Preklady fanfiction Harryho Pottera

Obrázky ze života kouzelníků

Weasleyovi III.

Autor: Avisavis

Beta: Nemo Nullius

Počet slov: 50

V nemocnici sv. Munga probíhá vizita. Vedoucí oddělení ustaraně nařizuje léčiteli: „Panu Weasleymu nasaďte ihned silnější lektvar proti horečce. Už třetí den má teplotu přes čtyřicet stupňů!“

Pacient ze sousedního lůžka mu skočí do řeči: „To není horečka, on jenom ztratil lžičku a už třetí den si míchá čaj teploměrem.“

ooOOoo

Padající sníh

Falling Snowflakes

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1656976/1/

Autor: Strega Brava

Překlad: Lupina       Beta: Marci

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romance/Humor

Severus S. / Hermiona G.

Rating: 9+    Kapitol: 1

Slov: 3 325

Shrnutí: Severus. Hermiona. Vánoce. Bradavice. Lehounká povoldemortovská škodolibůstka.  

Éra/období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Strega Brava. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Vše, co poznáváte, patří JKR (fakt, se kterým se musím smířit).

Padající sníh

Severus Snape nenáviděl zimu. Zima byla chladná a vlhká a podzemí Bradavic se stávalo bezmála neúnosným. Studenti se choulili kolem plamenů pod kotlíky a jejich dech se ve vzduchu srážel v obláčky páry. Ti odvážnější vrhali po Severusovi hrozivé pohledy, ti pokornější se prostě jen chvěli a snažili se nepořezat si zkřehlé prsty, když si připravovali přísady na hodinu.

Teď, večer před Vánoci, byla večeře, jako obvykle, opulentní až výstřední záležitostí. Kouzelnické žabky skrývaly nejrůznější protivné hlasité výmysly a klobouky exotických tvarů (ačkoliv nic se nepřiblížilo hanebné zrůdnosti klobouku se supem z předchozích let) a po jejich otevření Velkou síní zavanula bílá mlha. Minerva dostála svým starým zvykům a vypila vyloženě nepřiměřené množství lunárního portského. Nevyčítal jí, že si ho oblíbila (lunární portské je spolehlivá volba labužnických kouzelníků a čarodějek), ani jí nevyčítal příležitost (koneckonců Voldemortem se už jen strašila vzpurná batolata), ale přál si, aby přestala zpívat koledy. Byla mimo tóninu i rytmus. Opravdu zhoubná kombinace.

Prohlédl si kolegy a dost možná byl jediný střízlivý. Dokud si nevšiml Hermiony Grangerové, současné profesorky péče o kouzelné tvory (Hagrid se rozhodl, že mu stačí zodpovědnosti klíčníka a šafáře v Bradavicích) a setrvale vlasaté vševědky. Na chvíli se ušklíbl, když si vzpomněl, jak její vlasy přirovnal k jejímu mazlíčkovi, Křivonožkovi. V rozpacích odpověděla, že se alespoň nepodobá mrtvole, která by přišla atraktivní jen úponici jedovaté. Při té bitvě důvtipu se Albus chechtal do rukávu.

Vyložená nemístnost.

Severus si všiml, že po talíři honí jídlo, aniž by ho jedla. Ve skutečnosti postrádala sváteční náladu a byla docela nervózní. Nemohl přijít na to, proč tomu tak je. Vrátil se k večeři a zdvořile zapředl hovor s Remusem a Filiusem, kteří seděli po jeho stranách.

Pozdě večer se studenti postupně z Velké síně vytratili. Na stolech ležely lahodné zákusky a všechny druhy tradičního svátečního cukroví, kterému ani Severus nemohl odolat a párkrát si kousl. Brzy čas tolik pokročil, že ředitel začal zívat a prohlásil, že je čas jít do postele. Všem popřál příjemný večer a odešel s evidentně namazanou Minervou. Severus si říkal, že by se Albus měl uchýlit k levitačnímu kouzlu, aby ji do komnat dostal bezpečně a v jednom kuse.

Hermiona zamířila k jednomu z velkých vánočních stromů ve Velké síni a začala zkoumat ozdoby. Nebyla oslnivě krásná žena ani v těch nejbujnějších představách, ale Severus byl přesvědčen, že má jednu z těch tváří, které nutí lidi, obzvláště muže, si ji zapamatovat.

A posledních pár let na ni nedokázal zapomenout. Nějak se jí podařilo překonat jeho obrany… aniž by se snažila. Nějak jej přiměla myslet na něco jiného, než je pelyněk a asfodel. Nějak se tím svým množstvím protivně neobyčejných vlastností vetřela do jeho srdce.

A dokonce jej uměla rozesmát… jednou.

Ta hubatice dokázala, že mu na ní hluboce záleželo. Jiné vysvětlení neexistovalo. Latentní kletba Imperio? Elixír tajně vlitý do jeho dýňového džusu? Možná za tím byl stejně tak dobře Potter. Ano, chlapec, který zůstal naživu a udělal Severusovi ze života peklo. No, možná existovalo jiné vysvětlení, ale nad tím se nechtěl ani zamyslet. Bylo snazší věřit, že za tuto situaci mohla zcela a pouze ona. Mnohem snazší.

A některá bezpráví se snášejí jen těžce… a zcela jistě ne bez vhodné odplaty.

„Pokoušíte se uhádnout události nadcházejícího roku z rozmístění ozdob, profesorko Grangerová?“ zeptal se a potěšilo jej, že nadskočila, než se k němu otočila čelem.

„Ale samozřejmě, profesore Snape. Červený viktoriánský střapec přiléhající k saním ze skla v přímé linii se zlatou hvězdou na špici je zcela jistě znamení, že se o půlnoci změníte v horského trolla,“ odpověděla klidně. „Vidíte, přeměna už začala… ach, moc se omlouvám, to je váš normální nos.“

„Typicky nebelvírsky opovážlivá, profesorko Grangerová,“ protáhl.

„Ale u Merlina… jsou Vánoce, říkejte mi Hermiono,“ vztáhla ruku a dotkla se třpytivého světelného řetězu. Jeho veselé jiskření jistým způsobem připomínalo ředitelovy oči.

„Předpokládám, že bych to dokázal, Hermiono, pokud vy budete souhlasit a říkat mi Severusi,“ odvětil.

Usmála se a vrátila pozornost ke stromu. On očima putoval po nadělení nezkrotných vlasů, které si nepořádně sepnula v týlu. Pořád vypadaly jako srst toho jejího vzpurného kocoura, kterého dřív vlastnila, ale to mu nezabránilo, aby je nechtěl prohrábnout rukou.

„Míváte někdy vánoční přání, Severusi?“ zeptala se a přesměrovala tak jeho pozornost od jejích vlasů.

„Rozhodně ano, ale Albus rok za rokem trvá na tom, abych se vrátil jako Mistr lektvarů,“ opáčil suše.

Rozesmála se bohatým, hrdelním smíchem, který se mu docela líbil. Alespoň byl podstatně lepší než Poppyino pískání a Prýtové frkání.

„Jsem rád, že se necháte tak snadno pobavit, Hermiono,“ poznamenal.

„Vím, že svůj post milujete, Severusi, takže můžete upustit od předstírání toho vším trpícího Mistra lektvarů odsouzeného učit hlupce a být navždy ostražitý před explodujícími kotlíky,“ usmála se.

„Jste si jistá, že jde jen o předstírání?“ zeptal se s následným ušklíbnutím, když nevěřícně protočila očima.

„Na takové nesmysly jsem příliš unavená, Severusi. Prostě se jen nazvěte pánovitým netopýrem a uchraňte mě nesnází,“ zavrčela.

Severus se uchechtl… opravdu si nemohl pomoci.

„Severusi,“ obrátila se k němu znenadání a tváře jí zabarvil nach. „Jen… chtěla jsem vám dát tohle.“ Sledoval, jak z kapsy vytahuje pestře zabalený balíček slavnostně ozdobený čokoládovou miniaturou vánočního stromku, a podává mu jej. Ruka se jí chvěla jen nepatrně.

„Nevypadá to na slzy hipogryfa, o které jsem žádal,“ protáhl.

„Přísahám, zadusím vás louskáčkem na ořechy nebo obrovitánskou sladkou hůlkou, čímkoli, co bude geograficky nejvhodnější!!!“ zakřičela na něj. „Copak nevidíte, že je to vánoční dárek, anebo jste příliš tupý, abyste to poznal?“

„Proč byste mi dávala vánoční dárek? Nemohu říct, že bych udělal něco, co by mě vlichotilo do vaší přízně.“

„To je zcela jistě pravda,“ odsekla.

„Vždycky jsme se hádali… naše schopnost vtáhnout jeden druhého do ohnivé bitvy inteligence nám mezi kolegy vysloužila celkem slušnou pověst.“

„To je také docela pravda,“ odvětila. „Minerva jednou řekla, že se chováme jako starý manželský pár.“

„Opravdu?“

„Ano, ale to teď není důležité. Copak nemůžete ten dárek převzít se stejnou dobrou vůlí, s jakou byl darován? Nevybuchne vám v ruce.“

„To můžu… ale pod jednou podmínkou,“ odvětil.

Viděl jí na očích ostražitost.

„Vy… musíte přijmout tento malý důkaz mé…“

„Náklonnosti a krajní úcty?“ škádlila jej.

Odfrkl si a také vytáhl malý balíček ozdobený cukrovými hady. „… mého uznání coby důstojného protivníka. Je tak zřídkavé, že se mi skutečně dostane požitku z bitvy rozumu a, zatímco pravidelně trpím následkem vašeho sarkasmu a všeobecné říznosti, neznamená to, že bych si přál ji ukončit.“

Oba jen drželi své balíčky a následovalo trapné ticho.

„Takže, hodíme si je vzájemně na hlavu?“ zeptala se zneklidněně.

S předstíranou nedůvěrou zavrtěl Severus hlavou, jednou rukou balíček podal Hermioně a druhou zároveň vzal její.

„Můžu ho otevřít už teď?“ zeptala se. „Nebo budu muset počkat až do rána?“

„Docela mě zajímá vaše reakce. Můžete jej otevřít hned,“ odpověděl laskavě.

Vyplázla na něj jazyk a roztrhla obal.

„Opatrně… je to docela křehké,“ varoval ji.

Podařilo se jí dárek rozbalit a strčila cukrové hady do kapsy. Překvapeně se zahleděla na logo krabičky a opatrně zlomila pečeť.

„Doufám… že se vám bude líbit. Je to docela vzácný… adamantiový flakónek s rubínovou zátkou. Pokud si pamatujete z lektvarového učednictví, jde o jedinou nádobu, v níž se dá bezpečně uchovávat…“

„Tkáň smrtipláště, která má řadu významných použití,“ zašeptala a choulostivou lahvičku držela obezřetně v ruce. Rubín jiskřil a adamantium se lesklo. „Severusi… to je opravdu strašně moc. Nikdy bych nečekala…“

„Že muž jako já by se uráčil koupit něco, o čem ví, že po tom žena zjevně touží? Opravdu, Hermiono, nejsem až takový misantrop,“ ušklíbl se.

„Nejde jen o to,“ usmála se a vzhlédla k němu. „Otevřete svůj dárek. Je to jen fér.“

Potýkal se s obalem a strčil si vánoční stromek do úst. Zírala na něj s výrazem přerostlé ryby. „Docela si potrpím na čokoládu,“ bránil se, když se zahihňala.

„Prostě to otevřete,“ pobídla jej, vytáhla z kapsy jednoho z cukrových hadů a začala jej nervózně žvýkat.

Zbavil se papíru a překvapeně se zadíval na krabičku. Dovolil si letmý pohled na Hermionu, ale ta zírala na krabičku se zbytkem hada vyčnívajícím jí z úst. Rychle zlomil pečeť a vytáhl předmět tak podivně známý… adamantiový flakónek s rubínovou zátkou. Překvapeně stočil zrak k ní… přesně věděl, kolik stojí tato věcička a nemohl uvěřit, že by ji koupila pro něj. Bylo možné…

„Neměla jsem tušení… chtěla jsem vás překvapit… koupit něco tak jedinečného, jako jste vy sám.“ Vlastní dárek držela nanejvýš opatrně. „Něco jiného než darovat vám pelyněk a asfodel.“

Usmál se. „Je to od vás velmi milé, Hermiono… přiznám se, měl jsem stejnou pohnutku. Jak neobvyklé, že jsme koupili stejný dárek ze stejného důvodu… s touhou darovat něco unikátního,“ obrátil vlastní lahvičku v ruce a kochal se leskem kovu.

„Dělá to ze mě pánovitého netopýra?“ zeptala se s drobným úsměvem.

„Dělá to ze mě vlasatou vševědku?“ zeptal se a ona se bezmocně rozesmála nad tou evidentně humornou představou. „Opravdu si toho cením, Hermiono. Je to příjemná změna od ponožek, které mi z neznámých důvodů dává Albus. Ačkoli, když o tom přemýšlím, jednou mi dal košili na bowling v té nejjedovatější zelené barvě. Od té doby ponožky docela oceňuji.“

„Já si také cením vašeho dárku, Severusi,“ odvětila. „Je to ta nejbáječnější věc, kterou mi kdo daroval.“

„Budu muset říct to samé,“ pravil.

„Zmijozelové jen zřídka dávají dárky bez konkrétního úmyslu,“ zamumlala zdrženlivě. „Jaký je ten váš?“

Jen se rychle se rozhlédl, jestli se poblíž nikdo nenachází. Zdálo se, že jsou zcela sami. Kolik sklenic vína vypil, že byl tak nepřirozeně troufalý a smělý?

„Myslel jsem si, možná, že byste se někdy mohla ke mně připojit na večeři v Prasinkách. Je tam jeden podnik, který je mi důvěrně známý a jeho jídlo je poměrně chutné,“ na chvíli se odmlčel, protože se mu poněkud nedostávalo dechu… určitě za to ale nemohlo zrychleně tlukoucí srdce. To ty zbytky kouře z vánočních žertovných petard mu ztěžovaly dýchání. „Doufal jsem, že bychom mohli prodiskutovat váš výzkum…“

„Půjdu s vámi na večeři velmi ráda, Severusi… i když se k mému výzkumu nedostaneme,“ zarděla se.

Hubatá holka.

Vztáhla ruku, aby se jej jemně dotkla na tváři. „Víte, nemyslím si, že by se mi návrat do Bradavic líbil aspoň z poloviny tak moc, kdybyste zde nebyl,“ zamumlala, ale oči z něj nespustila.

Víno. Mohlo za to víno, které pil k večeři. Možná ho Albus něčím říznul. Možná Minerva, ta košilatá obstarožní ochechule doslova rozšiřující vánoční náladu. Ano, to byl ten důvod…

„Přiznávám, že to mám stejně… navzdory faktu, že jste…“ slova mu došla. Mohlo za to to víno. „Zatraceně, Hermiono. Koupil jsem vám tento dárek, protože mi na vás záleží… a přál jsem si ukázat vám to právě v tomto ročním období, které je známé svojí přehnanou sentimentalitou. Toto mi moc nejde… a vy jste démonicky obtížná žena na koupení dárku. Nejste marnivá a vím, že kosmetika nebo exotické vůně nejsou nic pro vás. Milujete knihy, ale máte jich tolik, že by i ředitel knihovny v ministerském kouzelnickém archivu nad nimi slintal závistí, takže ty jsem ani nezvažoval. V oblékání jste konzervativní, ale přesto elegantní, takže byste asi ani nechtěla sadu nových hábitů. A ačkoliv mi na mysl přišel lektvar na vlasy, nechtěl jsem, abyste mi pod polštář strčila samovybuchující petardu. A…“

„Vynaložil jste veliké úsilí, Severusi,“ usmála se.

Nervózně si odkašlal. „Stejně jako vy. Je to opravdu krásná věcička… Doufám, že ji budete schopná využít…“

„Severusi, jediné, co jsem si na Vánoce přála, jste byl vy,“ zašeptala a pak se zašklebila. „Bože, to znělo, jako by to řekl nějaký Mrzimor.“

„Nemáte moc vysoká očekávání, že?“ škádlil ji a ona jej mrzutě plácla do ramene.

„Musíte se uchylovat k sarkasmu pokaždé, když vyjádřím své pocity?“ zamračila se na něj tak, že by jej to připíchlo na podlahu… nebo přeměnilo na popel.

Ušklíbl se a obočí zvedl rozhodně posměšně.

„Neodpovídejte,“ durdila se a překřížila si paže na hrudi. Přešla k hořícímu krbu. „Typický Zmijozel.“

Vydal se k ní a jemně jí sevřel ruku. „Neumím nebýt sarkastický, Hermiono… a nikdy jsem ani nevynikal ve vystavování svých emocí na odiv. Takovýto povahový rys by byl pro špiona dost nebezpečný.“

„Ale ty časy už minuly,“ zamumlala a dál zírala do krbu. „Voldemort je pryč a stejně tak čas ukrývání se za maskami reálnými, či jinými.“

„Vím,“ laskal její ruku a také sledoval plameny. „Ale je pro mě těžké se po tolika letech změnit.“

„Musíte se změnit jen trošku… Pořád chci, abyste byl tím kousavým, panovačným Mistrem lektvarů, kterého…“ odmlčela se a zrůžověla.

„Kterého… co přesně?“ vztáhl ruku a dotkl se její brady, aby natočil její tvář k sobě.

„Ne,“ prohlásila pevně. „Vy to musíte říct první.“

Polkl a zhluboka se nadechl. Už chtěl promluvit, když mu položila ruku na pusu.

„Prosím, prosím, jen mi řekni pravdu, Severusi. Neschovávej se za svůj sarkasmus, ironický smysl pro humor nebo všeobecnou sžíravost. Prostě mi řekni pravdu… Nic jiného nechci slyšet. Jsou Vánoce… alespoň to mi dej.“

Přikývl a ona nechala ruku spadnout na jeho rameno.

„Hermiono,“ začal a hrdlo se mu lehce stáhlo. „Hermiono, za posledních pět let jsem si uvědomil, že zatímco ty jsi stále ta otravná vševědka tolika vlastností, které tě odsoudily do Nebelvíru, začal jsem tě obdivovat a respektovat jako nikoho jiného.“

Oči se jí ve světle ohně začaly třpytit.

„A není to jen respekt a obdiv. S tebou jsem lepším člověkem. Ne dobrým… nemyslím, že jím někdy budu… ale lepším člověkem. Ty poslední roky, kdy jsi byla vedle mě, jsem se odvážil doufat, že můj život by mohl něco znamenat, že bych jej mohl s někým sdílet. Byl jsem sám příliš dlouho a někdy se bojím, že toho posunu nebudu schopen,“ pokračoval tiše.

„Jakého posunu?“ zeptala se.

Chvíli se jen díval na její ruku. Říct ta slova bylo mnohem těžší, než se obával.

„Posunu od strávení zbytku života o samotě k životu s někým, koho obdivuji, respektuji a… miluji,“ dokončil. Vzhlédl k ní a uviděl, že na něj drze cení zuby.

„Doufám, že nemluvíš o Sibyle,“ poznamenala. „Její vnitřní oko se na tebe upíná už nějakou dobu.“

„A ty mě viníš ze špatně načasovaného sarkasmu,“ ušklíbl se a cvrnknul jí prstem o nos.

„Promiň, Severusi. Máš naprostou pravdu,“ naklonila hlavu a prsty mu prohrábla vlasy. „Přijímám tvé pozvání na večeři… a cokoliv dalšího, co bys po ní chtěl dělat. Popravdě, jestli nemáš žádné definitivní plány na zbytek života, pak bych…“

Uchechtl se a naklonil, aby ji políbil… Rty se jemně dotkl jejích. Chutnala po mentolu… a on měl mentol rád.

Víno. Rozhodně za to mohlo to víno. To byl ten důvod, proč řekl, co řekl.

Fakt, že miloval tuto mimořádnou ženu, neměl nic společného s tím, že ji políbil i za absence obligátního jmelí a otravných duchů zpívajících koledy.

Ano, vskutku se tyto veselé Vánoce vydařily.