Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třináctá

Hermioně se rozbušilo srdce. Muže před sebou stěží znala; svůj tísnivě černý hábit vyměnil za tmavě šedý, který byl protkávaný stříbrnou nití. Zamračený výraz jí byl povědomý, ale vrásky na tváři nebyly tak husté nebo tak hluboké, jak si pamatovala. Nebyl to ani profesor Snape, ani Severus, přesto to byli oba.

"Vy-" začala.

"Ano, já," zabručel podrážděně. "Pojďme prostě předstírat, že jste na mě chvíli civěla s pusou dokořán, a pak jste se mi pokusila vrhnout do náruče, na což, jak bych rád poukázal, nečekám. Po deseti minutách plačtivé hysterie a opakování mého jména jste se konečně uklidnila natolik, abyste mě pozvala, ať si promluvíme v nějakém koutě tohoto bohem zapomenutého hradu, kterému říkáte domov."

Hermiona zavřela pusu. Rozhodně to znělo jako řeč profesora Snapea a očividně se ji snažil zastrašit. Nicméně asi zapomněl, že strávila rok bojem se zlými kouzelníky. Její vnitřní bázeň také otupilo to, že ho viděla ležet nahého ve vaně Malfoyových. "Uvědomujete si, doufám, že poslat mi sovu by byl mnohem jednodušší způsob, jak se se mnou spojit."

"Počítám, že mi odpustíte momentální averzi vůči vašemu psaní," ušklíbl se na oplátku. "Mezi vašimi zbytečně popisnými esejemi z lektvarů a vaším škrábáním do mého osobního majetku jsem už toho viděl dost, aby mi to stačilo pro většinu života. A co si k čertu myslíte, že děláte?"

Měla mírně nakloněnou hlavu a snažila se zahlédnout tu část krku, kde se nacházelo kousnutí od Nagini. "Ta jizva už téměř není znát. Za rok nebo dva se úplně vytratí."

"Slyšela jste aspoň něco z toho, co jsem říkal, vy pitomá holko?" zeptal se a hrozivě se narovnal.

Hermiona se cítila nezvykle lehce, jako kdyby se vznášela. Byl zdravý, mysl měl v pořádku a přišel za ní. Od těchto faktů nemohl odvést její pozornost ani jeho charakteristický ostrý jazyk. "Pardon," řekla. "Nebyla jsem si vědoma, že byste mluvil o tom, že požadujete odpověď."

Probodl ji ne zrovna lichotivým výrazem nevíry a vyprskl: "Vy-!"

"Ano, já," vrátila mu jeho reakci, neschopná zabránit, aby jí do hlasu neproniklo pobavení. "Drzá, protivná, vševědka. Pokračovala bych ve výčtu, ale svůj slovník mám u rodičů."

Stále na ni hleděl, jako kdyby jí narostla druhá hlava, takže ji napadlo, jestli neudělala chybu, když s ním jednala tak neformálně jako se Severusem. Poslední věc, co by si přála, bylo, aby odešel bez vysvětlení, proč ji vyhledal. Rozhodla se to neriskovat.

"Velice se omlouvám, pane, říkal jste něco o tom, že by bylo lepší promluvit si někde v soukromí. Jestli mě laskavě budete následovat, k mému pokoji se jde tudy."

"Ne," odmítl a jeho výraz ztvrdl. "Možná by bylo něco jiného blíž? Něco neutrálnějšího?"

Hermionu šokovalo, když v emoci, která z něj vyzařovala, rozpoznala nervozitu. "Měl jste na mysli něco konkrétního?" zeptala se s maximální snahou nedat najevo zvědavost.

"Ano," odpověděl a oblékl si plášť. Neviditelná ruka ji popadla za rukáv hábitu a začala ji táhnout po schodech do hradu.

"Přestaňte mě tak vlíct!" zasyčela. "Lidé si budou myslet, že jsem lady Macbeth!"

Její napomenutí mělo požadovaný účinek - zpomalil.

Věděla, kam ji vede dlouho předtím, než tam dorazili. Když se zastavili u tapisérie s tančícími trolly, primabalerína strnula uprostřed pózy ´umírající labutě´ a vesele na ně zamávala.

Objevily se stříbřité dveře a Severus ji uvedl do Komnaty ztracených snů.

* * *

Zavřel za ní dveře a znovu si sundal neviditelný plášť.

Hermiona nedokázala zabránit, aby se jí po tvářích nerozlila pálivá červeň, když si vzpomněla na chvíle, které tu s ním strávila posledně. "Tohle je vaše představa něčeho neutrálnějšího?"

"Ušetřete mě panenského červenání, slečno Grangerová."

"Nebylo panenské," odsekla. Odmítla se nechat přemoct svými rozpaky. "Proč sem?"

"Měl jsem za to, že je to očividné. Chci vás přirazit ke zdi a přimět zapomenout na celý svět. Není to to, co byste po mě chtěla?"

"Takhle ne!" vyštěkla, podrážděná jeho sarkasmem. Její Severus mu evidentně řekl, co se mezi nimi stalo. Vyvinula herkulovské úsilí zadržet slzy ponížení, které ji pálily v očích. "A neptala jsem se, proč jste mě sem přivedl, měla jsem na mysli otázku, proč jste ho ukryl zrovna tady?"

"Víte, jak sem může člověk vstoupit, Hermiono?"

Když použil její křestní jméno, rozechvěla se jí kolena víc, než byla ochotná přiznat. Přinutila se ještě chvíli myslet. "Hádám, že je nutné dát najevo nezištné cítění. Komnata by jistě nevpustila někoho, kdo by se chystal k vydírání."

"Téměř přesná odpověď," řekl a pomalu v kruzích přecházel po místnosti. "Komnata ztracených snů povolí vstoupit jen tomu, jehož hlavní myšlenky se netýkají jeho vlastních snů, ale snů někoho jiného."

Hermiona se dutě zasmála: "A to je všechno?"

"Máte vůbec ponětí, jak vzácná věc to v téhle škole je? Za tisíc let existence Bradavic a ze stovek tisíců osob, které touto chodbou prošly, aniž by tušily, že tu zanechaly záznamy o svých nejhlubších, většinou tajných touhách, existuje jen hrstka těch, kteří tuhle komnatu někdy viděli. A přece tu dva z nich stojí."

Hermiona se navzdory rozpakům stále snažila poskládat jednotlivé kousky dohromady. Jestliže Severus přinesl lektvarový zápisník, který sestavil a očaroval pro Lily, do Komnaty ztracených snů, dávalo smysl jen to, že ho sem přivedlo zaměření na její sny. Musel se tu setkat s něčím, co ho uvrhlo v takové zoufalství, že si vyrval srdce a odložil ho do té knihy.

"Prosím, pane, proč jste ho tu celou tu dobu nechal?"

Ani nezamrkal. "Neměl jsem pro něj využití a ani komu ho dát."

"Neměla jsem na mysli zápisník," řekla.

Zamračil se na ni. "Ani já ne."

Hermiona se na chvíli odmlčela, ale pak ji přemohla zvědavost: "Prosím, pane, co jste s ním udělal?"

Vytáhl z pláště známý notes a podal jí ho. "Podívejte se sama."

Ve chvíli, kdy se její prsty dotkly desek, věděla, že Severus je pryč. Nebyl tu žádný náznak povědomí a ona pocítila ostrou bolest ztráty. Rozevřela notes a objevila stránky pečlivě popsané poznámkami o návodech na výrobu lektvarů, instrukcemi a diagramy. Její racionální mozek poukázal na to, jak by byly užitečné pro její výzkum lykantropie, ale žal nad ztrátou Severuse, kterého milovala, byl příliš syrový a s každým úderem srdce sílil do podoby něčeho, co vnímala jako zuřivost.

"Pokud jste celou cestu absolvoval jen proto, abyste mi dal návod pro umění výroby lektvarů, můžete se vrátit zpátky k Malfoyovým. Váš dluh je splacený v plné výši. Jestli mi nic jiného nechcete, nechte mě, kruci, na pokoji."

Její vztek ho zřejmě překvapil, ale rychle to skryl za svůj obvyklý úšklebek. "Zbytečně komplikujete situaci očerňováním toho, co nabízím jako splátku dluhu," pronesl škrobeně. "Vzhledem k tomu, že patronát nad vzděláním v lektvarech je tím nejmenším, co vám dlužím, mohu jen spekulovat, co za službu si necháváte v rezervě do doby, než ji budete potřebovat. Nicméně jsem dlužen mnoha lidem, takže by věc hodně zjednodušilo, kdybyste mi mohla říct, co je třeba udělat, abychom naši záležitost vyřídili."

Muselo jí být vidět ve tváři znechucení, protože se na ni stále přes svůj nos mračil.

"No tak, slečno Grangerová. Jistě dokážete vymyslet něco, co byste ráda získala výměnou za něco pro vás tak nedůležitého jako můj život? Možná celoživotní zásobu vlasového kondicionéru?"

"Nic od vás nechci!" vykřikla podrážděně. "Přišel jste do Bradavic, když by klidně stačilo poslat mi zápisník po sově, a ještě to ospravedlňujete jakýmisi rozumnými důvody. Nabídl jste mi ale jenom urážky a převrátil jste to, co jsem udělala z obavy o vás, do obchodní transakce. Nevím, co si od toho slibujete, ledaže mě to má přimět držet se od vás co nejdál, ale to už jsem udělala. Proč, Severusi? Co po mě chcete?"

Jeho zamračení zmizelo a nahradil je nevyzpytatelný výraz. Přiblížil se k ní na vzdálenost tak jednoho, dvou metrů. Znovu vycítila jeho neklid. "Milovala jsi mě," řekl nejistě.

Jeho úzkost ji nedokázala přimět zapomenout na mrtvý zápisník, který stále svírala v dlani. "Milovala," souhlasila, "ale nevidím žádné známky toho, koho jsem milovala."

Překvapeně zamrkal a Hermiona získala dojem, že v jeho očích zahlédla záblesk porozumění.

"Ty hloupá," řekl nakonec.

Hermiona váhala mezi obranou před urážkou a potlačením absurdního pocitu naděje, kterou k životu probudilo teplo v jeho hlase. Rozhodla se mlčet.

"Připouštím, že ode mě bylo možná trochu moc troufalé předpokládat, že jste pochopila plný význam skutečnosti, že někdo, kdo si nedokáže vážit cizího štěstí víc než svého vlastního, nemůže vstoupit do této komnaty. Prodělala jste něco jako šok, což jak předpokládám, vede k pro vás tak necharakteristicky pomalé analýze situace, ale doufám, že následně mě zprostíte obvinění ze zabití vašeho milého."

V důsledku jeho blízkosti a závažnosti vysvětlení se Hermiona musela posadit. Zhroutila se do křesla u krbu a hleděla na muže s očima rozšířenýma údivem. "Dokázal jste to. Znovu jste vás dva spojil dohromady."

"Udělil bych body, kdyby takový závěr nevyžadoval průpravu z nejčernější magie."

"Přijala bych ty body, kdybyste stále měl pravomoc je udělovat," odvětila Hermiona, stěží schopná uvěřit svým uším. "Muselo to být neuvěřitelně bolestivé."

"Bylo to sotva tak strašné jako tohle."

"Ne? Lidé při snaze znovu spojit rozdělené duše zemřeli, a srdce je mnohem citlivější. A kromě šoku z opětovného spojení zvyknout si na něj, zejména s ohledem na dozvuky války..." nejistě se odmlčela. "Nedokážu si vůbec představit, čím jste si v posledních měsících prošel."

"Nebudu vaši inteligenci urážet tím, že bych vám vykládal, že to usazení bylo snadné nebo jednoduché. Naštěstí byly moje fyzické rány natolik závažné, že je Lucius a Narcisa mylně pokládali za příčinu nadměrného množství mé náladovosti."

To výrazně umírněné vyjádření u ní vyvolalo úsměv. "Ve srovnání s vaší obvyklou náladovostí?"

Popošel blíž a zkoumal její tvář. Překvapilo ji, když viděla ty oči, které na ni tak často pohlížely s urážlivým leskem, zářit něčím úplně jiným. "V době, kdy jsem musel tak pozorně sledovat své srdce, jsem dospěl k názoru, že je to velmi tvrdohlavý orgán."

"A nepříliš rozumný," souhlasila. "Tato místnost je plná důkazů, které to potvrzují."

"Souhlasím. Nicméně mé nedávné studium odhalilo zajímavou komplikaci."

Hermiona vstala z křesla, ale stěží si to uvědomovala. K jejímu překvapení se ten muž zdál být k ní přitahován stejně jako ona k němu. Měla dojem, jako kdyby se místnost roztočila a jen oni dva stáli nehybně uprostřed.

"Jakou komplikaci?"

Odkašlal si. "Ten tvrdohlavý orgán zřejmě setrvává v iluzi, že nepatří mě, ale někomu jinému."

Hermiona nedokázal skrýt radostný úsměv. "Příroda nemá ráda vakuum a usiluje o rovnováhu, Severusi," řekla. "Je logické, že pokud vás vaše srdce opustilo, nějaké jiné srdce převzalo jeho místo."

"Předchozí pokus neprokázal, že by tato hypotéza byla pravdivá," odvětil. Jeho výraz potemněl.

Položila mu ruku na předloktí. "Jediný pokus je pro potvrzení či vyvrácení jakékoliv hypotézy nedostatečný. Selhání mohlo být ovlivněno libovolným množstvím faktorů. Myslím, že nejdůležitější je zkusit to znovu."

"Vzhledem k tomu, že vy a moje srdce jste se proti mně spikly, nemělo by mě překvapovat, že vaše a jeho rada jsou téměř totožné. Víte, co jsem té proklaté věci musel slíbit, aby souhlasila s návratem na své právoplatné místo?"

"Že až příště budete plánovat, jak podvést smrt, zanecháte podrobnější instrukce, jak vás oživit?"

Severusův úsměv byl k nerozeznání od úšklebku, ovšem až na způsob, jakým se mu pozvedly koutky úst. "Nic tak rozumného. Zdá se, že dlouhodobé vystavení nebelvírskému sentimentu ho poněkud otupilo. Přimělo mě slíbit, že ho budu občas poslouchat."

Stál tak blízko u ní, že zachytila závan máty a prostořeká odpověď jí odumřela na jazyku. "A co říká při této příležitosti?"

"Že možná srdce není až tak hloupé, jak naznačuje jeho pověst."

Ironicky se pousmála: "Nepříliš jasnozřivé prohlášení-"

Než stihla dokončit větu, překonal vzdálenost mezi nimi a jeho rty se přitiskly k jejím. V tom polibku nebylo žádné zoufalství, jako tomu bylo u Severuse, ale jen teplo a něha. Jeho ústa jí připadala bolestivě známá, a přesto jaksi zcela nová. Ukončil polibek dřív, než se jí to zamlouvalo.

"Teď už jsi spokojená, Hermiono?" zeptal se hlasem, který jako by měl drsné hrany.

Zamrkala a vyčkávala, až se komnata přestane otáčet. "Co tím myslíš?"

Netrpělivě si povzdechl: "Nebelvíři. Dala jsi najevo naději, že jsem to byl já, koho jsi milovala, a ne jen kniha se zálibou ve čtení myšlenek. Člověk by doufal, že nejsi tak necitelná, abys odmítla toho, kdo se teprve nedávno smířil se svým srdcem."

Zvedla zrak k jeho tváři, sledovala změnu v jeho tvrdohlavých, ostře řezaných rysech a v duchu srovnávala vše, co o tomhle nesnesitelném muži věděla, s tím, co věděla o jeho srdci. "Myslím," začala pomalu, "že k takovým rozhodnutím by se mělo přistupovat vědecky. Ačkoliv náš předchozí experiment byl enormně úspěšný, navrhuji pro opakování náš vzorek rozšířit, a až poté vyvodit nějaké závěry."

Na okamžik na ni nevěřícně civěl, a pak ji popadl do náruče a pevně přitiskl k sobě. Rukama ji jemně hladil po zádech a po vlasech, jako by se bál, že jí ublíží. Mohla slyšet, jak mu v hrudi bije srdce a místo, aby promluvil, vtiskl jí polibek do vlasů. Z místa, kde se jí jeho rty dotkly, se jí po celém těle rozběhlo mravenčení.

Dech se jí zadrhl v hrdle. Severus se od ní vzdálil jen natolik, aby jí viděl do tváře. Oči mu znovu zářily. Ještě jednou si nevrle odkašlal a navrhl: "V tom případě si myslím, že by bylo moudré probrat naše plány do budoucna. Možná po večeři na Chateau de Malfoy?"

Díky jiskřičce prohnaného veselí, která se mu zableskla v oku, pojala jisté podezření. "Nezveš mě na večeři jen proto, abys potrápil Narcisu, že ne?"

Koutky úst mu pozvedl náznak úsměvu. Políbil ji na čelo a vysvětlil: "Zmijozelská lekce číslo jedna: nikdy nemáme jen jeden motiv."

Komnatu ztracených snů opustili až po půlhodině dalších experimentů. Hermiona se odešla do svého pokoje převléct z weasleyovského svetru, zatímco Severus si navlékl svůj neviditelný plášť a čekal na ni před tapisérií s tančícími trolly.

Trollí primabalerína doklopýtala k okraji tapisérie v jeho blízkosti. "Těší mě, že tě znovu vidím vcelku," řekla, opřela si velikánskou nohu o tyč a nemotorně se protáhla. "I když, kdybych to nechala na tobě, nedopadlo by to tak."

"Předpokládám, že ti za to musím poděkovat," zabručel Severus.

"Tak je tomu už po staletí, drahoušku," uculila se trollí tanečnice drze. "Věděla jsem, že ona bude schopná dát tě do pořádku. Další mojí zásluhou navždycky šťastný pár!"

"Jdeme jen na večeři. Není to tvoje kvákání trochu předčasné?"

"Hlupáčku. Vidím do vás obou. To je jedna z výhod dveřníka."

"Tak proč jsi mi neodepřela přístup, když jsi věděla, že moje srdce je zranitelné?"

Tanečnice se pustila do série stále nižších plié. "Někdy je třeba něco na chvíli ztratit, abys ocenil, když se ti to vrátí."

"Mohlo být pro mě ztraceno navždycky."

Ustala s nácvikem plié a ukázala na sebe prstem. "Jsem dveřník, vzpomínáš? Cítím smrt každého snu, který vstoupí do věčného života v mé komnatě. Tvoje touha být milován mezi ně nikdy nepatřila. Dobrá, vedlo to k několika dramatickým vstupům a odchodům, ale já jsem věděla, že jednou si někdo pro tvoje srdce přijde."

Severus si odfrkl: "Chceš říct, že jsi věděla, že za dvacet let nastoupí do Bradavic natolik šílená studentka, aby se do mě zamilovala?"

"Byla to jen otázka času," řekla trollí tanečnice upjatě.

"Klotyldo!" ozvalo se z druhé strany tapisérie. "Nech toho žvanění a pojď sem!"

Vzdychla. "Wulfgar je teď tak náročný. Setkal ses někdy s Wulfgarem? Má na starosti Komnatu nejvyšší potřeby. Nicméně je to vítaný návrat k normálu. Ten Longbottomův chlapec ho ošklivě přetěžoval, když tu měsíce žil s celou to svou bandou. Tolik požadavků udržovat ji uklizenou! Wulfgar skoro nemá sílu nacvičovat naše pas de deux a neupustit mě."

"Mé srdce pro tebe krvácí," pronesl Severus zdvořile.

"Drzý, ne?" okomentovala to další trollí tanečnice, jejíž baletní sukýnka měla zčernalé okraje.

"To je v pořádku, Blumengardo. Teprve nedávno znovu získal svoje srdce, to je celé."

"Měla bych se zlobit, že bylo ve tvé komnatě a ne v mojí," ušklíbla se Blumengarda. "Ukryté věci patří do mé jurisdikce, ne do tvojí."

"Nevšímej si jí," sdělila Klotylda Severusovi. "Jen se zlobí, že všechny její ukryté věci zcela strávil zložár."

"Ta sbírka byla stará staletí!" zabědovala Blumgenarda.

"Nepochybuji o tom, že máš staletí na to přebudovat ji na dvakrát tak krásnou," uklidňovala ji Klotylda. "A teď buď tak hodná a oznam zbytku souboru, že začneme od bodu, kdy Wulfgar a já ve druhém dějství nastupujeme na scénu."

"Klotyldo! Pojď se mnou tancovat, než ti natluču!" vykřikl Wulfgar a dupnul si.

Klotyldě zrůžověly tváře. "Je tak sladký, když po mě vyžaduje plnění JEHO potřeb. Užívej života, drahoušku. Už nikdy nechci v mé komnatě vidět žádný z tvých snů."

Severus se zahleděl do chodby a uviděl Hermionu, jak se k němu rychle přibližuje. Měla na sobě cosi z cínově zbarveného hedvábí, které se jí vlnilo kolem kotníků. Tvář jí zářila oslnivým úsměvem a Severus pocítil v hrudi podivnou bolest.

"Mám vážné podezření, že neuvidíš," zamumlal směrem k tapisérii."

* * * KONEC * * *

Poznámka autorky: Ale no tak, určitě jste podezřívali trolly! :-D

Poznámka překladatelky: Já tedy ne :-D