Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12.  Odevzdání

Severus zoufale potřeboval najít léčitele. Už od přestěhování na Grimmauldovo náměstí to měl na seznamu priorit. Dostatek jídla a psychologické pomoci významně zlepšily zdraví dětí, věděl však, že potřebují pravidelné prohlídky kvůli všeobecnému obrazu. Když k nim přišel, byly strašně zanedbané, a pět let jeho práce v sirotčinci nestačilo na významné zvrácení problémů, kterými trpěly.

Rozhodl se, že teď, když měl pár věcí pod kontrolou, najde léčitele a přivede ho sem. I kdyby jej měl unést a pak na něj použít Obliviate. Ne že by něco takového mohl zrealizovat. Hermiona ten nápad zavrhla.

Také potřeboval pohovořit si s Longbottomem o Leopoldovi. Láskorádová jej pobízela, aby si s ním promluvil, že teď v něm má spojence v bradavickém sboru. Longbottom nebyl ředitel koleje ani Zmijozel, byl Nebelvír a naprostý babral, ale Severus musel připustit, že jedinou další alternativou je pokračování současného stavu. A ten už po všech změnách za posledních šest měsíců nebyl přijatelný.

ooOOoo

„Severusi?“ zeptal se Harry od dveří hned po večeři. Snape seděl u kuchyňského stolu a něco čmáral na pergamen. Samolibý úsměv, který míval, když si myslel, že se nikdo nedívá, zmizel okamžitě při prvním zahlédnutí Harryho.

„Vypadněte, Pottere. Mám práci.“

„Hermiona právě říkala něco jiného.“

Snape se na Harryho zamračil a odložením brku mu dal za pravdu.

„Nuže, Pottere, co se děje? A neplýtvejte mým časem.“

„O tom by se mi ani nesnilo,“ pravil Harry a uvelebil se přímo proti Snapeovi. Severus vypadal… dobře. Uvolněně, rozhodně uvolněněji než dřív. Harry počítal, že se za tím skrývala kombinace pomocných rukou, zdravějších dětí a, ehm, Hermiony. Samozřejmě si tyto myšlenky nechá pro sebe. Tak pitomý není.

„Přemýšlel jsem o tom, co jste mi před pár týdny říkal, jak nebezpečná je moje práce s ohledem na mé nové závazky. Nevím, jestli to Hermiona zmínila, ale rozhodl jsem se opustit bystrozorské oddělení.“ Severusův výraz se nezměnil, jen založil ruce a naklonil hlavu. Hermiona musela něco zmínit. „Rozhodně chci s životem udělat něco jiného, už žádné honění temných čarodějů. Hermiona odešla ze své neperspektivní práce na ministerstvu a vypadá tady šťastnější. Vidím ten rozdíl. Vaše práce pro zdejší děti je důležitější, než cokoliv teď dělá ministerstvo pro ně, či pro kohokoli jiného.“

„Kam tím míříte, Pottere?“

„Chci se připojit. Na plný úvazek. Jako Lenka a Hermiona.“

Snape zesinal. „Ne.“

„Co myslíte tím ‚ne‘? Nemůžete mě odmítnout jen proto, že mě nemáte rád.“

„Toto je můj program. Samozřejmě vás můžu odmítnout jen proto, že vás nemám rád.“

„Ne, toto je náš program. Nebýt mě a Hermiony, trčel byste pořád v podzemí toho bohem zapomenutého místa. Můžu pomoct a vy to víte.“

Snape si povzdechl. „S čím? Jaké eventuální schopnosti, které již nebyly zastoupeny ostatními, můžete nabídnout?“

„Sebeobranu, zaprvé. Přijde mi, že ji v Bradavicích budou potřebovat, zvlášť když se stanou cílem šikany. A věřte mi nebo ne, na základce jsem nebyl špatný na matematiku. Vím, že si ji mezi sebou dělí Neville s Hermionou, ale budete překvapený.“

„Vzhledem k tomu, že jste v prvním ročníku jen zřídka dokázal do léčebného elixíru napočítat správný počet ostnů dikobraza, nemůžu říct, že bych vám věřil.“

„Jsem zklamaný, Severusi. Musíte se vracet třináct let nazpět, abyste se vytasil s relevantní urážkou?“ Tím si Harry vysloužil další zamračení. Nic nového. „Je mi jasné, že máme nepříjemnou minulost, ale sám víte, že jsem tomuto projektu oddaný stejně jako Hermiona. Když ne kvůli vám, tak kvůli dětem. A nebýt dětí, tak kvůli Hermioně. Určitě by byla šťastná, kdyby nás viděla těsněji spolupracovat.“

„Pottere…“

„A upřímně, Severusi, pořád ještě mám dost vlivu na ministerstvu. Mohu pracovat na získání prostředků, které potřebujete – na služby v Bradavicích. Měli jsme tam vůbec někdy poradce? Za nás určitě ne, a já bych tehdy jednoho rozhodně potřeboval. A nebyl jsem jediný. Většina dětí tam určitě trpí různými druhy válečných traumat a na ministerstvu můžu zajistit, aby se jim dostalo pozornosti. Pomůže to každému, včetně dětí – a těm především – kterým jste opatrovníkem. Jde jen o špičku ledovce. Určitě toho můžu udělat víc.

Ale hlavně, Severusi… Opravdu bych chtěl být vaším přítelem. Po tom všem mezi námi a po tom, co teď víme, rád bych vás nazýval svým přítelem.“

Snape bleskurychle uvolnil dosud založené ruce a nahnul se přes stůl. Harryho obdaroval vraždychtivým pohledem a prstem namířil do jeho tváře.

„Poslouchejte mě, Pottere. Nejsem vaším přítelem a nikdy nebudu. Netoužím být vaším přítelem. Ani kdysi, ani teď, nikdy. Nevím, odkud se ve vás bere to uctívání mé osoby, ale ujišťuji vás, že je bezdůvodné a vy jen ze sebe setrvale děláte většího pitomce, než jsem si kdy vůbec představoval. Nejsem hrdina a osoba vhodná k přátelství. A skutečnost, že vaše kamarádka a já máme… jsme… nic nemění mezi námi dvěma.“

Harry se také předklonil a svému bývalému učiteli se díval z očí do očí jako rovný. Tuto hru znal a tento muž jej už neděsil. Teď viděl, čím ve skutečnosti jeho jedovaté poznámky jsou – obranným mechanismem. Promluvil klidným, vyrovnaným hlasem, který se mu stal v těch letech po válce vlastním.

„Ať už jste připravený to přijmout nebo ne, jste hrdina. Bylo po vás žádáno nemožné a vy jste zvládl nepředstavitelné, vše pro větší dobro. Byl jste pravou rukou ďábla a směroval ho mistrovsky a výkonně, takže jste zachránil nespočet životů. To samo o sobě z vás dělá hrdinu.

Ale vy jste také prokázal nezměrnou schopnost lásky a oddanosti. Miloval jste moji matku mnohem déle a hlouběji, než kdy dokázal můj otec. Chránil jste mě mnohem lépe, než kdokoliv jiný kdy mohl. Vy i já víme, co se mohlo stát, kdybyste se jen jedinkrát rozhodl jinak, kdybyste ji tolik nemiloval a kdybyste loajalitu nebral tak vážně. To z vás dělá dobrého muže a hrdinu. A ze mě to dělá špatného člověka, protože jsem vás nechal umírat v loděnici, za což se budu stydět do konce života.“

Snape se chystal Harryho přerušit, ale ten jej zvednutím ruky zastavil. Snape jej kupodivu nechal pokračovat.

„Ať se vám to líbí nebo ne, Severusi, patříte k těm dobrým. Můžete se přestat skrývat ve stínech a pokračovat v těch velkých věcech, které tu odvádíte. Jen přijměte nabízenou pomoc. Víte, že nemám talent pro nitrozpyt – podívejte se, jestli mám postranní úmysly. Už před měsíci jsem se k tomuto upsal a teď se chci plně oddat. Chci do toho jít, protože věřím, že je to správná věc, ale také protože vám dlužím pomoci vybudovat něco, na čem vám záleží. Ať se vám to líbí nebo ne, dlužím vám, Severusi. Nazvěte to životním dluhem, nazvěte to vinou přeživšího, nazvěte to, jak je libo – dlužím vám a chci to splatit. Nepřijmu žádné vyloučení nebo odmítnutí. Chci vám pomoci. Nechte mě pomoci.“

Snape na Harryho dlouho zíral, tvář měl jako masku a přesto Harry viděl, jak mu při polknutí poskočil ohryzek. Předstíral, že si nevšiml.

„Vím, že máte připravené jedovaté poznámky o mém dojímavém proslovu, ale než abyste v té hře pokračoval, prostě přijměte, že tady budu v devět hodin desátého září. Musím jen dát vědět bystrozorské kanceláři. Všichni nemůžeme odejít středem jako Hermiona. Nepochybuju, že pro mě budete mít připraveno spoustu práce.“

A s pravou nebelvírskou troufalostí vztáhl ruku a před odchodem poklepal Snapea po rameni. „Přeju hezký den, Severusi.“

ooOOoo

Severusovi se nestávalo často, že by mu chyběl čas v Bradavicích, ale v tomto okamžiku toužil po své schopnosti děsit lidi k smrti. S vlajícím černým hábitem, závěsem tmavých vlasů, bezcitnýma černýma očima a uměním černé magie míval navrch téměř za každé situace.

Nyní seděl v kuchyni s fialovými stěnami, na sobě měl světlešedou košili, vlasy mu splývaly kolem tváře v měkkých vlnách a cítil se víceméně bezmocný.

Alespoň měl stále stejné oči.

Harry Potter ho slovně převálcoval. Zatracený Harry Potter tu teď bude pracovat. Na plný úvazek.

Severus se opřel o opěradlo židle a vydechl s pohledem zabodnutým do stropu, jako by se ptal, co udělal, že si zasloužil takový osud. Uvědomil si, že jako v mnoha jeho osobních tragédiích, si za to mohl sám.

Musel jsi mu poradit ohledně práce, vysmíval se mu hlásek. Musel jsi mu říct, co přesně si myslíš. A teď ho tu budeš mít jeden každý celý den. Nevyhneš se mu.

To bylo to nejhorší, že? Zatím se dokázal Potterovi vyhýbat. Zatím měl práci jinde a večer se vracel k rodině. Sem přicházel jen o víkendech, možná jeden, dva večery týdně, a Severus se mu obvykle zvládl vyhnout. Nešlo o celý a každý den. Teď už půjde.

Severus zasténal.

ooOOoo

Hermiona, jakožto tvor zvyku, seděla za stolem ve své ložnici s plánovačem před sebou, aby rozvrhla, co a kdy bude v týdnu děti učit – samozřejmě používala barevné rozlišovače – když dovnitř vtrhl Severus a zabouchl za sebou dveře. Postavil se vedle ní, mračil se na ni zpoza svého zahnutého nosu a tvářil se vražedně.

„Co?“ zeptala se Hermiona rozpačitě, protože nechápala, co mohlo Severuse tak rozčílit. Ráno vypadal v pohodě…

„Co jsi Potterovi říkala?“ dožadoval se.

„Co tím myslíš?“ nechápala.

„Co jsi Potterovi říkala?“ zopakoval tentokrát ještě jedovatěji.

Vstala, uvolnila jeho zkřížené ruce a jemně je vzala do svých. Měl je chladné a napjaté. „Co se děje, Severusi?“

Jeho tiráda sestávala z prakticky vyplivovaných slov: „Potter sem právě vrazil a oznámil, že skončí s prací pro bystrozory a připojí se k tobě, mně a Láskorádové na plný úvazek. Také se podělil o jakési představy ohledně rozšíření služeb v Bradavicích.“ Přeměřil si ji přimhouřenýma očima.

„To je skvělé, Severusi!“ vykřikla Hermiona. „Tak už máš čtyři lidi na práci, kterou jsi dělával sám, a budeš mít čas na věci, o kterých jsi mluvil!“ Navzdory jejímu veselému tónu Severus zůstával chladný. „Co se děje? Myslela jsem, že toto jsi chtěl?“

V Severusovi to vřelo. „Vím, že to byl tvůj nápad – Pottera nikdy v životě nenapadlo nic originálního, všechny jeho plány pocházely od tebe a teď to určitě není jinak. Říkal jsem ti, aby ses do těchto záležitostí nepletla, a teď jsi musela do všeho zapojit zatraceného Harryho Pottera.“

„No tak to prr,“ odsekla Hermiona. „Nic takového jsem neudělala. S Harrym jsme o tom mluvili s tebou, všichni, ve tvé kanceláři před měsíci, když jsme poprvé navrhli naši pomoc. A opuštění bystrozorů je jen Harryho nápad. Myslí si, že je to příliš riskantní pozice, když už má rodinu, a opravdu věří v práci tady. Kterýžto názor, jak si vzpomínám, jsi sdílel. Navíc jsi sám říkal, že potřebuješ větší pomoc, a teď ji budeš mít.“

Odmítl podívat se jí do očí. „Jde o to, co ti navrhl, nebo o fakt, že to navrhl on?“ zeptala se kousavě. Teď odmítl reagovat. Tvář měl napjatou a nevyzpytatelnou, celou v ostrých liniích a úhlech. Napětí vnímala nejen v jeho rukou, ale i v očích. Pochopila, že se ocitl na hraně. Něco v Harrym, nebo v Potterech obecně, mělo schopnost vyvolat v tomto nejkontrolovanějším muži na světě záchvat zuřivosti.  Hermiona si uvědomila, že nebyl ani tak rozzuřený jako rozrušený představou blízkosti Pottera mnoho hodin denně v jeho vlastním domě, i když tento už dávno dokázal, že je spojencem.

Co jen to Harrymu Brumbál kdysi po katastrofální hodině nitrobrany o Severusovi a Jamesovi říkal? Některé rány zasáhnou člověka tak hluboko, že se nikdy nezahojí. Ale pokusil se vůbec někdy někdo pomoci zahojit Severusovy rány? Nebo se jen čekalo, že je bude ignorovat, dokud samy nezmizí?

„Severusi,“ pokusila se udržet jemný a klidný tón. „Severusi, věříš mi?“ Konečně se jí podíval do očí a hnědé a černé tak dlouho zůstaly. „Věříš mi, Severusi?“ zeptala se tentokrát šeptem a tiskla mu ruce ve svých.

Dlouhý výdech se téměř chvěl, když zavřel oči a po nekonečné chvíli jen slabounce přikývl. Stiskla mu ruce a přiblížila se k němu.

„Víš, že mi na dětech záleží stejně jako tobě, že ano? Že mi na srdci leží jejich blaho?“ Opět nepatrné přikývnutí. Ještě trošku zmenšila jejich odstup.

„Chci, abys mi věřil ještě v jednom, Severusi. Věř mi, že můj nejlepší kamarád chce to samé jako já a že bych ho nezapojila, kdybych si nebyla každou buňkou svého těla jistá, že bude přínosem tobě.“ Stiskla mu ruce ještě jednou a pak jej objala. Zabořil tvář do jejích vlasů, ale neobjal ji na oplátku.

„Severusi, vím, že máte s Harrym komplikovanou a bolestnou minulost, a vím, že po té době je pro tebe těžké oddělit jej od Jamese a Lily. Vím, že samotná jeho existence je pro tebe lítostí.“ Pohladila jej po zádech a snažila se jej tak uvolnit. „Vím, co jsi mu ukázal v loděnici,“ zašeptala. „Vzpomínky jsem nikdy neviděla a on mi ani nikdy neřekl vše, jen zmínil tvé city k Lily. Stalo se to bezprostředně po Voldemortově smrti a my si mysleli, že jsi mrtvý. Je mi to líto.“

Nikdy výslovně neřekla, že ví, co odhalil Harrymu té strašlivé noci, a on se nikdy nezeptal. Napůl čekala, že ji odstrčí, že na ni bude křičet, že ji vyhodí. Nebo že by mohl spustit další tirádu proti Harrymu za to, že to prozradil. Zásadně se nikomu neotevíral a šlo o jeho nejsoukromější myšlenky a pocity. Ale nic z toho se nestalo. Namísto toho opět roztřeseně vydechl a pomalu objal Hermionu kolem pasu. Doufala, že to znamená jeho odpuštění za vlastnictví takových informací.

„Severusi, jsi Harryho posledním spojením s jeho rodiči. Tolik, tolik tě obdivuje za vše, co jsi pro ně a pro něj udělal. A spolu se všemi, které ztratil, které jsme ztratili ve válce,“ hlas se jí začal lámat, ale snažila se neplakat, „jako by ztratil spojení i s nimi. Nikdo z těch, kdo je znali a milovali, už tady není, aby si s ním promluvil. Až na tebe. Harry ti chce být nablízku, protože jsi byl velkou částí života jeho matky. Všichni, ještě když žili, mluvili jen o Jamesovi, ale nikdo o Lily. Ani Brumbál ne.

Vůbec nedokážu popsat, jak naštvaný je, že se o ní nic nedozvěděl od lidí, kteří ji znali nejlépe. A teď… teď jsi v jeho životě ty. Nechce tě obtěžovat nebo vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Jen že… když už ví, jaký byl váš vztah, chce vědět víc o tobě, protože Lily by se s tebou nikdy nepřátelila, kdybys nebyl dobrý člověk s dobrou duší.

A co se týká jeho práce zde, jeho motivaci znáš, takže k tomu se vracet nebudu. Ale prosím, dej Harrymu šanci. Když byl váš vztah v nejhorší fázi, byli jsme jen děcka. Když jsem teď dospělá, máš mě rád trochu víc, ne?“

Aby trošku odlehčila rozhovor, pevněji jej sevřela. Nic neřekl, ale stisk opětoval, odfoukl si a pokývl. „Nemyslím, že bys Jamese znal jako dospělého, protože popravdě nikdy nedospěl. Ano, Harry rozhodně nebyl tvůj oblíbený žák.“ Další stisknutí. „Ale jako člověk, který Harryho zná líp než kdokoliv jiný, ti můžu říct, že dospěl v starostlivého muže, který si cení lásky a loajality. Je mužem, kterého bys mohl chtít poznat. A i kdybys nechtěl,“ trošku se odtáhla, aby jej políbila na čelo, „věř alespoň, že je na tvé straně a pracuje na tvých cílech.“

Severus stál s pažemi kolem ní a s hlavou zabořenou do jejích vlasů. Snad cítila, jak se mírně chvěje, ale nebyla si jistá, tak nenápadné to bylo. Vzápětí promluvil natolik tiše, že se musela snažit, aby ho slyšela.

„Lidé nebývají ochotní mi jen tak pomoci,“ říkal. „A já nejsem tím mužem, za kterého mě považuješ, co všechno jsem udělal…“

„Ach, Severusi,“ zašeptala Hermiona. „Vím, co všechno jsi udělal, a vím, jakým mužem jsi. A nejen já, i ostatní.

Jsi dobrý muž, který své dluhy zaplatil už mnohokrát. Jsi muž, kterému lidé chtějí pomoci. Nemuselo to tak být celý tvůj život, ale je teď. Slibuju ti, že to tak bude, jak dlouho budu s tebou. Nezapomeň, věříš mi, že?“ Stiskla jej a on jí to oplatil.

„Severusi, slibuju ti, že nikdy, opravdu nikdy nezklamu tvoji důvěru.“

Konečně zvedl hlavu. Oči se mu leskly bolestí a strachem. Nechal svoji masku padnout a ona pochopila, že očekával její zradu. I že mu další Potter zničí život. Vzala jeho tvář do dlaní a jemně jej políbila na rty. Cítila sůl a došlo jí, že při jejich objetí nechal pár slz skanout. Když se odtáhla, popadl ji za zápěstí a přiblížil si ji k dalšímu polibku. Tento byl hluboký a zoufalý. Přitiskli se k sobě a vzájemně se objali.

„Kde jsou?“ zašeptala Hermiona mezi polibky.

„Venku s Láskorádovou,“ vydechl Severus.

„Díky bohu.“ Políbila jej a za ruku jej začala táhnout k posteli. Doufala, že jej svým konáním přesvědčí o pravdivosti svých slov. Severus ve svém životě pravděpodobně slovům přikládal jen malou váhu, ale jestli měl něčemu uvěřit, budou to činy.

ooOOoo

Severus sledoval Hermionu, jak dřímá v kruhu jeho paží. Jen před hodinou byl téměř bez sebe z pomyšlení, že se Potter bude objevovat častěji. Pár slovy ujištění a něžným milováním jej přivedla k rozumu.

Nikdy by to nepřiznal, ale za svou reakci se styděl. Racionálně a rozumově si uvědomoval, že Potter není jeho otec. Prokázal svoji oddanost závazku vůči dětem a byl velmi ochotný a dokonce i podporoval… jeho a Hermionu. Posledních pár měsíců zdráhavě uvěřil Brumbálovu názoru, že se podobá mnohem víc Lily než Jamesovi. Také si uvědomoval, že James je již dvacet pět let mrtvý a už jej nikdy nezraní. Rozumově si to všechno uvědomoval.

Ale navzdory všemu pevnému sebeovládání a poznání vlastního nitra, když přišlo na Potterovu rodinu, to vše jej naprosto opouštělo.

Bylo to ubohé a slabé.

Překvapil sám sebe, že jej nerozrušilo, když přiznala své povědomí o jeho citech k Lily a o jeho důvodech pro zrazení Pána zla. Vlastně se mu ulevilo, že ho to ušetřilo osobního vysvětlování.

Hleděl na spící čarodějku v náručí. Měla pootevřená ústa a zlehka oddychovala. Požádala jej, aby věřil jí a jejímu odhadu Pottera. Tady, a jen tady, v soukromí jejího pokoje se přiznal, že věří. Navzdory sobě jí věřil, jakkoliv hlas v jeho hlavě ječel, že to tak nemyslí, že jej jen ukolébává do falešného pocitu bezpečí, že jej i ona zradí, jakmile si od něj vezme, co potřebuje.

Ten hlas se dalo jen těžko ignorovat. Téměř na ni všechna ta slova vychrlil. Jen ten silný pocit tepla v jeho srdci, který mu říkal, že ona je laskavá a dobrá pro něj, jej upokojil. Teď, když už byl klidný a ležel vedle ní, poznal, že se rozhodl dobře.

ooOOoo

Neville už se Snapea neděsil, ale Merline, pořád byl v jeho přítomnosti zatraceně zastrašený. Ve Snapeově úšklebku téměř četl: Pořád to v sobě mám.

Lenka, Harry a Hermiona horovali, o kolik přístupnější teď Snape je. Co se týká Nevilla, šlo o hromadu žvástů.

Úspěšně jsi mu držel hůlku u krku, pomyslel si.

Jen proto, že tě nechal.

Jeden ze Snapeových svěřenců, Leopold, mířil do Bradavic. „Mohu se jistě spolehnout, že mu budete k dispozici, až si ho najde zdroj problémů?“ zeptal se Snape stejně chladným tónem, který používal vždy, když Neville zkazil nějaký lektvar.

Neville přikývl. „Jsem k dispozici všem svým studentům.“

„Pan Clairemont bude potřebovat větší pomoc než průměrný žák. A jakožto pravděpodobně budoucí Zmijozel si o pomoc neřekne. Doporučil jsem mu to, ale vyhledat pomoc je slabost, jíž se většina Zmijozelů maximálně vyhýbá.“

„Rozumím, Severusi, a říkám vám, že jsem dostupný všem studentům a můžete mi věřit, že jakmile se něco dozvím, dokonce pokud i jen pojmu podezření, udělám vše, abych zasáhl. Ve skutečnosti se s ním pokusím zavést týdenní setkání, abych odhalil, jestli je něco špatně.“

„Uvidíme,“ opáčil Snape a z hlasu mu odkapávala hrozba toho, co by se stalo, kdyby tak Neville nejednal. „Ale nic z toho jste neudělal pro minulé studenty, kteří prošli Bradavicemi.“

Neville to považoval za nefér. Teď jej čeká teprve druhý plný rok na postu profesora a student, který zanechal studia loni, Reynard Selwyn, se k tomu rozhodl v prvním pololetí, zatímco se Neville stále ještě učil co a jak a jména všech studentů. Ale věděl, že bránit se nemá smysl. Snapea by neuspokojilo, kdyby jej nemohl sekýrovat, a Neville se rozhodl, že dnes bude lepším člověkem a nechá ho tak.

„Budu vás seznamovat se vším, co zjistím,“ nabídl. „Budu tady vždy pár odpolední týdně i o víkendech, takže si můžeme promluvit, a jestli se vyskytne něco urgentního, Lenka vám dá vědět.“

Snapea to uspokojilo, ale oči mu dál plály opovržením. Neville se už dávno naučil, že když přijde na Severuse Snapea, ničeho víc se mu nedostane.

ooOOoo

Leopold Rosier, nyní Leopold Clairemont, zatahal za své oblečení (z druhé ruky, ale ne tak obnošené, jak byl zvyklý v sirotčinci), když si měřil spěšný vlak do Bradavic. Nikdy dřív vlak neviděl, alespoň ne tak zblízka, a ten působivý červený stroj chrlící černý kouř vypadal jako nějaké ohromné zvíře, které se chystá odvézt jej pryč. Bylo to povzbuzující.

Slečna Grangerová jej přišla vyprovodit. V minulosti ministerstvo děti ze sirotčince prostě vysadilo na King’s Cross a věřilo, že si samy najdou cestu na nástupiště devět a tři čtvrtě. Nikdo jim nepomohl projít zdí, natož aby je doprovodil do vlaku.

Teď, když je pan Snape přestěhoval z toho strašného místa a měl skupinu dospělých, kterým věřil a kteří mu pomáhali, byl někdo po ruce, aby s ním šel. Leopold by to nikdy nepřiznal, ale trochu jej děsilo opustit sestřičku a jediné místo, kde se cítil opravdu jako doma, aby se přemístil do impozantního a vzdáleného hradu. Slečna Grangerová s ním celou cestu mluvila, povídala mu o Bradavicích a kamarádech, které si tam udělá. Pan Snape mu radil, aby byl podezřívavý ke každému, kdo bude vyhledávat jeho kamarádství. Snad jej toho zbaví jeho nové příjmení. Slečna Grangerová si to alespoň myslela.

„Takže, jestli budeš cokoliv potřebovat nebo jen budeš chtít promluvit si, chci, abys mi poslal sovu,“ řekla. „Pan Snape je ti k dispozici, ale já jsem tu pro tebe také. Pokud se dostaneš do nějakých problémů, chci, abys zašel za profesorem Longbottomem – ten ti pomůže. A taky pošli sovu mně nebo panu Snapeovi.“

Leopold přikývl. Slečna Grangerová se od pana Snapea tolik liší. Asi proto, že byla z Nebelvíru jako pan Potter. Na Leopoldův vkus Nebelvíři až moc mluvili, ale byli taky otevřenější. Leopold se nemohl rozhodnout, jestli se mu to líbí.

„Nebelvíři nejdřív mluví, až pak myslí, pokud vůbec,“ říkával pan Snape. „Je to neštěstí, od kterého není pomoci. K politování – musí s tím žít každý den.“

„Děkuju vám za všechno, slečno Grangerová,“ řekl Leopold a vytáhl se co nejvíc, ale dosáhl jí jen k ramenům. „Napíšu vám dnes večer, abych vám dal vědět, kam mě zařadili. Snad vás tento rok nebudu tolik obtěžovat.“

Rozhlédl se. Uslzení dospělí na rozloučenou objímali a líbali své děti. Tohle by zažíval, kdyby jeho rodiči nebyli ztraceni? Také by zažil líbání a poplácávání po hlavě? Plakala by matka? Přišel by otec? Psali by mu často?

Leopold by si rád myslel, že ano.

„Žádný problém, Leopolde,“ prohodila slečna Grangerová. „Každý by měl mít někoho, komu může psát, když je v Bradavicích. Vím, že Ermergarde bude nadšená, až dostane tvoji sovu, ale musíš vědět, že máš i další, kteří na tebe letos budou myslet.“ Pak předvedla další neblahý nebelvírský rys – chronickou touhu objímat. Vtáhla jej do rychlého objetí. „Přeju ti hodně štěstí, Leopolde.“

„Děkuji vám, slečno Grangerová,“ odvětil Leopold. „Už bych měl jít do vlaku.“

Nastoupil a rozhlédl se po prázdném kupé, kde by přečkal cestu v klidu. Jedno našel, vklouzl dovnitř a doufal, že se k němu nikdo nepřipojí. Představoval si sám sebe jako špiona nebo tajného agenta nebo senza hrdinu – jak vlakem pod falešným jménem míří k tajuplnému místu. Bude potřebovat čas, aby si nacvičil krytí.

Už nejsi Rosier, říkal si.  To jméno už pro tebe nemá žádný význam. Jsi Clairemont. Jako máma. Clairemontové nebyli Smrtijedi, ani ty nejsi. Nikdo tě kvůli tomu nepřivede do problémů.

Věděl, že zvládne cokoliv, do čeho jej Bradavice namočí – šikanu, čáry, Nebelvíry. Ale doufal, že ho to nečeká.

Ve vlaku si přál dvě věci – kupé pro sebe a žádné problémy od ostatních. Když si uprostřed Velké síně sedl na stoličku, s Moudrým kloboukem na hlavě si prohlédl zmijozelský stůl. Studenti vypadali podezřívaví a rezervovaní, jako by stáli proti celé škole. Ten postoj byl Leopoldovi důvěrně známý. Dobře. Mohli by se spojit.

„Vůbec ne špatná mysl,“ přemýšlel Moudrý klobouk. „Velmi silná touha se prosadit, ach ano, velmi silná. A přesto vnímám i jistou statečnost a intenzivní loajalitu vůči těm, kterým věříš. Ach, ale kam tě dát…“

Studenti zbylých tří kolejních stolů zírali na Zmijozel s čirou nenávistí, jak mu říkal pan Snape. Nemohl si pomoci a přimhouřil na ně oči. Soudit Zmijozely za to, že jsou Zmijozelové. Bylo to nefér.

„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ mumlal tak potichu, aby to slyšel jen klobouk.

„A přesto cítím velmi silnou touhu se odtrhnout od rodinné minulosti, její historie, dokonce i jména…“

Leopoldovo obočí vystřelilo nahoru. Jak to klobouk mohl vědět?

A ten, jako by jeho myšlenky slyšel, odvětil: „Vím o tobě všechno, Leopolde.“

Leopold se zavrtěl. Zdálo se, že jeho zařazování trvá déle než u ostatních dětí. Zajímalo ho, jestli je s ním něco špatně. Provolání Moudrého klobouku jej vytrhlo z myšlenek a on mohl jen zírat na bouřlivý potlesk.

„Nebelvír!“