denice nám napísal:
Preklady fanfiction Harryho Pottera
Len pre našu zábavu a poučenie.
Len pre našu zábavu a poučenie.
Únos!
Autor: denice Beta: Lappy
Nejdražší arabesko, ty víš!
Z celého srdce doufám, že tě tento střípek aspoň trochu potěší.
V pozdním večeru se Harry unaveně ploužil z knihovny ke společenské komnatě Nebelvíru. Výjimečně šel sám, Hermiona si potřebovala ještě něco vyhledat a Ron se už před dlouhou dobou vytratil na partičku šachu s Deanem. Nijak nechvátal, i když bylo už těsně před večerkou. Byl rád, že si na chvilku odpočine od podezíravých pohledů a poznámek, šeptaných za jeho zády. Poté, co se ukázalo, že je hadí jazyk, byl stále předmětem nežádané pozornosti. Proto si teď raději zašel a chvíli se bezcílně toulal, i když riskoval dopadení školníkem a trest.
Třebaže šel liduprázdným koridorem, pořád měl pocit, že ho sledují slídivé, podivně naléhavé oči. Prudce se otočil. Chvíli měl dojem, že periferním viděním zachytil nějaký pohyb, jako v poslední době už několikrát, ale nikoho neviděl. Měl jsem si vzít svůj plášť, pomyslel si mrzutě. Viděl, že se ocitl už příliš blízko sklepení, tak se obrátil, aby ke všemu ještě náhodou nevběhl do cesty Snapeovi. Nic jiného by mi už dnes nechybělo, povzdechl si sebelítostivě, obrátil se a vydal na zpáteční cestu. Vtom znovu zahlédl jakýsi pohyb, ale než stačil jakkoli zareagovat, něčí hlas cosi vykřikl a Harry ztratil vědomí.
Přišel k sobě a chvíli si nedokázal uvědomit, co se stalo. Zazmítal se, ale něco – zřejmě nějaké kouzlo, protože necítil pouta – ho pevně drželo na židli. Vyděsilo ho, že nic nevidí, ale pak pochopil, že má přes oči uvázanou nějakou měkkou látku. Teď klid, pomyslel si a zhluboka se nadechl. Ucítil neklamný, lehce zatuchlý pach podzemí. Takže jsem ve sklepení, že by Draco, prolétlo mu hlavou. Co to je za pitomé vtipy?
„No konečně,“ zaznělo tlumeně.
„Co mi chcete? Pusťte mě!“
„Dalo nám hodně práce se k tobě dostat, tak nebudeme riskovat, že nám utečeš,“ odpověděl další hlas, také tiše mumlající, zřejmě aby ho Harry nepoznal.
„Vy jste fakt zešíleli! Okamžitě mě pusťte!“
„Koukni, Pottere, uklidni se. Máme jisté potřeby, a ty jsi jediný, kdo nám může pomoct. Neboj se, neublížíme ti,“ ozval se další, slizce úlisný hlas.
Cože? Kolik jich tu je? Co po něm chtějí? Harry v panice zalapal po dechu a v duchu se mu najednou vybavila dávno zapomenutá slova tety Petunie: „Dudlánku, nikdy nikam nechoď s ošklivými pány, i když ti budou slibovat bonbónky. Oni by mému krásnému chlapečkovi ublížili.“ To snad ne!
„Vy jste se snad zbláznili, pusťte mě!“
„Jo, jasně, ale nejdřív nám vyhovíš, uvidíš, bude to prima.“
„Ne!“ Harry s útrobami sevřenými děsem ze všech sil bojoval proti kouzlu, držícímu ho na místě.
„Prostě budeš muset, my tě potřebujeme!“
„Pancharti, to vám přijde draho!“
„Ale jo, řekni si kolik, klidně zaplatíme, ale udělat to prostě musíš!“
„Vy šílenci!“ zaječel, ale silou vůle se uklidnil a v očekávání útoku zůstal nehybně sedět. Vtom mu někdo sňal pásku z očí a nasadil brýle.
„Podívej, jiný hadí jazyk tu není, tak se nenech prosit...“
Horečně se rozhlédl - kolem něj stál půlkruh zmijozelských. Dychtivě k němu napřahovali ruce. V nich nedrželi nic jiného, než... hady všech barev i velikostí.
Poznámka autorky: Už dlouho si myslím, že zmijozelské koleji by – bez ohledu na ustanovení školního řádu – slušeli jako mazlíčci hadi. Věřím, že starší studenti by si rozhodně našli způsob, jak je do Bradavic propašovat. A odolali byste pokušení, kdybyste zjistili, že máte jedinečnou možnost dozvědět se, co si o vás vaše zvíře myslí, a jestli má všechno, co potřebuje?
