Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 5. V Toulouse
Kanceláře Les Torpilles se nacházely na Rue de Saint Hippolyte v Toulouse. Ačkoli nápis hlásal, že zde sídlí La Ministere des Égoutes, Hermiona věděla, že je to lest na zmatení mudlů. Jakmile přistoupila blíž ke dveřím, tabulka zazářila a změnila se. Místo toho, aby ohlašovala Ministerstvo kanalizací, jasně oznamovala Les Torpilles de Toulouse: Les Vainqueurs du Quidditch (Torpéda z Toulouse: Vítězové famfrpálu). Otevřela dveře a vstoupila.
„Oui?“
Ve srovnání se slunným odpolednem venku bylo v místnosti šero a Hermioniným očím chvíli trvalo, než se přizpůsobily. Zjistila, že stojí tváří v tvář mladé ženě usazené za dlouhým dřevěným stolem. Měla dlouhé, zřetelně obarvené černé vlasy a byla oblečená v jasně růžovém hábitu.
„Bonjour,“ začala Hermiona, usmála se a vztáhla ruku. Růžový hábit na ni pohlédl, jako by jí narostla druhá hlava. Když začalo být zřejmé, že jí dívka nehodlá potřást rukou, rychle ji stáhla. „Je voudrais – hm – voir Monsieur Weasley." („Ráda bych - hm - viděla pana Weasleyho.“)
„Vous avez un rencard, madame?" („Máte domluvenou schůzku, paní?“)
„Pardon?" Hermionina francouzština ze základní školy začala rychle selhávat. Byla v pokušení zeptat se, co je to rencard, ale bylo pravděpodobné, že vysvětlení by ji ještě více ponořilo do hlubin nevědomosti.
„Je suis Madame Hermione Granger-Weasley." (Jsem paní Hermiona Grangerová - Weasleyová.“)
Růžový hábit nejistě zamrkal. Hermiona vstřícně dodala: „Monsieur Weasley est mon mari." („Pan Weasley je můj manžel.“)
„Monsieur Weasley n'est pas ici. Il est au stade de Quidditch." („Pan Weasley tady není, je na famfrpálovém stadionu.“)
„Où est le stade de Quidditch?" („Kde je famfrpálový stadion?“)
Žena si povzdechla, jako by to očekávala. Místo odpovědi prohrábla zásuvky psacího stolu a vytáhla list čistého papíru. Vzala pero a začala kreslit mapu. Půl minuty poté skončila. „Vous etes là," („Vy jste tady,“) řekla a ukázala na znamínko X na mapě. Přesunula pero jinam, a když se zdálo, že je na správném místě, zopakovala: „Monsieur Weasley est au stade de Quidditch." („Pan Weasley je na famfrpálovém stadionu.“)
„Aha.“ Mapa mohla stejně tak být plán kanálů na Marsu, pomyslela si Hermiona. „Jak – chci říct - ?“
Bez obalu, jako by jednala s dítětem, ukázala dívka ke krbu v rohu. „Par chiminette,“ („Krbem,“) pronesla netrpělivě.
„Merci.“ Hermiona přešla ke krbu a vstoupila do něj, upřímně ráda, že se odtamtud dostane pryč. Vzala hrst letaxu, hodila si ho pod nohy a zvolala: „Le stade de Quidditch!"
Nastalo obvyklé točení, rozostřený výhled, cizí krby. Pak se rozzářilo slunce a zasáhla ji vlna letního vedra. Vystoupila z krbu a rozhlédla se po okolí. První, co zaslechla, byl Ronův zcela nevěřícný hlas.
„Hermiono?“
Otočila se a spatřila svého manžela, jak k ní míří, ústa dokořán úžasem.
„Rone!“ vrhla se mu kolem krku a on ji sevřel v medvědím objetí.
„Co tu proboha děláš?“ ptal se zmateně.
„Přijela jsem tě navštívit,“ vysvětlovala. „Fred s Georgem mi řekli, že tvůj tým si vede dobře, a protože jsem o tobě už nějakou dobu neslyšela -“
„Aha, jo, promiň. Víš, že na psaní jsem strašný.“ Odstrčil ji na délku paže od sebe. „Vypadáš skvěle.“
„Děkuji. Ty taky.“ Najednou se začala cítit trapně. Ron byl její manžel, a přesto jí neprojevil víc náklonnosti, než kterémukoli jinému členu své rodiny.
„Takže – jak dlouho se zdržíš?“ chtěl vědět.
„Nevím. Je víkend, tak myslím, že bych mohla zůstat až do neděle do večera.“
„Skvělé. To nás dnes večer uvidíš hrát.“
Tohle bylo pro Rona typické. Hermionina se nejdříve urazila. Nepřijela do Francie jen proto, aby viděla utkání ve famfrpálu. Pak si uvědomila, že tohle je Ron, takže s ním famfrpál přirozeně souvisí. Po zápase bude spousta času.
„Harry s Ginny a dětmi tě pozdravují,“ řekla mu.
„Ginny mi letaxovala minulý týden. Nebude mít Samantha teď někdy narozeniny?“ vzal ji za ruku a vedl chodbou. „Pojď tudy, do mé kanceláře.“
„Poslala bych ti sovu, že přijedu,“ poznamenala, „ale bylo to něco jako okamžité rozhodnutí.“
„Žádný problém.“
V chodbě se nacházely klenuté průchody. V průhledech zahlédla zeleň famfrpálového hřiště za nimi.
„Je to tu velké,“ prohodila.
„Jo. Je tu hodně zuřivých fanoušků. Téměř vždy máme vyprodáno.“
„To je skvělé.“
Nakonec kamenné klenby zmizely. Ron vedl Hermionu ke dveřím na pravé straně. Před nimi se nacházela místnost, která nemohla být ničím jiným, než sportovní šatnou. Dveře vlevo byly označené Directeur d'Equipe, Ronald Weasley (Týmový ředitel, Ronald Weasley).
„Hezká kancelář,“ řekla vlídně. Popravdě řečeno, vypadala jako spousta jiných starých kanceláří, poněkud otřískaný stůl, několik židlí a kartoték. Na stole vpravo ležel model famfrpálového hřiště a nad ním se vznášela hrst miniaturních hráčů, zjevně čekajících na pokyn ke hře.
„Máme nejnovější simulaci hry,“ poznamenal pyšně, když viděl, kam se dívá. „Musíš jen říct hráčům, co mají dělat, a můžeš vytvářet všechny možné fantastické nové kombinace. Kdykoli to porazí psaní křídou na tabuli. Samozřejmě je to mnohem složitější, než to vypadá...“
„Tím jsem si jistá.“
„Sedni si sem. Nemůžu uvěřit, že jsi tady!“ usadil se na kraj otlučeného stolu.
Hermiona klesla na jednu židli. Na okamžik zavládlo ticho.
„Je to trochu trapné, že?“ usmála se mírně. „Měla jsem ti dát vědět, že přijedu.“
S úsměvem pokrčil rameny. „To je v pořádku, vážně. Je opravdu skvělé tě vidět.“
Opravdu skvělé tě vidět. Dovedla si ho představit, jak říká stejná slova Harrymu. Nebo Fredovi či Georgeovi. Nebo vážně komukoli... Byla ušetřena odpovědi, když se otevřely dveře a dovnitř vtrhla žena. Na první pohled vyhlížela jako třicátnice, ale její elegantně uhlazené vlasy a umělecký make-up vypadaly jako zjevný pokus maskovat dobrých deset let, ne-li víc.
„Rhoní, ce soir je voudrais – ah, pardon. Tu as une invitée." („Rhoní, dnes večer bych ráda - ah, promiň. Máš návštěvu.“)
Ron ihned seskočil ze stolu. „Georgette, rád bych ti představil svou manželku Hermionu. Toto je Georgette Meneau, majitelka týmu,“ řekl Hermioně.
„Bonjour, Hermione. Bienvenue a Toulouse." (Dobrý den, Hermiono. Vítejte v Toulouse.“)
Žena graciézně vztáhla ruku, ale Hermiona si všimla překvapení v jejích očích.
„Merci,“ odvětila a potřásla Georgettě rukou. Byla ozdobena několika prsteny, všechny vypadaly jako pravé a poměrně drahé.
„My tu vašeho muže zbožňujeme,“ pokračovala Georgette anglicky s těžkým přízvukem. „Rhoní je přesně ten, koho náš tým potřebuje. Chystáme se na - ehm - les championnats."
„Finále mistrovství,“ přeložil Ron.
„To je skvělé,“ řekla Hermiona. Náhle si uvědomila, kolikrát v životě byla žádána, aby projevila nějaké nadšení nad úspěchem famfrpálového týmu.
„Rhoní je báječný manažer,“ prohlásila Georgette, vrhající na Rona zbožňující pohled. „Il est magnifique!" („Je skvělý!“)
V žádné fázi své kariéry v britských famfrpálových týmech, ať už v Bradavicích nebo u Kudleyských kanonýrů, nebyl Ron Weasley ani jednou označen za ‚skvělého‘, pomyslela si Hermiona. Není divu, že se mu tu líbí.
„On tu hru miluje,“ řekla nepřesvědčivě.
„Oui – chci říct ano,“ Ronovi zrůžověly ušní boltce. „Georgette, potřebovala jsi něco?“
„Ah, oui. Au sujet de la soirée plus tard,…" („Ach, ano, k večírku po zápasu,…“)
Žena vychrlila spoustu francouzštiny, takže se Hermiona ani nepokoušela jí porozumět. A jak se tak dívala, pomyslela si, že Ron taky moc nerozuměl. Zdálo se, že chytá každé třetí slovo, přesto v pravidelných intervalech energicky přikyvoval. Georgette nakonec přešla ke směsi francouzštiny a angličtiny. Hermiona pochopila, že se rozhovor týká momentální úrovně hry a zajištěné kvalifikace na mistrovství. Bylo tam něco víc, co se týkalo bohaté sponzorky a večírku po zápase. Nakonec Georgette blýskla zářivým úsměvem, poplácala Rona po tváři a odešla s veselým: „Au revoir!“ („Nashledanou!“)
Ron zrudl ještě víc.
„Hermiono, to poplácávání, tohle dělá pořád. Je to prostě její způsob. Nechci, aby sis myslela, že ona a já -“
„Jasně že ne,“ chtěla ho uklidnit, ale jen zdůraznila fakt, že její život se teď od toho Ronova hodně lišil. „Takže, dnes večer máte po hře večírek nebo tak něco?“
„Aha,“ řekl bezvýrazně. „Jo. Myslím, že mám. Je mi to vážně líto. Můžeme se sejít pak, jestli chceš.“
„Nebuď směšný.“ Ztuhla, když sama sebe uslyšela říkat ta slova. Zase tu byla ta záležitost se směšností... „A co zítra? Třeba snídaně?“
„Jo,“ rozzářil se. „Znám opravdu dobrou kavárnu. Kde bydlíš?“
„V hotelu Veraduc.“
„Dobrá. To je hodně blízko. Jmenuje se to tam Le bon pain.“
„Myslím, že jsem ji zahlédla. V kolik?“
„Asi v devět?“
„Bezva.“ Ron se přesunul za stůl a otevřel zásuvku. „Hele, dám ti vstupenku na dnešní zápas. VIP sekce a tak.“
Poslední věc, po které Hermiona toužila, bylo sedět sama na famfrpálovém zápasu v cizí zemi, ale měla dojem, že Ron dělá poslední pokus zůstat s ní ve spojení. To dávalo smysl, napadlo ji. Vždycky předpokládal, že famfrpál je základnou, která všechny spojuje, i když tomu tak nebylo.
„Skvělé,“ slyšela svůj hlas. O chvíli později, po objetí a zběžném polibku na tvář, šla zpět ke krbu. Stáhl se jí žaludek. Nemělo to nic společného s jídlem, ale s vědomím, že s Ronem k sobě mají dál než kdy dřív.
Odpoledne strávila prohlídkou Toulouse ve snaze odvrátit své myšlenky od situace s Ronem k příjemnějším věcem. Nakonec se po osamělé večeři v hotelu vrátila na famfrpálový stadion.
Když se připojila k tlačícímu se davu fanoušků pospíchajících na svá místa, pomyslela si, že Ron o vyprodaném stadionu říkal pravdu. Vypadalo to, že sekce VIP nebude tak přeplněná, jako zbytek stadionu. Našla své osamocené sedadlo a snažila se soustředit na hru. Soupeři, Salauds de St. Lô, zřejmě měli s Les Torpilles nevyřízené účty z minulých utkání. Hra byla průměrná a s fyzickými konfrontacemi. Napadlo ji, že když je Ron manažerem, ona už alespoň nemusí sedět v hledišti a sledovat, jak schytává rány. Nikdy moc nemusela brutalitu, která se pojila s profesionálním famfrpálem, a rozhodčí dnešního utkání byl tvrdě zkoušen záměrným bráněním, blokováním a přímými útoky. Když bylo u konce to, co vypadalo jako milióntá penalta, vstala, aby si protáhla nohy.
Došla ke stánku s občerstvením a našla tam dlouhé fronty. Rezignovaně si vybrala nejkratší řadu - aspoň v to doufala – a čekala. Snažila se prostudovat nabídku, když si všimla muže ve vedlejší řadě, který ji s upřímným obdivem sledoval.
„Bon soir,“ („Dobrý večer,“) řekl, když se mu konečně povedlo zachytit její pohled.
„Bon soir,“ snažila se zdvořile vyjádřit nezájem.
Fronty se nepatrně posunuly. Ke své nelibosti zjistila, že dotěrný muž s ní držel krok.
„Ça va?" („Jak se máte?“) zkusil to znovu.
„Ça va bien,“ („Dobře,“) zamumlala. Pozdě si uvědomila, že se měla tvářit, jako by ho neslyšela.
Řady se zase trochu pohnuly.
„Vous etes seule ce soir?" („Jste dnes večer sama?“)
Hermionu najednou zasáhlo vědomí, že dnes večer ji absolutně nic nečeká. „Oui,“ řekla. „Tres seule.“
Nesmírně sama.
Vystoupila z řady a opustila stadion.
xxx
Když viděla ty davy lidí, které se toužily najíst v Le bon pain, pomyslela si, že jestli tu tenhle nával mají každý den, vydělávají balík. Mnoho lidí čekalo, až se uvolní stůl, a ona se cítila provinile, že jeden okupuje. Ron měl zpoždění – přesně řečeno tři čtvrtě hodiny - a jí hlady kručelo v břiše. Odkládala objednávku tak dlouho, jak jen to šlo. Vzala si šálek čaje a dvakrát požádala o dolití, ale její číšník vypadal, že jí už-už řekne, ať si objedná nebo odejde, protože tam čekají hosté, kteří utratí spoustu eur, když budou mít možnost sednout si k jejímu stolu. Téměř se zlomila a objednala si omeletu, když Ron dorazil.
„Ahoj,“ řekla. Přiměla se usmívat, zatímco v očích měla nevyslovenou otázku: Proč jdeš pozdě? Měla v tom hodně praxe.
„Promiň, lásko.“ Ron se sklonil a krátce ji políbil na rty, než se sesul do své židle. „Minulá noc byla dlouhá.“
„Tvůj večírek po zápase?“ Teď, když se na něj mohla dívat víc zblízka, viděla, že jeho tvář vypadá mnohem unaveněji.
„Jo, sponzoři...“
„Nevzpomínám si, že by ses musel o tohle starat, když jsi byl u Kanonýrů.“
„Ale to jsem taky nebyl manažer, že jo?“ začal se probírat jídelním lístkem.
Hermiona mlčela. Měla dost času, aby si jej mohla přečíst víc než dvacetkrát, a tak mohla sledovat Rona při čtení.
„Zdá se, že docela dobře mluvíš i čteš francouzsky,“ podotkla.
„Kdo, já?“ zvedl hlavu a odfrkl si. „Vystačím si s málem. Dokud dokážu srozumitelně mluvit o famfrpálu, o zbytek nestojím.“
„Madame? Monsieur? Vous etes prets?" („Madam, pane? Máte vybráno?“) číšník, který se už Hermioně představil jako Michel, přešlapoval u Ronova lokte.
Hermiona nejistě pohlédla na Rona, ale ten jenom přikývl.
„Do toho. Už vím, co chci.“
„Je désire une omelette à fromage, s'il vous plaît." („Dala bych si omeletu se sýrem, prosím.“)
„Tres bien, madame. Et vous, monsieur?" („Výborně, madam. A vy, pane?“)
„Totéž. Meme chose," odpověděl Ron se směšným přízvukem a vrátil číšníkovi jídelní lístek.
Hermiona ho chtěla opravit, že se říká 'la meme chose', protože francouzština se v tom liší od angličtiny, ale včas se zarazila. Její neustálé upozorňování na Ronovy nedostatky a slabiny bylo jedním z důvodů, proč seděli tady ve Francii.
„Tak jak se máš?“ pokračoval Ron. „Spala jsi dobře?“
„Dobře, děkuji.“
„Nádherné ráno, že? V jedenáct máme trénink, tak bychom měli mít ideální počasí. Já – co se děje?“
Hermiona cítila, jak jí do očí stoupají slzy. Pro všechno na světě, Ron vypadal, jako by zapomněl, že byli tolik let přátelé a milenci. Bavili se tu o počasí jako dva cizinci.
„Mluvíme tu o počasí, Rone. Pro pána krále!“
„Co?“ manželčina reakce ho zarazila.
„Jediné, co dokážeme, je mluvit o počasí?“
Ronova ústa se několikrát pohnula, jak se snažil najít vhodnou odpověď. Podezíravě na ni pohlédl. „Je to – hm – ten čas v měsíci, nebo něco podobného?“
Chtěla se rozpřáhnout a vrazit mu tak silnou facku, jakou by jen dokázala. Popravdě řečeno, byl ten čas v měsíci, ale to nemělo nic společného s tím, že Ron se k ní choval, jako když byli první roky v Bradavicích. Neměl by ji zoufale postrádat, jestli ji stále miloval? Neměl by jí nabídnout, že nepůjde na ten večírek a místo toho ji vezme k sobě? Neměl by dnes ráno přijít včas, kdyby mu na ní ještě záleželo?
Hermiona stiskla rty, aby se jí nezačaly třást. „Skončili jsme, že?“ vypravila ze sebe.
Ron na ni nechápavě zíral. „He? Skončili? O čem to mluvíš?“
„Víš moc dobře, o čem mluvím, Ronalde Weasley! Takhle se nechovají dva lidé, kteří se hluboce milují!“
Čekala, že řekne vtip. Ještě jsme neskončili, Hermiono, vždyť nám to jídlo ani nepřinesli... Místo toho Ronova tvář ztratila výraz a polkl. Když promluvil, jeho hlas byl sotva slyšitelný.
„Jo,“ zamumlal. „Řekl bych.“
Oba zmlkli, jako by čekali na někoho - kohokoli - kdo vtrhne do restaurace a oznámí, že se oba mýlili. Nakonec ticho tak zhoustlo, že hrozilo Hermionu udusit. Dlouze se zhluboka nadechla.
„Nikdy jsem si nepomyslela, že k tomu dojde,“ vydechla.
„Ani já. Podívej, Hermiono, miluju tě.“ Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruce. „Vždycky jsem tě miloval. Ty to víš.“
„Vím.“ Tohle bylo bizarní, pomyslela si. Končí své manželství v přeplněné francouzské restauraci, obklopeni lidmi usrkávajícími ze svých cafés au lait a žvýkajícími patisseries.
„Koukej - jestli chceš, řeknu to rodině,“ nabídl. „Asi budou vyvádět, znáš mamku. Neměl bych tě nechat, aby ses s tím vypořádala sama.“
„Také je považuji za rodinu,“ namítla, ale zdálo se, že se jí znovu nedostává dechu.
„To je jedno. Není to správné. Můžeš to říct vašim a já zaskočím domů říct to u našich.“
„Nebuď směšný. Nemá smysl, aby ses vracel jen kvůli tomuhle.“ Myslela to dobře, ale bolestný výraz na Ronově tváři při slově ‚směšný‘ ji zarazil. Až příliš často v minulosti nabádala manžela, aby nebyl směšný. Zaplavila ji vlna paniky. „Rone, omlouvám se. Nejsi směšný. Celá léta jsem se musela chovat jako xantipa. Nechtěla jsem ti ubližovat. Vážně ne!“
„Hermiono...“ náznak bolestiplného úsměvu mu stočil koutek úst. „Na tom nezáleží, lásko. Nikdy jsi nebyla xantipa. Byla jsi jenom... ty.“
Měla dojem, že ji tím prohlášením chtěl uklidnit, ale nedokázala to tak vidět. Byla sama sebou a výsledkem bylo, že se z ní stane rozvedená žena.