Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Čtvrtek, 3. února

12:30 – Oddělení záhad

Dnes ráno mě Wilson předvolal do své kanceláře, abychom probrali naše téměř tři měsíce trvající selhávání – přestože mám pocit, že on to považuje za mé selhávání – při získávání úspěšných kandidátů na práci v oddělení záhad.

„Vždyť už víte, jak tento problém vnímám já, Wilsone. Ledaže byste mi to chtěl ozřejmit znova?“

Wilson vehementně zavrtěl hlavou. „Podívejte, Snape, vím, že jsme ne vždy sáhli po tom pravém nováčkovi, a to je z velké části v pořádku, protože je naší prací oddělovat zrno od plev. Ale tak zlé výsledky jsme neměli už hodně dlouho.“

„Chcete naznačit, že si nevedu dobře?“

Wilson zbledl. „Ale, u Merlina, to ne, vůbec ne. Zaručil jsem se, že výběr vhodných kandidátů bude, ehm, přísnější. Ale je zde něco dalšího, na co jsem se chtěl zeptat… pan Armstrong, než na něj seslali kouzlo Obliviate, samozřejmě, zmínil něco jako, ehm, logickou hádanku? Něco takového mu přišlo nefér –“

Protočil jsem očima. „Je to první test, který jim dávám.“

„Mohu ji vidět?“ zeptal se skepticky.

Vnitřně jsem se ušklíbl. „Accio logická hádanka.“ Nato do místnosti přivlál pergamen a já jej rozložil na stůl. „Ve skutečnosti, Wilsone, používám ji jako měřítko inteligence. Samozřejmě není průkazná a ještě méně v jistých kruzích. Vidíte, jde o mudlovský výtvor.“

Wilson vypadal nepřesvědčeně.

„Hodně vypovídá o tom, jak funguje mysl dotyčného, pokud je schopný hádanku vyřešit. Po nějakém čase je většina úspěšná, ale nemám zájem čekat celé dny. Chci, aby mi předvedli vlastní postupy a logiku. Není má chyba, že Armstrong na úkol nestačil. A, mohu-li dodat, logická hádanka nebyla jeho jediné selhání.“

Wilson neurčitě přikývl. „Jen nechci, abyste kladl příliš velký důraz na –“

„Takže, Wilsone, nepochybuji, že muž vašich schopností nebude mít problém s jejím vyřešením.“

„Ach, myslíte?“

Pergamen jsem k němu připosunul. „Nepochybně.“

V hrané nenucenosti pokrčil rameny, ale zjevně se cítil polichocen. Téměř jako by se styděl. „No, nejsem si jistý –“

„Ale prosím vás,“ pokračoval jsem hladce, „víte, že neoceňuji zbytečnou skromnost.“

Souhlasně přikývl. „Jistěže, rád bych to zkusil.“ Nadšeně se naklonil a popadl brk.

A přesně kvůli okamžikům podobným těm, co následovaly, jsem rád, že si na tyto stránky zaznamenávám události svého života. Vím, že tento zápis si budu užívat znovu a znovu.

Sledoval jsem, jak Wilsonovy oči po stránce střílejí tam a sem, jak zaníceně čte odstavec. S pokračujícím textem jeho tvář postupně sinala. A když se dostal k tabulce s odpověďmi, polkl a zavrtěl se.

„Aha, aha…“ mumlal si pro sebe.

V hlubokém soustředění strčil špičku brku do úst, vážně dojemné. Asi pět minut nepohnutě seděl a zíral na list, aniž by se pokusil odpovědět. Na čele se mu začaly dokonce tvořit kapičky potu, ale připouštím, že mohlo jít o hru světla a stínů.

Nemohl jsem si pomoci. Po pár dalších minutách jsem přehnaně dramaticky vytáhl hodinky a zkontroloval čas. Wilson vzhlédl a nedokázal zamaskovat paniku v očích.

„Promiňte, Snape, právě jsem si vzpomněl, že mám, ehm, za chvilku schůzku… Jestli mě omluvíte…?“

Energicky jsem vyskočil na nohy. „Nic se neděje. Nechám vám to tady. Jestli chcete, mohu vám donést hádanku, kterou jsem sám vytvořil.“

„Kterou jste…?“ Konec věty se nějak vypařil a on se rozpačitě usmál. „Báječné. Prostě báječné.“

Zbytek dne jsem se nepřestal zubit.