Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 1. část

Severusovo ustanovení legálním poručníkem všech patnácti dětí proběhlo relativně rychle a hladce. Předpokládal, že za to mohl poděkovat Potterovi… zase. Možná Grangerové. Oba pracovali pro ministerstvo a oba měli blízko ke Kingsleymu, který zajistil urychlené jednání a rozhodnutí.

Pochválen buď Merlin za malé zázraky.

Teď už musel jen informovat děti, že se budou stěhovat. Natrvalo. Neprojde to hladce. Ty, které až dosud odešly, se nikdy nevrátily ani na krátkou návštěvu. Neměl to srdce říct jim, co se s nimi doopravdy stalo. Většina dětí měla za to, že ti, co odešli, byli v Bradavicích a nemají dovoleno psát.

Nenáviděl se za tu lež, nenáviděl se, protože věděl, že nakonec děti zjistí pravdu a budou jej za ni nenávidět. Severusovi nikdy nevadilo, když jej ostatní nenáviděli, opravdu ne. Ale teď byl jedinou osobou, ke které tyto děti necítily nenávist, a děsil se dne, kdy přijde změna.

Ty starší, které navštívil v nevěstinci nebo Azkabanu nebo na ulici, přijaly jeho pomoc a soucit, ale viděl, vnímal nelibost, kterou k němu cítily. Že je nevaroval. Že nevěděly, jak přežít mimo sirotčinec. I když je maximálně připravil na Bradavice – na politikaření, koleje, pravidla, rozvrhy – vyšlo to vniveč, když zažívaly šikanu nebo obtěžování a odstrkování. Nebo vyhazov, protože obrátily hůlku proti jinému studentovi. Bradavice měly oficiální politiku nulové tolerance kouzel a prokletí mezi studenty (politiku stvořenou dozvuky války), ale platila jen proti studentům jistého původu. Jistěže ne oficiálně. Jeho svěřenci bývali jedinými studenty, které chytili s vytaženými hůlkami. A jeho svěřenci vždy udělali tu chybu, že se ošetřili sami v soukromí a nešli za někým odpovědným.

Severus si povzdechl.

A Minerva se v minulosti vždy zdála spravedlivá.

Ne, když se to týkalo tvé koleje, šeptal hlásek.

ooOOoo

Přestěhovat se z Grimmauldova náměstí bylo náročnější a trvalo déle, než Harry a Ginny čekali. Nakonec nalezli místo, které nabízelo prostor, pohodlí a hlavně soukromí. Bylo připravené jen pro ně.

A pak se James Sirius Potter rozhodl k předčasnému příchodu na svět.

Přestěhování se bude muset pozdržet, dokud trochu nepovyroste a Harry s Ginny nezačnou zase spát.

Všichni možná očekávali, že po narození děťátka je Molly všechny upečuje, ale jako u ostatních vnoučat, i teď toho na ni bylo moc, aby zvládla víc než navštívit je, zacukrovat nad miminem a jít. Fredova smrt, Billovo zranění, jak si všechny děti nesly zdravotní i psychické následky z války… nakonec ji to zlomilo.

ooOOoo

Ta změna byla… těžká, mírně řečeno.

Potter s ženou a novým rodinným příslušníkem se nakonec odstěhovali a zanechali v domě nábytek, který si Severus dle potřeb přeměnil. Rozmnožil a změnil také velikost postelí, kouzly zvětšil koupelny a zvýšil počet toalet a sprch, aby se podobaly těm kolejním a vyhověly více než jedné osobě najednou. Ztlumil světla a změnil barvu zdí na tmavší odstín. Horní knihovnu přeměnil na učebnu. Odstranil gobelín rodu Blacků – jen by je rozrušilo, kdyby na něm viděli jména rodičů.

Bylo to vyčerpávající, ale Severus dům nakonec považoval za obyvatelný.

A pak začal ten nejsvízelnější úkol. Setkal se s Longbottomem i Láskorádovou. Když je Grangerová poprvé zmínila, byl připravený ji okamžitě začarovat za návrh, aby byl k dětem puštěn Longbottom ve vší jeho neschopnosti. K jeho dětem. A Láskorádová… na to neexistovala slova.

Nicméně navzdory obavám se rozhodl, že na krátkodobé účely jsou dost kompetentní. Z jejich strany sice vyvěrala jakási počáteční nešikovnost, váhavost i jasná hloupost, ale Severus nakonec dospěl k závěru, že jakkoliv byl Longbottom nezpůsobilý v lektvarech, o výuce základních před-bradavických předmětů toho věděl dost. Krátká diskuze s Minervou potvrdila, že Longbottom je studenty oblíbený.

I když ho v tak mladém věku Smrtijedi připravili o rodiče, Longbottom reagoval jako Potter. Neviděl rodiče – Smrtijedy, ale svízelnou situaci sirotků, a otřásl jím fakt, že nemají žádného dalšího příbuzného, na kterého by se obrátili. Protože se bylinkářství v Bradavicích stalo volitelným předmětem, učil jen na částečný úvazek dopoledne a souhlasil, že během odpolední Severusovi ulehčí od jeho učitelských povinností. Severus se stejně zařekl, že na něj dohlédne.

Láskorádová… nebyl si jistý, jaký je, u všech všudy, její životní příběh, ale došel k závěru, že ona také alespoň nějaký čas zvládne péči o jeho svěřence. Byla výzkumnicí a po otcově smrti (nevyšel živý ze setkání se Smrtijedy v jeho domě, když nahlásil, že má Pottera) převzala Jinotaj. V poradenství však prošla překvapujícím množstvím proškolení. Jako všichni ostatní neviděla rodiče, ale děti, které přesně vystihla jako nepochopené outsidery. Pravděpodobně proto, že sama jedním vždy bývala.

Shledával ji také velmi bystrou. Dost nepohodlně.

„Chápu, proč všem říkáte příjmením,“ dumala během jejich jednání. „Odděluje vás to od nich. Proto trváte na tom, že nikdy nepoužijete Harryho jméno, že? Proto můžete uvažovat o něm i jeho otci souhrnně jako o ‚Potterovi‘ a tedy jako o jedné osobě? A proto nemusíte přiznat, že Harry je spíš jako jeho matka, a můžete to šťastně ignorovat?“

Jako by nikdy nevkročila do jediné z jeho hodin lektvarů! Neměla strach! Téměř na ni seslal Obliviate, aby na vše zapomněla. Ale pak přišel rychle k rozumu a rozhodl se – že dokud neobrátí pozornost na něj, tato bystrost může být docela hodnotná pro děti. Souhlasila, že bude přicházet o víkendech. Nabídla se i častěji, ale Severus cítil, že toto je maximum její přítomnosti, které ustojí.

Pořád měl za úkol najít léčitele a po přečtení knih od Grangerové zvážil i přivedení mudlovského psychiatra, ale prozatím musí stačit toto. Nevěděl, co ho znepokojuje víc – že se mu k jeho svěřencům vnutili Longbottom, Láskorádová, Grangerová a Potter, nebo že se jednalo o výrazné zlepšení podmínek dětí.

Bez ohledu na své vlastní deprese musel Severus udělat příliš bolestivých rozhodnutí.

Potter uspořádal benefiční akci pro adoptivní rodiče a zákonné zástupce sirotků ministerstva. V minulosti se ukázal při tak málo příležitostech, že přitáhl pozornost médií a tudíž i peníze. Severus měl víc než dost prostředků na dohlednou budoucnost.

Děti byly vyděšené z přenášedla. Sirotčinec byl to jediné, co znaly, a i když je maximálně ujistil, že zůstanou spolu a nikdo nebude poslán pryč, pro ty mladší to bylo příliš. Starší sourozence jeho tvrzení uklidnilo, ale Severus musel utěšit pár menších, které vzlykaly strachy.

Držel je a ony mu plakaly na rameni. Tajemství, které si vezme do hrobu.

Po úřady dodaných polních lůžkách a ošuntělých přikrývkách, na které byly děti zvyklé, zíraly na nové postele s nebesy, na peřiny a množství koupelen. Mnohé pocházely z bohatých rodin, ale tyto byly z nejmladších v sirotčinci a nepamatovaly se. Byly si jisté, že v tom je nějaký háček.

Ano, Severus měl v rukou hejno budoucích Zmijozelů, kterážto skutečnost mu přinášela nesmírnou úlevu.

Ale noci byly rozhodně nejhorší. Nářek. Pláč. Noční můry. V novém prostředí se vše zhoršilo. Severus věděl, že jde o přechodný jev a jakmile si uvědomí, že jsou tu ve větším bezpečí než v sirotčinci, začnou se děti uvolňovat a důvěřovat okolí.

Na jeho žádost noví ‚profesoři‘ nezahájí svoji činnost dřív, než se děti uklidní. Grangerová a Potter souhlasili, že během těch prvních týdnů zůstanou opodál. Pottera zřejmě zaměstnávalo jeho první dítě a Grangerová, nu, Grangerová pravděpodobně byla k dispozici, ale ještě ji tu nechtěl. Zatím mu pouze občas poslali sovu s dotazem, jak se situace vyvíjí, ale mimo to jej nechávali na pokoji.

Bez odporu splnili všechno, co chtěl.

Bylo to k vzteku.

Na co přesně si to hráli?

Asi po třech týdnech se Severus rozhodl, že toho má dost, a poslal sovu Grangerové, aby se s ním sešla. Musel se ušklíbnout nad její rychlou a dychtivou reakcí.

ooOOoo

Hermiona se považovala za ‚světem protřelou ženu‘. Ve svém mladém životě toho viděla hodně a byla hrdá na to, že ji jen málo věcí mohlo šokovat a otřást jí. Že se mýlila, se ukázalo před několika měsíci při onom vpádu na Obrtlou ulici. Myslela, že to bylo to nejhorší. Navíc tyto děti už viděla. Pořádně se s nimi setkat bude asi mnohem snazší; Snape jim o ní určitě řekl, i že jí mohou věřit, takže by to mělo jít. Možná s ní dokonce budou chtít i mluvit.

Setkání se Severusem Snapem opět zcela podkopalo její očekávání. Tentokrát to alespoň snad nebylo úmyslné.

Všechny děti shromáždil v obývacím pokoji v přízemí, který kouzly zvětšil a rozmnožil pohovky a sedačky, aby bylo dost místa pro všechny. Děti tam seděly… ztuhlé. Duchem nepřítomné. Se strachem. Nikdy dřív u dětí neviděla takový strach – a to chodila do školy uprostřed války, v čase, kdy nebylo neobvyklé, že byl student odvolán z výuky, aby jej informovali o úmrtí blízkého příbuzného.

Předpokládala, že za to mohl jejich bolestný pocit izolace, možná si dokonce uvědomovaly, jak nechtěné jsou u zbytku světa, a že ze zkušeností považovaly každého cizince za nepřítele. Hermionu napadlo, co Snape udělal, aby si získal jejich důvěru. Tvrdil, že vybledlým Znamením zla na předloktí. Hermiona si stále nebyla jistá, zda mu věřit.

Snape je informoval mnohem mírnějším hlasem, než jej kdy Hermiona slyšela použít, že slečna Grangerová není nebezpečná a je důvěryhodná, ale že pokud provede cokoliv neobvyklého, vědí, co mají dělat. Hermiona odhadovala, že na dřívějším setkání je instruoval, jak postupovat, pokud by někoho zranila nebo vyhrožovala – nejspíš aby přišli za ním.

Dej bůh, aby jim k tomu nikdy nedala důvod.

Dnes se měli jen setkat a pozdravit se. Představí se a bude pouze pozorovat všechny v místnosti, aby ohodnotila situaci. Dětem to dá čas, aby si na ni zvykly, a ona pak pomůže Snapeovi rozhodnout, co od ní a ostatních potřebuje. Trochu jako v její auditorské práci. Souhlasila, že bude spát ve svém pokoji, protože ji Snape informoval, že chce jít zkontrolovat některé ‚absolventy‘, až půjdou děti spát. Hermiona se neptala, kam přesně jde, protože to opravdu nechtěla vědět.

Nezůstala na pochybách, že je zde jen do počtu pro případ nouze, že má být celou dobu mimo ložnice dětí a také že Severus vždycky při odchodu nechává Patrona, který jej upozorní na problémy. Hermionu napadlo, že by pravděpodobně na nebezpečí zareagoval dřív, než by to zvládla ona, ale jistější bylo mít po ruce dva bojeschopné kouzelníky a alespoň jednoho v domě po celý čas.

Ze vzdáleného rohu Hermiona sledovala děti, jak si… no, hrají, není správný výraz. Jsou pospolu. Měly mezi sebou zjevně silná pouta. Jako nejmladší sirotci strávily mnoho let a většinu života v sirotčinci. Viděly, jak sourozenci a kamarádi odchází do Bradavic, jen aby zase zmizeli. Děti jen tiše seděly a povídaly si. Doopravdy si nekreslily, nepsaly, ani nečetly. Nevytáhly si tchoříčky či kouzelnické šachy, dokonce ani neprojevily zájem o Harryho staré Zlatonky. Nevypadalo to, že by si spolu chtěly zahrát nějakou hru nebo dokončit domácí úkol. Prostě jen… byly.

V duchu si poznamenala, aby se zeptala Snapea, jestli je toto typické chování, nebo snad dokonce zlepšení. Později při jídle to udělala, protože byli mimo doslech, a dostalo se jí odpovědi, že ano, ta interakce byla zlepšením.

„Dříve tvořily spíš rugbyovský chumel, nemluvily, jen se držely pohromadě,“ objasňoval Snape. „Že jsou ochotné sedět v místnosti, odděleně od sebe, a nechoulí se v jedné velké hromadě, je naštěstí – nebo naneštěstí – obrovské zlepšení.“

„Máme před sebou velký kus práce, že?“ zeptala se Hermiona. Snape přikývl.

Po večeři přidělil dětem čtení a Hermioně řekl, že není třeba, aby dělala něco jiného, než jen seděla a sledovala z rohu místnosti. Vyšel po schodech do panské ložnice, kde si zřídil kancelář, a opatrně zavřel dveře. Bylo to tak nesnapeovské chování, že ji překvapilo. Usoudila, že není jedinou osobou v domě, která nadskakuje při hlasitých zvucích.

Prohlédla si skupinu. Všechny děti měly knihu odpovídající jejich čtenářským schopnostem a seděly na pohovkách. Sourozenci si četli schoulení u sebe, starší pomáhali mladším. Nezdálo se, že by neměli problémy, mnoho jich se čtením zápasilo. Zejména ta malá hnědovláska s modrýma očima, která seděla samotná na gauči nejblíž Hermioně. Na každé stránce strávila hodně času, každé slovo vyslovovala a nad obrázky vzdychala.

Hermiona netušila, co ji to popadlo – nikdy nebyla učitelkou a měla nepatrně zkušeností s malými dětmi, natož dětmi s problémy s důvěrou a úzkostí – ale vstala a pomalu zamířila k holčičce. Zůstala stát ani ne dva metry od pohovky.

„Mohu si přisednout?“ zeptala se. Holčička polekaně vzhlédla a nic neřekla. Hermioně neušlo čtrnáct dalších párů očí, které ji pozorovaly. Nedostatek reakce chápala jako svolení. Opatrně se posadila na druhý konec pohovky, aby holčičku nevylekala.

„Jmenuju se Hermiona,“ představila se tiše.

Holčička na ni zírala dlouhou dobu, patrně se rozhodovala, jestli má odpovědět. Po rozhodnutí, že je tato žena asi bezpečná (pan Snape to říkal) tiše odpověděla: „Margaret.“

Margaret. Macnairová. Dcera jednoho z nejobávanějších a nejnenáviděnějších Smrtijedů. Devítiletá holčička s obličejem porcelánové panenky. Podle záznamů, které Hermiona přečetla, Margaret trpěla zlými návaly paniky a nočními běsy. Aby se vyhnula reakci na to jméno, Hermiona polkla a zeptala se: „Copak čteš, Margaret?“

Dívenka váhavě ukázala název knihy. Za zrcadlem od Lewise Carrolla. Hermiona se pousmála. „To je skvělá kniha. Líbí se ti?“

Margaret se zamyslela, co řekne. Nechtěla té paní přiznat, že má se čtením velké problémy, ale zároveň opravdu chtěla poznat ten příběh. Pan Snape jim vždy říkal, že nepříteli nesmí ukázat slabost. Ale tato Hermi-jona nemohla být nepřítel, ne? Pan Snape ji tady nechal samotnou a přitom s ostatními dobrovolníky vždycky zůstával v místnosti. Alespoň zpočátku. Bylo děsivé si to představit, ale tato paní asi není nebezpečná. Nikdo s tak jemnýma hnědýma očima nemůže být nebezpečný.

Takže Margaret zavrtěla hlavou. „Nejdou mi některá slova,“ přiznala tiše s pohledem upřeným do klína, jak se styděla.

Hermiona chtěla natáhnout ruku a dotknout se jí, ale uvědomila si, že je to pravděpodobně špatný nápad, natož kdyby to zjistil Snape. Opravdu se snažila poslechnout jeho nařízení. Věděla, že moc často někoho s dětmi samotného nenechává, že nebere jejich bezpečnost na lehkou váhu. Zároveň bylo pro ni těžké nečinně sedět a sledovat, jak dítě nemůže objevovat potěšení z dobré knihy.

Zjistila, že říká: „Chtěla bys, abychom si ji přečetly spolu? Mohu číst nahlas a ty můžeš sledovat napsaná slova. Když je uslyšíš a uvidíš napsané, možná ti to přijde snazší.“

Fungovalo to takto vůbec? Hermiona si nepamatovala, jak se naučila číst. Věděla, že v tomto ohledu byla předčasně vyspělá. Ale pamatovala si, že jí rodiče četli, takže to nějak muselo pomoci.

Holčička váhala dost dlouho, než pomalu přikývla. Hermiona natáhla ruku a holčička ucouvla. Hermiona ji uklidnila: „Jen knížku.“ Holčička ji váhavě podala a rychle stáhla ruku zpět, jako by Hermionina natažená dlaň byla had čekající, až ji bude moci uštknout.

„Jestli chceš, přisuň se, tak slova uvidíme obě,“ pobídla ji Hermiona. Dívka ztuhla. „To je v pořádku, já začnu číst a ty se buď posuneš, nebo ne podle toho, jak budeš chtít.“ Odkašlala si, nalistovala začátek a začala potichu předčítat.

ooOOoo

Severus si povzdechl a přidal další složku na rostoucí hromadu. Na základě jeho jmenování zákonným poručníkem těchto nejmladších byla Minerva natolik laskavá, že mu předala bradavické disciplinární zápisy dřívějších sirotků, aby ho zpravila, jakým problémům budou nejspíš jeho svěřenci čelit. Byly zlé a tristně typické pro posledních pár let. Bitky mezi studenty. Vzbuzení s tarantulí nebo škorpiónem v posteli. Začarované boty, aby při každém kroku klouzaly. S grimasou si pomyslel, že každý z těchto zápisů mohl být jeho školním.

Našel ještě horší body. Ostatní studenti děti zahnali do rohu v tiché, zapomenuté části hradu, plivali jim do tváří a nazývali je Smrtijedy, říkali jim, že jejich rodiče jsou mrtví nebo dostali polibek (obvykle šlo o pravdivé informace) a že je budou následovat, protože si to zaslouží. Výprask jako odplata za ztrátu člena rodiny. Krádeže i toho malého množství osobních věcí, které si děti přinesly.

Ale nejhorší na tom byl postoj učitelského sboru. Většina přirovnávala Zmijozely k Smrtijedům, což Zmijozelové všeobecně odmítali (pochopitelně). K těmto studentům se však chovali obzvláště jako k provinilcům, dokud neprokázali nevinu naprosto ve všem. Pokud některý z nich odpověděl špatně v hodině, dostal trest. Body jim byly odebírány vpravo, vlevo. Bojujícím studentům nebyla nabídnuta pomoc, obvykle za to byli více potrestáni.

Severus věděl, že on býval favorizováním nejvíce vinen a že sám neprávem trestal děti za jejich rodiče (zvláště Pottera – slova Grangerové se podivně trefila), ale alespoň se nesnížil tak, že by dětem odepřel studium. Podle jeho zkušenosti to obvykle udělaly samy. Své děti ale znal, ty by se nepokusily neučit se z vlastní vůle. Vinil sbor.

Ale jak na ten problém? S povzdechem si prohrábl vlasy. Po válce si je zkrátil ve znamení nového začátku, ale i po pěti letech to bylo nepříjemné po té celoživotní délce pod bradu až k ramenům i níž.

Už je to třicet minut. Lepší bude se vrátit.

Došel na odpočívadlo prvního patra a tiše nakoukl přes zábradlí, odkud měl slušný výhled na obývací pokoj a mohl nenápadně pozorovat. Co našel, jej zděsilo.

Grangerová. Sedí mezi studenty. Čte nahlas. A všech patnáct dětí poslouchá jako u vytržení.

Ne. Ne. Ne. Ne.