Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vánoční dárek 

The Christmas Gift 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/504897/1/The-Christmas-Gift

Autor: Severitus

Překlad: Jacomo      Beta: Calwen 

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Žánr

Harry P., Severus S.

Rating: 9+    Kapitol: 4

Slov: 7916

Shrnutí:  Harry je vánočně naladěný a rozhodnutý se o tu radost podělit… dokonce i s profesorem Snapem.

Období: Nijak časově nezařazeno (zmínka o Siriusovi)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Severitus. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Není to moje. Je to J. K. Rowlingové. Tak.

1. kapitola

Harry Potter si nedokázal vzpomenout, jestli Velká síň někdy vypadala takhle velkolepě. Nacházelo se tu víc vánočních stromků než v minulých letech a všechny zářily a třpytily se celou paletou barev, které se zrcadlily na mramorové podlaze a leštěném nádobí. Stropem plula šedá mračna a divoce vířící sněhové vločky unášené bouří. Stříbrné a zlaté svíčky s různobarevnými plameny tančily vysoko ve vzduchu a kroužily kolem hvězd, zvonků a všemožných druhů vánočních ozdob.

Harry usedl k nebelvírskému stolu na své místo vedle Rona a Hermiony a užasle se rozhlédl. Byl jedním z posledních příchozích, chybělo už jen pár studentů a ředitel Brumbál. Nadešel konec vyučování, poslední společné jídlo, než většina dětí odjede na vánoční prázdniny. Za tři dny začnou svátky a Harry chtě nechtě dumal nad tím, jak asi bude vypadat vánoční hostina.

“Harry, viděl jsi ty svíčky?” vyptával se Ron vzrušeně s očima dokořán. Harry, který se právě uvelebil, přikývl a zaměřil se na hromadu jídla, rozloženého na stole.

“Letos na výzdobě opravdu nešetřili, viď?” usmál se. Zároveň koutkem oka zachytil, že Hermiona má tvář rozzářenou tím známým úsměvem, který všem jasně říkal, že má na srdci něco důležitého (nebo minimálně něco, co ona považuje za důležité). Zvedla vidličku do vzduchu jako ukazovátko a ledabyle s ní mávla.

“No,” spustila oním vševědkovským tónem, který přestala používat po prváku. Teď to bylo něco, čím škádlila Rona - neustále ho to vytáčelo. “Zaslechla jsem, že profesor Brumbál je letos v mimořádně vánoční náladě a dokonce sehnal před hrad opravdického létajícího soba. A všimli jste si učitelů? Všem jim vytvořil garderobu,” dodala a ukázala vidličkou směrem ke stolu v čele síně. Ron překvapením prudce zvedl hlavu.

“VŠEM?” zeptal se s plnou pusou jídla.

“VŠEM,” odpověděla Hermiona s lišáckým úsměvem. Tři hlavy se okamžitě obrátily ke stolu v čele místnosti a jejich pohledy se kolektivně zaměřily na jednu konkrétní osobu. Většina učitelů měla na sobě sváteční hábity v červené a zelené barvě s větvičkou cesmíny. Někteří zašli tak daleko, že byli oblečeni jako Santovi skřítci nebo sobi. Učitele, na jehož oděv byli zvědaví nejvíce, nejprve nebylo vůbec vidět. Pak se Hagrid opřel na židli a vynořila se tmavá postava profesora Snapea, tvářícího se snad ještě nevlídněji než obvykle. Seděl trochu stranou, zabořený ve své židli s rukama pevně založenýma na prsou. Očima ostře přejížděl po místnosti, ale výsledný efekt poněkud snižoval jasně červený santovský klobouk, který měl nakřivo nasazený na hlavě, a ratolest cesmíny se zvonečkem připnutá na rameni tmavého hábitu. Brumbál se skutečně překonal.

Harry si okamžitě připlácl ruku na pusu, aby potlačil zahihňání, a všiml si, že Ron a Hermiona udělali totéž. Navzdory tomu, že byl profesor Snape ozdobený podstatně méně než jeho kolegové, stejně vyhlížel tak zoufale nepatřičně, že se museli chtě nechtě smát.

“Říkám to nerad, ale… chudák Snape! Počítám, že se tomu fakt urputně bránil,” poznamenal Ron. Sice už se neřehtal naplno, ale pořád se culil víc než jindy.

“Nepřekvapilo by mě, kdyby mu Brumbál ten klobouk na hlavu přilepil kouzlem,” nadhodila Hermiona a zanořila lžíci do kopečku bramborové kaše.

“No, vytvořil fakt dokonalého Scrooge, že jo?” řekl Harry s úsměvem. Nepředstavovalo žádný problém představit si Snapea v téhle dickensovské klasice.

“Pcha! Takový humbuk!” pronesl Ron s napodobením Snapeova úšklebku. Moc se mu to nepovedlo, ale stejně si vysloužil další salvu smíchu.

“Zajímalo by mě…” začal Harry po chvíli. Točil vidličkou s nabodnutou mrkví a přemýšlel. Snape rozhodně vyhlížel, jako že nenávidí svátky. To nebyla žádná novinka, ale šlo o období Vánoc, nebylo by tedy divné, kdyby se ten muž aspoň trochu uvolnil. Nenávist mistra lektvarů k Vánocům určitě není absolutní. Dokonce i lidé, jež neměli žádnou rodinu nebo přátele, se kterými by oslavovali, si dokázali najít něco, proč se na svátky těšit. Sám Harry nikdy nedostal vánoční dárek (pokud se tedy nepočítalo ramínko na šaty), dokud nepřišel do Bradavic, a přesto se na prázdniny těšil. Byly tu koledy a praskající oheň v krbu, vánoční cukroví a všechny ty zářící dekorace všude kolem. Určitě tu muselo něco být… i kdyby šlo jen o vzpomínku.

“Co by tě zajímalo, Harry?” zeptala se Hermiona, když Harry nepokračoval. Podíval se na ni, a pak švihl očima k učitelskému stolu.

“Zajímalo by mě, jestli dal někdy Snapeovi někdo vánoční dárek…” dokončil a vysloužil si vykulený pohled od obou svých kamarádů i dalších lidí, kteří byli dost blízko na to, aby to slyšeli.

“No samozřejmě, že ne! Není zrovna vánoční typ; kdyby se toho někdo odvážil, nejspíš by ho zabil. Jen se podívejte, jak se tváří!” vybuchla Hermiona a bouchla při tom dlaněmi o stůl.

“Neuvažuješ náhodou o tom, že bys jemu něco dal, že ne?” zeptal se Ron, tvář zkřivenou nechutí a příbor zapomenutý na talíři. Harry se narovnal, ostře se na kamaráda podíval a založil si ruce na hrudi v předstíraném podráždění.

“Samozřejmě, že ne! Jen jsem se snažil přijít na to, proč zřejmě tak moc nenávidí svátky,” bránil se Harry. Ve skutečnosti ten nápad zvažoval. Prostě se mu nezdálo správné, aby se kdokoliv obával Vánoc, dokonce i když šlo o Snapea. Všichni si zasloužili krásné svátky a nic Harryho nedokázalo přesvědčit o opaku.

“Hurá. Na chvíli jsi mě vyděsil!” dodal Ron a otřel si z čela imaginární pot. Harry mu věnoval úsměv, který ale nedosahoval k očím. Znovu otočil hlavu k učitelskému stolu a úsměv se změnil v zamračení. Snape stále seděl stejně jako předtím, paže rozzlobeně zkřížené na prsou a s talířem stěží dotčeným. Vypadal připravený vystartovat pryč v momentě, kdy Brumbál oznámí konec hostiny.

“Harry, jsi si jistý, že budeš v pořádku?” zeptala se Hermiona a vytrhla ho tak z myšlenek.

“Co?” vyhrkl, protože mu nebylo úplně jasné, o čem mluví.

“No, víš, když Ron a já musíme letos odjet na prázdniny domů. Budeš v pořádku?” zeptala se znovu a její výraz změkl.

Harry přikývl: “Oba máte místa, kde musíte být. Budu v pohodě. A kromě toho tu nebudu sám. Můžu navštívit Hagrida a Sirius mi určitě taky napíše. Těším se, až o něm zase uslyším.” Při vzpomínce na hajného a kmotra mu na tváři vykvetl široký úsměv.

“Fakt jsi si tím jistý, Harry? Kdybych znovu požádal rodiče, možná by…” začal Ron, ale Harry rozhodně zavrtěl hlavou.

“Ne, je to v pohodě. Vážně! Není to, jako když jsem byl dřív o Vánocích sám. Pokud jde o mě, každé prázdniny, kdy nejsem u Dursleyových, jsou fajn,” dodal Harry a Hermiona s Ronem neochotně přikývli.

Rozhovor se poté stočil k dalším tématům, od uplynulého pololetí k tomu budoucímu a všemu mezi tím. O prázdninách už nemluvili, a když Brumbál oznámil konec hostiny, Harry už na to zapomněl. Spolu s ostatními opustili síň, popřáli Hermioně dobrou noc a zamířili do svých ložnic. Harry pomohl Ronovi zabalit věci, aby je měl připravené na ranní odjezd vlaku, a pak se oba uložili ke spánku.

Když Harry posléze ležel a zíral do stropu, znovu se myšlenkami vrátil k mistru lektvarů. Jeho předpoklad se ukázal správný - jakmile jim Brumbál dovolil odejít, Snape beze slova vyklouzl nejbližšími dveřmi ven. Samozřejmě, že si Harry všiml, že ani nikdo z jeho kolegů neprojevil zájem mluvit s ním. Bylo tomu tak každý rok, jen si toho Harry nikdy dřív nevšiml. Byl příliš zaujatý svými kamarády a skutečností, že opravdu dostal dárky k Vánocům. Teď, když si na tu myšlenku zvykl, se rozhodl, že se mu nelíbí představa kohokoliv dalšího, kdo je na Vánoce opomíjen. A to včetně Snapea.

S touto myšlenkou usnul, naplněný odhodláním nějak scroogeovského mistra lektvarů přesvědčit, aby si Vánoce užil. Napadlo ho, že to možná bude ten nejnebezpečnější úkol ze všech.