Autor: Hannah-1888 Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
The Diary of a Nobody
Rating: 13+
Kapitola 4.
Sobota, 30. dubna
17:30 – doma
Čas do vyzvednutí Lucindy: devadesát minut.
Bojím se, že to nestačí. Zvedá se mi žaludek. Opravdu se snažím vzpomenout si, proč jsem považoval za dobrý nápad ji pozvat.
A cítím se pod psa.
Fujtajbl.
17:45
Ale k čertu se vzpomínáním, proč jsem Lucindu pozval. Proč, do kelu, jsem hlavně souhlasil, že tam půjdu?
Asi je načase, abych se nechal prohlédnout léčitelem. Možná jsou mentální problémy mého otce dědičné a u mě se začínají projevovat dříve.
Teď vyhlídka radovánek…
18:45
Přinutil jsem se nasoukat se do hábitu.
Doufal jsem, že o něj zakopnu a skutálím se ze schodů a ušetřím se hrozícího večera, ale ne, takového štěstí jsem se nedočkal.
Možná se rozštěpím během přemístění…
Možná se musím vzpamatovat. Nebo si dát pořádného panáka.
Kdo ví, o čem napíšu, až se vrátím…?
23:45 – doma
Hotovo. Přežil jsem. Bohužel to nebyl dobrý večer.
Začal docela dobře. Lucindě to poměrně slušelo, a když jsem ji viděl, pokáral jsem se za svůj předchozí strach. Řekl jsem si, že bych měl být rád, že se vůbec chtěla ukázat na veřejnosti s takovým zkrachovalcem, jako jsem já.
Pookřál jsem na duchu… (Merline. Zním jako nějaká přecitlivělá panna z osmnáctého století, která vyčerpáním padla do postele…) Když jsme vstoupili do Velké síně (hlavními dveřmi!), nemohl jsem si pomoci, ale byl jsem sám se sebou samolibě spokojený. Poprvé za dlouhou dobu (pokud vůbec) jsem se cítil téměř normálně a překvapivě přirozeně.
Asi tak pět vteřin. Pak jsem na sobě ucítil oči.
Jemně jsem odmanévroval Lucindu, kterou pohltilo bezostyšné zírání na strop, abychom nebyli tolik na očích. Párkrát jsem se krátce rozhlédl a hned jsem si všiml bývalých studentů, jak do sebe šťouchají s výrazem, který bych rád považoval za vyděšený. Příjemné zjištění, že se věci nemění.
Chystal jsem se Lucindu odtáhnout od místa, z něhož obdivovala okenní vitráže, když jsem je uviděl. Oči na mě poulil sabat čarodějnic.
„Co je?“ naznačil jsem se jen pohybem rtů a zamračil se na ně.
Lucinda momentálně zkoumala zmijozelský erb, takže jsem rychle přistoupil k našim divačkám. Dorazil jsem právě včas, abych zachytil Minervino syčení k Poppy: „Padá to. Rychle, utíkejte a řekněte Charlottě, že plán padá. Zatraceně si přivedl vlastní doprovod!“
„Kdo je, u všech rohatých, Charlotte?“ vznesl jsem dotaz.
Minerva sebou škubla.
„Ach, nu, nikdo, s kým byste si měl dělat starosti…“ uklidňovala Poppy.
„Neučí náhodou starověké runy, že?“ zeptal jsem se.
„Je známá tím, že do zmíněných hodin dochází…“ ušklíbla se Pomona.
Než jsem se jich stihl zeptat, co si, u Merlinova zadku, myslely, Minerva si odfrkla a našpulila rty. „No, zatím jste se s ní příliš nechlubil.“ A zatvářila se, jako by mě obviňovala, když střílela pohledem ze mě na Lucindu.
„Promiňte, příště dám oznámení v Denním věštci, ano?“
Alespoň si nikdo nemyslel, že je mojí dcerou. Za malé laskavosti jsem vždy vděčný.
Všem jsem Lucindu představil, ale sotva bylo zdvořilostem učiněno zadost, jal se mě neústupně škubat za paži Horacio.
„Na slovíčko, prosím, Severusi.“
Ukázalo se, že pod volnou dlaždicí v mém starém kabinetě nalezl přehršel jedovatých lektvarů a nezjistitelné množství smrtícího prášku. Nejen to, ale vše bylo zjevně chráněno proti jeho doteku. Obával se, že by je mohl objevit někdo další a nahlásit jej orgánům. Chtěl vědět, jestli jsem o nich svého času věděl.
Sdělil jsem mu, že jimi může nakládat, jak je libo, jelikož už je ve své současné branži nepotřebuji.
Jsem si jistý, že jsem dost pochybných směsí, které by bystozorům způsobily embolii, ukryl i jinde v Bradavicích. Nepamatuji se však kde. No, nikdo nemůže dokázat, že jsou moje.
„Ještě něco, Horacio?“
Dle mého názoru se na mě podíval krapet vyděšeně. Nechápu proč. Vždyť mě zná. Otočil jsem se k odchodu, ale Minerva máváním upoutala moji pozornost.
„Má Charlotte zlomené srdce?“
„Ne,“ zasmála se. „Vůbec ne.“
Chvíli vypadala ustaraně, což mě krátce znepokojilo. Jen krátce. „Něco se děje?“
„Lucinda je milá,“ začala. „Zrovna jsme si povídaly a, no…“
„Ven s tím!“
„Věděl jste, ach, že je…“ snížila hlas k šepotu. „Moták?“
Málem jsem se rozesmál. „Samozřejmě, že to zatraceně vím!“ Bože, za jak pitomého mě lidi považují?
To ji překvapilo. Nicméně já se rozvzteklil. „Myslíte, že mám předsudky, Minervo?“ Založil jsem si ruce a nekompromisně se na ni podíval.
„Ach, ne…“
„Nuže?“
„Ale, no tak, Severusi! Vy jste ten největší snob na světě, pokud jde o inteligenci a magické schopnosti. K těm s menšími znalostmi a silou přistupujete s pohrdáním! Nebo jste zapomněl, jak jste kdysi týral Sibylu?“
„To proto, že jsem Sibylu nikdy neměl rád. Lucindu rád mám, a proto není na nižší úrovni.“
„Dobře, dobře.“
Už jsem se vydal k místu, kde jsem Lucindu opustil, když jsem zděšeně ztuhl.
Mluvila s Potterem.
Vyrazil jsem skrz hemžící se lid. Snad si uvědomili, že jsem muž na misi, možná si někteří v důsledku pozorování mé osoby mysleli, že se chystám vymazat Pottera z povrchu zemského. Příjemná fantazie, to musím podotknout.
Všiml si, že se blížím a, čert ho vem, ušklíbl se. „Jsem Severusův asi největší přítel, víte? Mluví o mně hodně?“
„Ehm, ne,“ odpověděla Lucinda. „Nikdy vás nezmínil.“
„Jistěže nezmínil!“ Na Pottera jsem se zamračil. „Proč se nevrátíte ke svým přítelíčkům?“ Rozhlédl jsem se síní a uviděl, že Weasley a Grangerová nás sledují. Doufám, že i oni zůstanou mimo celý zbytek večera.
„Pojďte, Lucindo,“ pobídl jsem ji. „Nechtěla byste si prohlédnout i další části hradu?“
Při odchodu jsem zaslechl Pottera: „Ano a já pak zkontroluju růžové keře, Snape.“
Přesně tam. Právě tam, uprostřed Velké síně, jsem málem uškrtil Harryho Pottera.
Jen při pomyšlení na tu akci se mi ruka cukala. Bohužel, má svoboda musí být zachována, takže jsem předstíral, že jsem ho neslyšel.
Naneštěstí se večer už jen zhoršoval. Bylo ohlášeno, že se podává večeře, a já zaváhal.
Když Potter přednedávnem řekl, že se skřítci velkolepě ukážou, předpokládal jsem bufet. Ne večeři.
Objevily se stoly a s nimi Potter u mého lokte. „Zabral jsem vám dvě místa u nás, Snape,“ prohlásil a přímo kypěl dalším úšklebkem.
Chtěl jsem jediné, zařvat: „Prosím, ne!“
Ale bylo to tak. U mé židle se objevilo jméno sousedící s řadou nežádoucích osob.
Posadili jsme se ke stolu a já odolával touze probodnout se vidličkou. Seděli zde také – Grangerová, Weasley, paní Potterová, Longbottom, Láskorádová a další. Jaká čest být zahrnut do jejich speciální, sebestředné skupiny. Alespoň jsem přivítal, že je tam Minerva. Jistěže nemůžu říct to samé o Hagridovi.
Lucinda si svoji společnost docela užívala. Chudák naivní děvče.
Sotva jsem zahájil útok na předkrm a už jsem zachytil první neodbytné bodnutí netrpělivosti. Weasley nás zasypával líčením svého nejnovějšího vítězství ve famfrpálu.
Je to ale kretén.
Nicméně jsem se málem utopil vínem, když se Lucinda zcela vážně zeptala: „Bohužel famfrpálu nerozumím. Za jaký tým hrajete?“
Mohli jste slyšet špendlík upadnout.
„Za Kanonýry, jak jinak,“ odpověděl ohromený Weasley.
„Jejda,“ zašeptala mi Lucinda, když se hovor posunul dál. „Měla jsem to vědět?“
Tlumeně jsem se zasmál. „Jsem nekonečně vděčný, že nevíte.“
Zatímco jsme čekali na další chod, Potter a jeho kumpáni začali básnit o jejich školních letech. Přestal jsem je vnímat. Lucinda je však poslouchala se zájmem a Minerva, samozřejmě, má nešťastné sklony rozmazlovat své bývalé svěřence. Pozornost jsem jim vrátil, když se do konverzace nepatrně vložila Lucinda.
Mluvili o oblíbených učitelích a ona se škádlivě ozvala, aniž by si uvědomila pravdivost svých slov: „Severus tedy nebyl vaším oblíbeným učitelem?“
Rozlehl se sbor odfrknutí.
„Asi jako morová rána,“ vyštěkl Weasley.
Typicky, Potterovi to bylo nepříjemné a já věděl, co přijde a vyvolá ve mně exponenciální iritaci.
„Když si to tak vezmu, nebyl tak špatný –“
„Dejte si pohov, Pottere. Byl jsem vaší osinou v zadku a vy jste byl přímo harpunou v tom mém.“ Co se mě týkalo, mohl si sundat své zatracené růžové brýle a rozšlapat je.
Podíval se na mě a zamračil se. „To vy jste byl zatracenou harpunou.“
„Tak to by nemuselo být nutně nepříjemné, ne?“
„Stěží to byla Harryho chyba, že byl osinou ve vašem zadku, že?“
To se ozvala Grangerová. Ignoroval jsem ji. Ale musel jsem jí nadzvednout mandle, protože další její otázka mnou trhla.
„Mimochodem, jak se má váš otec?“
U stolu se rozhostilo naprosté ticho. Dívala se přímo na mě a já jí oplácel tvrdým pohledem. Jak jen se opovažuje to vytahovat. Zajímalo mě, jestli i ostatní slyšeli obvinění v jejím hlase. Ne že by mu rozuměli, ledaže by jim povykládala o našem setkání v Yorkshiru.
Před odpovědí mě zachránila Minerva. Šokovaně se na mne podívala. „Váš otec?“ zeptala se. „Nezmínil jste se, že jste ho kontaktoval.“
Výrazem Grangerové problikla nejistota. Byla jen její chyba, že jsem se váhavě uvolil probrat tak osobní záležitosti v takovéto společnosti.
„Já jsem ho nezkontaktoval. Sám si mě před pár lety našel.“
„A vy jste ho nesprovodil ze světa?“ zeptala se nevěřícně. „Proč jste se nikdy nezmínil?“
Grangerová měla alespoň tolik slušnosti, aby vypadala v rozpacích. Sledoval jsem, jak proklíná své povýšené, vševědné já. Postupem času jsem obrátil pozornost k talíři a naznačil tak, že rozhovor je u konce.
Minerva znala část toho, co se stalo s mým otcem, když jsem byl malý, protože jí to pověděl patrně Brumbál; já rozhodně ne. Ani Brumbál léta neznal pravdu a kdybych měl možnost, zůstalo by to tak.
Kdosi podnítil další diskuzi, ale já ji neposlouchal. Večeřel jsem automaticky, ani jsem nevnímal chuť jídla. Jak jen etiketa dovolila, zeptal jsem se Lucindy, jestli by nechtěla připojit se ke mně na procházku. Když jsme odcházeli, nikdo nic nepoznamenal.
Vešli jsme do vstupní síně a ona se postavila přímo před kolejní přesýpací hodiny. Zmijozel, jak jsem si všiml, si nevede dobře. Hm.
„Ve které koleji jste byl?“
Pokývl jsem ke žlutým kamenům. „Mrzimor,“ pravil jsem vážně.
„Opravdu?“ zapochybovala. „Ti by měli být pokorní a mírní, ne?“
Jejda.
Teď se obrátila k portrétům. „Kam bychom měli jít? Musí tady být stovky zajímavých míst.“
Vypadala nadšeně a já měl na paměti předsevzetí, že jí budu podkuřovat, ale najednou jsem nemohl. Nic se mi nechtělo méně, než potulovat se po hradě. Ve skutečnosti jsem nechtěl dělat nic. Její nadšení pro hrad ve mně vyvolalo ostrou bolest; bolest, která mě nutila k jejímu analyzování a která se, skrytá uvnitř mne, po dlouhé době důrazněji ozvala.
Oči mi utkvěly na plaketě připomínající ty, co padli v bitvě o Bradavice. Mohl jsem myslet na jediné – že to nezvládnu. Co udělám? Vezmu ji na místa, na která mám tak báječné vzpomínky?
Na astronomickou věž?
Do ředitelny?
Do podzemí?
Bylo to směšné. Všechno. Včetně mě a jí.
„Je mi líto, Lucindo,“ řekl jsem. „Asi bych se měl vrátit do síně.“
Aniž bych počkal na odpověď, odešel jsem od ní, a ihned jsem si dopřál skleničku. Nakonec se vedle mě objevila a tvářila se stejně rozpačitě, jako se já cítil.
„Tančíte?“ zeptala se prostě.
Téměř jsem se udusil. „Ne, rozhodně ne,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Poněkud se zachmuřila, ale co jsem měl dělat? Byl jsem upřímný.
Obrátil jsem pozornost na lidi kolem. Všichni si užívali. Dokonce i Grangerová se usmívala. Na nikoho jiného než Weasleyho.
A já cítil jediné. Že si něco namlouvám. Nevím, jak jsem dospěl k tomuto závěru, ale faktem je, že dospěl. Jak bych to měl vysvětlit Lucindě? V zájmu spravedlnosti jsem věděl, že bych měl.
A tak mě možná pocit viny dovedl k následujícím slovům: „Projednou snad můžu udělat výjimku. Chtěla byste si zatančit?“
Asi věděla, že z mé strany jde o nejistý návrh, protože souhlas doprovodila jen slabým úsměvem.
Držet ji za ruku bylo docela příjemné. Ale cítil jsem se podivně vzdálený od onoho vřelého dotyku, jako by mě nemohl emocionálně významně ovlivnit, a začal jsem si myslet, že to už nikdy nic nedokáže.
Tančili jsme pomalu, někomu to mohlo připadat až romanticky, což rozhodně nebyl ten případ. Realita byla prostá – sotva vím, jak tančit, a navíc jsem se soustředil na sebezpytování.
Proč jsem se této ženě přihodil? Mohla mít o mne jiskru zájmu, ale z toho by nikdy nic nevzešlo. Rozhodně jsem nechtěl, aby si myslela, že ano.
Právě jsem se vrátil k jednomu z předchozích zápisků, kde jsem psal o nalezení někoho, s kým mohu trávit čas. Teď vidím, že šlo o klamavý nesmysl. Nic víc, nic míň. Tolik se toho stalo v mém životě, co mě ovlivnilo způsobem, který jsem nikdy opravdu neuvážil.
Nemůžu ze sebe dát víc, než je nezbytně nutné. Proč jinak bych zažertoval, že jsem byl v Mrzimoru? Navenek to mohl být vtip, ale couvl jsem od vysvětlení, kdo skutečně jsem. Vždycky jsem chtěl odrážet zvědavý zájem.
Nemyslím, že někdy k někomu znovu pocítím skutečnou přitažlivost, protože moje touha otevřít se jen sám sobě je příliš silná. Celá tato záležitost s Lucindou je jen mojí marnou snahou ignorovat tuto nepatrnou skutečnost. Obávám se, že vyvolání mého zájmu pramení z nevyhnutelného pocitu vděčnosti k první ženě, která se na mě, za Merlin ví jak dlouho, podívala. Patetické a smutné, ale bohužel pravdivé.
Když hudba dohrála, vyprostil jsem se. „Lucindo,“ začal jsem.
Přerušila mě však, přiblížila se ke mně a políbila mě. Bylo to měkké a příjemné, ale opět jsem neměl pocit, že tam stojím já. Jako by byl na mém místě někdo jiný.
Z výrazu tváře jsem poznal, že to vnímá taky. „Všechno je v pořádku,“ řekla. „Nemůžu ale říct, že to zcela funguje.“
„Je mi to líto. Jen nemůžu… Neumím to správně vysvětlit…“
Jsem nenapravitelně v prdeli.
Řekla, že by byla ráda, kdybychom zůstali přáteli. S tím problém nemám. Koneckonců, pracujeme spolu. Až na to, že ani v udržování přátelství nejsem dobrý.
Ještě chvíli jsme zůstali. Vina a zklamání mě donutily vyvinout snahu a postarat se jí o nějaké potěšení, takže jsem na všechny její otázky ohledně Bradavic odpovídal s co největším zápalem. Během té doby jsem si uvědomil, že ji obdivuji. Nebyla vůbec zahořklá. Na jejím místě by se mi tajně líbila představa učit se v Bradavicích, ale navenek bych jí zlomyslně pohrdal a pravděpodobně pohrdal i magií.
A teď jsem doma. Zpět v bodě nula, pokud jsem jej vůbec kdy opustil.
Abych byl upřímný, cítím se poněkud melancholicky. Dokonce ani nemám chuť na skleničku.
Možná se házím do starého železa předčasně, ale víte co?
Zatraceně o tom pochybuji.