Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.  Lidské gesto

Harry Potter nemohl spát. Tu noc to nešlo. Ne po tom všem, co viděl. A že za války viděl věci. Ale toto… na to neexistují slova.

Přitiskl se k Ginnyinu krku a vdechl vůni jejích vlasů. Stále, i po těch letech, poznával květiny. Opět se zhluboka nadechl a podržel dech. Vklouzl rukou na rostoucí břicho (ještě sedm týdnů, zatraceně) a pomalu je pohladil. Synek spal a on jej nechtěl vzbudit, tak jen nechal ruku odpočívat. Políbil ji na spánek. Povzdechl si.

Ne, nechtěl, aby jeho syn vyrůstal ve světě, který dovolí, aby se takovéto hrůzy děly nevinným dětem. Za něco takového nebojoval a téměř nezemřel za války. To nebyl ten svět, který by chtěl s přáteli budovat. Jen hrou osudu a slepého štěstí Harry skončil na správné straně historie. Vítězové. Poražení. Dobře si uvědomoval, jak snadno, přesnadno mohl on a jeho rodina dopadnout jako tyto děti. Jak blízko tomu se na konci ocitli. Jak málem skončili ve vězení. Bití. Znásilnění. Využití. Zapomenutí. Nebylo správné, že něčemu takovému byly ty děti vystaveny. A jestli k tomu může něco říct, učiní tomu přítrž.

ooOOoo

Listina základních práv a svobod domácích skřítků jí přišla jako velké vítězství. Ti malí tvorové už se nebudou muset týrat žehlením rukou nebo boucháním kladivem do tváře za neuposlechnutí svého pána. Hermiona si tehdy blahopřála a měla pocit, že je morálně na výši.

A teď zjistila, že pracuje pro společnost, která utlačuje děti a krade jim jejich lidskost, a srdce jí pokleslo.

Ležela v pokoji pro hosty v prvním patře Grimmauldova náměstí. Po tom zážitku nechtěla jít domů. Nemyslela si, že by se dokázala přemístit, aniž by skončila s odštěpem. Harry souhlasil. Přeměnili se zpět do, nu, do nich samých, znovu zdůraznili svá rozhodnutí. Pak vše povyprávěli Ginny. Zděsilo ji, co viděli, ale ne, že šli. Toto byla Ginny Weasleyová Potterová, jediná dcera rodiny se šesti staršími bratry, rodiny se všemi členy ve Fénixově řádu. Provdala se za chlapce, který zůstal naživu. Bylo potřeba něčeho velkého, aby ji to šokovalo. Navíc bezvýhradně věřila Harrymu a měla k tomu dobrý důvod.

Hermiona si povzdechla. Nevěděla, na co si to Snape hrál. Vyzval je, aby se dívali, vyzval je, aby tomu čelili navzdory vší té nepředstavitelné brutalitě.

Zavrtěla hlavou. Copak za ty roky nezjistil, že není dobré hecovat Nebelvíra?

Jakmile s Harrym spatřili tento malý kousek reality, jen v nich odhodlání pomoci zesílilo. Vrátí se pro další její část. Odmítli odejít, dokud Snape nesouhlasil, že se s nimi příští týden setká. Zjistí další skutečnosti, víc to proberou. Slíbil, že na oplátku za jejich diskrétnost k nim bude upřímný. O jeho práci vědělo jen pár lidí a on chtěl, aby to tak zůstalo. Hermiona přijde pod záminkou auditu. Harry pod pláštěm.

Hermiona si nemohla pomoci a zasmála se sama sobě. Ze všech věcí, které podnikla, v této si byla nejméně jistá. Ano, jistější si byla, když v dospívání se svými dvěma kamarády vyrážela hledat a ničit viteály, vloupat se ke Gringottovým a zabít Voldemorta. To jí přišlo bezpečnější než tento úkol. Ale nemohla jinak a usmála se.

ooOOoo

Ron spal trhaně. Jakmile si s ním Harry a Hermiona promluvili, bylo mu jasné, že jim nedokáže pomoci. Ještě ne. Děti lidí, kteří zabili Freda… a Remuse… a Siriuse… a Tonksovou… a Levanduli… ne.

Nepřiznal by ani sám sobě, že si to podle něj zaslouží. Ale nechtěl riskovat, že by byl s touto myšlenkou jakkoli konfrontován.

Věděl, že bylo správné rozhodnutí zůstat mimo.

Ale proč se cítí jako bídný červ?

ooOOoo

Sakra.

Severus seděl ve své kanceláři, zíral do ohně a v ruce měl sklenku ohnivé, jejíž láhev stála na stole. Tedy teď už spíš jen půl láhve. Možná i méně než půl. Dnes neusne. Nebyl si jistý, jestli by mohl. Nebyl si jistý, jestli chce.

Prototypy Nebelvírů jej následovaly na to hrozné místo, kam každou sobotu chodil kontrolovat děvčata. Pokaždé mu to zlomilo srdce. Za každou dívku zaplatil, takže si ten večer mohla odpočinout. Za každou již zaměstnanou, když dorazil, zaplatil. Litoval, že je nemůže odtamtud odvést. Neměl je kam umístit. Neměl je jak podporovat. Bradavice se jich neujmou. Ani ministerstvo, ani žádný z jeho oslavovaných programů pro získání zaměstnání. Ministerstvo jim nedovolí vrátit se do sirotčince. A tak zůstávaly dál v té otřesné díře.

Už před lety prodal dům po rodičích na Tkalcovské ulici, aby mohl tyto děti podporovat. Aby jim nakoupil hábity do školy. Aby je dostal z Azkabanu. Aby dospívajícím prostitutkám koupil noc svobody. Měl dost prostředků, aby v tom mohl ještě chvíli pokračovat; spal v kanceláři (co Glastonburyová nevidí, to ji netrápí) a žádné další skutečné výlohy neměl. Ale i kdyby mohl pokračovat, nebude to stačit.

Celá ta zatracená situace v něm vyvolávala bezmoc. A Severus Snape se nerad cítil bezmocně. Připadal si jako Sisyfos – tlačil balvan do kopce a sledoval, jak se kutálí zpět, znovu a znovu. Pokaždé, když si myslel, že jedno zachránil, opravdu zachránil, zopakuje se stejný příběh. Drogy. Prostituce. Nechtěné těhotenství, proti kterému musí uvařit lektvar. Kriminalita. Násilí.

A teď se tito zatracení Nebelvíři chtěli zapojit. Zaimprovizoval. A oni jej následovali. Strávili (tedy Grangerová ne), co viděli. Nevyděsilo je to, neutekli, ale naopak – jejich odhodlání se zvýšilo. Do řiti. Celá situace mu vybuchla pod rukama.

Jedna jeho část, část, kterou nechtěl nikdy poslechnout, mu říkala, že by to nemuselo být tak zlé. Byl osamělým mužem a nemohl doufat, že je zachrání všechny. Ve skutečnosti nebyl schopný nikoho zachránit samotný. Pokud by se zapojily dvě celebrity (ale do háje), mohli by něco dokázat. Přinejmenším situaci nezhorší.

Nebo zhorší, říkal mu hlásek v hlavě, kterému nemohl odolat. Přitáhnou negativní pozornost. Můžou děti poškodit ještě víc. Vystaví je pohledům, před kterými bys je dokázal ještě pár let chránit.

Pravda, pomyslel si Severus.

Chránit je v kobkách, poukázal hlásek. Držet je zamčené hluboko pod zemí. Protože to během těch let tak dobře fungovalo, že? Udělal jsi z nich skutečné příkladné občany, že?

S tím nemohu debatovat, připustil si Severus.

Zavrtěl hlavou. Ve tři hodiny nad ránem sedí opilý ohnivou a poslouchá svoji vnitřní válku s jejími argumenty pro a proti. Bylo to absurdní. A z bůhvíjakého důvodu – kvůli pozdní hodině, ohnivé, událostem, které nastaly – se rozhodl nechat Grangerovou a Pottera vyhrát. Dovolí těm Nebelvírům zasáhnout. Ale jestli jen o vlásek překročí hranici, bude konec. Sešle na ně Obliviate, odežene je a nastaví takové obrany, že se jimi ani Kingsley Pastorek neprolomí.

ooOOoo

„Největší překážkou je,“ přednášel Severus svým nejlepším profesorským hlasem, „že tyto děti velmi časně zjistily, že nemají budoucnost.  A v okamžiku, kdy vstoupí do spěšného vlaku do Bradavic, stanou se cílem. I bez toho je to pro ně nepřekonatelný zážitek – většinu života strávily tady a ostatní děti jsou… nemilosrdné.“

Grangerová a Potter přikývli. „A ani potom se to nezlepší, že?“ zeptal se Potter. „Zmínil jste se, že většina z nich nedostuduje třetí ročník.“

Severus přikývl. „Správně. Je to bezútěšné. Dostává se jim bití, zesměšňování, šikany… Pottere, v porovnání s tímto byl váš otec se svou bandou jako kamarádi.“ Potter ztuhl. Dobře. „Ředitel koleje odvrací hlavu, Minerva o ničem neví a ostatní se neobtěžují zasahovat. Předsudky hluboko zakořenily.“

„Co madame Pomfreyová?“ zeptal se Potter. Severus při jejím jméně poposedl. „Nepomáhá, když jsou zranění? Určitě si všimne a něco udělá?“

Severus zavrtěl hlavou. „Děti nikomu nevěří. Ani jí. Představuje moc a ony se rychle naučily, že moci se nedá věřit. Jakkoliv jsou zraněné, nechají si to pro sebe.“

„To je moc špatné, když nemají nikoho, na koho se obrátit. Nezvážil jste návrat do Bradavic?“ zeptala se Grangerová. „Kdybyste byl zase ředitelem koleje…“

„Grangerová, použijte ten svůj vychvalovaný mozek! Ano, mohl bych je chránit. Nevěřím, že bych zabránil všemu, ale vím, že tomu nejhoršímu bych předešel. Nebo bych alespoň zajistil adekvátní potrestání viníků. Vím to, protože přesně to jsem dělal po první válce pro děti tehdejších Smrtijedů.“ Povzdechl si. „Bohužel tentokrát mě v Bradavicích nepřijmou zpět. A po pravdě, ani si to nepřeji. Tady jsem potřebnější.“

„Ale kdybyste se vrátil do Bradavic, mohl byste jim pomáhat během jejich studia. Alespoň by dostudovaly. Tady děláte, co můžete, pošlete je do školy a -“

„A jsem dostupný těm mladším, kteří doslova nikoho dalšího nemají. Ministerstvo dosadilo jako kontakt pro případ nouze v Bradavicích Glastonburyovou. Nemám jak zjistit, co se děje. Nemám nárok na žádné vysvětlení. Mám dvě možnosti – mohu pomoci těm v Bradavicích, nebo těm zde v sirotčinci. Co nejlépe jsem stanovil priority a co nejlépe se rozhodl. Tato práce mi umožňuje zůstat se zdejšími dětmi, s bezbrannými dětmi, a já je neopustím. Nedovolím Glastonburyové, aby měla nad dětmi zde volnou ruku.“

Grangerová se na něj mračila. Severus jí to vracel. „Není to ideální, Grangerová, to přiznávám. Ale je to to nejlepší, co mohu dělat. Podívejte se mi do očí a řekněte, že nedělám, co je v mých silách.“

To ji umlčelo.

„Vypadá to,“ zamyslel se Potter, „že největším handicapem jsou jejich jména. Kdyby se jmenovaly jinak, měly by šanci.“

„Nezletilí nemohou požádat o změnu jména bez svého poručníka. A jestliže jsou nezletilí chráněnci ministerstva, tak ministerstvo žádat nemůže,“ odpověděla Grangerová a bez debat citovala nějaký kouzelnický právní text, který měla v kanceláři. Vševědka.

„Jestli Glastonburyová je jejich legální poručník v záležitostech Bradavic, proč nemůže Severus zažádat v jejich zastoupení o změnu jména?“ odvětil Potter.

„Nejsem jejich legální poručník, Pottere. Jsem jako mudlovský sociální pracovník. Sleduji jejich vývoj, ale berte mě, pokud musíte, jako styčný bod. Naproti tomu legální poručník má veškeré pravomoci, aby dělal nejrůznější rozhodnutí za děti. Já takovou pravomoc nemám.“

Grangerová se zamyšleně kousla do rtu. „Možná byste takovou pravomoc mohl získat.“

Severus ji oblažil svým nejlepším prosím-neříkejte-mi-že-jste-skutečně-tak-pitomá pohledem.

„Myslím tím, že můžete najít nějaké místo, my bychom vám ho pomohli zajistit, a pak byste mohl pokračovat v tom, co děláte. Ale ve skutečném domě. S okny a světly a vším. A vy byste mohl pokračovat ve své práci, jen ne pod zástěrkou ministerstva. Na svou vlastní zodpovědnost.“

„Jistě, takže mě Grangerová snad necháte co – adoptovat patnáct dětí, které jsou zde nastálo, stejně jako těch patnáct, co jsou na útěku? Já budu samotný podporovat tolik dětí? Jak mi pak budete říkat – taťka Snape? A budu hlavou této velké, šťastné rodiny? Bože můj, Grangerová, občas si říkám, jestli jsem se ve vás nespletl.“

„Že jsem nesnesitelná vševědka?“ zeptala se otráveně.

„Že jste skutečně inteligentní člověk,“ odsekl Severus. Neuvědomil si, že si to vyložila jako kompliment. Že si po těchto slovech vyměnila pohled s Potterem. Všechno mu to uniklo.

„No, asi budeme souhlasit, že dát je do ústavu byla jedna velká chyba,“ pravila Grangerová. „A nikdo jiný v kouzelnickém světě je adoptovat nechce.“

„Ani vy dva ne? Přes všechny ty řeči o jejich záchraně jsem od vás o adopci nic neslyšel.“

Grangerová si popuzeně povzdechla, jako by mluvila k Weasleymu a ne k němu. „Severusi, já nemohu nikoho adoptovat, protože jsem svobodná žena. Svobodným to není dovoleno. Jen sezdaným párům.“

„Bezdětným,“ dodal Potter. „Sezdané páry s dětmi jsou vyloučeny, alespoň prozatím. Pokud je tedy neadoptují příbuzní.“

„Tady to máte – také je nemohu adoptovat, jsem svobodný,“ odsekl Severus. „Tento nápad byl jen fantastickou ztrátou času.“

„Hermiona se může zasadit o změnu toho zákona,“ odvětil Potter. „Hned po Bradavicích jí prošlo pár změn práv domácích skřítků. A o ty se nikdo kromě ní nestará. Jestli protlačila tamto, zvládne i tohle.“

Grangerová si odfrkla. „Dobře, prostě napochoduju před Starostolec a řeknu jim, že toto právo se musí změnit a oni to prostě jen tak odhlasují.“ Protočila očima. „Harry, víš, jak dlouho trvalo, než ten zákon prošel. Roky. Roky lobbování. Mnozí kouzelníci Starostolce měli domácí skřítky, neměli k nim žádné předsudky, ale velice se báli změnit status quo. V tomto případě máme stejný problém, jen větší – mnozí kvůli Smrtijedům přišli o rodiny, budou se bát změnit starý zákon, a navrch budou všichni předpojatí. A z dobrých důvodů.“

„Dobře!“ zvolal Potter podrážděně. „Asi nejlepším řešením bude, když si vezmeš Severuse a pak je spolu adoptujete!“

Na to se s Grangerovou rozchechtali. Severus však nikoliv.

„Dobře, problém vyřešen!“ dokázala ze sebe dostat Grangerová a kvůli záchvatu smíchu si otírala slzy.

„Jestli jste už přestali být idioty dne,“ protáhl Severus, ale pobavení zakrýval hraným podrážděním. Potter a Grangerová se přestali smát a vzhlédli k němu. Tolik let uběhlo a pořád jim tím hlasem dokáže přikazovat. „Myslím, že adopce nepřipadá v úvahu.“

„Když ji tedy pomineme, i když ne zcela, je možné, aby se někdo prostě jen tak stal legálním poručníkem?“ zeptal se Potter. Otočil se ke Grangerové, ale ta jen pokrčila rameny.

„O ničem takovém jsem neslyšela, ale to neznamená, že to není možné. Stále můžou žít tady, jen místo ministerstva by měla práva o nich rozhodovat osoba zvenčí.“

„Změnilo by se něco na jejich situaci?“ Tentokrát se Harry se svojí otázkou otočil k Severusovi.

Ten si odpověď promyslel. „Kdybych měl právo činit jistá rozhodnutí, mohl bych je odsud dostat.“

„Mělo by to nějaký dopad?“

„Mohlo by. Alespoň by je to dostalo pryč od ministerstva. Mohl bych jim nechat změnit jména a udělat to v tichosti, bez pozornosti Věštce. Cokoliv jiného by nemělo smysl. Pak se budou muset dostat z Londýna.“

„Něco jako program na ochranu svědků?“ zeptala se Grangerová. Oba muži se na ni podívali s otázkou v očích. „Četla jsem o tom. V mudlovské Americe se osobě, jež svědčí proti nebezpečnému zločinci, změní jméno i vzhled a přestěhuje se do jiné části země, aby se vyhnula pomstě.“

„Jakkoliv to budete nazývat, dalo by to dětem šanci se bránit?“ zeptal se Potter horlivě.

„Můžu se na to podívat. Mám v kanceláři nějaké knihy. Nikdo si nevšimne, když si je vezmu.“

Severus se ušklíbl. Typická Grangerová.

„A na jakém místě navrhujete,“ ujasňoval si Severus, „že bychom to měli podniknout? Nemám prostor pro patnáct nezletilců. Ani zdroje.“

„Ano a tady do toho vstupuju já,“ pronesl Potter šťastně. „Existuje zde dost finančních prostředků, a vy jako poručník budete mít nárok na velké částky z těchto fondů. Rodiny, které v současné době disponují penězi z dříve nashromážděných financí, dostávají částku v závislosti na počtu přijatých dětí. Většinou jde o jedno nebo dvě, občas tři sourozence, jak zjistila Hermiona. A prostor vám najdeme. Najmeme lidi, kteří pomohou. Když se ty děti dostanou z podzemí, budou se cítit víc jako lidi, ne?“

Severus věděl, že Potter má pravdu víc, než si uvědomuje. Proto se on sám stáhl do podzemí prakticky okamžitě, jak se z něj osvobodil. Opět.

„I když jsem s nimi ještě nemluvila, s vaším dovolením dokážeme získat nějaké dobrovolníky, pořádné dobrovolníky, kteří budou ochotní pomoci. Kteří vědí, odkud přicházíme, a kteří pochopí danou situaci.“

„Co – co ten váš malý soubojnický klub?“ ušklíbl se Severus.

„Jmenoval se Brumbálova armáda a ano, některé oslovím. Mnozí ve válce přišli o příbuzné. Je možné, že někteří budou ochotní.“

„Vidíte, máme toho hodně, co musíme pobrat,“ ozvala se najednou Grangerová. „Severusi, ponořím se do výzkumu a Harry taky a přijdeme za týden, ano?“

Severus přikývl. „Příští týden, stejná doba.“ Grangerová a Potter napřáhli ruce, ale Severus na ně jen zíral. Taková nenucenost. Copak nemohou zůstat na profesionální úrovni?

ooOOoo

„Zase jsme zatraceně byli příliš optimističtí, že?“ zeptal se Harry, když vykročili z předních dveří vedoucích na ulici.

Hermiona přikývla. „Docela. Ale dobře jsme udělali, že jsme odešli dřív. Odejdi, než dostane příležitost, aby se na nás kvůli něčemu rozvzteklil, přinuť ho zamyslet se.“

„Dobrá hra, slečno Grangerová.“

„Vaše také, pane Pottere. Možná jsme někam pokročili. Nezavrhl okamžitě ten nápad s legálním poručníkem. Když přijde na Snapea, je to jako tichý souhlas.“

„Můžeš mít pravdu, ani mě nijak neurazil. A k tomu si vždycky nějaký důvod najde.“

„Kromě toho opravdu potřebuju něco prozkoumat. V mudlovském světě, a dokonce po staletí v Británii, bývalo docela běžné, že jeden člověk (obvykle bohatý muž) měl chráněnce a dědice, kteří nebyli pokrevní příbuzní. Možná má i kouzelnický svět podobné procesy, které můžeme prozkoumat.“

ooOOoo

„Mám to!“ Hermiona se šťastným výrazem bouchla těžkým koženým svazkem o Snapeův stůl. Leknutím nadskočil.

Ona a Harry na něj rozzářeně shlíželi, on k nim zamračeně vzhlížel. Zjevně jej nenadchlo, že se zastavili. Navíc po víc než dvou týdnech, kdy se naposledy viděli.

„Potřebuji opět opravit své bezpečnostní kouzlo?“ zeptal se ostře. Oslabil a upravil svá bezpečnostní opatření, aby s Harrym mohli projít bariérou. Zdráhavě, jak si Hermiona byla jistá. Užíval si každou příležitost, kdy je poslal k zemi.

„Vůbec ne. Podívejte,“ Hermiona nalistovala na správnou stránku a natočila knihu, aby ji mohl Snape přečíst. „Podle kouzelnického práva se svobodný člověk může stát zákonným poručníkem sirotků. Adopce není nezbytná, jde jen o kontrolu nad právními záležitostmi. Mohou žít zde nebo s vámi. Můžete podávat návrhy o čemkoliv v jejich zastoupení. A vaše konání nebude ničím limitováno.“

„Hermiona je skvělá, že, Severusi?“ zeptal se Harry pyšně.

Snape na ně jen nepřítomně zíral. Bez výrazu. Hermiona věděla ze zkušenosti, že to může být velmi dobré, nebo velmi zlé.

Po dlouhé chvíli jim pokynul, aby se posadili, a promluvil. „K mému zklamání jste oba projevili pozoruhodnou ochotu pomoci velmi potřebným dětem. A nemohu s tím nic udělat, jen to ocenit.

Oba nepochybně víte, že jsem muž, který neslibuje nijak snadno, a slibuji jen tehdy, jsem-li si jistý, že sliby mohu vyplnit. Tyto děti mají velmi specifické potřeby. Potřebují, co nabízíte. Ale v této chvíli váhám cokoli přijmout, protože jste ještě ani nezavadili o několik překážek.

Pokud do toho půjdu, opustím toto zaměstnání. Pokud selžu, děti se vrátí zpět sem, ale beze mne. To nemohu riskovat.

Nenavrhli jste místo, kde by děti bydlely, ani jak získáte finanční prostředky.

Oba dva máte svá zaměstnání. Seriózní pečovatelé, poradci, léčitelé… ti všichni odmítnou přijít. Jak naplníte tyto základní dětské potřeby?“

Zarazil se a pohlédl na ně. Tedy – alespoň na ně nechrlil urážky. Neřekl přímo ne. Pokrok.

Hermiona se zdvořile usmála a Harryho oči se rozsvítily inspirací.

„Vzpomínáte na Grimmauldovo náměstí?“ zeptal se. Snape střelil pohledem. „Samozřejmě vzpomínáte. No, momentálně tam žiju s manželkou. Za pár týdnů se nám narodí miminko. Zůstáváme tam, protože je nezakreslitelné a stále chráněno Fideliovým zaklínadlem. Většina strážců je… no… prostě je velmi bezpečné. Ano, je uprostřed Londýna, ale je velmi těžké je najít. S Ginny si myslíme, že pro nás je přehnaně velké, a stejně jsem to tam neměl nikdy rád, vážou mě k němu jen vzpomínky. S tím domem není nic špatného. Konečně jsme se dokázali zbavit portrétu paní Blackové… a jestli dáte děti do ložnic po dvou…“ Větu nedokončil a čekal, že ho Snape přeruší poznámkou, jak slabomyslný to je plán. Když k tomu nedošlo, pokračoval. „V každém případě věřím v tuto věc a byl bych rád, kdybych dům mohl věnovat.“

ooOOoo

Severus nevěřil vlastním uším. Potter mu nabízí dům? Svůj velký, prostorný londýnský dům? Pro děti lidí, kteří se ho snažili zabít?

Potter býval občas tak zatraceně ušlechtilý.

„Odstěhujete se a přenecháte svůj dům… jen tak?“ zopakoval Severus pomalu.

Potter přikývl s tím zatraceným úsměvem ve tváři. „Můžete přijít kdykoliv a prohlédnout si ho, než se rozhodnete. Opravdu kdykoliv. Rádi vás doma přivítáme. A bude tam i Hermiona. Stejně tam prakticky žije.“ Potter si odkašlal. Severus přemýšlel, proč zdůraznil Grangerovou, aby jej nalákal do domu.

„Jestli se budete chtít na dům podívat, ráda bych mezitím promluvila s pár lidmi a přivedla je na schůzku s vámi, ale jen jestli vám to bude vyhovovat,“ ozvala se Grangerová. „Aby vám pomohli. Například Nevilla Longbottoma. Vím,“ dodala rychle při pohledu na Severusův výraz, „vím, že o něm příliš vysoce nesmýšlíte. Ale nezapomínejte, také přišel ve válce o rodiče. Co se jim stalo, se neliší od toho, co se stalo dětem, jejichž rodiče dostali polibek. Znám ho, pravděpodobně bude chtít pomoci. Má dost nabitý program v Bradavicích, ale není ředitelem koleje a snad nám bude moci věnovat nějaké to odpoledne a víkend. Stal se velmi dobrým učitelem, na svá bedra může převzít něco z vaší zodpovědnosti a zbavit vás dalších břemen.“

„A Lenka Láskorádová,“ navázal Potter. „Vím, že je trochu… no, však víte, ale má také ohromný vhled a umí se dostat k jádru věci. Myslím, že dokáže děti rozhovořit, nebo alespoň zjistí, co potřebují. O matku přišla jako malá a otec válku nepřežil. Také ví, jaké to je zažít ostrakizaci vrstevníky a jaké to je strávit izolovaně roky v Bradavicích. Pokud nezískáte pořádného poradce, ona je rozhodně druhý nejlepší adept. Navíc je Havraspárka.“

O jednoho Nebelvíra méně, díky bohu.

„Ještě jsme s nimi nemluvili,“ dodala Grangerová rychle, „ale oba známe natolik dobře, abychom věděli, že skočí po šanci vám pomoci. A víme, co potřebujete.“

Dívali se na něj s takovou nadějí v očích.

„Copak jste si vy dva už dost nenahráli na spasitele všehomíra?“ vyštěkl Severus. „Nestačí vám obdiv celého kouzelnického světa a potřebujete další projekt na hraní v podobě těch dětí?“

„Nejde o projekt na hraní!“ vykřikla Grangerová. „Chápeme, že jde o závazek. Zrovna my dva rozumíme víc než většina ostatních tomu, co je závazek.“

„Třeba plahočení se po lesích a přespávání ve stanu bez kontaktu s vnějším světem, abychom zničili viteály, když jsme nevěděli, kde jsou, jak je zničit, nebo jak vůbec vypadají, dokud jsme je všechny nenašli a nezničili,“ doplnil Potter.

„Desetiletá práce za osvobození domácích skřítků, přestože mi na rovinu všichni říkali, i nejlepší kamarádi, že to není možné.“

„Vynechání posledního školního roku,“ dodal Severus.

„Abychom porazili Voldemorta a dohlédli na to, že budoucí generace budou moci svůj sedmý ročník navštěvovat bez ohledu na jejich krevní status nebo příjmení,“ vybuchl Potter. „Hodně jsme tomu obětovali. A i teď jsme oba ochotní hodně obětovat.“

„Je lhostejné, jak dlouho to potrvá,“ přidala své Grangerová. „Severusi, víme, že nás nemáte rád. Jsme Nebelvíři a byli jsme vám osinou v zadku sedm let. Podpálili jsme vás, kradli u vás, mrskli vámi o zeď, až jste přišel o vědomí, uráželi vás přímo do tváře i za zády… mezi jiným. To je v pohodě, nemusíte nás mít rád. Ale odložte svoji zaujatost a popřemýšlejte o tom,“ pokynula směrem do společenské místnosti.

Severus bouchl pěstí do stolu a vztyčil se. „Naznačujete, že se nezabývám nejdříve jejich potřebami, Grangerová?“

Toporně vstala a pokusila se setkat s jeho pohledem, ale k tomu potřebovala zaklonit hlavu. „Naznačuji, že se možná zabýváte zamítnutím té nejlepší nabídky, kterou tyto děti dostanou za hodně dlouhou dobu, kvůli velmi staré nevraživosti a mylným představám.“

Ticho se změnilo v soutěž zírání. Nakonec ustoupila Grangerová: „Pojď, Harry. Severusi, naše nabídka platí. Kontaktujte nás, až se rozhodnete.“

Bez dalšího slova popadla Pottera za ruku a odvedla jej ven.

ooOOoo

„Nesnesitelný chlap!“ vyštěkla Hermiona, jakmile se vrátili na Grimmauldovo náměstí. „Ani kvůli potřebným dětem nedokáže upustit od své pitomé nevraživosti. Po všech těch letech pořád nedokáže přijmout, že nejsi tvůj otec.“ Zastavila se a hněvivě odfrkla.

„Možná jen potřebuje víc času,“ navrhl Harry.

„Nepochybuju, že potřebuje, a stejně tak si to potřebuje promyslet, ale musí být tak neústupný? Po všem, co se stalo, po vší té době, co uběhla?“

„Možná to bylo moc. Myslím, když jsem mu jen tak nabídl Grimmauldovo náměstí,“ přemítal Harry.

„Jo, co to vlastně bylo? Nevěděla jsem, že něco takového plánuješ.“

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Dobře argumentoval o místu k bydlení. A já tady opravdu nežiju rád. Je to tu dost velké a…“

„A?“

„Tak hlavně mu to dlužím. Dlužím mu víc než dům, tak to je. Protože kvůli němu jsem přežil, našel meč a zničil viteály. Kvůli němu žiju a můžu mít rodinu, což on sám nikdy neměl. Vím, že to bylo impulzivní a nedomyšlené a nemluvil jsem o tom s Ginny a pravděpodobně ho to odradí. Přinejlepším si právě teď myslí, že jsem ‚nechutně naivní imbecil‘ nebo tak něco, a přinejhorším mě podezřívá z postranních úmyslů.“

„Proč tak o tobě pořád smýšlí je mimo moje chápání,“ Hermiona zněla rozhořčeně.

„Nikdy jsme mu nedali důvod, aby nám věřil,“ podotkl Harry. „Nebo aby nás měl rád. I když jsme byli na stejné straně, byli jsme nepřátelé.“

Hermiona přikývla. „Jo, představ si, že by se tu ukázal Draco Malfoy a nabídl ti k opanování Malfoy Manor. Skočil bys po té příležitosti?“

„Děkuji,“ prohodil Harry sarkasticky.

„Za co?“

„Že mě přirovnáváš k Malfoyovi.“

„Ale prosím tě, víš, jak jsem to myslela.“

Harry jí poklepal po rameni a stiskl jej. V témže okamžiku zaslechli zaklepání na okno a oba se s vytaženými hůlkami otočili. Jakmile zjistili, že je to jen sova, přešel Harry k oknu a převzal svitek. Rozvinul jej, usmál se a podal jej Hermioně.

Podpis chyběl, ale nebylo pochyb, kdo je autorem. Poznávala špičaté písmo z okrajů staré učebnice lektvarů a vzkaz byl krátký a k věci, jako muž, který jej napsal.

Přijímám.