Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Nic Hermionu nenastartuje tolik jako Případ…

Kapitola 2. Staré duše

„Ani si neumíš představit, jak strašné to tam je,“ stěžovala si Hermiona později toho večera na Grimmauldově náměstí. Naproti jejímu křeslu seděli na pohovce Harry a Ginny a jen třeštili oči. Pracovní smlouvou byla vázaná k tomu, aby nemluvila o ničem, co viděla během svých vyšetřování a auditů, rozhodla se však, že o tomto Harry vědět musí. Ze všech lidí na ministerstvu, a vůbec v kouzelnickém světě, Vyvolený by mohl dokázat něco s tím udělat.

Harry vždy trval na tom, aby se u nich Hermiona stavila alespoň na čaj nebo na skleničku, kdykoliv se pracovně dostane do Londýna. Byl to pozůstatek války. Když delší dobu nevěděl, kde jsou jeho kamarádi, přepadla ho úzkost a strach, že se jim něco přihodilo. Ron si jednou dělal legraci, že mu pořídí hodiny, jaké má jeho matka, ale Harry jen protočil očima a štěkl na Rona, že jestli je nenormální zajímat se o své kamarády, pak nechce být normální.

Momentálně Harry mimoděk hladil bříško Ginny, která byla v sedmém měsíci a čekala jejich první dítě, chlapce. Nebylo pochyb o tom, že ho pojmenují po Harryho otci. Když nehladil manželčino břicho, měl na něm alespoň ochranářsky položenou ruku. Další pozůstatek války, pomyslela si Hermiona. Ochraňuje všechny, které miluje.

Tito tři kamarádi prožili hrůzy, které si většina lidí po celý život ani nedokáže představit, natož aby se udály během jejich osmnáctých narozenin. Přátelé ve věku po dvacítce by měli popíjet koktejly a klábosit o známých a budovat kariéru. Neměli by uklízet nepořádek po válce. Neměli by zápasit, aby se uzdravili z jejích účinků.

„Jejich oči…“ pokračovala Hermiona. „Byly tak… prázdné. Tak staré. Víš, co myslím? Ty děti mají staré oči. Není v nich žádná zvědavost. Žádný zájem. Žádná láska. Ani strach nebo vztek. Jen…“

„Prázdnota,“ zašeptala Ginny a Hermiona přikývla.

„A všichni jejich rodiče jsou mrtví?“ zeptal se Harry tlumeně. Její vyprávění ho zasáhlo, v což Hermiona doufala. Doufala, že jestli někdo dokáže pohlédnout za rodiče těch dětí na jejich nepříjemnou situaci, bude to on.

Hermiona přikývla. „Nebo si odpykávají doživotí v Azkabanu. Nebo dostali polibek.“ Harry se zachvěl. „Mnozí mají žijící příbuzné – mudly nebo kouzelníky, ale žádný si je nechce vzít. Dokonce i po celé té dlouhé době se bojí spojení s nimi a podezření, že podporovali Voldemorta. Mnozí zašli tak daleko, že si změnili jména. Hned jak jsem se vrátila, koukla jsem se do archivu. Ty děti v sirotčinci jsou posledními v kouzelnické Británii, které mají příjmení Smrtijedů.“

„Prostě nemůžu uvěřit…“ Harryho hlas se vytratil, když zamyšleně sledoval ruku na manželčině břichu a cítil, jak syn kope. „Jen nemůžu uvěřit, že ministerstvo, to poválečné ministerstvo, by tohle udělalo nevinným dětem.“

„Tebe to překvapuje?“ zeptala se Ginny. „Mě ne. Některé tváře se mohly změnit, ale byrokracie ne. Bují v ní předsudky, zášť, věci, které nezmizí přes noc. Toto je stejné ministerstvo, které nechalo mozkomory strážit Azkaban. To samé ministerstvo, které bez soudu uvěznilo Siriuse na třináct let. To samé ministerstvo, které dalo Umbridgeové volnou ruku k panování v Bradavicích. Kingsley toho udělal hodně, ale nemůže změnit všechno, a hodně úředníků z doby před válkou tam stále je. Sakryš, Harry, vídáš to skoro každý den. A skoro denně si na to stěžuješ,“ řekla s mrknutím.

Harry si povzdechl. „Sirotci – váleční sirotci – mají toho na bedrech už tak dost. Každý den svého života zažívají ztrátu a bolest. Nepotřebují k tomu ještě špatné zacházení a krutost. Hermiono, jak jsi to popsala, mohlo ministerstvo ty děti stejně tak hodit do Azkabanu k jejich rodičům.“

Hermiona přikývla. To samé ji napadlo při její návštěvě.

„Všem je to jedno,“ povzdechla si a zírala do své sklenky, jako by obsahovala odpověď. „To je ten problém. Nikdo se nad tím nezamyslí. Všichni tak velkoryse poskytli dary pro podporu válečných sirotků, aby jim byly nalezeny domovy, ale stejně tak všichni pohodlně zapomněli, že i Smrtijedi měli rodiny, nebo alespoň někteří. A ty víš, že je opravdu nemám ráda, a jsem ráda, že jsou mrtví nebo hnijou v Azkabanu. Ale…“

„Ty děti nejsou jejich rodiče,“ dokončil větu Harry. „Přesto jsou za to trestaní.“

„Nepochybuju o tom, že vyrostli na propagandě svých rodičů. Ale to neznamená, že s tím pořád souhlasí. Nebo vůbec někdy začali. Přece – pamatujete si, co jste slýchávali, když vám byly tři? A souhlasíte s tím pořád? No, já teda ne!“

„Pokud by nás válka nenaučila nic jiného, tak alespoň to, že při správném působení a motivaci lidé dokážou změnit svá zakořeněná přesvědčení,“ ozvala se Ginny. Harry ji vzal za ruku a stiskl ji. Všichni věděli, na koho odkazuje.

„Když už o něm mluvíme,“ podotkla Hermiona, „myslím, že s nimi pracuje. Snape.“ Dvě hlavy se k ní prudce zvedly. „No, když se uzdravil z napadení a dostal se ze svatého Munga, ztratil se z povrchu zemského a nikdo z něj neviděl ani chlup víc než pět let. O ty děti se stará jediný trvalý pracovník, nebo je alespoň učí. Učitel. A požadoval naprostou samosprávu a nezávislost. A diskrétnost. Ředitelka mi také řekla, že nejde o muže, kterému můžete snadno nařizovat. Tak koho vám to připomíná?“

„Ale proč by to dělal?“ zeptal se Harry. „Jejich rodiče nenáviděl stejně jako my. Možná i víc. A je pravděpodobně zodpovědný za smrt či uvěznění poloviny z nich.“

„A možná proto to dělá, jestli je to on,“ pravila Hermiona. „Jen se nad tím zamysli. Nenáviděl tvého otce. Nenáviděl ho. A asi i dál nenávidí. A ano, miloval tvoji matku, ale nemyslím, že to je jediný důvod, proč tě celé ty roky chránil. Myslím, že jej pronásledovala vina za roli, kterou sehrál. Patrně nikdy se nezbavil pocitu zodpovědnosti za to, že se z tebe stal sirotek. Všichni víme, že vina jej sžírala roky, desetiletí. A proto se přijal zodpovědnost za tvoje bezpečí. A máš pravdu – zradil, zabil a poskytl informace vedoucí k zajetí rodičů těch dětí. Podle mě cítí stejnou zodpovědnost k nim, jako cítil k tobě. Mohl být v pozici, aby věděl, jestli ti lidé měli děti. Možná se s nimi i setkal. Rozhodně učil ty starší a skoro všechny byly v jeho koleji. A neříkal i Sirius, že kdysi většina těch lidí byla jeho kamarády? Neřekla mu to jednou dokonce i tvá matka? Možná vzal na sebe vinu a zodpovědnost za to, že se z dětí jeho bývalých přátel stali sirotci.“

Harry pomalu přikývl. „Tak jsem o tom nepřemýšlel, že by mohl cítit zodpovědnost za ty, co zůstali opuštění. Vždycky jsem myslel, že ho poháněla láska a vina za to, co provedl mé mámě, ne co provedl mně.“

„No, ty děti jsou stejná záležitost. A musel by být monstrum, aby se jej nedotýkal osud sirotků,“ podotkla Ginny.

Ticho zahřímalo. Každý jeden z nich měl na svědomí smrt několika Smrtijedů. Kvůli nim vinu necítili. Ale nikdy je ani nenapadlo, že mohli nevinné děti připravit o rodiče, jakkoliv byli ohavní a choří a zlí. To uvědomění je silně zasáhlo.

Podívali se na sebe, ale nic neříkali. Všichni věděli, že nad tímto se nikdy nezamysleli, všichni cítili strašlivou vinu a nemělo smysl o tom mluvit.

„Chceš s tím něco udělat,“ podotkl nakonec Harry a dopil svůj čaj. Nikdy nepil alkohol a víno měl doma jen kvůli návštěvám.

Hermiona přikývla. „Chci. Můžu napsat zbytečnou zprávu, kterou někdo založí do šuplíku a nikdy ji nepřečte, ale chci udělat víc. Chci přitáhnout… pozornost k tomuto problému. Chci to změnit. Vím, že nemůžeme nutit rodiny, aby si ty děti vzaly, ale můžeme se pokusit zvýšit povědomí. Poskytnout sirotkům služby, které zoufale potřebují – poradenství, léčení, víc učitelů. Ministerstvo nenajalo nikoho, až na Snapea – je-li to opravdu on – aby je učil. Spoléhají na kouzelnické veřejně prospěšné práce za přestupky, jako je porušení zákona o utajení nebo zneužití mudlovských výtvorů. Neexistuje žádná kontinuita, žádná stabilita. Místo a děti zůstávají, ale ani nic ostatního se nemění. To nemůže být zdravé. Tyto děti jsou traumatizované válkou a určitě si uvědomují odkaz svých rodičů. Potřebují víc pomoci než kdokoliv jiný v tom sirotčinci, ale dostávají jí nejméně.“

„V takových poměrech vyrostl Voldemort,“ poznamenal Harry tiše. „Co popisuješ, zní stejně, jako co jsem viděl v Brumbálových vzpomínkách o Voldemortově dětství.“

Mezi třemi kamarády se rozhostilo dlouhé ticho.

„Nevím, co se stalo s těmi, kteří odešli. S těmi, co jsou dospělí nebo utekli ještě před plnoletostí. Hodlám se podívat do bradavických registračních lístků – jako auditorka to můžu udělat, aniž bych vzbudila podezření. A můžu se podívat na to, co se s nimi stalo po dostudování. A podívám se, jestli je na ministerstvu někdo, kdo by na to mohl dohlížet. Musím si udělat obrázek o tom, s čím se potýkáme.“

„Chci to tam vidět,“ ozval se Harry. „Půjdeš tam někdy?“

Hermiona přikývla. „Zítra. Chci se podívat do lékařských záznamů a pokusím se promluvit s tím učitelem. Jsem si téměř jistá, že je to Snape, což znamená, že mě k sobě nepustí. Ale aspoň se o to pokusím. Hlavně když mu aspoň řeknu, že chceme pomoci.“

„Počkám na tebe u vchodu,“ navrhl Harry. „Pod pláštěm. Kdyby mě tam viděli, mohlo by to přitáhnout pozornost. A na tu teď asi není nejlepší doba.“

Hermiona přikývla. Harryho proslulost se po válce zdesetinásobila. Kamkoliv šel, objevil se dav a pronásledoval ho. Noviny otiskovaly fotky, kdykoliv byl mimo ministerstvo nebo domov. Jen z tohoto důvodu se s Ginny rozhodli usadit na Grimmauldově náměstí, přestože s ním měli spojené bolestivé vzpomínky. Pořád bylo nezakreslitelné a chráněné Fideliovým zaklínadlem a protipřemisťovacími zábranami, a proto Potterovým zajišťovalo dost soukromí, aby mohli žít své životy a založit rodinu.

„Jsem ráda, že půjdeš,“ přiznala Hermiona. „Ty k tomuto problému dokážeš přitáhnout tolik potřebnou pozornost a finance. Jsi dobrý kamarád.“

„Tohle nemá nic společného s tím, jestli jsem dobrý nebo špatný kamarád nebo celebrita nebo bystrozor či cokoliv jiného. Jsou tu váleční sirotci, mají příšernou péči a vím, že ty nejsi ten typ, co přehání nebo lže. Věřím ti, když říkáš, že ty děti žijí ve vězení. Když jsem byl v jejich věku, žil jsem v podobných podmínkách, i když ne tak zlých. Takže mi neděkuj. Nedělám to jako službičku tobě. Jdu do toho, protože je to správné.“

Ginny mu s úsměvem stiskla ruku. Byla na svého muže pyšná. Méně skvělým lidem by sláva stoupla do hlavy. Ne Harrymu. Nemnozí měli jeho morální zásady.

„Řekneš Ronovi, aby se zapojil?“ zeptala se Ginny. „Pokud by do toho šlo celé Zlaté trio, úspěch by mohl být zaručený. Solidarita a já nevím co ještě. A mohlo by to některým ministerským papalášům zamotat hlavu.“

„Jo, dnes se sejdeme. Určitě mu řeknu, ale nevsadila bych si na to, že půjde,“ odpověděla Hermiona. „Ty z nás nejlíp víš, jak věří v ty nejdrsnější tresty pro Smrtijedy a jak věří, že jediný dobrý Smrtijed je mrtvý Smrtijed. Asi je všechny viní za Fredovu smrt. Nějak si nemyslím, že do tohoto půjde. Ale ano, řeknu mu.“

Ginny přikývla, souhlasila s Hermioniným shrnutím situace.

„Raději už půjdu. Promluvím s Ronem. A my se uvidíme zítra.“ Objala je, políbila na líce a odešla.

ooOOoo

„Hermiono!“ vykřikl Ron šťastně, když otevřel dveře. Vtáhl ji do medvědího objetí a líbl ji na tvář. Zasmála se a oplatila mu to. Pustil ji a pokynul, aby vešla. George a Angelina Johnsonová se loni vzali a Ron od té doby bydlel sám v bytě nad Kratochvilnými kouzelnickými kejklemi v Příčné ulici.

Jejich vztah skončil v dobrém před pěti lety. Pobyt ve stejné koleji, síla války, izolace při hledání viteálů a zvláště pak zkušenosti z poslední bitvy, to vše způsobilo, že si oba zaměnili pocity zoufalství a blízkosti za lásku. Jakmile se však záležitosti uklidnily a oba začali zápasit s vlastními démony, rozhodli se, že nejenže už nejsou těmi samými lidmi jako před válkou, ale že ani nejsou tak kompatibilní, jak doufali. Navzdory tomu zůstali kamarády. Zlaté trio drželo pořád pohromadě a Hermioně to přinášelo hodně útěchy.

Ron ji přivítal a nabídl jí sklenku vína. Odmítla (u Harryho vypila dvě) a místo toho si vybrala čaj. Poklábosili o jeho práci v bratrově obchodu a její návštěvě u Harryho a Ginny. Nakonec se dostala k jádru věci a vylíčila mu návštěvu sirotčince, jak potřebuje pomoc a že Harry souhlasí a bude s ní spolupracovat a že tam zítra zajdou. Pak Rona přizvala.

„Hermiono… Já ti nevím…“ začal po dlouhém váhání. „Chápu, co říkáš, opravdu. A myslím, že je to skvělé, a doufám, že uspěješ. Ale nemůžu být částí toho všeho.“ Modré oči měl skelné a upřímně litující. „Je mi to opravdu líto.“

Hermiona přikývla a poklepala jej na paži. Ron válkou dospěl v oblastech, které Hermiona nikdy nepovažovala za možné. Pořád dokázal být svým starým já (veselý, společenský idiot), ale měl teď takové schopnosti ve zkoumání svého vlastního nitra, které překvapovaly i jeho. Starý, předválečný Ron by se proti tomu plánu ohradil, tázal by se, proč by se těm dětem vrahů, násilníků a teroristů měla věnovat pozornost a že nejsou lepší než jejich rodiče. Poválečný Ron byl chytřejší. Byl natolik moudrý, aby rozlišoval mezi otcem a synem. Ale také znal sám sebe dost na to, aby věděl, že se nemůže zapojit.

„Chápu to, opravdu. Není to nutné. Jen jsem tě chtěla pozvat.“ Usmála se.

„Nechci, aby sis myslela, že, no, víš, že ty děti z něčeho obviňuju.“

„Vím, že ne.“

„Jen… s vědomím toho, co se stalo, kdybych viděl ta jména, viděl jejich rodiče v jejich tvářích… upřímně nevím, jestli bych to ustál. A to poslední, to poslední, co chci, je uprostřed všeho zjistit, že na to nemám, a nechat vás dva samotné napravovat škody.“

Hermiona věděla, na co odkazuje a rozhodla se nic neříkat. Ron si nikdy neodpustil, že tehdy tak rozzuřeně vypadl a nechal je oné noci ve stanu samotné.

„I kdyby k tomu došlo, bylo by to pochopitelné. Nevím, jestli něco dokážeme, jestli vůbec budeme moci něco prozkoumat, každopádně to chci zkusit.“

Přikývl. „Ale rád bych věděl, co se děje. Když bude třeba něco, víš, něco vedlejšího udělat…“

„Budeš první, koho zavolám,“ dokončila. „Slibuju.“

ooOOoo

Hermiona se svým nejlepším kamarádem strávila dost času, aby poznala emoce v těch smaragdových očích, i když tvář zůstávala netečná. Dnes však bylo těžké číst v jeho výrazu, ve kterém se mísilo tolik emocí dohromady – strach, vina, hněv, bolest, bezmoc a odhodlání. Možná i další, které neidentifikovala. V tomto osvětlení to moc dobře nešlo.

Děti se choulily v rohu a mluvily šeptem. Bylo jich asi patnáct ve věku od pěti, či šesti let, po jedenáctileté, právě tak staré, aby začaly chodit do Bradavic. Ty oči, ty samé mrtvé oči, které Hermiona viděla včera, na ně zíraly. Sirotci měli vlasy neučesané, kůži sinalou a oblečení potrhané. Oblečení bylo určitě darem nějaké charity, která než by je vyhodila, raději je poslala sem. Nebylo zde žádné okno a žádné přirozené světlo, jen u stropu zakouzlené slabé osvětlení, které vypadalo téměř jako černé světlo. Bylo vůbec některé z těchto dětí někdy venku?

Cizinci zde nebyli vítáni. I přes často se měnící dosazené učitele, léčitele a ošetřovatele si děti nezvykly na nové tváře. Zjevně byly otřesené, vyděšené a nevěřily jim.

Pobývaly všechny v jedné společenské místnosti s několika stoly a v rohu s pohovkou, která přicházela o potah. Harry a Hermiona se nedostali daleko od dveří, když děti vstaly a utekly do protějšího rohu, co nejdál od cizinců.

Vypadaly jako děti, které očekávají zneužívání. Hermiona poznala, že slečna Glastonburyová lhala o tom, že by k dětem nepustila nikoho nebezpečného nebo násilného. Někteří z ‚dobrovolníků‘ určitě kvůli Smrtijedům přišli o milované a Hermiona by se vsadila, že více než pár využilo tuto příležitost k pomstě.

„Myslíš, že bychom měli…“ začal Harry.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen by je to vyděsilo.“

„Chci… něco, cokoliv… říct, aby věděly, že jim neublížíme.“

„Neuvěří nám.“

Harry přikývl. „Pak bychom měli jít.“ Otočili se a dveřmi vyšli mlčky. Naposledy se podívali na děti, kterým se evidentně ulevilo, že ti podivní cizinci odcházejí. Harry s Hermionou opatrně a tiše zavřeli dveře, aby je nevystrašili. Jen se ode dveří odvrátili, ocitli se tváří v tvář impozantní, vysoké, temné postavě.

Ten vražedný pohled vídali častokrát, ale přesto teď byl jaksi intenzivnější, než si pamatovali.

Hermiona měla jako obvykle pravdu. Severus Snape opravdu pracoval se sirotky.

„Co tu kčertu vy dva pohledáváte?“ vyštěkl a zíral na ně ze své výšky, ruce zkřížené. Přestože už byli dospělí, ani jeden nevyrostl jako Snape. Zapomněli, jak vysoký je. Vřelo to v něm. „Kdo vás sem pustil? Pro koho pracujete? Je tohle nějaké vaše představení? Nějaké předvádění?“

„Ne!“ protestovala Hermiona. „Nevím, jestli jste byl informován, ale provádím zde audit a -“

„A napadlo vás přivést si kamarádíčka jen tak pro zábavu? Hvězdné turné po ministerské instituci snů?“

„Ne tolika slovy, ale ano. Byla jsem zde už včera a jsem zděšená tím, co jsem viděla, a Harry to chtěl vidět taky.“

„A přivedete sem další, že? Tisk se rozhodne vás sem následovat a vystavit je?“

„Jsem tady, abych pomohl!“ protestoval Harry. V té chvíli jej zasáhlo, že stejnou debatu mohli vést před sedmi lety v Bradavicích během obrany proti černé magii. Ta dynamika se zjevně nezměnila. Snape útočil, obviňoval a on a Hermiona se bránili a prohlašovali se za nevinné.

Zvláštní, kolik věcí se změnilo a kolik jich zůstalo stejných.

Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Nakonec se Hermiona rozhodla ticho prolomit. „Možná bychom mohli… posadit se a promluvit si?“ Snape na ni zavrčel a vypadalo to, že se rozhoduje, jestli je má uřknout, nebo nejdřív vytáhnout ven a uřknout až potom. Namísto toho si vybral třetí možnost a provedl je chodbou ke dveřím k – jak se ukázalo – jeho kanceláři.

Přesunul se za stůl, sepnul prsty do stříšky, zíral na ně svýma chladnýma, černýma očima a nic neříkal. Po všech těch letech a celém tom čase mimo Bradavice – pořád to fungovalo. Harry a Hermiona se narovnali na židlích a čekali, až promluví.

Vypadal… stejný a přesto jiný. Už nebyl oblečený v černé od hlavy až k patě. Měl bílou košili, uhlově černé kalhoty a šedý svetr. Vypadal docela… elegantně. Tu a tam pár šedivých pramenů a dvě jizvy po hadím kousnutí na krku, ale nic drastického. Vlasy měl kratší. Byly hebké a asi palec až dva dlouhé a zastřižené tak, že mu rámovaly tvář. Žádný mastný černý závěs, na který byli zvyklí. A tato délka vlasům dala na živosti a, nu, objemu a tvaru. Pokožka byla zdravější, i když bledá, ale ne nažloutlá. Pravděpodobně většinu času trávil tady. Ale ty oči, ty chladné, pronikavé oči se nezměnily ani trošku.

Hermionu zaskočila skutečnost, že ač byl o šest let starší, vypadal skoro o deset mladší.

V bezvědomí ležel tehdy v loděnici celé hodiny, než si přišli pro jeho tělo. Jakmile jej objevili, všechny šokovalo, že ztratil méně krve, než se obávali (ony hadí zuby, jakmile je prozkoumali, byly obroušené a nepropíchly jeho krk až k tepnám, i když to bylo velmi blízko) a hadí jed jej neotrávil, ale způsobil jen kóma. Celý rok ležel ve vegetativním stavu u svatého Munga, blaženě si nevědomý publicity a úcty coby válečného hrdiny. Skoro si říkali, jestli v bezvědomí nezůstával schválně, aby se tomu poprasku vyhnul. Nicméně se probudil při prvním výročí konce války, překvapivě zdravý, a pak zmizel do neznáma.

Teď konečně promluvil, pomalu a nebezpečně, jako když býval jejich profesorem. „Porušili jste moje zabezpečení, zírali na válečné sirotky a k smrti jste je vyděsili. Řekněte mi nyní, proč bych vás neměl uřknout, seslat na vás Obliviate a pak vás okamžitě hodit na kraj chodníku.“

PA: Severus měl stejný účes od té doby, co mu bylo, kolik, devět? Byl čas na změnu.

V této povídce bude Ron dospělý, stejně tak celé trio.

Dávám přednost scéně Severusovy smrti z filmu, takže v tomto příběhu bude použita, i když zbytek zůstane kanonický s knihou. Rozhodla jsem se k tomu ze dvou důvodů: 1) už tak epickou scénu z knihy ve filmu vylepšili a 2) pokus o zavraždění spíše přežil na školních pozemcích než v Prasinkách, které byly, kolik, asi míli nebo dvě daleko?