Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 17. Rozhodnout se
Pozlacený galeon byl nejnovější restaurací v Příčné ulici. Za půl roku od otevření získal nadšené recenze v Denním věštci a Týdeníku čarodějek. Tohle byl ten podnik, kam chodili kouzelníci, kteří chtěli vidět a být viděni, což byl důvod, proč jej Hermiona navštívila teprve teď, na pozvání Dariuse Billingsleyho.
„Mohu vám nějak pomoci?“ ozvala se mladá žena, pracující v restauraci jako hosteska, když ji viděla pátrat v davu obědvajících.
Hermiona zaznamenala, že žena byla elegantně oděná v černých sametových šatech; zajímalo ji, jak se personál obléká večer, když se už v době oběda strojili takhle nóbl.
„Jsem Hermiona Grangerová. Mám schůzku s panem Billingsleym a jeho společníkem.“
„Tudy, paní Grangerová,“ vyzvala ji hosteska. Prošly hlavní jídelnou k řadě soukromých salonků. Žena se zastavila před jedním z nich, jednou rukou odhrnula zelený sametový závěs a druhou pokynula Hermioně dovnitř.
„Hermiono!“ Darius se vymrštil na nohy a plavovlasý muž, který jí byl neurčitě povědomý, také vstal. „Pojďte dál, pojďte dál! Přesně na čas! To je můj společník Barry Vance.“
Hermiona mu potřásla rukou a snažila se vzpomenout si, kde ho mohla vidět. „Těší mne, pane Vance.“
„Rád vás poznávám,“ odpověděl, a když pouštěl její ruku, svraštil čelo. „Nepletu se, když si myslím, že jste provdaná za jednoho z chlapců Arthura Weasleyho?“
Ach. Technicky byla odpověď ‚ano, zatím ještě ano‘. Jen přikývla. „Za Rona Weasleyho,“ odvětila obezřetně.
„Ron, samozřejmě. Už si vzpomínám. Byl jsem v Bradavicích ve stejném ročníku s Charliem. Myslím, že už jsme se setkali – možná na Charlieho svatbě.“
„Myslím, že máte pravdu.“ To bylo ono. Když se Charlie ženil, byli už s Ronem zasnoubení a Hermiona si matně pamatovala, že se po obřadu seznámila s mořem lidí.
Vance se usmál a pohodlně se opřel. „Jak se má Ron?“ chtěl vědět.
„Dobře, děkuji za optání.“ Hlavou jí blesklo, že pokud má v úmyslu s tímto mužem podnikat, bude muset dřív či později přiznat, že její manželství je v troskách. V opačném případě mohou vzniknout velice nepříjemné situace.
Pak promluvil Darius a ušetřil tak Hermionu chození po špičkách kolem tématu jejího brzy bývalého muže.
„Ráda uslyšíte, že Barry četl vaši knihu a je příběhem stejně nadšený jako já.“
„To je skvělá zpráva!“ rozzářila se.
Barry Vance přikývl. „Jistě si uvědomujete, paní Grangerová, že každou knihu, složenou z dlouhých úseků, je nutné pro odborné periodikum hodně upravovat. Přál bych si, aby to tak nemuselo být, ale vydáváme časopis, a v něm prostě není prostor pro práci vašeho rozsahu.“
„Rozumím. Chci...“ hledala správná slova. „Tedy, mohla bych vidět upravenou verzi před zveřejněním?“
„Obávám se, že ne. Souhlas s vytištěním, který budete muset podepsat, nám dává oprávnění k úpravám podle našich potřeb.“ Darius se na ni soucitně usmál. „Naprosto vás chápu. Dát svou práci někomu jinému, aby si s ní pohrál, to je děsivá myšlenka. Ale my prostě proškrtáme to, co jste napsala, aby to bylo adekvátní, zestručníme to.“
„A rozhodně nezačneme přidávat něco, co jste nenapsala, jestli se bojíte tohoto,“ doplnil Vance.
„Věřím, že to neuděláte,“ spěšně odpověděla.
Vance zalovil ve vnitřní kapse hábitu a vytáhl svitek pergamenu, který jí podal. „Toto je formulář Dohody o tisku, očekávám, že si ho pečlivě pročtete.“
„Dobrý den, dámo a pánové. Přejete si objednat?“ U vchodu se objevil jeden ze zaměstnanců. Billingsley se obrátil k Hermioně. „Už jste tu někdy byla?“
„Ne, obávám se, že ne.“
„Můžeme vám tedy objednat sami? Vyznáme se ve zdejší nabídce a všechno, co tu mají, je vynikající.“
Přehnaně kavalírská akce Hermionu trochu naštvala, ale řekla si, že její společníci jsou zřejmě v časové tísni a nemají zájem čekat půl dne, než si začínající autorka prohlédne jídelníček. „Samozřejmě, ráda si nechám poradit,“ odpověděla zdvořile.
Darius Billingsley objednal pro všechny tři telecí a jehněčí špízy, pak se k ní obrátil. „Červené víno?“
Představa těch špízů byla špatná sama o sobě, pomyslela si, a navrch ještě červené víno? Stále si živě pamatovala, jak zvracela před Snapem. „Jestli vám to nevadí, možná bych chtěla jen malou porci salátu a čaj.“
„Nejste typ děvčete, co rádo telecí a jehněčí?“ zašklebil se Barry Vance.
Typ ženy, co ráda telecí a jehněčí, pitomče. Okamžitě se v duchu nakopla. Tito lidé byli její vstupenkou do světa tisku. Jen proto, že jejich vkus v jídle se lišil od jejího a že disponovali otravnou schopností pronášet improvizované sexistické poznámky, nebyl důvod se urážet. Zatím.
„Obávám se, že ne,“ konstatovala. Rozvinula smlouvu a zabrala se do ní.
„Je tu ještě jedna věc, která mě na vašem díle trápí, paní Grangerová,“ řekl tiše Barry Vance.
Hermiona rázem vzhlédla. „Promiňte?“
„Jak víte, Darius byl za války na škole ve Španělsku. Jeden z důvodů, proč vám smlouvu nabízíme opožděně, je, že mi chtěl vaši práci dát přečíst. Já jsem tu během války byl, takže si myslel, že knihu budu moci lépe posoudit.“
„A můžete?“
„Myslím, že ano.“
„A co vás znepokojuje, pane Vance?“
„Prosím, říkejte mi Barry. V Našem světě se chováme neformálně.“ Sepjal ruce na bílém ubruse před sebou. „Vaše kniha je docela dobrá. Fascinující. Během války jsem přišel o rodinu, takže má pro mě zvláštní význam.“
Hermiona si opožděně vzpomněla na Emmelinu Vanceovou a přikývla. „Děkuji,“ řekla váhavě a čekala, v čem bude zakopaný pes.
„Pro začátek si přeji, abyste přidala víc informací o poválečných soudních přelíčeních. Myslím, že kdybyste to udělala, vaše kniha by byla úplnější.“
„Je to soubor válečných vzpomínek,“ připomněla mu. „Podle mého názoru jsou poválečné procesy zcela jiný problém. Dala by se o nich napsat samostatná kniha.“
„Samozřejmě, ale stejně, mnoho lidí na ně má živé vzpomínky.“ V duchu počítala do deseti. „Co dál, Barry?“
„Vypadá to, že ve vašem příběhu je několik očividných opomenutí.“
„Opomenutí?“ opakovala a náhle zpozorněla.
Pokrčil rameny. „Vaše kniha se zdá být silně orientovaná na ty, kdo bojovali proti Voldemortovi.“
„O to tu jde.“
„Ale není v ní žádná kontroverze.“
„Není v ní kontroverze?“ Hermiona vážně netušila, jak na to Vance přišel. Očekával snad, že půjde zpovídat zbylé žijící Smrtijedy do Azkabanu? Museli být už pološílení, pokud se tedy nezbláznili úplně. „Obávám se, že už jsem naprosto mimo.“
„Vezměte si takového Severuse Snapea, bývalého učitele lektvarů v Bradavicích. Byl tam ještě, když jste chodila do školy, ne?“
„Ano...“ Kam tím míří?
„Vy jste ho úplně vynechala. Kde jsou jeho vzpomínky? Ten panchart zavraždil Albuse Brumbála, a přesto se mu povedlo vyklouznout.“
Zdvořilý výraz, který se usadil na Hermionině tváři, zkameněl. „Pan Snape si nepřeje být dotazován.“
„To se vsadím, že nepřeje,“ odfrkl si Vance se samolibým úsměvem. „Dariusi, tomu vážně nemůžeš rozumět, když jsi chodil do školy na kontinentu. Neumíš si představit, jak vypadaly Snapeovy hodiny. Nikdy jsem toho hajzla nemohl vystát. Nenáviděl jsem ho v Bradavicích, a ještě víc pak, když jsem se dozvěděl, že to on zabil Brumbála.“
„Měli magickou smlouvu,“ začala Hermiona a nepoznávala svůj hlas.
„To je dobrá výmluva, že? To ho automaticky zbaví viny za chladnokrevnou vraždu. Vážně bych chtěl vidět toho pancharta houpat se na oprátce.“
Hermiona pohlédla na Dariuse a mlčky ho prosila o pomoc. On ale vypadal bezradně. Samozřejmě, během války nebyl v Británii.
Vance pokračoval. „Takže Snape vám nic nedal?“
„Něco málo mi dal, ale -“
„Skvělé! Co máte? Můžete to použít?“
Hermiona ze sebe nedokázala vypravit slovo. Barry Vance vypadal, že začne slintat při představě šokujících, usvědčujících informací, zatímco ona se chtěla otočit a utéct. „Je to opravdu nutné?“
„Nutné?“ Vance zařval smíchy. „Tohle je ten typ zpráv, které prodávají časopisy! Myslím, že všechno, co jste napsala, je velice pěkné, ale potřebuje to nějakou senzaci, jestli chcete, aby se to prodávalo! Dáte mi kapitolu o Snapeovi a dostanete smlouvu!“
Hermiona dlouze, poraženě vydechla. Ještě jednou se podívala z Vance na Billingsleyho, pak sjela pohledem ke smlouvě, rozvinuté před ní. Dnes večer se měla setkat se Severusem v Kostkovaném poníkovi, aby oslavili smlouvu, která z ní udělá publikovanou autorku. Jak by mu mohla vysvětlit tohle?
xxx
Hermiona stála v matčině skleníku a dívala se, jak přesazuje čínský stálezelený keř. Zahradničení se považovalo za relaxační; přemýšlela, jestli by ho neměla vyzkoušet. Ale nikdy ji doopravdy nebavilo bylinkářství, nikdy ji netěšila práce s matkou na zahradě a nikdy nepochopila, proč Julia puntičkářsky trvala na tom, aby ve svém bytě měla všechny ty pokojové rostliny. Právě teď by Hermiona strašně ráda vykopala nějakou hlínu, především proto, aby ji hodila do tváře Barrymu Vanceovi.
„Takže oni nevytisknou tvou knihu, pokud do ní nepřidáš informace o profesoru Snapeovi?“ poznamenala Julia, když pěchovala zeminu kolem stonku aglaonemy.
„Přesně tak.“
„V čem je problém? Říkala jsi, že ti nějaké své vzpomínky dal.“
„To ano, ale tohle oni ve skutečnosti nechtějí. Hledají ošklivé senzace, které by prodaly víc výtisků jejich drahocenného časopisu.“ Hermiona si pohrávala s lopatkou, ležící vedle na lavičce s květináči.
„A ty jim je nechceš dát?“
„Samozřejmě že ne, mami! Kdyby šlo jen o to vytvořit upoutávku z toho, co mi Severus dal, to bych mohla udělat snadno. Jenže on mi toho svěřil mnohem víc. Sdílel se mnou některé velmi osobní vzpomínky, ani ve snu by mě nenapadlo je zveřejnit.“
Julia po očku pohlédla na svou dceru a usmála se. „Docela dost tě to naštvalo, že ano?“
„A tebe by to nenaštvalo?“ opáčila Hermiona.
„To ano.“ Julia se na okamžik odmlčela, než pokračovala: „Je to otázka novinářské morálky, nebo je v tom něco víc?“
Hermiona pohlédla do matčiných očí, stejně hnědých jako ty její, a viditelně ochabla.
„Něco víc,“ připustila nešťastně.
„Takže ses do něj zamilovala.“
„Myslím, že ano.“
„On vůbec není jako Ron, že?“ Byla to spíše poznámka, než otázka.
Hermiona se nervózně zasmála. „Ani v nejmenším.“
„Nikdy ti na něm moc nesešlo, dokud jsi byla ve škole, jestli si dobře vzpomínám,“ poznamenala Julia.
„Ne.“
„Jsi si jistá, že se neřítíš někam, kam bys neměla?“
„Nikam nespěchám, mami. Mám ho ráda, a nevím proč. Nemohla bych ho nazvat milým člověkem. Ale čím víc ho poznávám, tím víc mi na něm záleží.“
Julia nadzvedla obočí. „Tentokrát si dáš na čas, viď?“
„Už jsem řekla, že se do ničeho nepohrnu, nebo ne?“ řekla Hermiona podrážděně.
„Promiň. Co říkal, když jsi mu sdělila požadavky editora?“
„Neřekla jsem mu to.“
„Hermiono!“ Julia ohromeně zírala na svou dceru. „Říkáš, že ti na tom muži záleží, ale nevysvětlíš mu, proč jsi odmítla publikování své knihy?“
„Řekla jsem mu, že nesplňuji jejich požadavky,“ bránila se Hermiona. „To je pravda.“
„Co by řekl, kdyby znal tvé důvody?“
„Nevím.“ Přisunula si blízkou stoličku a s hlubokým povzdechem se na ni posadila. „Severus by mi buď řekl, že jsem příliš ušlechtilá Nebelvírka, nebo by si myslel, že jsem idiotka, když odmítám šanci na vydání.“
„Víš jistě, že by ti nebyl vděčný za tvé mlčení?“ zeptala se Julia ostře.
Hermiona se ušklíbla. „Mohl by, ale nikdy by to nepřiznal.“
Matka svlékla gumové rukavice a zkoumala svou rostlinu. „Tak. Aggie vypadá mnohem lépe, že? Má víc prostoru k růstu.“
„Když myslíš, mami.“
Julia dceru láskyplně objala. „Můžeme ti s tátou nějak pomoct, drahá?“
„Nevím.“ Hermiona si položila hlavu na matčino rameno a nikoli poprvé si přála, aby matka mohla vyřešit její potíže stejně snadno, jako když byla malá.