Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

Středa, 16. března

11:00 – ministerstvo

Ta drzost!

Slečna Moranová se mě právě zeptala, jestli jsem si vědom toho, že recepční na mě letí!

Zamračil jsem se na ni a doporučil jí, aby se do tří vteřin vrátila ke svým rovnicím z věštění čísel, jinak si může podat žádost o zaměstnání uklízečky všech ministerských záchodů.

Netřeba dodávat, že okamžitě poslechla.

Není špatné na někoho štěkat – to jediné mi z učitelské kariéry chybí.  Zvlášť příjemné je štěkat na ni, protože slečna Moranová si až příliš věří. Měla by vědět, že se nekrotím před nikým – nezáleží, jak dlouhé nohy má.

Co však nelze ignorovat, je opodstatněnost jejího tvrzení. Lucinda přišla dnes ráno do mé kanceláře kvůli jakýmsi drobnostem ne méně než pětkrát. Jak se zdá, budu si muset nechat namontovat otáčivé dveře, jestli to bude trvat i nadále.

Mám dnes strašlivý pocit, že se s ní budu muset utkat.

Mělo by to být zajímavé.

12:30

!!!!

17:30 – doma

Teprve nyní dokážu popsat události, jak se dnes odpoledne přihodily. Až dosud jsem byl příliš omráčený.

Konečně jsem se vyhecoval, abych si s Lucindou promluvil a diskrétně zmínil její poněkud podezřelé chování. Když jsem došel k jejímu stolu, tajně jsem vytáhl hůlku a držel ji, aby nebyla vidět. Jen pro jistotu, abyste rozuměli.

„Pane Snape,“ pozdravila vesele, jakmile mě zahlédla. „Co pro vás mohu udělat?“

„Lucindo,“ pravil jsem klidně, ačkoliv mi zvony bily na poplach uvnitř hlavy, až mě rozbolela. Měl jsem strašlivý pocit, že ze sebe udělám pitomce. „Nu, ach… Nedávno jsem si všiml… že… chci říct, jestli byste mohla vy –“

„To bych ráda,“ vyhrkla.

Mohl jsem na ni jen přihlouple zírat. Sakra, nedokončil jsem větu! „Promiňte?“

Zrůžověla. „Ráda bych s vámi zašla na drink.“

Potřeboval jsem veškerou sílu vůle, abych nezůstal civět.

Na někoho tak skromného je pozoruhodně troufalá! Nicméně jsem nenašel hlas, abych ji nasměroval k mému skutečnému důvodu, proč jsem ji vyhledal. Což, nemusím dodávat, nebylo pozvat ji ven!

O jejích postranních úmyslech jsem teď přesvědčen víc než jindy.

„Proto jste přišel, že ano?“ zeptala se spěšně a vypadala nesvá.

Měl jsem zařvat: „Ne! Zcela jistě ne!“ Ale její upřímnost mě tak zasáhla, že jsem pokračoval ve směru nedorozumění. (Asi mi to polichotilo a vycházím z toho neomluvitelně k pláči.)

Pokusil jsem se usmát na souhlas, ale, ehm, no, lhal bych, kdybych řekl, že se mi to povedlo. Namísto toho jsem zachrčel: „Jistě.“

Okamžitě jsem si vynadal. Pořád nevím, co mě to napadlo, že jsem souhlasil.

„Co v pátek večer u Děravého kotle?“

Byl jsem tak otřesený, že by si klidně mohla navrhnout zatracenu cukrárnu Floreana Fortescuea a já bych přikývl na souhlas jako nějaký zatracený neschopný nebetyčný blb!

Merline.

„Bezva,“ řekla.

Omluvil jsem se a vrátil do kanceláře. Jakmile jsem byl uvnitř, zhroutil jsem se na židli a soustředil veškerou energii, aby mě nepřepadl záchvat paniky.