Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Skromná nabídka

Severus zaslechl alarm a urychleně vystřelil ze své kanceláře. Ve společenské místnosti byli cizinci. Cizinci, které neprolustroval, se kterými se nesetkal, které neschválil.

Bezpečnostní protokol naplánoval on sám. Trval na prověření každého nového ‚dobrovolníka‘, kterého Glastonburyová poslala sem dolů poté, co byl krátce po svém nástupu svědkem toho, jak vzlykající, zuřivý, dospělý muž kope do břicha malou holčičku, jak ji trestá za to, že je dcerou Evana Rosiera, jak křičí: „Moje sestra! Moje sestra je mrtvá kvůli tvému otci!“

Granzela Glastonburyová. Zatracená Dolores Umbridgeová by na ni byla pyšná.

Přestože byl (neslavně) proslulý hrubým zacházením a slovním týráním studentů, nikdy, opravdu nikdy nezvedl ruku proti děcku. A nikdy nezvedne. Nikdy. Věděl moc dobře, jaké je to být bezmocným dítětem, ponechaným napospas milosrdenství dospělého muže, který může udělat cokoliv. Za jeho dozoru se nic takového nestane.

Se všemi příchozími se vždy setká a promluví s nimi, prodiskutuje jejich zázemí a zkušenosti během války. Jeho pravým záměrem však bylo při této příležitosti použít nitrozpyt, aby zjistil skutečné pocity a motivace každého návštěvníka. Pokud by došel k závěru, že dotyčný nevede krevní mstu proti jeho svěřencům, chystal se mu vymazat vzpomínky na rozhovor a poslat do společenské místnosti. Pokud objevil, že osoba představuje nebezpečí, odvedl ji ven a vymazal vzpomínky tam. Tak jako tak si nepřál, aby někdo věděl, že tam Severus pracuje. To bylo to poslední, co by chtěl.

Tento nový protokol fungoval jen několik měsíců a Severus by si nejraději nafackoval, že jeho slabinu neodhalil dřív. Děti nikdy nic neřekly. Dělal si starosti, že si možná začaly myslet, že si toto zacházení zaslouží a on o tom nechce ani slyšet.

Nezasloužily si to. Dostane jim to z hlav, i kdyby u toho měl duši vypustit.

A teď dvě nevítané osoby vstoupily do společenské místnosti a spustily alarm. Děti zpanikařily a daly dlaň na zelenou cihlu ve zdi, která spustila druhotný alarm. Okamžitě odspěchal chodbou, aby odhalil narušitele, ty, kteří ohrožovali děti.

Potter. Zatracený Harry Potter. A ta vševědka Grangerová. Utěšovala jej pouze skutečnost, že se k nim nepřipojil Weasley. Dva mohl zvládnout. Ze všech tří by jej jedině ranila mrtvice.

Vidět ty dva bylo… nervy drásající. Hlavně Pottera. Obzvlášť jeho, protože když naposledy opravdu a skutečně Pottera viděl, ležel na podlaze loděnice. Brečel (sakra brečel!) před ním. Dal mu vzpomínky na nejdůvěrnější tajemství. (Nebo většinu.) Věřil, že umře. Věděl, že Potter pak za ním přišel do nemocnice. Kvůli vině, bez pochyb, a pravděpodobně si přál promluvit si. Promluvit si o ní. Potter se ho párkrát pokusil kontaktovat, ale on pokaždé, pokaždé odmítl. Když jej teď tady viděl, osobně, bez varování (zatraceně bez varování! Zabije Glastonburyovou) s dětmi vyděšenými na smrt… okamžitě by Pottera uřknul, nebýt skutečnosti, že by to mohlo skončit vyhazovem ze sirotčince.

Ne, pomoc dětem byla důležitější než uřknutí Pottera. Ačkoli jen nepatrně.

Grangerová… samozřejmě, ta nemůže chybět v závěsu za Potterem, aby mu pomohla s jakýmkoliv absurdním plánem, se kterým přišel. Protože to vždycky dělávala. Nezestárla ani o den a stála zde ve vší své naivní a idealistické slávě. Asi bylo dobré, že ne každého válka zcela zničila.

Teď seděli před ním a on s potěšením zjistil, že je stále dokáže zastrašit. Mohli být dospělí a váleční hrdinové tak jako on, ale v jeho očích byli stále těmi otravnými dětmi, které nedodržovaly pravidla.

„Porušili jste moje zabezpečení, zírali na válečné sirotky a k smrti jste je vyděsili. Řekněte mi nyní, proč bych vás neměl uřknout, seslat na vás Obliviate a pak vás okamžitě hodit na kraj chodníku.“

Promluvila Grangerová. Samozřejmě. „Jsem tady kvůli auditu sirotčince -“

„To jste říkala,“ přerušil ji Severus.

„A když jsem tady byla včera, šokovalo mě, co jsem viděla,“ pokračovala, jako by vůbec nepromluvil. Takové chování jej vždycky čertilo. „V jak bezútěšné péči jsou děti, váleční sirotci… zděsilo mě to. Všechno jsem řekla Harrymu a on souhlasil, že bychom s tím mohli něco udělat.“

„Vidím, že jste ze svého ušlechtilého zachráncovského komplexu nevyrostl, Pottere. Je potěšitelné ujistit se, jak málo se změnilo za ty poslední roky.“

Potter protočil očima. „Říkejte si tomu, jak chcete, Severusi. Jsem tady, protože je to správná věc.“

Severusovy oči se rozšířily a pak přivřely, když Potter použil jeho křestní jméno. Potter si toho patrně všiml, protože dodal: „Už nejste můj profesor, jsme tady všichni dospělí a po tom, čím jsme si všichni prošli, bychom měli mít mezi sebou neformální vztahy.“

„My jsme spolu neprošli ničím, Pottere,“ odpověděl Severus a položil důraz na Potterovo příjmení. Doufal, že Potter nevytáhne ty vzpomínky, které mu dal ve chvíli, kdy si myslel, že umírá. Ony vzpomínky, které ó-tak-zdvořilý Potter umístil v Gringottově bance v trezoru spolu s poznámkou pro Severuse, že může počítat s jeho diskrétností a že pokud chce vzpomínky zpět, stačí jen poslat sovu do banky a oni flakonek se vzpomínkami (se všemi, jak sliboval) přemístí do jeho vlastního trezoru. A pozval jej na čaj kdykoliv bude chtít. Na čaj. S Potterem. Nepřichází v úvahu.

„Nesouhlasím, Severusi,“ odpověděl Potter významně. A odmlčel se. Ani Potter nebyl natolik pitomý, aby to vytahoval. Díky Merlinovi.

„Nejsme tady, abychom se dohadovali,“ zasáhla Grangerová diplomaticky. Na to si Severus jen odfrkl. „A nechtěli jsme ty děti vyděsit. Nebyli jsme informováni o nějakém protokolu nebo něčem podobném, a netušili jsme, že je tak vyděsíme. Včera jsem je přes okno viděla jen minutku, když jedly, a neuvědomila jsem si, že je náš příchod tolik vystraší. Byla to má chyba a za to se omlouvám. Věřte mi, když říkám, že tady táhneme za jeden provaz.“

„Zlaté trio na straně ratolestí Smrtijedů? To teda určitě,“ zamumlal Severus.

„Dva váleční sirotci, kteří jsou na straně dalších válečných sirotků,“ odsekl Potter. „Kteří vědí, že život je docela těžký, když ztratíte rodiče, obzvláště takto. Nám jen nebylo vnuceno postavení vězně. Jsme na jejich straně bez ohledu na to, kým byli jejich rodiče.“

Severus se rozhodl reagovat jen na tu část Potterova prohlášení, kterou nepovažoval za pravdu. „Vy, Grangerová? Měl jsem za to, že vaši rodiče se šťastně skrývají v Austrálii.“ Po válce četl obsáhlý rozhovor, který ti tři poskytli Jinotaji. Každý jej četl.

Grangerová přikývla. „Jsou. A nejsou si vědomí toho, že mají dceru. Není to všeobecně známé, ale vymazala jsem jim všechny vzpomínky na mě a život v Anglii. Všechno. Vytvořila jsem jim nová jména a identity a vzpomínky a kvůli jejich bezpečí jsem je poslala do Austrálie. Pak…“ hlas se jí roztřásl. Jestli se mu Grangerová zhroutí v kanceláři, dostane z toho psotník. Naštěstí pro ni se jí hlas ustálil. „Pak jsem se pokusila vzpomínky jim vrátit. Ale nedokážu z nich to kouzlo sejmout. Selhala jsem. Jsem prakticky sirotek. Nemám rodinu, se kterou bych si promluvila, žádný příbuzný mi nezůstal. Mí rodiče jsou teď Wendell a Monica Wilkinsovi, ne Wendell a Monica Grangerovi. Já jsem poslední z rodiny. Takže ano, kvůli válce jsem osiřela. Z nutnosti.“

Pohledem jej vyzývala. Vyzývala jej, aby řekl, že neví, jaké to je. Kdykoliv jindy by Severus po takovéto výzvě skočil, ale dnes se rozhodl, že bude pravděpodobně lepší nechat to být.

„Takže s jakým plánem šitým horkou jehlou jste přišli? Doufám, že jste si během posledních let tuto dovednost vytříbili.“ Věnoval jim uštěpačný pohled a jim se rozšířily oči. Zjevně je ani nenapadlo, že je jen s tak malým odporem vybídne, aby mu sdělili svoji nabídku.

ooOOoo

Opravdu nečekali, že se bude jen tak málo vzpouzet, než je vyzve, aby mu svoji nabídku předložili. Pokud se jeho týkalo, šlo o… zatím bezvýznamné gesto.

Harry a Hermiona se na sebe podívali a mlčky souhlasili, že asi bude lepší, když vše osvětlí Hermiona. Už to, že Snape Harryho neuřkl v okamžiku, kdy na něj pohlédl, byl malý zázrak. Hermiona si odkašlala a začala.

„Z toho mála, co jsem viděla, ty děti zoufale potřebují služby. Skutečné služby. Vypadá to, že zde nepřetržitě fungujete jen vy a slečna Glastonburyová, a ta se podle mě této části sirotčince vyhýbá, jak jen může. Takže jste zde v podstatě jen vy.“

„A vy bez pochyby věříte, že to je, v podstatě, hrubé zacházení s dětmi,“ pravil Snape obranně.

„Ne. Ne. To jsem nechtěla říct.“ Opravdu se nezměnil. „Myslím si, že co děláte, je obdivuhodné. Je to nutná, ale nevděčná práce. Je to však neuskutečnitelný úkol jen pro jednoho. I když děláte vše, co je ve vašich silách – a já věřím, že opravdu vše, co je ve vašich silách, děláte. Ale potřebujete pomoc. Potřebujete tady stálého poradce, opravdového, který je dobře vyškolený v léčbě válečných traumat. Potřebujete stálé léčitele, kteří rozumí duševním i fyzickým problémům, které tyto děti mají, a kteří je budou znovu a znovu prohlížet a věrně hodnotit jejich vývoj. Nahlédla jsem s Harrym do jejich lékařských záznamů -“

„To vám nemělo být dovoleno!“ Ze Snapeova hlasu odkapával jed a oči mu plály. „Jsou důvěrné.“

„Jako auditorka ministerstva k nim mám přístup, stejně tak i Harry. Nebojte se, nic z toho nikomu neprozradím. Ale všimla jsem si, že mnoho z dětí má prudké výbuchy magie, zranění ze sebepoškození, duševní problémy. Nejsou schopny se učit. Mudlové by to nazvali posttraumatickou stresovou poruchou. Jsou podvyživené, mnoho z nich. Zlomeniny. Podlitiny. A můžu pokračovat dál. Jsem si jistá, že to není nic, o čem byste nevěděl. A také zvažte jejich socializaci. Tyto děti jsou vyděšené, vyděšené z kohokoliv neznámého. A mám odůvodněné podezření, že všechny trpěly fyzickým týráním. Bezpochyby některými z ‚dobrovolníků‘ slečny Glastonburyové, která je jistě nekontrolovala tak, jak prohlašuje.“ Zvedla obočí na Snapea, který strnule přikývl.

„To jsem si myslela,“ pokračovala. „Slečna Glastonburyová není prvním člověkem, který lže auditorovi, a nebude ani posledním. Podívejte se na všechny ty problémy, Severusi.“ Při použití svého křestního jména sebou opět trhl, ale ona to ignorovala. „Prostě nijak nemůžete vyřešit všechny tyto problémy sám. Staráte se o jejich vzdělání, duševní, sociální a zdravotní potřeby už pět let. Musíte být vyčerpaný. A upřímně, jen vy jim nestačíte.“

„Jsem vše, co mají,“ pravil chladně.

„Hermiona vás nekritizuje, za daných podmínek si vedete skvěle,“ zasáhl Harry, aby udržel mír. Věděl, co nastane, když se Snape cítí uražen, a nepřál si oživit tento zážitek. „Ale myslíme si, že můžeme pomoct. Co potřebujete, jsou zdroje. A finance. A lepší vedení tohoto sirotčince. Myslíme si, že vám s tím můžeme pomoci.“

„Jediné, co teď můžu fakticky udělat, je napsat zprávu, kterou nikdo nebude číst,“ navázala Hermiona. „To nikomu nepomůže. Ale Harry… čehokoliv se dotkne, promění se ve zlato. Po válce se sirotčinci peníze jen hrnuly, ale to už dávno skončilo, protože si všichni mysleli, že děti vyrostly nebo našly domov. Teď už existuje jen fond na bradavické školné, je to tak?“ Snape přikývl. „Víme dobře, že ty děti mají větší potřeby než jen to. Tak nás napadlo, kdyby Harry přitáhl k sirotčinci pozornost, poukázal na to, že zde stále žijí děti, celoročně, mohl by z lidí snadno vytáhnout peníze.“

„To se nestane, pokud lidé zjistí, kým sirotci jsou,“ opáčil Snape.

„To je i náš názor, proto se zaměříme na samotný sirotčinec. Harry, jelikož sám je sirotek, je na to perfektní lákadlo. Budeme jen mlčet o tom, kdo tady je. Myslím tím – nelíbí se nám to, ale pro děti je lepší, když se ostatní nedozví, kým jsou.“

„A také mám vliv na hodně z těch nahoře na ministerstvu,“ převzal nit hovoru Harry. „Nic neslibuju, ale můžu promluvit s Kingsleym a uvidím, co dokážeme s vedením tady v sirotčinci. Vlastně bych vás rád na to místo doporučil, protože Kingsley se pravděpodobně začne o celou věc zajímat, hlavně až zjistí, co se tu skutečně děje. Máme podezření, že od slečny Glastonburyové jen dostává zprávy a nijak je nezkoumá kvůli všem dalším problémům, kterým ministerstvo čelí. Nemyslíme si, že by záměrně ignoroval, nebo schvaloval, co se tady děje, ale má hodně dalších záležitostí – soudy se Smrtijedy, přerozdělení majetků, sociální a lékařská podpora pozůstalých, přestavba Bradavic – tuto zdejší záležitost deleguje víc, než by měl.

V každém případě,“ pokračoval, „myslím, že když s ním promluvíme, mohli bychom tu zařídit nové vedení. Možná. Nechci slibovat něco, co nedokážu splnit. A jestli nemáte zájem, rád bych od vás slyšel nějaké doporučení nebo jmenování. Pokud souhlasíte,“ dodal rychle.

Snape se opřel na židli, překřížil ruce a dlouhou dobu si je měřil.

ooOOoo

Sirotčinec zoufale potřeboval lidi a peníze pro stálé obyvatele. Potřebovali nepřetržité poradce. Potřebovali nepřetržité léčitele. Potřebovali lepší zdroje. A Severus by to nepřiznal ani sám sobě, ale… potřeboval pomoc.

Tato práce byla víc na plný úvazek, než být ředitelem koleje v Bradavicích, což ztělesňovalo celodenní zaměstnání. Ředitel koleje měl v průměru dvanáctihodinové směny. Zde pracoval osmnáct až dvacet hodin denně. Ne že by ho to nějak vyčerpávalo – nikdy toho moc nenaspal a celá desetiletí fungoval i s méně než pětihodinovým spánkem. Ale skličovalo ho, co nestihl udělat za dvacet hodin denně. Pokaždé jej jako závaží tížilo, když si některý z jeho současných či bývalých chráněnců pořezal zápěstí nebo odstoupil z Bradavic nebo skončil ve vězení za více či méně závažné činy. Bral to jako osobní selhání. Každé jedno dítě, které to nezvládlo, ztělesňovalo jeho chybu. Protože se měl víc snažit.

Protože jim zabil rodiče. Ať už přímo nebo nepřímo, zabil je.

Tito dva… seděli si tu před ním. Všechno jim přišlo tak jednoduché. Byli si tak jistí svými schopnostmi. Tak sebejistí ohledně svého vlivu. Zněli, jako by do dvou týdnů sehnali celodenní personál, lepší vybavení a dostatek peněz na zaplacení toho všeho.

Jak pošetilí ti dva byli. Ještě pořád.

Vtom opět promluvila Grangerová. „Asi o tom mluvíme jako o jednoduché záležitosti. Nechci ten problém bagatelizovat a znít, jako bychom ho dokázali vyřešit jen lusknutím prstů. A víme, že i kdybychom oproti očekávání dosáhli jen poloviny z toho, čeká nás náročná bitva, protože proti nám stojí roky traumatu a zanedbávání kouzelnickým světem. To si uvědomujeme moc dobře.“

Severusovi padla brada, ačkoli jen nepatrně a ihned ji vrátil na místo. Dobře, takže ti dva měli víc pochopení a uvědomění než v mládí. Vyrostli v celkem normální dospělé. To jim musí přiznat.

„Rozhodně,“ navázal Potter s úsměvem a promnul si ruce, „je nám jasné, že je toho hodně k zamyšlení a vy asi na to budete chtít nějaký čas. Jen nám dejte vědět, jak a kdy se rozhodnete, rádi bychom vás měli na palubě, ale chápeme, že si chcete udržet anonymitu. Tvrdě pro sirotčinec pracujete a nečekáme, že se toho vzdáte v náš prospěch. Ale určitě vás seznámíme se vším, co děláme, a jestli můžete -“

„Počkejte chvilku,“ Severus se napřímil na židli a naklonil nad stůl. Mluvil pomalu a s rozmyslem. „Vy se do toho chcete pustit tak jako tak? Nejsem člověk, který věci nechápe, ale pro vaše dobro doufám, že jsem vaše úmysly pochopil špatně.“

„No…“ řekla Grangerová.

„Tak to není…“ zamumlal Potter.

„Zjevně nechápete, jak toto místo funguje, Pottere, Grangerová. Přál bych si, abych mohl říct, že mě překvapuje nedostatek vaší pečlivosti, ale nepřekvapuje mě váš naprostý nedostatek porozumění situace a vaše naivní přesvědčení, že stačí, když se vrhnete vpřed a zachráníte svět. Albusi Brumbálovi mohlo přijít pohodlné zanechat životy druhých ve vašich rukou, ale ujišťuji vás, že mně ne.

Tady jsou skutečné děti se skutečnými problémy – problémy, kterým vy dva ani nemůžete začít rozumět. Zaházet tento problém penězi jej nevyřeší. Pomůže, pomůže hodně, ale dá mi to jen pár prostředků, abych mohl začít tyto problémy řešit. Problémy, kterým děti čelí teď, nezmizí s jejich odchodem. A jen málo lidí má schopnosti jim s tím pomoci a to jsou navíc ti, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. To-se-nezmění. Ne přes noc, ani s obřím šekem od ministerstva a určitě ne pod leskem Zlatého tria. Stejně jste se podepsali jen dva. Zjevně ve vašich řadách panují neshody.

Aby to fungovalo, potřebujete jejich důvěru. A můžu vám říct rovnou, že tu nikdy nezískáte. Mně věří jen z tohoto důvodu,“ sáhl po rukávu košile, aby jej odhrnul a odhalil Znamení zla. Teď už vybledlo do stříbřitě bílých jizev. „Všichni si pamatují, že rodiče měli toto znamení, které jim říká, že jsem na jejich straně. Nerozumí ani si nepamatují jeho plný význam. Jen vědí, že dospělí, kterým věřili, toto znamení nesli. A proto já musím být jedním z nich. Jestliže nejste ochotní přijmout toto znamení, nemyslím, že vám děti kdy uvěří. A pokud vám neuvěří, nemůžete jim pomoci.

A nakonec,“ pokračoval Severus svým nejlepším profesorským hlasem, „nechápete, že mezi nimi a kouzelnickým světem stojím jen já. Kdybych tu nebyl, netrhly by se dveře s ‚dobrovolníky‘, které by Glastonburyová vodila. Víte, jak je získává? Přivádí lidi, kteří byli odsouzeni k veřejně prospěšným pracím, to bezpochyby, ale také dává ‚volňásky‘ těm se záští ke Smrtijedům a těm, kteří se chtějí pomstít na dětech. Ano, byly předmětem týrání. Fyzického týrání. Velkého. Ta ženská, která vede tuto instituci, pase tyto děti jako boxovací pytle nebo i hůř. Děti. Malé děti. Bude potřeba času, velkého množství času.

Mnoho z nich za těch pět let propadlo zločinu nebo drogám nebo i hůř. Další prostě zmizeli. A vy dva si sem nakráčíte se svojí zlatou reputací a vlivem a věříte, že to jen tak, lusknutím prstů změníte. Myslíte si, že to můžete udělat, ať už se zúčastním nebo ne, ať už to dovolím nebo ne. Ale můj souhlas potřebujete. Bez mého svolení se nedostanete k této budově ani na vzdálenost třiceti metrů. Je mi jedno, kolik lidí na světě vás uctívá jako vtělení božstva, já určitě ne. Znám vaše nedostatky a chyby a dvě z největších na mě přímo volají – neschopnost plánování a pošetilý názor, že jen pouhá vaše přítomnost zachrání svět.

Jsem v pokušení na vás dva seslat Obliviate, ale jelikož jsem dnes velkorysý, nechám vás jít a opustit svoji směšnou představu. Běžte domů a poplácejte se po zádech, že jste se rozhodli pracovat pro větší dobro a že se neodmítáte zabývat celou populací dětí jen kvůli jejich rodičům. Toho se můžete držet a říct si, že jste dobří lidé. Ale ten plán nerozběhnete se mnou a určitě jej nerozběhnete beze mne.“

Upřel na ně své chladné, tvrdé oči bez emocí a promluvil velmi pomalu a rozezleně tónem, který používal, když chtěl studenty rozplakat. „Teď zmizte.“

ooOOoo

„No,“ pravil Harry, jakmile došli ke dveřím sirotčince vedoucím na ulici, „mohlo to jít hůř.“

Hermiona se na něj podívala se zvednutým obočím, jako by říkala: ‚Musíš si ze mě dělat srandu.‘

„Fakt, mohl na nás seslat Obliviate a vyhodit nás na chodník. Všechno jsme mohli zapomenout,“ pokračoval s úsilím přesvědčit sám sebe, že jim jejich bývalý profesor právě nenakopal zadky.

Hermiona vydechla a opřela se o zeď. Nebude si nic nalhávat. Pokusili se a selhali. Neselhávala často, a když ano, poznala to. Na druhou stranu, byla velmi houževnatá. Domácí skřítci ji odmítali roky, než nakonec dokázala protlačit zákon vedoucí k zlepšení jejich podmínek. V prvním ročníku získala Harryho a Rona jako kamarády. Pomohla najít a zničit viteály za nemožných fyzických a emocionálních podmínek.

Snapeova odpověď mohla znít ne… teď. To neznamená, že nemůže změnit jeho názor.

„Dobře. Musíme mu jen dát čas, aby to strávil, a pak se vrátíme,“ prohlásila nakonec.

„Zešílelas?“ zeptal se Harry a zněl spíš jako předválečný Ron. „Ty se k němu chceš vrátit? Máme štěstí, že jsme unikli bez poškozených vzpomínek. Asi jsem spokojený, že jsem odtamtud vyšel s nedotčenými koulemi, abych byl zcela přesný. Když se na mě prvně podíval, byl jsem si jistý, že budu čelit práci s hůlkou.“

„Harry, chceš jim pomoct, nebo ne?“ utnula jeho blábolení Hermiona. „Nebude to snadné, ale zase – co nás kdy potkalo snadného? Vidíme potřebu, máme schopnosti přinejmenším zkusit tu situaci zlepšit a můžeme to udělat. Jen musíme dostat Snapea na svoji stranu.“

„Poslouchalas, co se tam dělo?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Nechce naši pomoc. A má pravdu, bez něj to nezvládneme. Sakra, zapomněl jsem, jak je děsivý. Musí to být mnou a těmi vzpomínkami, že v mých představách převážila Snapeova měkčí stránka a já zapomněl, jak vzteklý dokáže být.“

„Nebyl vzteklý, myslím, že byl jen defenzivní,“ zamyslela se Hermiona. „Popřemýšlej o tom, kolik dalších lidí asi přišlo a nabídlo pomoc s těmi dětmi? Vsadila bych hůlku, že jsme byli první. Šli jsme na to špatně!“ Plácla se do čela. „Pitomci,“ Harry se na ni tázavě díval. „Nechápeš? Je Zmijozel. Ti nedělají pěkné věci pro druhé – žádný nenabídne nic, pokud nečeká něco na oplátku. To je prokletí vidění jejich světa. On opravdu očekává nějaký háček, a když jsme mu nevysvětlili, co to bude, vyhodil nás. Nevěřil nám, když jsme mu nabídli pomoc. Je si jistý, že po něm něco chceme.“

„Neměl by nás už znát líp?“ zeptal se Harry. „Nejsme cizí. Ví, že takové věci bychom my nedělali.“

„O to asi nejde,“ pravila smutně. „Určitě nevěří nikomu a z dobrého důvodu. A cítí zodpovědnost za ty děti, takže je ještě méně důvěřivý.“

Harry přikývl, když pochopil. „Asi máš pravdu. Musíme být méně…“

„Nebelvírští.“

„Přesně. Poučili jsme se. Co bychom měli udělat teď?“

„Jak jsem řekla, dopřejeme mu čas, aby to strávil, týden nebo dva, a pak za ním znovu zajdeme. No, po troše času nemůže být vzteklejší… nebo jo?“