Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.  Prostě jen být – 2. část

...

„Můžu se vás zeptat na Margaret?“ položila otázku Grangerová. Seděli na pohovce nejblíže krbu, zírali do plamenů a drželi své upité sklenky s ohnivou.

Severus věděl, že pít s někým je nebezpečný podnik. Na něj působila ohnivá stejně spolehlivě jako veritasérum. Jeho obrany klesaly a zdi se rozpadaly. Naposledy se opil v něčí společnosti v ředitelně Bradavic ke konci války. Tehdy povykládal Phineasi Nigellusi Blackovi příběh o něm a Lily, čehož bude navždy litovat. Ten zatracený portrét to pak na něj vytáhl pokaždé, kdy se viděli, a k dovršení všeho teď skončil uvězněný v tomto domě s ušklíbajícím se druhým Zmijozelovým portrétem. Nakonec se musel uchýlit k seslání umlčovacího kouzla a vystěhoval portrét do sklepa.

Bude muset být opatrný.

...

„Severusi?“

Hlas Grangerové jej vytrhl ze snění. „Margaret?“ zeptala se znova.

„Myslíte, proč měla ten záchvat?“ Grangerová přikývla. Severus si upil a poklepáním hůlkou o skleničku si zajistil dolití, než začal.

„Smrtijedi byli zlá a zákeřná banda těch nejnechutnějších lidí, kteří kdy kráčeli po zemi, a já se budu stydět po zbytek života, že jsem k nim kdy patřil.

Nicméně přesto byli někteří báječnými rodiči. Možná si pamatujete, že Narcisa Malfoyová zradila Pána zla v té poslední chvíli, aby chránila své dítě. Nebyla jediná. V tom kolektivu se našlo překvapivě mnoho dobrých rodičů.

Ale k nim, bohužel, nepatřili Walden Macnair a jeho žena. Mnoho let se snažili o syna, a když se jim narodila dcera, byli jí tak zahanbení, že jí dali mudlovské jméno. Mimochodem, to je jedna z největších urážek, kterou může Smrtijed počastovat své dítě. Rodiče ji týrali, pak byli zabiti a ona se dostala na ministerstvo jako velmi malé dítě. Obrázek si jistě umíte utvořit sama, aniž bych ho musel rozvádět?“

Grangerová zavrtěla hlavou. „To je hrozná rána,“ pravila tiše. „Harry vyrůstal zanedbávaný a myslím i týraný, když přišel o rodiče. Ale nakonec mohl utéct do něčeho lepšího. A lpěl – a stále lpí – na tom, že ho rodiče velmi milovali. Nemít to…“ odmlčela se.

„Zdá se, že vás to… zasáhlo,“ prohodil nakonec Severus.

Grangerová přikývla. „Patetické, že?“ Chtěla to nechat být, ale Snape ji svým pohledem mlčky pobídl k vysvětlení. Proto pokračovala. „Za války jsem viděla hodně. Sledovala jsem umírat kamarády, sledovala jsem padat nepřátele, žila jsem v naprosté izolaci a zároveň v totálním chaosu. A pak to vše skončilo tak náhle a definitivně, že jsem to dokázala odsunout a nechat být. Ale vidět tyto děti, čím si každý den procházejí, opravdu to vidět… je těžké. Vytahuje to na světlo věci, kterých jsem byla svědkem a které jsem si slíbila zapomenout.

Je to jako zranění,“ přemítala a točila s jantarovou tekutinou ve sklence. „Když se vážně zraníte, vaše tělo odsune stranou bolest, abyste přežil, dostal se do bezpečí. Teprve později, až se vrátí rozvaha, tělo vpustí bolest zpět a donutí vás se s ní vypořádat. Během války… všechna ta bolest a ztráty… Nějak jsem to vše vytěsnila. Musela jsem – nemyslím, že bych to jinak zvládla a nezhroutila se. Odhaduju, že po válce, abych přežila a udržela si příčetnost, jsem bolest zcela odsunula a lopotila se dál jí navzdory. Nikdy jsem se skutečně nezastavila a nepopřemýšlela o ní. Asi jsem se prostě šest let drala skrz bolest a nikdy si zcela neuvědomila, že ji stále cítím. Tu bolest.“

Otočila se a podívala se na něj. Hnědé oči měla lehce skelné kvůli ohni a pozdní hodině a alkoholu. „Asi vám za to musím poděkovat.“

„Ano, zdá se, že mám zvláštní talent vyvolávat v lidech bolest,“ pravil klidně.

„Ne vy. Okolnosti,“ oponovala Grangerová. „Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že vám musím poděkovat. S mnoha věcmi jsem se nesrovnala a je asi načase to udělat. Nebo alespoň uznat, že jsem se nesrovnala.“

Severuse překvapila otevřenost Grangerové. Normálně byla rezervovaná a nedávala najevo strach a emoce, alespoň podle Pottera. Asi kvůli alkoholu si pustila pusu na špacír. Pusu, která se ve světle ohně leskla. Jemu se také rozvazoval jazyk. Proto nikdy nepil v něčí společnosti. Jeho svérázný projev, gesta, výraz, slova, vše se uvolnilo. Až příliš uvolnilo.

„Máte nějaké… následky?“ zeptal se a doufal, že řekne ne, i když věděl, že to bude ano.

Grangerová přikývla. „Jsem si jistá, že jste si všiml mé a Harryho… lekavosti při náhlých zvucích. Bývalo to mnohem horší – házeli jsme sebou na zem, kdykoliv Křivonožka shodil pero ze stolu. Teď jsme spíš jen v pohotovosti. Hůlku mám vždy nachystanou, i teď bych ji mohla rázem vytáhnout, kdybych to považovala za nutné. No… asi jsem za těch šest let nespala jedinou noc bez pomoci lektvaru a vždy jen za rozsvíceného světla nebo alespoň ohně. Pořád potřebuju vědět, kde jsou Harry a Ron, a stejně to mají oni se mnou. Kdybych o nich pár dní neslyšela, začala bych se strachovat. I když vím, že o nic nejde, chci mít jistotu.“

Lokla si a pokračovala. „Weasleyovi… už nejsou těmi lidmi, co bývali. Jsou jakoby prázdní. Ztráta Freda je prostě… zlomila. Rona, Molly a George obzvlášť. Takže je to, jako bych svým způsobem ztratila další rodinu. Harry byl v háji. V prvním roce po válce pil opravdu hodně, aby zapomněl. Ginny mu pomohla přestat a teď se alkoholu nedotkne. Možná tehdy zkusil i drogy, ale to si nejsem jistá. Pokud ano, pak jen krátce a dávno přestal. A já… Nikdy v životě jsem neměla moc přátel, ale od konce války jsem si žádné nové neudělala. Nechtěla jsem. Mimo vás.“

Nazvala jej přítelem. Neopravil ji.

Během svého monologu Grangerová zírala do ohně, ale nyní se obrátila na Severuse a trochu naklonila hlavu. „Myslím, že je skvělé, co tady děláte. S dětmi,“ navázala volně.

Severus si povzdechl. „Nevím, jestli je to skvělé. Snažím se. Ale mám pocit, jako bych za posledních pět let každý den selhával.“

„Jak to můžete říct?“

„Jak bych neměl? Moji svěřenci skončili v nevěstinci nebo vězení nebo na ulici. To je sotva strhující příběh o úspěchu.“

„Dal jste jim šanci nemít takový život,“ podotkla Grangerová. „Ale mimo vaši péči nemůžete kontrolovat jejich jednání a rozhodnutí.“

„Bojuji předem prohranou bitvu. Já proti celému kouzelnickému světu. Bohužel jde o pozici, kterou dobře znám, což znamená, že zcela chápu, jak bezútěšné jsou vyhlídky na úspěch.“

„Tomu nemůžete doopravdy věřit,“ pronesla Grangerová tiše.

„To tedy věřím, Grangerová,“ odvětil.

„Hermiona. A odmítám uvěřit, že tomu věříte. Pokud by tomu tak bylo, proč byste se namáhal?“

Odmlčel se, než odpověděl. Alkohol s ním dělal divy. K tomu i praskající oheň a pozdní hodina. Cítil, jak jeho štíty ochabují. A nějak mu to bylo jedno. „Protože jsem neměl pocit, že mám alternativu.“

„Toto je víc než jen o povinnosti. Nemáte k nim žádné závazky. Víte to a já to vím.“

„Grangerová, pokud někdy uděláte z dítěte sirotka – a upřímně doufám, že se vám to nikdy nestane – pochopíte, co myslím.“

„Myslíte, že nevím, jaké to je vzít život? Myslet na lidi – rodiny a děti – které jsem navždy okradla?“ Grangerová se napřímila a zadívala se mu do očí. „Severusi Snape, nemusím mít vaše zkušenosti, ale z války jsem nevyšla s čistýma rukama.“

Dlouhou dobu jen mlčeli. Pili whisky a hleděli do ohně. Pak Severus přivolal láhev a oběma jim nalil, takže pili dál.

„Proč jste auditorkou?“ zeptal se nakonec.

„Chtěla jsem se dostat na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a toto bylo jediné volné místo.“ Pokrčila rameny. „Je to první zaměstnání, ne poslední. Noha ve dveřích, chcete-li.“

„Nedovedu si představit, že zrovna vy potřebujete nohu ve dveřích na zatraceném Ministerstvu kouzel, s vaší slávou a reputací a vztahem s Pastorkem,“ reagoval Severus.

„Cesty byrokracie jsou nevyzpytatelné,“ pravila Grangerová s falešným úsměvem.

„Plýtváte tam svým talentem.“

„Neplýtvám. Jakmile se dostanu dostatečně vysoko, budu moci pracovat na skutečně strategických věcech, jako je změna zákonů protěžujících čistokrevné, které existovaly už před válkou. Budu moci změnit postoje a předejít dalšímu konfliktu. Po Grindelwaldově pádu si všichni oddychli úlevou a pak bác ho a máme Voldemorta -“

„Neříkejte jeho jméno!“

„A kdo ví, kdo přijde po něm? Musím to udělat. Když změním postoje, můžu to zastavit. Musím.“

„Pokud myslíte, že prostřednictvím ministerstva něco změníte, pak jsem za ta léta špatně ohodnotil vaši inteligenci.“ Posadil se, pro zdůraznění se k ní nahnul a setkal se s jejíma očima. „Nenarodila jste se, abyste byla byrokratkou, Hermiono. Náš takzvaný ‚statečný nový svět‘ mi přinesl mnohá zklamání, ale mezi největší patří sledování toho, jak se zahazujete. Vaše tamní kariéra znamená plýtvání vaším talentem a inteligencí.“

Odvrátil se a štědře si dopřál whisky. Nechtěl použít její křestní jméno. Věděl, že si všimla. Pravděpodobně si také všimla, že jí složil upřímnou poklonu.

Možná toho vypil víc, než si uvědomoval. Možná toho prozradil příliš, co by raději nechal skryté. A přesto si nepřivolal lektvar na vystřízlivění. Zůstal s ní na pohovce. Seděl tak blízko, že se mohl dotknout jejího stehna, aniž by se musel natáhnout. Pokud by chtěl.

Grangerová vypadala zamyšleně a napjatě, ale nepohlédla na něj. „Jsem se svými volbami spokojená,“ pronesla nakonec.

„Jste?“

„Ano. S každou jedinou.“

„Nikdo není spokojený s každou svojí volbou,“ odsekl Severus. „Prohlašovat něco takového je lhát mně a lhát sobě.“

„Pokud po mně chcete, abych tady seděla s pitím v ruce, v temnotě a pozdě v noci a utápěla se v lítosti nad mými rozhodnutími, pak je má odpověď ne, nebudu.“

„To po vás nechci.“

„Tak co po mně chcete?“

„Žádám vás, abyste byla upřímná.“

„Jsem upřímná. Jsem šťastná ze všech svých voleb? Samozřejmě ne. Udělala bych něco jinak, kdybych mohla? Jistěže. Ale smířila jsem se s tím, co jsem udělala. Nevěřím na utápění se v lítosti nad tím, co se stalo. Nemohu změnit nic, co jsem udělala. Lítost je něco, čemu se snažím vyhnout. Je to neproduktivní a vyloženě depresivní.“

Rozhostilo se další ticho.

„Co byste raději dělal vy s mým požehnaným intelektem?“ zeptala se Grangerová nakonec.

„Cokoliv mimo práci pro ten zkorumpovaný orgán,“ okamžitě odpověděl Severus zírající do ohně. Ohnivá whisky mu kolovala v systému a rodný severní přízvuk, který celý život potlačoval, se dral napovrch. „Jste jednou z nejtalentovanějších studentek ctihodných bradavických síní – i já to musím přiznat. Vidět vás jako nízko postavenou byrokratku razítkující papíry je možná jedním z největších zklamání, ke kterým jsem se probudil.

Vedla byste si dobře ve výuce – udržíte pozornost a soustředění skupiny dětí se speciálními potřebami, takže typická bradavická třída plná tupohlavců dýchajících ústy by pro vás nebyla žádný problém. Také byste si přiměřeně vedla ve výzkumu a vývoji. Vaše eseje v mých hodinách mohly být pedantské a přehnaně závislé na citacích učebnic a zcela postrádaly originální myšlenky, ale je mnoho odvětví, kde jsou takovéto ‚dovednosti‘ přínosem.

Ačkoliv upřímně, Grangerová,“ otočil se k ní, „vlastně bych byl spokojený, kdybyste si vybrala jakoukoliv cestu, pokud by zahrnovala zapojení toho vašeho otravného, příliš aktivního vševědského mozku. Protože právě teď pochybuji, že jej v práci používáte.“

Nikdy, co si pamatuje, k nikomu nepromluvil tak upřímně a tak pochvalně, aniž by trousil dehonestující sarkastické poznámky a urážky. Severus vinil oheň, v němž se její rty leskly a oči zářily, vinil pozdní hodinu, která mohla za její měkký a svůdný hlas, vinil whisky, že strhla jeho zdi.

Přesto nelitoval jediného slova.

Grangerová tam seděla a zpracovávala, co jí řekl. „Bylo to snadné,“ pronesla nakonec. „Je to práce, kterou mohu dělat dobře a povýšit. Práce, v níž jsem se mohla spolehnout na pochvalu za její odvedení. Potřebovala jsem pochvalu. Po všech problémech, kterým jsme čelili, nemohla jsem čelit dalšímu.“ Střetla se s jeho pohledem a ironicky se pousmála. „Asi jsem se nad tím nikdy nezamyslela.“

Vypila zbytek sklenice a naklonila se k němu. „Ale Severusi, vy jste vždy byl tím, kdo mě nutil zpochybňovat svět a sebe a opravdu používat můj přehnaně aktivní, vševědský mozek. Že ano?“

Severus dopil sklenici a položil ji na stolek se zbytečnou silou. „Asi ano,“ přiznal tiše. Trošku víc se k ní nachýlil.

Grangerová se usmála. „Může být nebezpečné podněcovat někoho k myšlení,“ zašeptala.

„Pak se budu snažit být opatrný.“ Mimoděk odhrnul zatoulanou kadeř, která jí spadla do obličeje. „Co byste chtěla dělat, Hermiono? Kdybyste mohla být čímkoliv – a to vy můžete – bez strachu z problémů, bez ohledu na praktičnost, co byste si vybrala?“

Grangerová si povzdechla a její hlas prozradil bolest a upřímnost. „Chtěla bych… prostě jen být…“ odmlčela se. Zdálo se, že jí došla slova, jako by se nezamyslela, čím větu zakončit, když s ní začala. Po chvíli se pousmála. „Toto. Právě toto. Prostě jen být.“

Prostě jen být. Tomu postoji rozuměl. Představil si všechny možnosti, které by mohly naplnit to prázdné místo, které ve svém sdělení nechala. Prostě jen být normální, prostě jen být spokojený, prostě jen být anonymní v davu, prostě jen být klidný. Prostě jen být volný od všech nekonečných bojů a namáhavých bitev končících odchodem s nepořízenou. Prostě jen být schopný úspěšně se starat o tyto děti, aniž by se musel dívat, jak odcházejí a uklouznou. Prostě jen být člověkem těchto dětí, potřebným i zaslouženým. Prostě jen být schopný cítit něco jiného než bolest nebo lítost nebo zklamání. Prostě jen být sám sebou. Prostě jen být v klidu. Prostě jen být volný. Prostě jen být kýmkoliv jiným, jen ne Severusem Snapem.

Co by dal za prosté jen být.

„A co vy, Severusi?“ zeptala se Grangerová. „Co byste si vybral vy?“

Odpovědí překvapil i sám sebe.

„Toto. Nic z tohoto jsem nehledal, ale jsem přesně tam, kde bych měl být a kde bych chtěl být.“

Zda to udělal kvůli záři ohně nebo pozdní hodině nebo účinku alkoholu nebo nepokryté upřímnosti, která se mezi nimi rozhostila, nedokázal říct. Ještě víc se naklonil a dotkl se její tváře, palcem přejel podél linie čelisti a jemně přitiskl své rty na její.

Grangerová se neodtáhla. Odpověděla. Nebyl to polibek opilý, nebo vášnivý, nebo naléhavý. Byl upřímný.

„Hermiono,“ začal Severus, když se odtáhli, byť ne daleko. „Jste opilá?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Věděl, že se zná natolik, aby mu dala pravdivou odpověď.

„Dobře.“

Opět se nahnul, aby přitiskl své rty na její. Na Hermioniny rty, rty, které se leskly v uhasínajícím světle ohně.

„Hermiono…“ zašeptal. Dnes – a zítra – už nebude Grangerová. Cokoliv dalšího se stane mezi nimi, byla a vždy bude Hermionou.

„Ano?“

Bylo to tak dlouho, kdy se ocitl v podobné situaci se ženou, že nevěděl, co dělat. Nechtěl to zkazit, jak se mu dařilo kazit vše v životě. Vytvořili si partnerství a – odváží se říct – přátelství. Jak toto změní tamto? Severus se nadechl, aby promluvil, ale slova se mu v krku zadrhla. Co když řekne ne? Zvládne odmítnutí? Hůře – co když řekne ano? Jaký toto, ať už je toto cokoliv, bude mít dopad na ně?

Asi vytušila jeho nervozitu a viditelně se snažila skrýt svoji vlastní. Vstala a natáhla k němu ruku. Vzal ji a následoval její tiché vedení do schodů. Byl vděčný, že nemusí rozhodovat.

„Prospí všechny celou noc?“

„Ne všechny, ne každou noc.“

Zastavila se. „Neměla bych…?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Zajdu za nimi, když mě budou potřebovat. Samy za mnou nechodí, i když jsme tu jen my.“

„Bojí se?“

„Ne, vědí, že tam budu, když mě budou potřebovat.“

„A vždy jste, že?“

Přikývl.

Usmála se na něj. „Jsi dobrý muž, Severusi Snape.“

Zavrtěl hlavou a nadechl se k protestu, ale než se k tomu dostal, zajala jeho ústa v dalším polibku.

„Hermiono, já…“ Nemám moc zkušeností se vztahy. Nemám moc zkušeností… tečka. Pro mě je to už velmi, velmi dlouho. Nechci, abys byla zklamaná.

„Pro mě je to už dlouho,“ zašeptala. „Možná můžeme… postupovat pomalu a uvidíme, co se stane?“

Uvolnil se při jejím přiznání. „To bych velmi rád.“

Seslal Patrona na každé patro a následoval ji do její ložnice. Tiše zavřel dveře a nechal je odemčené pro případ, že by jej uprostřed noci děti zavolaly.

Hodně hodin jej nenapadlo, že ten nepříjemný hlásek v jeho hlavě se během celého jejich rozhovoru ani jednou neobjevil.

ooOOoo

Hermiona poprvé po měsících strávila noc ve své ložnici na Grimmauldově náměstí a podle rady kamarádky ji nestrávila sama. Lenka měla pravdu – přesně to potřebovala.

Ráno se vzbudila brzy, ještě před rozbřeskem, a zjistila, že Severus leží vedle ní, s paží líně přehozenou kolem jejího pasu a sleduje ji. Ospale se na něj usmála a přitulila se k němu. Přitáhl si ji těsněji k hrudi a políbil ji na spánek.

„Takže… co teď?“

PA: Nevím, jak vy, ale Severus v režimu ‚otec‘ mi přijde neuvěřitelně sexy.

Severusovy myšlenky o Hermionině volbě povolání jsou hlasem autorky. Nesmírně mě zklamala její kanonická budoucnost – Hermiona pracující pro ministerstvo na jiné pozici než ministryně (o čemž bych i tvrdila, že se na to nehodí) je naprostým plýtváním jejího intelektu.