Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Jako přátelé – 1. část

Famfrpál byl ještě báječnější, než si Leopold myslel. Hráči na košťatech svištěli tak rychle, že si Leopold mohl při jejich sledování krk ukroutit. Od srdce povzbuzoval Nebelvíry, i když hráli proti Zmijozelu. A velice si užíval společnost spolužačky Clary, která trvala na tom, že budou hru sledovat spolu. Šel jen kvůli ní.

Přestože Leopold nebyl úplně izolovaný, nebyl ani přímo oblíbený a jen těžko vycházel s ostatními studenty. Prostě ho nezajímaly věci, které byly důležité pro ně – kolejní body, známky a tak podobně. V životě už přišel o příliš opravdu důležitých věcí a lidí, aby bral na zřetel tyto drobnosti.

Ne vše však spadalo do úrovně nehodné pozornosti. Jednoho dne uprostřed října za ním přišla Clara plaše svírající malou krabičkou. „Bratr mi poslal čokoládové žabky – nechtěl bys jednu?“

Leopold nebyl na sladké a nikdy neslyšel o čokoládových žabkách, ale přikývl. Clara se usmála a podala mu krabici. „Sbíráš kartičky?“ zeptala se, posadila se vedle něj a otevřela svoji žabku.

Leopold netušil, o čem mluví, ale stejně přikývl. Vyjekl, když se ten malý čokoládový tvor téměř odrazil od krabičky do poháru s dýňovou šťávou. Popadl žabku právě včas a strčil si ji do pusy. Clara se zasmála a kousla si do vlastní. „Koho máš?“ zeptala se jej a pokynula na obal. Leopold se podíval dovnitř a vytáhl kartičku s obrázkem zrzavého kouzelníka usmívajícího se od ucha k uchu, jako by objevení se na kartičce bylo jeho vrcholným úspěchem. Přečetl nahlas jméno na spodní části.

„Ronald Bilius Weasley.“

„Jé, toho nemám!“ vykřikla Clara vzrušeně a vzala si od něj kartičku. „Páni, vypadá pyšně, co? Já mám zase Snapea, ach jo; určitě už jich máš taky hodně.“ Podala mu kartičku z vlastní žabky.

Leopold na ni pohlédl a potlačil překvapené zalapání po dechu. Dlouhé vlasy visící jako závěsy kolem tváře, pokožka spíš žlutá než bledá a hrozivý černý hábit, ale neomylně to byl Severus Snape, se kterým Leopold vyrůstal. Snape na kartičce se mračil víc, než ho kdy Leopold viděl. A pak, k Leopoldovu zděšení, Snape rozzlobeně vystřelil pryč z rámečku.

„Dělá to každému, tak si to neber osobně,“ prohodila Clara nepřítomně. „A neboj, nezmizel nadobro, vrátí se, až si bude myslet, že se nikdo nedívá.“

Leopold ji sotva slyšel, když přetočil kartičku a četl nesčetné množství úspěchů připisovaných Severusi Snapeovi. Neměl tušení, že tento muž byl jedním z největších hrdinů druhé kouzelnické války. Proč pan Snape nic neřekl? Měl by žít jako privilegovaný hrdina, ne? Proč u všech všudy se v sirotčinci stará o děti válečných zločinců?

Leopold opět otočil kartičku. Snape se vrátil, ale jakmile zaznamenal, že je sledován, zase uprchl. Leopold si říkal, proč utíká z kartičky i ze života. Nikdo by dobrovolně nevkročil do sirotčince, pokud by před něčím neutíkal.

Kdo ví, jestli o tom věděla slečna Grangerová.

ooOOoo

„Severusi?“ zašeptala jedné noci Hermiona.

„Hm?“ odvětil ospale.

„Jsi vzhůru?“

„Už ano,“ zabručel popuzeněji, než se cítil. „Co se děje?“

„Promiň, není to důležité. Spi dál.“

„Už jsem vzhůru a ty bys nechtěla nic nedůležitého.“ Posunul se, až ležel na boku s hlavou opřenou o loket, a upřeně Hermionu sledoval. „Ptej se.“

Povzdechla si. „Chtěla jsem se zeptat na… ni.“

Severus věděl, že viděla ty vzpomínky i o kom mluví. „Co bys ráda věděla?“ zeptal se mírně.

„Pořád ji miluješ?“

Merline, jestli tato ženská občas nejde rovnou po krku.

„Pochopím, jestli ano,“ pokračovala rychle. „A nečekám, že přestaneš a ani to nikdy nebudu po tobě chtít, ale řekl jsi, že na mně ti záleží a chceš se mnou žít a já jsem asi zvědavá, co přesně to pro tebe znamená.“ Budu vždycky druhá po přízraku?

Od jejích narozenin uběhl téměř měsíc, proč s tím vyrukovala teď? Už měl na jazyku, že jí to řekne. Bylo jí to tak nepodobné – nikdy neukázala ani náznak nejistoty nebo žárlivosti na jeho minulost a nebyla přecitlivělá, na Nebelvírku. Otravovat jej tímto tématem uprostřed noci bylo divné. Ale pozdní hodina a únava způsobily, že to chtěl vyřešit (a usnout), a navíc jí odpověď dlužil.

„Viděla jsi mého Patrona,“ pronesl.

„Před měsíci, když jsem tu poprvé zůstala a četla dětem.“

Přikývl. I po všech těch letech od její smrti, i po konci války, i po měsících s Hermionou o tom stále nemohl mluvit lehce. „Lily byla dlouhý čas důležitou částí mého života. Ne, to je jen mírně řečeno. Kvůli ní jsem měl důvod žít a bojovat ty nekonečné roky.“

Hermiona přikývla, ale do očí se mu nepodívala. „Co pro tebe znamená teď?“

Severus si povzdechl. I kdyby mohl mluvit volně, nenacházel slova, která by vše vysvětlila. Políbil Hermionu na čelo. „Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji jistým způsobem přestal, nebo někdy přestanu, milovat. Vždy bude mít místo v mém srdci, tak jako ve Weasleyho srdci budeš mít vždy místo ty. Ale jako vše, i toto se může vyvinout, a řekněme, že jsem našel jiný, důležitější důvod k životu.“

Usmála se na něj. „Děti,“ doplnila tiše. „Jsou šťastlivci, že tě mají.“

„Děti, ano, ale i něco jiného.“ Uvědomoval si, že vyjevil víc, než chtěl, ale záležitost s dětmi byla pravdivá, tak ji neopravoval. „Té noci, kdy jsem… téměř zemřel a dal jsem Potterovi své vzpomínky, opravdu jsem to považoval za konec. Myslel jsem, nebo spíš věděl jsem, že je to moje poslední šance něco udělat. Mohl jsem Potterovi dát jen ty vzpomínky, ve kterých Brumbál říká, že se Potter musí obětovat. To by splnilo moji misi a pravděpodobně Potterovi stačilo, aby to udělal.

Ale namísto toho… jsem usiloval o očištění, nebo usmíření, nebo něco podobného. S Lily jsem se nemohl smířit přímo, tak jsem udělal druhou nejlepší věc – ukázal jsem významné části naší vzájemné historie jejímu synovi. Když bylo po všem, poslední vteřiny jsem mohl myslet jen na jediné – udělal jsem vše, abych se s tebou smířil. Doufám, že to stačí. Dokázal jsem se zbavit viny, nebo aspoň většiny. A dokázal jsem se omluvit – nechat vše tak a doufat, že to bude stačit.“

„To se ti podařilo. Harryho se to opravdu dotklo,“ Hermiona spojila ruku s jeho. „Opravdu dotklo. Z jeho strany jsi dostal rozhřešení.“

„To jsem si všiml. Jeho zatracené uctívání je nemístné a vyčerpávající.“

„Jen ho nechej. Uznává tě a omlouvá a chce, abys byl šťastný.“

„To sice říká, ale občas mám problém mu věřit.“

„Severusi… v jeho přítomnosti nemusíš být ve střehu. Ano, nejspíš je to po té době nemožné, ale kdybys přijal jeho nabídku k přátelství, zjistil bys, že je opravdový přítel.“

Severus popřemýšlel, jak ho Potter upozornil na Hermioniny narozeniny, jak ho poučil, aby tak mohly stát něčím speciálním, a ještě strávil noc na Grimmauldově náměstí, takže mohli odejít. Popřemýšlel i o tom, jak se Potter pokaždé snaží zapříst rozhovor. Potter mu dal vlastní dům, hlavně pro děti, ale také pro něj. A zamyslel se nad tím, co Potter řekl o vlastním otci.

Přátelé s Potterem. Ta představa nebyla tak odpudivá, jak mohla být, když se nad tím zamyslel.

„Severusi?“

„Hm?“

„Děkuji ti.“

„Za co?“

„Že jsi ke mně upřímný. Zbožňuju to.“

Usmál se.

„Vždy budu.“

ooOOoo

„Pottere,“ oslovil Harryho Severus za týden.

„Severusi.“ Potter četl stránky o famfrpálu Večerního věštce a cpal se brambůrkami. V poslední době jedl pořád. Nazýval to ‚solidárním těhotenstvím‘.

„Pojďte se mnou.“

„Kam?“ zeptal se nedůvěřivě Potter.

Snape protočil očima. „K nohám Pána zla, Pottere,“ prohodil sarkasticky. „Kam myslíte? Máme něco na práci s jedním z mých absolventů. Nebudu vás pobízet dvakrát.“ Promluvil, jako by byli zpět v Potterově druhém ročníku a nařizoval mu trest. Myslel vážně, že ho nebude prosit, aby se připojil, ale ten si to zjevně vyložil jako příkaz a zneklidněně jej následoval.

„Jakou práci?“ zeptal se obezřetně, když vykročili do chladných, mlhavých ulic Londýna.

„Nepříjemnou.“ Severus na něj namířil energický pohled neptejte-se-mě a Potter se podvolil. Jako by Severus slyšel Potterovu nevyslovenou otázku, zašeptal: „Mohu vás ujistit, že nepůjde o nic ilegálního nebo nebezpečného. Nemusíte mít strach, dnes z Ginevry neuděláte vdovu.“ Potter se viditelně uvolnil. „Nejsem Albus Brumbál, takže nečekejte hazardování s životy druhých, když tomu můžu předejít.“

„To myslíte, že Brumbál dělal?“ zeptal se Potter bez přemýšlení, ale také bez stop obranného postavení nebo obžaloby, jak by se mohlo stát před lety. Šlo jen o obyčejnou otázku.

„Vy ne? Byl jste jeho největší šachová figura.“

Potter pokrčil rameny. „V posledním roce jsem měl chvíle pochybností, ale vždy jsem mu věřil. Pořád mám za to, že dělal správnou věc, i když jsem z toho nevyšel bez šrámů. Ale na druhou stranu, kdo by z něčeho takového vyšel bez poškození?“

„Hm.“

Chvíli mlčky pokračovali v chůzi, než se Potter ozval. „Severusi?“

„Co je, Pottere?“

„Měl jste pocit, že udělal to samé i vám?“

„Viděl jste mé vzpomínky. Manipuloval mnou, zradil moji důvěru, využil mě a to vše za použití žalu a bolesti. Uvrtal mě do těch nejnemyslitelnějších a nejhanebnějších činů. Říct, že jsem se cítil jako pěšák, by bylo příliš zdrženlivé vyjádření.“

Severus netušil, co ho přinutilo Potterovi odpovědět, dokonce upřímně, ale asi za tím stál Hermionin vliv. Ta čarodějka bude jednou jeho smrt.

„Je mi opravdu líto, že vám to provedl, Severusi.“ Potter to myslel vážně. „Chtěl po vás příliš a využil k tomu vaše nejbolestivější zkušenosti a navíc po tom, jak se k vám choval za vašeho studia. Nebo spíš, jak dovolil, aby se k vám choval můj otec.“

„Nemusíte rozdmýchávat nebelvírskou přecitlivělost, Pottere. Dnešní večer bude snesitelnější, pokud si to odpustíte.“

„Promiňte, Severusi, v mé rodině se nebelvírskost dědí. S tím nic nenaděláte.“ Další, co si Severus uvědomil, byla Potterova ruka na jeho rameni poplácávající jej po zádech, jako by byli kamarádi ze školy.

„Zatraceně, co to děláte?“

„Ehm, nic,“ Potter ruku rychle stáhl. Po chvíli mlčenlivé chůze a bez dalších doteků se Potter opět ozval. „Proč já?“

„Protože si nepřeji jít sám a protože nechci, aby to Hermiona viděla. Protože lituji, že jsem ji tehdy do toho bordelu vzal. A,“ prohlásil ponuře, „vyrozuměl jsem, že v této oblasti máte jisté zkušenosti.“

ooOOoo

Harry věděl, že Severus Snape lituje mnoha věcí ve svém životě. Slyšet ho vyslovit to nahlas a ještě ve spojitosti s kamarádkou, bylo rozčilující. Ale Snape jej dobrovolně přizval. Snape s ním mluvil – téměř mu důvěřoval. Harry by rád ověřil jeho identitu, zkontroloval jeho kouzla či jedy, ale jediný člověk, který se mohl dostat na Grimmauldovo náměstí bez povolení Severuse Snapea byl Severus Snape sám. Byl… ne úplně přátelský, ale ani ne sám sebou. Harry si říkal, že v tom má určitě prsty Hermiona.

Harry vyrozuměl, že Severus opatroval své svěřence jako kterýkoliv rodič. Nejvíc ochranářský byl ke svým absolventům. Pravděpodobně tak kompenzoval skutečnost, že se již o ně fyzicky nedokáže starat a cítil osobní zodpovědnost za jejich selhání a směr, kterým se jejich životy vydaly.

Harry si v duchu odfrkl. A Hermiona tvrdí, že druhým nerozumím.

Nepřemístili se do cíle, jen kráčeli ulicemi Londýna. Připozdívalo se, ale všude byli pořád lidé. Oba vyrostli napůl v mudlovském světě, takže zapadli. Harry viděl záblesk Snapeových rodičů v myslánce a slyšel o nich ve Snapeových vzpomínkách a vzpomněl na informaci, kterou Hermiona vydolovala tehdy v šestém ročníku. Říkal si, jestli se od té doby něco změnilo. Snape jako by nechtěl mít nic společného se svými rodiči (proč jinak by se zřekl příjmení ve své milované učebnici?), ale Harry moc dobře věděl, že čas a životní zkušenosti mohou změnit i ty nejvytrvalejší názory na druhé lidi.

Stal se otcem a uvědomil si význam silného pouta mezi rodičem a dítětem. Často přemýšlel o lidech ve svém životě, kteří si nebyli blízcí s rodiči. Propast mezi Hermionou a jejími rodiči, než na ně seslala Obliviate, se rozšiřovala spolu s propastí mezi mudlovským a kouzelnickým světem. Částečně i proto již víc neusilovala o zvrácení paměťového kouzla. Neexistoval vztah, který by tím vrátila. Harry jí už nějakou dobu podezříval, že kouzlo nebylo tak těžké zrušit, jak jej nechala věřit.

Zajímalo ho, jestli byli naživu Snapeovi rodiče. Zlepšil se jejich vztah?

„Severusi,“ začal. „Zmínila se vám Hermiona o jejích rodičích?“

Snape nijak nezareagoval, ale Harry cítil auru napětí, „Nic víc, než mi řekla toho prvního dne, kdy jste za mnou přišli do sirotčince. Proč?“

„No… řekla, že nedokáže zvrátit paměťové kouzlo; vy jste zkušený v nitrobraně i nitrozpytu, tak mě zajímá, jestli to opravdu nejde.“

Snape se před odpovědí zamyslel. „Záleželo by na typu kouzla a způsobu jeho použití. Zaretušovala existující vzpomínky, nebo je zcela odstranila? Udělala to s jejich požehnáním, nebo proti jejich vůli? Zanechala spouštěč pro zrušení kouzla, nebo nechala vzpomínky pro ruční znovunabytí? Věci podobné povahy. Musí se zvážit množství faktorů. Podle toho co znám, bude to asi náročná práce.“

„Ale ne nemožná?“

„V magii je jen pár věcí nemožných.“ Snape se podíval na Harryho. „Přeje si přivést je zpátky? Nic neříkala.“

Harry zavrtěl hlavou. „Říká, že se o to pokusila, ale že je to nemožné a že je raději nechá spokojeně žít v Sydney, než aby jim způsobila trauma. Nejsem si jistý, zda jí věřit. Znám Hermionu. Nedělá věci lehkovážně a nemyslím, že by dokázala žít sama se sebou, kdyby si nenechala ‚zadní vrátka‘ pro zvrácení kouzla. Měla v plánu dočasné kouzlo, které by zůstalo trvalé jen v případě že… no, v případě že ho nebude moci zvrátit.“

„Věříte, že může být zrušeno?“

Harry přikývl. „Nebudu hádat jak, bystrozorský výcvik se omezuje na sesílání paměťových kouzel, ne na jejich zvrácení – vážné přehlédnutí ve výcviku, podle mého, protože temní čarodějové svým obětem často mažou vzpomínky. Ale věřím, že je to možné a že se tomu Hermiona vyhýbá.“

„Měl bych s vámi o tom mluvit?“ Snapeovi to trochu dělalo starosti.

„Raději se mnou než s ní,“ odvětil Harry. „Teda jestli o tom začne, měl byste se pokusit vytáhnout z ní co nejvíc, protože o nich vůbec nemluví, ale raději to sám nenadhazujte. Měli dost znepokojující vztah, obzvlášť ke konci. Řekl bych, že tím si prochází většina mudlorozených – mají pocit, jako by si museli vybrat mezi světy, a jejich rodiny si připadají opomíjené. Pamatujete tetu Petunii – nesnášela moji matku každý den jejího života a do jisté míry stále nesnáší. Podle mého Hermioně její rodiče nikdy nerozuměli, ačkoliv na ni byli pyšní, a Hermiona s nimi mohla sdílet jen velmi málo, zvlášť když byla moje kamarádka a tím se díky mně dostávala do problémů.“

„Takže jejich vztah byl… napjatý?“

„Dalo by se to tak říct.“ Harry sebral nebelvírskou kuráž a položil klíčovou otázku. Ale musel to udělat zmijozelsky. Nenápadně. „Mluvíte, jako byste věděl, čím si procházela.“

Snape se na něj zamračil, ale jen vlažně. „Viděl jste mé vzpomínky. I vy byste mohl dojít k správnému závěru.“

„Vy jste se svými rodiči v kontaktu?“

„Dosti nemožné. Moji rodiče zemřeli, než jsem dostudoval Bradavice.“ Promluvil stroze a tón jasně naznačoval, že není radno pouštět se dál do tohoto tématu.

„To je mi líto,“ pronesl Harry upřímně.

„Nemusí.“

„Ale byl jste velmi mladý.“

„Starší než vy, když jste přišel o vaše, Pottere. Chcete mě kvůli tomu poobjímat?“

„Víte, že ne, a i kdyby, vy byste to nedovolil.“

„Pak buďte ujištěn, že nepotřebuji ničí soucit.“

Harry měl podezření, že to nebyla tak úplně pravda, ale nehodlal v této otázce pokračovat. Rozhodl se opustit téma Snapeových. „No, jsem rád, že jestli se Hermiona někdy rozhodne přivést rodiče zpět, k ruce bude mít vás.“

Snape odsekl, až Harryho vylekal. „Co vás k tomu prohlášení vede, Pottere? Nemáte strach, že je teď zranitelnější, když má ve svém okolí bývalého Smrtijeda s takovou osobní znalostí? Budete ji varovat, že jste mi to prozradil? Netoužil jste mi jen říct, že bych ji měl nechat být?“

„Naposledy, ne!“ téměř zařval Harry. „Ne. Věřím vám. Nevěřil jsem vám vždy, ale to nikdo a na rovinu, bylo přece v plánu, aby nikdo nepoznal vaše skutečné motivy, protože jinak byste jako dvojitý agent ztratil na ceně. Ale i kdybych vám nevěřil, nic bych neřekl. Z lidí, co znám, má Hermiona ten nejdokonalejší úsudek, což taky opakovaně prokazovala. A jestli vás považuje za důvěryhodného a zasluhujícího pozornost, to mi stačí. A i kdybych Hermioně nemohl tak bezvýhradně věřit, byl jste největším a nejvěrnějším přítelem mé matky, a i když si to ona za svého života neuvědomila, já ano. Asi se oba shodneme, že jejímu mínění nelze nic vytknout.“

Harry se zadýchal. Nechtěl vést tak ohnivou řeč, ale prostě si občas nemohl pomoci. Už jich pár v životě vedl.

„Lily ukončila náš vztah, jakmile zjistila, kdo skutečně jsem. Máte pravdu, že jejímu mínění nelze nic vytknout.“

Harry protočil očima. „Severusi, vím, že jste mi nepředal každou vzpomínku o čase s ní a že jste asi nezahrnul ty klíčové. Odmítám uvěřit, že vás matka po té noci zcela odstřihla. A kdybych mohl najít někoho, kdo vás znal, tak by mi to určitě potvrdil. Spíš jste té noci zjistil, že vás nikdy nebude milovat, jak byste chtěl.“

„Opatrně, Pottere. Mohl jsem se posunout v životě, ale nestůjte tady a nemluvte o tom, o čem nemáte ani páru.“

Harry se zamyslel nad situací. Věděl, že Snape je defenzivní a nabroušený, ale ani on nebude tak nejistý, aby se bál Harryho odsouzení čehokoliv, natož vztahu, kterému Harry veřejně požehnal. Ten útok přišel tak zčistajasna, že to připomnělo čas v Bradavicích, když Snape našel i to nejtenčí spojení mezi Harrym a jeho otcem a zničehonic jej vytáhl na světlo. Hermiona jednou poukázala, že se to Snapeovi stávalo nejčastěji za nejvíc stresujících okamžiků – Sirius na svobodě, temnící Znamení zla, Umbridgeová a Voldemort s Brumbálem se všemi jejich ostudnými požadavky na něj. I tu nejrozvážnější osobu by to dohnalo do oprátky.

Pravděpodobněji se Snape Harrymu otevřel víc, než chtěl, nebo se přinejmenším dostal z komfortní zóny a toto byl jeho obranný mechanismus, jak si udržet potřebný odstup. Kdyby mě tak mohla slyšet Hermiona, pomyslel si Harry. Jedna z výhod manželství s Ginny – rozuměla lidským emocím, ale sama nebyla přecitlivělá a Harry se hodně naučil.

Pokud Snape potřeboval odstup, tak ho i dostane.

„Říkal jste něco o nepříjemné práci?“ nadhodil Harry lehkomyslně, aby dal najevo, že věc je uzavřena.

„Ano, tu skutečně máme. Musíme se přemístit.“ Snape jej zdráhavě chytl za paži.

„Když se musíme přemístit, proč se poslední půlhodinu couráme po mudlovském Londýně?“

Snape neodpověděl, dokud se nepřemístili do nepopsatelné uličky. „Nevím.“

ooOOoo

„Tady.“ Severus vytáhl z kapsy lahvičku a strčil ji Potterovi. Vypijte to, než půjdeme dál.“

„Co je to?“

„Lektvar, který je vám důvěrně znám.“

Potter začichal. „Mnoholičný. Takže jdeme někam, kde nebudu chtít být rozpoznatelný?“ Snape přikývl. „Potřebuji přidat vlas?“

Severus protočil očima. „Určitě jste jej v životě užil tolikrát, že to dokážete určit.“

„Omluvte mě, že nedokážu vidět skrz neprůhlednou kovovou lahvičku. Tak je, nebo není hotový?“

„Samozřejmě je hotový. Vypijte jej, jinak vás tady nechám.“

„Jsem tady z dobré vůle,“ slyšel mumlat Pottera, než spolkl lektvar. Kůže mu začala bublat jako vosk a na Harryho místě brzy stál hubený blonďák. Potter seslal kouzlo na zeď budovy a vytvořil mihotající se zrcadlo. „Malfoy?“ zvolal. „Vy jste mě změnil do Draca Malfoye?“

PA: Nevím proč, ale představa Severuse na kartičce čokoládových žabek (a jak se mu to nelíbí) mě opravdu pobavila.