Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: Carmy, gama, kar, martik, Sevik99

Kapitola 5. Smrt Pána zla

Hermiona se znovu posadila na pohovku, vysála vzpomínku z myslánky a uložila ji zpět do ampulky. Vzala si další, vylila ji do myslánky a ponořila se do ní rychleji, než mohla vymyslet nový důvod, proč to oddálit.

ooOOoo

Seděla za zataženými závěsy na konci Harryho postele. Šlo o stejnou noc jako v ostatních vzpomínkách. Sledovala, jak sebou Harry trhnul, přetočil se, a aniž by úplně zavřel oči, neustále si mnul jizvu. Nakonec se posadil a otráveně zavrčel. Závěsy se rozhrnuly a objevil se Ron.

Hermiona se na mladší vzpomínku Rona usmála. Tohle byl její Ron. Z doby plné touhy, zmatku a zrychleného tepu. Z doby, než se stali milenci a téměř všechno zničili.

„Co se děje Harry?“ zašeptal Ron.

„Voldemort. Je pořád naštvaný. Postrádá osm Smrtijedů a zuří. Nařizuje popravy.“ Harry pohlédl na Rona. „Dracova matka je mrtvá. Ráno mu to budu muset říct.“

Ron se nadechl. „To je strašné. Sice fretce nevěřím, ale jestli se opravdu snažil zachránit život své rodině, musíš se kvůli němu cítit hrozně. Brumbál je stejně mrtvý. Kdyby tu vraždu ale spáchal on, zůstala by jeho matka naživu.“ Ron zakroutil hlavou a sedl si na kraj postele. „Bude těžké věřit mu, Harry.“

„Já vím. Ale Brumbál si myslel, že to má cenu. Už kvůli němu bychom to měli zkusit.“

„To je pravda. Ale Brumbál nebyl v posuzování charakteru nejlepší. Věřil i Snapeovi.“

„Jo, a o to jde.“ Oba ztichli a Hermiona mohla téměř slyšet Harryho myšlenky. Stále ho naplňoval vztek a zmatek. Svého ředitele uctíval. Veškerá jeho zoufalá touha po rodině v něm vytvořila představu Brumbála jako milovaného dědečka, kterého nikdy neměl. Vztek se obrátil ve zmatek a vytvořil citovou smršť, kvůli které se následující měsíce nedokázal téměř ovládat.

Hermiona se dívala, jak Harry zasyčel novou bolestí. Ron ho popadl za rameno.

„Něco nového?“ zeptal se hlasem plným obav.

„Voldemort. Je šťastný. Moc šťastný.“

„Něco musel právě zjistit.“ Ron se opřel a mnul si bradu, kterou si teprve nedávno začal holit. „Neměli bychom zavolat fretku? Jestli ti pomůže Voldemorta zablokovat, pak to za to bude stát. Nemyslím si, že Snape opravdu chtěl, aby ses nitrobranu naučil.“

Harry zalapal po dechu, chytil se za čelo a začal se na posteli kolébat. Hermiona cítila, jak je vtahována do Harryho mysli, aby se s ní propojila.

„Pošlete ho dovnitř! Přiveďte mi ho!“

Hermiona byla dezorientovaná. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je ve Voldemortově mysli. Harry se ji pokusil varovat, ale nebyla připravená, že se bude cítit jako v pasti. Její respekt ke kamarádovi vzrostl. V současné době podstupoval Harry toto duševní mučení úmyslně.

Po místnosti se mohla rozhlédnout jen tehdy, když to udělal Pán zla. V jakémsi zchátralém pokoji postávalo několik mužů a žen. Věděla, že se jedná o starý Raddleův statek, protože o den později objevil Řád jeho trosky.

Hermionino zorné pole se pootočilo a ona se dívala na dveře, které se otevřely a prošlo jimi několik dalších Smrtijedů. Ti se jako černý příliv rozestoupili a odhalili jednoho muže, jenž pomalu kráčel k ní. Snape. Hermiona mohla ‚cítit‘ vzpomínku na Voldemortovu radost. Harryho vnitřní paměť dodávala více emocionálních podrobností než obvykle.

„Ssseverussi, je skvělé tě zase vidět. Nevypadáš dobře. Máš pro mě nějaké zprávy?“

Hermiona se chtěla pohnout. Potřebovala se k Snapeovi dostat blíž, aby mohla spatřit jeho oči a co nejlépe sledovat jeho myšlenky. Byla nepříjemně bezmocná.

Snape vypadal příšerně. Jeho tvář pořád krvácela a nekontrolovatelně se škubala. Zdálo se, že ačkoliv neustále otáčí hlavou, jeho oči nikdy nespočinou delší dobu na jednom místě. V jedné ruce svíral vypůjčenou hůlku a druhou rukou si tiskl k hrudi tu ředitelovu. Hermiona v duchu zavřela oči, nešťastná, že vidí důkazy o správnosti svého podezření. Cítila Voldemortovo pohoršení nad Snapeovým neobvyklým nedostatkem úcty.

„Je mrtev,“ řekl Snape, zatímco pokračoval pomalou chůzí k Voldemortovu ‚trůnu‘. Hermiona pocítila nával triumfu. Slyšela rozptýlené výkřiky radosti, jež ustaly, když Voldemort zvedl ruku.

„Čí rukou?“ předklonil se ve svém křesle Pán zla.

Snape se za šepotu Smrtijedů rozhlížel po místnosti a mračil se. „Příliš mnoho,“ prohodil roztržitě.

Voldemort, nyní zvědavý na důvod Snapeova nezvyklého chování, zvedl ruku a všichni se urychleně vytratili z místnosti. Všichni kromě mohutného Smrtijeda, který měl stále nasazenou masku. Zůstal zde na pokyn Pána zla.

„Severusi, vysvětli to. Tvé chování je nepřístojné. Kde jsou ostatní? Kde je ten Malfoyův kluk?“

Snape se přestal rozhlížet a upřel svůj pohled na Voldemorta. Harry i Hermiona sebou trhli. Oba měli pocit, jako by se Snape díval přímo do jejich duše. Jeho pohled zneklidnil i Pána zla.

„Narcisa?“

„Je mrtvá. Věděl, čím zaplatí, když neuspěje. I kdyby se to tomu klukovi podařilo, nevrátil se, jak jsem mu přikázal. To považuji za selhání.“ Voldemort mávl netrpělivě rukou. „Uspěl snad?“

Snape zavrtěl hlavou, ačkoli to spíše vypadalo, jako by na tom měl velký podíl jeho zdravotní stav. „To já.“

„Dobře.“ Voldemort spokojeně přikývl. „Velmi dobře, Severusssi. Ale co se ti stalo? Prokleli tě?“

Hermiona sledovala, jak se mužova tvář stáhla a proměnila. Viděla okamžik plný bolesti, kterou vystřídal hněv. Ten nahradila prázdnota.

„Na věčnost…“

Hermiona zanaříkala, když uslyšela potvrzení svých nejhorších obav. Podívala se na Albusovu hůlku, kterou Snape svíral v ruce. Držel ji u srdce, jako to dělává vyděšené dítě se svým plyšovým medvídkem.

Voldemort nedokázal rychle pochopit, co se děje, ale Hermiona to viděla už předtím. Snapeovy oči zaplanuly zlobou. Opět se pohyboval neskutečně rychle, když zabil neznámého Smrtijeda vedle křesla a omráčil Nagini. Voldemort se pokusil pozvednout hůlku, ale zjistil, že je připoután ke svému křeslu.

Snape se naklonil a podíval se přímo do jeho očí. Hermiona se pod intenzitou toho pohledu zachvěla. „Nejdříve najděte ty ostatní, Pottere. Zničte je. Vy musíte být poslední.“

Když slyšela, co Snape Harrymu vzkazuje, cítila, jak jí v celém těle selhávají nervová zakončení. Harry se jí snažil vysvětlit, jaké to je, ale přesto ji šokovalo, když toho byla svědkem. Nebylo pochyb, o čem mluví. Snape zjevně věděl, že Pána zla nelze náležitě zabít, pokud nejsou zničeny všechny viteály. Otázkou bylo, co myslel tím, že Harry má být poslední?

Snape ustoupil a vykouzlil zložár. Ten se šířil po místnosti děsivou rychlostí. Hermiona cítila, jak Voldemort zápasí s neviditelnými pouty, a slyšela ostatní Smrtijedy, jak buší na zamčené a zakouzlené dveře. Zložár žhnul kolem v rozličných tvarech, plameny tančily a svíjely se.  Hermiona hypnotizovaně sledovala, jak se Snape lhostejně obrátil k Pánovi zla a kouzlem mu podřízl mu hrdlo. Byla si jistá, že se chytila za vlastní krk, zatímco sledovala Snapea, jak s klidem vytvořil ve stropě otvor. Seděla jako přikovaná, když uchopil Albusovu hůlku pevněji a vrhl se dírou ve střeše ven. Voldemortův strach a vztek mizel stejně rychle, jako z něj prchal život.

Hermiona byla opět sama sebou a držela se za krk. Byla zpátky v Harryho posteli.

Harry si svíral hrdlo a křičel: „Dokáže létat! Do prdele, on dokáže létat!“

Hermiona mu věnovala poslední pohled a vyklouzla z myslánky.

ooOOoo

„Ach, Nožko,“ vykřikla. „Jak to mám vyřešit? Jak mu mohu pomoci? Chápu, co udělal, ale…“ Vystoupila z myslánky položené na stole a jen seděla a zírala na ony tři knihy zmíněné v poznámce v její eseji. Přišel k ní Křivonožka, zatlačil hlavou proti její ruce a ona si ho přitáhla do náruče. „Nevím, jestli to dokážu. Nemyslím si, že je to možné.“ Podívala se na kocoura a přála si, aby jí odpověděl. „Jak ho mám dát zase dohromady? To v knihách není.“

Naklonila se pro brk. Třesoucí se rukou ho namočila v inkoustu a na pergamen zaplněný poznámkami zapsala jedinou větu. „Vy musíte být poslední.“ Několikrát ji podtrhla a obklopila otazníky.

Předtím než všechno uklidila, si Hermiona srovnala poznámky a vysála vzpomínku z myslánky. Než dokáže čelit další, bude potřebovat trochu času. Pohlédla na knihy o magii duše, ale nakonec se od nich odvrátila. Musela si dát pauzu. Potřebovala se dostat na čerstvý vzduch. Popadla kabát a klíče od auta a zamířila ke dveřím.

ooOOoo

„Nejsi to ty, drahoušku,“ řekla matka a ustaraně se mračila, když prostírala na stůl. „Jsem ráda, že ses vrhla na výzkum a přijala zpět svou magii, ale hodit se marod, jen aby ses mohla podívat na ty vzpomínky? To mi zavání posedlostí.“

„Souhlasím s tvou matkou. Těší mě, že tě můžeme hostit dva dny po sobě, ale ta radikální změna je mi podezřelá. Měla by sis dát pauzu. A ne jen dnes večer, potřebuješ na chvíli úplný odstup. Nemám dát do toho salátu víc rajčat?“

„To je dobré, drahý. Rajčata jsou v tomto ročním období stejně bez chuti.“

„Nemůžu tati,“ odpověděla Hermiona a vytáhla lasagne z trouby. „Dostali jsme se za bod, kdy už nemůžeme strkat hlavu do písku, jakmile toho na nás bude příliš. Musíme najít poslední viteál – pokud tedy nevytvořil žádné jiné, a tím si nejsme úplně jisti. Jsem teď víc než kdy jindy přesvědčená, že Snape byl součástí nějakého Brumbálova plánu a zná odpovědi na naše otázky.“

„Ale ten je duševně nemocný, drahoušku. Jak chceš získat odpovědi?“

„Musím ho dát do pořádku.“

Nad tou lhostejnou odpovědí oba Hermionini rodiče ztuhli.

„Hermiono,“ ozvala se matka napjatým hlasem, „ten člověk je vrah. Chápu, že si zaslouží soucit a jeho příběh je tragický, ale zavraždil tolik lidí. Je mi jedno, jestli ti lidé byli špatní, stále jsou to mrtví lidé. Mrtví, protože je on zabil.“

„Víc než to, Hermiono,“ vložil se do toho její otec. „Dopadl a odhalil je. Jistě, efektivně zničil jejich organizaci, ale oni se přesto vrátili, ne?  Samozvaní strážci zákona plodí jen nestabilitu. A v civilizované společnosti pro ni prostě není místo. V tomto případě neplatí, že účel světí prostředky. Vaši Smrtijedi se vždycky znovu objeví, ne? Říkala jsi, že přestal zabíjet jen proto, že byl hospitalizován. Jak víme, že by si k vraždění nenašel novou skupinu lidí, kdyby mu tihle došli?"

„Protože ho zabíjení zraňuje,“ řekla. „Kdyby to tak nebylo, nepotřeboval by mě.“

Její matka mrskla na stůl hromadou ubrousků. „Hermiono, proboha! Co tím sakra myslíš, že tě potřebuje? Byl to jen tvůj zpropadený učitel. Podívej se na to objektivně, drahoušku. Proč by se, pro všechno na světě, rozhodl své naděje na přežití vložit do rukou sedmnáctileté studentky, kterou, jak jsi nám vždy vyprávěla, mohl stěží vystát, i když měl dobrou náladu?"

Hermiona zamrkala. Snažila se jim to vysvětlit, ale její odůvodnění se vypařilo dřív, než dosáhlo rtů. Položila servírovací lžíci a obrátila se k matce. „Máš pravdu.“ Pomalu se posadila na židli. „Máš pravdu.“

Matka k ní přistoupila, přitáhla si její hlavu k tělu a objala ji.

„Myslíš, že jsem si to všechno vsugerovala? Že jsem se chtěla cítit důležitá?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl otec jemně. „Domnívám se, že je tu určitá záhada. Jen se mi zdá, že jsi strávila příliš mnoho času pláčem na špatném hrobě. Vzešla z toho spousta dobrého. Teď máš ohromné množství informací o magii duše a o těch viteálech víš víc než kdokoli jiný.  Já bych se na Snapea a jeho zlomenou duši vykašlal. Odvádí tě to od dalších možností tvého výzkumu.“

„Existuje spousta nepravděpodobných věcí, které se ve tvém světě stávají realitou, zlatíčko,“ dodala matka. „Pro tebe není úplně nelogické myslet si, že by s tebou mohl být nějak spojený. Ale mně to přijde velmi nepravděpodobné.“

Všichni tři znehybněli, když se venku, přímo pod velkým oknem jídelny, něco ozvalo. Hermiona sáhla do rukávu, ale vzpomněla si, že hůlku nechala v kabelce.

„K zemi!“ zasyčela, svezla se na podlahu a plazila se pro hůlku. John a Helen Grangerovi také klesli na zem a plížili se za ní. Někdo zaklepal na přední dveře a paní Grangerová vyjekla. Všichni ztuhli. Klepání se ozvalo znovu. Hermiona sáhla do kabelky a vytáhla hůlku ve chvíli, kdy se dveře rozlétly. Zároveň zaslechla, jak se s třísknutím otevřely i dveře vzadu.

Hermiona pozvedla hůlku, ale zarazila se s kletbou na rtech, když zahlédla George a Freda Weasleyovy. Prudce vydechla. Vůbec si neuvědomila, že zadržuje dech.

„Hermiono? Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Fred. „Omlouvám se za ty dveře. Vyděsili jsme se, když nikdo neodpovídal. Věděli jsme, že jste uvnitř.“ Ginny a Bill vyšli z kuchyně.

„Jsme v pořádku. Slyšeli jsme hluk.“ Mávla rukou a doufala, že si zbytek dají dohromady sami. „Co se stalo? Proč jste tu?“

„Jde o Draca a Moodyho,“ vysvětlovala Ginny, zatímco pomáhala paní Grangerové z podlahy. „Jsou mrtví. Nevilla a Mundunguse také napadli, ale jim se podařilo uniknout. Kontrolovali jsme všechny členy Řádu, ty jsi však nebyla doma. Doufala jsem, že bychom tě mohli najít tady. Promiňte nám ty dveře.“

Hermioně se sevřel žaludek. „Jak?“ vypravila ze sebe sklíčeně.

„Draca zabili doma, jedem. Moodyho dostali na pánských záchodcích na Ministerstvu.“

„Člověk by si myslel, že pokud existuje vhodný čas na neustálou ostražitost, je to právě na -"

„Sklapni, Georgi!“ vyštěkl Bill. „Opravím ty dveře,“ zamumlal a odešel do kuchyně.

„Jak Draca otrávili?“

„Vínem. Myslíme si, že někdo manipuloval s jídlem, které si objednal. Harry, Ron a Neville to zjišťují. Kingsley a Tonksová mají na starosti Moodyho případ.“

„Chceme zavést stálé spojení,“ pravil George.

„Ke vzájemné kontrole,“ dokončil Fred a pozvedl medailon s fénixem.

„Každý teď máme jeden,“ vysvětlila Ginny. „Fred a George na nich pracovali týdny. Můžeme se navzájem kontaktovat, stejným způsobem jako v Brumbálově armádě. Až uděláme tabulku, dáme ti vědět, kdo je ve tvé kontaktní skupině. Tak či tak, tobě a tvým rodičům doporučujeme zůstat neustále ve spojení. A měli byste uvažovat o úkrytu.“

„Už jsme o tom mluvili,“ ozval se pan Granger. „Ale vzhledem k tomu, že se některé nedávné oběti také skrývaly, v tom nevidím žádný smysl.“ Podíval se na svou ženu, která přikývla.

„Hermiono,“ řekla Ginny. „Jsi posledním členem Řádu, který žije na vlastní pěst. Měla by ses přestěhovat k nám na Grimmauldovo náměstí nebo ke svým rodičům. Není bezpečné, abys zůstávala sama.“

„To je pravda. Ale jsem také jediná, kdo bydlí v mudlovském Londýně. Smrtijedi jsou známí tím, že jsou vůči tomuto světu slepí.“

„Přemýšlej o tom,“ prohodil Bill, který prošel kolem, aby opravil přední dveře. „Doupě a Lasturová vila jsou ti také plně k dispozici. Vám všem.“

„Probereme to,“ ujistila ho Hermiona.

ooOOoo

Hermiona zaparkovala několik vchodů od svého bytu. Vystoupila z auta a zamkla ho. Protočila očima, zase ho odemkla a vytáhla odtud lasagne se salátem, které jí zabalila matka. Poté co Weasleyovi odešli, neměl nikdo z nich na jídlo ani pomyšlení. Místo toho se hrozně pohádali. Hermiona tvrdila, že skrýt se bude nejlepší, pokud ona bude jediná, kdo bude vědět, kde jsou. Nedokázala je ale přesvědčit. Celou cestu domů přemýšlela o způsobech, jak je dostat do bezpečí. Všechny však vyžadovaly jejich spolupráci. Raději by zemřela, než aby viděla své rodiče zraněné. Problémem bylo, že oni zaujali stejný postoj. Neukryjí se, pokud ona nepůjde s nimi.

Jak procházela kolem popelnic, ze zvyku se rozhlédla, jestli se tam nějaký bezdomovec neskrývá před zimou. Uviděla jakéhosi chlápka napůl schovaného ve stínech pouliční lampy. Se smutným pohledem se k němu obrátila. Posunula si kabelku na rameni a nechala hůlku vyklouznout z rukávu. Události dnešního večera jí tentokrát udělily jen lekci. Naštěstí.

„Ahojky. Zajímalo by mě, jestli byste si nedal trochu lasagní? A salát,“ dodala a zamávala taškou.

Muž neodpověděl, ale zvedl hlavu.

Viděla jen jeho tmavé zacuchané vlasy, pomačkaný klobouk a zanedbaný plnovous. Ostatní rysy nerozeznala, ale něco na něm jí připomnělo vyhublého Hagrida. Při pohledu na jeho příliš velký růžový kabát zadržela smích. Důstojnost byla pro tyto lidi vzácnou věcí. „Nechám vám to tu. Není to nic úžasného, jen mražený polotovar z Tesca.“ Položila tašku na chodník vedle něj. „Kdybyste byl tak hodný, ty talíře patří mé mámě. Ušetříte mi kázání, když mi je tu necháte. Já je pak umyju a vrátím.“

Vstala se a usmála se na toho tichého muže. „Tak dobrou noc.“ Otočila se a zamířila ke svému bytu. Tento dobrý skutek trochu zmírnil její úzkost z dnešního dne.

ooOOoo

Muž jedl tiše, nůž a vidlička sotva ťukly o talíř a nabodnutí salátu nebyla slyšet vůbec. Na kraji talíře se vytvářela hromádka rajčat. Jídlo mu však přerušilo zasténání zpoza obrovské popelnice. Muž odložil příbor na talíř a otřel si ústa papírovým ubrouskem, který našel v tašce.  Vytáhl hůlku a šťouchl s ní do druhého muže v černém oděvu a masce. Maskovaný muž vykřikl a zavrtěl se, než ho další, mnohem složitější mávnutí hůlky opět poslalo do bezvědomí.

Tulák se vrátil k jídlu. Rajčata nechal.