Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Epilog

Návrat do Krucánků a kaňourů: O dva roky později...

Zdálo se, že fronta nikdy neskončí.

Hermiona strávila neklidnou noc v přesvědčení, že se dnes nikdo neukáže. Nevěděla, jestli se někdy konala autogramiáda, na kterou nikdo nepřišel, ale jestli ne, tak její bude první. Kolem půlnoci jí Severus řekl, aby nebyla směšná a šla spát (jaká ironie, pomyslela si suše), ale ona dál zírala do stropu až do časných ranních hodin.

Následkem toho teď trpěla nedostatkem spánku, byla vyčerpaná, vzrušená, fascinovaná, ale jestli by někdy měla prožít hezčí den, opravdu netušila, jaký by to mohl být.

Postarší žena v zářivě zeleném hábitu strčila Hermioně pod nos výtisk knihy Válka, jak jsme ji viděli. „Tady, drahoušku.“

Hermiona se laskavě usmála, přičemž si na okamžik procvičila prsty, ztuhlé psaním. „Komu má být věnovaná?“

„Jmenuji se Audra,“ řekla žena důrazně. „Ztratila jsem v první válce syna a prostě mi zlomilo srdce, jak se ministerstvo později chovalo. Jako by celá válka měla být zapomenuta. Jak bych mohla zapomenout na svého Daveyho?“

„Neměla byste,“ odpověděla vlídně Hermiona. „Nikdo, kdo bojoval proti Voldemortovi, by neměl být zapomenut.“

Audra na okamžik vypadala šokovaná vyslovením toho jména, ale pak se viditelně uvolnila. „Buďte požehnána, drahoušku,“ šeptla.

Nebylo to dnes poprvé, co slyšela vyjádření podobných pocitů, pomyslela si, když psala Audře, váš Davey nebude nikdy zapomenut... Hermiona Grangerová-Snapeová. Kdyby nic jiného, už jen tohle ji utvrdilo v přesvědčení, že udělala správnou věc, když knihu vydala vlastním nákladem.

Nejdřív se o něco takového nechtěla pokusit, považovala to za vrchol arogance. Byl to Severus s jeho obchodními styky, který ji povzbudil, aby založila nakladatelství Grape, s.r.o. A potom už bylo třeba jen poslat několik žádostí a připomenout pár laskavostí. Hermiona nejenom že knihu vydala, ale také ji podepisovala.

„Ráda bych, abyste podepsala můj výtisk, prosím,“ ozval se známý hlas.

Hermiona vzhlédla a spatřila před sebou Minervu McGonagallovou, zářící pýchou na svou bývalou studentku.

„Minervo! Jsem tak ráda, že jste mohla přijít.“ Zrůžovělá Hermiona bradavickou ředitelku vřele objala.

„Víte, nenechala bych si to ujít za nic na světě. Dokázala jste úžasnou věc, Hermiono.“

„Děkuji. Slyšet to od vás hodně znamená.“

„Měla jste dobrou účast?“

„Dobrou? Udivila mě, i když jsem se bála, že nikdo nepřijde,“ přiznala Hermiona.

Minerva si při té představě nesouhlasně odfrkla. „To je naprosto hloupý nápad. Měla byste vědět, že kupuji několik výtisků pro bradavickou knihovnu, protože jsem požádala profesora Binnse, aby celý jeden semestr věnoval událostem dvacátého století. Nehodlám dopustit, aby se historie kvůli neznalosti opakovala.“

Mohli by studenti shledat dějiny kouzel zajímavějšími přidáním aktuálního dění? Hermiona o tom pochybovala, ale nahlas řekla nadšeně: „To je skvělý nápad, Minervo.“

Ředitelka se rozhlédla kolem sebe. „Severus je tu s vámi?“

Hermiona pokynula hlavou směrem k zadní místnosti, kde bylo vidět Snapea, jak přechází sem a tam s vrtícím se černovlasým uzlíčkem v náručí.

„Snaží se uklidnit Mairin. Obávám se, že jí lezou zoubky.“

„Ubohé jehňátko.“ Minerva se usmála, oči stále přilepené na nepravděpodobné dvojici v zadní místnosti. „Nikdy by mě nenapadlo, že nastane den, kdy uvidím Severuse tak naprosto uchváceného malou holčičkou. Nechci snižovat váš šarm, ale on je do ní beznadějně zblázněný, že?“

„Víc než v nejdivočejších snech. Nemyslím, že by měl sebemenší tušení, jak bude vypadat otcovství. Ne že bych si byla tak strašně jistá sama sebou v mateřské roli, ale pro něj to byl naprostý obrat.“

Už když to vyslovovala, uvědomila si, že ‚obrat‘ je lehké podcenění. Když její manžel konečně přijal myšlenku, že by mohl milovat a na oplátku být milován, změny v jeho životě přišly rychle a divoce.

Byla šokována jeho nečekanou nabídkou sňatku. Po osudném tanečním vystoupení měla v úmyslu naložit se do horké vody a promýšlet své náhlé prozření ohledně rodičovství. Neočekávala, že Severuse ještě najde u sebe, ale byl tam. I když dobře věděla, že s největší pravděpodobností bleskově vyrazí ke dveřím, jakmile ona nadhodí téma miminko, stejně vyhrkla své pocity. Pořád ještě žasla, že se jí Severus nejenže nevysmál do tváře, ale ke všemu doplnil chybějící článek a požádal ji o ruku.

Ve zpětném pohledu pochopila, že mu nevědomky poskytla ten správný úvod, aby o tom mohl začít. Tradiční romantický návrh by vyžadoval, aby Severus obnažil svou duši; něco, co by se mu nikdy nepovedlo, i když si byla jistá, že ji miluje. Kdyby si ten čin měl promyslet, trvalo by mu léta, než by se o něj pokusil. Stručně řečeno, uviděl příležitost a skočil po ní.

A i když oba s manželstvím váhali, jejich svazek fungoval docela hladce. Nikdo tím nebyl překvapenější, než Severus sám. V době, kdy se rozhodl, že mu manželství vyhovuje, už byla těhotná a on musel čelit vyhlídce na otcovství. Když se Mairin narodila, dělal minimum z toho, co se od něj požadovalo, a vzdaloval se od své dcery tak, jak jen mu to Hermiona dovolila. To se změnilo až o dva měsíce později, kdy Mairin blýskla po svém otci zbožňujícím, bezzubým úsměvem a roztavila jím vrstvy věčného ledu, které stále obklopovaly jeho srdce.

Minervě se náhle zamžil zrak. „Albus by to strašně rád viděl, víte. Vždycky litoval, že Severus vede takový nešťastný život.“

„Už jste to řekla jeho portrétu?“ zeptala se Hermiona.

„Ano, samozřejmě. Jsem si naprosto jistá, že Mairin by měla v jeho srdci zvláštní místo. Je to tatínkova holčička, že ano?“

„Přesně tak. Já jsem jen poskytovatelka potravy. Kdykoli Severus vstoupí do místnosti, ona se úplně rozzáří, jakmile ho spatří, a on udělá totéž. Vidět to je naprosto úžasné.“

„Tím jsem si jistá.“

„Vlastně jsem se jen zmínila, že Mairin jednou odejde do Bradavic, a Severus dostal záchvat. Nejsem si jistá, že ji na tak dlouho pustí z dohledu,“ usmála se Hermiona. „Říkal něco v tom smyslu, že jestli se nějaký nadržený dospívající kluk dotkne jeho dcery, roztrhá ho na kusy.“

„To si dovedu představit,“ podotkla suše Minerva. „Nezávidím tomu ubohému muži, který jednoho dne požádá Mairin o ruku. Dokážete si představit Severuse jako tchána?“

Obě se tomu zasmály. Minerva se ohlédla přes rameno a uviděla další dva zákazníky trpělivě čekat na podpis do svých knih. „No,“ řekla, „myslím, že musím jít. Jen jsem vám chtěla poblahopřát k dobře odvedené práci.“

„Děkuji, Minervo. Uvidíme se později u nás doma?“ zeptala se Hermiona a znovu usedla.

„Samozřejmě. Nemohla bych tam chybět.“

Profesorka odešla a Hermiona obrátila pozornost k dalším lidem v řadě. O chvíli později slyšela Minervu, jak se někde v popředí obchodu zdraví s Molly a Arthurem Weasleyovými.

Bezděčně se usmála; Molly slíbila, že se rodina dostaví v plném počtu.

Náhle si uvědomila, že jí někdo stojí po boku. Vzhlédla a spatřila Rona; stál tam a vyhlížel sebevědoměji a zraleji, než kdy předtím.

„Ahoj, lásko,“ řekl váhavě s úsměvem na tváři.

„Rone! Ach, počkej jen okamžik... Tady je to,“ podala knihu čekající čarodějce a znovu se zvedla.

Ron ji mohutně objal. „Vypadáš skvěle,“ řekl jí.

„Stejně jako ty. Je báječné tě vidět!“

„Nemyslela sis, že bych si to nechal ujít, že ne?“

„Doufala jsem, že tu budeš,“ řekla upřímně.

„Jo. Koneckonců, mám v knize svou vlastní kapitolu.“

„Právě tu byla profesorka McGonagallová. Viděl jsi ji? Řekla, že koupí několik výtisků pro bradavickou knihovnu.“

Zasmál se. „Jestli tam nepatří tato kniha, tak potom už nevím, která ano.“ Jeho oči zabloudily k pootevřeným dveřím za Hermionou, pak potemněly. „To je...“

„Ano, Mairin,“ řekla a její tón jasně naznačoval, že nebude tolerovat žádné nechutné poznámky o svém manželovi.

Pozoroval dítě, jehož hlavička ospale padala na otcovo rameno.

Severus, zády ke dveřím, Rona neviděl.

„Je roztomilá, Hermiono. Mohl jsem vědět, že skončí s takhle tmavými vlasy.“

„Má moje kudrny,“ namítla.

„Nemá Snapeův nos, že ne?“ zeptal se Ron a natahoval krk, aby lépe viděl.

„Rone!“

Bleskl po ní úsměvem „Jenom tě škádlím. Jsem si jistý, že z ní bude krasavice. A navrch ještě brilantní.“

„Spokojím se s tím, že bude šťastná a zdravá,“ řekla něžně. „Jak se má Celeste?“

„Dobře. Je někde tady. Pravděpodobně s mámou a s tátou.“

„Těším se, že ji uvidím. Všechno jde dobře?“

„Jo. Fajn.“

Jeho ujištění přišlo trochu moc rychle. Zamračila se. „To nezní moc přesvědčivě.“

Pokrčil rameny. „Ne, opravdu je to v pořádku. Ona - no, mysleli jsme, že bychom založili rodinu, ale až doteď jsme neměli štěstí.“

Ron se jí teď nedokázal podívat do tváře. Hermiona se natáhla a stiskla mu paži.

„Jsem si jistá, že to dobře dopadne, Rone.“

„To jo.“

Energicky přikývl a Hermiona se neubránila soucitu s Celeste. Bylo zřejmé, že Ron s ní o svých problémech v této oblasti nedokázal promluvit.

„Už jednou jsem vynechala naše setkání,“ řekla, aby změnila téma. „Přála bych si, abychom se viděli, když jsi byl naposled v Británii.“

„Já taky.“

„Po podepisování budeme mít doma malý večírek, říkala ti to mamka?“

„Ehm – ano,“ začal Ron nejistě.

„Budeš moct přijít, že ano? Harry s Ginny tam budou.“

Ron sklouzl očima z její nadějeplné tváře do dveří za ní, kde teď stál Severus a obezřetně je sledoval. Usmál se.

„Jasně. Nenechám si to ujít. Teď se radši vrať k podepisování, nebo si tu knihu už nikdo nekoupí.“

„Skvělé. Tak se uvidíme potom.“ Naposledy ho objala. Když odcházel, ohlédla se na manžela a spící dceru.  Usmívající se a s pocitem hlubokého uspokojení se opět posadila a řada dychtivých majitelů knih se posunula kupředu.

Poznámka autorky: Nemohla bych ukončit tento příběh bez poděkování J. K. Rowlingové za její nádherné postavy a velkorysost, s níž nám dovolila si s nimi hrát. Děkuji také svým betám za pohádkovou pomoc a povzbuzení. A nakonec děkuji všem, kteří čtou a komentují. Vaše komentáře pro mě znamenají víc, než si dokážete představit!

Poznámka překladatelky: Jimmi a Seviku99, děkuji za to, že jste se opět obětavě ujaly betování, bez vás bych to nedokázala!

Také chci poděkovat všem, kteří komentovali. I jednoslovný komentář nebo poděkování potěší a dodá chuť k dalšímu překládání.