Autor: Aurette Překlad: OP Beta: Mori Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/19/The-Occluded-Soul
Rating: 16+
Překlad abecedně: Carmy, kia, martik
Kapitola 19. Konečné vítězství
Hermiona si v duchu povzdechla. Vznášela se ve všeobjímajícím teple Severusovy duše, která k ní připlula, v ochranném gestu ji zavinula a odstřihla od jejího těla.
Otevřela oči a ocitla se na vřesovišti. Obklopoval ji hřejivý zlatavý sluneční svit a v náručí ji svíral její milenec.
„Držím tě,“ utěšoval ji. „Už přicházím.“
„Čeká na tebe. Nechci, abys šel.“
„Já vím.“
Stiskl ji pevněji a zahalil ji těsněji do svého pláště.
„Miluju tě, Severusi. Ničeho nelituju.“
„A já miluji tebe, Hermiono. Ale stále lituji spousty věcí.“
„Já vím.“
Naklonila hlavu na stranu a pohlédla svému temnému milenci do tváře.
„Už si všiml, že tam nejsem. Možná mě teď zabije.“
Ušklíbl se na ni.
„Lásko, technicky už mrtvá jsi. Odnesl jsem tvou duši daleko od něj.“
„Jsem v tobě?“
„Ne. A ani já. Jsme v prostoru někde mezi. Skryl jsem tě v našem spojení.“
„Jak je to možné?“
„Magie,“ usmál se. Ostře se ohlédl doleva a Hermiona uviděla, jak jeho tvář naplnil vražedný výraz, který se neobjevil už velmi dlouho. „Právě jsem dorazil.“
„Nezabíjej, Severusi. Nerozbíjej znovu svou duši. Ne kvůli mně.“
„Nehrozí žádné nebezpečí. Neexistuje žádný konflikt. Už nejsem polapen v nekonečné smyčce, která by mě nutila vraždit pro větší dobro, už ne. Pána zla zabije Potter a svou duši tím neohrozí. Ochráním tě a moje duše se bude radovat.“
Zdálo se, že se rozplývá, a pak uviděla dalšího Severuse, prolínajícího se s tím prvním, než ustoupil a zmizel.
Objal ji pevněji a Hermiona si povzdechla.
ooOOoo
Když Pán zla zrušil svou kletbu, zhroutila se mudlovská šmejdka bezvládně na podlahu. Přestala křičet v polovině posledního zásahu Cruciem. Teď, když se zdálo, že je mrtvá, ztratilo mučení najednou smysl.
Oči měla ploché, bez života a její tělo se ani neotřásalo obvyklými nekontrolovatelnými záškuby, ke kterým zpravidla docházelo i v bezvědomí.
„Yaxley, podívej se, jestli jsem svou novou hračku už nerozbil.“
Smrtijed vzhlédl k Pánovi zla a poklonil se. Poté se rychle přesunul k oběti a kopnutím ji převalil na záda. Mávl hůlkou a nad tělem se objevily runy.
„Omezená aktivita mozku. Povrchové dýchání. Srdeční frekvence se zpomaluje. Buď umírá, nebo upadá do kómatu, můj pane.“
Jeho poskoci lelkující okolo se rozesmáli a Yaxley zavrtěl hlavou při vzpomínce na dobu, kdy byli příliš vyděšení, aby reagovali na cokoli dřív, než Pán zla vyjádří svůj názor. Otočil se, aby se podíval na svého pána a zjistil, co si přeje. Ztuhl. Těsně za trůnem stál Snape a z jeho šílených očí čišela smrt. Yaxley zpanikařil. Vytáhl hůlku, namířil ji na místo těsně za Pánem zla a zakřičel: „Zabijte tu zrůdu!“
Yaxley nedostal šanci vypálit své kouzlo. Měl jen trochu času na to, aby si uvědomil, jakou pitomost udělal. Za trůnem nikdo nestál a Smrtijedi kolem něj vyrazili na obranu svého pána.
Když prosil o milost, kterou nikdo nenabízel, spatřil ho znovu. Snape nyní postával mezi diváky, šklebil se jako šílenec a začal kouzlit nad umírající ženou. Yaxley jim dával znamení, snažil se ukázat, ale Pán zla pěnil vzteky a ostatní byli až příliš dychtiví, aby splnili jeho příkaz. Poslední původní Smrtijed s výkřikem skonal u nohou svého pána, zatímco jeho temný osud přihlížel a smál se.
ooOOoo
„Co tím myslíte, že je pryč? Myslel jsem, že byl pod sedativy!“ vykřikl Harry.
„To byl!“ vybuchla Molly. „Ale pak mu Grangerovi nařídili, aby zachránil Hermionu, a on prostě šel!“
„ Co teď?“
„Přesně na to se ptám!“
„Fajn. Takže musíme za ním. Znáte všichni polohu? Dobře. Levandule, máš na starosti děti. Všichni ostatní, hoďte sebou!“
ooOOoo
Harry se přemístil do opuštěného skladiště, ve kterém panoval naprostý chaos. Kouzla létala všemi směry a nejprve bylo nutné vztyčit kolem sebe ochranné štíty. Vypadalo to, jako kdyby Smrtijedi pálili kletby a kouzla téměř náhodně a přitom bojovali proti neznámé síle ve druhé části otevřeného prostoru. Až ve chvíli, kdy se dav rozestoupil, aby se vyhnul smrtící kletbě, si Harry uvědomil, že většina kouzel se odrážela od jediného štítu na protilehlé straně místnosti.
Snape vztekle řval. Stál rozkročený nad Hermioniným tělem a pod krkem držel Pána zla, který se mu snažil vyškubnout. Ze Snapeovy hůlky proudil stálý příval magie do štítu, který udržoval okolo nich. Harry nikdy nic podobného neviděl. Štít zářil aurou barvy medu a zdálo se, že po každém útoku jen nabývá na síle. Zatímco se Smrtijedi snažili osvobodit svého pána, klesali nalevo i napravo pod náporem svých vlastních odrážených kouzel.
„No do háje!“ vykřikl Neville. „Vidíte to taky?“
„Proboha, Harry,“ zašeptala Ginny. „To je jeho duše! Hermiona mi řekla, jak vypadá. Aby ji ochránil, používá svou vlastní duši!“
„Paráda, ale my jsme přišli kvůli Voldemortově duši,“ zasyčel Harry.
Mávl na Rona, ten přikývl a se svou skupinou začal zneškodňovat Smrtijedy, kteří si pomalu uvědomovali, že se síly přeskupily. Kývnutím vyslal Kingsleyho a Tonksovou, kteří se spolu s Billem, Percym a Charliem pohybovali na opačné straně místnosti. Harry se s Ginny, Minervou, Nevillem a Arthurem rozběhl středem. Remus přivedl svoji smečku, která nyní vyrazila kupředu s nezkrotnou radostí, ovlivněnou blížícím se úplňkem.
Fred s Georgem kryli útok Molly a Rona a v dokonalé souhře ostřelovali protivníky, aby si proklestili cestu. Kingsleyho skupina zvolila jiný postup. Prorážela podlahu pod nohama Smrtijedů a její kusy házela do davu, aby je nahnala zpátky do středu. Minerva přeměňovala smrtijedské pláště v hordy bodajících štírů nebo co to vlastně bylo, kvůli čemuž se první řada nepřátel probíjela zpět a blokovala tak kouzla svých kolegů.
Zezadu se ozvalo hlasité prásk, jak se sem přemístilo dvacet bystrozorů ministerstva v plné síle. Připojili se ke členům Řádu, přidali své štíty a vrhli se do boje.
Jakmile Smrtijedi pochopili, že čelí nové hrozbě, sjednotili se. Boj nabral na obrátkách, když se členové Řádu začali pomalu přibližovat k jejich osamělému členovi na druhé straně místnosti. Remus a jeho smečka se vrhli doprostřed a na palbu kleteb odpověděli fyzickým napadením. Zdálo se, že právě to Smrtijedy zmátlo. Harry v souladu se svou ženou namířil hůlku před sebe, aby co nejrychleji postupně vyřadili každého, kdo jim stál v cestě k Pánovi zla. Minervu jedna kletba poslala k zemi, ale Arthur zařval protikletbu a ona se vyškrábala zpátky na nohy s ještě větším odhodláním, které hraničilo až se zuřivostí. Postupně lidé díky kletbám Smrtijedů začali odpadávat, ale Harry tomu nevěnoval pozornost, protože by rychle mohl ztratit přehled. Dokud viděl svou ženu vedle sebe, mohl pokračovat. Ohlušoval ho řev a výkřiky, jak čím dál víc lidí prohrávalo a padalo k zemi.
Když se mezi nimi a Voldemortem uvolnila cesta, strhl si z krku kožený váček.
„Snape! Pusťte ho!“
Snape ho nebral na vědomí, pouze prohodil Voldemorta štítem směrem k němu a pak se sklonil, aby zvedl Hermionino tělo ze země. Harry si uvědomil, že je ztuhlá, když si ji Snape přidržoval u boku a snažil se ji chránit. Do svého štítu vlil ještě větší sílu, vytvářel kolem sebe kouli barvy pevného jantaru, uvnitř které bylo vidět pouze stíny.
Harry sledoval, jak Pán zla spadl na zem, a díval se, jak se plazí co nejdál od Snapea. To monstrum postrádalo veškerý půvab a důstojnost, když se škrábalo zpátky na nohy a řvalo na své následovníky, ať ho ochrání.
„Voldemorte!“ Zařval Harry. „Neschovávej se a BOJUJ!“
Netvor, jenž býval Tomem Raddlem, se otočil a zaječel vztekem, když uviděl svou Nemesis. Pozvedl hůlku, zařval smrtící kletbu, ale na poslední chvíli ji vyslal na Ginny.
Harry nestihl ani mrknout, jen hodil kožený váček kletbě do cesty a sledoval, jak se jasné zelené světlo vpíjí do malého kousku duše obsaženého uvnitř. Triumfálně vykřikl, když Pán zla zabil poslední kus své vlastní duše.
Voldemort se zapotácel. Snažil se pochopit, co se stalo, ale Harry neváhal a zaútočil na něj kletbou Reducto. Všechna léta hněvu a bolesti vložil do jediného kouzla, jež spálilo tělo Lorda Voldemorta na popel.
ooOOoo
„Je po všem,“ řekl. Jeho slova byla tichá, ale vřesoviště se otřásalo jeho pýchou a pocitem vítězství.
Hermiona ucítila v očích slzy. Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy se cítila tak šťastná.
„Byl jsi úchvatný,“ zašeptala.
„Jen díky tomu, že jsi ve mě věřila, Hermiono. Byl jsem tím, co jsi potřebovala.“
Vyklouzla z jeho náruče a pohlédla mu do rozzářené tváře. Něžně pohladila jeho prošedivělé spánky.
„Vždy jsi to, co potřebuju. A vždycky budeš.“
Usmál se a Hermiona na okamžik zahlédla duši malého nevinného chlapce, který je hrdý, že potěšil někoho dospělého.
„Je na čase, aby ses vrátila. Přestože náš ukrýt považuji za žádoucí, nemůžeš být po zbytek života zkamenělá. A já ve své posteli dávám přednost živé a dýchající ženě před duchem.“
Jeho slova v ní vyvolala vzpomínku. Hermiona ustoupila, naklonila hlavu a zkoumavě se na něj podívala.
„To jsi ty. Jsi stále uvnitř.“
„Všichni jsme tady. Byl to jediný způsob, jak tě zachránit. Cítili jsme tvou bolest, ale byl raněný. Nechat tě zemřít nepřicházelo v úvahu, tak se vzdal kontroly a vstřebal své zranění do nitra, aby nám umožnil udělat to, co bylo třeba.“
„Bude v pořádku? Musím ho zase dát dohromady?“
„Budeme v pořádku, Hermiono. Prostě potřebujeme spánek a čas na uzdravení.“ Natáhl ruku a klouby prstů ji pohladil po tváři. „Děkuji. Děkuji za to, kým jsi. Byla jsi vším, čím jsme potřebovali, abys byla.“
Kousla se do rtu, aby nezněla tak nejistě, jak se doopravdy cítila: „A Lily?“
„Lily byla silným majákem, který mu ukazoval, kde najde světlo. Už ale našel nový maják. Pokud mu dáš čas, zaváže se ti navždy. Stále bude cítit vinu za své činy, ale nebude riskovat svou šanci být s tebou jen proto, že nedokáže čelit své minulosti.“ Spiklenecky se usmál a dodal: „Umí být velmi tvrdohlavý, když ví, co chce, a pamatuj, že jeho tvrdohlavost už máš na své straně.“
„Obdivuju tvrdohlavost. Sama dokážu být pěkně tvrdohlavá,“ zasmála se.
„Díky bohu za to, protože jsme potřebovali, abys to s ním nevzdala. Pořád je křehký. To je důvod, proč se dokáže vyčerpat až tak, že nás nechá snadno převzít kontrolu. Ale to bude časem slábnout. Kvůli tobě získává sílu.“
„Je ještě něco, co bych měla vědět? Potřebuje něco? Co bych pro něj mohla udělat, aby byl šťastný?“ vyhrkla.
Tento Snape, stojící před ní, se široce usmál. Zvedl ruku a prstem přejel po její tváři, až se dotkl spodního rtu.
„Má rád, když se ho dotýkáš. Cítí se skutečný.“
„Stále jsi jeho vůle přežít?“
„Jeho vůle přežít je ukotvena v tobě a momentálně ho drží v bezpečí. Jsem jeho povinnost.“
ooOOoo
Harry a Kingsley přihlíželi, jak bystrozoři aktivují přenášedlo se zajatými Smrtijedy. Mnoho z nich se rozhodlo bojovat do posledního dechu a dalo před kapitulací přednost smrti. Proto mezi vězni byli hlavně ti, kteří byli přemoženi a omráčeni hned na začátku bitvy. Neville se vydal napřed, aby je předal Azkabanu.
Několik prásknutí ohlásilo příchod léčitelů a zdravotních sester od svatého Munga a Remus je přivolal k Tonksové. Nepřestávala krvácet a on ji kolébal v klíně. Lékouzelnický tým se rozdělil a začal se starat o raněné. Nebylo překvapením, že většina mrtvých patřila do Remusovy smečky. V bitvě ukázali šokující nedostatek pudu sebezáchovy, ale jejich divokost měla potřebný říz. Ti, kteří přežili, se nyní choulili okolo Remuse, jenž pečoval o svou družku.
Artur se staral o Minervu. Zřejmě si zlomila kyčel, když po zásahu kouzlem upadla, a teď poměrně hlasitě dávala najevo svou mrzutost.
Nejdříve přenesli ke svatému Mungovi George. Byl zasažen výbušnou kletbou, ale to nejhorší v poslední chvíli odrazil Fred svým kouzlem. Ten si George dobíral a vtipkoval na jeho účet, ale přitom odmítal pustit bratrovu ruku, dokud je oba nepřemístili do nemocnice.
Ginny hlídkovala u Snapeova štítu. Stále se jednalo o pevnou kouli tvořenou magickou energií, která opakovaně vzdorovala jejím diagnostickým kouzlům, o nichž si i přesto Ginny škrábala poznámky na kus pergamenu, který si půjčila od jednoho z bystrozorů.
„Hermiona to bude chtít vědět,“ vysvětlovala mírně hysterickým hlasem, jako by to, že se chystá předat Hermioně zprávu o magii duše, zaručovalo, že je Hermiona stále naživu, aby ji mohla přijmout.
Harry a Ron přešlapovali po jejím boku. Všichni tři v tichosti čekali na nějaké znamení toho, že Snape ve svém poslání uspěl.
Bez varování se štít s hlasitým třísknutím zhroutil. Všechny v místnosti to překvapilo a Harry, Ron a Ginny si museli přitisknout ruce na uši, aby jim chvilkové vakuum neporanilo sluch.
Harry viděl, jak se Hermiona zapotácela, když se natáhla ke Snapeovi, který se jako podťatý skácel k zemi a stáhl ji s sebou.
„Potřebujeme tady léčitele!“ zavolal Ron a vyrazil, aby jí pomohl Snapea převrátit na záda. „Jsi v pořádku?“ ptal se Hermiony, když se v křečích roztřásla.
„Přežiju. Crucio, většinou. Co se stalo Severusovi, než mě přišel zachránit? Proto je teď v takovém stavu?“
„Měl mrtvici,“ odpověděl Harry a ustoupil stranou, aby uvolnil cestu léčitelce. „Molly mu dala utišující léky a léčivé lektvary. Neměl by být schopen se ani pohnout, natož vstát a jít za tebou.“
Léčitelka se dožadovala více prostoru a Hermiona nechala Rona, aby ji odtáhl stranou. Vstala, ztěžka se o něj opřela a otočila se k Harrymu.
„Dokázal jsi to Harry,“ řekla. „Je konec.“
Ti čtyři tam stáli, dívali se na sebe a Harrymu to najednou došlo. Obrátil se k Ginny a spatřil, jak se chvěje a pláče. Vzal si ji do náruče a natáhl se ke svým dvěma nejlepším přátelům.
„Jo, zvládli jsme to, co?“ zeptal se.
„Jasně, kámo. Je po všem,“ ujistil ho Ron a vtáhl Hermionu do hromadného objetí.
Tiskli se k sobě, dokud adrenalin konečně nevyprchal a je znovu nezasáhla realita.
Léčitelka se chystala aktivovat přenášedlo, aby poslala Snapea k Mungovi, ale Hermiona ji zastavila.
„Vezmu ho domů,“ řekla. „Potřebuje jen odpočívat, že ano?“ Léčitelka pokývala hlavou, dala jí několik instrukcí a pak spěchala k dalšímu raněnému.
„Odveď ho na ústředí,“ navrhl Harry. „Bude tam dost lidí, aby na vás oba dohlédli.“
Hermiona se na něj vděčně usmála.
„Jsem na tebe tak hrdá, Harry.“ Podívala se na Ginny a Rona a dodala: „Teď ještě musíme všichni přijít na to, jak žít šťastně až navěky, co říkáte?“
Než Hermiona Severuse vznášejícího se ve vzduchu objala, aby je oba přemístila, Ron se ušklíbl a kývl bradou ke Snapeovi. „Harry a já už na svém šťastném konci pracujeme. Vypadá to, že ty máš trochu zpoždění, ale doženeš to, že jo?“
„Myslím, že ano,“ odpověděla a tajemně se usmála.
Sevřela svou hůlku a s otočením zmizela.
ooOOoo
Hermiona dorazila na schody před ústředím a zhroutila se. Byla odhodlaná dostat svého muže domů, ale síly ji opustily. Severusovo tělo ji přimáčklo ke schodům a Hermiona měla pocit, že ji rozdrtí. Sebrala poslední zbytky energie a kouzlem snížila jeho váhu. Držela ho v náručí a loktem zabušila na dveře.
Ty se okamžitě prudce otevřely a Hermiona vzhlédla k otcovu ustaranému výrazu, který se proměnil v radost a poté se znovu naplnil obavami.
„Neměl bys otevírat dveře, tati,“ slabě ho pokárala.
„Posledních deset minut se tu objevují ranění a nikdo jiný nebyl k dispozici. Bylo nám řečeno, že jste vyhráli, tak jsem to risknul. Musíme vás přesunout, než na vás přistane někdo další. Helen! Je tady!“
Hermionina matka vběhla do dveří a propukla v pláč. Hermiona byla šokovaná. Nemohla si vzpomenout, jestli někdy předtím viděla svoji mámu plakat.
„Holčičko!“ vykřikla a objala svou dceru. „Věděli jsme, že tě zachrání! Je v pořádku? Řekla jsem mu, aby nezabíjel, ale pak jsem byla hrozně vyděšená, že jsem udělala chybu a neměla to říkat.“
„Nic mu není. Udělala jsi to správně,“ uklidňovala ji Hermiona.
„A ty jsi v pořádku?“
„Samozřejmě, že není v pořádku; je zavalená dospělým chlapem, který ji brzy propasíruje skrz schody! Pomoz mi ho z ní zvednout,“ vyštěkl Hermionin otec svým ‚zatraceně-jsem-úplně-v-klidu‘ hlasem.
Matka zbledla a vyskočila, aby chytila Severuse pod paží, zatímco John jej popadl z druhé strany. Na tři ho zvedli v očekávání, že bude mnohem těžší. Skončili rozpláclí na chodbě a Severus se zřítil na ně. Hermiona se musela kousnout do jazyka, aby potlačila hysterický smích.
„Musím toho chlapa nakrmit,“ zabručela Helen, zatímco se snažila vyprostit zpod jeho těla.
„Omlouvám se, měla jsem vás varovat. Nemyslí mi to,“ vysvětlovala Hermiona.
Helen přenechala Snapea svému manželovi a vrátila se pro svou dceru. „Můžeš vstát, beruško? Tady, chyť se mě.“
Hermiona se snažila co nejvíce pomáhat, když ji její matka zvedala ze schodů. Obě ženy následovaly Johna chodbou ke schodům. Nesl Severuse v náručí jako velké dítě. Ten pohled vehnal Hermioně slzy do očí a ona nedokázala přestat plakat.
ooOOoo
Hermiona otevřela oči a spatřila Severuse, jak se nad ní tyčí jako gotický chrlič. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a jeho tvář zrudla a zachmuřila se.
„Dobré ráno,“ pozdravila jej s úsměvem, protáhla se a vytlačila Nožku z vedlejšího polštáře. Pohladila ho a on na ni zamával ocasem. Hermiona se posadila a opřela se o čelo postele. „Jak se cítíš?“
Zdálo se, že Snapeovy oči podrobně zkoumají črty její tváře, teprve pak se obtěžoval odpovědět.
„Jsem naprosto v pořádku. Od chvíle, co jsem se probral, mě Molly dopuje mými vlastními patoky.“
„Aha, takže ses sem přišel schovat?“
V očích mu zaplálo veselí.
„Ne, přišel jsem šířit radost.“ Ukázal na sklenici vody na nočním stolku a podal jí několik lahviček. Ušklíbla se, ale sáhla po první. „Nakonec budeš ráda,“ ujistil ji. „S lektvary a pořádným jídlem se zotavíš rychleji. Vypij to; řeknu tvým rodičům, že jsi vzhůru. Dělali si starosti.“ Zamířil ke dveřím.
„Jak dlouho jsem spala?“
Otočil se a odpověděl: „Dva dny. Udržoval jsem tě ve spánku, dokud ty nejhorší následky po Cruciu nepominuly.“
„Aha. Děkuji,“ zašeptala. Ukázal na lahvičku v její ruce a Hermiona přikývla.
Měl pravdu. S jeho lektvary a s jídlem, které jí přinesla máma, se cítila téměř znovuzrozená. Rychle se osprchovala, absolvovala dlouhý rozhovor s rodiči a poté ji krátce navštívili Harry, Ginny, Ron, Neville, Tonksová, Remus, dvojčata a Molly. Snape stál po celou dobu v koutě místnosti, a když začal rozčileně přecházet sem a tam, prohlásila Hermiona, že je unavená, takže se všichni rychle rozloučili. Okamžitě vlezla zpátky pod přikrývku. Severus nechal dveře otevřené a přísně se zadíval na kočku. Křivonožka vydal tichý zvuk a pomalu místnost opustil, jako by to bylo po celou dobu jeho plánem. Severus dveře zavřel, zamknul, zakouzlil a seslal tišící kouzlo. Pak se otočil zpátky k ní a jen na ni upřeně hleděl.
Pohrávala si s okrajem přikrývky.
„Když jsem se vzbudila, vypadalo to, jako bys chtěl něco říct, ale nakonec sis to rozmyslel,“ řekla. „Co to bylo?“
Znovu zrudnul, přešel k ní a posadil se na postel. Povzdechl si, pak zvedl hlavu a podíval se na ni.
„Miluji tě,“ řekl. „Chtěl jsem, aby to byla první věc, kterou uslyšíš, až se vzbudíš, ale… zpanikařil jsem.“
Radost zaplnila každičký kousek jejího těla a najednou cítila, jako by se vznášela nad postelí. Natáhla se a sevřela jeho ruku, aby se ujistila.
„Děkuju,“ zašeptala. „Děkuju, že mě miluješ.“
Na chvíli se mu na tváři objevil záchvěv smutku. „Hermiono, to já bych měl poděkovat tobě. Měl bych ti padnout k nohám a děkovat osudu za tvou trpělivost. Je mi to tak…“
Zvedla ruku a jemně jí zakryla jeho rty.
„Pokud ještě někdy řekneš, že je ti to líto, tak ať je to kvůli něčemu jinému,“ řekla.
„Bože, ženská! Už nikdy nechci říkat, že mi je něčeho dalšího líto,“ odpověděl procítěně.
„Ale budeš a já budu taky. To je život, Severusi. A já chci ten svůj sdílet s tebou.“
Zhluboka si povzdechl a zavřel oči. Pomalu se k ní naklonil a ona ho objala.
„Severusi, miluju tě.“
Podvolil se jejímu objetí, přiblížil své rty k jejím a zašeptal: „Děkuji.“
Políbil ji. Pomalu a nesměle, ale přesto s příslibem čehosi dalšího. Odtáhl se a pohlédl jí do očí, jako by se chtěl ujistit, že je jeho pozornost stále vítána. Objala ho kolem krku a přitiskla svá ústa na jeho. Líbala jej hluboce, až přicházel o dech.
Přerušil polibek a zvedl se, aby si svlékl hábit. Než se zul, Hermiona odhodila přikrývku a posunula se, aby mu udělala místo.
Stále v kalhotách a košili k ní chtěl vklouznout, ale zastavila ho. Jediným pohybem si stáhla triko a zašeptala: „Ještě ten zbytek.“
Zamrkal a toužebným pohledem sklouzl k jejím ňadrům. Narovnal se, aby si rozepnul košili. Hermiona si klekla na postel a se zrychlujícím se dechem sledovala, jak se svléká.
Dychtivě na ni hleděl, očima zachytával každičkou její nestřeženou odezvu. Na základě nevyřčené dohody udržovali své spojení uzavřené, jako by vědomí toho, co cítí ten druhý, byl svým způsobem podvod. Šlo o jakýsi test důvěry a upřímnosti. Odhodil košili, která zakrývala jeho bledou štíhlou hruď. Pustil se do pásku a očima putoval po jejích nohou. Vyzývavě jí pokývnul. Hermiona se zvedla na kolena a nechala své kalhotky sklouznout dolů. V očích mu zaplálo a pokračoval v rozepínání knoflíků na kalhotách. I s prádlem je nechal padnout na zem. V Hermioně se zadrhl dech. Natáhla ruku, aby se ho dotkla. Vzrušeně zasyčel a opřel se do jejího doteku.
Obtočil svou ruku kolem její, zesílil sevření. Po chvilce laskání si přilehl k ní a Hermiona mu s povzdechem vklouzla do náručí.
Toužili splynout jeden s druhým. Dorozumívali se pouze dýcháním a pohyby svých těl. Tentokrát nešlo o žádnou šílenou honbu za vyvrcholením, žádný rychlý, téměř násilný závod až do cíle. Severus pomalu prozkoumával její tělo, své reakce a myšlenky skryté v soukromí a Hermiona si vychutnávala jeho pozornost. Když zjistil, že je lechtivá, zasmál se hlubokým a svůdným smíchem, ale znovu se podobného doteku vyvaroval.
Vzrušení začalo rezonovat jejich spojením a oba se snažili zpomalit, aby potlačili jeho nadvládu. Odhaloval její touhy a fascinován její reakcí je jemně využíval, aby ji přivedl do ještě vyšší hladiny vzrušení. Ona na oplátku zkoumala jeho tělo, tak známé, a přesto její dotyk vyvolával neznámé odezvy. Uchvacoval ji. Tento něžný, trpělivý muž byl pro ni něčím novým, a když ji jeho zkušené prsty vynesly k vrcholu spirály, přistihla se, že v duchu znovu a znovu křičí jeho jméno.
Stiskla mu zápěstí tak silně, až téměř zastavila jeho něžnosti, bez kterých snad už nikdy nedokáže žít, a konečně prolomila ticho.
„Ano,“ zasténala a ucítila, jak v odpověď zrychlil tempo svých prstů. Sklonil se, políbil ji a Hermiona zavzdychala, když jeho jazyk zaútočil na její.
„Hermiono,“ zachrčel. Zvuk jejího jména, vyslovený tímto tónem a tímto mužem, ji dostal přes okraj. Slabě vykřikla a ucítila, jak se extáze rozlila jejich spojením, když se k ní svým hlasem připojil.
Sklonil se nad ní a líbal ji na rty, krk a pak pokračoval k jejím ňadrům. Uhnízdil se mezi jejími stehny a klesl k ní.
Několika škádlivými doteky ho navedla tam, kde ho chtěla mít. Zvedl se na pažích a pomalu se do ní ponořil. Okouzleně sledovala, jak se jeho víčka zachvěla, když téměř potěšeně zakňučel. Místnost naplnilo jejich drsné dýchání.
Otevřel oči a pohlédl hluboko do jejích.
„Nemám žádné peníze,“ pronesl.
„Nějak si na svoje živobytí vyděláme,“ odpověděla.
„Nemůžu ti nabídnout žádný domov.“
„Tvůj domov je se mnou.“
„Nevím, jak být tím, koho potřebuješ.“
„Buď sám sebou, Severusi. Tvá duše je tak krásná a to stačí.“
Jeho obličej posmutněl a Severus se sklonil, vášnivě ji políbil a začal přirážet divočeji.
„Sdílej svůj život se mnou, Hermiono,“ zaprosil. „Bojím se svého a potřebuji ten tvůj jako vzor.“
„Není se čeho bát. Udržím tvé srdce v bezpečí.“
„Potřebuji tě, Hermiono. Potřebuju tě tak moc, až mě to děsí.“
„Já vím.“
Tvářil se ustaraně a ona cítila tlak jeho myšlenek. Otevřela spojení a přijala, co nemohl vyjádřit slovy. A tam uviděla podstatu věci. Severusův věčný boj mezi jeho nižšími pudy a jeho potřebou být lepším člověkem. Jedna jeho část ji chtěla zatlačit do matrace, sobecky si ji brát a potom ji schovat před světem, aby ji nemohl mít nikdo jiný, dokud ji nebude chtít znovu on. Další část ji chtěla ušetřit bolesti a zklamání vyplývajících ze svazku se zlomeným mužem, který jí mohl dát jen své otlučené srdce a prázdné kapsy. Nemohl najít střední cestu. Cítila jeho zoufalství nad tím, že nedokáže být lepším člověkem.
Proto otevřela své srdce dokořán a nabídla mu třetí volbu: přijmout všechno, čím byl i čím nebyl. To muselo stačit.
Pak ho požádala, aby ji sobecky přišpendlil k matraci, protože právě to chtěla v té chvíli nejvíce. Zavrčel a přání jí splnil. Jeho nespoutaná potřeba jí brala dech, dokud Severus s vášnivým výkřikem nevyvrcholil.
Pevně se objímali, zatímco se snažil vyrovnat s dozvuky svých emocí. Ukončila spojení, aby mu poskytla soukromí, než se vzchopí. Věděla, že jen čas může tu ránu zacelit. Žil život plný citových extrémů, které způsobily jeho příšernou nejistotu a zranitelnost.
Přísahala si, že mu nějak pomůže uvědomit si, že už je tím mužem, kterým si přeje být.