5. december 2016
Rodinný recept Princeů
A Prince Family Recipe
Autor: Jenwryn
Překlad: Lupina
Beta: marci
Originál: http://www.fanfiction.net/s/3943261/1/A-Prince-Family-Recipe
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorkou této fanfikce je Jenwryn. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Snamione
Romance / humor
Rating: bez omezení
Shrnutí: Hermiona je učednicí profesora Snapea a on jí svěří důležitý recept. Dvacet drabbles každé o sto slovech.
XXX
„Toto je velmi důležité, slečno Grangerová. V naší rodině se to předává z generace na generaci. Necháte si naprosto všechny detaily pro sebe.“
Nad tím intenzivním výrazem, co viděla v profesorových očích, se jeho učednici stáhlo hrdlo a rychle přikývla. Pak se v ní zatetelil záblesk radosti. Lektvar rodiny Snapeů! Konečně je tu něco, co stojí za námahu!
S přísným pohledem ji předal starobylý pergamen.
Přečetla si ho.
Dvakrát.
„Ehm, profesore, to je návod na výrobu vaječného koňaku.“
„Bystrá jako vždy, slečno Grangerová. Jsou Vánoce, že, pokud se nemýlím?“ Otočil se a vykročil ke dveřím. Hábit za ním černě vlál.
XXX
Vaječný koňak! Skutečně, ale opravdu! Ze všech pokořujících –
Známý zvuk jeho odkašlání ji přiměl překvapeně vzhlédnout. Nevšimla si ho, dokud se nezhmotnil v otevřených dveřích. „Budete si přát ještě něco dalšího, pane?“ vyštěkla podrážděně. „Možná bych se mohla vybičovat také k přípravě nějakého pudinku?“
Automaticky se nadechl a otevřel ústa, aby odečetl body Nebelvíru, ale pak si vzpomněl, že ty dny už skončily. Už nebyla jeho studentkou. Tato myšlenka vyvolala změnu výrazu tváře. Hmmm. Založil si ruce na prsou a protáhl: „Pokud skutečně chcete. Ale je to vaječný koňak, o který mám zájem... a to, co si na sebe obléknete.“
XXX
„Co si ob...– co?“
Nedbale se opřel o rám dveří. „Vaječný koňak nemá moc smysl – dokonce ani speciální druh rodiny Snapeů – pokud ho musíte pít sám, je to tak, že, slečno Grangerová?“
Nadechla se, otevřela ústa – a zase je zavřela – olízla si spodní ret – a nakonec ze sebe dokázala dostat: „Žádáte mě, abych ho vypila s vámi?“
„Žádám si vás na štědrovečerní večeři.“
„Och.“
„Och, vskutku. Nuže, jaká je vaše odpověď?“
Štědrovečerní večeře. Vaječný koňak. Severus Snape. Opravdu?
„Dobře.“
„Prosím, slečno Grangerová, nepřekypujte tolik nadšením.“
Usmála se na něj: „Míním tím, že se budu těšit.“
„No, tak to máme zařízeno.“
XXX
Zeptala se ho o hodinu později a on jí odpověděl.
Držela ten pergamen nemotorně v dlaních a dumala o jeho předchozím komentáři. „Co – co bych si měla obléknout?“ váhavě položila svoji otázku.
„Jak to mám vědět, Hermiono? Cokoliv, co obvykle na sobě nosíte, když vás na večeři pozve nějaký kouzelník.“
Srdce se jí zatřepotalo, když zaslechla své jméno znít z profesorových rtů.
„Hmm,“ zamumlal nevrle a zkoumal reakci na její tváři, „jen nezapomeňte ten vaječný koňak.“
„No, samozřejmě!“
Po jejích slovech dovolil Severus Snape malému úsměvu najít si cestu na svoji tvář, a pak ji zanechal samotnou její práci...
XXX
Hermiona stála přede dveřmi a v rukou opatrně balancovala táckem, aby nic nespadlo. Přelétla po sobě pohledem už bůh ví po kolikáté. Ne, že by potřebovala nějakou další kontrolu. Odpoledne strávila před zrcadlem několik hodin jako přimražená, až se jí její vlastní obraz vryl do srdce.
To ty šaty. Štvaly ji.
Když byly s mámou spolu naposledy v Londýně, tak jí je s potměšilým úsměvem vybrala, zatímco si Hermiona přendávala své nově zakoupené lektvary z jedné ruky do druhé, tváříc se docela nejistě.
Ty šaty byly pravděpodobně příliš.
„Nebelvírská kuráž,“ zamumlala si pro sebe rychle, pak zaklepala a vešla dovnitř.
XXX
Sakra. Krucinál. Jak se obávala, ty šaty byly opravdu příliš.
Jeho tvář, když vzhlédl z místa, kde seděl, z místa v křesle u krbu – jeho tvář, když jemně odložil knihu stranou a zvedl se na nohy – vše v absolutním tichu. Och, Merline ve víně, nikdy dřív neviděla jeho oči tak temné.
Měla se navléct do jiných šatů, ne těchto. Takovou reakci nechtěla.
Nebo chtěla?
„Vidím, že se vám podařilo vzpomenout si na vaječný koňak,“ poznamenal suše, když se konečně vzpamatoval a přešel k ní, aby jí tác odebral.
„Ale jistě, tady je,“ pronesla a vložila podnos do jeho napřažených rukou.
XXX
Jen tam tak stál.
Ach, tohle je vážně absurdní! Zářivě se usmála. „Ty šaty jsou trochu moc, já vím, ale je zde tak málo příležitostí se pěkně obléknout a Vánoce jsou dobrou záminkou pro malou shovívavost.“
„Zcela jistě ne pro můj sentiment,“ zamumlal, a pak se zvlněním rtů dodal, „je to překvapivě... zelené.“
Obrátila oči v sloup. „Obviňujte moji matku. Byla zničená, když jsem jí vysvětlovala, že kvůli školní mezikolejní politice nemohu nosit zelenou...“
Zvedl obočí: „Stále jste Nebelvír.“
„Jsem Nebelvírka, co má večeřet s ředitelem zmijozelské koleje, pane profesore. Myslím, že v tomto případě mohu mít na sobě zelenou.“
XXX
„Severusi,“ řekl, když pokládal podnos na stůl. „Nechci během tohoto celého večera slyšet oslovení ‚Pane profesore‘, jestliže jste oblečená takhle.“
Zrudla.
Zkoumal a prohlížel si Hermionou vyrobený nápoj a ona se na něj dívala jako prvňačka čekající na ohodnocení. Nalil vaječný koňak do dvou pohárů s neprůhlednými hady obtočenými kolem stopek sklenic. Hermiona ještě nikdy neviděla vaječný likér v tak nádherných nádobách. U nich doma většinou končil v hrnečcích, protože ho – příšerně – vyráběla teta Marta a pili ho až po portském dědečka Grangera, kdy už se nikdo nestaral, jak jejich nápoje vypadají.
Bylo zřejmé, že toto budou velice odlišné Vánoce...
XXX
Trochu se z poháru napil. Pohyb kapaliny okořenil vzduch omamnou vůní rumu a muškátového oříšku. Olízl si horní ret. Komnata najednou podivně ztichla. Hermiona slyšela jen praskání ohně z krbu a jeho tiché hučení. Pak křišťálová číše lehce cinkla, jak ji Severus postavil zpět na stříbrný podnos.
Zvedla oči od jeho úst k očím a čekala na hodnocení.
„Padesát bodů pro Nebelvír,“ pronesl tiše a podal jí druhý naplněný pohár.
Vřele se na něj usmála a poznamenala. „Kéž by to tak ještě fungovalo.“
„Osobně jsem raději, že tomu tak není,“ přiznal a zvedl číši v gestu pro přípitek. „Na Vánoce?“
XXX
Vůbec si nebyla jistá, co to bylo, ale měla dojem, že se uvnitř ní něco pohnulo. Možná k tomu došlo už před dlouhou dobou, ale teprve teď to vycítila. Možná to byl jen ten vaječný likér – možná to byla teplá záře ohně z krbu a číhající ticho – možná to byl ten jeho pohled, když vstoupila do místnosti. A nebo to prostě možná byl obraz Severuse Snapea, když navrhoval přípitek na Vánoce.
Zvedla vlastní sklenici.
Ne, přípitek na Vánoce už byl příliš – příliš jako teta Marta a děda Granger. Příliš jí to připomenulo hrnky vhodné do mikrovlnné trouby a levné portské.
XXX
Pohnula sklenicí směrem k té jeho.
„Na uchopení neznáma,“ nabídla s náznakem zvláštního úsměvu.
Tmavé oči zamrkaly, když se Severus pozorněji podíval na čarodějku sedící naproti němu. Jako by ji viděl poprvé. Asi tucet sarkastických odpovědí mu automaticky naskočilo na jazyk, ale na chvíli se zastavil, aby je zanalyzoval. A pak je nechal ležet ladem. Dnes večer tu bylo něco, něco ohledně ní, co mu sebralo rozum. A nebyl si jistý, jestli se mu to líbí.
Měl však podezření, že už je příliš pozdě na to, aby to pochopil.
„Na uchopení neznáma,“ pomalu souhlasil.
A jejich poháry do sebe ťukly.
XXX
Pili.
Seděli tam spolu bok po boku, pili vaječný koňak a povídali si.
Nejvíc ze všeho si povídali.
Vedli spolu rozhovory a snad všechna slova světa našla cestu do této komnaty, mezi mléko, rum, muškátový oříšek a praskot ohně v krbu. Proudila směrem k pavučině nápadů, k síti myšlenek napnuté mezi těmi dvěma.
Nebylo to tím, že by spolu dřív nemluvili. Samozřejmě, že spolu hovořili. A jak často... Ale teď a tady probíhala výměna slabik v logickém sledu – a najednou tu byla komunikace.
A za tím se schovávala poezie tance dvou myslí.
Ani si nevšimli, když se objevila domácí skřítka.
XXX
Domácí skřítce málem oči vypadly, když je kulila na Mistra lektvarů a jeho učednici. V úžasu nad nimi si tiskla a mačkala ruce. Och, Minty věděla, jak se profesor uměl rozzuřit, to Minty věděla, a teď vypadal tak šťastný. Jestli ho má Minty vyrušit... Na druhou stranu, profesor ji požádal o večeři, ano, a aby byla dochvilná, až ji zavolá, ale ten čas už minul. Jídlo má ještě horké – ach, co má dělat, co má dělat?
„Pane profesore?“ vypískla ustrašeným hlasem. „Vaše večeře čekat, profesore Snape, pane, a Minty by ráda vědět, pane, jestli by ji pán chtít přinést teď?“
XXX
Kouzelník a čarodějka najednou zmlkli a Minty si byla docela jistá, že se pod ní podlaha houpe. Budou se na ni zlobit, och, to Minty věděla, ano, to ona věděla. „Být přichystaná – večeře být přichystaná v kuchyni, pane,“ dodala s malým zaváháním a doufala, že by to mohlo pomoci.
Pak udělal kouzelník něco naprosto a zcela neočekávaného. Opřel se o opěradlo židle a pomalu se protáhl. Když se plameny plápolající v krbu odrazily od prázdného poháru, který držel v ruce, promítly se na čarodějčinu tvář v záplavě paprsků duhového zlata. A profesor se otočil tváří k Minty a... usmíval se.
XXX
Hermiona pohnula sklenicí směrem k té jeho.
„Ale samozřejmě,“ odpověděl skřítce zlehka, „přines ji rovnou sem nahoru.“
Minty opakovaně přikyvovala, ale zůstala tam mlčky stát, vypadajíc, jako by snad vrostla do země.
Profesor přimhouřil oči a odkašlal si. „No? Ještě něco dalšího se děje?“
Domácí skřítka sebou rychle zavrtěla. „Ne, pane, jen...“ zmlkla a podívala se na Hermionu, jejíž oči zářily. „Minty je jen úplně radostí bez sebe, pane, úplně radostí bez sebe, že vidí pána šťastného.“ A pak s neobvykle hlasitým pop! zmizela.
Severus byl ohromen. „Nuže, ze všech nevysvětlitelných věcí...“
Hermiona se zamračila. „Myslím, že jsme ji rozplakali.“
XXX
Minty stála v kuchyni a ohromné velké slzy jí padaly na bradu téměř jako vodopád. Ostatní domácí skřítci se shlukli kolem ní a vytvořili tak malý, hlučný dav. Všichni se snažili ji utěšit a současně zjistit příčinu jejího velkého rozrušení. „Pan profesor...“ stěží ze sebe vypravila mezi vzlyky, popotahováním a hlasitým smrkáním do kapesníku. „Profesor Snape...“
„Profesor Snape být zase zlý na malá Minty?“ dožadoval se hlasitě odpovědi Dobby. „A Harry Poterrova kamarádka slečna Hermiona neříkat ani slovo na Mintinu obranu?“
„Ach, ne!“ kvílela Minty, „Ona ho udělat veselého!“ Domácí skřítka naposledy hlasitě škytla, popadla horkou večeři a opět zmizela.
XXX
Bohatá vůně štědrovečerní večeře je příjemně oba obklopila.
Skutečně jim netrvalo moc dlouho se rozhodnout, kde by raději jedli. Zůstat zde, na místě, bylo lepší, než se přesouvat ke studenému a formálnímu jídelnímu stolu. Umístili podnosy, které Minty před chvílí přinesla, před krb. S tácy spočívajícími na kolenou a stříbrnými příbory blýskajícími se ve světle krbu si Hermiona nemohla pomoci a cítila se, jako by byla zpět na nebelvírské hostině.
Řekla toho tolik a smála se tak hlubokým smíchem tomu, co vše objevila s pomocí vaječného koňaku. Opomíjejíc fakt, že ho vyrobila ona sama, začala se dotazovat na jeho přísady...
XXX
„Co myslíte, dělá to ze mě snoba?“ zeptala se ho, honíc po talíři v omáčce stříbrnou vidličkou zbývající hrášek.
Pobaveně se na ni podíval a zvedl obočí. „Co přesně? Že inteligentní čarodějku, jako jste vy, nudí omezené myšlenkové pochody Weasleyho? To těžko.“
Snažila se projevit nesouhlas s jeho větou, ale byla úspěšná jen v rozmetání zbylých hrášků. Plavmo přistály v záhybech jejích šatů, ona si povzdychla a obrátila oči v sloup. „Teď vidíte, co jste mě přiměl udělat.“
Profesor odložil svůj prázdný talíř, následně okamžitě odstranil ten z jejího klína, a pak suše zamumlal: „Rychlá v nalezení viníka, že ano?“
XXX
Vzal její sukni do prstů, namířil hůlku na popadané jídlo a zamumlal: „Evanesco.“
„Mohla jsem to sama udělat, Severusi.“
Přikývl. „To vím, ale občas byste měla nechat lidi, aby vám pomohli.“ Neodtáhl se zpět, jen odložil hůlku stranou, seděl tam a nepřítomně si svými štíhlými prsty pohrával s hedvábnou látkou jejích šatů.
Krátce se zasmála a s ironickým pohledem ho pozorovala: „Hrnec hrnci káže, oba černí jako saze. To říká ten pravý, Severusi.“
Zvedl své temné přivřené oči k těm jejím. „Co kdybych vám řekl, že... kouzelníkovi dělá dobře pocit, když může udělat něco pro čarodějku, která se mu líbí?“
XXX
Hermiona se k němu naklonila a zakusila jeho dech na své kůži. Hřál a voněl po pečeni. „Jste opilý, Severusi Snape?“
„Bylo by třeba víc, než trocha vaječného koňaku, abych byl opilý, Hermiono.“
„Dobře,“ zašeptala, „jinak bych musela předstírat, že jsem to neslyšela.“
Natáhl se, vklouzl rukama do jejích vlasů... a políbil ji.
Světlo ohně z krbu se přes ně horce vlnilo, když se odtáhl a pozoroval ji, jak se na něj dívá svýma jasně hnědýma očima.
„Říkal jsi, že nejsi opilý,“ podařilo se jí vydechnout, její nitro se chvělo.
„Nejsem opilý. Ale to neznamená, že nejsem pod vlivem alkoholu...“
XXX
Konec.