Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Důvody k obavám

„Remusi?“ Reynardovi chvíli trvalo, než se uklidnil, ačkoliv Remusovi bylo záhadou, proč na něj hledí tak otřeseně. „Co tady děláš? Myslel jsem, že dnes máš nějakou schůzku.“

„Měl jsem.“ Remus se na otce usmál konejšivě, i když poněkud zmateně kvůli jeho reakci. „Jen jsme se s Tonksovou zašli posilnit, než se vydáme na hrad.“

„Dobrý den, pane Lupine.“ Tonksová se na kamarádova otce zdvořile usmála a on jí úsměv rozpačitě vrátil. „Je hezké, že jsme se potkali.“

„To ano.“ Reynard rychle a řízně přikývl, ztuhlá ramena a stažené rysy vyzařovaly napětí. Očima kmitl k baru a krbu za ním a zpět k synovi.

Vyvedení z míry pohaslo. V Remusovi se okamžitě rozezvučel alarm. Znal Reynarda Lupina. Otce jeho přítomnost nejen překvapila; víc než to. Byl nervózní.

Rázem se otočil ke kamarádce. „Tonksová, myslíš, že bys mohla zaskočit ven a zjistit, jestli je dvůr prázdný? Opatrnosti není nikdy dost a nemůžeme si dovolit, aby nás někdo viděl.“

Mladá bystrozorka přimhouřila oči – chvíli si Remus říkal, že bude chtít vysvětlení té žádosti, ale pak vycítila napětí, které obklopovalo Lupinovy muže, a s přátelským pokývnutím a zvědavým mrknutím na Remuse se rozloučila s Reynardem a vyklouzla ven.

„Takže, tati.“ Remus se obrátil k otci a ten reagoval chabým úsměvem. „Víš, proč jsem tady já. Ale co ty? Jdeš si užít klidného panáka?“

Reynard rozpačitě zíral na prkennou podlahu. „Mám tu… s někým schůzku,“ přiznal váhavě. „Jdeme na skleničku.“

Remus pozvedl obočí, ale musel v skrytu bojovat s neklidem z otcových zřetelných rozpaků. „S někým známým?“

V otcových očích se zatřepotalo cosi zvláštního. „Ne. Nikdo, koho znáš.“

Vyhnutí se otázce však ještě potvrdilo podezření Lupina mladšího, že je něco hodně špatně. A klidné podbízení jej nikam nedostane – jeho otec se očividně nehodlá podělit, pokud nebude muset. Nastal čas na otevřenou akci.

„Tati, co se děje?“ zeptal se bez obalu.

Reynard se na něj ostře podíval, zjevně ho zaskočila změna hovoru. „Děje? Kdo říká, že se něco děje?“

Remus zavrtěl hlavou a vážně si založil ruce. „Kdo jsem?“

V hnědých očích staršího muže se zableskla důvěrně známá neplecha. „Tedy, Remusi, pokud jsi na to nepřišel třicet sedm let, asi už moc nadějí nemáš…“

Bylo třeba hodně sebezapření se neusmát. Jakkoliv by chtěl použít poznámku na odlehčení, nemohl si dovolit rozptýlení otcovým škádlením.

„Jsem tvým synem,“ připomenul Reynardovi pevně. „A znám tě líp než kdokoliv jiný na světě. A přesto si asi myslíš, že jsem si nevšiml, že se ošíváš víc než ďasovec v horkém kotli?“ Co nejpřísněji se zamračil. „Co se děje, tati?“

Reynard na něj podmračeně hleděl. „Napodobuješ matku?“

Pod Remusovým přísným pohledem ale zvedl ruku v uklidňujícím gestu. „Dobrá, nedívej se na mě takto. Rozhodně Dianin kluk.“ Unaveně zavrtěl hlavou. Remuse přepadla lítost, když z otcových očí zmizela odlehčená nálada. „Nenecháš se odbýt, co?“

Remusova čelist ztuhla. „Ne, když vím, že je něco špatně. Mám tě rád, tati, a když tě něco rozruší, chci pomoct.“

Reynard si zhluboka povzdechl. „Nejsem přímo rozrušený,“ oči pod stříbrným obočím měl vážné. „Jen… nejistý. A vím, že chceš pomoci, a rád bych, abys mohl, ale…“ I jeho čelist ztuhla jako synova. „Remusi, nebude se ti to líbit, ale stejně to řeknu. Ano, něco se děje, nebo mohlo by dít, ale ještě nedokážu přesně popsat co. Nesnáším zatajování…“ Zhluboka si povzdechl. „Merlin ví, že to už jsem se naučil. Ale ještě není správný čas. Někomu jsem něco slíbil a musím to oťuknout, než tě do toho zatáhnu. Kromě toho nejde o záležitost, kterou bych chtěl probírat v přeplněné hospodě, když na tebe venku čeká slečna Tonksová. Řeknu ti to doma, na Winchestrovce. A slibuju, že u příštího oběda ti vše vysvětlím.“

Remuse popíchl osten viny i přes zmatek a ohromení. „Tati, příští týden asi nepřijdu…“

Reynard se pousmál. „To se hodí,“ přerušil jej kysele. „Protože ani já asi nebudu moct. Tak další neděli, po úplňku. Máš mé slovo, že ti vše řeknu.“

V Remusovi se zmítaly emoce – zmatek, znepokojení, zvědavost, úzkost, směsice pocitů, které nedokáže potlačovat celé dva týdny. Ale pod vším tím ležela láska a úcta k otci, a pokud to je jeho přání, pak nemá jinou možnost než ho respektovat.

Dva týdny. Dlouhá doba na čekání…

Nebylo to dobré. Utrápí se k smrti, pokud se alespoň nezeptá.

„Určitě nemáš problémy?“ Ta slova z něj vypadla nevědomky. „Víš, jestli potřebuješ pomoct…“

Reynard se usmál opravdověji. „Žádné problémy, Remusi, přísahám. Kdybych měl problémy, řekl bych to. Nemám. Takže si nedělej starosti.“

Teď byla řada na Remusovi, aby se kysele pousmál. „To se snadno řekne.“

Reynard se rozesmál. „To je pravda. A teď už běž, než si slečna Tonksová začne myslet, že jsi na ni zapomněl.“ Pod Remusovým pohledem se ironicky zamračil. „Opravdu jsem v pořádku. Běž už. Uvidíme se za čtrnáct dní.“

Remus zdráhavě přikývl. Zjevně se mu dnes nedostane dalšího uklidnění. „Tak za čtrnáct dní. Ahoj, tati.“

Otec jej jemně poplácal po paži. „Ahoj, chlapče.“

S posledním úsměvem Remus potlačil emoce a vyšel ze Tří košťat. Bylo to neskutečně těžké.

Ještě jednou se ohlédl z otevřených dveří. Reynard Lupin, usazený u stolu, se na něj vděčně a konejšivě usmál.

Remus se kousl do rtu a vykročil, než jej přemůže potřeba se vrátit a trvat na odpovědích.

Snažil se nad tím nepřemýšlet a rychle zamířil k uličce, která vedla na dvůr za hospodou. Nepřemýšlet se ukázalo jako nemožný úkol. S kým se asi tak má otec setkat, že o tom nemůže říct synovi? Co je tak tajné a citlivé, že to nemůže sdílet s vlastní rodinou? Od Kaneova návratu, který tolik narušil jejich životy, se s otcem ještě víc sblížili. Jen o málo otázkách nemohli diskutovat, málo toho o svých životech neprozradili, nebo to si alespoň Remus myslel. Tak co mohlo být tak tajné, že otec musí počkat dva týdny, než to prozradí?

Reynard prohlásil, že nemá problémy. Poněkud chabá útěcha.

Dvůr za hospodou byl naštěstí opuštěný až na Tonksovou, která se nedbale opírala o studnu. Když sem z ulice přišel Remus, vyškrábala se do stoje a téměř si roztrhla hábit.

„S tátou je vše v pohodě?“ zeptala se znepokojeně. „Vypadal trochu…“

Významně větu nedořekla a Remus zavrtěl hlavou. „Říkal, že je v pořádku,“ zněl unaveně. „Ale něco je špatně. Byl napnutý. Něco ho trápí a neřekl mi co, i když jsem se zeptal. Prý si nemám dělat starosti.“ Ironicky si odfrkl. „A proto si dělám starosti ještě větší.“

Tonksová se tiše uchechtla. „Typický Remus. Vůbec nic nenaznačil?“

Remus zavrtěl hlavou. „Nic. Vím jen, že se má s někým sejít a nemohl mi říct s kým a proč. Prý mi to řekne za čtrnáct dnů, až se sejdeme. Ale nemůže mi to říct teď. Proč mi to teď nemůže říct?“

Tonksová se zamračila. „Myslíš, že má problémy?“

Znovu si povzdechl. „Říkal, že ne. Nemyslím, že by mi lhal. Ne po tom, čím jsme si tento rok prošli.“

Tonksová poněkud znervózněla. „Remusi,“ začala nejistě. „Třeba má rande.“

Remus zamrkal. „Jakže?“

„Rande,“ zopakovala bystrozorka s až příliš nenuceným pokrčením ramen. „Víš, možná má schůzku s nějakou ženou.“

Táta? S jinou ženou, než je máma? Ta představa byla absurdní a Remus jen potřásl hlavou. „O tom pochybuju.“

„Proč?“ Tonksová mávla rukou – byla si vědoma, že se pouští na nebezpečné území. „Bez neúcty ke tvé mámě, ale je vdovec už pár let. Musí být osamělý…“

„Je v pohodě.“ Remusovo obočí se nakrabatilo. „Má mě a hodně dalších přátel. A stejně, proč by to tajil?“

Tonksová se rozpačitě usmála. „No, někdy mají dospělé děti problémy vidět své rodiče s jiným partnerem…“

„To by mi bylo jedno, pokud by byl šťastný.“ Remus pevně potlačil podivný a nevysvětlitelný chlad, který se mu šířil hrudí při představě otce s někým jiným, kdo není jeho matka. „Ale to je vedlejší. Neměl by rande. Táta se pořád považuje za ženatého a pořád bude. Říká, že máma je neustále s ním a že by jí to neudělal. Neudělal, Tonksová.“

Chvíli to vypadalo, že se Tonksová bude hádat, ale v očích se jí zablesklo a s nečekaně diplomatickým pohledem na Remuse opustila citlivé téma.

„Nevadí. Byl to jen nápad,“ pravila nesměle a prstem poklepala na kamennou studnu. „Pojď, ukončeme to. Chci se vrátit domů a hodit nohy na stůl, než se budu muset zítra ráno vrátit do služby.“

Remus, který teď musel zápasit s ještě silnějším znepokojením, vykročil a přelezl okraj studny.

Rychle zdolávali železné loukotě, které byly zapuštěny do slizkých kostek staré studny, a zanořili se do průchodu, který se objevil v půli cesty. V chodbě foukalo a byla nerovnoměrná a kapala v ní voda, ale vedla je v utajení do školy a na tom záleželo. Remus použil svoji novou kopii Pobertova plánku a zjistil, že je vzduch čistý – naštěstí, většina sboru a studentů si užívala večeři ve Velké síni – pergamen zase bezpečně uschoval do hábitu a vedl Tonksovou z přístěnku na košťata vedle sborovny směrem k Brumbálově kanceláři.

Zoufale toužil odtrhnout myšlenky od možné otcovy socializace a nahlas přemýšlel o tom, co mají k hlášení z jejich výletu.

„Víš, že máš pravdu? Opravdu toho pro ředitele moc nemáme,“ rozjímala Tonksová při rychlé cestě chodbou. „Až na fakt, že tě Rebeka Goldsteinová nemá ráda – jo a ještě že je tam zaměstnancem tvoje bývalá.“

Remus se potýkal s rudnutím nad připomínkou dalšího důvodu, proč se dnešek tak strašně nevyvedl. „Moc dobře víš, že jsme spolu nechodili. Siriusův koupelnový senza kousek se o to postaral.“

Tonksová se uchechtla. „Když to říkáš. Ale opravdu toho moc víc nevíme. Ty-víš-kdo může v Ústavu pro zdivočelé něco chystat. Může i nemusí tam být Smrtijed, který může, ale i nemusí, pracovat na šílených plánech zahrnujících vlkodlaky. Opravdu, mohli bychom také prostě…“

„Au! Rone!“

Pár metrů před nimi se cosi zmítalo na kamenné podlaze. Tonksová měla okamžitě hůlku ve střehu, ale Remus ji pevně popadl za zápěstí a zabránil tak možnému kouzlu. Oči upřel na prázdný prostor přímo před sebou.

„Harry. Rone. Hermiono,“ zaintonoval pevně. „Sundáte plášť, nebo to musím udělat já?“

Rozhostilo se těžké ticho. Ale pak se s trojitým povzdechem ve vzduchu objevila ruka, popadla neviditelnou látku a ze tří kajícných tváří stáhla Jamesův starý plášť.

Harry se tvářil rezignovaně, Ron však pohledem probodával rozhořčenou Hermionu.

„Krucinál, musela jsi tak ječet?“ vyštěkl podrážděně.

Hermiona mu vracela stejně jedovatý pohled. „Stoupl jsi mi na nohu! A to bolí, Rone!“

Remus do toho vstoupil, než mohli vyhlásit totální válku. „Co tu vy tři děláte? Proč nejste na večeři?“

Harry si zamyšleně prohrábl ofinu. „Měli jsme setkání BA a bylo potřeba uklidit,“ pravil ostýchavě. „Právě jsme mířili na večeři.“

Remus zvedl obočí. „Pod pláštěm?“

Ron přerušil tiché hašteření s Hermionou a zasáhl. „Mysleli jsme, že tu řádí Filch. Dává nám tresty za cokoliv.“

Ale Remus už upíral oči na známý opotřebovaný pergamen v Harryho ruce. Sáhl do hábitu a vytáhl zmačkaný nový duplikát, který před začátkem školního roku vytvořil na Grimmauldově náměstí.

„Pan Filch je v současné době v podzemí, dost daleko odsud,“ prohlásil tiše. „Jak dobře víte.“

Ron se pod pihami začervenal. Hermiona hleděla na boty. Jen Harry se vyzývavě setkal s jeho pohledem a zatvrzele upíral zelené oči.

Remus navzdory silnému nutkání neustoupil. „Pravdu, prosím,“ řekl prostě.

Harry si povzdechl. „Dobře. Kontrolovali jsme mapu, jestli je vzduch čistý, a uviděli jsme vás a Tonksovou procházet jednou z tajných chodeb. Mysleli jsme, že by něco mohlo být v nepořádku…“

„A tak jste čekali pod neviditelným pláštěm.“ Tonksová se tvářila překvapivě stroze, když schovávala hůlku. „Proč jste nás prostě jen nepozdravili? Upřímně, Harry, mohla jsem vás uřknout.“

„Dobře, byla to pitomost,“ přiznal Harry s pokrčením ramen. „Ale jestli měl být na obzoru nějaký problém, chtěl jsem to vědět…“

Remus ucítil záchvěv viny pod pohledem těch horlivých zelených očí. Věděl moc dobře, jaká je cena za ukrývání příliš mnoha informací před Harrym. Ale na rozdíl od tajemství na odboru záhad, za které tak draze zaplatil Sirius, toto se netýkalo záležitostí Řádu, o kterých by Harry potřeboval vědět. Sotva bylo co vědět.

Zhluboka se nadechl. „Není nic, s čím by sis měl dělat starosti. Máme jen pro Brumbála zprávu z mise.“

Harry se hluboce zamračil. „Zmínil jste Voldemorta a Smrtijedy. Slyšel jsem vás. Co teď podniká? A co je ten Ústav pro zdivočelé?“

„Nic, co by se týkalo tebe.“ Ta slova zazněla mnohem klidněji, než Remus očekával vzhledem k prudkému smaragdovému útoku. „Upřímně, Harry, i tak toho máš hodně k přemýšlení i bez každého detailu každé přízemní mise Řádu. A teď byste si měli všichni pospíšit a zajít na večeři, jinak vám moc jídla nezbyde.“

Harry se zamračil ještě víc a tento výraz zranění a rozladění se bolestivě zabodával do jeho učitele. „Ale…“

„Harry, opravdu šlo jen o průzkum,“ vložila se do toho Tonksová s uklidňujícím úsměvem. „S Remusem jsme prověřovali nějaké informace, to je vše. Možná ani není co najít.“

„Zmínili jste Rebeku Goldsteinovou,“ vstoupila do konverzace Hermiona. „Je vůdčí osobností ve výzkumu zdivočelých vlkodlaků – vím to, četla jsem její knihu.“ Zhluboka se nadechla a podívala se do Remusových očí. „Má to co dělat s Kanem?“

Remus se přinutil uvolnit ramena. „Nejde o nic, co bych chtěl probírat. Teď, prosím, běžte na večeři.“

Při zmínce Kanea se Ronovy oči rozšířily. „Je zase venku? Kane? Jde sem?“

„Kane je pod zámkem. Neznamená žádné nebezpečí.“ Remus byl docela pyšný, že se mu podařilo zachovat klid. „Teď večeře, prosím.“ Upřel na ně svůj nejučitelštější pohled. „Nebudu vás pobízet znovu.“

Harry, Ron a Hermiona si vyměnili rozčilené pohledy, ale výraz jejich učitele je přesvědčil, že tuto bitvu nevyhrají.

Ron s Hermionou zapomněli na spor, koukli se na sebe a pak obrátili oči ke svému kamarádovi. Harry se zabýval skládáním neviditelného pláště a jeho zastrčením do hábitu. „Ano, profesore Lupine,“ přitakal netečně, ale mračil se. „Uvidíme se v hodině.“

Další tajemství. Další zaslechnuté klepy a věci, které nemohou být odhaleny. Remus se cítil nepříjemně, když jej napadlo, že se chová přesně jako před nedlouhou dobou jeho otec.

Chytil Harryho za rameno, když kolem něj chlapec procházel. Zelené oči se setkaly s jeho.

„Je mi to líto,“ pravil upřímně. „Ale opravdu není co říct.“

Harryho výraz se trochu projasnil. Přikývl. Ale rozhodně měl ten pohled v očích, když se otočil a s kamarády odcházel chodbou.

Tonksová hleděla přes rameno, dokud se neztratili z dohledu. Zavrtěla hlavou. „Kolik toho asi slyšeli?“

„Všechno.“ Remus zíral do chodby a zatoužil po teplé posteli a horké čokoládě. „Každé slovo, které jsme řekli.“

Tonksová se zatvářila. „Nelíbil se mi Harryho výraz. Myslíš, že se chystá do toho šťourat? Pokusí se dozvědět něco o Ústavu?“

Remus si povzdechl, zjevila se mu jiná tvář, identická, jen s oříškovýma očima místo zelených. Ten výraz znal moc dobře.

„Jsem si tím jistý,“ přiznal a v duchu rezignovaně probíral dnešní události. S Kanem, Rebekou, Felishou, otcem a teď s Harrym toho byl pořádný seznam. „Což mi jen přidává další starosti.“

PA: Tato část (a také kapitoly 6 a 8, ačkoliv 7 přišla později – dlouhý příběh…;) ) byla napsána před HP6. Takže zmínka o teď kanonickém přerušení BA a další podobnosti je zcela náhodná. :)