Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 8. Večeře v hospodě
Hermiona zaklepala na Snapeovy dveře přesně v sedm hodin. Nemohl by jí vyčítat, že jde na jejich schůzku příliš brzy nebo pozdě – samozřejmě pokud by neusoudil, že jeho vlastní hodiny jsou nařízeny přesně a její ne.
Dnes večer měla plán. Snape mohl odmítnout poskytnout jí vysvětlení své role ve válce – a jistě, měl právo tak učinit – ale byly tu cesty, jak to obejít. Dospěla k názoru, že když shromáždí dostatek informací o jeho činech během války, vše, co bude Snape muset udělat, bude odpovědět ano nebo ne na otázky týkající se jeho vlastního příběhu.
Dveře se otevřely a Snape krátce pokývl. „Grangerová.“
Hermiona postřehla, že byl oblečený lépe než při jejich předchozím setkání. Zmizely špinavé tenisky a bílá košile plná skvrn, měl jen tmavé tričko a kalhoty. Nicméně vlasy byly stále stejně podivné. Zdvořile se usmála. „Děkuji, že jste mě přijal, pane Snape.“
Na chvíli jako by bojoval s nutkáním říct Dobrá, viděli jsme se, tak můžete jít. Místo toho jí pokynul do malého obývacího pokoje, kde Hermiona usedla na stejné místo na pohovce jako minule.
„Obávám se, že má asistentka tu dnes není,“ oznámil, když se posadil do vysokého křesla proti ní. „Chcete-li pít čaj, obávám se, že si ho musíte připravit sama.“
„Děkuji, nemám zájem o žádný čaj,“ přešla to Hermiona. Druhá část jejího plánu se týkala Snapeovy oblíbené zbraně. Sarkasmus fungoval pouze v případě, že mu oběť věnovala pozornost, a proto se rozhodla ignorovat cokoli, co jen trošičku zavánělo výsměchem.
„Máte otázky, Grangerová?“
„Ano.“ Vytáhla z kabelky mudlovské psací pero a uhladila prázdný pergamen.
„Svůj názor jsem nezměnil,“ připomněl jí chladně. „Nebudu diskutovat o své roli ve válce.“
„Ano, chápu. Ráda bych, abyste mluvil o Voldemortovi.“
„O Voldemortovi?“ opakoval obezřetně.
„Ano. Za prvé, -“
„Za prvé mějte na paměti, že jsem nebyl důvěrníkem, pravou rukou ani nejlepším přítelem Pána zla,“ procedil skrz zuby. „Neříkejte mi, že jste jednou z těch, kdo předpokládají, že jsem byl zasvěcen do jeho nejhlubších myšlenek.“
Zkoušel ji nachytat, ale nedala se. „Podle vašeho názoru, proč Voldemort neviděl své vlastní slabiny?“
Přimhouřil oči a pátral v jejím obličeji – zřejmě hledal, jak ho chce napálit, pomyslela si. Když žádnou lest nenalezl, promluvil.
„To je směšně jednoduchá otázka, Grangerová. Ten muž věřil, že je neporazitelný. Jestliže jste všemocná, jste neporazitelná. Pokud jste neporazitelná, nemáte žádné nedostatky. Jeho víra v sebe sama byla jeho největší slabostí; neviděl, že má slabiny.“
Nastalo ticho, Hermiona si zapisovala poznámky na pergamen. Snapeovy oči sledovaly její pohyby.
„Proč používáte mudlovské pero?“ ptal se.
„Protože jsem nechtěla riskovat, že rozliju inkoust po celém vašem obývacím pokoji,“ řekla, aniž vzhlédla. „Byl Voldemort největším světovým nitrozpytcem?“
„Nemohu říci, zda největším. Co si nicméně nedokázal uvědomit, bylo to, že vždycky existuje někdo, kdo je v nitrobraně silnější."
Hermiona vzhlédla. „Byl jste schopen si proti němu ochránit nitro?"
„Další směšná otázka. Kdybych toho nebyl schopen, nebyl bych tu,“ založil si paže na hrudi a pohrdavě na ni shlížel.
„Dobrý postřeh.“ Psala dál. „Věřil Voldemort někomu?“
„Ne. Důvěra není slovo, které by chápal.“
„Nevěřil ani Lestrangeovým?“ ptala se zamyšleně. „Měla jsem dojem, že na svůj vnitřní kruh spoléhal.“ Nedokázala dodat, že podle jejího názoru byl Snape jeho součástí.
„Ano, Voldemort měl vnitřní kruh. Ale nevěřil nikomu.“
„Nemohl kontrolovat všechny,“ odvážila se, „a proto nemohl věřit nikomu.“
„Samozřejmě. Vládl svým stoupencům zastrašováním, ale skutečně chápal, že hrozby bolesti a mučení fungují pouze do určitého bodu. Když tyto metody selhaly, pak dotyčné následovníky odstranil trvale.“
„Ale jak můžete být součástí společenství, když vaši následovníci žijí v neustálém strachu, že budou odstraněni? Neměl by se váš počet neustále snižovat?“ předpokládala Hermiona.
Snape na ni zíral. „Pán zla byl brilantní muž. Avšak i při tomto tvrzení lze předpokládat, že neoplýval přebytkem zdravého rozumu.“
„Copak všichni v jeho řadách věřili, že má v úmyslu vytvořit lepší kouzelnickou společnost?“
„Někteří ano. Většina mu sloužila proto, aby získala buď jmění, nebo moc – každý sám pro sebe. To z nich stěží dělalo soudržnou skupinu.“
„To mu tedy museli obrovsky podlézat pokaždé, když si všechny svolal,“ uvažovala.
„Byly i horší způsoby, jak se projevit, ale řekněme, že tyto ukázky byly poněkud nechutné,“ připustil Severus s pokrčením ramen.
Hermiona se zamyšleně poklepala perem po bradě, pak psala dál.
„Souvisel Voldemortův plán, jak se zbavit Albuse Brumbála, s jeho touhou zabít Harryho?“ zeptala se nakonec. „Nebo se chtěl jenom zbavit tohoto mocného kouzelníka?“
Snape na ni dlouho zíral. Teď by mohl být nedůvěřivý kvůli jejím motivům, pomyslela si. Pravděpodobně uvažoval, kdy dojde na zakázané téma Brumbálovy vraždy.
„Voldemort a Brumbál měli velice dlouhou společnou minulost,“ odpověděl a pečlivě volil slova. „To jistě víte.“
„Ano.“
„Zabití Brumbála bylo stejně tak osobní mstou, jako jasnou cestou k eliminaci Pottera.“
„Proč se Voldemort domníval, že Draco Malfoy dokáže zabít Brumbála, když on sám to na ministerstvu nedokázal?“
Další upřený pohled. Hermiona trpělivě čekala.
„Už jsem vám říkal, že Voldemort zpravidla postrádal zdravý rozum,“ odpověděl. „Přidělení tohoto úkolu Dracovi byl způsob, jak přivést chlapce do jeho řad, nemluvě o tom, že ovládnutím Draca ovládl Pán zla i Narcisu.“
„Ale opravdu si myslel, že Draco uspěje?“
Severus si odfrkl. „Ne zcela. Bylo to jen cvičení, způsob, jak vyzkoušet jeho odhodlání – a zároveň pomsta Luciusovi za jeho neschopnost získat proroctví.“
Hermiona smutně potřásla hlavou. „A pak Dracova matka přišla za vámi -“
„ – složili jsme Nezrušitelný slib, a zbytek je historie? To chcete slyšet?“ zeptal se Snape ledově. „Řekl jsem vám, Grangerová, že o své účasti v tomto nebudu diskutovat!“
„To chápu. Nemám v úmyslu ptát se vás na slib,“ snažila se hovořit konejšivě, ale v nitru se vztekala sama na sebe, že se nechala zanést příliš blízko k hranicím přijatelného. „Můžeme mluvit o něčem jiném?“
„Například?“ zeptal se Snape.
Hledala bezpečné téma, když v tom se nahlas ozval její žaludek – náhle a nezaměnitelně zaškrundal. Hermiona temně zrudla. „Promiňte,“ vyhrkla. „Ještě jsem nevečeřela, a -“
„Řekněte mi, Grangerová,“ protáhl, „to u vás má přítomnost vždycky vyvolá násilné reakce žaludku a střev?“
„Samozřejmě že ne. Já -“
„Budeme tedy pokračovat v našem rozhovoru, nebo vás mám nakrmit pět let starými sušenkami z plechovky?“
Hermiona cítila, jak ještě víc rudne. Najednou zase byla patnáctiletá dívka, zastrašovaná a ponižovaná mužem, kterého nikdo neměl rád.
„Pane Snape,“ řekla chladně, „užíval jste si při výuce ještě něco jiného než možnosti být úmyslně krutý vůči svým studentům?“
„Ano,“ vyštěkl. „Těšily mě letní prázdniny a příležitost setkat se občas s myslí jako je ta vaše. Všechno ostatní byla odporná práce!“
Ústa se jí otevřela a ona se marně snažila najít souvislou odpověď. Severus Snape jí právě jaksi nepřímo složil poklonu.
„Chtěl byste jít na večeři?“ vyhrkla.
„Cože?“ Teď vypadal vyděšeně Snape.
„Ptala jsem se, jestli byste se chtěl jít někam najíst?“ opakovala mdle. Vůbec netušila, proč tuhle nabídku vůbec vyslovila. Jediné, nač dokázala myslet, bylo, že má hlad. A také by Snape možná mohl být sdílnější, když by vedli rozhovor na neutrální půdě.
Zíral na ni, jako by právě spadla z jiné planety. Hermiona tipovala, že se snaží odhadnout, jestli není nepříčetná, a neměla mu to za zlé. Sama o tom nebyla tak úplně přesvědčená.
„Výborně,“ řekl konečně. „Platíte vy. Pokud si myslíte, že na vás budu plýtvat penězi, jste na velkém omylu.“
Hermiona se zvedla a uložila pergameny do kabelky. Slova Co jsem to udělala? jí neustále zněla v hlavě. „Kam půjdeme?“ zeptala se ho, zatímco se snažila své věci zvládnout a udržet pohromadě.
„Tady za rohem je hospoda. Vaří slušně.“ Snape už vstal a mířil ke dveřím. „Tak co? Jdete?“
xxx
Soudě podle množství hostů, byl Kostkovaný poník vyhledávaným místem. Hospoda byla spoře osvětlená, přeplněná a určená pro dělnickou třídu. Nepředstírala, ve snaze získat náročnější klientelu, že je něco víc, než byla. Hermionu také velmi překvapilo, že byla mudlovská. Zeptala se ho na to, když se tlačili k pultu.
„Poblíž není žádná kouzelnická hospoda,“ řekl s pokrčením ramen. „Je cenově dostupná a jak už jsem říkal, jídlo mají dost slušné.“
„Samozřejmě,“ přikývla a byla si nepříjemně vědoma toho, že svalnatý muž, popíjející pivo u vedlejšího stolu, ji sleduje s dychtivým zájmem.
„Čekala jste něco jiného? Jedno z míst, které vychází vstříc turistům, hledajícím ‚pravou Británii‘?“
„Ne. Nebuďte směš -“ polkla zbytek slova. Už to tu bylo zas. To měla vždycky ve zvyku nazývat lidi ‚směšnými‘? „Když říkáte, že jídlo je v pořádku, je to pro mě dost dobré místo.“
Objednali si a čelili problému, o čem se bavit, než jim donesou jídlo. Pokud se Snape cítí nepohodlně, nedává to najevo, pomyslela si. Stejně to nebyl jeho nápad...
„Takže,“ řekl Snape s lhostejným výrazem, „co vaše přítelkyně?“
„Moje přítelkyně?“ zírala na něj tupě.
„Vaše přítelkyně na ministerstvu. Ta, co jí odepřeli povýšení, protože bojovala ve válce.“
On to věděl. Hermiona mu to četla v očích. Už podruhé za poslední půlhodinu jí tváře krvavě zrudly. Otevřela ústa, aby promluvila, ale selhal jí hlas.
„No vážně, Grangerová,“ pokračoval dál, „opravdu jste čekala, že uvěřím tak hloupé historce? ‚Mám přítelkyni z války, která by mohla udělat kariéru, ale ministerstvo ji odmítá podpořit...‘ Přiznejte se, že jste chtěla moji pomoc a myslela jste, že takto ovlivníte mé rozhodnutí.“
Byla v pokušení to obvinění popřít, ale staré krédo nikdy nelhat žádnému učiteli – ani bývalému – opět zapůsobilo. „Uděláte to?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Ale ano. Jsem si jistý, že ta vaše knížečka mi nesmírně zjednoduší život. Nejctihodnější lektvaristická společnost bude každodenně tábořit na mém prahu a prosit mě, abych se k nim vrátil. Jsem rád, že vaše lstivost nebyla takhle chabá během války, jinak bychom my všichni Voldemortovi servírovali čaj poté, co bychom mu nalakovali nehty na nohou.“
Zírala na něj. Proslulý sarkasmus Severuse Snapea, i když namířený proti ní, jí náhle připadal absurdně legrační, a zjistila, že se otřásá nepotlačitelným smíchem. Napětí, které cítila od chvíle, kdy se před dvěma týdny přiblížila ke Snapeovi, se rozplynulo. „Tak to jsem světu udělala velkou službu,“ vydechla a utřela si slzu z koutku oka. „Nedokážu si představit nic horšího, než malovat Voldemortovi nehty na nohou!“
Severus si povzdechl a nevěřícně potřásl hlavou, koutky úst zkřivené náznakem úsměvu.
„Grangerová, vy jste -“
„- velmi lituji, že jsem vám lhala, opravdu,“ vypravila ze sebe. „Jen jsem myslela, že byste mohl začít vážně uvažovat, jak mi pomoci, když uvidíte výhody, které by vám to mohlo přinést.“
Snape mlčel, zatímco potlačovala poslední záchvěvy smíchu. „Hlavním důvodem mého váhání,“ řekl nakonec, „je obava, že byste s jakýmkoli odhalením, jež bych vám svěřil, ihned běžela za panem Potterem. Nemám v úmyslu vám poskytnout něco, čemu byste se týden smáli.“
Hermiona vykulila oči. „To bych nikdy neudělala.“
Snapeův pohled jí dal jasně najevo, že si myslí něco jiného. „Jak jste daleko se svou knihou?“
„Myslím, že ještě měsíc nebo dva by měly stačit. Už jsem poslala dotazy čtyřem kouzelnickým nakladatelstvím.“
„A pokud vaši knihu vydají, myslíte si, že zviklá mínění veřejnosti? Že veřejnost více ocení naše úsilí během války? Jsme již samozřejmostí, Grangerová. Měli jsme svou chvíli hrdinství, ale teď už je pryč.“
„Proč to tak musí být?“ naléhala. „Ano, naše chvíle hrdinství je ta tam, ale proč má být ignorována?“
Snape pokrčil rameny. „Mudlové své války glorifikují,“ řek tiše. „Vztyčují sochy, vyhlašují svátky, zbožňují své hrdiny. Kouzelnický svět slaví jeden den, pak se vrátí do práce jako obvykle.“
„Ale Harryho zbožňovali,“ namítla. „Byl ‚Chlapec, který přežil‘.“
„A teď je ‚Chlapec, který porazil Voldemorta‘? Jeho okamžik slávy je taky pryč. Je úředníkem v těžkopádné byrokracii, stejně jako vy.“
„A vy jste geniální kouzelník, který by měl dělat lepší věci než vyrábět základní lektvary pro žertovné dárky. Měl byste připravovat nejsložitější lektvary pro svatého Munga. Nebo dělat výzkum a publikovat v lektvaristických magazínech.“
Zašla příliš daleko. Věděla to ihned, jakmile spatřila, jak se výraz v Snapeových očích mění na led.
Severusova tvář se poskládala do důvěrně známého zamračení. „Gratuluji, paní Hermiono Grangerová – Weasleyová. Zařadila jste mě mezi své případy, že? Obávám se, že tenhle je prakticky beznadějný. Vždy budu známý jako ‚Muž, který zabil Albuse Brumbála‘. A zde máte něco exkluzivního do vaší knihy: jeho zabití byl absolutně nejhorší okamžik mého života, a to v životě plném nejhorších okamžiků už něco znamená.“
Poznámka autorky: Vždycky si vzpomenu až v polovině příběhu, že mám napsat prohlášení: Ne, postavy nejsou moje. Kdyby byly, nenakupovala bych v sobotu ráno v garážových výprodejích. Počkat... ano, dělala bych to. Miluji vzrušení z lovu.