Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pohádka o Světlu a Temnotě

Light and Dark: A fairy tale

Autor: CJK

Překlad: marci       Beta: Lupina

Shrnutí: Pohádka o jednom nešťastném kouzelníkovi a jeho studentce.

Originál: http://www.fanfiction.net/s/504678/1/Light-and-Dark-A-fairy-tale

Souhlas s překladem: Žádost zaslána.

Prohlášení: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je CJK. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: vánoční dárek pro WIKTT od CJK.

Poznámka překladatelky: Je to pohádka. A pohádky se vyprávějí zvolna, v tichu a pokoji. V ideálním světě nám pohádky čtou maminky nebo babičky, zatímco my sníme zachumlaní pod peřinou. Sněte tedy, nechte se unášet fantazií a prožívejte ty nejkrásnější Vánoce. Všem Vám to přeji. Marci

-~oOo~-

Před dávnými a dávnými časy, v jednom předalekém království za sedmero horami a sedmero řekami, žil, byl jeden kouzelník.

Nebyl všemocný. Nemohl zastavit čas, ani změnit barvu oblohy na zelenou, ani vzkřísit mrtvé. On, ve skutečnosti, pracoval pro jiného kouzelníka, který všechny tyto věci dělat mohl, a ještě mnohem více. Ale to je úplně jiný příběh.

Náš kouzelník vlastně nebyl ani mimořádně zlý, ani dobrý. Kdysi se dotkl Temnoty a od té doby stále nesl své jizvy. Ale Temnota mu dala dar – nebo možná prokletí – dar být schopen pohlédnout do své duše a spatřit, co čeká uvnitř.

Náš kouzelník byl vyděšený z toho, co viděl, protože zahlédl stín uvnitř sebe a myslel si, že je navždy poskvrněný. Vrhl se do práce, sotva myslel na něco jiného, a zakázal si cítit či doufat, protože věřil, že je příliš temný a není hoden naděje.

A jeho práce jej celého pohltila, neboť v ní byl velice dobrý.

Protože i když nemohl změnit barvu oblohy nebo dotknout se hvězd, byly zde věci, ve kterých vynikal. Dokázal omámit mysl a podrobit si smysly, připravit věhlas, stáčet slávu, nebo dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt, ve svých temných kobkách, obklopen bublajícími kotlíky a těžkými starými knihami.

Jeho práce mu nenechala čas na nic jiného, a on byl tomu rád. Chtěl se stát nejlepším Mistrem lektvarů na světě, chtěl být v něčem dobrý, v čemkoli, protože v každém okamžiku svého života si připomínal, že je temný a nehodný a poražený.

Jeho přítel, onen mocný mág, který skutečně mohl zastavit čas a udělat cokoli, na co si jen vzpomeneš, můj vážený čtenáři, tento čaroděj – který byl shodou okolností zaměstnavatelem našeho hrdiny – se snažil nějak pomoci, chtěl, aby náš kouzelník pochopil, že je úctyhodný, že jeho život má cenu a že jej Temnota nevlastní.

Ale náš Mistr lektvarů neposlouchal.

Ach ano, slyšel, samozřejmě, protože je vždy rozumné naslouchat, když s vámi mluví váš nadřízený, ale ta slova nikdy nepronikla k jeho srdci.

A tak trávil všechny své dny naplněné prací a noci v neklidném spánku, kdy mu jeho mysl ukazovala představy, na které se při bdění neopovážil ani vzpomenout. Vyučoval mladé kouzelníky přípravě lektvarů, ale ani jeden z nich nedosáhl té samé úrovně, jako on.

A na to byl pyšný, a za tuto pýchu se hanbil, a stud jej dělal ještě hůře naladěným, než již byl.

Byly doby, kdy si říkal, že se tak souží s těmi mladými kouzelníky, protože je chce připravit pro jejich pozdější život a jejich úkoly v něm. A byly doby, kdy se nutil věřit, že obléká svoji nedůtklivost jako plášť, že lstivě obelhává své nepřátele a drží potencionální přátele stranou, protože cítil, že není hoden přátelství.

Ale občas, v temnotě nesčetných bezesných nocí si vzpomněl a věděl, že jeho nenávist pochází z temnoty uvnitř něj, z temnoty, která jej zevnitř požírá. A to uvědomění jej činilo zahanbeným, a zuřivým, a zraněným, a nanejvýš nevrlým.

A pak jeho přítel a zaměstnavatel, onen mocný mág, který stál v čele všeho Dobra a Světla v království, začal chystat novou válku proti Temnotě, a do svých plánů potřeboval někoho, kdo se již Temnoty dotkl, a jeho volba padla na jeho přítele a zaměstnance.

A náš nešťastný hrdina chodil do všech misí, na které byl vyslán, a vracel se zpět nezraněn – z větší části. Protože Temnota v jeho duši rostla a jeho srdce těžklo žalem.

A jednoho dne byla mohutná Bitva, která ukončila všechny boje – alespoň dokud Temnota znovu nepovstane – dobojována. A Světlo zvítězilo.

Mistr lektvarů přežil, protože ti, kdož se dotkli Temnoty, se naučili přežít.

Temnota kolem něj byla zničena a on byl konfrontován s Temnotou ve svém nitru a cítil se bezmocný a vyděšený.

A to jej udělalo ještě popudlivějším, než dřív. A on se za to hanbil. A stud vedl k zuřivosti, a zuřivost vedla k Temnotě.

Jednoho dne by Temnotě jistě podlehl, kdyby ve svém srdci neměl nepatrné, blikající, dychtící světélko.

A kvůli němu nalezl, po všech těch letech, něco, co mu bylo drahé, neboť jedna z jeho studentek, tak zářivá jako nikdo, koho kdy potkal, svým jasem rozptýlila příšeří v jeho kobkách.

Avšak zatímco obdivoval mysl oné studentky, dbal o to, aby ji naučil vše, co sám věděl, a podporoval onu dívku v dalším studiu, nevšiml si, jak původně malé dítě vyrostlo nejprve do dospívající čarodějky, a posléze do krásné mladé ženy.

A tak jednoho dne, poté, co dočetl jeden z jejích esejů, vzhlédl, aby pogratuloval – posměšně – tomu dítěti za dobře vykonanou práci, ale dítě zde nebylo. Byla zde mladá žena, stojící před ním, žena takového půvabu, že většího v celém království nebylo.

Otřesený do samého svého základu se onen kouzelník od toho dne snažil zapomenout na tvář a tělo, které náleželo k mysli, kterou vroucně miloval, ale nedokázal to.

Jeho pozoruhodná studentka jej navštěvovala v jeho snech, vzrušovala jeho mysl a nevinně se na něj usmívala během dne, způsobujíc, že jej jeho tělo zrazovalo.

A tak se stalo, že kdykoli ji spatřil, byl spalován.

Pokoušel se zapovědět si ony sny a přání a naděje, protože tak to bylo u něj obvyklé, ale selhal. A jednoho dne si uvědomil, že neobdivuje pouze její mysl a netouží pouze po jejím těle, ale že také miluje onu ženu z hloubi svého srdce.

Téměř vykřikl té noci, vyděšený a nejistý a zoufalý. Věděl, že ji nikdy nemůže mít a věděl také, že jeho touha po ní není správná, neboť se považoval za stvoření Temnoty. A věděl, že není vhodné toužit po studentce, a to všechno jej činilo ještě více vyděšeným a ještě více zoufalým.

A nebylo zde nikoho, koho by mohl požádat o pomoc nebo o radu, neboť jeho popudlivost od něj odehnala všechny přátele a cizí lidé jej nenáviděli. A tak se soužil osamocen.

Ale konečně přišel den, kdy ona okouzlující studentka měla opustit školu a jít svojí vlastní cestou. A náš kouzelník věděl, že navždy ztratí jediné Světlo svého života.

A tak jej soumrak zastihl v jeho kobkách, jak svírá pohár z nejčistšího zlata, a v tom poháru byla destilovaná smrt.

Držel si pohár u rtů a čekal, až hodiny odbijí půlnoc, aby mohl ukončit své bytí v ten samý čas, kdy odejde jeho milované Světlo.

Avšak dříve, než mohly hodiny vydat nějaký zvuk, ozvalo se zaklepání na dveře.

A když je otevřel, vyděšený a podrážděný a k smrti unavený, našel na druhé straně ji.

A ona se k němu naklonila a pravila: „Odcházím zítra ráno a toto je něco, co jsem chtěla udělat po velmi dlouhou dobu – a vy už mně víc za to nemůžete odebrat body!“

Hovoříc takto, natáhla se a políbila jej jemně na rty.

Náš kouzelník klopýtl zpět a jeho srdce se rozbušilo protichůdnými emocemi.

A Světlo se obrátilo k odchodu, se smutkem a zklamáním zahalujícím jej jako mrak.

Ale kouzelník učinil jediné správné rozhodnutí svého života a vykročil kupředu a zavolal její jméno.

A ona se k němu otočila a objali se.

A zbytek nám nepřísluší znát.

Nemohu povědět, jestli kouzelník a jeho Světlo spolu žili šťastně až do smrti, protože oba byli pouze lidé a lidé nemohou být úplně šťastní. Ale oni doplňovali jeden druhého a dělali jeden druhého mnohem šťastnějšími, než byli kdy předtím – a co by si kdo z nás mohl přát víc?

-~oOo~-

Šťastné Vánoce. :)