Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16 - Katastrofální svatba

Tohle je nejhorší začátek svatby v celé historii svateb. Nemyslela jsem, že to někdy řeknu po začátku svatby Teddyho a Victoire - tehdy jsem byla celou noc vzhůru a přemýšlela o hádce, kterou jsem měla se Scorpiem noc před tím a přemýšlela jsem, jestli se přes to sakra někdy dostaneme.

Některé věci se zjevně nikdy nezmění.

V průběhu noci se moje úzkost změnila v depresi a ta ve vztek. Dokonalý a naprostý vztek. Jak se opovážil říct mi takové věci? Nazval mě ubohou - on je ten důvod, proč jsem tak patetická! Bývala jsem silná a nezávislá. Teď se vnitřně hrbím pokaždé, když si vzpomenu na hádku, kterou jsme před chvíli měli. Mohla bych znít zoufaleji?

Po mnoha výhrůžkách od Jenny se rozhodnu pokusit o spánek. Kdybych se vzbudila s červenýma nateklýma očima a černými kruhy pod nimi, tak by (a teď cituji) „Aidan už nikdy neviděl svou matku živou". Těhotné nevěsty jsou k popukání.

Takže jsem dala na Jenny radu a zapomněla jsem na Scorpia, abych se mohla soustředit na nadcházející den. S přicházejícím ránem je zapomenout jednodušší, než jsem čekala. Protože, jak už jsem říkala, dnešek je totální katastrofa.

V půl osmé se do mého pokoje vřítí panikařící Lily. Lily není ranní ptáče, takže to, že je vzhůru přede mnou, ukazuje na stav nouze.

„Rose! Rose, vstávej!" křičí Lily, která si evidentně nevšimla, že jsem byla celou noc vzhůru a jsem vzbuzená. „Rose, Jenny se zamkla v koupelně!"

Zaúpím. Je to jedna z těch situací, kdy se vám nechce spát až do okamžiku, kdy musíte vstávat a kdy najednou cítíte, že byste mohli spát několik dní. Vydrápu se z postele a následuju Lily z pokoje.

Jennina setra Gillian stojí před koupelnou, ťuká na dveře a jemně mluví. Dom je vzhůru také, ale usíná opřená o zeď a nevypadá, že by ji příliš trápilo, že se nevěsta zamkla v koupelně.

„Jenny, lásko, všechno bude v pořádku," říká Gillian konejšivě. „Jen vyjdi ven. Kadeřnice tu bude v devět, a musíme si teď dát snídani..."

„Uhni," zavrčím na Gillian. Buším na dveře, tvrdě. „Jenny Wintersová! Pohni svým zadkem odtamtud, HNED!"

„Běž pryč!" křičí Jenny, „já - já to nedokážu."

Lily vypadá, že bude brečet.

„Jenny, strávily jsme plánováním téhle svatby týdny. Všechno je připravené. Nemůžeš teď prostě couvnout!" odseknu naštvaně.

„Prostě mě nech na pokoji, Rose!" vzlyká Jenny. „Já ven nejdu!"

Otočím se a koukám na ostatní. Všechny na mě krčí rameny. Zklamaně vzdechnu. Jestli Jenny nechá mého bratrance, může dát vale našemu přátelství. „Fajn," řeknu jí. „Zůstaň si tam. Mně to nezajímá. Ale můžu ti říct - já nebudu ten, kdo to půjde říct babičce Molly." Ticho. „Nebo tetě Ginny a strejdovi Harrymu."

Nefungovalo to. Neustoupila.

„Myslím, žes vytáhla Ginny příliš brzo," říká Dom.

Říkám ostatním, aby se začaly připravovat. Měly bychom být oblečené, až Jenny přijde k rozumu, abychom se mohly soustředit na její přípravu. Victoire přijde v půl deváté s Remem a Aidanem. Aidan bude mládenec a už má na sobě oblek, samozřejmě mu to sluší. Remus se změnil, aby vypadal přesně jako Aidan.

„Nějaké štěstí s dobýváním Jenny z koupelny?" ptá se mě Victoire.

„Ne. Můžeš to zkusit ty," řeknu jí. Kývne a jde do patra osvobodit Lily z jejího úkolu přemluvit Jenny, aby vylezla ven. Oba chlapci si odběhli hrát a já je varovala, aby si neušpinili oblečení.

Kadeřnice, kosmetička a manikérka tu všechny jsou a vypadají velmi rozpačitě. Jsem si jistá, že přemítají, jestli dostanou zaplaceno, když nevěsta zůstane v koupelně po celou dobu obřadu.

Dom na ni zkoušela ječet patnáct minut v kuse. Lily zkusila zpívat '1000 lahví viselo na zdi' ve snaze ji naštvat natolik, aby vylezla. Gillian zkusila apelovat na její rozum. Victoire zkusila hůlkou odstřelit dveře, ale byly magicky zapečetěné. Vyhrožovaly jsme, že přivedeme Molly. Jenny neustoupila. Přemluvily jsme Aidana a Remuse, aby ji požádali, aby šla ven, ale zůstala tam a plakala.

„Mami, proč nechce jít teta Jenny z koupelny?" ptá se mě Aidan.

„Ona... se jen převléká," říkám. Ani Aidan tomuhle nevěří.

„Proč chcete, aby se přestala převlékat?"

„Dom potřebuje do koupelny," říkám mu.

„Proč?"

„Proč obvykle lidi potřebují koupelnu?" odsekne mu Dom.

„Proč nepoužiješ koupelnu v přízemí?" odsekl Aidan zpět.

Dom na něj zírá. „Touché."

„Jdu zavolat Jamesovi," hlásím, „zjistím, jak je na tom Al."

Ostatní souhlasně kývnou, čistě protože absolutně netuší, co dalšího dělat. Všechny jsme oblečené v našich žlutých družičkovských šatech, vlasy a makeup hotové. Možná, že když se všechny ukážeme na svatbě, nikdo si nevšimne, že chybí Jenny.

Spěchám dolů a vytáčím Jamesovo číslo. Vyzvání celé dvě minuty, než to James zvedne.

„Haló?"

„Jamesi? Jaktože zníš, jako bys byl pořád ještě v posteli?" vyhrknu naštvaně.

„Mami?"

„Jsem Rose, idiote!" syčím.

„Oh. Ránko, Zrzko."

„Volám, abych zjistila, jak jste na tom," říkám mu. „Prosím, řekni mi, že jste vzhůru." Můžu říct, že toto je jeden z okamžiků, kdy se blížím zabití Jamese Pottra. Je to strašidelné.

„Nebudu ti lhát, Zrzko..."

„Jamesi!" křičím. „Zvedni okamžitě svůj zadek z postele! Jsou všichni ostatní vzhůru?"

„Eh... vteřinku..." Slyším, jak leze z postele a volá Alovo a Scorpiovo jméno. „Ne. Stále ještě spí." Můj slepý vztek na chvíli odsune fakt, že Scorpius minulou noc usnul.

„Je po desáté!" křičím. „Obřad je ve dvanáct!" Nejsem si jistá, proč mě tak vzrušuje fakt, že ženich zaspal. Za těchhle okolností by byl zázrak, kdyby se nevěsta nakonec ukázala.

„Co? Akorát si oblékneme smokingy. Budeme tam," ujišťuje mě.

„Auto vás vyzvedává za hodinu," odseknu. „Dostaň Ala z postele teď hned, nebo tě, přísahám při Merlinovi, zabiju. Směje se. „Jamesi, ty si myslíš, že žertuju?"

„Eh... dobře... já jen... Já teď musím jít. Uvidíme se v kostele, Zrzko!" A rychle zavěsil.

Protože Jenny je mudlorozená, obřad bude mudlovský. To znamená, že musíme naši magii skrýt před ostatními mudly na svatbě, takže všechno musí být uděláno bez magie - včetně vlasů a make-upu. Jestli Jenny nevyleze z koupelny, bude mít opravdu zpoždění.

Jak jdu zpět nahoru, Aidan a Remus jdou dolů. Hrají na Smrtijedy a bystrozory - Aidan je Smrtijed, Remus je bystrozor. Aidan zrovna vyhrává.

„Nelezte do kuchyně!" varuji je, protože tam je uložený svatební dort. Victoire ho za pár minut přemístí do slavnostní síně, po svém posledním pokusu dostat Jenny z té zatracené koupelny.

Už i Dom začala panikařit.

„Jen, prosím vylez," říká Gillian jemně ke dveřím do koupelny.

„Já nemůžu!" křičí Jenny, její hlas se v koupelně odráží. „Ř-řekněte mu, že to nedokážu! Ř-řekněte mu, že nemůžu být P-Pottrová! Jsem moc mladá na vdávání! Je mi jenom dvacet dva! Kdo se vdává v takovém věku?" Tohle říká dívka, která mně tvrdila, že mám být šťastná za Scorpia a Daisy. Mizerný pokrytec.

Gillian vzdychne a pokrčí rameny.

„Co budeme dělat?" zuřivě na ně šeptám.

„Mám zavolat Jamese?" navrhne Lily. „Řeknu mu, že potřebuje víc času?"

„Ne," odpovím. „To by jen vyplašilo Ala. Není důvod ho dostat děsit taky."

„Dobrá, musíme něco udělat!" říká Gillian se slzami na krajíčku. Protočím oči. Sakra, tohle je pro naši rodinu typické.

„Prostě na ni padla předsvatební nervozita," říkám, ve snaze přesvědčit sama sebe stejně jako ostatní, že všechno bude v pořádku. „Nechme ji na chvíli být. U nevěsty se očekává, že přijde pozdě, ne?" Lily, Dom a Gillian souhlasně kývnou. „Dobře, půjdu dolů a vezmu její šaty. Vy dvě připravte její makeup a zaútočte na ni se štětci hned jak vyjde z koupelny. Jasný?" Opět kývnou. Spěchám dolů po schodech Wintersovic domu. Jenniny šaty visí v jídelně hned u kuchyně. Musím říct, že jsou to úžasné šaty. Musí být, za ty peníze, co za ně zaplatila - mohla bych si za ty peníze koupit dva Kulové blesky. Chvíli se toužebně dívám na ty bílé, neskutečně drahé, splývavé šaty. I na ramínku vypadají úžasně. Vyvolávají ve mně touhu vdávat se...

BUM!

Nadskočím při hlasitém hluku z kuchyně a slyším, jak se otevřely dveře koupelny v patře. „Co to bylo?" volá Jenny. Slyším, jak byla zastavena dívkami, které zjevně následovaly můj příkaz a zaútočily na ní s make-upem hned, jak opustila koupelnu.

„Nic!" odpovídám. „Já to vyřeším..."

Spěchám do kuchyně zjistit příčinu hluku a snažím se přesvědčit, že to není to, co myslím. Je to horší.

Uprostřed kuchyně stojí dva stejní blonďatí chlapci pokrytí od hlavy po paty svatebním dortem. „Co je?" volá Janny z patra.

„N-nic!" volám zpět. „Nic to není! Jen se připrav!"

Slyším, jak dívky táhnou Jenny zpět do ložnice a otáčím se na Rema a Aidana. Jsem v takovém šoku, že nemůžu přijít na to, co říct těmhle dvěma malým antikristům, stojícím přede mnou.

Zhluboka se nadechnu a připravím se na tirádu ve stylu babičky Molly.

„Podívejte, co jste udělali!" syčím na ně. „Říkala jsem vám, že si nemáte hrát v kuchyni! Úplně jste zdemolovali svatební dort! Máte představu, jak dlouho babičce Molly trvalo ho upéct? Al a Jenny budou zdrcení!" Vypadají mírně zahanbeně. „A ještě jste úplně zničili svoje obleky! Budete se muset znovu vykoupat, abyste tohle všechno dostali z vlasů!" Vypadají rozhořčeně představou další koupele. „Co mi na to řeknete?!"

Oba se podívají na podlahu pokrytou dortem. „Je nám to líto," řeknou oba.

„To by mělo být," ujistím je. „Aidane, máš zaracha!" řeknu tomu, který je téměř jistě můj syn. Je to těžké určit. Remus je velmi dobrý v napodobování Aidana. „Žádná televize, famfrpál a žádné sladkosti dva týdny."

„Ale mami-"

„Nepokoušej své štěstí," odseknu mu. V tu chvíli vkročí do kuchyně Viktoire, zastaví se, prohlédne si nepořádek a dva chlapce a její tvář zrudne tak, že se o ni bojím.

„Co se tu proboha stalo?" syčí a zabouchne dveře, aby ji neslyšela Jenny v patře. Uvedla jsem ji do situace, jak jsou naši dva synové totální idioti. Začne klít ve francouzštině, stejně jako její matka, když je naštvaná. Kluci vypadají, že se jí bojí mnohem víc, než mně - najednou jsem menší ze dvou zel. Viktoire ví jasně, který z nich je Remus, aniž by se ptala. Musí to být pěkné znát svoje dítě tak dobře - přemýšlím, co je se mnou špatně, že jsem je zprvu nedokázala rozeznat.

Vytáhne hůlku, namíří je na chlapce a jejich smokingy se okamžitě začnou samy čistit. Jsem touhle ukázkou magie ohromená - vypadají úplně nově.

„Je to užitečný trik, když děláš v oděvnickém ochodu," pokrčí rameny Viktoire. „Tak, vy dva si jděte sednout do obývacího pokoje a nepohnete ani svalem, dokud nebude čas k odchodu, slyšíte mě?" Kývnou a odejdou z kuchyně, hlavy zahanbeně sklopené.

„Co sakra budeme dělat, Rose?" ptá se mě panikařící Victoire. „Jenny se zblázní."

Zatímco řešíme, jak tohle spravit za patnáct minut, přijde Dom. Její reakce je ještě méně důstojná než naše.

„Do prdele," hlesne. „Vypadá to, jako by se tu prohnal nasraný hipogryf."

„Nasraný hipogryf by udělal míň škody," odpoví Victoire. „Znáš nějaké kouzlo, které by to napravilo?"

„Zkoušela jsi Reparo?" ptá se. Ta myšlenka je tak neuvěřitelně jednoduchá, že jsme ji ani nezkusily. Pokrčím rameny na ty dvě, namířím hůlku na nepořádek a doufám v nejlepší.

„Reparo," přikážu.

Třípatrový dort se shrnul do jedné velké kaše. Ale aspoň už není po celé kuchyni. Pořád ale nevypadá jako svatební dort, nebo jakékoliv jiné jídlo. Možná tak jako velká mísa ovesné kaše.

„Vypadá to... dobře," lže Dom skrz zuby.

„Je to přijatelné," souhlasí Victoire nejistě.

„Možná si toho ani nevšimnou," říkám.

„Jo... možná Al oslepne. A možná se Jenny neukáže na oslavě," říká Dom.

„Proč jsem měla dítě?" hořekuji.

„Přesně moje řeč," souhlasí Victoire.

Zkontroluji hodinky. Už je půl desáté. Máme přesně hodinu a půl, než musíme být v kostele. Dom a já bychom tam měly být brzo, protože jsem družičky.

„Jak dlouho trvalo babičce Molly ho vyrobit?" ptám se.

„Týden," říká Victoire a zakládá si ruce. „Není šance vyrobit jiný včas. Musíš ho nechat odležet několik hodin, než můžeš udělat polevu, a pak potřebuješ další vrstvu -"

„Dobrá, udělaly jsme si představu," zarazí ji Dom. „Můžeme prostě udělat nějaký, co bude vypadat podobně? Víš, nemusí dobře chutnat, jen aby vypadal jako svatební dort."

„Jasně, ale nevšimnou si toho, když ho všichni snědí a skončí to zvracením?" poukáže Victoire.

„Máme na vybranou?" ptám se.

Všechny tři tiše stojíme a zvažujeme Domin návrrh. Žádná z nás nepřijde s ničím lepším.

„Dobře, zapni troubu," řekne Victoire, sundává si svetr a bere si zástěru. „Máme spoustu práce. Dom, vyndej suroviny - vejce, mléko, cukr, máslo, mouku. A cokoliv dalšího, co najdeš. Rose, obvolej a získej tolik lidí na pomoc, kolik můžeš - ujisti se, že se to babička Molly a Jenny nikdy nedozví."

Dala jsem se do práce. Nejdřív jsem zavolal Huga, pak Freda a Roxie a řekla jsem jim, aby se přemístili rovnou do kuchyně, aby si jich nikdo nevšimnul. Získala jsem také Luise, ale nepokoušela jsem se volat Molly nebo Lucy. Získala jsem pocit, že se mnou nemluví po té, co se stalo tenkrát v Doupěti. Nechala jsem Lily a Gillian s Jenny a vysvětlila jsem jim, co se stalo, takže vědí, že nesmějí pustit Jenny ke kuchyni.

A tak mícháme, šleháme, prosíváme, pečeme, poléváme a zdobíme, až nás bolí ruce. Lily nás několikrát přišla dolů varovat, že Jenny začíná být podezřívavá, takže já a Dom se střídavě chodíme nahoru omlouvat za naší nepřítomnost. Po té, co jsme „telefonovaly s Alem, abychom se přesvědčily, že je vše v pořádku" a „byly chvíli na vzduchu", nám začaly docházet uvěřitelné výmluvy.

Když před domem zastaví auta, díváme se s Dom v panice na ostatní. Victoire nám řekne, ať jdeme napřed, ona s Fredem a Roxie to dokončí.

Jenny vypadá, že se dala dohromady. Když se na ni podíváte, není poznat, že strávila celé ráno v koupelně brekem, nebo že strávila v noci půl hodiny povídáním. Myšlenka na to mě opět naštve, takže minulou noc vytlačím z hlavy.

Po mnoha fotkách před domem vlezeme Dom, Lilly, Gillian, Aidan a já do prvního auta, zatímco Jenny a její otec nastoupí do druhého. Všichni vydechneme úlevou, že jsme konečně na cestě do kostela. Pokud se nerozbije auto a Al dorazí do kostela, bude všechno v pořádku. Slavná poslední slova, já vím.

Při přípravě před kostelem poučuji naposled Aidana, jak kráčet uličkou - ne příliš rychle, ne moc pomalu, a pro lásku boží, ať neupustí prstýnky. Dom jde za Aidanem, pak Lily, za ní Gillian a pak já. Než vyrazím, chytne mě Jenny za ruku a zdrží mě.

„Rose, omlouvám se za minulou noc," říká tiše. „Vím, že jsem trochu přeháněla."

„To je v pořádku Jen," povídám jí. „Zapomeň na to."

„To jen... on je teď ženatý," říká, „a já teď budu vdaná. A nelíbila by se mi představa, že někdo řekne Alovi něco takového."

„Jenny, Al tě miluje," ujišťuji ji a uvědomuji si Jenninu nejistotu. „Vždycky tě miloval. Nedělej si s tím starosti. A po včerejší noci je Scorpius zapomenut. Slibuji."

Usměje se na mě a kývne a já vyrážím uličkou s hlavou vysoko zdviženou a necítím nic než smutek. Cestou vidím Molly, jak na mě výhrůžně zírá, Brian ukazuje palec nahoru (zapomněla jsem, že jsem ho pozvala) a James dělá posunky před oltářem vedle velmi nervózního Ala. Je vážně záhada, že si nedokážou učesat vlasy ani v takový den. Ale na druhou stranu, když si vybavím svatební fotky strejdy Harryho a tety Ginny, nemyslím, že Harry byl učesaný.

Victorie, Roxie a Fred se sem dostali včas, což znamená, že se přemístili. Fred má polevu ve vlasech, Victorie vypadá zralá na vraždu a Roxie si opravuje rtěnku - myslím, že zrovna dorazili.

Harry a Ginny vypadají jako hrdí rodiče, sedí v druhé řadě a usmívají se na Ala. Jenny máma už začala plakat, stejně jako babička Molly. Al se doslova třese nervozitou, a když Jenny prochází uličkou, viditelně zbledne. Vážně doufám, že neomdlí.

V průběhu obřadu kouknu na Scorpia, který vypadá poněkud provinile. Možná si to jen namlouvám. Když mě Jenny přichytí, jak koukám na Scorpia, ujistím se, že už se nepodívám nikam jeho směrem. Něco jsem jí slíbila a hodlám to dodržet. Už jsem ze sebe udělala dost velkého hlupáka na celý rok.

Jak můj vztek na Scorpia zase vzrůstá, uklidním se pohledem na Dorie, která sedí na Teddyho koleni a směje se.

Obřad probíhá dobře, kromě drobného zaškobrtnutí, kdy Al náhodou upustí prsten, než ho dá Jenny na prst. A prošlo by to celkem bez povšimnutí, kdyby si James nahlas neodfrknul. Odfrknutí zaznělo celým kostelem.

Myslím, že každý rád začne s pitím hned, jak dorazíme do hotelu na oslavu. Audrey a Percy vypadají, že si drží odstup od zbytku rodiny. Pokaždé, když chce Percy začít s někým řeč, Audrey ho táhne za ruku někam jinam.

Hned jak jsou dokončeny fotky, jdu zachránit Briana před mojí mámou. Myslím, že je rozčarovaný, že na svatbě není vůbec žádná magie - nechala jsem ho v představě, že to nebude pouze mudlovská záležitost, což v podstatě je. Kdybych mu řekla pravdu, nemusel by přijít.

„Rose, proč jsme ještě nikdy nepotkali Briana?" ptá se mě máma, hned jak přijdu. Nesnáším, když matky dávají tuhle otázku. Nemyslím, že odpověď 'protože jste banda idiotů' se jí bude zdát přijatelná.

„Ale... to víš..." zjevně je tahle mnohem přijatelnější.

„Kdy jste se vy dva potkali?" ptá se máma. Odpověď 'v bláznivém mudlovském nočním klubu, kde jsme si navzájem dali falešná jména, pouze abychom později zjistili, že Brian je učitel mého syna' postačí?

„Jsem Aidanův zastupující učitel," říká Brian a máma vypadá ohromená skutečností, že je učitel.

„Rose, já nechápu, proč jsi měla pocit, že před námi musíš tajit, že máš přítele..."

„Ne!" protestuji rychle, „Ne ne ne ne ne ne ne..."

„Ne," dodá Brian.

„Ne. Jsme jenom kamarádi," řeknu jí odhodlaně. Vypadá zklamaně.

Když konečně odtáhnu Briana od mojí mámy, seznámím ho s událostmi předešlé noci. Naštěstí je na mé straně. Myslím, že to je ten důvod, proč nechci doopravdy seznámit Briana se svou rodinou. On je vždy na mé straně - možná, že kdyby slyšel vyprávět ostatní, nebyl by tak velkorysý.

„Nazval tě ubohou?" Brian se zamračil. „To je trochu tvrdé.

„Já vím," souhlasím.

„Myslím, nikdy to bych ti neřekl do očí –"

Plesknu ho.

„Promiň," směje se. „Ale možná byl jen v šoku. Zrovna jsi mu řekla, že ho stále po tom všem miluješ. Který to je?"

„Ten blonďák, co se drží za ruku s osmdesátiletou," odpovím a kývnu ke Scorpiovi a Daisy.

„Je to moc pěkná osmdesátiletá," řekne Brian. Znovu ho plácnu. „A mimochodem, Aidan na nás zírá."

Otočím se a vidím Aidana, jak na nás velice naštvaně zírá. Nikdy nepřijal Briana jako mého přítele a já na to úplně zapomněla, když jsem zvala Briana na svatbu.

„Za chvilku jsem zpět," řeknu Brianovi a mířím k Aidanovi, stále naštvaná, že zničil dort, ale zároveň s pocitem viny, že jsem se s ním neporadila, než jsem pozvala Briana na svatbu. Otočí se ode mě, když se přiblížím, tak ho chytím za ramena a otočím ho zpátky.

„Přestaň se mračit," říkám mu. „Budeš mít vrásky." Nevypadá to, že by ho to trápilo. „Podívej, já vím, že nemáš moc rád Briana -"

„Je to učitel," mračí se Aidan. „Měla jsi jít s někým jiným."

„Jako s kým?"

„Jako s tátou."

Zamračím se na něj zpět. „Táta přišel s Daisy," řeknu mu.

„Já vím," odpoví, „měl místo toho přijít s tebou."

Opravdu si tímhle nechci projít tady. Řeknu Aidanovi, ať si běží hrát s Remusem, a že si o tom popovídáme později. Nejdřív ho ale ujistím, že s Brianem nejsme nic víc než přátelé, a vždycky budeme. Vypadá s tímto vysvětlením v pohodě.

Když je ohlášena večeře, všichni se přesuneme do velké jídelny.

„To není dort, který jsem vyrobila!" slyším za mnou protestovat babičku Molly.

Do hajzlu.

*

Po večeři se tancuje. Jako družička se tomu nemohu vyhnout a tak dotáhnu Briana na taneční parket. Při tanci mu vyprávím o všech příbuzných - směje se mému popisu Molly a zarazí se, když zjistí, že to myslím vážně do posledního detailu. Teď vypadá rozrušeně.

„Takže, kdo je tohle?" zeptá se a kývne směrem k Dom.

„To je Dom," říkám mu, „povídala jsem ti o Dom?"

„Jo..." hnal se za ní. A v tom mi došlo, kdo je Dom. Je to z části víla. Na konci dne, kdy já vidím moji neuvěřitelně sarkastickou a nevrlou sestřenici, většina mužů vidí neuvěřitelně krásnou ženu. A zjevně je to to, co vidí Brian. Je jedno, že se Dom směje politicky nekorektním vtipům, nebo říká žebrákům, že nemá drobné, a pak jim zazvoní mincemi v kapse. Stejně jako většina mužů prostě nevidí za pěknou tvář. Dom je jako Sněhurka, co má potíže s pitím a místo sedmi mužských na cestách jich má sedmnáct. „Ona je..."

„Nádherná?" dokončím za něj, „jo, je z části víla." Tázavě se na mě zadívá. „Víly jsou magická stvoření - opravdu krásná. Dokážou muže okouzlit. Victoire je její sestra."

„To hodně vysvětluje," kývne Brian a stále na ni okatě zírá. Myslím, že můj plán dát tyhle dva dohromady bude jednodušší, než jsem myslela.

„Měl bys ji požádat o tanec," říkám mu.

„Já?" odfrkne. „Jo, jako by chtěla tancovat se mnou..."

„Jsem si jistá, že bude. Věř mi, Dom tančila s horšími."

„Dík," řekne suše. Donutím ho jít k Dom a on jde. Cestou si pročísne si rukou vlasy a urovná sako. Neslyším, co říká, ale Dom vypadá nejdřív ostražitě a prohlédne si ho od hlavy k patě svým zastrašujícím pohledem. Přesto se za chvíli směje a kývá a přidává se k němu na tanečním parketu.

Tak, moje práce je hotová.

Vítězoslavně se otáčím a hledám někoho jiného na pokec a vrazím rovnou do osoby, které jsem se vyhýbala. Scorpius. Vztek, který celý den potlačuju, vyskočí na povrch.

„Nemluv na mě," zasyčím na něj, „ani na to nemysli."

„No tak, Rose -"

„Přísahám při Merlinovi, že tě prokleju. Prokleju tě před celou mojí rodinou, před všemi těmi mudly a před naším synem." Nevím, jestli jsem někdy cítila tak rychle vzrůst takový vztek. „Už na mě nikdy nemluv, pokud to nebude o Aidanovi. Slyšíš mě?"

Věděla jsem, že jsem na něj naštvaná, ale dokud jsem neslyšela jeho hlas, nevěděla jsem, jak moc jsem naštvaná. Myslím, že bych ho snadno mohla praštit do tváře. Přes pusu, která mě nazvala ubohou. Vřítila jsem se z jídelny do místnosti, kde jsou shromážděny všechny svatební dary.

Usadím se mezi dary a hádám, co může být v které krásně zabalené krabici. Slánky a pepřenky, toustovače, rendlíky a další mudlovské výmysly, které Al a Jenny nejspíš nikdy nepoužijí. Zjišťuju, že je těžké se soustředit na cokoliv kromě zadržování pláče.

Už to déle nevydržím. Nedokážu snášet, jak se na mě dívá a jak se mnou mluví poslední dny. Cítím se jako obtížný hmyz. Nikdy na mě takhle nepůsobil. Byla jsem zvyklá cítit se jako princezna, když se na mě podíval. Teď je jeho mysl změněna manželstvím. Změnil se on, nebo já? Vím, že je to moje chyba. Dobře, vím, že je to částečně moje chyba. Neměla jsem říkat Daisy o té žádosti o ruku, ale myslela jsem, že to už je pasé.

Byl zřejmě v rozpacích.

Díky tomu se cítím ještě hůř, jestli je to možné.

Slyším, že začíná pomalá píseň a rozhodnu se zůstat v dárkové místnosti tak dlouho, jak jen to bude možné a odsedět to. Necítím se na to dívat se na šťastné tančící páry, zvlášť teď, když nemám partnera, se kterým bych mohla tancovat. Jsem zralá na postel. Sakra, nemůžu čekat do okamžiku, kdy začne být Aidan mrzutý, takže budu mít výmluvu se odsud dostat.

Dveře k místnosti, kterou jsem si pojmenovala dárková, se otevřou. Je to Scorpius. Částečně jsem překvapená, že ho vidím, zatímco jiná moje část v podstatě předpověděla, že přijde.

Vypadá, jako by měl bolesti. Vypadá, jako by zrovna dostal nějakou hroznou zprávu. Vypadá, jako by uvnitř bojoval sám se sebou, rozpolcený na dvě části. Zkráceně, vypadá přesně tak, jak se já cítím.

„Opravdu s tebou nemůžu mluvit, Scorpie," říkám mu, nyní trochu klidnější. „V noci si byl opravdu mizera."

„Já vím," odpoví. „Ale ty jsi byla mrcha většinu doby, co tě znám, tak myslím, že jsme vyrovnáni." Odmlčí se. „Neumím tancovat," řekne potichu a opře se o dveře. Dívá se na strop, ne na mě.

„Taky neumím tancovat. Jsem na to hrozná." Nemusel mi to říkat. Vím, jak strašný tanečník je. „Tvůj kámoš Brian umí tančit."

„A?" zamumlám. Mám kvůli tomu zapomenout na Scorpia? Mám chtít Briana víc, protože umí kroužit na tanečním parketu? „Kam tím míříš?"

Pokračuje v zírání na strop. Podívám se také, abych zjistila, jestli je tam něco zajímavého, ale není. Prostě je jen bílý. A očividně je zajímavější než já.

„Směřuji k tomu, že si zasloužíš někoho, kdo umí tančit," říká, „a já neumím."

To mě naštve. Jestli už mě nemiluje, měl by mi to říct a neobtěžovat se s kecy jako 'je to mnou, ne tebou... neumím tančit'. Občas je tak nesnesitelný.

„Taky neumím tančit," říkám mu.

„Na parketu s Brianem jsi vypadala, že ti to jde," říká tím samým tichým hlasem.

„Scorpie," začnu a on sebou znatelně škubne, když řeknu jeho jméno. Zabolí to jako nůž v hrudi.

„Opravdu mě nenávidíš?" musím se zeptat. Vím, že to zní zoufale, posedle a ostře, ale potřebuju vědět, jak moc mě nenávidí, že jsem mu zlomila srdce. Musím to vědět. V noci jsem z něj cítila jen nenávist.

„Přeju si," říká a stále zírá na strop, „ani nevíš, jak moc si přeju tě nenávidět, Rose." To je uklidňující, řekla bych.

„Nenávidím, že jsi mi řekla, že mě stále miluješ," přiznává. „A nenávidím, že jsi taková proklatá mrcha k Daisy celý den." Konečně se na mě podívá. „Nenávidím, jak se ke mně většinou chováš. Ale nedokážu nenávidět tebe. Bohužel."

Vstanu a přijdu k němu. Vypadá, jako by chtěl couvat, ale nemůže, protože je opřený o dveře. Prohlížím si jeho tvář, jak se na mne mračí, jak nenávidí moje chování, ale nemůže nenávidět mne. Myslela jsem, že chování lidí určuje, jací jsou. Co jiného by mělo? Jistě ne jejich vzhled, to by bylo příliš povrchní. Jsou to naše volby a naše činy, co nás dělá takovými, jací jsme. A já jsem docela odporná osoba, jak právě ukázal, a když nenávidí způsob, jak se chovám, tak jak to, že nedokáže nenávidět mě? Scorpius Malfoy je tak komplikovaná osoba. A já nevím, proč ho tak moc miluju, když taky nesnáším, jak se většinu času chová.

„Je mi to líto, Scorpie," říkám a on ucukne, jak znovu řeknu jeho jméno. „Ale přestaň se na mě dívat jako na něco, co sis zrovna otřel ze své boty! Je mi líto, že jsem ti to řekla, ale koukni! Řekla jsem ti jen to, co jsi už dávno věděl!"

„Nechci o tom už nic slyšet," říká. „Skončil jsem s tím. Skončil jsem s tebou." Otočí se, aby odešel, ale chňapnu ho za ruku, abych ho zastavila. Opět se otočí ke mně. „Vážně, Rose, nech mě prosím jít."

„Ne," řeknu mu, „nemůžu."

Dívá se mi do očí. Je to tak elektrizující, že chci kolem něj omotat hned své ruce a políbit ho, ale ovládnu se. „Potřebujeme si o tom promluvit," říkám odhodlaně. „Potřebujeme to vyřešit dříve, než zabijeme jeden druhého. Takže necítíš ke mně nenávist. Takže mě miluješ?"

Dívá se na podlahu. „Zasloužíš si být šťastná, Rose," říká mi. „Nemyslím, že tě dokážu udělat šťastnou. Myslím, že jsi měla pravdu, když jsi mě odmítla."

„Protože neumíš tančit?" ptám se.

„Ne," říká, „protože jsem pro tebe nebyl dobrý."

„To není pravda!" zvolám. „Ty jsi to nejlepší, co se mi kdy stalo, kromě Aidana! A jediný důvod, proč mám Aidana, jsi ty! Šlo nám to spolu, Scorpie."

„Jsme spolu katastrofální," hádá se.

„Ne, byli jsme spolu báječní," řeknu mu odhodlaně. „Ty to víš. Fyzicky a emocionálně."

Dívá se na mě. Ví, že jsme byli spolu dobří v posteli. To nejde popřít. Jak se díváme do očí, vím, že se to stane. Není možnost, že ne. Nejdřív od něj couvnu, protože vím, že se to nesmí stát, ale moje snaha zastavit to je zbytečná. Scorpius se konečně pohne ode dveří a popojde ke mně. A tam, mezi horami bílých, zlatých a stříbrných balicích papírů a mašlí, mě poprvé po měsících políbí.

Cítím se, jako bych měsíce kráčela po poušti a tohle byl můj první doušek vody. Tohle je moje vysvobození od mučivé bolesti, kterou jsem cítila v srdci poslední měsíce. Jeho ruce se pevně ovinuly kolem mého pasu a já si přeju, aby mě nikdy nepustil. Jeho polibek se prohloubí a já mu prsty pročísnu jeho jemné vlasy, které jsou obvykle jemnější, ale teď na nich má kvůli svatbě gel.

Ten polibek je tak známý. Je tak podobný polibkům, které jsme sdílely v tmavých koutech bradavického hradu, nebo na famfrpálovém hřišti po tréninku. Nebo na pozemcích v noci, kdy já jsem hlídala a on hledal záminku, proč být v noci mimo kolej. Je to, jako bychom neměli žádnou jinou starost kromě nás. Žádné děti, manželky, práce, závazky, jen my dva. A já vím, že budeme toho polibku dříve či později litovat, a vím, že je to špatné, a vím, že z toho nevzejde nic dobrého, ale myšlenka na přerušení je v tuhle chvíli naprosto nepředstavitelná.

Cítím ho. Voní tak báječně. Vůně, která donutí mé srdce být tak rychle, že snad omdlím. Nestarám se o to. Tohle je ten nejbáječnější způsob, jak být uspaná. Vím, že je to pro nás špatné, vím, že nás to dělá špatné, ale jestli je tohle peklo, tak se tam hlásím.

Na chvíli se odtáhne a já cítím, jak se mi srdce láme, ale jen otočil hlavu a začal mě líbat znovu. Ano! To je ono. To je to, na co jsem čekala. Nestarám se o to, kde zrovna jsem, protože jsem ve Scorpiových rukách -

„Co se tu sakra děje?!" To nás vrátilo zpátky na zem. Odtrhneme se od sebe tak rychle, jak jsme se objali, a otočíme se k Jenny, která na nás zírá ode dveří s výrazem děsu na tváři.