Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Co teď – 2. část

Hermiona se probudila s trhnutím jako vždy, když si vzpomínky na ohavné události našly cestu do jejích snů. Stávalo se to tím méně a méně, čím víc času uběhlo od války, ale ještě to zcela nepřešlo.

Pokrýval ji studený pot. Ani si nepamatovala, o čem ten sen byl, ale bylo to něco zlého. Srdce jí však nepádilo tak, jako se to v takových případech dělo normálně, a trvalo jen vteřinu, než si uvědomila proč. Necítila se odhalená a sama v posteli, obklopovaly ji teplé paže. Ty ji tiskly k sobě a dech muže vedle ní jí šeptal do ucha.

„Byl to jen sen,“ mumlal. „Jenom sen.“

Pro jednou věřila, že byl, a dovolila si znovu usnout. Nikdy dřív to tak snadno nešlo. Teď až příliš snadno.

Možná že život začne být zase jednoduchý. Nebo alespoň jednodušší.

ooOOoo

„Severusi?“

„Hm?“

„Jaké to bylo, být rok v kómatu?“

„Nezáživné.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky. Slyšel jsem všechno a všechny kolem, celou dobu jsem vnímal. Jen jsem nemohl reagovat.“

„Mohl za to ten jed – uvrhl tě do vědomého bezvědomí?“

„Ne, to samotné kóma. Bylo záměrné.“

„Záměrné?“

„Vyvolal jsem ho.“

„Jak?“

„Starý trik z nitrobrany. Pokud ti mysl napadne příliš věcí, odpoj ji. Za daných podmínek se mi to zdálo správné.“

„Proč?“

„Ta bolest, Hermiono, byla prostě… neúnosná. Věděl jsem, že bych se dokázal uzdravit, ale bolest doprovázející ten proces by mě zabila. A věděl jsem, že kdybych mohl tělo odříznout od vědomí, dokázal bych tím projít. Mohl jsem zůstat mentálně v pořádku a pokrok sledovat nasloucháním jiných.“

„Páni…“

„Je to opravdu poučné slyšet, co o tobě lidé říkají, když si myslí, že je neslyšíš.“

„Nějaká překvapení?“

„Ani ne. Přišlo hodně návštěvníků, kteří se chtěli omluvit. Třeba Minerva, ačkoli jsem ji nikdy nevinil za to, co provedla. Udělala přesně to, co měla, což znamenalo vzdorovat mi na každém kroku a věřit, že jsem loajální Smrtijed. Longbottom byl překvapením – přišel mě navštívit víc než jednou, i když moc nemluvil. Jednou Minerva přinesla Albusův portrét, ale uspal jsem se, protože mi nezáleží na tom, co mi ten stařec musí říct.“

„Jednou jsem tě přišla navštívit i já.“

„Pamatuji si.“

„Jak bys mohl, nepromluvila jsem. Tehdy jsem nemohla mluvit, jinak bych se zhroutila. Vina, kterou jsem cítila, a ten vděk…“

„Držela jsi mě za ruku,“ vysvětlil Severus, vzal její dlaň do své a nasázel na ni polibky. „Držela jsi mě za ruku a já věděl, že jsi to ty.“

„Tenkrát, když jsem byla jen nesnesitelná vševědka, která se nalepila na Harryho Pottera?“

„Tenkrát.“

„Ale… ale předtím ses mě nikdy nedotkl.“

„Ale dotkl.“

„Kdy?“

„Když jsi byla zkamenělá… Pracoval jsem na léčbě a přišel jsem na ošetřovnu. Tam jsem tě spatřil ležet… Rozrušilo mě vidět nejslibnější studentku zkamenělou jen kvůli jejímu původu. Všechen ten potenciál by se mohl navždy ztratit a byla jsi tak mladá, tak odhodlaná… měla jsi v ruce to zrcátko, skutečná vševědka až do konce…“ Usmál se na ni. „Stalo se to jen jednou, ale krátce jsem tě chytl za ruku, když se nikdo nedíval. Zašeptal jsem to jediné, co jsem dokázal vymyslet. Jestli oživnou ostatní, mi bylo jedno, ale ty… jakkoliv otravná jsi byla, chtěl jsem tě mít zpátky ve třídě, aby mě z tebe zase bolela hlava a měl jsem žaludeční vředy. Když jsi mě chytla u svatého Munga, poznal jsem ten dotek. Neměla jsi o tolik menší ruku než teď.“ Masíroval tu její oběma svými. „Tehdy byla stejně tak jemná jako nyní.“

„To je sladké.“

„Sladké? Je to přímo pedofilní! Bylo ti dvanáct!“

„Vlastně třináct. Ale mýlíš se – nebylo v tom nic sexuálního ani chlípného, jen soucit k dítěti, které se ocitlo ve smrtelném nebezpečí, což projevuješ svým svěřencům každou hodinu každého dne, a stejně tak i svým absolventům. Bylo to od tebe jako učitele naprosto patřičné. Ale učitel trvale žijící v internátní škole je víc než učitel, ne? Stává se něčím víc. Stává se náhradním rodičem, a když má žák vlastní rodiče pryč, i jízlivý bastard jako náhradní rodič je lepší než nic.“ Vzala jeho tvář do dlaní a palci mu přejela po tvářích. „Máš velkou schopnost soucitu, Severusi Snape. Přála bych si, abys tuto stránku ukazoval světu častěji.“

„Svět mě vylíčil jako mučedníka, Hermiono, nepotřebuje další náboje pro svoji neupřímnost.“

„Ale je to pravda.“

„Budeme se muset shodnout, že se neshodneme.“

Dlouhou dobu se jen drželi.

„Severusi?“

„Hm?“

„Co jsi mi řekl, když jsi mě držel za ruku?“

„Odebírám dvacet bodů Nebelvíru za potulování se po chodbách.“

„Bastarde.“

„Drzounku.“

ooOOoo

Lenka se mračila, když hodnotila záznamy z několika posledních měsíců. Jako celek se děti zlepšovaly. Vynořily se jisté trendy. Všeobecně byly děti se sourozenci v domě mnohem stabilnější než ty bez sourozenců. Sourozenci byli vůbec stabilnější než jedináčci. Věk se nezdál být faktorem, pohlaví se nezdálo být faktorem, status rodičů (mrtvý, polibek, uvězněný) se nezdál být faktorem.

I nadále zde byly problémy. Margaret Macnairová měla stále pravidelné útoky paniky, ačkoliv byly mnohem lehčí než ten, který ji přepadl před pár týdny. Rosierovi se téměř úplně stáhli do sebe a s Leopoldem chystajícím se nastoupit do Bradavic bylo naléhavé, aby se Ermengarde naučila cítit se bezpečně ve společnosti ostatních. Sourozenci alias bratranci Carrowovi sotva promluvili a Lenka začínala mít podezření, že bez přímější terapie Antioch nakonec vůbec nedokáže zpřístupnit svoji magii. Status motáka by jej nechal zcela bezbranného.

Opravdu neexistovala žádná jiná možnost. Terapie na částečný úvazek jim hodně pomohla, ale nastal čas znásobit její opakování. Lenka rozhodla, že požádá Snapea, aby ji převedl na celodenní pobyt jako poradkyni a uvolnil ji z učení.

„Nemám prostředky na celodenního terapeuta, slečno Láskorádová,“ odvětil Snape, když za ním přišla se svým návrhem. „Jakkoliv rád bych vyloučil vaše bizarní lekce, prostě to nejde. A uznávám, že potřebují víc terapie.“

„Nechci peníze – Jinotaj mě živí dobře. Víc než dobře.“

„Když budete vy pracovat na plný úvazek tady, kdo pak bude pracovat v Jinotaji?“

„Ve skutečnosti mi nezabírá tolik času, je to jen měsíčník. Většinu článků píší autoři na volné noze, takže já je jen musím redigovat dohromady, což netrvá dlouho.“ Zamyšleně se na něj podívala. „Je to od vás laskavé, že si děláte starosti.“

„Laskavost s tím nemá co dělat. Prostě se chci jen ujistit, že za měsíc či dva toho nenecháte, protože si nemůžete dovolit být ušlechtilá.“ Překřížil ruce a věnoval jí pohled adresovaný studentům Bradavic. Musela se usmát. Zamračil se ještě víc.

„Můžete se mnou počítat,“ potvrdila Lenka. „S Jinotajem, válečným odškodněním za zničený dům, za čas strávený na Malfoy Manor a se zisky z knihy otcových esejí peníze nejsou problémem. Taky mě zajímá, jestli byste souhlasil s přeměnou podkroví?“

„Na co?“

„No, jakkoliv funkční je obývací pokoj a knihovna, nejsou tak docela soukromé, a já chci udržet ložnice jako bezpečná místa, takže tam se do toho pouštět nechci. Myslela jsem, že bychom alespoň část podkroví změnili na poradenskou místnost. Pohovka, stůl, výtvarné potřeby, pergamen na psaní, věci, které jsem doposud používala, takže bych mohla pracovat s dětmi jedna na jednoho nebo po malých skupinách.“

Zamyšleně přikývl. „Zvážím to. Myslím, že by to šlo.“

„Skvělé,“ poznamenala Lenka. „Měla bych pár dalších návrhů, jestli mohu?“ Nepatrně pokývl. „No, jejich sociální schopnosti jako celku jsou neuspokojivé. A jelikož všichni pojedou do Bradavic, potřebují se naučit interagovat s ostatními. Uvědomuji si, že z velké míry ten problém vyvstává z akcí ostatních studentů, ale možná když se naučí jednat v přítomnosti cizích lidí, mohli by se setkat s vhodnějšími odezvami. Když jsme děti s Nevillem vzali do zoo, byly nejdříve ostatními vyděšené a ohromené, ale na konci dne už vypadaly uvolněnější. Myslím, že pokud bychom je jednou týdně brali někam ven, mohly by udělat nějaký pokrok.

A také,“ pokračovala, „bych jim ráda začala představovat jiné děti jejich věku. Napadl mě Teddy Lupin.“

„Syn Remuse Lupina? Nepřipadá v úvahu. Andromeda k tomu nikdy nedá svolení.“

„Proč ne? Kvůli válce se stal sirotkem stejně jako tyto děti.“

„A jeho otce zabil otec jednoho z dětí v tomto domě. Andromedina manžela a dceru zabila teta dvou dalších v tomto domě. K tomu nikdy nedojde.“

„Teddy se to nemusí dozvědět hned. Je stejně starý jako mladší děti – mohlo by pro ně být hezké, kdyby v Bradavicích měly spojence, až tam dorazí. Možná nikdy nebudou kamarády, ale nedokážu si představit, že by na tom byly hůř třebas jen při pokusu se skamarádit.“

„Zvážím to… i když jak jsem řekl, chlapcova babička to nejspíš zakáže. Nadnesla jste zajímavé téma, slečno Láskorádová, což je výkon, který mě vzhledem k vašim fantastickým názorům na svět obecně nikdy nepřestane ohromovat. Pro začátek máte mé svolení brát je ven jednou týdně. A začít pracovat na plný úvazek.“

Lenka se usmála. „Ještě jedna věc, Severusi.“

Snape se zveličeně povzdechl. „Zkoušíte moji trpělivost, Láskorádová.“

„Ano, ale kdo ne? Možná kromě Hermiony. Ale vsadím se, že i ona pokouší vaši trpělivost. A pravděpodobně to provádí způsobem, který vás těší.“ Severus ji probodl pohledem. Jak bylo pro Lenku typické, jeho pohled ji vůbec neovlivnil.

„V každém případě mluvíte o ztracených dětech, jakmile odejdou do Bradavic. V současné době tam není žádné, že?“ Snape zavrtěl hlavou. „A Leopold má nastoupit tento školní rok?“ Snape pokývl. „Jen si pamatujte, Severusi, že teď máte člena bradavického sboru na své straně. Neville… nu, promluvte s Nevillem. Může být nejmladším učitelem a nemáte ho nijak zvlášť rád, ale je respektovaný a může dokázat něco udělat. Přinejmenším může mít oči otevřené. Nestyďte se ho o to požádat a nechovejte se, jako byste kvůli tomu byl naštvaný, protože jsme o tom s Nevillem mluvili a on souhlasí, že to udělá.“

Lenka vstala. „Hezký den, Severusi. Budu se těšit na každodenní spolupráci.“ Podle pohledu, který jí věnoval, nesdílel její názor. Ačkoliv Lenka už dávno přestala spoléhat na jeho výrazy jako měřidlo jeho pocitů.

„A pamatujte… tuto bitvu už nebojujete sám.“

ooOOoo

Hermiona přešlapovala před Děravým kotlem. Nerada stávala na veřejnosti příliš dlouho (až moc příležitostí, aby ji někdo poznal a případně obtěžoval) a částečně se opravdu netěšila na následující rozhovor. Přesto k němu muselo dojít, a muselo k němu dojít brzy.

Řekne to Ronovi.

Co mu však řekne, stále ještě viselo ve vzduchu. Nevěděla, co přesně je mezi ní a Severusem. Vztah? Dohoda? Porozumění?

Nikdy neprobírali vzájemné city i navzdory všem nočním rozhovorům o téměř všem ostatním. Ani jeden zjevně netoužil debatovat o tom nad rámec čehokoli, čím ono to je. Důvěrnost zřejmě děsila jeho stejně, jako děsila ji. Ani od jednoho nevzešly žádné sliby ani vyhlášení. Ale stejně si Hermiona nemohla pomoci a zaznamenala, že zůstává mnohem častěji, než původně zamýšlela. Neušlo její pozornosti, že Severus ji před odchodem drží vždy velmi vlastnicky, beze slov ji žádá, aby zůstala, a nechá ji jít, jen když ho ujistí, že se vrátí.

Možná se opravdu tolik nelišili.

Z myšlenek ji vytrhl známý hlas.

„Vyhýbáš se mi.“

Ron před ní stál a vypadal unaveně a přesto šťastně. Navzdory její klasifikaci z dob, kdy byli mladší, Ron nebyl citlivý jako pařez; naopak. Ať už to tam vždy bylo, nebo to způsobila válka, dokázal být velmi komplikovaný.

„Měla jsem moc práce,“ odpověděla Hermiona, objala jej a líbla ho na tvář. „Tak pojď, než začne Věštec hlásat, že jsme se dali zase dohromady.“

Vedla jej k nejméně viditelnému stolu v rohu. Už se nadechovala, že se zeptá, jak se daří matce, když promluvil. „Mimochodem, vím o tobě a Snapeovi, jestli jsi chtěla mluvit o tomto.“

Hermiona ztuhla. Než se mohla nějak ozvat, znovu se rozmluvil. „Nemám s tím problém. Harry říká, že jste oba moc šťastní, a proto jsem za váš šťastný i já.“

Uvolnila se. „Promiň, že jsem ti to neřekla sama. Ani nevím proč…“

Ron se uchechtl a na prstech odpočítal důvody. „Protože jsem to já, protože on je Snape, protože jsi to ty a protože Harry neumí udržet pusu zavřenou.“ Usmál se na ni rozhodně nefalšovaně. „Opravdu, Hermiono, jsem za tebe šťastný. Nedělej si se mnou starosti.“

„Díky, Rone,“ usmála se. „Moc si toho cením. Nejradši bych Harryho roztrhla jako hada, že ti to řekl, ale cením si toho.“

„Vypadá taky šťastnější,“ podotkl Ron. „Ne jen kvůli Jamesovi a tomu novému miminu, ale tak nějak obecně. A pokaždé mluví o Snapeovi a těch dětech, o které se stará.“

„Harry vážně obdivuje, co Snape dělá. Vím, že chce být víc zapojený.“

„Přemýšlí o opuštění bystrozorského oddělení, víš,“ prozradil Ron.

„Opravdu? Přede mnou se o tom nezmínil. Myslela jsem, že se mu ta práce líbí.“

Ron přikývl. „Líbí, ale říká, že celý život strávil bojem s temnými kouzelníky a že je načase dělat něco jiného. Že je jeho práce až moc nebezpečná, a když už má rodinu, měl by být chytřejší a nevyhledávat trable.“

Hermiona si odfrkla. „Zní to jako něco od tvé mámy.“

Teď si odfrkl Ron. „Věř tomu nebo ne, ale řekl mu to Snape. Kdo by kdy věřil, že budu sedět u Děravého s nejlepším kamarádem dostávajícím životní rady od Snapea a s nejlepší kamarádkou, co s ním spí?“

Hermiona se zasmála. „Podivné jsou cesty osudu, co? Nepřekvapuje mě, že spolu mluvili. Harry si opravdu cení Severusova názoru. Severus vzdoruje, samozřejmě. Ale Harry ho často vyhledává, aby si popovídali. A Severus ustoupí častěji, než by přiznal.“

„Proč?“

Hermiona pokrčila rameny. „Znáš Harryho. Vždycky hledal otcovskou postavu a vždy bude. Ztratil otce a pak všichni náhradníci rychle následovali – Sirius, pak Brumbál, Remus… Remus jej zasáhl nejvíc, protože byl poslední Poberta a poslední člověk, který opravdu znal Jamese a Lily. Lituje, že když s nimi mluvil, příliš se soustředil na Jamese a na Lily jen málo. Ale to víš. Myslím… že teď, když je Severus v jeho životě, vidí ho jako jakési spojení ke své rodině, jako posledního žijícího, kdo znal Jamese a Lily. Navíc se cítí provinile kvůli tomu, co se mezi nimi stalo. Tolik zlé krve… asi chce, aby zmizela.“ Ron se zatvářil. „Neboj, nenahradí tě jako Harryho nejlepší kamarád.“

„Kvůli tomu nepřestanu dobře spát, žádný strach.“ Ron naklonil hlavu a pohlédl na svoji expřítelkyni. „Opravdu vypadáš šťastně. Když o něm mluvíš… tvoje rty se stočí, jako by ses pokoušela nesmát.“

„To nedělají.“

„Znám tvoji tvář, Hermiono, to neskryješ. Neutajíš tohle a už vůbec ne přede mnou. Je dost špatné, že jsme už nějakou dobu neměli setkání komanda OsS.“

První roky po válce se všichni tři jednou týdně scházeli na večeři. Říkali si komando OsS (Obchodníci se Smrtí) a udrželi tímto způsobem své přátelství naživu. Než přišly manželky nebo kariéry nebo děti, když dychtili po jediném – společném čase a oddychu od světa – jednodušeji se to dodržovalo. Ron měl pravdu – bylo to dlouho.

„Musíme se brzo sejít,“ souhlasila Hermiona. Zaváhala, než znovu promluvila. „A, víš, stále jsi kdykoli vítaný na Grimmauldově náměstí.“

Ron zavrtěl hlavou. „Ještě pořád nemůžu. Promiň.“

„Chápu to. Ale chci, abys věděl, že nabídka stále platí a vždy bude.“

„Vím,“ usmál se Ron. Zkontroloval hodinky – nebyly to ty, které dostal na své sedmnácté narozeniny, ale ty, které dostal jeho bratr Fred. Sklíčko bylo naprasklé od zdi, která jej zavalila. Ron je nikdy neopraví. „Raději bych měl jít zpět do obchodu. Letní prázdniny jsou vždycky rušné období.“

„Jsem si jistá,“ usmála se Hermiona a vstala. Nic nesnědli, ale kvůli tomu ani nepřišli, takže nemělo smysl předstírat. Silně svého kamaráda objala. „Pošli mi sovu a uvidíme se co nejdřív.“

„Pošlu,“ slíbil Ron. „Vracíš se do práce?“

Hermiona přikývla. „Ty audity se samy nenapíšou.“ A s dalším objetím se otočili a rozdělili se.

ooOOoo

Ron Weasley počkal, dokud se Hermiona nepřemístila. Až pak vykročil. Nelhal, že mají v Kejklích rušné období, nebo že by se měl vrátit do obchodu. Také nelhal, když Hermioně řekl, že ví o ní a Snapeovi.

Ale lhal, když jí řekl, že nepůjde na Grimmauldovo náměstí. Soustředil se na adresu a přemístil se na nádvoří před domem. Nebyl vevnitř od té doby, co se Harry a Ginny přestěhovali. Zvenčí se nic nezměnilo, i když kolem budovy cítil pulzování silnějšího kouzla, které nenechalo přiblížit vetřelce.

Zvážil, zda prostě nevkráčet dovnitř, ale uvědomil si, že dům už není domovem jeho sestry a švagra. Možná by neměl jen tak vejít, i když chtěl. S vědomím, že formálnost byla vždy nejlepším způsobem, jak se k Snapeovi přiblížit, rozhodl se opatrně zaklepat na dveře a doufat, že to dobře dopadne.

Trvalo dlouho, než Snape otevřel, což udělal rozčileně a vztekle.

„Weasley,“ oslovil jej rozhodně.

„Snape.“

„Předpokládám, že máte důvod pro tuto neohlášenou návštěvu?“

„To mám a dobrý,“ odvětil Ron. Pokynul ke dveřím. „Smím?“

Pouhý fakt, že Snape ukročil a dovolil mu vstoupit, třebaže zamračeně, byl jistým znamením, že by mohl být přístupný krátkému rozhovoru.

„Přišel jsem kvůli vám a Hermioně.“

PA: Nevím, jestli jsme se doslechli, kdo zabil Teda Tonkse, ale vhodná se mi zdá Belatrix.

Obchodníci se Smrtí (OsS) má původ ve filmu ‚Děkujeme, že kouříte‘. Jestli jste jej neviděli, měli byste to napravit.