Preklady fanfiction Harryho Pottera

Odněkud se ozývaly hlasy; sice vzdálené a tlumené dveřmi, ale nepochybně hlasy. Hlasy, které poznávala.

Řasy měla slepené slzami. Musela proto několikrát zamrkat a promnout si oči, aby se zbavila pozůstatků spánku. Zaměřila se na prázdné místo vedle sebe a rukou přejela po studeném, nedotčeném povlečení. Asi to byla ta vůně Dracova trika, co jí zmátlo podvědomí natolik, že v koutu srdce téměř předpokládala, že ho najde vedle sebe. Ale realita včerejška se nedala ignorovat.

Draco tady nebyl.

Nevěděla, kde je.

A neměla ponětí, jestli ho ještě někdy uvidí.

Dutá bolest z tohoto vědomí byla dnes ještě horší a Hermiona pochybovala, jestli někdy ty bolestivé drápy kdy povolí. Z osamění se jí dělalo zle a připadalo jí až ničivě trvalé, jako hnisající nádor mezi páteří a lebkou.

Ale.

Zaťala pěsti a pohřbila to, zamkla na půdě svojí mysli spolu s myšlenkami na rodiče, Harryho a Rona. Protože musela. Protože si slíbila, že to udělá.

Zemí se šířila hrozba války, tak jaké měla ona právo chovat si svoje zlomené srdce, když lidé umírali a truchlili nad ztrátou svých milovaných? Draco byl alespoň naživu. Existovala mizivá šance, že jim osud umožní znovu ucítit dech toho druhého.

Motivací zůstává naděje, když už nic jiného.

Hlasy v přízemí stále neutichaly a Hermiona s nově nalezenou houževnatostí vylezla z postele a vyhrabala z kabelky čisté oblečení. Vklouzla do džín a Dracovo tričko zakryla velkým vlněným svetrem, protože se nedokázala vzdát toho tepla, které se jí z bavlněné látky vpíjelo do kůže. Prsty si zkrotila vlasy a zamračila se na strhané, opuchlé a nevyspalé oči v zrcadle, které jí pohled slzavě opětovaly. Rukávem si promnula tvář, vysmrkala se a několikrát polkla, aby ji nezrazoval hlas. Pak se narovnala do postoje předstíraného klidu.

Maska byla téměř věrohodná, nanejvýš ji trochu zrazovaly oči, ale zatnutá čelist a hrdá křivka rtů postačí, aby ošálila přátele z Řádu.

Vypadala nezlomně a připraveně. Odhodlaná k bitvě a k dosažení cíle. Zářila tím nepochybným nebelvírským optimismem a odvahou. Tak, jak by měla.

Kývla na sebe, uchopila hůlku a vyšla z ložnice za zdrojem zvuků z přízemí. Sestoupila po schodech a prošla labyrintem chodeb, než stanula před kuchyní, odkud se ozývala konverzace, a přitiskla ucho na dveře.

„…jsme to předvídat. Mohli jsme na King‘s Cross někoho poslat, aby studentům pomohli -“

„Nikdy nebudeme schopni předvídat každý jejich krok, Alastore.“

„Tohle jsme předvídat měli!“

„Beztak jsme nic nemohli udělat. McGonagallová a ostatní profesoři na ně dají pozor.“

„Remus má pravdu. Dokud zůstanou pohromadě v Bradavicích, budou do jisté míry chráněni.“

„A vy myslíte, že být pod zámkem se Snapem a těmi psychotickými Carrowovými je bezpečné, Tonksová?“

„Pořád lepší, než se nechat lapit v křížové palbě v Příčné nebo vběhnout do pařátů lapkům.“

„A co mudlorození, Kingsley?“

„Většina se schovává, ale doneslo se k nám, že Vy-víte-kdo dává dohromady Komisi pro registraci mudlorozených. Nabyde účinnosti, hned jak bude Umbridgeová připravena. Pokusil jsem se spojit s Cresswellem a Aldertonem, ale je to složité.“

Hermiona se na druhé straně dveří zamračila. Komise pro registraci mudlorozených?

„Musíme mezi veřejnost rozšířit, že Vy-víte-kdo uvalil na své jméno tabu.“

„O to se pokouším, ale naše komunikační možnosti se každou hodinou zužují. Tonksová, poslala jsi včas sovu své matce?“

„Ano, už to ví.“

„Co naše bezpečné domy, Alastore?“

„Některé ochrany vydrží, ale ne všechny. Váš dům by měl být bezpečný, Remusi. Grimmauldovo náměstí a pár dalších taky, ale musíme si najít jiné ústředí. Je jen otázkou času, kdy padnou obrany i u zbylých bezpečných domů.“

„Podařilo se vám vyčarovat dostatek přenášedel, Kingsley?“

„Většinu jsem zvládl.“

„Bude to stačit?“

„Nemám ponětí.“

Rozhostilo se tíživé ticho.

„Můžete vstoupit, Grangerová!“ zaburácel po chvíli Moody a Hermiona odskočila ode dveří, když jí ze síly jeho hlasu málem praskl bubínek. Natáhla ruku a nesměle uchopila kouli na dveřích. „Neprotahujte to, Grangerová. Týká se vás to stejně jako nás.“

Ignorovala ten podivný uzlík nervů v břiše, vešla do kuchyně a obdařila čtyři páry očí nemotorným a omluvným kývnutím. Pastorek, Pošuk, Lupin a Tonksová seděli kolem chatrného jídelního stolu, všichni vážní, unavení dlouhodobým nedostatkem spánku a nevyhnutelně ustaraní.

„Omlouvám se,“ zamumlala. „Nechtěla jsem vás vyrušit.“

„Jak se cítíš, Hermiono?“ zeptala se Tonksová a s obtížemi se k ní na židli otočila. „Můžeš se vrátit do postele, jestli si potřebuješ ještě odpočinout.“

„Jsem v pohodě.“

„Jste dost stará na odposlouchávání, Grangerová,“ podotkl Pošuk téměř pobaveným tónem. „Co přesně jste slyšela?“

„Nic moc,“ pokrčila rameny. „Jen o tabu… a co má znamenat Komise pro registraci mudlorozených?“

„Po čertech smrtící léčka to je,“ vyštěkl Pošuk zapáleně. „Díky tomu bude moct Vy-víte-kdo nahnat mudlorozené jak dobytek na porážku a postupně je pozabíjet.“

„Ano, děkujeme, Alastore,“ zamračil se na něj Remus. „Jistě existují lepší způsoby, jak to podat.“

„Můžete to obsypat sedmikráskami a třpytkami, jak chcete, Remusi, ale v principu to znamená tohle.“ Zabodl do Hermiony pevný pohled. „Žádný strach, vy nic podepisovat nebudete. Vy tu zůstanete v bezpečí schovaná s Tonksovou.“

Hermiona zamyšleně přimhouřila oči. „Ale co všichni ostatní mudlorození?“

„Děláme, co je v našich silách,“ ozval se Kingsley mrzutě. „Většina se schovává, ale nic víc teď udělat nemůžeme, leda varovat veřejnost -“

„Což je dost těžké, když se všichni zpanikařeně přemisťují pravděpodobně přímo do rukou lapků,“ zavrčel Pošuk. „Může to být dost dobře i případ Pottera a Weasleyho, takže jestli víte, kde jsou, Grangerová, musíte nám to říct.“

„Nemám ponětí, kde teď jsou,“ vzdechla a zavrtěla hlavou. „Vím jen, že pátrají po viteálech a že zničili medailonek.“

„Ano, napsali mi o tom,“ souhlasil Remus. „Od té doby jsi o nich neslyšela?“

„Nic významného. Jen sem tam nějaký dopis, aby mě ujistili, že jsou… vždyť víte, naživu.“ Zastrčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho. „Ale nikdy nepsali o místě, kde se nachází, nic takového. Ví, že je to příliš nebezpečné -“

„A courat se Merlinví kde, když se kolem děje tohle, to není nebezpečné?“ utrousil Moody.

Hermiona po něm šlehla pohledem. „Nejsou hloupí, Moody.“

„Jejich jednání tomu moc nenasvědčuje -“

„Budou v pořádku,“ skočila mu do řeči, ale to zaváhání v jejím hlase mluvilo za vše. „Budou naprosto v pořádku.“

„Dosud všechno přežili,“ řekla Tonksová a nepřítomně si hladila břicho. „Trochu jim věřte, Pošuku. Jsem si jistá, že až budou mít pocit, že začínají ztrácet půdu pod nohama, najdou nás.“

„Stěží máme čas čekat, až ti dva dostanou zdravý rozum,“ zareptal a protočil zdravé oko v sloup. „Takže tohle bude odnynějška vaším úkolem, Grangerová – zjistíte, kde jsou.“

Hermiona nakrčila nos. „Nebylo by prospěšnější, kdybych se snažila vypátrat rovnou viteály?“

„Jestli mluvíte pravdu o tom, co Potter s Weasleym dělají, vyjde to nastejno,“ odvětil Pošuk a zvedl se. „Důvěřuju vaší inteligenci, Grangerová. Jestli je někdo najde, budete to vy.“

Nevěděla, jestli mluví o klucích nebo o viteálech, ale tak jako tak pokývla hlavou. „Děkuji, Moody.“

„A neustávejte v bojovém výcviku,“ doporučil jí pomalu. „Jsme ve válce.“

*

„Draco.“

Zavrtěl se a zabořil tvář hlouběji do polštáře. Balancoval na slastné hranici mezi spánkem a bděním, té, ze které by, kdyby se násilím nechal vytrhnout, upadl do zatracení.

„Draco.“

„Vystřel, Grangerová,“ zamumlal jako obvykle, když se ho snažila probudit. „Snažím se spát.“

Následovalo krátké ticho a Draco zauvažoval, jestli je možné, že by mu pro změnu taky dopřála mírumilovné ráno.

„Draco, já jsem Andromeda,“ povzdychl si hlas trochu lítostivě. „Musíš vstát.“

Prudce otevřel oči a realita do něj udeřila s rychlostí a silou bouřkových mračen. Není v Bradavicích. Je zavřený u tety, se kterou nikdy nemluvil. Grangerová tu není. Nikde tady není a její nepřítomnost mu dál a dál hloubila díru do hrudi. Bylo mu špatně.

Grangerová…

Střelil po tetě, která se nad ním ustaraně a ostražitě nakláněla, naštvaným pohledem. Na okamžik ho zaskočilo, jak se podobá jeho matce, ale zachoval si neměnný příkrý výraz. Byl připravený jí vynadat, že mu ruší osamělé ráno. Nechtěl, aby kdokoliv viděl, jak ho to vzalo.

„Co chcete?“ zeptal se tichým a obranným tónem. „To ve vašem domě nemá nikdo chvíli soukromí?“

„Draco,“ zopakovala opatrně, „nevylezl jsi z postele už tři dny.“

Obočí mu vyletělo vzhůru. Tři dny? Všechno to bylo tak živé a čerstvé, že stále ještě cítil kapičky deště na kůži a v uších mu dosud rezonovala Hermionina slova. Neměl by plynoucí čas tlumit tu bolest z počátečního šoku? Tři dny. A byl si docela jistý, že celou dobu prospal. Zřejmě jeho podvědomí usoudilo, že spánek je lepší možnost než probouzení bez Grangerové po boku.

„No a?“ zamračil se na Andromedu, posadil se na posteli a opřel se lokty o kolena. „Co z toho plyne?“

„Ze všeho nejdřív tě musím varovat, že na jméno Ty-víš-koho je uvalené tabu,“ začala. „A pak – musíš něco sníst.“

„Nemám hlad,“ zalhal a pominul bolestivé zakručení v žaludku, které protestovalo proti jeho slovům. „Nechte mě být.“

„To není zdravé,“ trvala na svém. „Jen se ti přitíží.“

„To je mi u prdele,“ zavrčel ledově. „Vstanu, až budu připravený.“

„Podívej,“ vzdychla Andromeda a v hlase jí sílila netrpělivost. „Nijak ti nepřilepší, když se tady izoluješ.“

„Co, myslíte, že až si dám toust a poskočím si na zahradě, bude všechno sluníčkové?“ prohodil. „Nebuďte tak příšerně měkká.“

„Teplé jídlo ti prospěje,“ pověděla mu a při těch slovech se znovu ozval jeho žaludek. „A možná i pár slov s ostatními.“

„A kdo jsou k čertu ti ostatní?“

„Lidé v podobné pozici jako ty,“ odpověděla a rozjitřila tím Dracovu zvědavost. „Pojď si dolů pro snídani a uvidíš.“

„Nemyslím -“

„Dospěj už, Draco,“ rozzlobila se Andromeda a máchla rukou. „Nemám čas tě tu vychovávat.“

„Taky vás k tomu nikdo nenutí!“ odsekl. „Snad jsem dal dost jasně najevo, že vás tady nechci.“

„Smůla.“ Promnula si kořen nosu. „V komodě je čisté oblečení. Jestliže nebudeš připravený do patnácti minut, vykopnu tě z postele.“

„Ještě je brzy!“ zvolal a pěstmi udeřil do matrace. Vzápětí ucítil, jak ho bojový zápal pomalu opouští, a ramena mu poklesla, když sotva slyšitelně dodal: „Jenom… jenom chci být sám. Nejsem… připravený na tuhle situaci.“

Andromediny rysy povolily. „Snažím se ti pomoci.“

„Jestli mi chcete pomoct, nechte -“

„Nenechám, Draco,“ řekla mu pevně. „Ale nabídnu ti velice štědrý kompromis. Pokud tentokrát sejdeš dolů na snídani, přestanu tě otravovat, budu ti nechávat jídlo za dveřmi a můžeš si tu zůstat jako hromádka neštěstí, jak dlouho budeš chtít.“

„A když odmítnu?“ zeptal se.

„Potom tě vytáhnu z postele a budu to tak dělat každé ráno, dokud to nepochopíš,“ varovala ho. „A můžeš si myslet, že se mi ubráníš, ale dole mám pár lidí, kteří mi s tím rádi pomohou, a pochybuji, že chceš, abych ti zabavila hůlku, sotva jsi ji dostal zpět.“

„Je mi zle ze všech, co mi říkají, co mám dělat,“ vyštěkl a chřípí se mu napjalo, když složil hlavu do dlaní. „Vsadím se, že si to užíváte. Sledovat syna své sestry, která vás zradila, v tak ubohém stavu.“

Andromeda dlouze vydechla. „To není pravda, ale na to teď opravdu nemám čas,“ pronesla, otočila se a zamířila ke dveřím. „Počkám za dveřmi, a pokud nevyjdeš do deseti minut, půjde to po zlém.“

Draco slyšel zaklapnutí dveří a zasténal do dlaní. Bublal v něm vztek a myšlenky ho zavedly zpět k Hermioně. Nikdy by ho nenapadlo, že kdy zatouží po pronikavém ječáku vytočené Grangerové, ale bylo to tak. Vzpomínal na první týdny v jejích komnatách, kdy se po něm sápalo šílenství s každým slovem, které vypustila, a s každým okamžikem, kdy se ocitli naproti sobě, a nad vší tou hořkou ironií se takřka vesele ušklíbl.

Zvláštní, jak mu to, kvůli čemu kdysi přicházel o svou příčetnost, nyní jako jediné připadalo racionální a opravdové.

Osud byl náladová děvka se sklony ke znásilňování mysli.

Takové to tedy bylo, postrádat partnera. Jako by mu přímo do hrudi někdo vypálil Impedimentu, a pak podpatkem rozdrtil rozumnou část mozku a celé splašené srdce. Chtěl řvát do polštáře tak dlouho, dokud si nevykřičí hrtan, nebo mlátit pěstmi do stěny, dokud mu z kůže nepoteče krev, aby dosáhl chvilkového pocitu, že je zase jednou v rovnováze a nezešílel.

Potřeboval zpátky kontrolu.

Dokázal si živě představit, jak mu Hermiona říká, aby přijal nabídku slušného jídla a odpustil si tu neomalenost. Stála by s rukama v bok a hnědé oči by obrátila v sloup. Vsadil by celé své pochybné dědictví, že by mu připomněla ten den poté, co byla nucena vymazat paměť svým rodičům, a zopakovala by jeho vlastní slova, kterými ji tehdy ve sprše chtěl zbavit žalu.

Věř mi, když říkám, že nečinnost všechno jenom zhorší.

Takže co? Prostě budeš celé dny sedět u sebe v pokoji a fňukat?

Vybal to. Máš na víc než tohle.

„Draco,“ zavolala Andromeda zpoza dveří a přerušila tok jeho vzpomínek. „Ještě pět minut.“

Nahrbil se, když mu opět bolestivě zakručelo v břiše, a poraženecky vydechl. Cítil, jak mu během těch dnů hladovění zeslábly končetiny. Kosti mu zapraskaly a protestovaly, když se zvedal z postele a nepřítomně lovil ze zásuvky černé kalhoty a rolák.

Než vyšel za Andromedou, podíval se na svůj průsvitný odraz v okně a ztuhl. Z vyzáblé, zmučené tváře mu oplácely pohled zamlžené, krví podlité oči. Vlasy měl zacuchané a vypadal chatrně a křehce jako duše bloudící předpeklím.

A vůbec mu na tom nesešlo.

„Jestli si myslíš, že blafuju, tak se pleteš,“ varovala ho Andromeda a Draco obdaroval dveře zlostným pohledem, než popadl hůlku. „Máš minutu.“

Květnatě si zanadával pod nosem, narovnal se a vyšel za tetou na chodbu. „Spokojená?“ věnoval jí rozlícený pohled.

„Nedělám to pro svoje dobro,“ pronesla klidně a vydala se ke schodům. „Ale ano, jsem ráda, že ses rozhodl vylézt z postele a dokázal jsi, že máš v sobě trochu kuráže.“

„Dělám to jenom proto, abych vás umlčel,“ podotkl, když s ní srovnal krok. „Nezapomeňte, že jste mi slíbila klid, když se tentokrát půjdu najíst.“

„Vím, co jsem řekla.“

„Tak ať už to máme za sebou,“ zamumlal, protáhl se kolem ní a pohledem zapátral po dveřích do kuchyně.

„Draco,“ Andromeda jej znovu dohonila, „měla bych ti asi říct, že ostatní už ví, že jsi tady. Ale neřekla jsem jim, kde nebo s kým jsi byl doposud. Myslela jsem, že bude nejlepší nechat to rozhodnutí, kolik jim toho vyjevíš, na tobě.“

Zmateně svraštil obočí. „Ti lidé mě znají?“

„Ano,“ kývla. „A ty znáš je.“

„Tak proč mi prostě neřeknete, kdo to je?“

„Částečně proto, že je jednodušší ti je prostě ukázat,“ pokrčila rameny, ale Dracovi neušlo, jak jí zacukal koutek úst. „A částečně proto, abych si vychutnala tu reakci.“

Při té poznámce zatnul zuby, ale neodpověděl, protože se právě zastavili před dveřmi, o kterých předpokládal, že vedou do kuchyně. Svůdná vůně ovesné kaše a kávy se linula až do chodby a okamžitě v něm vyvolala další vzpomínky na líné neděle v komnatách Grangerové, na křupavé tousty a rýpavé poznámky o jejích rozcuchaných vlasech. Najednou si až bolestivě uvědomil, že ta čarodějka na druhé straně dveří není, neztrácí se ve starém velkém tričku, nesedí s knihou v klíně a nesvírá v rukách hrnek čaje. Neměl ponětí, kdo čeká v Andromedině kuchyni, ale není to Hermiona s tím líným smířlivým úsměvem. Přepadl ho zvláštní nával úzkosti.

„Počkejte,“ zarazil Andromedu, ještě než stihla sáhnout po kouli na dveřích. „Ti, co jsou uvnitř… ví, co jsem udělal?“

Andromediny vrásky se prohloubily zamračením. „Ano, ví, co se stalo s Brumbálem.“

„Jasně,“ zamumlal a znechutila ho ta stísněnost ve vlastním hlase. „Takže mě nenávidí.“

„Ne,“ řekla obratem, jako by jeho komentář předvídala. „Jsou jako já, Draco – zmatení a ostražití, ale rozhodně ochotní dát ti šanci, abys dokázal, že nejsi ten zlomyslný fracek, jak si o tobě všichni myslí.“

Ani chvíli jej nenechala o těch slovech uvažovat a rovnou otevřela dveře a postrčila ho dovnitř. Draco okamžitě oněměl. Zorničky se mu rozšířily a čelist poklesla, když poznal ty tváře v místnosti a snažil se pochopit nepravděpodobnost té situace. Pohled mu opětovalo pět párů podezíravých a rezervovaných očí. Draco se ani nesnažil skrýt, jak ho to vyvedlo z míry, a těkal očima z jednoho na druhého.

Andromeda měla pravdu. Znal je. Velmi dobře je znal.

V hlavě mu vířily otázky, když se zaměřil na Tracey Davisovou, která seděla na kuchyňském pultu a nervózně si nehty poklepávala o koleno. S o něco zřetelnějším zamračením vedle ní postávala Millicent Bulstrodeová a po jejím druhém boku Miles Bletchley, záda rovná a bradu vzhůru, jako by byl připravený na konflikt.

Potom Dracovy vyjevené oči sjely ke dvěma postavám usazeným u stolu. K Theodoru Nottovi, jenž se se složenýma rukama téměř nonšalantně opíral o opěradlo židle, ale překvapením zvedl obočí. A nakonec k Blaisi Zabinimu. Pod jeho temným vypočítavým pohledem se Draco naježil. Blaise se bradou opíral o hřbet ruky a přejížděl si jazykem po zubech, rysy ztuhlé v naučené masce netečnosti. Jen díky létům zkušeností Dracovi neušlo to podezíravé a zamyšlené napětí podél čelisti.

A pak mu to najednou došlo.

Tihle lidé, které kdysi považoval za známé, ba dokonce přátele, už nebyli těmi, které si pamatoval. Soudil tak podle toho, jak jej každý pozoroval s pochybovačným zájmem jako cizince, který náhodou objevil jejich doupě, namísto respektu a kamarádství, kterými se častovali v Bradavicích. Už nebyli lidmi, jakými bývali kdysi, a on už nepatřil mezi ně.

Oni se změnili a on byl teď cizí.

„No, nastavte mi zadky a říkejte mi Morgana,“ naplnil vzduch Theův laškovný tón. „Mysleli jsme, že si z nás děláš prdel, Andromedo.“

„Ve jménu Merlina, Theo,“ zamumlala, vstoupila do kuchyně a nechala šokovaného Draca na prahu. „Kolikrát ti mám říkat, aby sis hlídal slovník?“

„Promiňte, že se snažím zahnat to příšerně trapné ticho,“ pokrčil rameny. „Tohle bude zajímavé ráno.“

Draco cítil, jak se mu hlasivky opět nastartovaly. „O co tu sakra jde?“ vyhrkl. „Co tady zpropadeně všichni děláte?“

„Myslím, že palčivější otázka zní, co tady děláš ty,“ opáčil Theo a protáhl si paže nad hlavou. „Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý.“

Cukl sebou a roztržitě pohlédl na Blaise, který dosud ani nemrkl. „Všichni?“

„Do jednoho,“ promluvila Tracey a Draco si všiml, jak se k ní Bletchley mírně nahnul v obranném postoji. „Řekli nám, žes uvízl ve zložáru, když ses snažil utéct z Bradavic.“

„Ale jak potom -“

„Počkej,“ skočil mu Theo pohotově do řeči a opřel se lokty o stůl. „Mám dojem, že s otázkou jsme na řadě my.“

„Tohle není žádná zkurvená hra, Notte,“ vyštěkl Draco, příliš rozrušený na to, aby zvládl zachovat klid. „Chci vědět, co se sakra děje.“

„Stejně jako my.“

„Tak se u toho nechovej jako kretén -“

„Ještě jednou mi řekni kreténe a dostaneš přes držku, Malfoyi -“

„Dost!“ utišila Andromeda jejich slovní přestřelku. „Budete muset přijít na způsob, jak si to slušně vyříkat. Já musím odejít do jiného domu a ráda bych odešla s přesvědčením, že to tady zvládnete jako dospělí.“

„No o tom dost pochy -“

„Zmlkni, Theo,“ pronesl konečně Blaise a střelil po něm varovným pohledem. „Jak dlouho budeš pryč, Andromedo?“

„Jen pár hodin,“ řekla a Draco si v tu chvíli uvědomil, jak překvapivě pohodová byla ve společnosti jeho bývalých spolužáků. „Millicent, nevadilo by ti jít se mnou? Hodila by se mi pomoc, až budu probírat zásoby.“ Mladší čarodějka kývla a Dracova teta se otočila zpět k Blaisovi. „Máš to tu na povel, až tady nebudu.“

„Šokující,“ protočil Theo očima. „Nadržování v praxi…“

„Tolik k dospělosti,“ zamračila se na něj Andromeda a pokynula Millicent, aby ji následovala ke dveřím na druhém konci kuchyně. „Nepozabíjejte se, až odejdeme.“

S tím obě vyšly ven a ohlušující tíživé ticho se vrátilo a viselo nad ostatními, kteří v kuchyni zůstali. Blaise se během slovní výměny sotva pohnul, hlavu měl stále opřenou a upíral na svého starého přítele intenzivní pohled s až invazivní silou.

„Bletchley, Davisová,“ oslovil dva spolužáky a pomalu se k nim obrátil. „Nechali byste nás o samotě?“

Miles se zdráhal. „Jak to?“

„Myslím, že bude jednodušší, když si Malfoy nejdřív promluví jen se mnou a Theem,“ vysvětlil, hnědočerné oči zpět na Dracovi. „Žádné obavy, na vaše otázky se taky dostane.“

Miles se nadechl na protest, ale Tracey položila ruku na tu jeho, seskočila z pultu a zašeptala mu do ucha něco, co patřilo jen jemu. „Dobře,“ souhlasila a uchopila společníka za zápěstí. „Křikněte, kdyby něco.“

Jakmile pár obešel Draca a vyšel z místnosti, Blaise kopl do volné židle a naklonil hlavu. „Sedni si, Malfoyi,“ nařídil mu pokojně a počkal, než tak Draco učiní. „Řekni nám, kde jsi byl.“

„Ne,“ zakroutil Draco paličatě hlavou. „Nejdřív mi řekněte vy, co sakra děláte -“

„Morganiny kozy!“ přerušil ho znovu Theo. „Nemáš absolutně žádné právo -“

„Zavři klapačku a uklidni se,“ pronesl Blaise tlumeně. „Není to tak dlouho, cos byl v jeho pozici.“

„Jo, ale já nejsem ten, kdo zavedl Smrtijedy do Bradavic.“

„Ne, ale mohl jsi být,“ odvětil Blaise pevně. „Kdokoliv z nás to mohl udělat.“

Theo překousl své rozrušení a poraženě zvedl ruce. „Fajn,“ vydechl zdráhavě. „Tak prosím.“

Blaise kmitl pohledem k Dracovi. „Smrtijedi nám říkají Zběhlíci a Řád nám říká Osvícení,“ prozradil. „Já o nás přemýšlím spíš jako o těch, kteří měli štěstí utéct.“

„Zběhli jste?“ zopakoval Draco. „Proč byste -“

Ale odmlčel se, když se rozrazil zadní vchod a dovnitř vkráčela Lenka Láskorádová se svou obvyklou aurou poklidné nevědomosti. Překvapení z jejího prudkého příchodu vzalo Dracovi slova z úst. Koutkem oka na něj pohlédla a kromě slabého náznaku úsměvu nedala nijak najevo, že by ji jeho přítomnost jakkoliv znepokojila.

„Ránko, Láskorádová,“ pozdravil ji Theo nenuceně.

„Dobré ráno, Theo, Blaisi,“ odvětila a Dracovi neušlo, jak Blaisův stoický výraz nepatrně změkl, když broukla jeho jméno, a jak Láskorádová vřelým gestem přejela rukou po jeho ramenou, když kolem něj procházela. „A dobré ráno i tobě, Draco.“

„Co ksakru -“

„Vidíš,“ zaševelila svým zasněným tónem a zaměřila se na Blaise. „Říkala jsem ti, že jsem ho o Vánocích viděla v Bradavicích.“