Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. překladatelky: Blížíme se do finále a je tu už předposlední kapitola tohoto příběhu! Hned na úvod musím vyzdvihnout překladatelskou a literární pomoc mého bratra, bez kterého by první část kapitoly zůstala mnohem, mnohem chudší. Díky, Karljo! A hned v závěsu také děkuji vždy úžasné Arabesce, protože díky jejím připomínkám je vždy výsledný dojem o level výš :) Ale konec díků, těch si koneckonců užijete v další, závěrečné kapitole. A teď už hurá ponořit se do vyprávění!

_______________________________________

Kapitola 31

Úsvit se objevil v ledovém kabátku a hrad stál obklopen závějemi sněhu jako šedá perla v krajce.

Albus Brumbál uvítal nový den a rok ve výklenku okna s hrnkem horké čokolády v dlaních. V uších mu zněla plynulá symfonie složená ze zvuků jeho světa.

Vše je v pořádku, zpívaly ochranné štíty. Škola samotná byla jako podřimující drak, pomalu se vznášející na svých snech a čekající na studenty, kteří ho svou magií proberou k plnému vědomí.

Domácí skřítci se v kuchyni již pustili do své každodenní práce, jejich šikovné ruce a dychtivé myšlenky byly melodickým protikladem těžkopádným notám lidské dřiny. Na pár vzácných vteřin jemně myšlenkami vklouzl do jejich magie a vychutnával si čistotu a prostou krásu jejich světa.

Na snídani croissanty, zaznělo mu v hlavě, a ovocný salát a muffiny a trvanlivé jídlo pro přátele domácích skřítků, kteří nás dnes opouští.

Albus se pousmál a kouzlem napíchl jeden z malinkých marshmallownů, které plavaly na horké hladině v hrnku, a poslal jej vzduchem přímo do svých úst. Pro čaroděje jeho zkušeností a věku existovalo jen málo překážek, avšak udržet si čistý plnovous vzdor lásce k čokoládě byla rozhodně jedna z nich.

Myslí stále tančil po hradě, letmý, laskavý, vítací dotyk. Pro některé (Protivo!) lehce káravý. Pro některé připomínkou: Vše je v pořádku, avšak klid a mír v Bradavicích může být vrtkavý.

Navštívil spící starobylé gardy – brnění, chrliče, kouzla a zaklínadla a kletby tak pradávné, že pouhá délka jejich existence je přeměnila v nevrlé dědky a otravné báby.

A všudypřítomné obrazy, taková rozmanitost dob minulých, nyní zcela podřízených mocné vůli jejich současného domova. Hlasy se nesly v chóru vědění, pravd a nemožných pomluv. Jejich namalované mysli, nudné či bystré, hluboké či povrchní, sjednocené v harmonii na tak dlouho, dokud jen tato škola bude věrná sama sobě.

A lidé na nich vyobrazení, neméně úchvatní, ostrůvky magie ztracené v bludišti sálů a místností a jeskyní, a přesto každý z nich cenný, každý z nich jedinečný. Byli bohatstvím tohoto hradu, jeho děti a ochránci, svázáni a opečováváni v koloběhu tak nekonečném, že jakékoli změny se zdály být hnány pouze otáčením zeměkoule.

Pro Bradavice znamenaly pouze nepatrné tečky v toku času, stébla trávy na louce, a přitom jejich společná záře prosvítala skrz celé věky a vrhala světlo na jejich samotnou podstatu.

Tyhle vize byly darem i prokletím každého pravého ředitele: nikdy nemohl vidět pouze jednu stránku věci – květy nebo léto, plamen svíčky nebo žár ohně. Jedno se rodí z druhého a časem též přivodí jeho zánik.

Vše zde živoucí zahyne, skrz přírodu splyne s věčností.

A i on, oslavován jako největší kouzelník své doby, bude poslušně následovat stopy této cesty.

Povzdechl si a utáhl si hábit těsněji kolem svých dosud neshrbených ramen. Látka jeho pláště dnes zářila svěží zelenou v odstínu podobajícím se nerozvinutému pupenu. Dokonce ani on nevěděl, zda ta exploze barev představovala vzdor křičící do pustiny věků nebo přání planout jasněji a o to rychleji vyhasnout.

Stačilo pouze zvednout oči, aby uviděl svůj osud, mnohonásobně zrcadlený obličejích svých předchůdců. Obraz vedle obrazu viseli na zdi, síť životů a magie a snů, úzce svázána s jeho osobou, čekající na zavolání. Všechna jejich velikost smrsknutá do malicherné otázky umístění na stěně. Když měl Albus Brumbál domýšlivou chvilku, představoval si, že ho jednou pověsí do výšky očí.

Ale i tak by to netrvalo navěky.

A pak se z něj stane pouze stín mezi dalšími stíny, povinen sloužit tomu, čeho byl na pouhý nádech sám pánem. Jednoho dne nebude mít žádná přání, žádné naděje a žádnou horkou čokoládu. Jednoho dne nebude mít chodidla, která by si mohl za dlouhých zimních večerů jemně zahřívat.

Jednoho dne mu to dokonce bude úplně jedno.

Tohle pochopení leželo na bedrech pouze několika vyvoleným, jeho povaha by rozdrtila páteř většině lidí, vysála morek z jejich kostí a zanechala je v bezútěšném stavu ještě před tím, než by nadešel jejich čas. Bylo to vědomí, které bezpochyby přinášelo sílu, ale jako vždy, cena za sílu vyšší a uspokojení menší, než všichni bezmocní předpokládali.

A přesto všechny tyto děti věděly.

Ve chvíli, kdy je poprvé spatřil, cítil, jak jsou hradu povědomí a drazí a přesto jaksi nesprávní. V tu chvíli jej bodl žal z jejich osudu. Kolem mladíka postřehl problikávat temnotu velké kletby, kolem mladé ženy zas temnotu vědění a magie. Oba dleli uvězněni ve stínech svého utrpení, které mělo nádech šedé a jednolitě rudé, jako vlasy těch, co ztratili.

Leželi tam v bezvědomí, hubení, unavení a sužovaní hladem, který žádné pozemské jídlo nemohlo utišit. Truchlil pro ně, neboť nad nimi viděl vznášející se ruku smrti.

A pak Hermiona otevřela oči, její mysl prozářila temnotu jako čepel ze zlata a stříbra. Ale nezaháněla stíny. Krmila jimi svou vášeň, sílu, ostrost, neboť to ony ji ve svém tichém lůnu zformovaly. A ano, jaká to byla radost sledovat tuto ženu stvořenou stejně tak světlem jako temnotou, jak strhává vše ve své cestě, neporazitelná právě díky své vlastní slabosti.

Žal však odezněl, a pokud by se někdy kvůli té polámané, rozbité věci, kterou nazvala Harry Potterem, objevil znovu, potom by jej spalující sláva jeho lásky a odhodlání zahnala pryč navždy.

A Neville, kotva, jež je tak neomylně poutala ke světu, který málem opustili. Neochvějný, jistý a skutečný tak, jak jen málo jiných v tomto světě pomíjivých radostí a iluzí. A ta dívka, Lenka, vznášející se nad nimi jako ptačí píseň, přesto dobrovolně připoutána k jejich pozemské cestě – ta nejvlídnější duše, kterou kdy Albus potkal. Tak nezatížena krutými nástrahami osudu, že mu každý její nádech dával naději v budoucnost.

Možná si nikdy neuvědomí svou sílu, ale v potenciálu těchto čtyř – v mnohém dětí, v mnohém starců – spatřoval tolik podobnosti s těmi, kteří kráčeli těmito chodbami. A přesto byli jedineční… Disponovali silou, která mohla stvořit jen velká nepravděpodobnost, a přesto pod tíhou nezbytnosti ochotně skláněli hlavu.

A způsob, jakým čelili svému osudu, byl to nejvítěznější, co kdy Albus viděl.

Tito čtyři nikdy neskončí jako portréty a nebudou se handrkovat o své místo na výsluní. Stvoří nový, bezpečný svět, sami však z jeho ochrany vystoupí a nechají jeho krásy jiným.

Neztvárňovali světlo tančící po gobelínu času. Jejich činy z nich zformovaly samotnou nit, ze které byl utkán.

Na dně jeho šálku spočívala poslední kapka. Albus ji poválel na jazyku a vychutnal si tu lahodně hořkou chuť.

Cítil, že se ve Velké síni již shromažďují jeho bývalí studenti i ti, kteří přišli od toho druhého Brumbála. S úmyslem připojit se k nim tedy posbíral své hábity i myšlenky.

Byl čas.

_______________________________________

Osm lidí na zaplnění Velké síně v Bradavicích ani zdaleka nestačilo. Avšak Albus by se nestal tím, kým je, kdyby viděl pouze věci postřehnutelné okem. A tak se stal svědkem tomu, jak se davy utvářející tuto hrstků mužů a žen shromáždily pod očarovaným stropem jako zuřící přívalové vlny rozbouřeného moře.

Ze všech osmi lidí byl klidný pouze Harry. Jen on viděl svoji cestu portálem nazpět do vlastního světa jako nevyhnutelnost, která nestála za řeč, protože jednoduše neexistovala žádná jiná možnost. Mysli ostatních se té skutečnosti vzpíraly, zmítaly se mezi rezignací a nevírou a někteří dokonce i teď horečně hledali nějakou únikovou cestu. Ostatní trénovali své myšlenky, aby unesli to, co mělo přijít.

Albus do Velké síně vstoupil po boku Minervy. Jeho zástupkyně se dnes ráno vrátila z vánoční návštěvy u dětí a vnoučat a její zmatení z nastalých změn jen podtrhlo atmosféru, která Albusovi připadala skoro až odpočinková.

„A teď vážně, Albusi,“ zašeptala tím nesouhlasným tónem, který Albus vždy považoval za měřítko závažnosti situace. „Co se tady stalo? Jsem pryč ani ne dva týdny, vrátím se a tady vše vzhůru nohama.“

Prudce mávla rukou směrem k síni a nevědomky tak své poznámce dala nový rozměr: před nimi se tyčila kovová brána. Rámovalo ji množství run, jež portál stabilizovaly po čas potřebný k bezpečnému průchodu. Na zemi ležely hromady nejrůznějšího vybavení – Sirius a Lily strávili většinu posledních dní shromažďováním všeho potřebného. Albus si byl jistý, že v každém kousku vybavení k táboření, zásobách potravin, zbraní, amuletů, artefaktů a různých zařízení se ukrývalo hluboké přání udržet je v bezpečí. To vše nyní leželo rozděleno mezi mezidimenzionální cestovatele.

Dvě čtveřice přátel, povah tak odlišných a přitom v míře loajality a odhodlání podobných, se nyní spojily v jednu skupinu díky společně prožitým – ačkoliv teprve čerstvým – zážitkům a nově vytvořeným poutům, které ovíjely jejich srdce čerstvými, a přesto křehkými, úponky.

„Od tvého odjezdu se událo spoustu věcí, Minervo,“ pronesl Albus mírně. „Většinou nečekaných. A některé překvapily dokonce i mě.“

Minerva si odfrkla, ale změřila si jej bystrým pohledem.

„O tom upřímně pochybuji, ty vychytralý starče,“ řekla tiše.

Albus si povzdechl, avšak neobtěžoval se jí poznámku vyvrátit. Za ty roky se po okolí nesly pověsti o jeho vševědoucnosti a tak když nyní prohlásil, že o ničem neví, většina lidí mu nevěřila.

Copak jí mohl nějak popsat, jak poslední dny přinesly šoky a úzkost dokonce i jemu? Jak strávil nekonečně dlouhou hodinu s Hermionou a Harrym v těžce obrněné místnosti, kde sledoval vzpomínku za vzpomínkou z myslánky, která patřila jeho druhému já? Kolik se toho dozvěděl o povaze a minulosti těch čtyř, jejich domově a hlavně o sobě samém?

„Svět se v minulých dnech rozhodně pohnul více, než musel,“ konstatoval proto vyrovnaně, jako by se nestalo nic, co by ho mohlo vykolejit.

„A ty jsi nepovažoval za důležité mě o čemkoli informovat,“ odsekla, stále touto skutečností uražená.

„Ach, má drahá, v našem světě se přece nepředvídatelné události dějí každý den,“ odvětil mírně. Už nedodal, že nebyl ochoten riskovat její přítomnost, protože ho zná až příliš dobře. Že jediný chybný krok směrem k mladým cestovatelům by znamenal, že může zničit buď jejich budoucnost nebo jejich svět. „Informace tohoto charakteru by tě dozajista zcela připravily o zaslouženou dovolenou a já potřebuji, abys do nového pololetí nastoupila v plné síle.“

Znovu si odfrkla, jako by věděla, že se vyhýbá přímé odpovědi. Avšak on na ni mrknul a poslal jejím směrem lehce samolibý pohled a ona jako vždy ustoupila.

Nedalo se říct, že by se tak úplně usmíval. Jediné, co mu tahle výměna, pro kterou se před lety rozhodl, přinesla, byl svíravý pocit obavy, nechutný úponek pochybnosti, který jej provázel od chvíle, kdy se mu vzpomínky čtyřech cestovatelů plně otevřely ke čtení – bylo správné takto použít své schopnosti?

Množství vynaložené magie nestálo za řeč a po desetiletích, kdy se to stalo jeho denním chlebem, by jeden myslel, že bude potřeba více práce, aby nepodkládal svá slova stopami náznaků, ale stejně – bylo to správné?

Tenkrát, v dobách svého mládí, které mu nyní připadaly jako úplně jiný svět, si uvědomil, čeho se téměř dopustil. Jakou cestou se ve své pošetilé, zaslepené lásce chtěl vydat (a ty vzpomínky už nyní vybledly neustálým přetřásáním a obnošená láska zestárla do neškodnosti, jako vina a hanba, ke které vedla). Jeho vlastní síla a mysl si u něj vydobyly respekt a on tak dobrovolně vyměnil roli mistra za postavení služebníka.

Celou svoji bytost zasvětil vyššímu dobru, vyměnil velikášství za tiché uspokojení z toho, že učil růst ostatní. Směnil slávu za výstřednost, bázeň za láskyplnou toleranci.

Celkově to nebyla špatná výměna a jak desetiletí ubíhala, tahle představa sebe sama a této školy, provázaných v jedno a střežících spletité podrobnosti stovek životů, se mu jevila čím dál méně jako nezbytná oběť. Stala se spíše hodnotnou volbou.

Ten klid – a povznesení– které cítil, vznikly jako výsledek dobře stráveného života.

A pak se v myslánce setkal se svým druhým já, mužem toho samého přesvědčení, natolik spokojeným s tím, co vykonal, že dokázal opustit život pouze s malými výčitkami. Mužem, který viděl hrůzu blížící se katastrofy a změnil se kvůli tomu ze shovívavého ochránce v pavouka tahajícího za nitky své sítě.

A z dětí, které měl na starosti, z těch bezmocných dětí, udělal oběti.

„Ty mě musíš zabít,“ oznámil tento druhý služebník vyššího dobra muži, který byl tak zlomený a temný a zvrácený, že Albus jen s obtížemi rozpoznal srdečnou a plachou tvář Severuse Snapea. Albus cítil tu sílu, která se za těmi slovy skrývala, odhodlání a magii a společnou minulost, která tomuto zocelenému a otřesenému Snapeovi nedávala vůbec na výběr. A také viděl, co to stojí toho druhého Albuse, zranit muže, kterého učil a na kterého se tak moc spoléhal. Ale to neznamenalo žádný rozdíl, protože on sám to nedovolil.

Nedovolil, aby jakékoli city ovlivnily jeho rozhodnutí. I když dobře věděl, že tato cesta v budoucnu povede jen k utrpení a strádání ostatních lidí, stejně ji zvolil. Protože vedla také k vítězství.

„Takže ten chlapec... ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se ten druhý Severus, příliš ztracený ve své vlastní zkornatělé vzpomínce na lásku a velmi živých výčitkách, než aby si všiml, co se skrývá v ředitelových očích. Ale Albus to viděl, odráželo se to v každé další vzpomínce: lítost a bolest, ale nad tím vším pevná víra, že to, co dělá, je správné.

„A musí to udělat sám Voldemort, Severusi,“ odpověděl ten starý, prohnaný a nelítostný muž. Albus viděl, jak světlo v jeho očích zablikalo. Nezmizelo – to nikdy. Ale ochladlo. „To je zásadní.“

Minerva si po jeho levici povzdychla a Albus vděčně vyplul z moře vzpomínek.

„Jsou tak mladí,“ zašeptala. Nebyl si jistý, zda myslí Lily a její přátele a nebo muže a ženy, kteří k nim přišli z jiného světa. Jemu se zdáli mladí všichni.

„Není to věk, co nás definuje. Jsou to naše volby,“ řekl a myslel tím víc, než co mohla chápat.

Vzala to jako otřepané rčení, kterým to také pro ni muselo být, a zatřásla hlavou.

„Já vím, Albusi.“ A pak zjemnila tón svého hlasu. „Ale stejně si bych si přála, aby pro ně existovala nějaká alternativa. Není správné, že to musí udělat.“

Albus se střetl s jejím pohledem, s jemností v modrých očích, kterou měla vyhrazenou pouze pro něj. Pak se odvrátil a pomalu si prohlédl osmičlennou skupinu shromážděnou ve Velké síni.

Siriuse, který stál tak těsně u Nevilla, že se dotýkali rameny. Společně kontrolovali a třídili vybavení, které leželo před nimi. Severuse, který stál tak blízko Hermiony, jak mu jen dovolila. Naposledy ověřovali správnost run a portálu. Remuse po boku Lenky. Držel ji za ruku tak lehce, že se jí sotva dotýkal, a přesto ji tím uklidňoval. Lily a Harryho, kteří stáli, dívali se na sebe a s očima plnýma smaragdové bolesti si říkali všechno to, co dosud nestihli.

Viděl mezi nimi proudy magie, kouzel ochranných, obranných a krevní pouta a pak věci, které byly stejně tak magické, ale hůře popsatelné – láska, obavy a bolest.

A za tímto vším se mu z mysli vynořovaly obrazy, napůl vzpomínky, napůl příběhy a strachy. Sirius padající závěsem do temnoty. Neville v čele armády studentů, kteří mu za hodinu budou ležet mrtví u nohou. Severus umírající Hermioně v náručí. A Hermiona zírající do mrtvé tváře svého snoubence s rukama bezmocně svázanýma u boku.

Remus, jak v ochranném postavení stojí před Lenkou a pak padá, padá do věčnosti. A Lenčina tvář rozzářená nadějí, když se dveře do její cely otevřely pod náporem kouzla, které seslal pološílený Harry Potter.

Lily umlčená samotným Voldemortem, protože nedovolila, aby její syn zůstal bez ochrany.

Harry, jak sleduje ostatní umírat, znovu a znovu, a ví, že ještě nenadešel jeho čas, a přesto začíná toužit po konci.

„Nemusí,“ zašeptal a cosi v jeho hlase přimělo Minervu, aby se na něj plamenně podívala. „A to, že si tuhle možnost vybrali a nejsou ochotni přijmout jakoukoli nabízenou alternativu, je něco, co by nás všechny mělo zahanbovat.“

„Ale je to pořád jenom chlapec,“ opáčila Minerva vášnivě. „Všichni jsou svým způsobem vlastně ještě dětmi.“

Ano, jí to připadalo takto jednoduché. Ona s nimi koneckonců nestrávila poslední týdny, neviděla Lenku a Nevilla tančit na vánočním plese. Neviděla, jak Hermiona lije do Harryho lektvar, který by zničil i silnější povahy, než je ta jeho. Ale Albus vlastně za tento prostý náhled na věc cítil vděčnost: Děti by měly být ochráněny před těmito věcmi a to bez ohledu na ztráty, bez ohledu na rizika.

Na kratičkou chvíli se Albus podivil, co asi na chování toho druhého Albuse Brumbála říkala jeho Minerva. A proč jej nezastavila.

Ale možná prostě jen věřila svému řediteli tak moc, jako tahle Minerva věří jemu.

„Jsou,“ souhlasil klidně. Už však nevyslovil svoji myšlenku: Všichni jsme vlastně svým způsobem navždy dětmi.

Místo toho mlčky pozoroval, jak Hermiona a Severus dokončili svoji poslední prohlídku portálu a usoudili, že je vše v pořádku. Viděl, jak kolem sebe dvě čtveřice začaly kroužit v dlouhém, komplikovaném tanci loučení a ujišťování, že se uvidí brzy.

Severus Hermionu tak úplně neobjímal, držel ji za ramena a promlouval k ní rychlým, naléhavým hlasem. A ona v reakci na jeho slova ani nepokyvovala, ani je neodmítala, ale Albus ji nikdy neviděl dívat se na někoho pohledem tak upřímným a plným naděje.

Sirius tiskl Nevillovu ruku a zrovna říkal něco, co jej rozesmívalo, když se nečekaně ocitl v mladíkově překvapivém objetí. Remus váhavě pustil Lenčinu ruku a pak z kapsy vytáhl fotografii – pokud se Albus nepletl, byl to obrázek jich všech, který pořídil Draco na Štědrý den – a i když se Lenčin výraz zdál klidný a nepohnutý jako vždycky, prsty pohladila lesklý papír a fotku si opatrně schovala.

Lily svírala Harryho, tak blízko, jak jen mohla a držela jej velmi dlouhou dobu. Nesnažil se z jejího objetí vymanit ani nijak neprotestoval, paže měl rozhozené kolem ní, ačkoli pohled upíral kamsi do dáli. Nakonec uchopila jeho obličej do dlaní, pohladila ho a něžně jej políbila na čelo, těsně vedle jizvy. Albus ani nemusel umět odezírat ze rtů, aby věděl, co mu říkala.

„Na to, jak krátký čas spolu strávili, se velmi sblížili,“ poznamenala Minerva.

Albus souhlasně zamručel a oplatil Nevillův úsměv, Harryho pokývnutí a Hermionino pozdvižené obočí – rozloučení s jeho osobou proběhlo krátce a bez emocí. Nemohl je z toho vinit, ani za vzdálenost, která se mezi nimi rozprostírala. Přesto se však nemohl ubránit náhlému bolestnému bodnutí. Líbilo by se mu, kdyby jej měli rádi.

Ale pak se k němu otočila Lenka, najednou pronikavě upřela svůj pohled přímo na něj a v tiché výzvě zvedla bradu.

Naschvál přehnaně zamrkala a Albus si nemohl pomoct a široce se na tohoto nejméně očekávaného spojence usmál. Pak pozvedl hůlku ke stropu a vyčaroval hejno vzhůru letících fénixů, kteří protnuli modrou oblohu svými široce roztaženými křídly.

„Můžeme pouze doufat, že to sblížení postačí,“ zamumlal spíše k sobě samému, než k Minervě, a byl za to rád.

Minerva přimhouřila oči.

„Co jim tajíš, Albusi?“ zeptala se. „Víš více, než dáváš najevo, moc dobře vidím, jak ti zase jiskří oči.“

Znovu cosi zamumlal a díval se, jak se dvě čtveřice rozdělují, až zase stály dvě skupiny přátel naproti sobě a dívaly se na sebe. Jedni připraveni odejít a bojovat, druzí ochotni zůstat a čekat.

„Ne mnoho, Minervo,“ odpověděl mile. „Jen to, že ne vždy je vše tak jednoznačné, jak si myslíme, a už vůbec ne tak beznadějné, jak se obáváme.“

Další otázka, kterou si kladl v ty bezesné noci od chvíle, kdy se dozvěděl pravdu – bylo správné, že věděl, sice ne vše, ale o tolik více, než ti muži a ženy okolo něj, které viděl navzdory věku a zkušenostem stále jako děti; bylo správné, že věděl a nic jim neřekl?

Avšak ten druhý Albus zemřel s touto jedinou poslední pravdou usídlenou ve svém srdci, zemřel jako pandořina skříňka. Neposkytoval nic z bolesti, pouze jeden jediný malý, avšak blikající plamínek naděje.

„Harry to nesmí vědět, ne dokud nenastane poslední moment, ne dokud to nebude nezbytné,“ řekl zoufalému a zlomenému Severusi Snapeovi, když se čas jeho smrti neúprosně blížil. „Kde by jinak vzal sílu udělat to, co musí být učiněno?“

A Albuse napadlo, dokonce i když tu vzpomínku sledoval a viděl v očích toho druhého Albuse ta skrytá tajemství, jestli tato tvrdší, krutější verze jeho osoby věděla pravdu – že jeho největší výtvor a zároveň největší selhání, ten chlapec, Harry, ve svém úkolu nikdy nezaváhá, ne dokud budou žít lidé, které by mohl ochránit. A že ačkoliv má Harry Potter dostatek času k tomu, aby se plně smířil s vlastní smrtí, nebude to umírání, co se pro něj stane nesnesitelným, nýbrž nutnost žít.

Takhle zněla pravda, kterou Albus věděl, když se díval do tváře svého druhého já, pravda, kterou Lenka říkala všem, kdo ji pořádně poslouchali – Harry zemře a musí se s touto nevyhnutelností naprosto smířit.

Ale pokud by sám chtěl, pokud by jeho život nebyl tak beznadějný, pokud by mu dokázali dát něco, čeho by se mohl držet a pro co žít a chtít...

Nebude muset zůstat mrtvý.

„Ano,“ zašeptal a sledoval, jak čtyři stateční muži a ženy vkročili do portálu vstříc nicotě rozprostírající se mezi oběma světy. Sledoval, jak je čtyři stateční muži a ženy nechávají jít, navzdory všemu, co by chtěli a čemu věří. „Ano. Harry Potter nás ještě všechny možná překvapí, Minervo. Naděje umírá poslední.“

_______________________________________

Pozn. autorky: ‚Vše zde živoucí zahyne, skrz přírodu splyne s věčností.‘ – Hamlet, Jednání I, Scéna 2 / překlad v kontextu povídky Karlja

Pozn. překladatelky:

Díky Arabesce, Denici a jejím kolegyním si můžeme vychutnat i další alternativní překlady. Jste super, holky! :)

‚Už je to tak, že lidé umírají a žitím na věčnost se ubírají.‘

/ překlad E. A. Saudek, 1958

‚Je to tak běžné: živí musí zemřít,

světem jen procházejí na věčnost.‘

/ Milan Lukeš, vyd. 1980

‚Víš, že je to přirozené, co žije,

musí i zemřít a přírodou se nese k věčnosti.‘

/ Josef Václav Sládek, vyd. 2015, do současné češtiny upravil Pavel Tůma

‚Tak už to chodí - každý jsme tu host,

náš zdejší svět je cesta na věčnost.‘

/ Martin Hilský, vyd. 2009

arabeska: Posílám všem medvídka! Díky!