Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Šťastné Vánoce pro mne

Hermiona klesla na pohovku, zklamání jí stáhlo útroby do bolestivého uzlu. Takhle si to nepředstavovala. Právě teď měla mít záchvaty nadšení. Měla vzrušením tancovat po pokoji.

Měla být publikovanou autorkou.

Dopisy, které svírala v ruce, ale mluvily jinak:

„Děkujeme za váš dotaz. Prosím, předložte svou nabídku později.“

„I když si ceníme vašeho úsilí, momentálně nemůžeme o vaší nabídce uvažovat.“

Byla si tak jistá, tak přesvědčená, že její knihu přijmou jako nanejvýš potřebné svědectví. Chvíli uvažovala, jestli by bylo k něčemu dobré jít za vydavatelem osobně a naléhavě prosit, aby si její rukopis přečetl. Ze všech známostí, které si v kouzelnickém světě udělala, se nikdo nevěnoval vydávání knih a ona se v duchu nakopla za to, že v tomhle směru nezískala žádný kontakt. Právě teď by bylo neocenitelné, kdyby mohla prohodit slovíčko s někým, kdo má ty správné vazby.

V první řadě, řekla si přísně, nebude plakat. Bylo to lákavé, vrcholem všeho se staly neuspokojivé novinky a zítra jsou Vánoce. I když její rodiče byli odhodláni ji pořádně zaměstnat – jinými slovy zabránit jí, aby se zabývala Ronem – stále hluboce vnímala jeho nepřítomnost. Tyto Vánoce jsou jiné, a to nedokáže změnit sebevětší množství sváteční zábavy. Mimo to se kvůli jejímu chování na vánočním večírku rozbilo nadějné přátelství se Severusem.

Nebyl to dobrý rok.

Pohlédla na hodinky. Bylo jen šest hodin, v sedm ji čekali Harry a Ginny. Ne že by se teď, když si prohlédla poštu, cítila moc slavnostně. Namočit se do horké vody, pak si vlézt do postele a přetáhnout si přikrývku přes hlavu znělo mnohem přitažlivěji. Nebo by mohla jít k rodičům večer místo až ráno, zapomenout na svou dospělost a doufat, že by ji matka mohla trochu rozmazlovat...

„Nebuď hloupá,“ řekla hlasitě. Nikdy nebyla z těch, co si dovolily být dětinské, nebo běžet k rodičům pro útěchu, když na to přijde. Měla by se převléknout, utíkat k Potterům a mít se tam krásně.

Tato myšlenka v ní právě teď nevzbuzovala žádné nadšení. Strávila několik minut snahou přesvědčit samu sebe, aby prostě vstala z té pohovky. Povedlo se jí to ve chvíli, kdy uslyšela klepání na dveře. Ke svému překvapení zjistila, že za nimi stojí Severus Snape.

„Dobrý večer,“ pozdravil.

„Dobrý večer,“ zopakovala opatrně. Opatrně, protože ho od večírku neviděla. Opatrně, protože hned poté, co pořídili snímek pro Denního věštce, znechuceně uprchla.

„Mohu vstoupit?“

Poslední věc, kterou momentálně potřebovala, byla dávka Snapeova sarkasmu. Na druhou stranu Hermiona už hezkých pár dní litovala svého dětinského chování, a tohle byla nečekaná příležitost pročistit vzduch.

„Samozřejmě,“ řekla.

Překročil práh a stanul uprostřed pokoje. Ukázala na křeslo.

„Prosím, posaďte se. Obávám se, že vám nemůžu nabídnout ani biskupský chlebíček. Letos jsem nic nepekla. Dal byste si kávu nebo čaj? Bylo by to hned.“

Severus zavrtěl hlavou. „Nezdržím se. Jen jsem vám chtěl dát tohle.“ Sáhl do svého pláště a vytáhl plochý balíček, převázaný červenou stuhou. Překvapená Hermiona si ho vzala a dlouze se na něj zahleděla.

„Smíte to otevřít,“ podotkl netrpělivě.

„Za chvíli,“ řekla, chtěla se omluvit a ukončit to. „Podívejte, Snape - Severusi  - na večírku jsem se chovala nezrale a musím se omluvit.“

„Ach?“ vyklenul obočí.

„Měl jste pravdu. Udělala jsem chybu, když jsem předpokládala určité věci. Bylo to ode mě hloupé a neměla jsem jediný důvod strkat nos do vašich věcí.“ Odmlčela se a dodala: „Tohle obvykle nedělám. Omlouvám se, že jsem se chovala jako idiot.“

Severus to zvažoval. „Obvykle jste dobře informovaná o čemkoli, co podnikáte,“ připustil. „A během několika posledních měsíců jsem se snažil vyhnout rozhovoru o mně, jak dobře víte. Přesto jsem se ve svých poznámkách mohl zmínit o změně svých životních podmínek. Obávám se, že se mi docela líbilo pozorovat vaše spravedlivé rozhořčení.“

Hermioně se povedl náznak úsměvu. Nic, co by se víc blížilo omluvě, od Snapea nemohla očekávat.

„Chystáte se to otevřít?“ naléhal a pozoroval ji, jak nepřítomně přejíždí po dárku palcem.

„Aha. Samozřejmě.“ Ještě jednou se zarazila a vyhlížela poněkud provinile. „Ale já jsem vám nic...“

„Jsem zdrcen. Rozbalte ten zatracený dárek.“

Odseknutí bylo klasicky snapeovské.  Při vzpomínce na minulé nepříjemné okamžiky se Hermiona usmála, pak s obalem udělala krátký proces. Uvnitř objevila svazek pergamenů.

„Co je to?“

„Mé vzpomínky na válku,“ řekl tiše.

Zírala na něj. „Vaše vzpomínky na válku?“

„To jste chtěla, ne? Můj názor?“ vypadal, že je připravený vyrvat jí pergameny z rukou, bude-li to nutné.

„Zamrkala. „Ano, ale -“

„Během uplynulých pár měsíců jste se ukázala být důvěryhodnou,“ konstatoval. „Doufám, že tyto informace použijete vhodným způsobem.“ Hermiona cítila, jak se jí náhle stáhl žaludek. „Víte, že jsem rukopis už nabídla -“

„Samozřejmě. Ale bude-li to nutné, určitě budete mít možnost provést změny. Tyto informace jsou každopádně vaše. Udělejte s nimi, co uznáte za vhodné.“

„Ach,“ řekla tiše.

Snape přimhouřil oči. „Stalo se něco zlého?“

Vyhledala oba dopisy a podala mu je. „Dnes přišly,“ řekla nešťastně.

Rychle je procházel. „Aha,“ zamumlal bezvýrazně.

„Podívejte, za těchto okolností...“ zhluboka se nadechla a napřáhla k němu ruku s pergameny, „si je můžete vzít zpět. Jistě víte, jak moc si jich vážím. Ale teď je nebudu potřebovat.“

Váhal je přijmout. „Pak se tedy vzdáváte?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Myslím. Nemůžu si tu knihu vytisknout sama a prodávat ji na nárožích.“

„Nemáte žádné jiné možnosti?“

„Jiné než otravovat vydavatele? Ne. Tak končí kariéra spisovatelky Hermiony Grangerové,“ řekla nakřáplým hlasem a nuceně se usmála. Neměla v úmyslu tak zřetelně projevit své zklamání; na druhou stranu tu byla jen nepatrná možnost, že by ji Snape litoval.

„Můžete zkusit kouzelnická periodika,“ navrhl neutrálním tónem. „I když všechna nejsou zářivým příkladem neposkvrněné žurnalistiky, pár by jich mohlo na váš příběh reagovat kladně.“

Ten nápad předtím vnímala jako potenciální poslední možnost, ale toto v ní vzbudilo neopatrnou naději, že to nedostatečně uvážila. Upřímně řečeno, připadalo jí to jako čím dál zajímavější vyhlídka.

 „Budu o tom přemýšlet,“ předvedla nepříliš přesvědčivý úsměv.

Náhle na ni pohlédl. „Nikdy jste se jen tak nevzdala, Grangerová.“

„Ne,“ připustila. „Nevzdala. Myslím – já ne.“

„Pak byste se možná měla podívat na toto,“ znovu k ní přisunul pergameny.

Hermiona s odhodlaným výrazem přeběhla očima z nich na Snapea. Takže, napadlo ji, nejenom že jí vyjádřil svou důvěru, ale udělal to tím nejvíc možným neosobním způsobem. Přesto se nedalo odhadnout, jaké budou ty z jeho vzpomínek, které se rozhodl odhalit, ale jakékoli osobní informace, o něž se dobrovolně podělil, byly k nezaplacení.

„Děkuji,“ zamumlala. „Dobře se o ně postarám.“

Chvíli pohlíželi jeden na druhého, pak Snape odtrhl pohled.

„Musím jít. Jistě jsem narušil vaše plány na svátky.“

Náhle ji zasáhla absurdní touha pozvat ho, aby s ní šel k Potterům. Pak se jí vrátil zdravý rozum a řekla prostě: „Chystám se strávit Štědrý večer s Harrym a Ginny.“

Výraz odporu v jeho očích byl nezaměnitelný. „Samozřejmě,“ řekl. „Jsem si jistý, že se budete dobře bavit.“

Obrátil se k odchodu a Hermiona vyhrkla: „Zítra jdu domů k rodičům. Chtěl byste jít se mnou? Tedy pokud nemáte jiné plány.“

Severus se zarazil uprostřed kroku. Plejáda výrazů přeběhla jeho tváří, než konečně zavrtěl hlavou.

„Cením si vaší nabídky, ale ne. Zítřejší den byste měla strávit se svou rodinou. Prosím, užijte si ho.“

Byla v pokušení zeptat se, co bude dělat on, ale rozhodla se mlčet a nechat mu jeho důstojnost. Měla podezření, že nemá vůbec žádný plán, ale přece jen, už se v něm předtím spletla.

„Děkuji, užiju.“ Následovala ho ke dveřím.

Severus otevřel a vyšel na chodbu. „Přeji vám veselé Vánoce, Hermiono.“

„Vám taky, Severusi.“ Začala zavírat, ale pak se zarazila. „Přemýšlela jsem...“

„Ano?“ zastavil se a podezíravě se na ni zahleděl.

„Co plánujete na Silvestra? Možná bychom mohli jít na večeři.“

Studoval její tvář, pečlivě pátral po motivu a záměrech.

„To by bylo... uspokojivé.“

„Skvělé,“ usmála se. „Pak tedy dobrý večer.“

xxx

Svátky byly asi takové, jaké Hermiona očekávala. Jak se zdálo, všichni od Harryho s Ginny až po Julii a Lawrence Grangerovy se mohli přerazit, aby se vyhnuli tématu Ron Weasley. Byl to růžový slon v obýváku; Ronova nepřítomnost byla očividná a zřejmá, a všichni po špičkách kroužili okolo, jako by to nebyl problém. Vyměnili si dárky, blahopřáli si a vyhýbali se emocionálně zaminovanému území.  Bylo to vyčerpávající a na konci svátečního dne se Hermioně chtělo ječet.

Na druhý svátek vánoční se probudila až neuvěřitelně vděčná za to, že včerejší trapnost je minulostí, a přemýšlela, co bude dělat teď. Před několika měsíci, když byla ohledně svého psaní mnohem optimističtější, si plánovala na zbytek roku volno, aby mohla jednat s vydavateli. Bohužel, to teď bylo zbytečné. Pak jí to došlo: proč neuvažovat o Snapeově návrhu? Mohla by strávit příštích pár dní průzkumem britských kouzelnických periodik.

Její nadšení patřilo vždycky knihám. Časopisy na ni dělaly dojem lehké zábavy, a proto měla sklon je přehlížet. Věděla, že počtu a rozmanitosti mudlovských periodik ta v kouzelnickém světě ani zdaleka nedosahují, a s hrstkou titulů se už seznámila. Týdeník čarodějek – oblíbenec Molly Weasleyové – vycházel už roky a Hermiona ho často vídávala v Bradavicích. Podřadný plátek zvaný Dnešní mladá čarodějka koloval po dívčích ložnicích. Jako prefektka a primuska osobně zabavila mnoho výtisků. Samozřejmě tu byl Jinotaj, který kdysi pomohl Harrymu, ale Hermiona nebyla ochotná pokoušet osud tím, že by oslovila tak specifický časopis. Pak tu byl Ronův zatracený výtisk Žhavé čarodějky, který před ní kdysi ukrýval...

Byly tu pochopitelně i renomované časopisy, včetně velkého množství odborných. Hermiona si nedokázala představit, jak by se její kniha vyjímala v titulech jako je Současné přeměňování nebo Ars alchemica. Existoval jeden obecně zaměřený časopis  - Týden v kouzelnické Británii – už ho měla předplacený. Obsahoval hlavně aktuální zprávy, a jakkoli se snažila, nedokázala si vzpomenout, že by v něm kdy byly uveřejněny nějaké vzpomínky.

Přemístila se na Příčnou ulici a okamžitě zamířila ke Krucánkům a kaňourům. Ulice byla plná nakupujících – povánoční slevy vždycky vylákaly obrovské davy na lov výhodných koupí – a Hermiona viděla, že stejně přeplněné jsou i obchody. Po celá léta pro ni bylo knihkupectví téměř druhým domovem, ale toto bylo poprvé, kdy se omezila na oddělení periodik. Když přehlédla regály s časopisy, potěšilo ji, že je jich víc, než čekala.

Oblíbené recepty: od babiček po domácí skřítky nabízely nejlepší pokrmy z celé Británie. Na obálce Genealogie pro budoucí generace zahlédla titulek 'Smíšené geny: proč se čistá krev přeceňuje'. Máme dvanáct let po válce, pomyslela si nešťastně, a stále se řeší rasová otázka. Báječné úpravy: být čarodějem ve vylepšení domova sliboval, že změní číkoli dům v palác. Finanční listy tvrdily, že každý se může naučit obchodovat se svými galeony, srpci a svrčky jako profesionál: 'Vymyšleno skřety od Gringottů‘, inzerovali. Byl tu dokonce i časopis pro sběratele mudlovských artefaktů a Hermiona přemýšlela, jestli si jej Arthur Weasley už předplatil. Krátce si ho představila, jak fascinovaně prohlíží každou stránku, a pocítila bodnutí smutku. Bez ohledu na to, jak se v budoucnu její vztah s Weasleyovými vyvine, Arthura bude jako tchána postrádat.

Pak si prošla časopis za časopisem, a – jak se vždy domnívala – zjistila, že jsou poměrně povrchní četbou.  Většinu zbylých polic zabírala odborná periodika. Pouze čtvrtletník Náš svět a časopis Myslící kouzelník a čarodějka vypadaly aspoň vzdáleně jako vhodní kandidáti pro její příběh. Koupila oba a zamířila do Děravého kotle, aby si je u oběda přečetla.

„Hej, Hermiono.“

Když zaslechla své jméno, zvedla hlavu a zjistila, že málem bez povšimnutí přešla kolem Harryho.

„Harry! Ahoj! Promiň, že jsem tě přehlédla. Pořádně jsem se zamyslela.“

„To bych řekl. Byla jsi někde úplně jinde,“ poškádlil ji a přehodil si hromadu krabic z jedné ruky na druhou.

„Vykupuješ všechny velké slevy?“ utahovala si z něj.

„To Ginny nakupuje,“ podotkl okamžitě. „Já jsem pouhý soumar, jak vidíš.“

Zasmála se. „No jasně. Jak bylo u Potterů na Boží hod?“

„Skvěle. Užili jsme si každou vteřinu.“

Věděla, že kvůli svému strádání v dětství trval na tom, že jeho děti poznají všechny požitky vánočních svátků. Podle Ginny byl o vánočním ránu stejné dítě jako jejich dvě dcery.

„Taky nakupuješ?“

 „Ne tak úplně. Chci vědět, jaké časopisy se vydávají. Možná do některého pošlu svůj rukopis. Třeba by mohl vyjít v něm,“ ušklíbla se.

„Nemůžu uvěřit, že s tebou žádný z těch vydavatelů nechce spolupracovat. Co s těmi lidmi je?“

„Na tom nezáleží, Harry. Prostě jsem nemyslela, že to půjde takhle. Když Severus navrhl, abych to nabídla do časopisu -“

„Páni.“ Z Harryho tváře zmizel příjemný výraz. „Severus? Tak ty mu teď říkáš křestním jménem?“

„No – ano, víceméně.“ Zamračila se na něj. „Máme dvacáté první století, víš? Lidé jsou méně formální. Nechce, abych ho oslovovala ‚profesore Snape‘ a mně přijde hloupé mu říkat ‚pane Snape‘.“

„A on ti říká ‚Hermiono‘?“

„Občas. Co přesně tím chceš naznačit?“ Její rozhořčení poněkud kazil ruměnec, co jí stoupal do tváří.

Harry si povzdechl a ještě jednou si přehodil stoh krabic v náruči. „Nic. Hele, zapomeň na to, jo? Já si jen nedovedu představit, proč by někdo chtěl ztrácet čas se Snapem.“

Nemohla si pomoci, usmála se. „Ty a Severus jste nedokázali strávit pět minut v jedné místnosti, aniž byste se vzájemně neprokleli do zapomnění.“

„To je přesně můj názor.“

„Hele, právě jsem mířila k Děravému kotli na talíř polévky nebo tak něco. Chcete jít se mnou?“

„Kdybych věděl, kde Ginny je, šlo by to,“ poznamenal Harry suše. „Nejsem si zrovna jistý, který obchod zrovna teď vykupuje.“

Hermiona se zasmála. „No, až budete potřebovat přestávku, přijďte za mnou, ano?“