Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7.

Neděle, 31. července

18:00 - doma

Opravdu jdu. Na mém rozhodnutí má podíl nedávná událost. Potter se nechal slyšet, že má velmi drahou a velmi starou láhev skotské, kterou kvůli oslavě zboří. Vyjádřil se v tom smyslu, že nemá moc kamarádů, kteří pijí whisky, a že by byla škoda jí plýtvat.

O tom nehodlám diskutovat; je to břídilská banda padavek chlemtajících máslový ležák.

Na scénu musí vstoupit někdo s vytříbenějším vkusem.

Bohužel však tuším, že se to vyvrbí jako špatné rozhodnutí.

2:00

Bylo to špatné rozhodnutí.

Bože.

Byla to opravdu a zcela noc na hovno.

Pitomče, neměl jsi tam chodit.

Což jsem pochopil, jakmile jsem uviděl počet Weasleyových. Přesto tam byli i lidé, se kterými by mi nevadilo si povykládat. A Potter dostál slovu. Nechal mi na starost Laphroaig 1988 a odešel.

Zahlédl jsem Grangerovou. Co jsem však nepředvídal, byl pocit naprostého zhnusení při pohledu na ‚výstavního vidláka‘ Weasleyho, který se pověšený na její paži usmíval duchaprázdně jako vždy.

Bohužel jsem si k potlačení těchto nevhodných emocí vybral několik rychlých doušků mé oblíbené jantarové tekutiny. Ačkoli jsem na potřebu takového povzbuzení okamžitě zapomněl, jakmile se slečna Grangerová vyprostila a přišla si se mnou popovídat. Ha!

Podle všeho ji ‚potěšilo‘, že jsem se rozhodl přijít. Dokonce i vypadala potěšeně, pro změnu. Její výraz byl daleko otevřenější, než bych od ní v poslední době očekával.

„No, jak již víte, Potter je můj dobrý přítel,“ pronesl jsem naprosto vážně.

Zjevně tu ironii ocenila, protože se zasmála. „Skutečně? Hm… pak je Harry šťastlivec.“

„Naprosto správně. To štěstí však leží zcela na jeho straně.“ Ačkoli z mého pohledu šlo o hrubé podhodnocení.

Pobaveně se ušklíbla. „O tom nepochybuju.“

V té chvíli se řečený chlapec zhmotnil v naší blízkosti a k mé hrůze držel v náručí jednoho ze svých harantů. Roky jsem se dokázal vyhýbat jeho potomkům a teď jsem zatraceně napochodoval přímo do pasti. Grangerová se najednou vytratila, a pak se Potter posadil a kolébal toto… děcko.

Muselo to být jeho mladší, protože šlo o mimino. To druhé, díky Merlinovi, nebylo na dohled.

„Ještě jste se nesetkal s Albusem, že?“ Potter se podíval na mě a pak na děcko. Nabyl jsem vzdáleného dojmu, že mě zahnal do kouta, kde se mi líbit nebude.

„To vskutku nikoliv,“ odpověděl jsem mírně a vyhodnocoval únikové cesty. Žádná se nenaskýtala.

Albus. Ježíši. Proč neodsoudit dítě k trestu na doživotí, že?

„Brzy bude mít křtiny. Víte, takovou tu oficialitu s obřadem a tak.“

Chystal jsem se říct, že pravděpodobně toho dne budu zaneprázdněn, ale blekotal dál, jako by byl nervózní. Jeden znepokojivý okamžik mě napadlo, jestli se nechystá požádat mě, abych šel za kmotra. Ale bylo to horší.

„S Ginny bychom jej rádi pojmenovali ‚Albus Severus Potter‘.“

Zíral jsem a krev mi odtekla z obličeje. „Co prosím?“

„Toto je Albus Severus.“

Zíral jsem, pravděpodobně s vytřeštěnýma očima, na Albuse Severuse. Zapomeňte na trest na doživotí, Potter mu nadělil dva.

„Pottere -“

„Už jsme se rozhodli, takže nemůžete říct nic, co by změnilo můj názor. Jen jsem si myslel, že by bylo vhodné, abyste to věděl.“

Povzdechl jsem si, bezmocně pokrčil rameny a rychle do sebe hodil další whisky.

Co jsem u všech všudy udělal, aby to došlo až sem? Prostě tomu nerozumím. Něco se kdesi strašlivě zvrtlo, když po mně lidi pojmenovávají děti.

„Nepropadnu sentimentalitě, Pottere,“ pravil jsem pánovitě. Jakmile ta slova opustila má ústa, uvědomil jsem si tu ironii. A musel i on – vždyť viděl některé mé vzpomínky na jeho matku.

Vědoucně se usmál a vstal. To dítě odnesl k někomu jinému, k někomu, kdo bude schopen ťuťánkování.

Rozjímal jsem nad pitím a přemýšlel jsem zneklidněně a nejistě o Potterově chování, když se vedle mě cosi pohnulo.

Grangerová byla zpět. Bože, měli vše promyšlené, že?

„Nevěří, že se musí revanšovat za své rodiče, ať už by to mělo být kvůli čemukoliv,“ navázala na má slova z dřívějška. „Věřte nebo ne, ale není v tom žádný pomýlený pocit závazku. Harry ví, že cokoliv se stalo v minulosti, s ním to nemá nic společného.“

Ach, ano, to byla zřejmá uštěpačnost!

„Věřte nebo ne, Grangerová,“ napodobil jsem její slovní obrat a puntičkářský tón, „uvědomuji si, že Potter není zodpovědný za hříchy svého otce. I když bylo příhodné a – jak se ukázalo – nutné, abych mu to za vinu dával. Omlouvat se za to nebudu.“

Přemítavě přikývla. „No, nemohu popřít, že se celé to nepřátelství ukázalo být tím nejlepším, jakkoli divně to zní.“

Ha! A dost.

Ale ne, musela pokračovat.

„Můžete Harrymu říkat, co chcete, ale fakt je, že nikdy nezapomene, co jste udělal. Statečnost a loajalita pro někoho jako on znamenají hodně, a vy jste -“

Začínal jsem se kroutit rozpaky a rychle hledal, čím ji zastavím. „Nepokračujte, jinak vás zažaluju pro urážku na cti.“

Vybuchla smíchem. „Dobře. Nebudu pokračovat, jen řeknu, že by rád zapomněl na to, co se dělo v Bradavicích, to je vše.“

Jakákoliv odpověď, kterou jsem si naplánoval, se vypařila, když jsem spatřil Weasleyho, jak se kolébá naším směrem. Můj výraz musel být dosti výmluvný, protože se Grangerová podívala přes rameno. Weasley se zastavil a majetnicky jí omotal ruku kolem pasu.

„Ginny tě potřebuje v kuchyni,“ sdělil jí.

Zdvořile jsem pokynul, když se omluvila, ale při jejich odchodu jsem zřetelně slyšel, jak Weasley pravil: „Jsem si říkal, že bys mohla zase potřebovat zachránit.“

Zatracený nevěrný ometák.

Tentokrát jsem alespoň zahlédl, že se na něj Grangerová podívala kousavě a zjevně mu začala udělovat kázání. Docela jej to zmátlo.

Další panák si našel svoji cestu do mých útrob, zatímco jsem sledoval Weasleyho zrzavou kebuli na druhé straně místnosti. Jedno rychlé kouzlíčko by ho mohlo dostatečně zneschopnit. Malinkatá námaha. Měl bych to udělat, kdo by se staral o společenskou etiketu? Bohužel, musím podotknout, jsem ho neuřkl.

Ale dál už se mi podařilo věci jen velkolepě posmolit.

Weasley byl s pokračujícím večerem čím dál zhulákanější. Poznal jsem to podle jeho povislých víček, komického výrazu a rozjařeného hlasu. Pak dokonce padl střemhlav do ozdobných dýní.

Blbec.

Když zrovna nenasával nebo do sebe neládoval kuřecí stehýnka, věšel se na manželku a řval: „Z-tančii si se mno-u, Hermijóno!“

Jakmile jej odmítla, opakovaně, žblekotal: „Nebuť tak nudnáá! Sme na pááártyy!“

Poté co vystřelila ke kuchyni zbrunátnělá rozpaky, nevysvětlitelně jsem se tak nějak vydal za ní. Teď už samozřejmě vím, že to byla chyba. Měl jsem předpokládat, že se jí nálada od začátku večera pokazila.

Věci také nepomohlo, že když mě spatřila stát ve dveřích, řekl jsem jediné: „Povězte mi, protože já tomu nedokážu přijít na kloub, když už jste mu dala spánembohem, proč jste tak zatraceně slabomyslná, že jste si s ním začala podruhé?“

Jen na mě dlouze zírala. „Promiňte?“ vyštěkla nakonec.

Teď už věřím, že nejenom Weasleyho… oslabilo – řekněme – množství alkoholu. Mé verbální schopnosti nebezpečně otupěly.

„Ptal jsem se, proč tolerujete toho nablba.“

Neměl jsem mluvit tak nejapně.

Hluboce se zamračila. „Ne že by můj vztah s Ronem byl snad nějak vzdáleně vaší starostí, ale náhodou jsme šťastní -“

Neměl jsem si v té chvíli odfrknout.

Ne… měl jsem uctivě mlčet.

„Ano! Šťastní!“ zvolala rozhořčeně. „Jak se opovažujete nazývat jej nablbem! Nechápu, co vám dává právo, zrovna vám, očerňovat jeho!“

Ouha.

„Dělá z vás blázna,“ zasyčel jsem pohrdavě. Neměl jsem to říkat.

Její výraz ztuhl v perfektním vyobrazení urážky. „Prosím, odejděte. Nebudu poslouchat vaše ohavné invektivy.“

„Pravda bolí, že?“ Teď už vypadala opravdu rozčilená. Ačkoliv jsem měl pocit, že bych měl té hádky zanechat, nemohl jsem se k tomu přinutit.

„Neopovažujte se Rona soudit. Možná byste měl nejdřív zamést před vlastním prahem – muž, který nechává vlastního otce skomírat na opuštěném a bohem zapomenutém místě! Muž, který nikdy nebyl ženatý! Tak proč si zatraceně myslí, že o tom může něco vědět?“

Vyrazila mi dech, ale nikoli, obávám se, kvůli zamilovanosti. Chvíli trvalo, než jsem sebral rozum do hrsti, a když se tak stalo, ignoroval jsem stín lítosti, který nesl její výraz.

„Jste hloupá, pošetilá holka,“ oznámil jsem jí pánovitě. „Jen polibek v opilosti se slečnou Moranovou? Možná mám nedostatky v mnoha oblastech, ale nitrozpyt k nim rozhodně nepatří. Vím, co jsem viděl, i když vy ne.“

Otočil jsem se na patě s jedinou myšlenkou – vypadnout a odmístit se. Došel jsem k předním dveřím, když jsem zaslechl její hlas nesoucí se chodbou.

„Co jste viděl?“ křičela na mě hádavě. „Řekněte mi to!“

Ignoroval jsem ji a zabouchl za sebou dveře.

A tak skončil celý můj večer katastrofálně, nepočítám-li láhev ohnivé, kterou jsem zkonzumoval po příchodu domů. Ale ani s její pomocí jsem nedosáhl žádoucího efektu; proto jsem schopný všechno toto psát a proto jsem při smyslech, čitelný a píšu v linkách. Kéž bych měl tuto rovnováhu i dřív.

Chystám se jít spát a zapomenout na celý ten debakl.

5:00 - postel

Nemůžu usnout.

7:00

Opustil jsem postel. Hlava mi třeští a došel mi lektvar na bolest. Takto pod psa mi nebylo od té doby, kdy jsem se vzbudil a zjistil, že mi krk roztrhala Nagini.

Tedy až tak špatně se asi necítím. Ani nemám krk na cucky, samo sebou…

V každém případě je tato rozháranost jasně chabým pokusem zapomenout na hádku s Hermionou Grangerovou.

Musím podotknout, že odmítám její obvinění ohledně mého otce. Co ví o našem vztahu, nestojí za zlámanou grešli.

A, zatracen buď Merlin, má hlava mě ničí!

8:00

Asi má pravdu, když nepřipouští mé právo kázat jí o vztahu s Weasleym. Opravdu, co já vím o domácím štěstí? Ani jsem nikdy nežil spořádaně, možná trochu až posledních pět let. Měl jsem jediný smysluplný vztah, nebo vztah vůbec. A něco mi říká, že nejde o zkušenost, která by mě připravila na život.

Takže možná byl despekt Hermiony Grangerové zasloužený.

Rozhodně to ale neznamená, že by se mi líbil.

Sakra. Kdybych tak udržel pusu pod zámkem. Co spolu dělají Weasley a Grangerová, se mě netýká.

Zjevně chci, aby i někdo další byl stejně ponuře nespokojený jako já.

Asi půjdu do práce…

Ach, bože. Takto se musí projevovat zoufalství.