Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona se ráno vzbudila pozdě a zpanikařila. Pak si ale vzpomněla, že dnes není výuka a večer dorazí mentoři. Přemýšlela, kdo organizuje večírek, a nato se v posteli s prudce posadila. Co si vezme na sebe? Vyskočila na nohy a začala se přehrabovat šatníkem. Měla pár hezkých šatů, ale už je nesčetněkrát nosila. Položila vše vhodné na postel a zkoumala své možnosti, přičemž si kousala ret. Žádný nápad ji neosvítil, a tak s povzdechem usoudila, že bude muset podniknout výlet do Prasinek.

Po snídani se vydala směrem k vesnici na příjemnou procházku v chladném, ale jasném dni a dovolila myšlenkám zabloudit ke včerejšku a příhodě s Ellou a Dracem. Bylo dojemné vidět Draca tak ochotně se před ní otevřít a jeho uznání za pomoc jí velmi lichotilo. Rozechvívalo ji na něj myslet. Vývoj jejich přátelství rapidně zrychloval a jí se to líbilo.

Byla ráda, když se konečně dostala k obchodům, a vděčně vstoupila do tepla. Byla to prodejna, ve které už několikrát byla a která měla šaty vystavené na stojanech. Hermioně se tu líbilo, protože se mohla procházet, jak dlouho chtěla, aniž by ji obtěžovala prodavačka.

O čtyřicet minut později vyšla ven s prázdnou. Našla tam spoustu dost hezkých kousků, ale velmi podobné věci už měla doma. V Prasinkách byly ještě další dva obchody s oblečením a oba Hermionu k smrti děsily. Prodávali v nich krásné šaty, ale cena se pohybovala na hraně Hermionina rozpočtu, a příležitostí, kam si je vzít, moc neměla. Povzdychla si – dnes jí nezbyla jiná možnost, než tam zajít.

Rozhodla se nejdřív si dát kávu a psychicky se na to připravit. Vešla do kavárny a vybrala si stolek u okna. Bylo tam dost prázdno, takže si nepřipadala hloupě, že sedí sama. Upila ze šálku a vychutnávala si při tom ten neobvyklý pocit, že nemusí spěchat. Už byla skoro v polovině kávy, když venku na druhé straně náměstí spatřila povědomou kštici. Před obchodem stál Erik a povídal si s vysokou, poměrně atraktivní ženou s tmavě blonďatými vlasy. Hermiona je zaujatě sledovala a přemítala, kdo to asi je. Zdála se jí trochu povědomá, ale v tak malé vesnici to nebylo nic neobvyklého. Člověk zkrátka pořád potkával ty samé lidi.

Představa, že Erik má o tuhle ženu zájem, Hermionu absurdně rozrušila. To si tedy Erik nedal moc na čas! Povzdechla si – to od ní vůbec nebylo fér. Dveře obchodu se otevřely a Hermiona se v křesle napřímila, protože z nich vyšel Draco. Usmál se na Erika i na ženu a všichni tři si chvilku povídali. Draco se několikrát dotkl ženiny paže a ona mu pak položila dlaň na hrudník.

Hermiony se pomalu zmocňoval ten plíživý pocit, že něco není v pořádku. Na chladnoucí kávu docela zapomněla. Naklonila se blíž ke sklu a pozorně je sledovala. Po pár minutách Erik několikrát přikývl a mávnutím se s Dracem a ženou rozloučil, načež odešel. Draco s ženou přešli přes náměstí, zabraní do konverzace. Hermiona to nedokázala pořádně uchopit, ale cosi v jejich chování působilo intimně a výjimečně.

Polkla, v krku cítila sucho. Chtěla se odvrátit a předstírat, že nic neviděla. Mohla by se vrátit do hradu a namluvit si, že šlo jen o nevinné setkání se starou kamarádkou. A taky mohlo být. Povzdychla si. Tak to ale prostě nevypadalo. A jako kdyby chtěl Hermioniny pochyby ohledně nevinnosti celého setkání potvrdit, Draco se zastavil a otočil se k ženě. Z kapsy kabátu vytáhl hranatou, plochou krabičku. Měla tmavomodrou barvu a Hermioně bylo jasné, že ukrývá šperk. Sledovala ženin obličej a trochu se jí zvedal žaludek, zatímco Draco otevřel víčko a podržel krabičku tak, aby jí její obsah ukázal. Úhel, v jakém ji držel, Hermioně bránil zahlédnout, co je uvnitř. Žena natáhla ruku a jemně se té věci dotkla. Pak ji Draco vytáhl ven a Hermiona teď viděla, že jde o náhrdelník. Detaily spatřit nemohla, ale i z dálky vypadal nádherně a třpytivě.

Zaklapl krabičku, schoval si ji zpátky do kapsy a naznačil ženě, aby se otočila. Když jí odhrnul vlasy stranou, zapnul jí ho kolem krku, a důvěrně se k ní naklonil, Hermionin žaludek se propadl až k chodidlům. Aby byla upřímná, připnout někomu náhrdelník bez doteků a fyzické blízkosti bylo velice těžké, ale Hermionin zděšený mozek už se nepokoušel hledat další výmluvy. Žena se otočila zpátky k Dracovi a prudce ho objala. Zasmál se a omotal kolem ní paže. A pak se k Hermionině nevýslovné hrůze vydali přímo ke kavárně.

Hermiona se zoufale rozhlédla a přemýšlela, co má dělat. Neměla důvod se Dracovi vyhýbat, popravdě by ho měla ochotně pozdravit, ale nějak se k tomu teď nemohla odhodlat. Scéna, které se právě stala svědkem, byla přinejlepším znepokojivá, a v nejhorším případě děsivá. Freneticky přemýšlela, co udělat, a zvažovala prostě se posadit k jinému stolu, aby nevěděli, že je pozorovala, a pak hrát překvapenou. Když se dveře otevřely, došlo jí, že už je pozdě, tak popadla jídelní lístek a schovala se za něj. Připravila si šokovaný výraz, ale cítila se přitom naprosto směšně.

Pak za sebou uslyšela zvuky a uvědomila si, že dvojice si vybrala stůl hned za jejím, oddělovala je nízká zástěna. Odložila jídelní lístek, teď už ji vidět nemohli, ale také teď nemohla nepozorovaně odejít.

"Na tohle jsem čekal tak dlouho – a teď prostě přišla ta správná chvíle."

Hermiona se prudce napřímila, oči rozšířené. Tohle byl Dracův hlas. Seděl přímo za ní a i přes zástěnu mu zřetelně rozuměla. Promnula si čelo a zavrtěla se. Tohle nebylo dobré – zvědavá část v ní skákala nadšením, že může odposlouchávat, ač náhodou, ale taky jí bylo hodně nepříjemně. Nebyla si jistá, jestli to chce slyšet. Žena odpověděla, ale Hermiona nedokázala rozeznat, co říká, jen intonaci a tón jejího hlasu. Pak znovu promluvil Draco.

"Já vím, přál bych si mít odvahu udělat to dřív. Líbí se ti?"

Další zamumlání a znovu Dracův hlas.

"To nemusíš říkat – chci, abys ho měla. Nikdy dřív jsem se takhle necítil…"

Pak ho žena přerušila. Na okamžik Hermiona ztratila nit, o čem mluví. Draco musel nejspíš taky ztišit hlas. Na to se k Hermioně donesl jeho smích.

"Nikdy se nesmíme rozejít. Jsem tak rád, že jsem se ti se svými pocity svěřil."

Hermiona složila hlavu do dlaní. Tohle bylo příšerné! Přála si, aby se podlaha rozevřela a ona se do ní mohla propadnout. Snad už to brzo skončí. V žaludku cítila velkou těžkou cihlu a nebyla si jistá, jestli nebude zvracet.

"No, to je složité. Díky téhle soutěži spolu trávíme hodně času, ale je to hlavně kvůli dětem, vážně."

Hermiona se znovu zaposlouchala, analyzovala každé slovo. To mluvil o ní?

"Pátek? To už bude po všem, můžeme to konečně pořádně oslavit…"

Hermiona si teď dala ruce přes uši, už to nemohla vydržet. Zaslechla jen polovinu hovoru, ale i to stačilo. Jen s obtížemi se jí dařilo samu sebe přesvědčit, že to, co se stalo venku, nic neznamenalo. Chtěla věřit, že to bylo nevinné, Draco byl poslední dobou tak milý. Zdálo se, že si rozumí – skutečně si rozumí. Nemohla uvěřit, že by předstíral, že ji má rád – proč by to dělal? Určitě to bylo skutečné.

Tak čeho se to teď stala svědkem? Ať to překrucovala jakkoliv, nemohla dost dobře říct, že by se jen setkal s dávnou přítelkyní. To, jak spolu mluvili, jak se k sobě chovali, působilo důvěrně skoro jako flirt. Řekl jí, že už to chtěl udělat dávno – Hermiona předpokládala, že mluvil o tom výstředním náhrdelníku. Řekl, že se takhle předtím ještě necítil! Draco se k Hermioně poslední dobou choval opravdově, dával jí najevo náklonnost, ale možná si s ní jen pohrával. Přece jenom to byl Draco Malfoy – takovou šarádu by nejspíš zvládl se zavřenýma očima! Mohl předstírat city jen proto, aby z toho jeho děti něco vytěžily… Hermiona cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, a polkla. A co večera večer? Jak se jí složil v kanceláři, to přece muselo být opravdové, nebo ne? Ze všech těch spekulací se jí točila hlava. Musela odsud vypadnout – i kdyby si jí měli všimnout!

Hodila na stůl pár mincí a vstala, až téměř převrhla židli. Když se otočila, všimla si, že stůl za ní už je prázdný. Museli odejít, zatímco si zakrývala uši. Vyběhla z kavárny na náměstí, ztěžka dýchala. Pak se rychle otočila a vyrazila směrem k cestě do Bradavic, pryč od obchodů.

"Hermiono!"

Uslyšela svoje jméno a málem se rozbrečela. Proč nemohla být rychlejší, proč si jí musel všimnout?

"Hermiono!"

Zastavila, připravená se otočit a rozcupovat ho, ale pak se zarazila. Zítra je čekal poslední den soutěže. Jestli se s ním teď pohádá kvůli tomu, co viděla, nejspíš propukne peklo. Nemohla dovolit, aby to ovlivnilo děti. Slyšela, jak se k ní zezadu blíží, znovu se zhluboka nadechla a rozhodla se. Nic neřekne – ne hned. Počká, až vyhlásí výsledky. Nasadila úsměv a otočila se.

Draco stál za ní, ve tváři trochu zčervenalý. "Co tu děláš?" Zdálo se, že ji rád vidí. Měla trochu potíže udržet koutky nahoře.

"Ehm… potřebovala jsem na dnešní večer něco na sebe."

"Nevěděl jsem, že sem půjdeš."

"Rozhodla jsem se až dnes ráno."

Draco se podíval na její prázdné ruce. "A co jsi koupila?"

"No… ech… nic jsem nesehnala," zamumlala Hermiona. Úplně na šaty zapomněla a upřímně řečeno, bylo jí jedno, jak bude vypadat. Zdálo se, že ji rád vidí – choval se k ní jako obvykle, přestože mluvil s tou jinou ženou jen před pár minutami. Měla halucinace? Něco si namlouvala?

"Tak to tak nenecháme," Draco ji vzal za ruku a ona zatoužila se mu vytrhnout. "Zkusila jsi všechny obchody?"

"Ne, jen jeden…"

"Já toho tedy o dámském oblečení moc nevím, ale měla bys vyzkoušet všechny obchody…"

"Abych byla upřímná, ty ostatní jsou trochu drahé."

"Za obhlídku nic nedáš."

"Ne. To je jedno, najdu si něco ve skříni," protestovala Hermiona. Draco zavrtěl hlavou a zatáhl ji zpátky k náměstí. "Ne, Draco. V těch obchodech si nemůžu nic dovolit," ozvala se zbytečně ostře.

"Tak zaplatím já…"

"Ne!"

"Tak to ber jako poděkování za všechnu pomoc." Draco ji postrkoval ke Prýmce a Přízi – tomu nejdražšímu obchodu, kam Hermiona nikdy ani nevkročila.

"Ne, Draco – myslím to vážně!" Hermiona trvala na svém a Draco se zastavil a pohlédl na ni.

"Co se děje?" zeptal se a v očích se mu zračily podle všeho upřímné obavy. Hermiona se musela odvrátit.

"Nic, jsem jen unavená a nesnáším nákupy oblečení." Snažila se mluvit klidně. "A nechci být tvým dlužníkem."

"Nebude to dluh, ale dárek."

Hermioně hlavou proběhla myšlenka na ten náhrdelník, který právě dal nějaké jiné. To byl taky dárek?

"Hermiono?" otázal se. "Určitě jsi v pořádku?"

Přikývla a nechala se zatáhnout do obchodu. Prostor byl malý, ale krásně zařízený, všude stály pečlivě rozmístěné figuríny bez hlav, a kolem jednotlivých oděvů byly vystavené doplňky. Přepychový interiér doplňovaly židle a koberec s dlouhým vlasem a všude to nádherně vonělo.

Hermiona se ve snaze působit normálně zaměřila na figurínu před sebou. Šaty byly sice nádherné, ale na její vkus trochu moc extravagantní. Koneckonců šlo jen o večírek. Přešla k dalším, ale ani ty se k ní zase moc nehodily. Přehršel zdobení a krajek.

"Myslím, že tyhle nejsou vhodné," zašeptala Hermiona Dracovi.

"Tak se dívej dál, požádám prodavačku o pomoc."

"Ne…" Už bylo ale moc pozdě, a tak se o chviličku později objevila usmívající se žena ve středních letech.

"Mohu vám nějak pomoci, madam?"

"No, nejsem si jistá, co vlastně hledám…"

"Pro jakou příležitost?"

"Večírek, ale formální…"

Prodavačka přikývla. "Možná by byly vhodnější modely tam vzadu."

Hermiona ji následovala a prodavačka prošla jednotlivé oděvy. Pak vytáhla světle růžové šaty, jemné, se splývavou sukní. Velmi půvabné a nijak přehnaně zdobené, ale Hermioně se moc nelíbila příliš panenkovská barva.

"Jsou moc hezké, ale trochu moc růžové," řekla. Slyšela, jak si Draco za ní odkašlal, ale nevšímala si ho. To on ji sem zatáhl!

Prodavačka vytáhla jiné, třpytivě stříbrné šaty rovného střihu, které se zužovaly u kotníků a přes chodidla splýval nařasený kanýr. Výstřih měly hranatý a zdobily je čtvercové stříbřité korálky, které se třpytily a při pohybu vypadaly jako tekutý kov.

"Ty by vám slušely," navrhla prodavačka. "Kopírovaly by každý pohyb."

Hermiona kývla. "Vyzkouším si je."

Prodavačka znovu vklouzla mezi šaty a nakonec vytáhla tmavomodré. Zvedla je a Hermiona okamžitě věděla, že tyhle chce. Byly velmi jednoduché, s výstřihem do V a tenkými ramínky z jemné síťoviny. K pasu splývaly v rovném střihu a pak pokračovaly v dlouhou tmavomodrou sukni s vrstvou stejně barevné síťoviny. V pase je stahoval prostý stříbrný pásek.

"Páni, ty jsou krásné," vydechla Hermiona proti své vůli.

Žena se usmála. "Pak byste si měla vyzkoušet tyto."

Hermiona přikývla a s rozpaky vklouzla do kabinky. Jakmile šaty sklouzly k jejím chodidlům, věděla, že to jsou ty pravé. Vypadaly na ní nádherně a zdůrazňovaly jí pas a ramena.

Když vykročila z kabinky, už ve svém oblečení a s šaty v rukou, Draco na ni čekal.

"Nemám nárok na ukázku?" zeptal se.

"Promiň, nevěděla jsem, že tu jsi."

"Líbily se ti?"

"Jsou překrásné."

"Tak je vezmeme," rozhodl Draco. Natáhl ruku, aby si od ní šaty vzal, ale Hermiona zaváhala. Neobratně je prohledala, aby našla visačku. Co si vůbec myslela? Nemůže ho nechat koupit jí šaty! Bez ohledu na to, čeho se předtím stala svědkem, prostě mu to nemohla dovolit. Našla visačku a zalapala po dechu. Přesně proto tu nenakupovala.

"Jsou moc drahé," zaprotestovala, ale Draco jen zavrtěl hlavou.

"Určitě nejsou."

"Nemůžu tě nechat koupit mi šaty!"

"Proč ne? Tak ti ty peníze půjčím, jestli z toho pak budeš mít lepší pocit."

Hermiona však už měla zase mysl jasnou a vzdorovitě zavrtěla hlavou. "Ne, je mi líto, že jsem plýtvala tvým časem, ale nechci je."

"Hermiono…"

"Ne, nechci je. Musím jít."

Prosmýkla se kolem Draca, který tam jen zmateně stál s šaty v rukou, a skoro sprintem proběhla přes náves zpátky k Bradavicím.