Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1. 2:00 – setkání

Remus během hodiny zívl už asi po milionté, hodil do sebe skotskou a na jeden ráz ji polkl. Nespavost byla jednou z věcí, které v životě neměl rád – spolu s idioty, zrádci a bílou čokoládou.

Střelil letmým pohledem na kukačkové hodiny stojící mezi dveřmi a linkou. Ukazovaly dvě hodiny v noci. Zrovna začal uvažovat, jestli si nemá uvařit relaxační čaj, když se z chodby ozval jakýsi zvuk následovaný sérií bouchnutí a tlumených nadávek, které shodou okolností dost dobře poznával.

Nalil si další skotskou a zaposlouchal se. Jen na pár vteřin. Vzápětí do kuchyně vstoupilo střapaté vrabčí hnízdo růžových vlasů, které široce zívalo a ruce si protahovalo nad hlavou.

„Dobré ráno, Nymfadoro,“ pozdravil a pozvedl sklenku k přípitku.

„Ráááánko, Remusi,“ zamumlala a roztržitě si prohrábla vlasy. Potřebovala vteřinu, aby zaregistrovala jeho přítomnost. Pak se náhle zastavila a zůstala na něj zírat s bradou spadlou uprostřed zívnutí.

„Remusi!“ Vykulila oči, jakkoliv ospalé, a zvídavě si jej prohlédla. „Neměl bys teď chrnět? Za pár hodin máme hlídku.“

„Správně. Což znamená – neměla bys taky spát?“

„Nemůžu,“ zamumlala, podala si z kredence sklenku a šla si ji k umyvadlu naplnit. „Pošuk mi po večeři nabídl kapku jeho prémiové ohnivé a Merlin ví, že toho ještě teď lituju.“

„Tomu rozumím.“

„Rozumíš?“

„Alastor mi taky jednou nalil,“ objasnil, jakmile vypil zbytek skotské. „Asi tak před deseti lety. Stačily tři hlty a se Siriusem jsme se parádně namazali. Ráno nás čekala impozantní kocovina a my si slíbili, že od Alastora už nikdy nic nepřijmeme. Ani bonbón.“

„Nemohl jsi mě varovat?“ zvolala a vyzunkla druhou sklenku vody.

Remus se zahanbeně zazubil, nebo alespoň doufal, že to tak bude vypadat.

„Osobní zkušenost je nejlepší způsob, jak se ponaučit.“

„Kravina!“ štěkla Tonksová a lehce se zakymácela, když si to namířila k nejbližší židli. Vyčerpaně na ni klesla, ruce nechala volně viset a hlavu si opřela o stůl. „Teď tě budu muset nenávidět, žes mě nezachránil, a ty víš, jak příšerně únavné to je.“

„Vím?“

Tonksová zasténala a Remus předpokládal, že to mělo vyjadřovat důstojné pohrdání. Položila si ruce přes hlavu.

„Chtěla bych spát.“

„No, vlastně já taky.“

Náhle Tonksová vykřesala záblesk porozumění, posadila se zpříma a zamířila na něj svůj ospalý pohled.

„Mimochodem, proč jsi vzhůru?“ zeptala se.

Remus pokrčil rameny a přitáhl si židli, která stála u jejího boku.

„Nějak nemůžu usnout. Převaloval jsem se v posteli celou hodinu, než jsem se rozhodl, že je to jen ztráta času.“ Posadil se a spojil ruce na stole. „Možná je to tím blížícím se úplňkem.“

„Nevěděla jsem, že má tak stimulující účinek,“ zajímala se.

„Nemá,“ pravil. „Alespoň ne na spánek.“

Šedé oči Tonksové se v temnotě zasvítily.

„Co jiného by mohlo -?“ Nestoudně se na ni pousmál a byl si jistý, že zrudla. „Aha.“

„Zjevně se onen subjekt stává citlivější k jistému druhu vedlejších účinků, pokud se poblíž nachází něco potenciálně vzrušujícího.“ Nechal pohled sjet k jejímu nátělníku a šortkám. „Občas je těžké – dokonce i trochu trapné, víš – předstírat, že necítím jakýsi nezkrotný neklid.“

Tonksové trvalo vteřinu či dvě zpracovat, co řekl. Pohlédla dolů na sebe a oběma rukama si zakryla výstřih.

„Promiň!“ vykvikla zničeně. „Neuvědomila jsem si to, jinak bych nikdy -“ Slova na rtech odumřela, když si všimla jiskřiček veselí v jeho očích. „Ty nemravný, potměšilý, zatracený prevíte!“

„Je mi krapet nepříjemné, když mě častuješ tak hezkými přízvisky a já nemám to potěšení vidět v té chvíli jasně tvůj obličej. Jestli ti nevadí…“ Vytáhl hůlku a rozsvítil několik svíček na lince, které připluly na stůl a usadily se přesně uprostřed. „Tak, teď je to lepší.“

Tlumeně osvětlenou tmou jej Tonksová pozorovala s rozpustilým úsměvem.

„Prima,“ poznamenala, složila ruce na stůl a chvíli si jej měřila. „Velmi…“

„Romantické?“ nadhodil, jelikož si její zaváhání vyložil jako výzvu ke škádlení. Tonksová se však samolibě uchechtla.

„Spíš jsem chtěla říct něco jako milé, nebo velkomyslné, nebo cokoliv, co by znělo vděčně, žes mě neoslepil výbuchem světla.“

„Je to až tak zlé?“

Rukama si promnula čelo.

„To si ani neumíš představit.“

„Kolik přesně jsi měla Alastorovy prémiové?“ zeptal se ustaraně kvůli symptomům kocoviny, kterými zjevně trpěla.

„Nevím,“ zanaříkala. „Je lidsky možné, že by to byly tři?“

„Tři co?“

„Sklenky.“

„Pro pána krále!“ skutečně ustaraný jí odtáhl ruce z obličeje a pořádně si ji prohlédl. „Nezvedá se ti žaludek?“

Tonksová, bledší než obvykle, si opět rukama zakryla tvář a zavrtěla hlavou, že ne.

„To je to tak vážné?“

Remus výmluvně zvedl obočí.

„Ve skutečnosti jsem překvapený, že dokážeš sedět rovně a dokonce i vedeš normální hovor.“

Přes prsty unikl Tonksové hluboký smích.

„Jako bychom my dva někdy vedli hovor, který by se dal klasifikovat jako normální.“

„Nevedli?“

Tonksová spustila ruce a ušklíbla se.

„Remusi, poprvé, když jsme se setkali, skončili jsme u prsou, protože jsem zakopla o koberec na schodišti a dopadla na tebe s celým svým vybavením přitisknutým tobě do obličeje,“ rozváděla téma sarkasticky a odpočítávala na prstech. „Nedlouho poté jsme celou hlídku debatovali o jen diskutabilně patřičném tématu, jako je Snapeův vkus na ženy, pak, asi měsíc nato, jsme vedli zajímavou diskuzi, kterak upéct tvarohový koláč bez tvarohu.“ Potřásla hlavou a kousla se do culících se rtů, jak ji pouhá vzpomínka pobavila. „A opět, minulý týden, jsme se přeli o tom, kdo se nejlépe vypořádal s bubákem a to jsem vyhrála…“

Remus si živě vybavoval její soustředěnou tvář, když toho nebohého bubáka ve tvaru Znamení zla změnila v nočník.

„To bezpochyby,“ souhlasil s mazaným úsměvem.

„A jen včera,“ pokračovala Tonksová, „když jsem klopýtla a doslova ti padla k nohám,“ střetla se s jeho očima a on jí vracel drzý pohled v očekávání pointy, ke které mířila, „jsi řekl, že je snadné přimět mě, abych si k tobě lehla.“

Remus se srdečně se založenýma rukama rozesmál.

„Za to jsem se ale potom obšírně omluvil,“ shrnul to, ale dobře si uvědomoval, že jeho tón nezněl tak omluvně, jak by teoreticky měl.

„Jo,“ Tonksová jej pozorovala ve světle svíček. „Ale od té doby si nemůžu lehnout, aniž bych na tebe nemyslela.“

Padlo mezi ně těžké ticho a tentokrát Remus viděl, že se Tonksová červená.

„Nemyslela jsem… Teda chtěla jsem říct… Víš co…“

Ačkoliv nebyla ani vzdáleně tak hašteřivá, jak by se zdálo, Remus se nedokázal ubránit myšlence, že není nic tak roztomilého, jako Tonksová opravdu vyvedená z míry.

„Asi jsem tě měl ušetřit zjištění toho, na co myslím, když mi někdo spadne ze schodů přímo do náručí,“ prohodil. Tonksová vzhlédla a zamrkala.

„Stává se to často?“ zeptala se s nadějí a – k Remusovu hříšnému potěšení – s jistou dávkou dvojsmyslnosti. Nonšalantně pokrčil rameny a ušklíbl se.

„Jen když se poblíž nalézáš ty a tvoje vybavení.“

Podle toho nejzářivějšího úsměvu Tonksové (někde mezi ostýchavostí a polichocením) Remus došel k názoru, že svíčky se staly nicotnými, protože teď, kdyby pokračovala v zubení, mohla by osvětlit celou místnost. Nutnou podmínkou však bylo neustálé škádlení, s čímž, alespoň pro teď, byl Remus ochotný pomoci.