Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: IssHartley, Iveta, martik

Prohlášení: Nevlastním svět Harryho Pottera.

Poznámka: Jelikož postrádám širší rodinu, bratranci ‚z x-tého kolena‘ jsou pro mě prostě bratranci (ti nejbližší). Vím, že od jisté vzdálenosti v rodové linii ani příbuzní nejste, ale pořád jste rodina a chtít být s někým takovým mi prostě hlava nebere. Chápu, že někteří lidé to berou jinak, ale můj osobní názor je – když víš, že jsi s někým příbuzný, nerandíš s ním. Protože v mém případě ti nejvzdálenější jsou bratranci z druhého kolene.

Kapitola 5.

Ta noc proběhla v naprostém klidu. Draco se mermomocí nesnažil o Harryho vyloučení a Harry neviděl žádný důvod k tomu, aby se potuloval po hradě a snažil se zjistit to, co už o kameni mudrců dávno věděl. Pochopitelně, za této situace bude možná mnohem obtížnější vysvětlit Ronovi a Hermioně, proč je nezbytné, aby šel do chodby ve třetím patře, když je Brumbál varoval před velice bolestivou smrtí, která je tam může potkat. A pořád si nebyl jistý, jestli je do toho má zatahovat. Posledně neměl jinou možnost, protože by se bez nich nedokázal dostat dovnitř, a jeho přátelé už beztak v té době věděli všechno o Voldemortovi i kameni. Tentokrát mu ale přišlo totálně nezodpovědné, aby s sebou vzal dvě jedenáctileté děti, když už byl v podstatě dospělý. A vzhledem k tomu, že Quirrellovy šance na získání kamene ze zrcadla byly absolutně nulové, proč by se měl vůbec namáhat tam chodit? Jenže pokud tam nepůjde, nezůstane Quirrell na pozici učitele i příští rok? No, i když… každičký učitel, i ten posedlý, by byl lepší než to Lockhartovic nabubřelé pako. Ale držet si Voldemorta v Bradavicích a nechat jeho viteál pobíhat okolo a útočit na lidi nejspíš nebyl ten nejlepší nápad. Hm. Bude to muset ještě promyslet.

Jeho dumání přerušil přílet ranní pošty. Konkrétně dva balíky ve tvaru košťat, z nichž každý musela nést šestice sov. Jedno koště přistálo před Harrym na nebelvírském stole a to druhé patřilo Dracovi obklopenému Zmijozely. Harry mávl koštětem směrem k Malfoyovi a napodobil gesto na nás, které mu chlapec opětoval.

Harry rychle proletěl očima přiložený dopis. „Ještěže mě profesorka McGonagallová varovala, abych ten balík podobný koštěti neotvíral u stolu. Koneckonců něco, co má přesný tvar koštěte, může obsahovat spoustu jiných věcí,“ zamumlal Harry sarkasticky. „Copak si myslí, že jsem úplný pitomec? Nebo, a to spíš, že všichni okolo?“

Ron nahlédl do dopisu, aby zjistil, o čem mluví. „Nimbus Dva tisíce!“ zasténal Ron. „Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul.“

Fajn, aspoň vím, co mu dám k Vánocům, ušklíbl se Harry. Na okamžik se zamyslel, proč ho to nenapadlo už tenkrát. Prváci sice nemohli mít v Bradavicích vlastní košťata, ale ve skutečnosti se tím nikdo neřídil. A jestli si Ron, jako obvykle, hodlal stěžovat, že není případem pro charitu, Harry mohl prostě poukázat na Weasleyovic svetr, který, jak doufal, dostane i teď. Molly mu ho přece poslala, protože jí Ron řekl, že on žádné dárky neočekává, a jestli tohle nebyla charita, tak co tedy? Ne že by si stěžoval; v dětství by udělal pro kapku ‚charity‘ cokoliv, obzvlášť v době, kdy bydlel u Dursleyových.

Po snídani Harry zamířil do společenské místnosti, zatímco Ron raději zůstal pozadu a konfrontoval Malfoye ohledně jeho nestydatého protěžování (což znamenalo, že Ron si přál, aby i jemu škola koupila vlastní koště). Tam na něj čekala Hermiona a zahnala ho do kouta. „Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?“

„Mluvíš o tom až příliš,“ poznamenala Hermiona.

Harry se zazubil. „Jo, jako všichni kolem. Jen s nimi držím krok.“

„Vážně nemůžu uvěřit, že jsi riskoval život a oni tě ještě odměnili!“

Harry vážně přikývl. „Já vím. Chci říct, sice by mě za něco takového nikdy nevyloučili, ale přinejmenším jsem měl přijít o body a vyfasovat školní trest. Je mi jasné, že to, co jsem udělal, byl čirý hazard. Ale ty zase pochop, že Draco, navzdory své neschopnosti správně chytit koště, ví, co dělá. Nejspíš jsem přírodní úkaz, když jsem to zvládl bez jakékoliv předchozí zkušenosti, ale kdybych se zranil, byla by to má vlastní chyba a já bych vzal veškerou zodpovědnost na sebe. Nějak ale nechápu, proč ti na tom tolik záleží.“

„Proč?! Protože ses mohl vážně zranit! Jaký jiný důvod asi potřebuji?“ otázala se ho Hermiona.

Harry se rozesmál. „Hermiono, tohle je kouzelnická škola a ne zrovna bezpečná. Lidé se tu těžce zraní každou chvíli. Hrůzu nahánějící nehody jsou tady na denním pořádku, na to si prostě musíš zvyknout, a já si myslím, že to moc dobře víš. Takže jaký je skutečný důvod?“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že to má co dělat s naším porušením pravidel, která ty považuješ za posvátná,“ spřádal Harry svou teorii.

Hermiona zrudla. „To nedělám! Ta pravidla nás mají chránit, a proto bychom je měli dodržovat a ne se ještě chlubit jejich ignorováním!“

„To je pravda,“ uznal Harry. „Někdy, možná většinou. Ale nehodlám se řídit těmi nesmyslnými. Když budu mít pocit, že něco bylo vytvořeno k mé ochraně, pak ano, existuje šance, že je dodržovat budu. Ale nic neslibuju. A nebudu úmyslně ohrožovat jiné spolužáky. Občas můžu udělat něco podobně hloupého. Nejspíš bych neměl, ale opakuji, je mi jedenáct.“ V podstatě. „Dopřej mi trochu volnosti.“

„To bych nejspíš snad mohla… jestli na sebe vážně budeš opatrnější,“ souhlasila Hermiona.

„Takže jsme zase přátelé?“

„P-přátelé?“ zopakovala Hermiona zmateně.

„Paráda,“ usmál se Harry a předstíral, že si neuvědomil, proč ji jeho použití slova ‚přátelé‘ tolik vzalo (magické dovednosti a inteligence z ní vždy dělaly něco jako vyvrhela a on pro to jednoduše musel mít pochopení) a odešel do ložnice.

A opravdu bylo tak divné, že opětovný pohled na jeho koště mu připadal jako shledání s dávno zemřelým přítelem?

ooOOoo

Ráno o Halloweenu dostal Harry nečekaný dopis. No, tak dobře, dopis byl nečekaný, protože Harry poštu nikdy nedostával, ale pohled na písmo byl přímo šokující.

Sirius.

Harry dopis rychle otevřel, protože doslova umíral zvědavostí, jak se u Merlinovy hole podařilo Siriusovi poslat mu z Azkabanu sovu. Ledaže… ale to ne. Neudělal přece nic drastického, jako že by se třeba nechal zařadit do Zmijozelu, nic, co by mohlo pomoci Siriusovi uprchnout. Tak jak se mohla časová linie o tolik posunout?

Drahý Harry,

uvědomuji si, že jsi o mně nejspíš nikdy neslyšel. Nebo v to alespoň doufám. Pokud ano, dokážu si všechny ty odpornosti představit, ale stejně by ses o tom brzy dozvěděl. Většina z toho je jen snůška odporných, nechutných lží. Povšimni si, že jsem použil slovo ‚většina‘, protože musíš mít na paměti, že jsem kdysi byl nedospělý idiot. Až na tebe přijde puberta, pochopíš to.

Každopádně jsem si říkal, že bys rád věděl, že ve skutečnosti nejsem masový vrah a ani jsem nikdy nebyl přívržencem Voldemorta. Jo, a jsem tvůj kmotr. Překvápko!

Ještě si dovolím doufat, že můj letošní útěk nezapříčiní, že budeš vystaven hrůze z mozkomorů,

Sirius Black

Nezapomenutelný bývalý mukl.

Harry si odfrkl. Typické.

„No do háje zelenýho zarostlýho!“

Siriusův útěk zjevně znovu rozmázl Denní věštec. Harry se naklonil k Percymu. „Hele, až s tím budeš hotový, mohl bych si to vypůjčit?“

„Jasně, Harry,“ odpověděl Percy a o dvacet minut později mu podal noviny.

„Díky,“ ozval se Harry nepřítomně. Siriusův příběh otiskli na titulní straně a autorem nebyl nikdo jiný než Rita Holoubková. Takže by to mělo stát za to.

Black uprchl z Azkabanu

od Rity Holoubkové

Sirius Black je mezi širokou veřejností znám jako nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v Azkabanu. Stále však nikdo nezodpověděl otázku, proč tomu tak vlastně je. Ano, Black zabil třináct lidí jedinou kletbou. Na druhou stranu, dvanáct z nich byli mudlové, takže by to zvládl kterýkoliv natvrdlý kouzelník levou rukou a k tomu se zavřenýma očima. No a ten třináctý právě takovým natvrdlým kouzelníkem byl.

Odhalení Blackovy oddanosti Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nesmírně šokovalo mnoho lidí a existuje pro to velmi jednoduché vysvětlení. Black zcela jistě nebyl členem jedné z neprominentnějších rodin spojených s černou magií a ani se ve svých šestnácti letech nezapletl do pokusu o vraždu.

Navzdory sporné povaze Blackovy hanebné pověsti (uvážíme-li, že Azkaban také obývá Blackova sestřenice Belatrix Lestrangeová, mimo jiné usvědčená z umučení bystrozorů Franka a Alice Longbottomových k šílenství, kterážto zlikvidovala osmnáct z dvou tuctů bystrozorů při pokusu o její zatčení, tu stále zůstávají tři fakta. Lidé jsou z Blacka k smrti vyděšení. Nikomu se nikdy nepodařilo utéct z Azkabanu. Black z Azkabanu uprchl.

I přes známou pověst o azkabanské neproniknutelnosti, možná by nebylo od věci mít po ruce nouzový plán. Naše dotazy odmítl ministr kouzel Popletal komentovat. Pouze stále opakoval svoje tvrzení: „Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli, a apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid.“ Po mírném nátlaku Popletal připustil, že ještě nemají vypracovaný plán, ale vzhledem k tomu, že Black uprchl teprve před několika hodinami, plán se zcela jistě již brzy objeví.

Týdny před Blackovým útěkem strážci slýchali, jak křičí ze spaní ‚ten umaštěnec‘ a ‚musím se vrátit na Mallorcu.‘ Kdo je ten záhadný ‚umaštěnec‘ a opravdu je Black na cestě do Španělska? To ukáže jen čas.

Harry si odfrkl. Rita Holoubková vždycky uměla pobavit. Když se mu zrovna nesnažila zničit život. Přesto si přál, aby jí neuklouzla ta informace o Nevillových rodičích. Musí si promluvit s Dracem a zkusit ho přesvědčit, aby i ostatní prváci nechali Nevilla na pokoji. Starší ročníky byly obvykle příliš zaneprázdněné trýzněním svých vrstevníků, takže s nimi se Neville tolik potýkat nemusel. Ale vážně, co za jedenáctileté děcko by se posmívalo jinému jen proto, že jeho rodiče byli mučeni tak dlouho, až z toho zešíleli (zvlášť když byli ti posměváčci příbuzní pachatelů)?

Harry dorazil na kouzelné formule naprosto spokojený. Draco, stále šokovaný a nadšený, že se stal (spolu s Harrym) nejmladším chytačem za posledních sto let, cítil k Harrymu nesmírnou vděčnost, a tak souhlasil, že nebude zmiňovat Nevillovy rodiče a zabrání v tom i ostatním. Ve skutečnosti zašel tak daleko, že Harryho varoval, aby neudělal nějakou hloupost, například nešel Blackovi po krku, protože se jedná o plně kvalifikovaného čaroděje a psychotického vraha k tomu. Což bylo na hony vzdáleno jeho: „Já bych se na tvém místě pomstil,“ které si Harry vyslechl minule.

Studenty zcela vytěžovala šeptanda o Siriusovi, a když se přiblížil Harry, vrhali po něm zvědavé pohledy. Jasně si uvědomovali pevné přátelství mezi Siriusem a Harryho otcem. Harry se na chvíli zamyslel, proč nikdo nezmínil to, jak Sirius zradil Harryho rodiče a zavedl do jejich úkrytu Voldemorta. Pak si ale uvědomil, že to zřejmě nevešlo ve všeobecnou známost, ba co víc, v podstatě se nejednalo ani o zločin. Uvědomoval si, že to bylo mravně zavrženíhodné, ale prakticky jste nemohli prokázat, kdo byl pod Fideliovým zaklínadlem či Strážcem tajemství. Vedle toho, Harry mohl s jistotou předpokládat, že na většinu Strážců tajemství se dalo spolehnout více než na Červíčka, a tak jediným způsobem, jak by mohli zradit, bylo mučení. A prásknout někoho, když jste mučeni, za to si trest prostě nezasloužíte.

Když začala hodina, Harry se ani neobtěžoval trénováním Wingardium Leviosa, které už znal, a místo toho dělil svoji pozornost mezi pomáhání Seamusovi a sledování Rona a Hermiony. Takže když Hermiona dostala body za dokonalé levitování pírka a Ron začal supět, Harry rychle odčaroval svoje pírko jeho směrem a začal ho lechtat.

Netřeba dodávat, že to Rona velice podráždilo a dal to Harrymu na konci hodiny jasně najevo. „Proč jsi mě, pro všechno na světě, mučil tou pitomostí?“

„Protože jsem se nudil a bavilo mě to,“ odpověděl mu Harry.

„A navíc jsi to zvládl tak rychle! Jako Hermiona. Ale ty jsi aspoň neměl potřebu omlátit mi to o hlavu. Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát. Ta holka je namouduši děsná!“

Harry zaúpěl. Panebože, Ron byl v tomhle věku vážně nesnesitelný. „Jsi jen uražený, že opravila tvou výslovnost. Ale sám víš nejlíp, že kdyby to neudělala, do konce hodiny bys to kouzlo nezvládl.“

„Nejspíš ne…“ připustil Ron zdráhavě.

„A rád bych tady uplatnil stejná pravidla, která jsem kvůli Hermioně předložil Dracovi. Konkrétně: žádné pomlouvání mých přátel přede mnou. Taky bych nenechal Draca něco takového říct, kdybys nebyl u toho, aby ses mohl sám bránit. Jasné?“ zeptal se Harry vážně.

„Dobře…“ povzdechl si Ron.

Harry se ohlédl na Hermionu a viděl, že má slzy na krajíčku. „Děkuji,“ naznačila bezhlasně.

Harry se jen pousmál.

ooOOoo

Při halloweenské slavnosti jedl Harry co nejrychleji, aby potom mohl v klidu čekat na trollí útok. Věděl sice, že v hostině budou pokračovat později na koleji, ale to nebylo to samé.

Vskutku, dvacet minut po začátku hostiny přesprintoval profesor Quirrell Velkou síň a ztěžka ze sebe vypravil: „Je tam troll – dole ve sklepení – myslím, že byste to měl vědět.“

Hm, tak za prvé, jaký měl důvod, že se neúčastnil slavnostní večeře? Všichni ostatní tu byli. A vůbec, jak by vysvětlil svou přítomnost ve sklepeních? To nechal dveře jen tak otevřené a doufal, že troll zabloudí dovnitř? Nikdy žádného v Zapovězeném lese neviděl. Neexistovalo jediné logické vysvětlení, jak by k takové ‚nehodě‘ mohlo dojít. To se ti fakt povedlo, Quirrelle.

„Prefektové!“ zahřměl Brumbál. „Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!“

Kdyby si Harry nebyl jistý, že troll není tak docela ve sklepeních, poukázal by na to, že zmijozelské ložnice se právě v inkriminovaném sklepení nacházejí. Jenže jak vysvětlit, že to ví…

„Takže,“ začal Harry zvesela. „Dostal jsem chuť na kapku dobrodružství, a tak se vydám po trollí stopě. Kdo jde se mnou?“

Všechen Nebelvír pohlédl na toho šílence ve svých řadách.

„My jdem,“ pronesl jeden z Weasleyovic dvojky.

Percy vypadal zděšeně. „Frede!“

„Předpokládám, že budu muset jít, abych se přesvědčila, že se nenecháš zabít,“ povzdechla si Hermiona. „A jen pro pořádek, tohle se rozhodně počítá mezi ohrožování ostatních.“

„Jestli jde ona, tak já taky,“ ozval se Ron, dychtivý ukázat, že je právě tak dobrý přítel jako Hermiona.

Neville, jenž byl ochoten kvůli článku zmiňujícím jeho rodiče čelit čemukoliv, na potvrzení své účasti přikývl.

Percy se toužebně ohlédl po profesorském stole; učitelé se už vypravili do sklepení. Otočil se k jednomu ze zbylých nebelvírských prefektů a udělil mu pokyny, aby dostal do bezpečí ostatní Nebelvíry. Poslední slova pronášel v běhu ve snaze dohonit své bratry a jejich kamarády.

Harry mezitím rychle opustil Velkou síň se zbytkem party v patách. Brzy dorazil k dívčím záchodům (a dbal na to, aby nenarazil na Snapea a tím mu nezabránil v pronásledování Quirrella, který se bude snažit dostat přes Chloupka) a zastavil se přede dveřmi. „Výborně, zdá se, že můj čich na trolly funguje na jedničku,“ rozzářil se, když zevnitř zaslechl zmíněného tvora.

Weasleyovi, Neville a Hermiona nevypadali zdaleka tak nadšeně.

„Jseš si JISTÝ, že je to dobrý nápad, Harry?“ zeptal se Ron, jehož obličej barvou připomínal fotbalový pažit.

„Samozřejmě,“ přikývl Harry. „Vždyť jsme jen skupinka školou povinných dětí, která se právě hodlá postavit dospělému trollovi. Co by se mohlo pokazit?“ A dřív než dostali příležitost odpovědět, zamířil Harry do umývárny. „Navrhuji, abychom použili řezací kletbu,“ prohodil Harry ke svým následovníkům. „Kromě Rona a Nevilla, vy dva sešlete Wingardium leviosa na jeho kyj a majznete ho s ním po hlavě.“

„Myslíš, že to zvládnu?“ zeptal se Ron.

„Jasně,“ zazubil se Harry a vrhl na trolla Sectumsempru. Silná trollí kůže zabránila, aby kouzlo způsobilo tolik škody, jako kdyby šlo o člověka, ale i tak mu rozřízla ruku. Dvojčata, Percy a Hermiona následovali jeho příkladu, což trolla spolehlivě rozptýlilo. A Ronovi a Nevillovi to poskytlo potřebnou chvilku, aby do vzduchu vznesli jeho kyj. Další odvedení jeho pozornosti a kyj se ocitl nad trollí hlavou a hop s ním dolů.

„Páni…“ vydechl George. „Jen tak dál -“

„- a mohli bychom skutečně -“

„- připustit, že jsme příbuzní.“

Dokonce i Percy byl ohromen. „Skvělá práce, Rone.“

Ronovi zrůžověly uši a vypadal velmi spokojeně.

„Pěkné, Neville,“ pochválil ho Harry.

Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni vzhlédli. Okamžik na to se do místnosti vřítila profesorka McGonagallová, následovaná Snapem a Quirrellem. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil a držel se za srdce. Harry nad hereckým výkonem profesora obrany protočil očima.

Snape se sklonil, aby zkontroloval trolla, a profesorka McGonagallová je probodávala pohledem. Vypadala mnohem naštvaněji, než když přistihla Harryho a Draca při jejich vzdušné honičce.

„Co vás to pro všecko na světě napadlo?“ zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlase. „Máte štěstí, že vás nezabil.“

„Hned jak jste odešli, rozhodl jsem se, že se po tom trollovi mrknu. Byl jsem… rozrušený z toho, že se Sirius dostal ven z vězení.“ Hlavně z toho, že nechápal, proč se to stalo tak brzo, ale copak někdo řekl, že má být konkrétní. „Neville na tom byl stejně kvůli tomu, co se psalo o Belatrix, ale nic by neudělal, kdybych nešel já. Nechtěl mě nechat jít samotného a ostatní šli se mnou, aby mě zachránili před jistou smrtí. Percy se mě snažil odradit, ale když jsem stejně odešel, neměl moc na výběr a musel jít za mnou a přenechat zbytek Nebelvírů jinému prefektovi.“ Harry si uvědomoval, že kapičku přehání, ale nechtěl ostatní dostat do problémů.

„Budiž – v tom případě…“ řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na ty tři. „Pottere, jak jste mohl být tak pošetilý a myslet si, že sám zmůžete horského trolla?“

Harry pokrčil rameny. „Neuvažoval jsem nad tím tolik jako o tom, jak se jeden z otcových nejbližších přátel mohl stát Voldemortovým přívržencem a masovým vrahem.“

McGonagallová odvrátila pohled. Bezpochyby myslela na to, že tento takzvaný přítel (i když ve skutečnosti šlo o Petra a ne Siriuse) byl také Strážcem tajemství Harryho rodiny.

„Pottere, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů. Rozumím vaší frustraci, ale neměl byste se vystavovat takovýmto nesmyslným rizikům! Co se týče ostatních, každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když se vrátíte do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích.“

Pospíšili si z koupelny a vydali se k věži.

„Uvědomuješ si, že jsi naprostý šílenec, že ano, Harry?“ zeptala se ho Hermiona. „A že jsme měli mimořádné štěstí a za normálních okolností bychom teď byli mrtví?“

Harry mávl rukou. „Tss, získal jsem pro nás pětadvacet bodů, tak proč si stěžuješ?“

„Máš pravdu,“ přitakal Ron Hermioně. „Je to cvok.“

Harry se usmál. Nic nestmelí přátelství lépe než drobný život ohrožující incident. Ostatní si spěchali pro talíře a Harry se k nim zrovna chtěl připojit, když mu to došlo. Najednou pochopil, co se stalo, proč se věci změnily.

Sirius také propadl Závojem.