Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prozření

Illuminated

Originál: http://www.fanfiktion.de/s/567bd1c00002212223cec7dc/1/Illuminated

Autor: Valentia

Překlad: Violeta      Beta: LadyF

Povolení k překladu: Souhlas obdržen

Humorné

Draco/Harry

Rating: 12+   Kapitol: 1

Slov: 4322

Slash

Shrnutí: Do Bradavic se vloudila jistá mudlovská tradice, díky níž se Harry musí zabývat záhadou jménem Draco Malfoy, která ho dovádí k šílenství. Ale jsou Vánoce, čas velkého prozření.

Období: Bradavice

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží …. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku. 

Prohlášení autorky: Ahoj a veselé Vánoce vám všem, kteří čtete tuto povídku. Tato jednorázovka vznikla v souvislosti s výzvou na téma HP a Tajný Santa a je věnována Lie Black.
Milá Lio, doufám, že se ti tahle povídka bude líbit, moc mě bavilo ji pro tebe psát.
Přeji všem krásné svátky a dobrý vstup do nového roku. <3
Název a verše v úvodu pochází z písničky Illuminated od Hurts / https://www.youtube.com/watch?v=6CvuyaKmLnw /, která mě při psaní moc pomohla, určitě si ji poslechněte.
Jako vždycky uvítám komentáře a hodnocení.:3

Srdečné pozdravy všem!

Vaše Valentia

PP:Chtěla bych poděkovat autorce této povídky Valentii, která je moc sympatická a ochotně mi poskytla souhlas k překladu tohoto svého milého dílka. Dále moc děkuji své drahé LadyF za její úžasnou betaci a především za to, že je.

Přeji vám všem krásné Vánoce a doufám, že vás povídka pobaví a potěší.

Prozření

věnováno

Lie Black

Náhle mám oči dokořán
Vnímám život všemi smysly
Všichni jsme osvícení
Oslepujícím světlem

Tohle je ten nejdebilnější nápad, jaký kdy kdo vymyslel.

To byla první věc, která Harrymu vytanula na mysli poté, co Brumbál jednoho krásného rána vyjevil ve Velké síni svůj velkolepý plán týkající se letošních Vánoc.

„To jako vážně?“ přisadil si Ron do vřavy, která se šířila Velkou síní.

„Mně to vůbec nepřijde jako špatný nápad,“ oponovala Hermiona a v tomto duchu spolu diskutovali ještě dalších několik minut, zatímco Harry mlčky zíral na svou snídani a přemýšlel o tom, co jim Brumbál právě sdělil. Bylo mu úplně jasné, co tímhle nápadem sleduje, a ano, je možné, že to třeba nějakým záhadným způsobem vylepší vztahy mezi kolejemi, ale Harry tomu moc šancí nedával, vždyť to přece bude celé anonymní…

„Harry, jsi v pořádku?“ přerušila ho Hermiona, v hlase typický jemný náznak obav, který ho na jednu stranu v určitých chvílích uměl zahřát u srdce, zároveň mu ale dokázal občas pěkně lézt na nervy. No co, po šesti letech, kdy se ho pokoušel zabít Voldemort, se to přeci nepovede jedné vánoční tradici.

„Všechno v pohodě,“ odvětil rychle a na potvrzení svých slov si na chleba namazal další porci marmelády. Cukr bude teď potřebovat.

„Bude to zábava,“ natěšeně opakovala Hermiona a Harry s Ronem si pohledem odsouhlasili, že ji nebudou kazit radostná očekávání.

Nicméně různily se názory i ostatních Nebeltvírských a z toho, co Harry slyšel od vzdálenějších stolů, se stejně tak lišily názory studentů ostatních kolejí. Přinejmenším mladší studenti však doslova zářili nadšením, a tak Harry došel k závěru, že z celé té záležitosti nebude dělat vědu, třeba to nakonec přeci jen bude zábava.

Ve chvíli, kdy první studenti začali opouštět Velkou síň, utkvěl Harryho pohled na Malfoyovi. Díval se upřeně před sebe s výrazem naprostého nezájmu, jako ostatně vždy. Ani po šesti letech se Harrymu nepodařilo záhadu jménem Draco Malfoy rozlousknout. Ale jedno mu bylo jasné: Prosím, pane Bože, na kolenou tě prosím, jen ať si nevytáhnu Draca Malfoye.

Jmenovaný právě opustil Velkou síň a Harryho pohled se samovolně přesunul k profesorskému stolu, kde Brumbál právě zapáleně hovořil s profesorem Kratiknotem. Ve chvíli, kdy vycítil Harryho pohled, se od Kratiknota na moment odvrátil, a Harry by byl přísahal, že na něj Brumbál mrkl. Rychle proto raději přesunul pozornost ke své snídani, na kterou ho už bohužel dávno přešla chuť, a rozhodl se ignorovat Hermionino významné mlčení.

Po snídani se všichni přesunuli do svých pokojů, a když Harry později vešel do společenské místnosti, spatřil Hermionu v plném soustředění – nohy složené v tureckém sedu a čelo zbrázděné vráskami od přemýšlení, před sebou na stole položeny čistý list papíru, brk a lahvička s inkoustem.

„Hermiono? Co tu provádíš?“ Hermiona vypadala, jako by procitla z jakéhosi transu. „Tvořím seznam.“

Konkrétní jako vždy, pomyslel si Harry. „Seznam čeho?“

„No, říkala jsem si, že si začnu raději sepisovat všechny alternativy, abych byla připravená a předešla tomu, že nakonec skončím s prázdnýma rukama a bez nápadu.“

Aha, jasně, Harrymu se okamžitě rozsvítilo, ten Tajný Santa.

*

Velikost nádoby, ve které se nacházela jména všech bradavických studentů, odpovídala Harryho šálku na čaj, přesně tomu, ze kterého si ráno dopřával svůj oblíbený exotický ovocný čaj s velmi originálním názvem Exotik. „Prosté Rozšiřovací kouzlo,“ konstatovala Hermiona, jako by to snad nebylo zcela zjevné, když je Brumbál následujícího dne požádal, aby po obědě setrvali ve Velké síni, a následně je vyzval, aby si každý laskavě z hrnečku vytáhl jeden papírek se jménem svého spolužáka. (Laskavě je ve Velké síni zamkl a donutil, vylosovat si papírek, tak to Harrymu přišlo mnohem výstižnější.) Když první lísteček se jménem s hlasitým puknutím zmizel, všichni leknutím nadskočili. To se opakovalo ještě dvakrát, třikrát a poté už jedinou reakcí byla změna výrazu losujícího po přečtení jména. Buďto následovalo úlevné oddechnutí, nebo znechucené krčení nosu, podle toho.

Prosím, hlavně ne Malfoye!

„Harry,“ vyzval ho Brumbál s úsměvem, když se skrz zástup studentů propracoval k hrnečku.

„Hlavně ne Malfoye,“ mumlal Harry, zatímco lovil svůj lístek, s rukou až po rameno v šálku.

Harry se nejprve vůbec neodvážil na lístek podívat, jen ho pevně sevřel v dlani, a co nejrychleji zajel zpátky na své místo u stolu vedle Rona a Hermiony. Sám nechápal, proč ho ta vánoční záležitost tolik nervuje, vždyť to přece vypadalo docela zábavně, alespoň podle toho, co Harry slyšel z vyprávění.

„Tak se konečně podívej,“ dotírala na něj Hermiona a také Ron vypadal vrcholně zaujatě. Harry pod stolem rozevřel pěst a rozbalil pomačkaný papírek, na kterém bylo vzletným písmem plným kudrlinek vyvedeno jméno Draco Malfoy. Lístek se s puknutím vypařil.

A stejně tak veškeré Harryho naděje.

Když je Brumbál se slovy: „Hlavně nikomu neprozrazujte, koho jste si vytáhli!“ konečně propustil, nedalo Ronovi a Hermioně příliš práce podle Harryho zdeptaného výrazu uhádnout, koho že si to Harry vylosoval.

„To je pech, kámo,“ pronesl Ron, když se vrátili nazpět do společenské místnosti, a na znamení soucitu mu položil ruku na rameno.

Jo, asi tak, pomyslel si Harry.

„Však to přece vůbec není tak zlé,“ zhodnotila situaci Hermiona a založila si ruce v bok, aby svým slovům dodala na váze, „ Ano, nebude snadné pro něj vybrat vhodný dárek, ale na druhou stranu beztak nebude vědět, od koho je. Je to přece TAJNÝ Santa, v tom je právě ta zábava.“

Hodná, laskavá, NAIVNÍ Hermiona.

Přibližně o dva dny později věděli všichni Nebelvírští, že si Harry vylosoval Malfoye. Zhruba o čtyři dny později Harrymu sdělil Ron, že prý slyšel od Seamuse, kterému to pověděla jedna páťačka z Havraspáru, které to vyžvanila její kamarádka z Mrzimoru, před kterou to zase zmínil její známý ze Zmijozelu, že Malfoy si vytáhl Harryho. O pět dní později to věděly celé Bradavice.

„Horší už to zjevně být nemůže,“ povzdechl si Harry a snažil se zaostřit zrak na „Hermionin seznam potenciálních dárků“, protože absolutně neměl ponětí, čím by mohl Malfoye potěšit. Ne že by o to tedy jakkoliv stál.

Jenže Hermiona si vylosovala prvačku z Havraspáru a Harry si byl celkem jist, že dárek v podobě lahvičky růžového inkoustu by Malfoye zrovna neuspokojil.

*

Čas se povážlivě krátil, vánoční prázdniny už byly za dveřmi a Harry stále ještě nevymyslel vhodný dárek pro Draca Malfoye. Byl prostě úplně, zcela a naprosto v háji. Hermiona mu již přednesla dobrou stovku návrhů, ale všechny byly buďto příliš dětinské, mudlovské nebo prostě „nemalfoyovské“. Anebo vše dohromady. Harry už byl ve stavu, kdy by svému úhlavnímu nepříteli klidně i něco pěkného koupil (však to také nemá zrovna snadné a sice se pořád bytostně nesnášejí, ale co už), ale jednoduše nevěděl co.

Dokonce i Ron se snažil být nápomocný. Přišel s ideou, že by Harry mohl Malfoyovi věnovat balíček obsahující kletbu Žer slimáky, ale to Harrymu, přestože se jednalo o Malfoye, připadalo poněkud zákeřné, a zcela jistě to nebyl dárek, který by si Malfoy přál.

Všechny dárky se měly před uplynutím lhůty shromáždit u Brumbála, který je poté 25. prosince ráno kouzlem měl odeslat všem studentům. Ron neúnavně celé dny vtipkoval na téma Brumbál alias Santa Claus, což postupně přestávalo být vtipné, jakkoliv ta podoba (vous a tak) byla celkem výmluvná.

Harry zůstával přes vánoční prázdniny v Bradavicích, stejně tak jako Malfoy a pár dalších, a měl tak o něco více času vymyslet dárek a následně ho odevzdat Brumbálovi. Když Hermiona, Ron a všichni ostatní konečně nastoupili do vlaku, připadal si naprosto ztracený. Visel pohledem na svých přátelích jako se tonoucí drží svého zachránce. Když se vlak pomalu dal do pohybu a následně zmizel za první zatáčkou, teprve pak se odvrátil. Malfoy stál jen metr od něj, věnoval mu jeden až příliš dlouhý pohled a poté se s rukama v kapsách vydal na cestu zpět do hradu. Zem byla pokrytá sněhem, který Harry ještě notnou chvíli slyšel křupat pod jeho kroky.

Chvilku dokonce uvažoval, jestli se za ním nemá rozběhnout a prostě se ho zeptat, co by si přál k Vánocům, protože by mu opravdu rád udělal radost, ale opravdu, opravdu nevěděl čím, ale pak tu myšlenku zavrhl. Malfoy určitě věděl, že si ho Harry vylosoval, a Harry nechtěl porušit i poslední, zlaté pravidlo této vánoční tradice tím, že se ho prostě zeptá. Chtěl to udělat správně.

Chtěl pro jednou udělat něco úplně správně, tak, jak se to má.

Několik dalších dnů měl Harry pocit, že ho Malfoy pozoruje. Nebelvírský stůl byl prakticky opuštěný, kromě Harryho u něj seděli už jen dva kluci z druhého ročníku a ti vždy sedávali na zcela opačném konci., To Harrymu dávalo spoustu prostoru sledovat Malfoye, který seděl u zmijozelského stolu zcela osamocen. Byl to docela žalostný pohled, přestože to byl Malfoy, který si tuto situaci zavinil sám, a proto si ji zasloužil.

Každý den spolu sváděli bitvu o to, kdo přeruší oční kontakt jako první.

24. prosince to bylo nerozhodně, protože Harryho soustředění přerušil Brumbál, který se s ním rozhodl pohovořit.

„Ještě jsi mi neodevzdal svůj dárek pro Tajného Santu, Harry,“ nadnesl Brumbál a Harry si odkašlal. „Aa, ano, už ho brzy přinesu.“

Brumbál mu položil ruku na rameno což Harryho, s ohledem na to, že se právě nacházeli uprostřed Velké síně, mírně zaskočilo.

„Pamatuj Harry, že nejlepší dárek je ten, který je od srdce,“ načež se přesunul zpátky k profesorskému stolu. Když se Harry zadíval zpátky směrem k Malfoyovi, ten už byl pryč.

*

Nový brk
Trapně nudné.

Blok na kreslení
Kreslí proboha vůbec?

Sprcháč
To by vypadalo, jakože si myslím, že smrdí.  (Po čem to vlastně tak pěkně voní?)

Voucher na pár piv ke Třem košťatům
To je jako bych z něj chtěl udělat alkoholika.

Nějaký vynález dvojčat Weasleyových z Kratochvilných kouzelnických kejklí
Je to v podstatě dospělý člověk a navrch nesnáší Weasleyovi.

Sušenky
Sušenky
Sušenky?
Ty si může koupit na každém rohu v Prasinkách. A kromě toho neumím péct.

Harry byl zoufalý. Rozcupoval seznam a mrsknul s ním do koše. Přežil Turnaj tří kouzelnických škol, ale nezvládne vymyslet jeden pitomý dárek, který by mohl dát Dracu Malfoyovi k Vánocům. Kdyby tu tak měl Hermionu.

Harry se nutil vší silou do přemýšlení, až měl pocit, že se mu zavaří mozek. Už zbývalo jen pár hodin, vždyť přece musí existovat něco, co by se líbilo Malfoyovi, prostě MUSÍ. Bloudil po společenské místnosti a hledal něco, cokoliv, co by mu mohlo posloužit jako inspirace. V jednu chvíli upoutalo jeho pozornost křeslo, zastrčené až úplně v rohu místnosti, kde se pod dopadem světla něco stříbřitě zalesklo. Přistoupil blíže a mezi sedákem a opěradlem spatřil stříbrný náhrdelník. S přívěskem. Opatrně ho vytáhl a položil před sebe na stůl.

Náhrdelník
Náhrdelník s přívěskem.
Přívěsek na řetízku.
Řetízek s přívěskem, stříbrný. Stříbrná je druhá barva Zmijozelu.
Řetízek s přívěskem, stříbrný. Stříbrná je druhá barva Zmijozelu. S přívěskem ve tvaru písmena „D“ jako „Draco“.

„Díky Merlinovi!“ vydechl Harry a s náhrdelníkem v kapse pelášil za Brumbálem.

Ředitel vypadal, jako by ho očekával.

„Harry, přinesl jsi mi svůj dárek pro Tajného Santu?“

Harry vytáhl z kapsy náhrdelník a začal vysvětlovat, že by potřeboval nutně sehnat něco podobného, jakože v mužském provedení, řetízek, s přívěskem ve tvaru písmenka D, ale že opravdu netuší, kde by ho mohl takhle narychlo splašit.

Brumbál se vědoucně usmál. „Já se o to postarám, Harry.“

Na půl cesty nazpátek do Nebelvírské věže se Harry náhle zarazil. Co když Malfoy řetízky nenosí? Co když se mu nebude líbit?

Pamatuj Harry, že nejlepší dárek je ten, který je od srdce.

Harry si byl jistý, že Malfoy se do řetízku zamiluje.

*

Než se Harry nadál, byl tu 25. prosinec. Ráno. Ve všem tom zmatku okolo shánění dárku pro Malfoye ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, co asi věnuje on jemu. O to nervózněji se Harry, dosud v pyžamu, sunul k osamělému dárku zabalenému v nebelvírských barvách, který trůnil na stole uprostřed společenské místnosti. Na cedulce bylo umělecky vyvedeno jméno „Harry“. Harry ještě nikdy neviděl  Malfoye psát, ale přesto si byl jistý, že je to jeho písmo. Nikdo jiný by nedokázal nacpat do písmena H tolik kudrlinek.

Harry dárek nerozbalil hned. Přemýšlel, jestli Malfoy již otevřel ten svůj, jestli se mu řetízek líbí, jestli si ho třeba právě teď zkouší, nebo jestli už s ním mrsknul do nejbližšího odpadkového koše, protože mu ho daroval „zjizvený ksicht Potter“. Harry potřásl hlavou a vrhl se do rozbalování svého dárku. Na to, jak byl velký, byl překvapivě lehký. Pod vánočním papírem se skrývala bílá krabice, a když ji Harry rozbalil, zůstal jen zmateně zírat, přičemž zmateně bylo opravdu mírné slovo. Vytáhl dárek z krabice, uchopil ho oběma rukama a poté lehce přejel prsty po hebké látce.

Harry už zažil ve svém životě mnoho komických situací, ale to, že mu Draco Malfoy věnoval k Vánocům plyšového králíčka, strčí s přehledem do kapsy i druhý obličej profesora Quirrella.

Králíček byl šedý, měl dlouhá ouška, která mu legračně trčela nahoru, a bílé bříško. Vypadal, že se směje, a Harry pobaveně potřásl hlavou. No aspoň se na něj zajíček zatím nevrhl pod vlivem kouzla Oppugno. Přesto však nevěděl, co si má o dárku myslet. Pravděpodobně si z něj Malfoy prostě jen vystřelil a teď se mu někde spokojeně směje.  Alespoň však mohl mít Harry ohledně svého dárku pro Malfoye, čistě svědomí.

U snídaně si Harry nestihl všimnout, jestli má Malfoy řetízek na sobě, nebo ne, protože měl košili zapnutou až ke krku. A tentokrát se nekonal žádný souboj pohledů. Harry se začínal cítit mizerně. Ne že by mu na Malfoyovi nějak záleželo, ale… záleželo. Ano, sice se nenáviděli, ale to je přece také určitá forma vztahu. Taková hodně specifická.

Harry prostě očekával nějakou reakci. Plyšový králíček si pokojně ležel na jeho posteli. Zatím neexplodoval, ani se neproměnil v hada, nic. Harry očekával, že s ním Malfoy ohledně dárku prohodí pár slov, ale ten si ho vůbec nevšímal, raději upíral pohled do talíře. Poté strávil hodinku, nebo dvě na astronomické věži, aby se pak zase vrátil do sklepení.

Harry se v noci několikrát přistihl, jak se podvědomě po králíčkovi natáhl a přitulil se k němu. Vánoce si tedy opravdu představoval jinak.

*

Hromada dárečků od přátel Harryho moc potěšila, stejně tak jako řada dopisů s poděkováním za ty, které sám před Vánocemi rozeslal. Králíček od Malfoye měl však mezi ostatními výsostné postavení a každou noc trávil na Harryho polštáři.  Harry už vzdal snahu si za to každé ráno nadávat.

Na Silvestra se Brumbál po dlouhém naléhání dvou studentů z Mrzimoru rozhodl uspořádat ohňostroj, který se měl rozzářit nad jezerem. Všem bylo nabídnuto, že mohou tu nádheru sledovat ze člunů uprostřed jezera.  Harry s díky odmítl. Malfoy také.

Proto teď seděl na posteli a se zavřenýma očima zamyšleně hladil plyšového králíčka po uších. Draco Malfoy pro něj patrně zůstane navždy záhadou. Natáhl se pro Pobertův plánek a spatřil ho na Astronomické věži.

No, ničemu neuškodí, když se půjdu taky podívat na ohňostroj, pomyslel si Harry.

*

Malfoy se opíral o zábradlí s pohledem upřeným k jezeru. Až na namodralé světlo jeho hůlky byla kolem naprostá tma. Vítr nahoře nebyl silný, ale bylo poměrně chladno. Harry si přitáhl plášť těsněji k tělu, zatímco Malfoyův za ním lehce povlával, stejně jako jeho stříbrné vlasy, které byly tak dlouhé, že mu bez použití gelu padaly do očí. Harry ten gel na vlasy vždycky nesnášel.

Malfoy zatím Harryho nezaslechl, což bylo pravděpodobně způsobeno zvukem větru, který přehlušil jeho kroky, ale Harry by rád věřil, že je to jen a pouze díky jeho skvělým schopnostem v plížení. Když už byl Harry tak blízko, že dokázal rozpoznat rysy Malfoyovy tváře, spatřil na jeho krku cosi stříbřitého.

Řetízek.

Malfoy vypadal zcela ztracený v myšlenkách a jeho prsty si mimoděk pohrávaly se stříbrným přívěškem řetízku, který mu Harry daroval.

„Pottere,“ pronesl náhle Malfoy a Harryho srdce se na chvíli zastavilo.

Malfoy se k němu otočil a schoval řetízek pod košili. „Nemysli, že se ke mně můžeš tak snadno bez povšimnutí přiblížit.“

Harry vůbec netušil, jak má začít hovor, ke kterému se marně snažil odhodlat již několik dní. Malfoy stál konečně přímo před ním a vlasy se mu stříbrně třpytily stejně tak, jako darovaný řetízek, a Harry se ho zoufale potřeboval zeptat, proč mu u Merlina daroval k Vánocům právě plyšového králíčka, ale nemohl ta slova dostat z úst.

Když se do Astronomické věže opřel silný poryv větru a ještě více mu pocuchal vlasy, přitáhl si Malfoy plášť blíže k tělu a prohlásil: „ Ohňostroj na Silvestra je naprosto hloupý zvyk, pokud by tě zajímal můj názor. Co to má jako za smysl? To si můžeme úplně stejně udělat ohňostroj na moje narozeniny, ty jsou přece taky jen jedenkrát za rok.“

Harry nevěděl, co na to říct.

„A co tam tak stojíš v koutě? Navzdory tomu, co ti Veslík navykládal, nekoušu,“ zazubil se Malfoy, což Harryho ještě více zmátlo. Ale bylo to tak nějak milé.

„Ron.“

„No jo, vždyť říkám Weasley.“

Harry se stále ani o krok nepohnul.

„Tak jdeš už nebo jak?“

Malfoy se znovu zasmál a vypadal, že ho upřímně baví, že se Harry zdráhá se vedle něj byť jen postavit. Nakonec to Harry vzdal a opřel se vedle Malfoye o studené zábradlí. Ten se opět zadíval na jezero, na kterém se zrcadlil měsíc.  Chladný vzduch uklidňoval zběsilý kalup Harryho srdce, a protože byl hrdý Nebelvír, který se, jak známo, ničeho nebojí a před ničím necouvne, rozhodl se sebrat veškerou odvahu a jít přímo k věci.

„Takže, plyšový králíček, hm?“

Malfoy stuhl v ramenou a v první chvíli to vypadalo, že se na něj okamžitě rozječí. Poté zakroutil hlavou a Harry se začal obávat, že se nejspíše rozpláče, ale nakonec se na něj otočil s širokým úsměvem na tváři.

„Hele, Pottere, netvrdím, že jsem zrovna nejkreativnější, jasný? A v mudlovských tradicích, kam spadá tenhle Tajný Santa, se nevyznám.  Ani v mudlovských věcech. Jako jsou tyhle plyšové potvory. Řekl jsem si prostě: Má rád mudly, tak bude mít rád i mudlovské věci, takže se mu bude líbit mudlovský plyšový králík.“

„Docela ujde,“ podotkl Harry velkoryse. Nikdy by Malfoyovi nepřiznal, že předchozí dvě hodiny strávil v posteli přitulený ke králíčkovi, jakoby na něm závisel jeho život.

 „Tvůj také ujde,“ přitakal Malfoy.

Poté stiskl rty tak pevně, že už skoro nebyly znatelné, a v prstech znovu sevřel přívěsek.

„Vlastně víc než to.“

Harry jen přikývl.

Stáli takto v tichu, než konečně začal ohňostroj. Nebyla to žádná mimořádná podívaná, ale všechny barvy ohňostroje se zrcadlily v hladině jezera a Malfoyova bledá tvář se každých pár vteřin zatřpytila v jiném barevném tónu. Když se Harry pootočil, aby věnoval pozornost opět samotnému ohňostroji, ucítil na své ruce Malfoyův dotek. Nejprve mírně ucukl, ale poté sevřel jeho studené prsty ve své dlani. Aby se chladem netřásly.

Ohňostroj nad jezerem byl maličkostí ve srovnání s ohňostrojem v Harryho hrudi.

Když doznělo poslední zapraskání ohňostroje, otočil se Harry k Malfoyovi, který ve volné ruce pevně svíral přívěsek řetízku. Jejich pohledy se setkaly a Malfoy se usmál potřetí za večer.

„Veselé Vánoce, Malfoyi, a šťastný nový rok.“

„No jo, Pottere, však jasně,“ odvětil Draco pobaveně a položil svou dlaň, ve které ještě před chviličkou svíral přívěšek, na Harryho šíji a Harry si uvědomil, že se ho Malfoy chystá políbit. A předstihl ho. Lehce se naklonil a přitiskl své rty na Malfoyova ústa, stejně pevně, neústupně a zoufale, jako jeho ruce ještě před pár desítkami minut osaměle svíraly plyšového králíčka.

Malfoyovy doteky byly jemné a Harrymu připadaly téměř magické a když Malfoy pootevřel ústa, všechny emoce v Harryho nitru se slily v pocit ryzího štěstí, v tento moment, zde, na Astronomické věži, v objetí jediného člověka, který dokázal zaplašit osamělost v jeho duši.

Takhle nějak si Harry představoval Silvestr ve svých snech.