Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ronald a Hermiona Weasleyovi s rodinou

Jste srdečně zváni na oslavu 30. výročí bitvy o Bradavice v Bradavické škole čar a kouzel konanou 2. května 2028. Ceremoniál proběhne v 17 hodin na pozemcích školy, následovat bude večeře ve Velké síni.

S úctou
Profesor F. Kratiknot

"Jdeš," říká máma, jak mi podává pozvánku. Sedí v jídelně u stolu a něco dělá, ani nezvedne oči od kusu pergamenu, na který píše.

"Dobrá," říkám, protože vím, že je zbytečné se hádat. Stejně jsem ani neuvažovala o tom, že bych nešla. Nakonec není to tak, že bych měla něco lepšího na práci, když Aidana teď má Scorpius. A vzhledem k tomu, že nejdu do práce, protože ten den je v kouzelnické společnosti státním svátkem, můžu se klidně na jeden večer vrátit do Bradavic.

"Všichni jdou," pokračuje máma, jako kdybych řekla, že nejdu. "Potterovi, strejda George, teta Angelina, strejda Charlie -"

"Ano, mami, já vím, co znamená 'všichni'," říkám. To znamená celé osazenstvo - vtipné.

"A věřím, že půjdou i Malfoyovi," dodá máma.

"Malfoyovi?" ušklíbnu se. "Jako ti Malfoyovi, co bojovali na Voldemortově straně?"

"Upřímně, Rose, myslela bych, že když máš dítě s jedním z nich, budeš chápavější."

"To je přesně ten důvod, proč nejsem chápavá."

"Draco a Astorie jsou na Ministerstvu respektováni," říká mi máma. "A navíc se přiklonili k naší straně v klíčovém okamžiku, takže myslím, že bychom jim měli odpustit a zapomenout."

"Tak to ani omylem," říká táta, který přišel z obýváku, kde se probral ze svého odpoledního šlofíka. Myslím, že až mu bude osmdesát, bude pořád jenom spát.

"Stojím za tátou", souhlasím.

"Nic nového pod sluncem," mumlá si máma pro sebe, jasně znepokojená. Hugo tu není, aby se přidal na její stranu.

Zjišťuji, že od té doby, co Aidan odešel ke Scorpiovi, trávím víc času u mámy a táty a taky v Doupěti. Pobyt v prázdném bytě mě jen skličuje a štve, a protože jsem obecně agresivní osoba, myslím, že nebude trvat dlouho, přeskočí mi a někoho zamorduji. Snad to bude Molly.

Následující týden, ráno v den výročí, mi Scorpius dovolil vzít si Aidana na celý den. Oba víme, že je pro našeho syna v takovýto den lepší být spojován s Weasleyovými než s Malfoyovými. Přemístila jsem nás do Prasinek, kde U Tří košťat čekali Al a Jenny. To mě opravdu přeneslo zpět; Aidane, tady nabídl ďábelský dědeček Draco mamince peníze, aby tě šla potratit.

"Sladkosti!" zaječel Aidan, hned jak uviděl Medový ráj. Kolemjdoucí se na něj dívali s úsměvem, ale věděla jsem, že mě všichni tajně soudí a myslí si, že nekrmím svoje dítě. Snědl tři krajíce chleba a dva banány, než jsme sakra opustili byt!

"Teď ne," říkám mu a vedu ho do hospody. Al, Jenny a Lily sedí u stolu přímo u dveří a zvou nás k sobě.

Jak tam tak sedím, vidím pár známých tváří z ministerstva spolu s máminými a tátovými přáteli. Seamuse Finnegana, který je otcem kluka, který byl se mnou ve stejném ročníku; Deana Thomase, který chodíval s tetou Ginny; Levanduli Brownovou, která chodila s tátou. Je teprve půl třetí, takže si všichni dávají pár pint před slavností. Všímám si, jak se po nás ostatní pokradmu dívají, a vím, že se dívají na syna, dceru a neteř Harryho Pottera. Bylo by těžké splést si Ala s kýmkoliv jiným, než s Harrym - jen mu pleskněte na čelo jizvu a může být Vyvoleným.

"Vždycky se cítíš jako v zoo?" mumlá Al a snaží se schovat.

"Musíš už být zvyklý na to, že na tebe lidi zírají," protočí Jenny oči. "Každý rok se ve škole prváci mohli přetrhnout, aby viděli děti Harryho Pottera."

"James je zvyklý se vyhřívat na výsluní," souhlasí Lily. "To byla jeho oblíbená část návratu do Bradavic po letních prázdninách."

"Když už o něm mluvíme," rozhlédnu se, "kde je tvůj bezcenný bratr?" Neviděla jsem ho, ani jsem s ním nemluvila od naší hádky a nejsem si jistá, jestli mluvil s někým jiným. Vím, že Scorpius o něm taky moc neslyšel.

"Netuším," říká Al temně. "Máma byla u jeho bytu minulý týden, říkala, že ho slyšela uvnitř, ale neotevřel dveře. A táta tam byl včera, ale James křičel, aby si nasral." Jenny do něj šťouchla a poukázala na Aidana, jasně naštvaná, že použil takové slovo před ním.

"Táta byl pořádně namíchnutý," dodala Lily, což ani nemusela. Dokážu si představit, jak namíchnutý na něj Harry byl.

"Nechápu, proč je tak směšný," říkám. "Není jeho trest skoro pryč?"

"Bude hrát příští zápas," kýve Al. "Teda jestli ho máma dřív nezabije."

Krátce na to jsme vyrazili ke škole. Aidan hořel nadšením, že uvidí poprvé Bradavice. Už tu byl dříve jako mimino, když Scorpius studoval sedmý ročník a já ho přinesla na návštěvu. Ale to si samozřejmě nepamatuje.

"Je úžasný!" vykřikuje, když poprvé zahlédne hrad. V poslední době miluje slovo úžasný. "Podívej, mami, je úžasný!"

"Já vím, že je úžasný," souhlasím a on vypadá s touto odpovědí spokojený.

"Nemůžu se dočkat, až sem budu chodit! Je úžasný!"

Lily a Jenny se na něj usmívají. Nemohu uvěřit, že už za pět a půl roku můj syn nastoupí do Bradavic. Nezdá se to tak dlouho, co jsem sem chodila já.

U jezera jsou stovky židlí a pódium stojí hned vedle pamětního pomníku, na kterém jsou jména všech, kteří padli v průběhu válek s Voldemortem. Hrobka Albuse Brumbála je vpravo od pódia. Židle už se začínají plnit, ale pro nás jsou rezervována místa vepředu. Úplně první řada je rezervována pro vedoucí osobnosti z Fénixova řádu – pro Harryho, Ginny, mámu, tátu, babičku Molly, dědu, Minervu McGonagallovou, Lunu Scamanderovou, Nevilla Longbottoma a tak - takže my sedíme v druhé řadě. Pořád nikde není ani stopa po Jamesovi, zato jsem zahlédla Scorpia a Daisy, kteří sedí s Dracem a Astorií o několik řad vzadu. Kývnu na ně.

Dom dorazila s Viktorií a Teddym. Dneska má Viktorie 28. narozeniny, ale ona trvá na tom, že je jí 25, a Dom donutila, aby před nikým nezmiňovala její skutečný věk.

"Podívej se na Audrey, jak mluví se všemi těmi ministerskými úředníky," mumlá Jenny ke mně. No jasně, Audrey v podstatě flirtuje s některými z výše postavených ministerských úředníků, aby podporovali jejího manžela - strejda Percy se posadil se svou rodinou a naštěstí se rozhodl pro dnešek na kampaň zapomenout. "Ta má teda nervy..."

"Mami! Podívej, to je Hagrid!" křičí Aidan, když uvidí svého obřího přítele. Hagrid na nás zamává - přestože je od nás docela daleko, slyšel, jak můj syn volá.

Ceremoniál se skládá z mnoha proslovů různých lidí. Bradavičtí studenti sedí na trávě u jezera a všichni si můžou ukroutit krky, aby viděli na Harryho, mámu a tátu. Navzdory tomu, že moje rodina dokáže být velmi trapná, cítím se zároveň podivně pyšná. Minerva McGonagallová, které už musí být nejméně sto, mluví deset minut velmi dojemně o Albusi Brumbálovi. Vidím, jak Hagridovi tečou po tvářích slzy.

Proslov mají i profesor Kratiknot, máma, Kingsley Pastorek a nakonec Harry. Veškeré mumlání, které přicházelo od studentů, úplně utichlo, když na podium přišel Harry. Mluvil o statečnosti a o tom, jak by byl nedokázal udělat to, co udělal, bez svých přátel. Zmínil, kolik bitev prohráli, než vyhráli válku. Zdá se, že je z proslovu před tolika lidmi nervózní, ale myslím, že kdo ho nezná tak dobře jako my, si toho nevšimne. Odmítl, že by byl hrdina, s čímž my všichni nesouhlasíme. Zmínil Brumbála a Severuse Snapea a prohlásil je skutečnými hrdiny.

"... Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině. Mé ženě Ginny a mým dětem Jamesovi -" podíval se do davu a zjistil, že James pořád nedorazil, ale přesto pokračoval, "Albusovi a Lily. Vyrostl jsem bez rodiny a teď mám to štěstí mít švagry a švagrové, neteře a synovce, syny a dcery. Nebyl bych tu, kdyby nebylo rodiny Weasleyových, a chtěl bych připomenout toho, kterého jsme ztratili ve válce - Freda." Babička Molly pláče, zatímco Angelina se drží za ruku se strýčkem Georgem. "Tolik rodin bylo při boji proti Voldemortovi roztrženo. Tolik životů ztraceno. Musíme na ně myslet nejen dnes, ale každý den. Já nejsem hrdina - oni jsou hrdinové."

Následuje minuta ticha za mrtvé. Je to neskutečné, dokonce i ptáci na tu dobu ztichli. Dokonce ani Aidan nemluví, ani se nevrtí.

Po ceremoniálu jsme uvedeni do Velké síně na večeři. Studenti jsou posláni do svých společenských místností, kam dostanou jídlo. Ve Velké síni není dost místa pro všechny.

"Chtěl bych být Nebelvír jako ty!" rozhodl se Aidan (k mé velké radosti) cestou k hradu.

"Řekni to dědovi Ronovi," říkám mu. "A dědovi Dracovi," dodám.

Celá rodina Potterů-Weasleyů se rozhodla sedět u nebelvírského stolu, zatímco jsem si všimla, že Malfoyové sedí u zmijozelského. Je to směšné, jak je kouzelnická společnost stále rozdělená.

"Nepůjdeš si sednout ke svým zmijozelským kámošům?" ptá se Fred Ala a kření se u toho.

"Nech toho," vrčí Al. "Kde je sakra James?"

"Myslela jsem, že se opravdu bude snažit přijít," říkám.

"Táte zuří," říká Lily, jako kdybychom to neuhodli. "Ach, Merline!"

Jenny, Dom i já se všechny otočíme, abychom viděly, proč Lily vykřikla. Vidím je dříve než Jenny, takže do ní drcnu a ukážu správným směrem. Scamanderovic dvojčata.

Lilyina historie se Scamanderovic dvojčaty je zábavná. Začalo to chozením s Lorcanem a podváděním s Lysanderem a skončilo veřejnou hádkou uprostřed famfrpálového zápasu Zmijozelu proti Nebelvíru.

"Ale no tak, Lily," říkám jí svým rozumným hlasem, " od toho dětinského dramatu už jsou to roky!"

"Zjistil vlastně Lorcan, že jsi byla s Lysandrem v šestém ročníku?" ptá se Jenny.

"Pšt! Samozřejmě, že ne!" šeptá Lily zuřivě.

"Nechodíš s Lorcanem už od svých čtrnácti, myslím, že to dávno překonal," říkám jí.

"Proč jste se s Lysanderem rozešli?" ptá se Dom, ale já se na ni podívám tak, aby poznala, že se neměla ptát. Ani já neznám celý příběh.

Večeře má sedm chodů a odnese mě zpět do mých školních dní. Neexistuje jídlo, které by se mohlo rovnat bradavickému, snad jen s výjimkou jídel od babičky Molly. Při dezertu je Al ponořený do diskuze s profesorem Kratiknotem, a když se zeptám Jenny, o čem se baví, pokrčí rameny. Aidan většinu času sedí u táty na koleni a vykládá mu, jak bude střelcem nebelvírského famfrpálového týmu. Táta nikdy nevypadal tak hrdě. Vždycky mě překvapovalo, jak jsou lidi mnohem pyšnější na svá vnoučata, než na své vlastní děti. Možná to má něco společného s tím, že si nemusí dělat starosti s jejich výchovou - to je moje práce.

Když se servíruje káva a čaj, cítím poklepání na rameno a vedle mě se posadí Tom. Jenny a Lily se na něj dívají se zájmem, nevědí, že je to ve skutečnosti můj právník.

"Dobrý večer, Rose," říká uvolněně, jako bychom byli přátelé nebo co. Nejsme přátelé.

"Nazdar," zdravím ho. "Můžu vám s něčím pomoci?"

Ušklíbne se a protočí oči. "Musí pro vás být všechno jen úřední?"

"Ano, když hovořím se svým právníkem," odpovím. Myslím, že ho v určité úrovni viním z toho, jak dopadlo slyšení, přestože vím, že dělal, co mohl. Potřebuju z toho někoho vinit a vinit Daisy je už poněkud otřepané.

"Vy mě opravdu nemáte ráda, že?"

"Ne tak moc," pokrčím rameny. "Jste trochu nafoukaný."

"Děkuji," vezme to jako kompliment.

"Proč jste tady?"

"Byl jsem u havraspárského stolu, ale myslel jsem, že bych mohl přijít pozdravit -"

"Myslím tím celkově," přeruším ho. "Byl jste pozván?"

"Samozřejmě."

"Pozvali z ministerstva každého Toma, Dicka a Harryho?"

"No, každopádně každého Toma a Harryho," ušklíbá se.

"Takže teď jste zábavný?" ptám se, vůbec ne pobaveně.

"Já jsem vždycky zábavný, to jste si nevšimla?"

"Ne."

Lily se přisunula blíž k nám, zjevně zaujatá. "Kdo je tvůj přítel, Rose?"

"On není můj p-"

"Tom Fox," třese si s Lily rukou. "Vy jste Lily Potterová?"

"Jsem. Tak jak jste poznal Rose?"

"Jde sem Lorcan!" prohlásím najednou a Lily vyskočí od stolu a spěchá pryč, dřív než zjistí, že lžu. "Jak to jde s druhým slyšením?"

"Chystáte se mě nechat použít -"

"Ne," odpovím rozhodně.

"Řekl vám někdy někdo, že jste velmi upjatá?"

"Jo, ale už jsou mrtví."

Tom potřásl hlavou. "Vy jste opravdu potvora. Musím se vrátit ke své dívce, bylo fajn si promluvit, kamarádko!"

"Nejsme kamarádi!" odseknu za ním.

Rozhodla jsem se jít na krátkou procházku do vstupní haly, vzpomenout na časy, kdy jsem hlídala vstupní halu v rámci prefektských povinností v mém pátém roce v Bradavicích. Dělala jsem to i v první polovině šestého ročníku, ale po té, co jsem zjistila, že jsem těhotná, všechny moje prefektské povinnosti se mi vypařily z hlavy.

Všimla jsem si komory na košťata ve vstupní hale, té samé komory, ve které jsem ukradla pár momentů se Scorpiem. Ne nijak prostopášně. Dobrá, ne obvykle. Bylo to dobré místo na posezení a přemýšlení, obavy a pláč. Tohle všechno jsem dělala se Scorpiem v téhle komoře na košťata. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že se na mě nikdo nedívá a otevřela jsem dveře a málem jsem vyskočila z kůže, když jsem našla Scorpia sedět na staré truhle. Skvělé mozky myslí podobně - a hloupé taky.

"Co tady děláš?"

"To samé, co ty," odpoví Scorpius. "Schovávám se."

Nevím, co mě přimělo to udělat, ale vešla jsem do komory a zavřela za sebou. Je menší, než si ji pamatuji, což je zvláštní, protože jsem štíhlejší, než když jsem tu byla naposledy. Když se posadím na zem čelem ke Scorpiovi, zdá se mi, že jsem pět let zpátky. Můžeme být dva šestnáctiletí, kteří se schovávají před vnějším světem, před Scorpiovou přítelkyní a všemi mými problémy.

"Nezdá se to tak dávno, co říkáš?" přemítá Scorpius.

"Ne."

"Opravdu jsme to od té doby pokazili."

"Pokazili jsme to i tenkrát," připomínám mu. "Teď jsme jen pokazili další věci."

"Aidan působí výborně," říká Scorpius. "Myslím, žes ho vychovala opravdu dobře."

"Taky myslím. Dneska se rozhodl, že chce být v Nebelvíru."

Scorpius se odmlčel. "Proklatě. Promluvil jsem moc brzo."

"Chystáš se ho dneska večer vzít k sobě?" ptám se.

"Ano, myslím, že jo. Rose, ty víš, že jsem nežádal o péči, abych tě zranil. Myslím, nikdy jsem nechtěl plnou péči, pořád nechci, chci, abychom se o něj dělili -"

"Já vím, Scorpe," přeruším ho. Opravdu to všechno nechci slyšet znova, akorát by mě to naštvalo. "Ozval se ti James?"

Scorpius zavrtěl hlavou, trochu potěšený změnou tématu. Rozhovor o péči o Aidana vždy končí hádkou a na to já opravdu nemám náladu. Komora je šťastné místo, neměli bychom poskvrnit její atmosféru.

"Pamatuješ se, jak jsme se tu schovávali před Molly?" ušklíbá se Scorpius. "Použili jsme její inkoust a napsali jí po celé tašce 'slečna Molly knihovníková'"

"Jo jasně!" směju se. "Věděla, že jsme to byli my!"

"Jistěže to věděla, sakra, viděla nás!"

"Nebyli jsme moc lstiví, že?" hihňám se. Scorpius vrtí hlavou. "Pamatuješ, jak jsem tě tu tenkrát našla brečet?"

"Já jsem nebrečel!" protestuje Scorpius, stejně jako tenkrát. "Fakt ne!"

"Proč jsi měl červené oči?"

"Jsem alergický na čisticí prostředky!"

"Blbost, teď máš oči v pořádku a sedíš vedle nich. To jsi je tenkrát pil?"

"Možná," říká dětinsky. "Opravdu mi chybí přátelství s tebou."

To mě raní i lichotí najednou. Chybí mi přátelství s ním, ale víc mi chybí být jeho dívkou. Nikdy bych si to nemyslela, ale chybí mi být těhotná. Schází mi jeho stálá starost, jestli jsem v pořádku. Teď, když má Aidana, co mu vlastně záleží na mě? Aidan je pro něj na prvním místě, stejně jako u mne, ale na druhém je teď Daisy.

"Tak bychom měli zase být přáteli," říkám mu.

"Myslel jsem, že mě nesnášíš."

Povzdechnu si: "Nesnáším, že máš Aidana. Ne tebe. Myslela jsem, že to víš."

"Je to jen do příštího slyšení. Slibuju, chystám se žádat jen o pár dní v týdnu."

Pořád to nesnáším, ale vážně se nechci hádat. Nechávám to na Tomovi, protože tak to nakonec bude vypadat líp.

"Scorpie, můžu se tě na něco zeptat?" cítím, jak mi srdce bije rychleji.

"Jasně." Vypadá nervózně.

"Proč jsi řekl, že potřebuješ, abych tě přestala milovat? Když jsi přišel pro Aidana... řekl jsi, že potřebuješ, abych tě přestala milovat."

Zamračil se. Chtěla jsem se ho na to zeptat od chvíle, kdy to řekl, ale nevím, jestli opravdu potřebuji znát odpověď, stejně jako on ji opravdu nechce říct.

"Když mě přestaneš milovat, můžu já přestat milovat tebe."

A je to tady.

Dveře komory se prudce otevřou - je to Daisy. Jasně, že je to Daisy; jednou nás musela chytit v kompromitující pozici ona. Nemohla to být pokaždé Jenny.

"Přerušila jsem něco?" ptá se jasně naštvaně.

"Ne!" Scorpius vyskočí a praští se hlavou o nízký strop. Smála bych se, kdybych nebyla v rozpacích.

"Jenom jsme si povídali!" tvrdím.

"Jdu pro Aidana," říká Daisy rezolutně, aniž by se na mě podívala. "Jdeme domů."

Scorpius následuje svoji ženu z komory do Velké síně jako provinilé dítě. Otočí se a slabě se na mě usměje. Ale aspoň to je úsměv.