Autor: GatewayGirl Překlad: Coretta Beta: Avisavis Banner: Coretta Severus Snape-Hito76 ©2007-2017 snapefanclub Severus Snape ©2006-2017 keeperofthedead Originál: http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=2025 nebo http://www.fictionalley.org/authors/gatewaygirl/BM.html
1 -- Z minulosti zbyl jen popel
Za hodinu a půl měla odbít půlnoc, Harryho narozeniny se blížily. Harry seděl na posteli, v klíně dva popsané listy pergamenu, a promítal si v hlavě události uplynulého roku. Jedna vzpomínka byla horší než druhá. Od útoku mozkomorů, jež byl černou tečkou za Harryho prázdninovou izolací, přes smrt kmotra, ve které sám Harry nebyl bez viny, až po dopis, který mu poslala Hermiona ani ne týden po skončení školního roku. Patnáctý rok jeho života už nemohl být horší. Harry zvedl složený dopis od Hermiony a přejel po něm prstem. Nerozložil ho – nepotřeboval. Většina slov už se mu stačila vrýt do paměti. Hermiona chtěla vědět, jak se dívá na určité události, ke kterým došlo na konci pátého ročníku. Psala, že mu nepřičítá vinu za smrt jeho kmotra, a už vůbec ho nepovažuje za hlavního viníka celé nepovedené akce. Už od okamžiku, kdy Sirius s dětinskou bezstarostností doprovázel Harryho na nádraží Kings Cross, měla temné tušení, že k něčemu podobnému nevyhnutelně musí dojít. Ale také mu bez obalu řekla, že nemá žádné právo obviňovat Snapea, Brumbála nebo kohokoliv dalšího za svou neschopnost naučit se nitrobranu. Její dopis byl dlouhý a plný složitě zdůvodněných argumentů, ale jeho podstata byla shrnuta v jednom odstavci:
Harryho celý dopis rozzuřil k nepříčetnosti, a ještě s horkou hlavou odeslal Hermioně třístránkovou odpověď, ve které podrobně rozepsal, jak byla všechno chyba někoho jiného a jak Hermiona nechápe, že normální člověk se na rozdíl od ní nemůže všechno naučit mrknutím oka. Vztekal se celé dny, rval se s Dudleym, z čehož přirozeně vyšel hůře, a svým chovaním přetavil všeobecnou nechuť tety a strýce v naprostou nenávist. Zamknutý v pokoji objevil koncept dopisu, který Hermioně poslal před necelým týdnem a zděsil se, jak ukňouraně v něm působí. Když zpětně porovnal body ze svého dopisu s argumenty v jejím, došel ke skličujícím závěru. Měla pravdu. Vážně se nikdy nesnažil a nemohl za to nikdo jiný, jen on sám. Poslal jí krátkou zprávu („Předchozí bláboly ignoruj – v létě se chovám jako idiot. Budu se snažit.“) a vrhl se do plnění slibu. Minulé dva týdny každý den uzavíral tím, že zhasl světlo, sedl si na postel a opakoval mantru: „Nebudu se vyhýbat hodinám, které nemám rád. Snape nemůže za to, že jsem se od něj nic nenaučil. Brumbál nemůže za to, že jsem si s ním nepromluvil.“ Potom se jal pročišťovat mysl tak, jak to měl dělat celé jaro. Bral to vážně, částečně jako pokání za Siriusovu smrt. Nebyla to dvakrát příjemná činnost, ale přinejmenším už začínal pozorovat posun. Včera se probudil s odhodláním udělat za minulým rokem tlustou čáru a pohnout se dál. Začal psát dopis Hermioně, chtěl jí říct, do čeho se pouští, ale po několika mučivých hodinách s perem nerozhodně se vznášejícím nad pergamenem se rozhodl, že by znělo daleko upřímněji, bude-li moci říct, že už něčeho skutečně dosáhl. Zaskřípal zuby a namísto dopisu Hermioně napsal krátkou zprávu profesorovi Snapeovi, ve které se formálně omluvil za vniknutí do jeho vzpomínek. Vytvořil tři nepatrně odlišné verze, než si uvědomil, že skutečně nezáleží na tom, co řekne – Snape mu nikdy neodpustí a asi ho už nemůže nenávidět víc, takže tohle dělal opravdu jen pro Hermionu a možná trochu pro sebe. Vzal svůj poslední návrh a odeslal s ním Hedviku pryč. Protože byl nyní bez sovy, nemohl Hermioně poslat dopis hned. Aby nějak viditelně označil zakončení minulého roku, rozhodl se, že potřebuje před šestnáctými narozeninami provést symbolický obřad. Hermioně napíše, až s tím bude hotový. Vzal její dopis jako symbol konce předchozího roku a první disciplinární upozornění z Ministerstva kouzel jako symbol začátku dalšího a svázal je stužkou z dárku od Siriuse. Teď ležely na podlaze před ním na vyprázdněné misce z Hedvičiny klece. Je to skoro jako komplexní kouzlo, pomyslel si Harry, když neobratně zápolil se sirkou. Ve své nervozitě ji zlomil a musel začít znovu. „Budeš mi chybět, Siriusi,“ zašeptal a přiložil zápalku k okrajům svázaných dopisů. Papír zadoutnal, vzplál a Harry rukou odvál kouř k otevřenému oknu. Tenhle rok skončil, myslel si urputně. Příští bude lepší. Oheň mu dvakrát zhasl, takže ho musel zapalovat znovu, ale dým se linul ven a ani detektor kouře ani jeho příbuzní nic nezaznamenali. Když už z dopisů zůstal jenom popel, odnesl Harry misku k oknu, prostrčil ji úzkým otvorem a nechal vítr, aby ho odnesl do noci. Jdi. A zůstaň v minulosti. Poté vrátil Hedvičinu misku zpátky do klece a natáhl se na postel. Upíral pohled na displej malého digitálního budíku. Až bude ukazovat půlnoc, pronese své pro tuto příležitost přichystané věty. Přál si napsat pouze prohlášení s pozitivním výhledem do budoucna, ale to poslední ho stále nenechávalo chladným:
|