Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42. Kruh uzavřen (epilog)

Provedení mozkomorova polibku na Abrahamu Kaneovi bylo naplánováno na druhou prosincovou neděli v soudní síni Ministerstva kouzel přesně ve tři hodiny odpoledne. K účasti byli pozváni důležití představitelé ministerstva, přední veřejní činitelé, vážení členové tisku a bystrozorové do tohoto případu zapojení, ale také přeživší a příbuzní těch nešťastníků, kteří padli za oběť zdivočelému.

Remus Lupin zdvořile odmítl.

Reynard Lupin neodpověděl vůbec.

ooOOoo

Náhlé ochlazení konce listopadu vydrželo ve svém mrazivém veselí až do půlky prosince, obdařilo hornaté kraje britských ostrovů štědrou dávkou sněhových přeháněk a rozšířilo bělostnou pokrývku. Z větví stromů a okapů domů visely rampouchy zmenšující se teplým útokem nízko položeného a slabého slunce, než zase narostly v štiplavém chladu nočního mrazíku. Sníh zakryl zem a houževnatě neroztával pod ubývajícími zimními paprsky, naopak příležitostně zesílil přecházejícími bouřemi těžkých mraků, z nichž se sypaly bílé vločky. Stromy natahovaly své holé údy k nebi; halil je jemný kabátek bělosti, který odstranil drsné a ponuré kontury jejich těl uprostřed zimy a chránil proti bodání mrazu chladného zimního vzduchu.

Remus se rozhodl, že střední Wales je jen maličko méně mrazivý než skotské kopce kolem Bradavic, ale ten rozdíl se jevil podružným.

Setřásl ze sebe dezorientaci způsobenou dlouhým přemístěním a ze svého nejteplejšího pláště setřepal zbytky skotské metelice. Vydal se k neméně zasněžené rozvrzané kovové brance, která vedla od hrbolaté silnice u kraje lesa přes zasněženou louku k přikrčené chalupě zvané Winchestrovka. Lákající sloupy kouře se vinuly do ledového vzduchu z dvojice rovných komínů jeho rodného domu.

Zlomyslný vítr jej zaštípal do kůže, až sebou bezděčně trhl. Asi se mohl přemístit přímo do tepla obývacího pokoje s jeho velkým ohněm, ale mezi kouzelníky se už dlouho považovalo za společensky nepřijatelné přemístit se přímo do něčího domu, i když byl očekáván. Co kdyby se náhodou objevil v nevhodné chvíli. Navíc přemístit se přímo z mrazu do tepla domova by jeho systému způsobilo ošklivý šok. A samozřejmě, mohl dojít do Prasinek a použít krb U Tří košťat, ale ta procházka by znamenala delší pobyt na mrazu a Remus již od dětství nebyl fanouškem cestování krbem. Na obzoru se dnes jedna taková cesta rýsovala a i jedna byla až moc.

A šlo o Winchestrovku. Návrat domů si zasloužil patřičný vstup.

A domovem vždy zůstane. Remus se láskyplně usmál při důvěrně známém zavrzání branky a v rytmickém křupání kroků ve sněhu se vydal loukou. Okolí bylo tak známé, jako by se stalo součástí jeho podstaty, útočilo na něj při každém pohledu na zamrzlou říčku se zledovatělými nášlapnými kameny, na vysoké javory na kraji lesa, na které nesčetněkrát šplhal, na starou studnu s její vzpurnou rodinou ďasovců a na letitý, otlučený přístěnek u zdi domu s jeho dobře známými sbory podivných a znepokojivých zvuků. Vzpomínky jej zaplavovaly ze všech směrů – dětské hry na schovku, chytání kluběnek, matka volající jej domů po předstíraném dobrodružství, a později zběsilá sněhová bitva se třemi dobrými kamarády, nefér závod na košťatech, který s Petrem nevyhnutelně prohráli a prozkoumávání okolního lesa a kopců prodchnutá lumpárnami.

Rychle překonal dva přední schody a stál u známých červených dveří. Zaváhal, prst visel před malým zlatým zvonkem, ale pak se náhle začal prohrabávat vrstvami šatstva, aby našel dobře ukrytou kapsu, do níž kdysi klíč od domu bezmyšlenkovitě schoval. Zazvonění mu přišlo špatné, jako by byl jen na návštěvě, za což jej otec v minulosti už pořádně vyhuboval. A měl pravdu. Winchestrovka byla jeho domovem, jeho útočištěm v temných časech, místem, kde se mohl zahalit šťastnými vzpomínkami, které nezakalily nedávné události. Ať už se rozhodne v následujících letech žít kdekoliv, ani Bradavice nezaujímají stejné místo v jeho srdci jako tato chalupa, která mu navždy bude domovem. Vždy se sem vracel. Mezi těmito zdmi odpočíval a zotavoval se po událostech Halloweenu roku 1981. Sem se vrátil po nuceném odchodu z Bradavic. A teď, v tento den, v poledne druhé prosincové neděle, se znovu vracel domů.

Nakonec se klíč objevil, nepoškozený vyklouzl z rozčilující hromady šatstva. Remus si s co největší důstojností upravil oblečení a vsunul klíč do zámku, aby odemkl.

Teplo do něj udeřilo s šokujícím nárazem, zatímco kolem něj unikalo do ledového vzduchu venku. Tváře mu zrudly a vmžiku se cítil příliš navlečený. Vešel a zavřel za sebou dveře.

Právě ze sebe odmotával dlouhou a složitě upletenou šálu, kterou mu nedávno velkoryse předala Molly Weasleyová, když se v kuchyňských dveřích se známým klapáním hole objevil Reynard. Prekérní situaci svého syna pozoroval s ironickým úsměvem.

„Nech mě hádat,“ uchechtl se. „Další specialita Molly Prewettové?“

Remus s úsměvem uchopil rostoucí motanici barevných pletených smyček. „Teď je to Molly Weasleyová, ale ano. Moje kamarádka Tonksová se před ní poněkud impulzivně zmínila, že mi onehdy při cestě do Prasinek byla zima, a ona se jala s tím něco udělat.“ Nedůvěřivě zvedl šarlatovou hmotu. „A přísahám, že ta věc se ještě prodloužila, když jsem si ji oblékl.“

Rey se otevřeně zasmál. „Nikdy se nepřibližuj k ženě s jehlicemi v ruce,“ nabídl moudrost. „Jinak budeš do měsíce celý opletený. Tvá matka to nikdy nezkusila, bůh jí požehnej. To bylo jedním z důvodů, proč jsem si ji vzal.“

Remus zvedl obočí od zašmodrchaného hnízda šály. „Oženil ses s mámou, protože neuměla štrykovat?“ Zazubil se. „A já myslel, že s tím měla co dělat nějaká romantická pitomost, jako je láska.“

„Jak jsi přišel k tak naivní představě?“ Rey synovi zubení vrátil, vzal jej na milost a nabídl mu pomoc. Po chvíli společného úsilí Lupinovská mužnost nakonec nad hadovitostí pleteniny zvítězila a šála byla pokořena. Remus si svlékl rukavice a tlustý zimní plášť a vše pověsil na háček v chodbě, promnul si ruce a pohlédl do obývacího pokoje k neobvykle živě praskajícímu ohni pod krbovou římsou. Zadní stěna ohniště nesla neklamné stopy nedávného ožehnutí.

Remus se otočil zpět k otci a usmál se.

„Takže kam zaletaxujeme na oběd?“ zeptal se vesele. „K Děravému kotli? Nebo do té pěkné kouzelnické hospody u Rhayaderu, kterou jsme zkusili o Velikonocích?“

Na Reynardově úsměvu bylo cosi mlhavě zneklidňujícího.

„Ani jedno,“ prohlásil samolibě. „Zůstaneme tady.“

Remus zamrkal. „Ty jsi něco objednal? Nebo vyzvedl? Všiml jsem si, že někdo použil krb…“

„Samozřejmě že ne!“ S rozvážnou opatrností Reynard začichal. Po chvíli upřel na syna blažený úsměv.

„Uvařil jsem,“ prohlásil hrdě.

Remus zůstal zírat. Vzápětí do jeho chřípí skutečně udeřila šířící se vůně syčících pečených brambor a hovězí pečeně. A vonělo to… chutně. Vonělo to poživatelně.

Do Remusovy mysli se vkradlo pobavené podezření, ale kousl se do rtu a rozhodl se přidat ke hře.

Nevěřícně vyvalil oči. „Nevidím kouř,“ prohlásil v přehnaném úžasu. „Zdi, zdá se, stojí. Vůně ve vzduchu naznačuje, že by mohlo zbýt něco skutečného jídla.“ Vážně se zahleděl na staršího muže. „Kdo jsi a co jsi udělal s Reynardem Lupinem?“

Otec jej poctil ironickým úsměvem. „Profesor Lupin, komik bradavického učitelského sboru,“ protáhl s pousmáním. „Namouduši, copak nemáš špetku respektu k starším?“

Remus se uchechtl. „Nepamatuješ si, co říkala máma poté, co jsi použil kuchyňské prkénko k rozpitvání toho tůňodava? Láska přichází nezvaná, náklonnost vzroste, ať se ti to líbí nebo ne, ale respekt si musíš zasloužit.“

Rey se láskyplně zasmál. „Diana bývala vždycky upovídaná, když se čertila. Pokaždé mě to rozesmálo.“

Remus pokračoval ve šťastném vzpomínání. „A pak tě pleskla po hlavě a poslala tě něco vyčistit. A nato mi hodinu či dvě vykládala, že je pro mé vlastní dobro, abych se pokusil nedospět v takového nešiku, jako je táta.“

Otec se rozesmál. „Typické. Za mými zády podkopávala moji autoritu.“ Trhl hlavou směrem ke kuchyni. „Tak pojď přiložit ruku k dílu, mladíku, a pomoz mi se servírováním.“

„Ano, pane.“

Remus následoval Reynarda do kuchyně a okamžitě poznal, že jeho podezření bylo správné. Neviděl ani náznak po obvyklé zkáze, která doprovázela otcovy typické nájezdy do báječného světa kulinářských nehod. Na stole se kouřilo z kastrolů plných různé zeleniny – zjevně obětí veleznalce napařovacího kouzla. Nad ohněm v malém kotlíku bublaly brambory s plechem pečených brambor hned vedle. A spolu s nožem na porcování na velikém talíři na stole ležela lákavě kouřící kýta hovězí pečeně.

Remus upřel oči na talíř. Přimhouřil je.

„Ten je nový,“ okomentoval to. „Nevěděl jsem, že máme talíře s tančícími tukany po stranách. Není to úplně podle tvého vkusu.“

Reynard, který neplodně dloubal do kastrolu s brokolicí, ztuhl. Po tváři mu přeběhl nezaměnitelný pocit viny.

Nad tím výrazem se Remus otevřeně rozesmál. „Ale tati!“ chechtal se laskavě. „Jestli myslíš, že nedokážu poznat rozdíl mezi pečínkou paní Wennové a tvojí obvyklou kuchyňskou katastrofou, pak už pro tebe asi není moc nadějí. Nech mě hádat – pokusil ses něco uvařit a vzňalo se to. Paní Wennová tě přistihla, ty jsi jí vše vysvětlil a ona se ti nabídla s pomocí. Před pár hodinami donesla zeleninu a maso na talíři a uvařila, a když jsi mě viděl přicházet, odletaxoval jsi tu nebohou ženu domů. Mám pravdu?“

Reynard se pochmurně usmál. „Nemůžeš vinit muže, když to zkusí. A pomohl jsem jí – dal jsem vařit vodu, umyl jsem pánve, nakrájel mrkev a tak podobně.“

Remus se zazubil a zavrtěl hlavou. „A pořád máš všechny prsty? Pak jde, alespoň částečně, o tvůj první kulinářský triumf. A teď pojďme servírovat, než se vše změní ve tvoji běžnou katastrofu.“ Převzal službu u zeleniny a jemně otce přesunul do části kuchyně, kde mohl zvládnout něco efektivnějšího.

„Podívám se na zeleninu, když nakrájíš pečeni,“ přikázal hbitě. Zachytil lehce pohasnutý pohled v Reyově tváři a obdařil otce širokým úsměvem.

„Děkuji za vše, tati,“ pravil tlumeně. „Nedokážu si pro dnešek představit nic lepšího, než je tichý oběd doma.“

Reynard mu úsměv vrátil. „Ani já ne.“

ooOOoo

Dveře na Ministerstvu kouzel se otevřely. Výtahy jeden po druhém zahájily sestup.

Soudní síň číslo deset se začala plnit.

ooOOoo

Se spokojeným povzdechem se Remus přesunul na pohovku obývacího pokoje a zazubil se na otce, který se opatrně posadil do křesla vedle krbu a rovněž si spokojeně povzdechl.

„Říkej si o paní Wennové, co chceš,“ začal Rey zamyšleně.

„Ty máš něco pořád.“

Reynard ostentativně ignoroval synovo přerušení. „Ano, může být povýšená a otravná a chová se ke mně jako k děcku, ale nelze popřít, že ta žena umí uvařit výborný oběd.“

„To je fakt.“ Remus si opřel hlavu o pohovku a nepřítomně se zahleděl do stropu. „A dokáže to, aniž by zapálila nevinný rendlík.“

„To se mi podařilo jen jednou.“

„Vím. Protože pak tě máma neodvratně vykázala z kuchyně.“

Remus cítil, že ten přehnaně rozčilený pohled pálí mnohem víc než plameny krbu.

„Víš, jednoho dne, až tady nebudu,“ Reynardova slova podbarvovala předstíraná rozechvělost, „budeš litovat, že jsi tolik našeho společného drahocenného času strávil utahováním si ze svého nebohého otce.“

Remus vrátil otci jeho pohled a vyklenul obočí do přemýšlivého výrazu. Za koutky rtů mu hrál náznak úsměvu.

„Pochybuju,“ oponoval zvesela. „Budu to považovat za dobře strávený čas.“

Rey si neslušně odfrkl. „To je prostě to moje štěstí. Ze všech možných dětí, které jsme s tvojí matkou mohli zplodit, skončil jsem s tím nejnáchylnějším k vtipkování o mém vaření při mé pohřební řeči.“

Remus se rozesmál. „Upřímně, tati. Myslíš, že bych na tvoji pohřební řeč plýtval vtipkováním o tvém vaření? Mám mnohem zábavnější příhody! Mimo to…“ veselá nálada lehce zakolísala a úsměv zhořkl temnou ironií, „podle toho, jak proběhlo pár posledních měsíců, vsadil bych se, že ty napíšeš moji pohřební řeč mnohem dřív, než bych já dostal šanci napsat tvoji.“

„Takhle nemluv.“ Reynardovo odseknutí pročíslo vzduch jako šlehnutí biče a okamžitě zahnalo poslední stopy dobré nálady. „Neumíráš, Remusi, a basta.“

Remus kontroval otcově nenadálé vážnosti svojí vlastní. „Nikdo nežije navěky,“ poznamenal tlumeně.

Rey zatnul zuby. „Ale mladí, sedmatřicetiletí muži obecně přežívají své obstarožní otce.“ Paličatě zvedl bradu. „Ale ty určitě neumřeš dřív. Takže na tom nezáleží.“

„Tati…“

„Konec diskuze, Remusi. Změň téma.“

Remus se kousl do rtu. Otcovo přání nepřemýšlet o možnosti ztráty posledního milovaného člena rodiny bylo k uzoufání zřejmé. Dianin odchod stále bolel a žádný čas to nezmění. Díky traumatizující události Remusova zranění před pár týdny ta vyhlídka vyplavala rezolutně a děsivě na povrch. Bylo pochopitelné, že teď, se synem v bezpečí, o těch možných událostech nechtěl uvažovat. Ale Remus musel připustit, že ono odmítání bylo depresivně nereálné.

Po pravdě řečeno, pokud se válka zvrtne a pokud je Remusovi souzeno zemřít při novém boji proti Voldemortovi, otec zůstane zcela sám.

Tu představu Remus nemohl snést. Ale nemohl si dovolit ji ignorovat, dokud nebude pozdě.

„Nemůžu, tati.“ Hlas měl jemný, ale tón odhodlaný, když se střetl s otcovým prosebným pohledem. „Nemůžu to ignorovat. Vím, že na to nechceš ani pomyslet, ale jsem součást boje ve válce a existuje reálná možnost, že v ní přijdu o život. A nemůžu vystát myšlenku na to, že zůstaneš sám.“

Rey už vrtěl hlavou. „Tak tomu bylo dřív, ale teď se věci změnily. Jsi učitelem ve škole, proboha, ne zvědem na bojišti…“

„A jestli události minulého úplňku něco prokázaly, pak to, že bradavická škola a Prasinky jsou hlavním cílem.“ Remus se předklonil a opřel si lokty o kolena. Intenzivně se zadíval na zdráhajícího se otce. „Tati, v tomto ovzduší se může stát cokoliv. Nechci, abys byl osamělý, pokud…“

Rey vydal netrpělivý zvuk, když rozezleně zíral do plamenů. „Mluvíš, jako bych žil jako poustevník,“ vyrazil prudce. „Chromý kmet uvězněný ve své daleké horské skrýši. Mám přátele, Remusi. Celou dobu navštěvuji Dianinu rodinu a oni navštěvují mne, a to nezmiňuji staré kolegy, kamarády ze školy, akademiky, kterým předkládám svůj výzkum temných tvorů. Nerad ti to říkám, chlapče, jakkoliv tě mám rád, nejsi mým jediným společenským životem.“

„To vím.“ Remus se podmračeně opřel do pohovky. „Ale není to stejné, jako když máš u sebe rodinu.“

Rey vzhlédl se zvednutým obočím. „Jestli míříš k tomu, že se Huw a Bronwyn nastěhují zpět,“ pravil suše, „pak upřímně pochybuju, že přijdou.“

Remus si povzdechl. „Tati, oni jsou mámina rodina. Mluvím o tvé rodině.“

Otcovy oči nabraly nebezpečný břit. Objevila se v nich nepojmenovatelná emoce. „Má rodina sedí se mnou v tomto obývacím pokoji,“ prohlásil tichým, hlubokým tónem, ale s nezlomným odhodláním. „Z mých pokrevních příbuzných jeden spálil mosty a popel rozptýlil do daleka a o druhém jsme se shodli, že dnes nebudeme mluvit.“

Remus se zamračil, až mu na čele vystoupila vráska. „To jsme se shodli,“ připustil a povzdechl si. „Ale ten první… tati, proč nezkontaktuješ svého bratra? Vím, že žije.“

Rey zavřel oči. „Remusi, prosím, nech toho. Prostě na to zapomeň.“

„Jen mu napiš dopis,“ pokračoval Remus odhodlaně, ačkoli musel bojovat s nutkáním podlehnout otcově úzkosti a opustit téma. „Zavolej mu krbem. Vyprovokuj nějaký kontakt. Vím, že jste se rozkmotřili, ale je čas nechat minulost za sebou.“

Reynard zatnul pěsti. „Opravdu to není tak jednoduché, Remusi. Nechci o tom začínat, ale je bezpečnější předpokládat, že je podhodnocením století myslet si, že by o mně Rolf Lupin vůbec chtěl slyšet.“

Remus netrpělivě máchl rukou. „Kdy naposledy jsi to zkusil?“

Otcův pohled naplnila smutná rezignace. „Před třiceti lety.“

„Tati!“

„Už ani slovo!“ utnul Rey synův protest. „Remusi, toto opravdu není tvoje záležitost. Nemáš tušení, co se stalo!“

„Myslím, že si můžu dovolit hádat.“ Remus se setkal s otcovýma očima upřeným, ale porozuměním naplněným pohledem. „Víš, je to už několik týdnů, kdy jsem se podíval do kopie Kaneova ministerského šanonu. A do očí mě udeřila dvě jména.“

Zhluboka se nadechl, pokusil se ignorovat otcovy obavy a vydal se za bod, odkud není návratu. „Megan a Randolf  Lupinovi. Zabití při útoku jisté dvojice zdivočelých vlkodlaků poblíž Buxtonu v hrabství Derbyshire na začátku listopadu 1962, ve věku třicet sedm a devět let, v tomto pořadí. Stalo se to den předtím, než jsem byl pokousán. A vím, že tvůj rodný dům – ten rodný dům, který zdědil tvůj bratr – není ani deset mil vzdálený od místa, kde Hel Kaneová zemřela. A vím taky, že Rolf Lupin žije, tati. Jeden přítel od bystrozorů mi řekl, že jeho jméno viděl na seznamu pozvaných k provedení trestu na Abrahamu Kaneovi. Zeptal se mě, jestli nejsme příbuzní. Musel jsem mu říct, že jsme se nikdy nepotkali.“

Vztáhl ruku a jemně ji položil na otcovu. „Byli jeho rodinou, že ano?“ zeptal se mumlavě. „Manželka a syn tvého bratra. A Kane je zabil.“

Reynard zíral nepřítomně do ohně. Oči měl naplněné melancholickou lítostí, která přetrvala desetiletí.

„Neřekl mi to,“ zašeptal do hučení praskajícího ohně. „Vůbec mě nezkontaktoval, aby mi řekl, že zemřeli. Nenašli je, dokud nebylo po úplňku, takže ani Alastor to nevěděl. Ani je neohlásil jako pohřešované.“ Zhluboka si povzdechl. „Víš, jak jsem to zjistil? Pár dnů po tvém napadení, krátce poté, co jsme tě donesli domů. Rozhodl jsem se přeletaxovat do rodného domu, abych bratra varoval před Kanem. Když jsem vystoupil z krbu, ocitl jsem se uprostřed dvojitého pohřbu.“ Zavřel oči. „Hrozba Abrahama Kanea nebyla pro Rolfa žádnou novinkou. A díky rozkošné vizitce napsané krví vedle těl bylo Rolfovi zcela jasné, kdo Kane ve skutečnosti je.“

Mlčky zavrtěl hlavou a s pousmáním přijal synův uklidňující stisk ruky. „Nekontaktoval bystrozory. Měl otcovu pýchu – stále odmítal přiznat, že s tím měl co dočinění Ábel Isaac. Ale rychlost, s jakou mě vtáhl do studovny, a síla umlčovacího kouzla seslaného na dveře mi vyjasnily, že nešlo o smrt nešťastnou náhodou. Řekl mi, že jeho manželka a syn jsou mrtví. A řekl mi také, kdo je zabil.“ S lítostí a zármutkem se Reynard setkal s pohledem synových očí. „A pak,“ dodal tiše, „mi řekl, že je to má vina.“

Remus zůstal zírat na otce. „Cože?“

„Řekl, že se to stalo kvůli mně, protože jsem byl takový pitomec, abych vůbec uvažoval nad jeho adopcí.“ Reynard se několikrát zhluboka nadechl. „Řekl mi, že to já povzbudil toho chlapce, zatímco jsem ho měl nechat pěkně samotného. Že jsem označil sebe a jeho rodinu jako cíle. Že je to moje chyba, že on přišel o ženu a syna, že jeho dcery přišly o matku.“

Rey vyklouzl rukou ze synova sevření a sám stiskl Remusovy prsty. „Snažil jsem se mu vysvětlit, co se stalo tobě, že v tom trápení není sám,“ pokračoval roztřeseně. „Ale nakonec to věci jen zhoršilo.“ Pohled mu naplnila nevyřčená omluva. „Rolf nechtěl mít nic společného s dalším vlkodlakem v rodině. Prý bys nepřinesl nic jiného než trable a nechce tě mít nikde poblíž svých dcer. A pak se zcela jasně a nezpochybnitelně vyjádřil, že mu nemám chodit na oči já a má…“ významně si odkašlal, „mudlorozená žena spolu s tou malou zrůdou místo syna. A pak mě vyhodil.“

Synovu ruku stiskl silněji. „Dlouho mě rozvzteklovalo, jak se mnou mluvil, jak nazval moji rodinu. Ale už jsem ho nechtěl vidět, a stejně tak on mě. Diana však…“ Najednou se usmál. „Jsi jako ona, Remusi, opravdu – věděla, jak nesnáším vyústění záležitostí mezi mnou a Rolfem. A když o pár let později v Denním věštci viděla, že se Rolf znovu oženil, přišlo jí to jako perfektní čas poslat blahopřání a olivovou ratolest.“ Hořce se zasmál. „Dopis se vrátil neotevřený. A pro jistotu, abych neměl pochybnosti, Rolf naškrábal na obálku vzkaz. Drž se od mé rodiny. A to byl náš poslední kontakt.“

Remus provinile sledoval otcovu bolest.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Neměl jsem s tím začínat.“

„Ne, ne.“ Rey zlehka zavrtěl hlavou. „Měl jsi právo to vědět. A jistým způsobem měl Rolf pravdu. Já byl částečně vinen tím, že nás Kane tolik nenáviděl.“ Nepřítomně poplácal synovu ruku. „Ale máš pravdu. Možná je načase to zkusit znovu.“ Povzdechl si. „Promyslím si to, Remusi. Promyslím.“

Do ticha se pak rozléhal jen zvuk praskajícího ohně. Hodiny na krbu tikaly s pravidelností metronomu a čas tiše plynul.

Remus vzhlédl. Bylo čtvrt na tři.

Jeho pozornost přitáhl otcův povzdech. Reynard demonstrativně ignoroval vytrvalý postup hodin a váhavě se na syna usmál.

„No, zdá se, že prozatím přestalo sněžit,“ nutil se do veselosti. „A rád bych se protáhnul. Co si vyjít na procházku?“

Remus se trochu zamračil a pohlédl na Reynardovu zmrzačenou nohu. „Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptal se znepokojeně. „Bude tam kluzko a víš, co tvá noha říká na zimu…“

Věta se vytratila do nicoty. Ten dlouhý pohled, kterým jej otec oblažil, mluvil jasněji než slova.

Remus se otočil k oknu. Sníh se lákavě třpytil pod ledově modrou oblohou.

Setkal se s otcovýma očima a vrátil mu upřímný úsměv.

„To zní dobře,“ pravil.

ooOOoo

Hluboko v nitru ministerských zadržovacích cel se bystrozorové Pastorek, Dawlish a Gleghorn zastavili bok po boku a zírali na robustní dveře před nimi. Gleghorn držel řetězy.

Kingsley mlčky vytáhl hůlku a třikrát klepnul na zámek.

Dveře se s cvaknutím otevřely.

Zevnitř se rozléhal křik.

ooOOoo

Jak Remus delikátně předpověděl, Reynardovi se šlo po zasněžené a kluzké zemi těžce. Šinul se však po úbočí s takovým ponurým a zarputilým odhodláním, až si jeho syn říkal, zda otec opravdu tvrdil, že se rád projde. Nebe zářilo v barvě ostře zimní modré, slabé paprsky na horizontu osvětlovaly, ne však zahřívaly záda jejich plášťů. Mířili ze zastíněného odpoledního údolí do žalostného světla výše posazených míst, zvolili si cestu pod opadaným baldachýnem lesa. Sníh skapával se stromů pod doteky paprsků, ačkoliv stín postupujícího odpoledne a ledové mrazení větru bodaly do odhalené kůže. Chlad se prodíral důkladnými vrstvami oblečení a naznačoval, že ony roztáté kapky vody opět zamrznou.

Asi až dvacet minut od začátku procházky se Remusovo podezření o možném záměru otce potvrdilo jako pravdivé. Rey se do té chvíle držel známé cesty, která zatáčela doleva kolem úpatí kopce směrem k Ďáblovu mostu. Pak se však od trasy náhle odchýlil a vrhl se do zrádného otevřeného lesa. Remuse tato nepředvídaná a nevyřčená změna směru zaskočila a chvíli trvalo, než se dostatečně vzpamatoval a rychle otce následoval.

„Tati?“

Reynard se opatrně zastavil. Opřel se o hůl, vyfoukl oblak dechu a otočil tvář ke zmatenému synovi.

„Ano?“ zeptal se tiše.

Remusovi pod nohama vrzal sníh, když přistoupil blíž a s tichým odhodláním se zahleděl do otcovy tváře. „Proč jsme tady, tati? Kam ve skutečnosti jdeme?“

Reynardův povzdech následoval nárůst bílé mlhy. Ve volné ruce cosi držel – bylo to malé a kulaté, řetízkem připevněné k oblečení. Remusovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že to jsou otcovy staré mosazné kapesní hodinky, které byly jednou z mála věci, jež Rafe Lupin odkázal svému prvorozenému synovi. Po většinu Remusova dětství ležely v malé dřevěné krabičce na krbové římse v otcově pracovně. Vídal je jen zřídka, když je otec leštil a kontroloval. Co věděl, tak je Rey nikdy nenosil.

Dnešní den byl výjimkou.

Náhle Rey hodinky otevřel jedním prstem a rychle zkontroloval čas. Vzápětí je zase schoval do oblečení. Otcovy hnědé unavené oči se zlehka zvedly a setkaly se s Remusovým pohledem.

„Někam, kde je to odpovídající,“ nakonec odpověděl. „A už jen dvacet minut, takže bychom si měli pospíšit.“

Remus mlčky následoval otcovy nerovnoměrné kroky, když se opět vydali do zasněženého lesa, kde opatrně volili cestu mezi skrytými kořeny a kluzkým náledím. Vítr se v nárazech prodíral holými stromy a jediným zvukem se stalo tiché křupání jejich kroků.

„Myslel jsem, že o tom nechceš mluvit,“ poznamenal Remus, když zlehka zachytil otcův loket a pomohl mu přes nepříjemný úsek zasněžené cesty. „Nebyl jsem si ani jistý, jestli na to chceš myslet.“

Rey se bezbarvě usmál. „Nemohu říct, že bych chtěl,“ odpověděl nepřítomně. „Ale to neznamená, že nemám nutkání to nějak vyzvednout. Takovéto momenty by se neměly jen tak přejít.“

Remus pohlédl na otcův zdrženlivý výraz a vzdálené oči a poznal, že teď se ztratil v minulosti. „Nechtěl jsi jít?“ zeptal se tiše.

Rey důrazně zavrtěl hlavou. „Na ministerské představení vykonání trestu? Ne.“ Vzhlédl k synovi. „A ty?“

Remus unaveně zopakoval otcovo gesto. „Ne.“

Reynard se poněkud hořce usmál. „Víš, jaké to tam bude.“ Mluvil potichu, ale slova naplňovalo velké pohrdání a smutek. „Skvělý okamžik triumfu ministerstva. Udělají z toho divadlo. Šťastné úsměvy důležitých lidí, smích a vtipy těch, co přišli na představení a vůbec se nestarají o životy, které byly zničeny nebo ztraceny. Nejsou schopní porozumět té bolesti. Pro ně to je jen hra. Nebudou mít žádnou úctu, žádné pochopení. A to není pozvednutí okamžiku. Je to jen výsměch.“ Chvilku zhluboka dýchal a vděčně se usmál na synovo uklidňující stisknutí ramene. „Není to správné, Remusi. Takové události musí proběhnout důstojně, nebo by vůbec neměly proběhnout. Kromě toho…“

Krátce se zastavil a setkal se s pohledem svého syna. Jeho úsměv odrážel stejnou komplikovanou směs emocí, kterou Remus zažil při své návštěvě Kanea v zadržovací cele.

„Ty ses dočkal svého rozřešení, Remusi,“ zašeptal. „Já chci, aby toto bylo moje.“

Remus chápal a mlčky přikývl. S tichým, vděčným úsměvem se Reynard otočil a opět zamířil dál zasněženým lesem.

ooOOoo

Hučení vycházející ze soudní síně číslo deset se neslo kamennými chodbami až ke vzdálenému předpokoji, jehož dveře byly hermeticky uzavřené a silně zabezpečené. Mrazení nesouvisející s pokračující zimou jako by prosakovalo kolem zárubně.

Kouzelnický strážce se musel soustředit. Šťastné myšlenky, potřeboval šťastné myšlenky, potřeboval si vzpomenout, jak být veselý, jak cítit radost, upomenout se na svatební den, úsměv jeho malé holčičky, na dny v Bradavicích, jak hraje famfrpál ve svém kolejním týmu… A padá z koštěte a láme si kotník, manželka dostává poporodní deprese, matka je stále nemocná, otec umírá, starý kamarád páchá sebevraždu…

Bože, jak tyhle tvory nenávidí!

Za dveřmi mozkomor vysával jeho radost a čekal.

Dnes jej čeká hostina.

ooOOoo

„Myslím, že vím, kam jdeme.“

Reynard se ostře podíval na svého syna. Světlo postupujícího odpoledne sláblo a oni zpomalili při opatrném postupu kolem pichlavého šípku za sněhem skrytou dírou v zemi. Remusovy oči se toulaly po mýtince. Rezervované poznání a nepřítomný pohled naznačovaly, že se ztratil v minulosti. Zvedl obočí nad otcovým zmatkem.

„Vrátila se mi paměť, vzpomínáš?“ zeptal se s pousmáním a poklepal si prstem na spánek, aby demonstroval, co myslí. „A i když je to tak dávno, asi si to místo pamatuju. Tady jsem viděl Kaneovu přeměnu.“ Chytl otce za volnou ruku a pomohl mu přes zrádný zledovatělý balvan. Pak významně pohlédl přes rameno. „A to znamená, že místo, kde jsem byl pokousán, musí být někde…“ Na chvíli se zastavil, aby máchl rukou. „Támhle.“

Mírně se otočil za otcem. „Tam jdeme, že, tati?“ zeptal se tiše. „Na paseku, kde jsem byl pokousán.“

Reynard se slabě usmál, zatímco ohmatával konec hole. „Ano, jdeme,“ potvrdil tiše a vážně. „Vadí ti to?“

Vadilo? Remus si nebyl jistý. Tento les znal z dětského objevování, ať už ze samostatných výprav, nebo když měl kamarády s sebou. S pocitem značné ironie si vzpomněl na malou holinu nedaleko odsud, kde on, James, Sirius a Petr strávili nejzábavnější odpoledne mezi jeho druhým a třetím ročníkem, kdy se navzájem pronásledovali ve větvích vysokého starého dubu při nebezpečné hře na honěnou, kterou značně oživilo zapojení Jamesových bomb hnojůvek. Při spojení těchto šťastných vzpomínek s těmi temnými a útržkovými na noc, která navždy změnila jeho život, si s docela velkým šokem uvědomil, že zem, na níž spadl a kde se smál nešikovnému upuštění zapáchající bomby ze stromu, bylo přesně to místo, kde deset let předtím krvácel z ran způsobených vlčím kousnutím a kde vlastní krví promáčel zeminu.

A vůbec nic netušil. Ne tehdy.

„Remusi?“

Jemný dotyk na zápěstí jej s trhnutím probral – škubl hlavou nahoru a s překvapením zjistil, že se mu do tváře zabodává otcův znepokojený pohled.

„Jestli ti to vadí, půjdeme zpátky.“ Reyův hlas se zlehka odrážel mezi opadanými zimními stromy. „Přemístíme se domů a nebudeme o tom mluvit.“ Unaveně zavrtěl hlavou. „Byl to opravdu absurdní nápad, mělo mě napadnout…“

„Tati.“ Remus utnul otcova úzkostlivá slova jemně, ale odhodlaně. „Nevadí mi to. Jen jsem se zamyslel.“

Rey zabořil oči do jeho tváře. „Myslíš to vážně?“

„Myslím.“

„Neříkáš to jen proto, že máš pocit, že to chci slyšet?“

Remus se trochu zašklebil – to může napadnout jen někoho, kdo vás zná až příliš dobře. „Neříkám to kvůli tomu,“ vyhlásil rozhodně a docela jej překvapilo, že to tak i myslel. „Jen jsem vzpomínal na kamarády, to je vše. Když přišli na prázdniny, poflakovali jsme se tu.“

Rey mu vrátil káravý pohled: „Neřekl jsi mi, že jste chodili až tak daleko. Ve skutečnosti, jak si vzpomínám, podíval ses mi přímo do očí a čestně mě ujistil, že nikdy nesejdete mimo dohled stezky.“

Remus sladil krok s otcem; pomalu pokračovali v jejich opatrné cestě k neviděnému cíli a on se usmíval nad rozhořčením staršího muže.

„No, jistě že jsem lhal,“ odpověděl s úsměvem. „Myslíš, že se mi líbily zákazy?“

Rey se uchechtl. „Měl jsem to vědět. Vždycky jsi výborně skrýval uličnictví za nevinný výraz. Získal jsi skvělé schopnosti v zakrývání svých emocí.“

Remus zíral vzhůru na sněhem zakrytý baldachýn větví, oči mu setrvaly na tmavnoucí obloze a pomalém, setrvalém kupení mraků nad vrcholem hory, které dávaly vědět, že by se brzy mohla snést další nadílka. Povzdechl si.

„Hodně jsem trénoval,“ přiznal se tiše.

Cítil otcův rázný pohled, ale neotočil se, aby mu čelil. Udržoval mírné tempo ve snaze příliš se mu nevzdálit. Stejně jako Rey věděl, že jeho komentář neodkazoval na chlapecké vylomeniny.

„Remusi…“

„Tati, bojím se.“

Reynardova ústa se zavřela s šokovaným plácnutím. Zamrkal a zůstal zírat na strnulou postavu svého syna mlčky kráčející po jeho boku. Ramena měl napjatá a ztuhlá, oči odhodlaně upřené vpřed, jako by vůbec nepromluvil. Tento obranný postoj Rey poznával velmi dobře.

„Bojíš se čeho?“ zeptal se tlumeně.

Remus upíral pohled na pochybné místo na zemi před nimi, vyrovnanost jeho hlasu prozrazovala schopnosti, které otec před chvílí ocenil.

„Toho, jak blízko jsem se dostal,“ pravil klidným a hlubokým hlasem. „Toho, co je uvnitř mne, co do mě vstoupilo jen pár desítek metrů odsud. Že se jednoho ošklivého rána vzbudím a nebudu už sám sebou.“ Nepřítomně zíral kamsi před sebe. „Že se vzbudím a budu Kanem.“

Rey se prudce nadechl a volnou rukou stiskl rameno svého syna. „To se nestane, Remusi,“ odpověděl rozhodně. „Už jsi to porazil mnohokrát.“

„A to je část toho problému.“ Remus si lokl ledového vzduchu a prudce vydechl. „Řekl jsem Kaneovi, že já jsem ten silnější, protože jsem se nevzdal svému vlkovi. Ale on odsekl, že vlk tady vždycky bude, vždy bude čekat a jednoho dne přestanu být schopný bojovat.“

Remusovo prudké zastavení Reye téměř srazilo. Syn se otočil k otci. „Tati, co když má pravdu?“ zvolal nečekaně. „Vlk tam pořád bude, v mé mysli, bude se mnou bojovat, bít se o vládu nade mnou. A mě k smrti děsí, že jednoho špatného dne vyhraje jednou provždy.“

„To se nestane,“ zopakoval Rey vážněji. „Už to skončilo, je to pryč, on je pryč jednou provždy. Nemusíš se trápit, že prohraješ, Remusi. Jsi mnohem silnější.“

„Jsem?“ Remusův hlas byl bezútěšný a ztrápený. „Té noci v Bradavicích, kdy jsem si myslel, že jsem ztratil kontrolu – nikdy v životě jsem se tak nebál. A když jsem zjistil, jak moc jsem zraněný, když jsem myslel, že zemřu – byl jsem téměř rád. Chtěl jsem umřít, protože alternativa byla o tolik horší, že jsem na ni ani pomyslet nemohl. A ano, teď je konec, ale co příští úplněk a úplněk poté? Nebo když se další tragédie trefí do příští špatné dávky vlkodlačího – co pak? Vím, že pro teď si kontrolu udržím. Ale nevím, jestli ji udržím navždy.“

„Já věřím.“

Remus zíral na Reynarda. Reynard zíral zpět.

Otcovy oči naplňovala absolutní jistota.

Remus si zhluboka povzdechl. Otcova důvěra v něj byla utěšující, samozřejmě. Ale také byla bolestně naivní. Reynard nikdy nečelil realitě toho, co vlk dokáže udělat se synovým tělem a myslí, ne opravdu, nepoznal ten zápas o udržení drahocenné lidskosti pod rostoucím měsícem, nebyl svědkem kroucení při nevyhnutelné proměně. Nikdy neviděl svého syna přeměněného. Jak si mohl být tak jistý? Jak by mohl pochopit?

„Tati.“ Remus lehce zavrtěl hlavou a položil ruku na otcovu, kterou držel jeho rameno. „Mám tě rád. Jsem vděčný, že mi tak věříš, opravdu ano. Ale nerozumíš tomu, jaké to je. Neviděl jsi, co mi vlk umí udělat, uvnitř i vně. Nevíš, jak je to cítit.“

Vítr mírně zadul, zabodal mrazivé jehličky do nezakryté kůže a cestou se probíjel volnými konci plášťů a hábitů. Nahoře se sbíhaly sněhové mraky. Ale ani Reynard, ani Remus si toho nevšimli.

„Ne, nevím, jak je to cítit.“ Lupin starší pohlížel na svého syna vážně a zesílil stisk jeho ramene. „Ale viděl jsem víc, než si myslíš. Remusi, byl jsem v Bradavicích o tom úplňku. Albus mě zavolal krátce po všech těch událostech a já hned přišel.“ Na chvíli se odmlčel, rty se mu mírně zkroutily, když zachytil rostoucí hrůzu v obličeji svého syna. Nicméně jeho obavy potvrdil. „Skoro celou noc jsem u tebe seděl.“

Remus cítil podivné mrazení, mrazení, které nemělo nic společného s větrem, ledem, nebo snášejícím se sněhem, a které mu probíhalo po zádech. V hlavě mu to ustaraně vířilo – ani jej nenapadlo, že té noci tam mohl být otec, že se mohl stát svědkem toho jediného zážitku, který jeho rodiče nikdy vidět neměli. Otec tam byl. A musel vidět…

„Viděl jsi?“ zašeptal zhrozeně. „Viděl jsi… to?“

Reynardův pohled nezakolísal, i když viditelně zatnul čelist. „Viděl jsem tebe. A viděl jsem, jak bojuješ navzdory slabosti, navzdory skutečnosti, že nebyl tvůj čas, abys vládl tělu, které nemělo formu, v níž ses narodil. A přesto jsi vyhrál, Remusi. Pořád jsi ty.“ Usmál se jemným úsměvem naplněným otcovskou pýchou. „A proto vím, že vlk tě nikdy neporazí. Poprvé jsi tuto bitvu vyhrál, když ti byly tři a nějak nevidím důvod, proč bys v tom neměl pokračovat. Jakékoliv trauma utrpíš, jakékoliv chvíle slabosti tě čekají, vždy se nakonec vrátíš do svého já. Protože jsi mnohem silnější než vlk. A vždy budeš.“

Remus chvíli hleděl, prostě jen hleděl na otcovu tichou postavu proti zasněženému horizontu, na tu pýchu a víru a lásku vepsanou v jeho rysech, a na tu ohromující upřímnost v jeho očích. A náhle v něm narostl vděk, který jej svou silou málem srazil.

„To jen kvůli tobě, víš,“ odpověděl procítěně a pohledem sdílel s otcem hloubku svých citů, které choval ke svému nejbližšímu žijícímu příbuznému. „Tobě a mámě. Tolik vám oběma dlužím.“

Reynard se pokřiveně usmál a pro utvrzení stiskl synovo rameno. „Nemůže to být všechno naše zásluha. Nikdy nepochopím, jak dva zarytí Mrzimoři jako já a tvá máma mohli zplodit syna tolik nebelvírského.“

Remus se musel usmát. „Omlouvám se, že jsem takovým zklamáním.“

Rey mu úsměv vrátil a naposledy jej poplácal po rameni. Mlčky se vydal k poslední části jejich dlouhé procházky, k místu, které se pro dnešní den tak hodilo.

„Žádný strach,“ zahrál beznaděj a ukončil tak vážnost předchozích okamžiků. „Dostanu se přes to.“

ooOOoo

Soudní síň číslo deset se naplnila k prasknutí. Srdeční lidé v nejlepším oblečení, lidé, pro něž toto místo, tento zdivočelý neznamenali nic než atrakci, se smáli a klábosili mezi sebou.

Jen ti, kteří znali bolest, byli zticha, zachmuření a ztracení v myšlenkách.

V rohu vedle osamělých malých dveří, které vedly ze zadržovací cely, bystrozorové s trhnutím zpozorněli. Ve středu místnosti se malý úslužný ministerský asistent postavil na špičky před pečlivě vztyčenou zábranou, která chránila hosty před vězněm i katem, a zamával rukama pro sjednání ticha.

Mrazivý chlad se dotkl duší všech osob v místnosti. Smích náhle zanikl.

Byl skoro čas.

Dveře se otevřely.

ooOOoo

Paseka byla tichá.

Remus dovolil očím, aby přejely po klidné mýtině, po tom nerovném průlomu pod korunami stromů se spletí podrostu a malou kulatou dírou zasypanou sněhem, v jejímž středu se voda začínala měnit na led. Na okrajích prostranství se čněly zadumané holé stromy a jen příležitostně se zakývaly ve větru.

Krátce řečeno, šlo o obyčejnou mýtinu. Dávno zahojený pozůstatek kráteru po ostřelovacím kouzle byl jediným svědectvím život měnících událostí, které pod jejím upřeným pohledem proběhly před více než třiceti lety.

Remus se zachvěl. Tentokrát ne kvůli větru.

„Jsme tady.“ Reyův hlas se pozvolna odrážel od tyčících se kmenů. „Kruh uzavřen.“

Ztichlou pasekou se mírně čeřil vítr, proháněl padající sníh a chrastivě potřásal houštinami. Ani jeden muž se nepohnul. Ani jeden nepromluvil.

„Je to ve tři, že?“ Reynard vyřkl svá slova tiše, zlehka, opatrně bez emocí a oči upíral na zasněženou zem před nimi a neviditelné duchy minulosti. Remus pomalu přikývl.

„Ano, je.“

Zašelestil hábit. Vzápětí Remus uslyšel výrazné cvaknutí krytu otcových starých kapesních hodinek. Navzdory jejich jen vzácným výletům z krabičky v pracovně Remus věděl, že otec se vždy postaral, aby šly správně.

„Už jen pět minut.“

Remus mlčel. Opravdu nebylo co říct.

Tiché odtikávání hodinek se pár metrů neslo mírným nárazovitým větříkem, až je jemně, ale pevně pohltilo ticho. Dva páry uší je neposlouchaly. Dva páry očí se ztratily v obrazech minulosti a vzdálených událostí nejbližší budoucnosti.

Vítr třásl bezlistými větvemi v jemném zimním povzdechnutí.

„I já prosím za nás hříšné.“

Remus si stěží uvědomoval, že promluvil, pohled upíral do dálky, myšlenky unikly v zamumlaných slovech, přitáhly však otcovu pozornost.

„Ty ne.“ Za klidnými prostými slovy se skrývala hluboká síla. „Právě jsme to uzavřeli, Remusi. Toto se tobě nikdy nestane.“

„Mohlo by.“ Pomalu, mírně Remus obrátil pohled k otcovu. „Nebýt tvého paměťového kouzla, stalo by se. Tati, byl bych zdivočelý. Vrah. Slepý ke všemu, na čem záleží.“

Rey tiše zavrtěl hlavou. „Ty jsi to vybojoval, Remusi. Já ti jen dal příležitost.“

Remus si povzdechl a vrátil zrak k zasněžené pasece. „Pořád mám pocit, že jsem k tomu až příliš blízko, aby mi to bylo příjemné,“ pravil tlumeně. „Kdyby Kane se mnou utekl, jak plánoval, polibek jsem dnes mohl dostat já za zabití tebe a mámy.“

Rey prsty v rukavici přejel po kapesních hodinkách, které mu ležely v dlani. Jejich pravidelné tikání určovalo stálý proud času. „Ale tak to není, Remusi,“ odpověděl s pevným odhodláním. „Nestalo se to a tak na tom nezáleží. S prokletím lykantropie se můžeš vyrovnat dvěma způsoby. On si vybral ten špatný. Ty sis vybral takový, na který jsem pyšný.“

Na vše usedlo ticho, ozývalo se jen tikání. Čas se neochvějně sunul kupředu.

„Ábel.“ To jméno splynulo z Remusových rtů a chvělo se ve větru. „Myslíš, že mohl být zachráněn?“

Nezaměnitelná bolest z roků viny a lítosti proběhla Reynardovou tváří.

„Teď už je pozdě,“ odpověděl tiše, ale hlas mu podbarvovaly emoce. „Je to příliš mnoho roků. Co zbylo z lidského chlapce, pokud vůbec něco, bylo neopravitelně zničeno a pokřiveno tíhou vlka. Ale v minulosti… možná.“ Hlas se mu lehce zadrhl a prsty se náhle sevřely kolem hodinek. „Možná kdybychom si ho vzali, mohly být věci jiné. Nepopírám, že mě to napadlo vícekrát, než bych spočítal. Ale pak – jak ukázaly jeho výsledné akce, Ábel Isaac nebyl zrovna nejvyrovnanější dítě. Je víc než možné, že časem by našel způsob, jak se zničit. To by mě určitě nepřekvapilo. Zdědil to nejhorší z obou svých rodičů.“ Reyův hluboký povzdech byl stržen větrem. „A to samozřejmě nezmiňuji, že kdybychom si ho vzali, téměř jistě bychom nikdy neměli tebe. Jakkoliv krutě to zní, takovou výměnu bych nikdy nemohl s radostí udělat.“

Nepřítomně se zahleděl k nebi. „Takže možná, kdysi,“ uzavřel to a v hlase se mu ozývala lítost všech těch let. „Jakmile se vzdal vlkovi, byl ztracen navždy. Poté nebylo návratu.“

Mdlé, slabé světlo slunce pomalu zapadalo, vysáváno dusící přítomností narůstajících sněhových mraků. Náhle zakvílel vítr na znamení protestu.

Hodinky bezstarostně tikaly.

„Chybí mi Rhea.“ Reyův hlas se chvěl silnou emocí.

Remus mlčky přikývl. „Chybí mi máma.“

„Mně také, Remusi. Mně také.“

A pak s trojím kovovým zacinkáním, které se neslo a odráželo mezi tichými stromy tak nějak nepatřičně k tomuto místu, Reynardovy hodinky odbily třetí hodinu.

Šepotavé chvění, třes nezapomenutelné bolesti, proběhlo půlměsícovou jizvou na boku Remuse Lupina. O chvilku později ten pocit zmizel.

Remus zavřel oči. V ledovém vzduchu zaslechl otcovo povzdechnutí, které se ztratilo ve větru.

Bylo hotovo.

Konec.

Dlouho očekávaný, po tolika letech, nastal konec.

A někdo by řekl, že zvítězili. Prožili takové zkoušky a neštěstí, které by jiné muže zlomily, a přesto došli sem, v tuto chvíli chladné a tiché neděle. Ale stát na zmrzlé pasece na úbočí kopce se stromy bez listí, se zmrzačeným otcem, s neodvratně slábnoucí vzpomínkou na matku a úplňkem číhajícím jako vždy, čekajícím, aby jej změnil na svého otroka – tak nějak šlo jen o prázdné vítězství ve válce, o kterou Remus nikdy neprosil.

Viděl, jak si otec po jeho levici mne zmrzačenou nohu. Měl v očích slzy.

A lhostejné k posvátnosti okamžiku mosazné kapesní hodinky neustávaly ve svém tikání. Čas pokračoval dál.

A tak by měl i on.

Najednou si to uvědomil. Byl konec. Tato kapitola jeho života se uzavřela. A byl čas pohnout se dál.

A bylo zde tolik věcí, ke kterým se mohl pohnout.

Pořád měl otce. Pořád měl přátele. Navzdory snaze mnohých, včetně jeho samého, měl studenty a svoje zaměstnání. Stále měl domov. A Řád. A práci, důležitou práci pro dobro kouzelnického světa.

A pořád měl sám sebe.

Ano, zůstal sám sebou.

A to je na tom to nejdůležitější.

Ucítil lehký dotyk na paži. Vzhlédl a hleděl do uslzených očí Reynarda Lupina. Otec se na něj váhavě usmál.

„Pojďme domů, synu,“ pokynul tiše.

Remus mu úsměv vrátil. „Přemístíme se?“

Rey zavrtěl hlavou. „Raději se projdu.“

Remus přikývl. Rychle přehlédl náročný terén cesty zpět. Nabídl otci paži.

Jen co schoval hodinky do záhybů pláště, Reynard ji přijal.

Společně se usmívali.

A pak, bok po boku se otočili a nechali paseku za sebou. Mířili podél vlastních stop sem a vydali se z kopce k domovu.

A mraky na své pouti uvolnily břemeno. Lehoučká bělost se snášela na zem a přidávala na sněhové pokrývce.

KONEC