Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona upírala na místo, kde ještě před chvílí ležel, skelný pohled.

Nezbylo tam nic. Jen nicota, kterou protínaly kapky deště a na kterou se lačně vrhal skučící vítr. Vůně bouřky začala přebíjet zbytky té Dracovy a mravenčení na kůži, pozůstatek jeho tepla, rychle mizelo. Jako by její tělo zamrzlo v okamžiku, kdy tady ještě byl – roztřesenou ruku, kterou mu vtiskla do dlaně přenášedlo, stále držela nataženou a ústa zůstala pootevřená, jak se s ním šeptem loučila.

Miluju tě…

Nemohla se pohnout.

Odvrátit pohled od té prázdnoty.

Upřeně se do ní dívala…

Ale pak musela zahnat spalující slzy a svět se znovu rozeběhl.

Upustila tenkou látku, v níž bylo zabalené přenášedlo, a ruka jí bezvládně klesla k boku. V hrdle jí vyrostl knedlík a v hrudi uvízl výkřik, jenže plíce byly příliš namožené, aby ho mohly vypustit. Ten dusivý pocit tolik pálil, že sotva zvládala dýchat.

A Merline, ta bolest v srdci byla mučivá, jako by se všechno uvnitř ní chystalo roztříštit.

Podlomila se jí kolena a Hermiona tvrdě dopadla na zem, opřená o zesláblé paže. Bahno, které se jí vsáklo do kalhot a studilo ji na dlaních, vůbec nevnímala. Oči jí zamířily k Dracovým šlépějím – jedinému důkazu, že tu ještě před několika okamžiky byl – ale déšť stopy smýval a za chvíli už splynuly s okolní promáčenou hlínou. Zůstala naprosto sama.

Vítr zesílil, a tak si v zoufalé snaze odolat jeho krutým poryvům objala roztřesené tělo pažemi. Její srdceryvný vzlyk, ze kterého se jí až zvedl žaludek, zanikl v zavytí bouře. Pevně sevřela oči, zatímco se pokoušela přemoci prudké chvění.

„Godricu, to bolí,“ zajíkla se a zesílila objetí. „Tolik to bolí.“

Někde vzadu v hlavě se ozval šepot slov Anabely Sněženkové.

Je to jako umírání. Jenomže horší.

Dalších pár vteřin se kolébala dopředu a dozadu a snažila se znovu získat zdravý rozum. Jenže na nějaké uklidňování nezbýval čas. Rytmické šumění deště rušily ozvěny nepokojů z Bradavic a Hermiona váhavě otevřela oči a zadívala se směrem ke škole. Pak si vzpomněla; vzpomněla si, že tady nemůže zůstat, a vynadala si za to, že dovolila, aby ji bolavé srdce takhle ovládlo.

Nadechla se tak zhluboka, až měla pocit, že jí praskají žebra, zatnula zuby a rozhýbala si svaly, aby se přestaly chvět. Dlaněmi si otřela výmluvné slzy, ale v zajetí promočených vlasů na tvářích je nedokázala od kapek deště rozlišit. Vydechla, když si uvědomila, že to je bezvýsledné, a odhrnula si vlasy z očí. Knedlík v hrdle ji dusil a ne a ne se pohnout.

Vyčerpaná snahou ignorovat tu nevolnost, ze které se jí točila hlava, se ještě několikrát pořádně nadechla a pomalu se vytáhla na vratké nohy. Potlačila zasténání, když její končetiny zaprotestovaly, ale udržela se na nich a s posledním zkroušeným pohledem na prázdné místo zatnula odhodláním pěsti a obrátila se k němu zády.

Skoro si nevšímala větví a bodláků, zatímco klopýtala směrem, o kterém doufala, že je ten správný. Držení těla ji zrazovalo a v periferním vidění se stále roztahovala mlha, ale dál se plahočila rozbředlou cestou a zoufale pátrala po červeném kameni.

„Křivonožko,“ zaskřehotala co nejtišeji, jelikož strašidelné zvuky z Bradavic sílily. „Nožko!“

Odněkud zleva se ozvalo zamňoukání a Hermiona tím směrem zamířila. Klopýtala přes pichlavé ostružiní a jedovaté břečťany za doprovodu nelidských zvuků, které se rozléhaly Zapovězeným lesem. Netušila, zda jsou to kouzelná stvoření, co tady přebývala, vycítila útok a začala panikařit, nebo jestli se skrz stromy prodírali Smrtijedi a šlapali jí na paty.

Shromáždila poslední chatrné zbytky energie a s bolestným skučením zasténáním se drala kupředu. Pevně sevřela hůlku, protáhla se skrz tvrdošíjný porost větví a rozkašlala se úlevou, když k ní přiskočil Křivonožka. Nervózně syčel a bystrýma očima prozkoumával okolí.

„V p-pořádku, N-nožko,“ vykoktala a přísahala by, že ten kocour vyhlíží za jejími zády Draca. „Je pryč,“ zamumlala a ta slova spustila ničivou vlnu úzkosti. „P-pojď. Musíme jít.“

Zvedla svého mazlíčka do náruče a vykročila ke zlověstně skloněnému dubu. Vzduch se zatetelil změnou magie. Přivinula si Křivonožku pevněji k sobě a soustředila se, aby utišila rozutíkané myšlenky a horečné nádechy.

Pohledem se rozloučila s temným obrysem bradavického hradu, vyslala němou modlitbu, ať je Draco v bezpečí, a nechala jejich rozbité útočiště za zády.

*

Dracovi se hned po přistání podlomily nohy.

Klesl na kolena a sotva se stačil zapřít o předloktí, než se tváří zabořil do hlíny. V pěstech sevřel trsy trávy a svaly na zádech se mu napjaly, jak se snažil přeprat vzdouvající žaludek. Dávil se a na mandlích ho pálila žluč.

Plival hlínu a ztěžka lapal po dechu, zamlžený pohled zaostřoval na neznámou zem a sledoval kapky potu, deště nebo možná slz, jak mu stékají po hřbetech rukou. V žilách mu jako jed, který si prožírá cestu skrz všechny buňky, vřel vztek a žal.

„Do prdele, Grangerová!“ zasípal a udeřil pěstí do země. „Kurva!“ Znovu. „Kurva!“ A znovu. Dokud mu nehořely klouby bolestí a z ranek nezačaly prýštit kapky krve. „Kurva, Hermiono!“

Pak se mu ale hlas zadrhl a tiráda odumřela v krku. Byl příliš naštvaný. Příliš neklidný. Příliš ztracený. Zvedl hlavu a pokusil se prohlédnout si okolí, ale zrak měl zkreslený, všude bílé tečky a viděl sotva metr před sebe. Dokázal rozeznat jen koberec trávy a mdlý odstín indiga, který na nebi vymaloval západ slunce.

Tady nezuřila žádná bouře, jen krutý vítr se mu zakusoval do zmáčené kůže. Stále však voněl skotským deštěm a Hermioniným mýdlem.

Nepatřil sem.

Jeho mysl začala nekompromisně přehrávat záblesky vzpomínek na nedávné chvíle, až mu bušilo ve spáncích. Vybavil si mávnutí její hůlky, když ho znehybnila, a tu křeč děsu, která mu zachvátila nitro. Vzpomněl si, jak se k němu schoulila, obličej syrový emocemi, a po jeho čelisti zavanula zkroušená slova.

Přitiskla rty na ty jeho a on proti kouzlu bojoval tak usilovně, až měl pocit, že mu pod svaly chrastí kosti, jen aby dokázal pohnout ústy a polibek jí oplatit. Kouzlo nepodlehlo výdrži a zoufalství. Uvědomoval si, že líbá jeho nehybné rty, a hnusilo se mu to.

A pak…

„Miluju tě…“

Ztuhl. Nevěděl, co si má s těmi dvěma slovy počít. Bolestivě se mu vryla do paměti, ale hřála. Tak uklidňující a zároveň nepochopitelná. Všechno změnila, a přesto nic, protože Hermiona ho sem stejně nakonec poslala. Samotného.

Jestli se strachoval o svoji příčetnost tehdy, když ho poprvé zavřeli do té místnosti k ní, tak tato realita byla mnohem horší.

Jedna jeho část ji chtěla vystopovat a říct jí, že nestojí o její lásku, že si ji k čertu nezaslouží a že je šílená, když ho chce ve svém životě. Byl by hnijící skvrna na jejích bílých šatech. Skleněný střep vražený do jejích žil. Nezasluhoval si ji. Teď už to věděl. Asi to věděl celou dobu.

Další jeho část ji chtěla najít a lízat si u ní rány, možná nakopnout jeho pýchu, aby zase zalezla zpět do kouta. Potřeboval ji, a ne v tom romantickém naivním smyslu, ze kterého se mu zvedal žaludek, ale tím bolestivým a ochromujícím způsobem, který sužoval mysl a užíral duši. Vysoukal to ze sebe jednou, a když bude muset, poví jí to znovu. Pýcha se najednou zdála tak nicotná v porovnání s tou podělanou agonií.

Možná ji dokonce miloval…

Neznal to naprosto cizí cosi, co mu prostupovalo žilami. To nadužívané slovo, které si mezi sebou v poslední době všichni tak ledabyle přehazovali, nevyjadřovalo pocity, které ho srážely na kolena. Připomínaly mu ten podivný pocit, když je oheň tak horký, že je cítit jako led, nebo když je led tak ledový, že je cítit jako oheň. Paradox přírody.

Jestli tohle byla láska, tak se to rovnalo šílenství. Mučení. Nebo blaženosti. Všechno dohromady.

Chtěl se jenom vrátit a… něco udělat. Cokoliv, co by prodloužilo jejich společný čas.

Hůlka. Strčila mu ji do kapsy.

Zapátral po ní, až konečně pocítil na konečcích prstů uklidňující výboj magie, který mu tolik chyběl. Přitiskl si ruku k hrudi a snažil se koncentrovat na přemístění. Ale pak zaznamenal dotyk na rameni a ztuhl.

„Ochrany ti to nedovolí,“ promluvil tichý ženský hlas. „A ona už bude touto dobou pryč.“

Draco se přetočil a vyškrábal se na nohy, i když se na nich jen stěží udržel. Zahnal slaný opar v očích a obočí mu zkřivilo podezření a šok, když si uvědomil, kdo jej vyrušil. Její tvář poznával jen z náhodných setkání v Příčné ulici a z rozedrané fotografie, kterou našel v matčině kabelce, když se v ní přehraboval a hledal galeon na čokoládovou žabku. I ty rysy mu byly povědomé; aristokratické linie podobné těm Bellatrixiným, ač nápadně jemnější, bez onoho hrozivého podtónu, ze kterého vždycky znervózněl.

„Vy?” vyštěkl, příliš vyčerpaný, aby do toho slova vložil sílu. „Poslali mě k vám?”

„Ano,” přikývla Andromeda nepohodlně a nespouštěla z jeho hůlky ostražitý pohled. „McGonagallová -”

„Má zvrácený smysl pro humor,” dořekl. „Nepotřebuju vaši pomoc.”

Teta, kterou nikdy nepoznal, zvedla úzké obočí. „Zřejmě si neuvědomuješ, jak se všechno zhoršilo, Draco,“ pronesla pomalu. „Věř mi, když říkám, že moji pomoc potřebuješ.“

„A proč byste mi vůbec nabízela pomoc?“ zeptal se a přimhouřil oči.

„Nejdříve jsem váhala,“ přiznala s povzdychem. „Ale navzdory minulosti patříš stále do mé rodiny, Draco. A patrně máme nyní my dva něco společného.“

„O čem to mluvíte?“

Andromeda zaváhala. „McGonagallová mi pověděla o tvém… vztahu s Hermionou.“

„Co je vám do mého vztahu s Grangerovou?“ vyštěkl a napřáhl ruku s hůlkou. „Víte o tom hovno!“

„Uklidni se!“

„Neříkejte mi -“

„Ztiš se!“ pokárala ho. „Nebudeš budit ostatní! Nemusí se ti to líbit, Draco, ale před mnoha lety jsem byla ve stejné pozici jako ty, takže vím, jak se cítíš.“

„Nemáte nejmenší ponětí -“

„A kdyby mi McGonagallová neřekla o tvém vztahu s Hermionou, vůbec bys tady nebyl,“ prohlásila Andromeda rezolutně. „Obě se zdají přesvědčené, že ses svým způsobem do jisté míry změnil, a já jsem ochotná nabídnout ti presumpci neviny.“

„Jak velkorysé.“

„Ale chci, aby sis uvědomil, že pokud jen na krok sejdeš z cesty,“ pokračovala, „pak na to zůstaneš sám. Chci ti pomoci, Draco, ale musím brát ohled i na jiné lidi.“

„Tohle je fraška,“ vysmál se jí.

Andromeda nakrčila nos. „Máš vůbec ponětí, jaké štěstí tě potkalo?“

„Štěstí?“ vyplivl hořce. „Myslíte, že je to štěstí, když mě chce Voldemort mrtvého?“

„Mluvím o lidech, kteří se ti pokoušejí pomoct,“ zamračila se. „Vzhledem k tomu všemu, cos udělal, ano, nazvala bych to štěstím.“

Dracův pronikavý pohled zakolísal. Sklonil hlavu. „Nevíte, co všechno se stalo.“

„Vím toho dost,“ utnula ho a výraz jí trochu zjemněl. „A chápu, do jak nepříjemné situace jsi byl vržen, ale to neomlouvá tvé činy.“

Pravda umí být jako bělidlo; všechno silou odhalí a odstraní špínu. Ale polkněte ji a zpustoší vám nitro. A možná vás zabije. I přes největší snahu se nemohl docela přinutit pohrdat tou čarodějku, která před ním stála, zřejmě protože už v něm na zášť nezbývalo žádné místo. Možná proto, že věděl, že mluví pravdu.

„Vím, že to pro tebe není snadné, ale slíbila jsem McGonagallové, že tě udržím v bezpečí,“ pověděla mu a popuzeně vydechla. „A neuškodilo by ti zapamatovat si, jak Hermiona riskovala, aby tě sem dostala.“

Už už ostře odsekl, ale někde vzadu v hlavě včas zaslechl Hermionu, která si přála, aby okolnosti přijal. Zaťal zuby, když mu břicho sežehl další plamen touhy po ní, sklonil hůlku a ruce mu rázem ztěžkly. „Jaký je háček ve vaší… pohostinnosti?“

„Žádný háček,“ ujistila ho Andromeda. „Žádám jen, abys respektoval všechny ostatní v mém domě.“

„Ostatní?“

„Uvidíš,“ řekla. „Všechno ti podrobně vysvětlím ráno, až se trochu prospíš. Mám pro tebe připravený pokoj.“

Teprve tehdy si Draco uvědomil, že se přemístil doprostřed zahrady a že za jeho tetou se rozkládá vcelku rozhlehlá, ale neokázalá chalupa, celá ponořená do tmy až na třepotavé světlo v přízemí. Svrbělo ho pokušení hádat se s Andromedou dál, i kdyby si měl získat jen záblesk staré chatrné důstojnosti, ale zaváhal, když si uvědomil, jak moc potřebuje postel a chvilku samoty, aby si mohl v klidu roztřídit hučící myšlenky.

„Dobře,“ zamumlal zdráhavě a opět sklonil hlavu. „Fajn.“

„Výborně,“ kývla Andromeda, ačkoliv její tón naznačoval, že skutečnost je všelijaká, jen ne výborná. „Tak pojď, Draco. Vypadáš, že ti odpočinek prospěje.“

Dracovy upajdané a roztřesené nohy se samy od sebe pohnuly a on si vzdáleně uvědomil, že v látce jeho kabátu stále přetrvávají tóny Hermioniny vůně. Vytrvalá bolestivá touha po její přítomnosti zesílila a Draco téměř zakopl, ale pak zatnul čelist, narovnal záda a omotal si svršek pevněji kolem těla.

Na zádech cítil Andromedinu dlaň. Vedla jej ke svému domovu, a ačkoliv věděl, že by ji měl setřást, nechal ji být.

*

Paže jí ochably a Křivonožka jí neelegantně přistál u nohou.

Hermiona netečně upírala zrak do prázdna, rty pootevřené, každý sval jako by zkostnatěl, jen aby ji udržel ve stoje. Godric věděl, že se snažila vzchopit, ale tělo odmítalo spolupracovat a ona se neodvažovala ani pohnout.

„Hermiono!“ oslovil ji známý hlas a vytrhl ji z transu. Znenadání se ocitla v objetí, na tváři cítila utěšující dotek fialových vlasů a na břichu kopanec nenarozeného mimina. „Merlinku, jsi v pořádku. Kdes byla? Už je to celá věčnost, co McGonagallová poslala patrona.“

Mladší čarodějka se pokusila nalézt hlas. „Trochu… trochu jsem se ztratila,“ zamumlala a opřela se do jejího objetí. „Nemohla jsem najít přemisťovací bod.“

„Ale jsi v pořádku?“ zeptala se Tonksová a odtáhla se, aby si ji prohlédla. „Nejsi zraněná? Bez urážky, sluníčko, ale vypadáš příšerně.“

„V pohodě,“ zalhala Hermiona, protože nevěděla, co jiného by mohla říct. „Jsem v pohodě. Jenom jsem zakopla, ale nic mi není.“

Zvláštní, jak jsou slova nespolehlivá a jak si protiřečí, když je neustále opakujeme.

„Určitě?“

I když Hermiona věděla, že Tonksová nemá sebemenší ponětí o ní a Dracovi, obávala se, že se jí vše vrylo do každé ustarané vrásky. Jako by byla průhledná. Vzdor všemu se narovnala, rty semkla do tenké linky a předstírala, že je nad věcí.

„Určitě,“ kývla.

„Tak dobře,“ vzdychla Tonksová. Očividně ji nepřesvědčila, ale zdržela se dalších otázek. Konejšivě objala Herimonu kolem ramen a nasměrovala ji ke svému skromnému domovu. „Pojďme pryč z toho chladu.“

„Jistě. Kde je Lupin?“

„Šel do Doupěte, když přišlo to varování,“ vysvětlila jí hlasem obtěžkaným starostmi. „Napadlo ho, že Artur bude potřebovat pomoc, až bude vztyčovat další ochrany. Snažíme se všechny kontaktovat, ale není to snadné.“

Hermiona si přála, aby její další slova nezněla příliš nadějně. „Jsou nějaké novinky o Ronovi a Harrym?“

„Nejsou,“ vzdychla Tonksová a stiskla jí rameno. „Je mi to líto.“

Ani nemrkla. „Nepředpokládala jsem, že by byly.“

„Určitě se mají fajn.“ Znovu to slovo. Křivonožka se jim protáhl mezi kotníky, když došly ke dveřím. „Uvařila jsem čaj. Dáš si trochu?“

„Ne, děkuju,“ odmítla a sotva zaznamenala brnění čerstvě seslaného ohřívacího kouzla, když překročila práh. „Vím, že musíme všechno probrat, ale jsem vážně unavená -“

„Jistě,“ soucítila s ní bystrozorka. „Promluvíme si, až se trochu vyspíš. Pamatuješ si, kde je pokoj pro hosty?“

Hermiona přikývla a sevřela zábradlí schodiště. „První dveře vlevo. Jenom… potřebuju nejdřív do koupelny.“

„Cokoliv chceš. Odteď je to i tvůj domov.“

Hermiona věděla, že Tonksová svá slova myslela dobře, ale musela potlačit raněný výraz, když stoupala po vrzajících schodech. Tohle nebyl její domov. Všechno se zdálo tak nereálné, nestálé jako oblaka, jako pokroucená realita, kterou její mozek nedokázal zcela přijmout.

Strnule se odšourala do koupelny, nahnula se nad umyvadlo a dlouho jen zírala na neposkvrněný porcelán. Když zvedla hlavu, aby čelila svému odrazu, její výdech zamlžil zrcadlo. Tvář jí pokrývala popraskaná hlína a drolící se krev, oči opuchly a rty se zbarvily do ledového odstínu fialové. Déšť, který nechala za sebou ve Skotsku, nedokázal smýt špínu, ale vlasy a oblečení se na ni nalepily jako tér. Nemohla se rozhodnout, jestli vypadá jako ti válečníci, kteří si před bojem barví tváře, nebo jako dobitá duše uvězněná v realitě.

Svázala si neposlušné vlasy, otočila kohoutkem, nabrala si do dlaní ledovou vodu a opláchla si tvář. Se zaťatými zuby snášela štípání chladu a ztuhlými prsty si zoufale spláchla z tváří všechnu špínu. Pak umořeně zkontrolovala v zrcadle výsledek. Horečné pohyby zvláčněly, když konečně zbyly jen částečky hlíny, které splývaly s pihami.

Přejela si po nich konečky prstů, až jí oči padly na značku na krku, blednoucí stopu Dracovy vášně. Udeřila do ní trýzeň a naklonila bradu, aby lépe viděla. Obyčejně je zakrývala zkrášlovacím kouzlem, ale tentokrát ne. Doufala, že jí chvíli vydrží.

Merline, Draco jí tak chyběl.

Od jejich odloučení uběhly pouhé minuty, ani ne hodina, ale už teď cítila celou tíhu vzdálenosti, která je dělila.

V té chvíli slunce vystoupilo nad obzor a jeho paprsky pronikly oknem a odrazily se v zrcadle. Měly barvu plamenů a osvětlovaly její tvář jako ohně války.

Oči jí sklouzly znovu k umyvadlu, které teď mělo barvu rzi.

*

Naposledy si přejel vlhkým hadrem po tváři a zamračeně studoval v zrcadle svoji popelavou kůži. Nejdřív měl nutkání nechat svoji a Hermioninu krev tak, jak byla, ale hnusila se mu špína, která ji zneuctila – až se z toho všeho cítil stísněně.

Ve svém odraze pátral po všem, co by připomínalo Hermionu. Nateklý spodní ret, škrábanec pod uchem a jizva ze třetího ročníku. Byla všude a přitom nikde.

Další vzpomínka na jejich poslední společné vteřiny se mu promítla pod víčky.

Petrificus totalus!

Chci tě ve svém životě.

Miluju tě.

Zasténal a čelem se opřel o hladké sklo. Byl tak naštvaný. Na ni, že mu upřela možnost říct všechno, co mohl a měl. Na sebe, že jí nedal na výběr a ona ho musela omráčit. Na McGonagallovou, že ho tam poslala. Na svoje rodiče, že ho vychovali v předsudcích. Na Pottera a Weasleyho, protože byla právě teď pravděpodobně s nimi. Na okolnosti, které je rozdělily.

A pod tím vším číhaly ty zrádné ostny, které na všechno útočily.

Se zlostí se mohl vypořádat, tu dobře znal, ale ta bolest v hrudi byla o něčem jiném. Cítil se zlomený, stěží jako člověk, sražený s realitou.

Nepatříš sem. Patříš k ní.

Znovu se na sebe znechuceně podíval, zavrtěl hlavou a vrátil se do pokoje, který mu Andromeda ukázala. Zarazil se uprostřed dlouhé chodby a přemítal, kdo přesně spí za dalšími šesti nebo sedmi dveřmi, ale byl příliš roztěkaný, než aby té otázce věnoval pozornost.

Nová ložnice byla malá a prostá, s velkou postelí, která zaujímala většinu prostoru, komodou a několika šikmými policemi, které zoufale potřebovaly Reparo. Z každého rohu se mu vysmívala Hermionina nepřítomnost. Chyběly tu její drobnosti, nic se neprohýbalo pod tíhou armády knih, nikde ani závan máty a třešní.

Znovu se mu zrychlil tep. Vyklouzl z hábitu, pečlivě ho pověsil na dveře a prsty něžně přejel po látce, když si uvědomil, že to bylo to jediné, co ho s ní přímo spojovalo. Schoval si hůlku pod polštář, svlékl se do spodního prádla, padl na matraci a přehodil přes sebe všechny přikrývky.

Nepřítomně zíral na prázdné místo vedle sebe, než konečně zavřel víčka.

V její posteli spal vždycky vlevo.

*

Hermiona stanula v prázdném pokoji, upřela pohled do zdi a pohrávala si s prsty. Skoro se bála lehnout si do postele. Uvědomovala si, že dny končí spánkem, vzpomínky vyblednou a čas se pomalu proplíží kolem. Ale byla jen těsně před zhroucením a na zítřek si potřebovala pořádně odpočinout. V diskuzi o válce a plánech Řádu nebylo pro slzy místo. Zítra musí být pohotový nebelvír. Zítra bude v pořádku.

Stáhla si svetr, odhodila ho na zem vedle postele a chystala se udělat to samé s tričkem, ale zarazila se, když si uvědomila, že patřilo jemu. Zprudka se nadechla a ucítila stopy jeho vůně, ranní pižmo se špetkou máty a něco, co jí připomínalo vůni nových knih.

Tolik se jí ulevilo, že jí na jejich zapovězený vztah zbyla aspoň tato památka. Vysušila triko kouzlem, aby nezmizela jeho vůně, zapomněla na pyžamo, které zůstalo v očarované kabelce, a jakmile si stáhla džíny, poddala se vyčerpání a padla do peřin, přece jen trochu upokojená kusem jeho oblečení.

Zabořila tvář do polštáře a po tvářích jí sklouzly poslední slzy. Usnula schoulená do pevného klubíčka s dlaněmi na zničeném srdci.

Na pravé straně postele.