Autor: Hannah-1888 Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
The Diary of a Nobody
Rating: 13+
Kapitola 6.
Neděle, 12. června
11:00 – Withernsea, Yorkshire
Z důvodů absence kocoviny minulé noci a, bohužel, pokračující posedlosti Hermionou Grangerovou jsem odcestoval na sever navštívit otce. Dnes to tu vypadá příjemně. Slunce svítí a vlny nejsou tolik bouřlivé. Dokonce i otec je dnes v dobré (lepší) náladě.
Hned mě poznal, a i když byl lehce mimo, docela dost se rozpovídal. Stále mi připadá divné, že tady občas sedí a nekonečně brebentí. Vůbec si z mládí nepamatuju nějaké společné rozhovory. Ale samozřejmě je teď hodně změněný a proměnlivý. Nikdy zcela nevím, koho v domě najdu, tolik stránek teď mívá.
Nicméně, navzdory své dobré náladě nebyl o nic méně zmatený než obvykle. „Kurnikšopa, co to máš v paprči?“ zeptal se hlasitě, když jsem vytáhl hůlku, abych posílil ohřívací kouzlo v místnosti.
„Nic,“ odpověděl jsem chvatně a schoval hůlku. Věděl jsem, že je zbytečné mu něco vysvětlovat.
Pak se rozhovořil o mé matce. Blábolil o čemsi, co mu podle něj řekla zřejmě včera. Muselo se to stát před více než dvaceti lety, pokud vůbec. Věděl jsem, co přijde poté – zeptá se mě, kde je.
V takových chvílích, kdy vypadal, že je mu po ní smutno, jsem téměř mohl předstírat, že mu na ní skutečně záleželo. Opravdu zvláštní – donedávna jsem nevěděl, že otcova tvář dokáže vyjádřit něco takového jako štěstí nebo smutek.
Jakkoliv se ale kvůli matce stával sentimentálním, nikdy se nijak nevyjadřoval o mně. Ne že bych si to přál – za jeho hovornost mohla jen nemoc.
Nebýt jeho zdraví, nikdy by o ní nemluvil tak procítěně. Pořád si dokázal vzpomenout na realitu jejich manželství a na to, jak děsivě se k sobě navzájem chovali.
Ohřívací kouzlo začalo účinkovat a já si rozepnul límec od košile. Povzdechl jsem si a opřel hlavu. Byla to chyba.
„Co to máš s krčiskem?“
Unaveně jsem zavřel oči. Otec se nikdy nedozvěděl nic o Voldemortovi, teď mu to vše nebudu vysvětlovat.
„Stalo se to v bitce,“ prohodil jsem suše.
„Dúfám, žes jim natrhnúl řitisko!“
Nad tou ironií jsem se málem rozesmál. Ale jen málem. Nemyslím, že roztržený krk může být někdy k smíchu.
Než jsem odešel, dostavila se sestra a řekla mi, co už jsem věděl – že by neměl být ponechán o samotě delší dobu.
„Už jste mu navrhl pečovatelský dům?“ zeptala se.
Bylo mi jasné, že otec by raději skočil z útesů, než aby souhlasil s něčím takovým.