic, kdybych měl jinou možnost?

Potter mlčel a rozjímal. Bezpochyby přemýšlel, jak by mohl zachránit toho kluka zde (buď zatracený on a jeho zachráncovský komplex), ale nakonec rezignovaně přikývl. „Dobře, Severusi, když to říkáte.“

Přemístili se zpět na Grimmauldovo náměstí a Potterův mnoholičný vzápětí vyprchal.

„Udržel jste si chladnou hlavu, Pottere, to je dobře. Mnoho lidí by bylo zděšeno při pohledu na šestnáctiletého narkomana jako pan Yaxley. Mnozí by jej krutě odsoudili.“

Potter přikývl. „Pravda, Severusi, nebylo to příjemné. Ale… je to jen kluk, který v životě strašně zakusil. Jsem rád, že to neviděla Hermiona. Jak jste říkal, v této oblasti mám jisté zkušenosti. A děkuji, že jste mi věřil a vzal mě s sebou. Vím, že se svými absolventy jen tak někomu nedůvěřujete.“

„Není zač… Harry.“

ooOOoo

Severus se té noci pomalu vkradl do postele. Snažil se nevzbudit Hermionu, která klidně spala na boku. Lehl si těsně za ni a přitiskl se jí ke krku. I když si odhrnula vlasy, cítil jejich vůni pomerančových květů.

Myslel na Xaviera Yaxleyho a jak jej zlomily roky zneužívání a zanedbávání. Chlapec zemřel, ještě než dostal šanci žít. Severus si uvědomoval, jak nebezpečně se kdysi on sám přiblížil tomuto osudu a že jej tehdy zcela ironicky zachránila černá magie.

Nechtěl ve svém životě ani jednu věc brát jako samozřejmost, takže se přitiskl k Hermioně a políbil ji na spánek.

„Jsi zpátky,“ zamumlala ospale.

„Hm.“

„Jak to šlo?“

„Měla bys spát.“

„Tak špatně?“

„Ano. A musel jsem snášet pohrdání Harryho Pottera.“

„Proč?“

„Protože jsem toho chlapce nevzal s sebou.“

„Ale proč…“

„Hermiono, prosím. Pokud bych mohl něco udělat, nemyslíš, že bych to už udělal? Tak málo mi věříš?“

„Nemyslím tím…“

„Mám tolik svázané ruce,“ zašeptal.

„Povídej.“

„Povídej co?“

„Jak moc máš svázané ruce.“

Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Je pozdě.“

„Prosím, Severusi.“

Opět si povzdechl. „Dobře…“

ooOOoo

„Hermiono, bylo to hrozné – tak malý kluk… je mu jen šestnáct… a je úplně zpustošený drogami,“ vykládal nazítří Harry své kamarádce. Seděli nahoře v podkroví, které jim zajišťovalo soukromí před dětmi i dospělými. Byla sobota, takže se nekonalo vyučování. Harry přišel, jen aby nahlásil, co se stalo.

Hermiona si povzdechla. „Nechce poslouchat, že je přivedeme. Říká, že nemůže.“

„Jen… nerozumím tomu, Hermiono. Dětem je tak oddaný a k absolventům tolik ochranářský, ale když přijde na toto téma, nejde dál. Trochu jim pomůže, ale ne dost, aby to k něčemu bylo. Vím, že se za ně cítí zodpovědný, ale nemělo by to znamenat, že jim bude chtít pomoct víc? Znáš jej líp než já – co myslíš, že se děje?“

„No… ani já tomu úplně nerozumím, Harry. Asi je to pro něj moc těžké. Myslím, že obětoval vše – čas, peníze, energii, a všechno to šlo do kytek. Možná ho drží nad vodou naděje, že dokáže zabránit těm zbývajícím, aby skončili stejně. A když se nad tím zamyslíš, víc toho dělat opravdu nemůže. Nejsou legálně jeho, nechodí do školy, formálně vzato jsou svěřenci ministerstva a ministerstvo pro ně nic nedělá. Nemá zdroje ani podporu… Opravdu věřím, že dělá, co může.“

„Ale proč je nepřivede sem? Oba víme, že prostor tady je. Sakra, i on to ví. S trochou ‚pošetilého mávání hůlkou‘ jednoduše přidá další patro nebo zvětší pokoje.“

„Nemá jejich opatrovnictví, Harry. Zdejší děti sem přivedl jen proto, že byl jmenovaný jejich poručníkem. Nemá právo přivést ostatní.“

„Tak mu to právo získejme!“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Když nezletilé děti dosáhnou dvanácti let, je zapotřebí i jejich souhlas, a on tvrdí, že ho nezíská. A i kdyby získal, bylo by hodně těžké přimět ministerstvo, aby to potvrdilo.“

Harry si prohrábl střapaté vlasy. „Dobře a nemůžeme je přivést i tak? Ministerstvo se o jejich místo pobytu stejně nestará – jaký by byl rozdíl, kdyby byly tady?“

„Protože ministerstvo to může zjistit a mohlo by to být považováno za únos, nebo spíš by to mohli využít jako záminku k ukončení poručnictví a navrácení dětí do sirotčince k slečně Glastonburyové. Je to malá šance, ale říká, že to nechce riskovat. Už je opatrovníkem patnácti a formálně není dovoleno mít víc než pět dětí najednou. Kingsley mu to zařídil jako laskavost, ale obšírně vysvětlil, že mohl udělat jen to, aby nepřitáhl pozornost nežádoucích míst ministerstva.“

Harry frustrovaně zvedl ruce. „Ale musí existovat něco, co můžeme udělat! Hermiono, včera jsem v náručí držel šestnáctiletého kluka. Množství pilulek, které spolkl, bylo nepředstavitelné. Dospělý muž by to neunesl. Já bych to nezvládl v mé nejhorší etapě. Slyšel jsem doktory – užil víc než jen ty léky, které přiznal Severusovi. A tomu klukovi je šestnáct! Jakou budoucnost má mezi zhroucením na ulicích a skončením v nemocnici a pravděpodobně uvězněním mudly i kouzelníky? Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby použil magii, když je v tomto stavu? Kdyby dokázal použít hůlku, když je zdrogovaný, v přítomnosti mudlovského doktora a naprosto zlinkovaný?“

Hermiona přikývla. „Je to ošidná situace, že?“

Harry pochodoval tam a zpět. „Zatracené ministerstvo,“ procedil zaťatými zuby. „Nestačí, že jsou zodpovědní za válečné zločiny stejně jako za Smrtijedy, musí trestat i jejich děti a bránit takovým jako Severus, aby jim pořádně pomohli. A víš ty co, pochybuju, že problémy jsou jen tady. Kolik lidí přišlo ve válce o domovy, živobytí, hůlky a magii? Kolik rodin bylo ministerstvem rozbito? Ano, všichni vinili Voldemorta, ale mnoho z těch, kdo v tom mají prsty, pořád pracuje na ministerstvu.“

„Harry, každý den mě to štve, a i kvůli tomu jsem odešla.“ Povzdechla si. „A to jsem měla kdysi takové plány, že prostřednictvím ministerstva změním kouzelnický svět. Když se ohlédnu, zděsím se, jak jsem byla naivní.“

„Nebyla jsi naivní, byla jsi přesvědčená,“ napůl ji poškádlil Harry. „Ale vím, co tím myslíš – asi jsme oba doufali, že dokážeme změnit svět od podlahy.“

„Tolik k mladistvému idealismu,“ pravila Hermiona. „Jémine, každým dnem zním víc a víc jako Severus.“

„Doufám, že ne, to by znamenalo, že přestaneš být starostlivá.“

„Harry Pottere,“ Hermiona vstala s planoucíma očima. „Neopovažuj se ho obviňovat z nedostatečné starostlivosti. Nikdy se nepřestal starat a nikdy nepřestane. Kdyby se přestal starat, už dávno by ze sirotčince odešel. Nenechal by se prohlásit právoplatným opatrovníkem patnácti dětí. Nepřijal by tvoji nabídku domu, a už vůbec ne nabídku pomoci od studentů, které vůbec neměl rád. Nestrávil by tolik večerů hlídáním dětí s pár hodinami spánku, aby pomáhal těm s nočními běsy.“

„Dobře, dobře, omlouvám se, to bylo nevhodné.“ Harry si prohrábl vlasy, až vypadaly ještě chaotičtěji. „Máš pravdu, nemusel to dělat.“

„Nemusel,“ souhlasila Hermiona. „Ale on si myslel, že musí. Jen… neuvědomila jsem si, jak moc je válkou postižený i on. Leopold Clairemont mi píše každý den. Jedl svoji první čokoládovou žabku a víš, koho měl na kartičce? Severuse. Neměl tušení, že je hrdinou a chtěl to potvrdit. Taky se mě ptal, před čím se Severus skrývá, protože žádný opravdový hrdina by podle něj jinak nevstoupil do těch kobek, aby se o ně staral. A to si myslí jedenáctiletý kluk!“

„Myslel jsem, že jsi říkala, že to nebylo z pocitu povinnosti. Že mu na nich záleželo a že to i přiznal.“

„To ano, ale teď ho znám o tolik víc, Harry. Utíká z kouzelnického světa. Myslím, že se bojí jeho odsouzení a zavržení. Proto se ponořil do nicoty, jakmile se probudil. Proto vzal práci, kterou doslova nikdo jiný nechtěl. Proto je jedinou osobou, která k dětem šla a nechtěla je zranit – potřebuje je stejně jako oni jeho. Potřebuje mít pocit, že se svým životem dělá něco dobrého, něco čistého. Myslím, že když vidí své absolventy, je to facka do jeho tváře, potvrzení, že selhal; a o to víc chce zachránit ty v domě. A to mu bere sílu a kvůli tomu věří, že skutečně není nic, co by mohl udělat, protože čím víc se snaží jim pomoci, tím méně změní. I kdyby je navštěvoval každou noc, jejich osud bude neměnný. Zůstala by v tobě po tom všem nějaká naděje?“

Kamarádi se na sebe podívali a cítili se poraženi asi jako Severus.

Nakonec promluvil Harry. „Hermiono, říkala jsi, že absolventi jsou všichni v péči ministerstva, že?“

Hermiona přikývla. „Jsou pořád nezletilí, takže ano, i když pár jich bude brzo plnoletých.“

„Vzdali jsme naději, že změníme ministerstvo zevnitř, ale jsme Zlaté trio nebo ne? Pořád máme velký vliv na Kingsleyho, měli bychom k tomu přitáhnout pozornost.“

„Ten už to ví a nic s tím nedělá.“

„Ale možná, pokud to vykreslíme jako širší problém celého kouzelnického světa, jako něco, co by mohlo být uděláno nejen pro absolventy, ale i děti zde, které s největší pravděpodobností skončí stejně, i pro další sirotky nebo lidi, jejichž životy válka zničila, možná pak ministerstvo bude poslouchat. Musíme jen přijít se správnou strategií.“

„Harry, moc nadějí bych do toho nevkládala,“ prohodila Hermiona jemně. „Ano, spíš to vyjde, když propůjčíme naše jména, ale upřímně, věříš, že ministerstvo udělá něco přiměřeného? A i kdyby souhlasilo, opravdu věříš, že se pustí do něčeho jiného než polovičatého pokusu o nějakou zhůvěřilost? Já v to nevěřím. A tak nám kromě naší důvěryhodnosti zůstává jen rozhodně pokřivená a nechtěná publicita těchto dětí, protože nevěřím, že by nenastala.“

Harry si povzdechl. „No, třeba budeme moci pokračovat v tom, co děláme i bez přímé podpory ministerstva.“

„Jak to myslíš?“

„Nadace, Hermiono,“ pravil Harry. „Mluvím o nás a založení nadace, která obsáhne víc, než co tu děláme. Toto je jen začátek. Můžeme pomoci absolventům, můžeme pomoci dětem zde, můžeme pomoci dospělým kouzelníků, kteří zápasí se závislostí nebo nezaměstnaností nebo s čímkoliv, co válka vyvolala.“

„Mluvíš tu o čem – o skutečném programu sociální pomoci?“

„Přesně! O něčem, co zajde dál než to, co děláme tady, něco, co bude jiné. Potřebovali bychom podporu ministerstva, ale rozběhneme to tak či tak, protože – upřímně – nevěřím jim, že udělají, co mají, nebo vůbec něco. To dokážeme. Potřebujeme jen vyladit detaily.“

„Harry, to bude potřebovat víc než několik detailů – je to gigantický závazek, ani nevím, kde začít.“

„Něco vymyslíme,“ odporoval Harry. „Vždycky něco vymyslíme.“

PA: Chtěla jsem ukázat rozhovor mezi Severusem a Hermionou o tom, jak nemůže k sobě vzít starší dívky (a chlapce) z ulice a přivést je na Grimmauldovo náměstí. Ale líp fungovala Hermiona s Harrym až později. Doufám, že jsem nakonec zodpověděla pár otázek. Rozhodně s touto záležitostí nekončíme.

Název kapitoly En Ami je francouzsky ‚jako přátelé‘ a homonymum pro ‚nepřítele‘ z pozdějšího dílu Akt X, kdy Scullyová a Kouřící muž jedou na výlet, což mi zní jako děsná fanfikce, ale ve skutečnosti je to slušná epizoda.