Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Muž, který žil ve Tkalcovské uličce

Okolí domu bylo zchátralé, i když pravděpodobně ne nebezpečné, tedy přesně takové, jakému měla Hermiona sklon se vyhýbat. Byla to poctivě pracující třída, a přece to tu víc svědčilo o „nezaměstnanosti“, než o „stálém zaměstnání“. Její výchova vyšší střední třídy jí pomohla pochopit, proč existují čtvrtě, jako je tato, ale to neznamenalo, že se tu bude cítit příjemně.

Zastavila se před zchátralým domkem a znovu překontrolovala adresu. Bylo to tady. Připomněla si, že je Nebelvír, tedy velmi odvážná, a vydala se cestičkou ke dveřím. Po její levici se nacházela malá, dobře udržovaná zahrádka, pozoruhodně kontrastující se zanedbaným domem. Důvod pro bedlivou péči o ni byl Hermioniným zkušeným očím jasný. Rostliny v ní nebyly jen okrasné, ale používaly se do nejrůznějších lektvarů. Snape se mohl jen málo starat o své obydlí, avšak zahradě věnoval plnou pozornost. Po několika rozpadajících se schůdcích vyšplhala ke dveřím a zaklepala.

Po několika okamžicích se dveře prudce otevřely a Hermiona se ocitla tváří v tvář mladé ženě, jejíž hnědé vlasy spletené v jednotlivých pramíncích a tvář posetá pupínky na ni neudělaly ten nejlepší dojem. To bylo nečekané. Byla si jistá, že jí otevře sám Severus Snape.

„Můžu vám nějak pomoct?“

„Jmenuji se Hermiona Grangerová–Weasleyová. Mám schůzku s profesorem Snapem.“

„Profesorem!“ opakovala žena s chichotáním. „Počkejte tady.“

Zmizela v domě a zanechala Hermionu úvahám o její totožnosti. Žena, které je nanejvýš devatenáct nebo dvacet let, jistě nemůže být Snapeovou manželkou, nebo snad ano? I kdyby nebrala v úvahu její fyzický vzhled, nevypadala, že by dokázala upoutat pozornost muže jako je Snape.  Vlastně čím víc se snažila, tím míň si dokázala představit, jaký typ ženy by mohl Snapea zaujmout.

„Ano?“ tu jednoslovnou otázku na ni téměř zavrčel. Trhla sebou, když se jeho postava vynořila ze tmy za dveřmi.

Kromě okamžitě rozeznatelného zamračení jen nepatrně připomínal muže, jehož si pamatovala z dřívějších časů v Bradavicích. Hnědá kožená zástěra plná skvrn překrývala ucouranou bílou košili s rukávy vyhrnutými po lokty. Zpod roztřepených nohavic černých kalhot, které pamatovaly lepší časy, vykukovaly špinavé tenisky. Byla to překvapující proměna učitele, který byl vždycky tak bezvadně oblečený. Ale nejneuvěřitelnější byla Snapeova mastná hříva – prakticky poznávací znamení toho člověka – sesekaná v různých délkách od pravděpodobně slepého holiče. Snažila se na něj nezírat.

„Profesore Snape,“ vyslovila nejistě, „děkuji, že jste mě přijal.“

„Paní Grangerová–Weasleyová,“ chladný hlas se zdál být stále stejný.

Používala zdvojené příjmení od své svatby, a přesto jí nikdy neznělo tak směšně jako z jeho úst. „Smím jít dál?“ otázala se zdvořile.

Snape beze slova ustoupil a pokynul jí do domu.

Salón byl malý, jeho zařízení staré a poškrábané. Hermioniny oči okamžitě spočinuly na stěnách zastavěných přetíženými knihovnami, které byly to jediné, co atmosféře místnosti propůjčovalo alespoň nějaký půvab.

„Nejdu na naši schůzku příliš brzy? Zdá se, že jsem vás zastihla uprostřed práce.“ Odtrhla oči od knih.

„Jste tu přesně včas. Jsem si jist, že jste si toho vědoma,“ pronesl s chladnou lhostejností.

Hermiona ukázala na pohovku. „Smím?“

Snape vypadal, jako by pro něj ta myšlenka byla téměř nesnesitelná, přesto přikývl.

„Vážím si toho, že jste si našel čas na rozhovor se mnou, pane profesore. Máte nějaké otázky ohledně toho, o co se snažím?“ zeptala se a položila si na klín svou aktovku.

„Píšete knihu o válce. Čemu bych na tom neměl rozumět?“ zeptal se pohrdavě a usadil se do poněkud vratce vyhlížejícího křesla.

Tahle Snapeova schopnost vložit sarkasmus do jakékoli věty je pozoruhodná, pomyslela si. Ignorovala ho a s maximální opatrností vyndala ze své aktovky hrst pergamenů, které pečlivě uhladila. „Jak jsem se zmínila ve svém dopise, považuji za urážku, že nikdo nenapsal o válce, a tak jsem ten úkol vzala na sebe. Snažím se mluvit s každým, kdo v ní hrál nějakou roli, aby byl příběh tak úplný, jak jen je možné.“

„S každým? Jistě jste si vědoma, že ‚každý‘ není naživu,“ protáhl. „Jak se hodláte vypořádat s tímto problémem?“

Panchart, pomyslela si Hermiona jedovatě. Nebylo divu, že si tohle setkání nechala až nakonec.

„Zřejmě jsem se špatně vyjádřila,“ řekla upjatě. „Mluvím o těch, kdo přežili, jak dobře víte.“

„Domnívám se, že jsem to objasnil už ve své odpovědi na váš dopis... neposkytnu žádný rozhovor. Ani vám, ani nikomu jinému.“

„Ano, pane, jsem si toho vědoma. Doufala jsem, že jste možná změnil názor,“ chovala slabou naději, že se Snape umoudří. Měla jiné možnosti, ale slyšet ho vyprávět příběh z jeho úhlu pohledu by bylo ideální. Na druhou stranu začínala věřit, že čím míň času s tímhle mužským stráví, tím lépe.

Snape si poposedl. „Pokud tak zoufale toužíte poznat špinavé detaily mého života, navrhuji, abyste si přečetla zápisy z mého procesu. Jsou to veřejné dokumenty.“

„To už jsem udělala.“

„Pak nevím, co víc bych pro vás mohl udělat,“ položil ruce na opěrky, jako by se chystal vstát na znamení, že je schůzka u konce.

Hermiona zůstala pevně usazená na pohovce. „I když se domnívám, že byste si zasloužil samostatnou knihu, profesore Snape, já nebudu ta, která ji napíše,“ odsekla. „A plně chápu vaši touhu po soukromí. Pokud se rozhodnete, že se mnou nechcete mluvit, nebudu vás nutit násilím. To je vaše právo. Mám k vám však další žádost.“

Podezíravě se zamračil. „Žádost?“

„Mluvila jsem se čtyřiceti lidmi, a tak jsem shromáždila informace z různých úhlů pohledu. Když jsem znovu probírala všechny údaje, začalo se objevovat ohromující schéma.“

„A co by to mělo být, paní Grangerová–Weasleyová?“ zeptal se Snape znuděně.

Znovu použil to absurdně znějící příjmení. Přinutila se pohlédnout mu přímo do očí. „Středem toho všeho jste vy.“

„Promiňte?“ zamrkal.

„Všechno záviselo na vás, pane profesore. Vy jste byl klíčem, ne Harry. On byl nástroj potřebný k poražení Voldemorta, ale bez role, kterou jste sehrál vy, by k tomu nikdy nedošlo.“

Severus Snape ji dlouhou chvíli pozoroval, prsty jedné ruky nerovnoměrně bubnoval v staccatovém rytmu na opěrku křesla. „Neříkejte,“ prohodil klidně.

„Říkám, profesore.“

Záblesk ryzí zlosti přeletěl jeho tváří. „Zcela zjevně již nevyučuji. Prosím, neoslovujte mne tímto titulem.“

„Nebudu vás oslovovat ‚profesore‘, když mi přestanete říkat ‚paní Grangerová-Weasleyová‘,“ odsekla.

„Domnívám se, že takto jste podepsala svůj dopis.“

Měl pravdu. Rozhodla se to ignorovat a vrátit se k  tématu. „Pracoval jste pro Fénixův řád jako špion. Poskytl jste Voldemortovi a jeho následovníkům dostatečné množství kusých informací, které je přimělo věřit, že jste stále na jejich straně. Složil jste Brumbálovi neporušitelný slib, že ukončíte jeho život, když to bude nutné, a tím zachráníte Draca Malfoye. Obětoval jste sedmnáct let boji proti Voldemortovi. Dělal jste práci, kterou jste nenáviděl -“

„Dost!“ vyštěkl Snape, tvář zamračenější než kdy předtím. „Udělal jsem, co jsem musel. Byla to otázka přežití, nic víc. Děláte, jako bych byl nějaký mučedník. Ručím vám za to, že mne ani na okamžik nevedly jakékoli nesobecké, humanistické myšlenky, tak mne laskavě nezobrazujte v tomto světle. Nic nemůže být dále od pravdy.“

„Což mě přivádí k tomu, proč tu jsem,“ podala mu tři listy pergamenu.

„Co je to?“ zamračil se na ně, jako by z nich v příštím okamžiku měly vyšlehnout plameny.

„Konečný souhrn z mých rozhovorů. Byla bych vám vděčná, kdybyste jej prošel a opatřil poznámkami.“

„Ocenila byste to, není-liž pravda? A co když tomu nechci, paní – Grangerová?“

„Pak jsme skončili,“ potvrdila rozhodně. „Ale pokud jste byl základním prvkem této války, a já se domnívám, že jste jím byl, pak by váš názor byl nesmírně cenný.“

Zkoumavě si ji prohlížel přimhouřenýma očima.

„Chcete můj názor, nic víc?“

„Ano, pane.“

Zaváhal. Zamračil se, jako by byl tímto vývojem zaskočen. Rozhodla se, že je načase vynést trumf.

„Tento projekt pro mě hodně znamená. Připadá mi hnusné, že jsme válečnému úsilí dali tolik, a sklidili za to tak málo uznání. Rozhodně nejde jen o medaile nebo veřejné uznání chrabrosti. Jde o uznání úloh, které jsme v tom hráli. Proč by se historické knihy nemohly aktualizovat okamžitě? Proč by měli být váleční hrdinové ignorováni až natolik, že jsou nuceni vydělávat si podřadnou prací? Jedna má přítelkyně během války statečně bojovala, ale přesto byla stále odmítána ministerstvem, když se snažila získat lépe placené místo.“

„A vaše přítelkyně si to lépe placené místo zaslouží?“

Snape hledal v jejím příběhu díry. Opatrně volila slova.

„Pracuje na místě, kde svůj potenciál může využít jen minimálně, a to jen proto, že si vůči ní někdo pěstuje starou zášť z válečných dob.“

Samozřejmě lhala. Chtěla ho navnadit, aby zvážil, co by mohl získat, kdyby byl zobrazen v jiném světle. Spoluprací s ní by se mohl zbavit své role vyvrhele. Kdyby na něj kouzelnický svět pohlížel s větší úctou, jako hrdina se mohl těšit na lepší budoucnost. Stačila by trocha spolupráce.

Stále ji pozoroval přimhouřenýma očima. Dlouhou chvíli mlčel, pak řekl: „Dobrá. Nechte pergameny tady.“

Poblahopřála si k nápadu zhotovit před odchodem z domu jejich kopie. Jak znala Snapea, byl by sto je hodit do krbu v okamžiku, kdy by se za ní zavřely domovní dveře. „Děkuji vám, pane. Ráda bych si vaše připomínky vyzvedla do týdne, pokud vám to tak vyhovuje.“

„Není třeba, zašlu vám je poštou.“

Jinými slovy, napadlo ji, nechci tě znovu vidět v mém domě.

„Děkuji. Opravdu si toho vážím.“

Jedinou odpovědí bylo jeho zavrčení. Teď, když jednání skončilo, chtěla najít nějaký neutrální námět k rozhovoru.

„Dozvěděla jsem se, že vyrábíte lektvary pro mé švagry.“

„Ano.“ Co má být? naznačil tón jeho hlasu.

„Máte tu docela impozantní knihovnu,“ řekla ve snaze změnit téma.

„Neslintejte, Grangerová. Není to lichotivé.“

Existovala jistá míra urážek, které byla schopná vyslechnout během jedné rozmluvy, a ta byla právě dovršena.

„Už půjdu,“ řekla a prudce vstala. „Děkuji vám za váš čas, pro- pane Snape.“

Náhle se ozvala rána ze směru, kde tušila buď kuchyni, nebo lektvarovou laboratoř.

Snape se vymrštil na nohy a zaklel. „Pitomá holka,“ mumlal.

Hermiona si vybavila slepené vlasy a uhrovitou tvář dívky, kterou tu viděla. Nezdálo se pravděpodobné, že by se takhle vyjadřoval o manželce, to by do něj neřekla. V tom okamžiku se otevřely lítací dveře nalevo od něj a do salonu vcouvala dívka nesoucí tác s konvicí a dvěma šálky s talířky.

„To nebude nutné, Noro.“ Snape udělal krok směrem k ní.

„Ale je to slušnost,“ neohroženě odporovala. „Tak to dělá maminka, když máme společnost.“

Hermiona se znovu posadila. Zachvátila ji iracionální touha naštvat Snapea tím, že si beze spěchu vypije šálek čaje. „Ráda si trochu vezmu,“ řekla a povzbudivě se na Noru usmála.

Dívka to vzala jako souhlas, i když nepřišel od Severuse Snapea. „Cukr nebo mléko, paní?“

„Ani jedno, děkuji“ ignorovala svého hostitele, který vypadal, že se ji chystá uškrtit, přehodila nohu přes nohu a složila ruce do klína, což její babička nazývala ‚vhodným posazením pro dámu při čajových dýcháncích a jiných společenských akcích‘.

Snape vypadal vzdorovitě, ale z jakéhosi důvodu nechal Noru nalít dva šálky čaje.

„Dám si -“

„Vím, jak ho chcete,“ přerušila ho dívka rozhodně, aniž by se obtěžovala vzhlédnout. Podala čaj Hermioně, a až pak Snapeovi.

„Nejdřív návštěvě,“ prohlásila, jako by papouškovala něco, co ji naučila maminka.

„Děkuji,“ odsekl Snape. „To je vše. Prosím, vraťte se do laboratoře a dokončete svou práci.“

„Nora je vaše asistentka?“ optala se zdvořile, když je dívka opustila.

Snape přikývl, pak dodal: „Je moták, Brouskova praneteř. Nikde nemohla najít vhodné zaměstnání.“

Hermionu napadlo, jestli jí velkoryse nabídl práci, nebo mu ji vnutili shora. Zřejmě uhodl, nad čím přemýšlí.

„Požádali mě, abych ji přijal,“ dodal suše, aby učinil rychlý konec jakékoli úvaze, že by byl schopný velkodušnosti.

„Jistě je velmi užitečné mít tu pár rukou navíc,“ podotkla Hermiona a usrkla si doušek čaje.

„Aspoň už je v laboratoři menší hrozbou, než bývala,“ zavrčel.

Přikývla a pomyslela si, že hodit muži Snapeovy inteligence a schopností na krk motáka byla bezpochyby rána pod pás. Sledovala jej přes okraj svého šálku, očima spočinula na směšně střapaté kštici. Co ho popadlo, že si takhle osekal vlasy?

„Zapojil jste se v současné době do nějakého výzkumu, pro- pane Snape?“

„Výzkum je luxus, kterého jsem momentálně nucen se vzdát,“ řekl, v hlase víc než jen náznak hořkosti. „Má práce mi na takové věci ponechává málo času.“

Kdysi před léty ho na Grimmauldově náměstí zaslechla lamentovat před Molly Weasleyovou, že jeho představou ráje je nejmodernější lektvarová laboratoř a nekonečný čas na výzkum. Tenkrát bylo samozřejmě jeho záměrem zkritizovat zcela neodpovídající vybavení v Bradavicích a povinnost učit nekonečný zástup tupohlavců, ale hlavní myšlenka byla dokonale zřejmá.

„Pracuji na Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce,“ řekla. „Někdy se tam objeví lektvary z ciziny, které se jejich tvůrci snaží zavést v Británii, ale jinak nedržím krok s novinkami v této oblasti.“

Snape se na ni podíval a v očích měl něco jako hlad. „Cizí lektvary?“

„Di Locelli z Itálie se snaží uvést na zahraniční trhy nové vlasové tonikum. Ministerstvo je však skeptické, co se účinnosti jeho výrobků týče.“

Zmínka o vlasech přitáhla Hermioniny oči zpět ke Snapeově zanedbané hřívě. Na lících se mu objevil slabý nádech růžové a jeho rysy se stáhly ve známém zamračení.

„Laskavě přestaňte zírat na mé vlasy, Grangerová,“ zavrčel.

Hermiona zrudla. „Promiňte. Neměla jsem v úmyslu -“

„V laboratoři došlo k nehodě. Neměl jsem jinou možnost než poškozené prameny odříznout.“

„Samozřejmě.“

V tichosti oba usrkávali čaj. Hermiona nespouštěla oči ze svého šálku. Chystala se ohlásit svůj odchod, když Snape překvapivě promluvil.

„Jak se vede panu Weasleymu?“

„Ronovi? On je – hm – v Toulouse ve Francii, vede tam famfrpálový tým.“

„Chápu.“

Samozřejmě nic nevěděl a ona netoužila podělit se s ním o své manželské strasti. Pokud si Severus Snape činil nárok na svá tajemství, mohla to dělat i ona.

Odložila šálek na stůl a vstala. „Už musím jít. Prosím, řekněte Noře, že čaj byl vynikající.“

Snape se vztyčil a přikývl. „Během týdne vám vrátím vaše pergameny.“