Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Nepřijdou,“ zabručel Ronald, toho večera už asi posté. Opíral se o stěnu za dveřmi jejich ložnice na Grimmauldově náměstí, která tonula ve tmě, a právě trochu pokrčil koleno, aby si ulevil od nehybného stání. Harry ze skříně nedaleko od něj zasyčel, aby zmlkl. Zrzek se bránil: „Nemůžu si pomoct, Harry, mám prostě pocit…“

„Sklapni, Rone!“ štěkl šeptem Chlapec, který přežil a sevřel hůlku o něco pevněji. I on sám začínal pochybovat o Snapeově plánu. Mistr lektvarů se objevil krátce po poledni s tím, že si mají okamžitě sbalit všechno nezbytné a neprodleně se přesunout na jiné místo. Nařídil jim, aby po domě rozmístili běžné stopy každodenního života – oblečení, knihy, Věštce, aby vycpali deky na všech postelích polštáři, které budou představovat spící osoby, a nastražili po celém rodovém sídle Blacků pasti. Skrytí v temnotě pak očekávali příchod Smrtijedů, kteří se měli každou chvílí objevit s cílem neočekávaně všechny povraždit ve spánku.

Remus s Tonksovou se schovali v ložnici vedle Harryho a Rona a Bill s Fleur číhali na konci chodby. Dvojčata se uchýlila do bývalého Hermiona pokoje, hned poté, co rozmístila po celém domě pasti vlastní výroby z Kratochvilných kouzelnických kejklí. Molly s Arturem a Charliem se ukrývali v rozích v přízemí. Hlavní vchod sledoval Kingsley z jednoho z výklenků. Také povolal své důvěryhodné známé z ministerstva a Bill zase přivedl přátele odeklínače z dob, kdy pracoval v bance. Ti byli momentálně vlastně nezaměstnaní, poněvadž Voldemort převzal vládu nad bankou a nahradil její dosavadní zaměstnance svými lidmi.

Harryho uklidňovalo, že se jich sešlo tolik. Navíc měli výhodu domácího prostředí a dům Blacků skýtal mnohá tmavá zákoutí, odkud bylo možné nepřítele překvapit.

„Všichni tu umřeme,“ konstatoval Ron zpoza dveří.

Harry si něco zamumlal pod nosem a obrátil oči v sloup. „Před pěti minutami jsi tvrdil, že nepřijdou, tak si to ujasni. A tak jako tak už zmlkni!“ rozčílil se a umlčelo ho až syknutí z vedlejší místnosti.

Ron přenesl váhu na druhou nohu, protože se mu už končetinami rozlézalo mravenčení. Copak může bojovat s takhle otupělým tělem? Tohle byl rozhodně ten nejhorší plán, s jakým kdy přišli.

V tom s úžasem zpozoroval, jak se špička jeho hůlky slabě rozzářila. Signál. Kingsley jim tím dal najevo, že Smrtijedi jsou přede dveřmi.

„Kolik?“ zašeptal Artur ze skříně v chodbě.

„Asi dvacet,“ odpověděl pochmurně Kingsley, když sebranku ze svého úkrytu spočítal. „Přibližně tolik co nás. Tiše, blíží se.“

Artur slyšel, jak Molly někde v temnotě vydechla, a srdce se mu sevřelo. Alespoň malý náskok před Smrtijedy měli – očekávali je a připravili se. Nezbývalo než doufat, že jim to dopomůže k vítězství.

Kingsley nenápadně vyhlédl z okna. Smrtijedi stáli stále shromážděni před vchodem. Pak si uvědomil, že chvíli trvá, než se dům novému návštěvníkovi odhalí a pohled mu utkvěl na Belatrix Lestrangeové. Nepochyboval, že to ona všem vyzradila, jak do sídla jejích předků vniknou. A vskutku, po několika minutách stanuli před vchodovými dveřmi. Kingsley sevřel hůlku, až mu zbělaly klouby. Boj se blížil. Jako rozená Blacková měla Belatrix největší předpoklady otevřít dveře bez mrknutí oka, navzdory všem ochranám, které dům obklopovaly. Remus některé zrušil – včetně těch nejsilnějších, které před svou smrtí položil Brumbál – aby Smrtijedům zjednodušil vstup.

Dveře zmizely, doslova a neslyšně, přímo před očima Artura, který se ve skříni ještě víc přikrčil. Na jejich místě zela díra, kterou dovnitř proudilo žluté světlo pouličních lamp rozptýlené v londýnské mlze. Do chodby vklouzl první Smrtijed, potom druhý a třetí. Jeden po druhém se rozmístili do hlubin domu na místa, která jim Snape určil, aby plánu dodal na opravdovosti a aby měli na souboj trochu světla.

Kingsley se napjal, když si všiml, že Belatrix a Lucius otálejí před domem a zřejmě nemají v úmyslu následovat své společníky dovnitř. Zapáleně diskutovali a s úšklebkem sledovali budovu sídla Řádu. Nebylo by moudré spustit útok, dokud jsou někteří z nepřátel ještě venku. Mohli by se vmžiku přemístit a varovat svého pána.

Tak sebou hněte… vybízel je Kingsley v duchu, zatímco zbylí černokněžníci překračovali práh.

V kuželu světla v salonu stanul Smrtijed, překvapený, že nikde nevidí ani živáčka. S narůstajícím pocitem nejistoty mávl hůlkou. Venku se Belatrix s Luciusem rozhodli vykročit po schodech nahoru. Už byli na prahu. Jakmile vejdou dovnitř, Artur jim ze strany zablokuje východ a chytí je do pasti jako krysy. A pak se všichni utopí jako horda mravenců ve sklenici marmelády.

Jiný Smrtijed vstoupil do pokoje Harryho a Rona. Přiblížil se k posteli, mávl hůlkou a ve tmě se zableskly jeho bílé zuby.

Ještě počkej, Rone, je moc brzy, prosil jej němě Harry. Už se na vlastní kůži přesvědčil, že v podobných situacích si Ron nezachovává příliš chladnou hlavu.

Ron se za dveřmi neodvažoval ani nadechnout. Stál strnule, se široce otevřenýma očima, ve tmě, nehybný jako socha, jeden by si myslel, že zkameněl. Smrtijed namířil hůlku na jednu z postelí a zamumlal smrtící kletbu, ze které Ronovi vstávaly vlasy na hlavě. Potom se obrátil ke druhé posteli, aby svůj čin zopakoval. Něco se mu ale nezdálo, a tak se vrátil k prvnímu lůžku, aby odhrnul přikrývky. Čelist mu klesla až k zemi, když zjistil, že byl podveden.

Harry usoudil, že musí zakročit, než stihne spustit poplach.

„Mdloby na tebe!“ zašeptal, když prostrčil špičku hůlky škvírou mezi dveřmi skříně. Smrtijed okamžitě ztuhl a padl. Přímo na noční stolek. Harry se plácl dlaní do čela, když těžké tělo nepřítele dopadlo na stolek a strhlo s sebou i lampu. Zvuk nemohl zůstat nepovšimnut a všichni Smrtijedi ze všech koutů domu svorně zvedli hůlky směrem k jeho zdroji v prvním patře.

Ksakru… zaklel Kingsley, protože Belatrix s Luciusem se zarazili dva metry přede dveřmi.

„Je to past!“ křikl někdo z jedné z ložnic.

A vypukl chaos.

Všichni, kteří se schovávali v prvním patře, vystřelili ze svých úkrytů jako čertíci z krabiček a prostor zalila světla rozličných kouzel. Noc prozářily barevné ohňostroje jako během národních oslav. Smrtijedi na několik vteřin ztuhli, než v odpověď přispěli do záplavy červenožlutých světel těmi svými.

Na schodech před otvorem, který zbyl po vchodových dveřích, Belatrix šílela. Jako přízrak se vynořila ze světelného smogu a vrhla se po hlavě přímo do centra dění, aniž by postřehla, že Lucius se dovnitř vůbec nehrne. Místo toho pozoroval mísící se barvy a zvažoval, jestli se přidá do boje, nebo půjde varovat svého pána. Zůstat a smířit se s možností smrti, nebo odtud odejít a být za zbabělce. Nemohl se bez váhání vrátit k Pánovi zla. Zvlášť když z Manoru odešel se spisy, které měl doručit do Bradavic, a ještě se ve škole ujistit, že diadém Roweny z Havraspáru se stále nachází v bezpečí Komnaty nejvyšší potřeby. Bylo mu řečeno, aby pána za žádných okolností nevyrušoval. Návrat představoval vyrušení a tedy smrt nebo riziko, že bude nucen sledovat, jak Narcisa trpí pod pánovým hněvem. Nebo Draco. Ne, rozhodně se nesměl vrátit.

Takže vtrhl do domu, hůlku v pohotovosti, odhodlaný přinutit tu krvezrádcovskou pakáž, aby za svůj útok zaplatila.

Hned u vchodu se Molly a Artur potýkali s Averym, který je hojně zasypával Cruciaty, aniž by jedinkrát zasáhl cíl. O něco hlouběji v domě odhodlaně bojovali Billovi přátelé proti Mulciberovi a Rookwoodovi, ale dva Smrtijedi měli zdárně navrch.

Najdu Pottera, přísahal Lucius. A přinesu jeho hlavu.

Jen o vlásek se vyhnul omračovací kletbě, kterou vyslala mladá blondýnka, a přikrčil se, aby vrhl po jejích nohou Diffindo. Kouzlo ťalo do jejích lýtek a žena se s křikem zhroutila k zemi do kaluže krve. Pokračoval po schodech do patra, kam si to před ním namířila Belatrix, a našel ji hned vzápětí, tváří v tvář tomu usmrkanci Potterovi. V očích se mu vražedně blýskalo. Evidentně nezapomněl, že to byla Belatrix, kdo mu před dvěma lety zabil kmotra, a těšil se, až ji donutí za to zaplatit. Sectumsempra se mu zdála jako ideální volba. Belatrix se však prozatím z plna hrdla smála a bez nejmenších potíží odrážela jeho kletby.

Za svými zády zaslechl Lucius Expulso! a podlaha pod ním se roztříštila a náraz jím prudce mrštil o stěnu. Jakmile vzhlédl, shledal, že útočníkem není nikdo jiný než Remus Lupin. Ten špinavý vlkodlačí otrhanec.

„Malfoyi!“ vycenil na něj zuby bývalý bradavický profesor. „Ani si neumíš představit, jak rád tě tady vidím.“

Lucius se obrátil a vrhl jeho směrem Crucio. Paprsek minul vlkodlakovo ucho jen o píď. Lupinův úsměv trochu povadl a oba se pustili do lítého souboje jen pár metrů od Harryho a Belatrix.

Dvojčata s Fleur obklopovali čtyři muži, kterým z očí sršel kriminál. Všichni měli hůlky v pozoru, ale ani jeden z nich se neměl k prvnímu kroku.

„Vzdejte se bez keců a my slibujeme, že vám neublížíme,“ promluvil k nim Yaxley slizce a odhalil při tom dvě řady zkažených zubů.

„Díky, ale asi odmítneme,“ odvětil Fred s falešným úsměvem.

„Slúbené platí dlouho, Yaxley,“ zabučel Yaxleyho kumpán s přízvukem. Zašilhal po Fleur a potutelně se ušklíbl. „Estli tuto křepelku lapím, udělám jej moc, moc zlých věcí.“

V tom všechny ohlušil řev a zaskočení Smrtijedi sledovali, jak se na ně řítí Ron a vrhá všechny kletby, jaké ho zrovna napadají. Trojice využila moment překvapení ve svůj prospěch a vypálila také, takže se čtyři Smrtijedi brzy sešli na zemi, znehybnění nebo v bezvědomí.

„Nemůžeme říct, že to bylo zrovna lstivé, bratříčku,“ pochválil jej s úsměvem George. „Ale účinné rozhodně ano.“

„Slibuju, že neřeknu Billovi, žes nám pomohl jenom proto, že vyhrožovali, že znásilní tvoji švagrovou,“ dodal Fred, když Fleur Rona srdečně objala.

Pak se skupinka rozeběhla do přízemí, aby pomohla svým přátelům.

*

Se zaťatými čelistmi i pěstmi sledovali Draco s Blaisem, jak se ostatní Smrtijedi připravují k útoku na ústředí Fénixova řádu. Sotva poslední z nich překročil hranice pozemků, seběhli oba přátelé do podzemí k cele, kde vězela zamčená Grangerová.

Ta je už netrpělivě očekávala.

„Tak? Už odešli?“ vyhrkla nedočkavě, jakmile se před nimi rozlétly dveře.

Draco za nimi zavřel, zatímco Blaise se přiblížil ke Grangerové, aby jí kouzlem uvolnil pouta. Přikývl.

„Jsou pryč,“ potvrdil Blaise tlumeně. „Musíme sebou hodit, i když něco málo času asi máme. Nic nám nezaručí, že se nečekaně nevrátí nebo nepřemístí raněné…“

Hermiona kývla, a hned jak byla volná, vyskočila na nohy. Z toho kvapného pohybu ale trochu zavrávorala a máchla rukama ve vzduchu, aby nabyla rovnováhy. Blaise se zamračil.

„Určitě jsi v pohodě?“ otázal se jí. „Zvládneš běžet, když budeš muset?“

Hermiona pokrčila rameny. „Nebude zbytí. Ale raději bych se tomu vyhnula. Místní jídelníček není zrovna bohatý. Doufám, Malfoyi, že ti nevadí, když tenhle hotel opustím bez odhlášení.“

Draco ji zpražil pohledem a Blaise vyprskl smíchy. Podrážděně zatřásl blonďatou hlavou, zapátral v kapse a vytáhl z ní hůlku z ebenového dřeva, kolem jejíž rukojeti se obtáčel tenký had ze stříbra a smaragdů. Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím, když jí hůlku podal.

„Patřila mojí prababičce,“ zabručel blonďák. „Udělej nějakou blbost a zabiju tě.“

Hermiona ji od něj opatrně převzala. V okamžiku, kdy se rukojeť dotkla její dlaně, projela jí paží vlna tepla a ze špičky vylétly modré jiskry. Hermiona na Malfoye v šoku pohlédla. Ta hůlka byla perfektní. Měla z ní ještě lepší pocit než z té, kterou si koupila u Ollivandera před první návštěvou Bradavic. Ale nad čím žasla ještě víc – Malfoy vůbec nevypadal překvapeně.

Zato považoval za příhodné dodat: „Byla šílená, bláznivá a nebezpečná. A všechny kolem pořád komandovala. Něco jako tvoje starší provedení. Tak mě napadlo, že byste si mohly sednout.“

Hermiona vzhlédla ke stropu. „A tvůj drahý otec nebude chtít za tu krádež zaplatit? Určitě ho to nepotěší,“ utrousila a Draco se zachmuřil.

„Nepočítáme s tím, že tu zůstaneme tak dlouho, abychom se to dozvěděli,“ pousmál se Blaise. „Odcházíme s tebou.“

Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Určitě?“

„Rozhodně,“ kývl, zatímco jeho společník setrvával v nevrlém mlčení. „Večer jsme to rozebírali a shodli jsme se, že to je to nejlepší, co můžeme udělat.“ Blaise sevřel rty a provrtal očima zem. Vypadal, že chce ještě něco dodat, a Hermiona jej k tomu vybídla.

„A?“ zpytavě se na něj podívala.

Blaise pravil trochu rozpačitě: „Myslíš, že by se tvým přátelům hodila pomoc?“

Dívčina tvář se upřímně rozzářila. „Tím jsem si jistá. Jakákoliv pomoc je vítaná. A navíc naprosto věříme…“ Ale zarazila se. Chtěla dodat jméno mistra lektvarů, avšak uvědomila si, že na jeho odhalení ještě nepřišla vhodná doba.

Blaise zřejmě pochopil, proč nedořekla větu, ale Draco vyjádřil své pohrdání zasyčením. Hermiona si povzdychla.

„Mrzí mě to,“ začala, „slibuju, že se všechno dozvíte co nejdřív. Ale teď ještě… Není to jen na mně…“

Blaise jí položil ruku na rameno. „Nic si z toho nedělej, to je v pohodě. A teď bychom se na to měli vrhnout. Nejdřív se musíme dostat přes ochrany.“

Hermiona přikývla a váhavě se na něj usmála. Blaise byl vlastně milý. V Bradavicích se o sebe nikdy nijak nezajímali a Blaise jí na rozdíl od ostatních nikdy vědomě neublížil… Bylo jí záhadou, jak se někdo takový mohl přátelit s tím malfoyovským neotesancem.

Z myšlenek ji vytrhlo neotesancovo chraplavé vydechnutí. „Jdeme,“ řekl s pohledem upřeným na Blaise. Ten mu odpověděl jen úšklebkem a s Hermionou v závěsu ho následoval směrem k východu. Ještě než prošli dveřmi, Blaise se na ni otočil a položil si prst na rty, aby nevydala ani hlásku. To poslední, co potřebovali, bylo zoufalé vytí tuctu vězňů, aby je vzali s nimi.

Hermiona kývla, že rozumí. Všechno se v ní sice bouřilo, ale sama musela uznat, že by bylo bláznivé myslet si, že se jim podaří uniknout nepozorovaně ještě s dalšími nevítanými lidmi. Navíc s lidmi vyčerpanými, podvyživenými a dehydratovanými.

Trojice prošla chodbou ke schodům a Draco po nich vystoupal jako první, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý. Byl. Pokynul jim a všichni pokračovali v cestě ke vchodovým dveřím.

Když stiskli kliku a zatlačili, dřevo příšerně zaskřípalo. Ale dostali se ven a Hermiona si dopřála několik pořádných nádechů. Strávila nekonečné dny obklopená hnilobným pachem podzemních chodeb a z čerstvého vzduchu se jí zatočila hlava. Bylo úžasné cítit zase ve vlasech a na tváři vítr.

Zaznamenala dotyk. Blaise.

„V pořádku? Potřebuješ pauzu?“ zeptal se a Draco se otočil a zvláštním pohledem si změřil ruku položenou na jejím rameni. Neřekl ale nic.

Hermiona se zhluboka nadechla. „Nikdy mi nebylo lépe,“ zašeptala. „Jdeme, rychle.“

O sto metrů dál stála tabule označující pozemek Malfoyů a Hermioně srdce poskočilo s každým krokem, kterým se k ní přibližovali. Pár desítek metrů. Svoboda. Pár desítek metrů a bude se moci znovu setkat s Ronem a Harrym, Ginny a dvojčaty… Padesát metrů. Molly, Artur, Bill, Fleur, Charlie, Lupin, Tonksová…

V tom tvrdě narazila hrudí do země pokryté štěrkem a ucítila v ústech pachuť krve. Co se stalo? Před ní se dva chlapci otočili a zmateně zírali, jak se pokouší vstát. Cítila podivný tlak na pravém kotníku a přetočila se na záda, aby viděla, co jí lapilo nohu. Liána?

Než stačili vstřebat situaci, šlahoun zesílil stisk a začal Hermionu vláčet po cestě. Štěrk jí rozdíral oblečení, záda, pohublé paže, už beztak poraněné ruce. Vyjekla, když ji rostlina zvedla do vzduchu, a slyšela křik svých společníků, ale zdáli se vzdálení, jako by je poslouchala přes zeď.

Pak najednou všechen pohyb ustal a Hermiona zjistila, že zděšením držela oči zavřené. Teď je otevřela. Visela za jednu nohu ve vzduchu. Tři metry nad zemí. Roztřeseně se rozhlédla, aby našla zdroj svých momentálních potíží, hůlku Malfoyovy prababičky připravenou k útoku.

Velice brzy zjistila, kdo na ni nastražil léčku. Se širokým úsměvem, přímo pod ní, stál Theodor Nott. Otočila hlavu, když zaslechla spěšné kroky. S napřaženými hůlkami se k nim řítili Malfoy se Zabinim. Hermiona s vypětím všech sil zvedla hlavu a zjistila, že to, co jí svírá kotník, není nic jiného než ďáblovo osidlo, kterému s Harrym a Ronem čelili v prvním ročníku. Namířila ebenovou hůlku vzhůru. „Lumos!“

Stisk okamžitě povolil a Hermiona vítězně vykřikla… než nabrala volný pád a narazila na tvrdou zem. Vyrazila si dech a rozkašlala se. Před očima jí tančily bílé jiskry a unavené svaly žadonily o smilování. Ale sebrala všechny síly a skutálela se do strany, aby namířila hůlku na Notta. Nestál tam, kde ho viděla ještě před okamžikem. Zapřela se rukama, aby se nadzvedla, a vzápětí na krku ucítila ledové ostří dýky. Ztuhla a všimla si výhružných a taky trochu nervózních tváří Draca a Blaise. Oba mířili hůlkami na Hermionu, respektive na toho, kdo jí držel ostří u hrdla.

„Odhoď hůlku, mudlovská šmejdko,“ zavrčel Nott a přitlačil na ostří. Hermiona se napjala a pomalu jeho příkaz vyplnila. Nott po ní střelil pohledem a opovržlivě utrousil: „Ani to není tvoje hůlka, jestli si dobře pamatuju. Cos udělala mému příteli, že ti svěřil tak vzácnou hůlku svojí babičky? Mluv, šmejdko!“

Hermiona neodpověděla a jen se podívala na dvojici před sebou. Oba vraždili Notta pohledy.

„Pusť ji, Theo,“ zavrčel Blaise, aniž by sklonil hůlku. „Přátelská rada.“

Nott si odplivl. „Přítel by nezradil bratry v boji, Zabini,“ přitlačil na Hermioninu kůži, až vyděšeně zaúpěla. „A rozhodně ne kvůli nějaké mudlovské šmejdce!“

„Zkřiv jí ještě jediný vlas a…“ zavrčel Malfoy a přimhouřil oči.

„A co?“ vyštěkl Nott a namířil hůlku na Draca. Ten neodpověděl. „Bylo mi jasné, že otočíš. Pochopil jsem to už tehdy, když jsi trval na tom, že se o ni budeš starat sám.“

„Když je to tak, proč jsi ho neprásknul?“ ptal se Blaise rozezleně. „Když jsi to věděl, proč jsi nic neřekl?“

„Síla pochybností, drahý Blaisi. Do poslední minuty jsem doufal, že změníte názor a dostanete zase rozum…“ hořce se uchechtl. „Zřejmě jsem se spletl.“

„A teď chceš dělat co?“ vyprskl Draco. „Měl bys nás zadržet, ale my jsme dva a ty jsi sám.“

„Nebudu s vámi bojovat,“ odporoval Theodor v podřepu za Hermionou, ostří stále na jejím hrdle. „Jste mí přátelé… přes to všechno. Musíme držet při sobě. A evidentně to byla tahle mudlovská šmejdka, kdo vám popletl hlavu. Bez ní už vám nebude stát nic v cestě, abyste se vrátili na správnou stranu,“ uvažoval a dýkou přejel z jejího hrdla k tváři. Dívka se neodvažovala pohnout jediným svalem. „Co říkáš, Malfoyi? Bude ti připadat stejně rozkošná, když jí tady udělám velkou bolístku?“ zeptal se a špičku zbraně přitiskl na její lícní kost. „Nebo možná díru?“ pokračoval a tentokrát dýka tlačila pod pravé oko.

„Theodore!“ rozkřikl se Blaise, který ho začínal mít už docela plné zuby.

„Její vzhled mi nemůže být ukradenější,“ prohlásil Draco a propálil Notta pohledem. „Chci jenom, aby odsud vypadla.“

„Jasně, omílej si to dál,“ zabručel Nott a znenadání se zvedl. „Každopádně tady pro vás výlet skončil.“

„Cože?“ Blaise a následoval Nottův pohled směrem ke kované bráně. Skupina, která odešla za útokem na Grimmaldovo náměstí, se vrátila. Otočil se zpět na Theodora, který zamumlal omračující kletbu, a Blaise tím poslal k zemi.

*

„Za to ta čubka zaplatí!“ láteřil Lucius. Od chvíle, kdy se vrátili na Manor, přecházel v salonu jako lev v kleci, obklopený svými povětšinou vážně zraněnými kolegy. „Nejen že nás poslala přímo do nepřítelova chřtánu, ale ještě využila jednoho z vás, zatímco jsme my byli z dosahu.“

„Klid, pane Malfoyi,“ pronesl Theodorův úlisný hlas. „Všechno dobře dopadlo. Blaise sice ukázal slabost a pokusil se Grangerovou osvobodit, ale já s Dracem jsme zachovali chladnou hlavu a chytili je, než stihl spáchat nenapravitelné. Je to tak, Draco?“

Lucius se otočil ke svému synovi, který seděl na okenním parapetu a tvář měl zachmuřenou. Zvedl oči k Theodorovi a oba chlapci si vyměnili pohledy. Ten pošuk Nott si všechno do posledního detailu naplánoval, pomyslel si Draco. Než se Smrtijedi vrátili na Manor, Theodor Blaise omráčil. Potom namířil hůlku na Draca a zašeptal: „Poslouchej, kámo. Blaise Grangerovou vyvedl ven kvůli vlastní slabosti. Protože je rozhozený z té kauzy se svým dvojčetem. Ale my dva jsme ho zastavili. Přesvědčili jsme ho, aby zůstal na naší straně. A potom se vyčerpáním a stresem skácel. Díky tomuhle alibi z toho všichni tři vyjdeme se zdravým krkem. Rozumíš… brácho?“

Poslední slovo opovržlivě vyplivl a spoutal Malfoye varovným pohledem. Draco svíral třesoucí se prsty kolem hůlky tak pevně, až mu zbělaly klouby. Neměl nejmenší ponětí, co se Nottovi v tu chvíli odehrává v hlavě. Bleskl pohledem směrem k bráně, kde už se formovala skupina Smrtijedů, spatřil platinové vlasy svého otce i bujnou tmavou hřívu tety Belatrix a všechna kuráž, díky které s Blaisem dokázal tohle všechno naplánovat a dostat se až sem, vzala za své. Jestli se nepřidá k návrhu Notta, bude ztracený. Blaise bude ztracený. Grangerová bude ztracená.

Potom stočil pohled k Manoru. V okně ve druhém patře spatřil siluetu své matky, která z výšky vše pozorovala. Nott v tu chvíli popadl Grangerovou za vlasy a Draco sklonil hůlku. Theodor si uvědomoval, že hru vyhrál, protože se usmál a mrskl Grangerovou na zem, než zvedl ebenovou hůlku a schoval ji v kapse.

„Správné rozhodnutí, chlape,“ řekl, než se přiblížili první Smrtijedi. „Tohle ti vrátím později. Nejsem si jistý, jestli se ti chce vysvětlovat tvému otci, proč není ta hůlka hrdě vystavená ve vitríně v jeho pracovně…“

„Draco!“ vyštěkl jeho otec, až Draco nadskočil. „Slyšel jsi? Bylo to tak?“

Mladík přikývl. „Ano, otče. Přesně takhle.“

Lucius začal znovu pochodovat. Draco pomyslel na svého přítele Blaise, kterého převezli, dosud v bezvědomí, do pokoje s dohledem.

Jeho rodiče o tom byli zpraveni, a když přijeli, Theodor jim nakukal přesně to samé, co Dracovu otci. Blaisova matka propukla v pláč, zhrozená myšlenkou, že by měla ztratit jediného syna, kterého si tak bolestivě vybojovala.

„Tvá teta Belatrix odešla do Bradavic…“ zamumlal Lucius a pohlédl na Mulcibera, který kolem něj prošel s tváří pokrytou růžovými cukrovými bradavicemi, které praskaly za doprovodu zvuků, jež se nápadně podobaly vypouštění plynů. Ti dva natvrdlí weasleyovští vtipálkové jej obšťastnili vlastním vynálezem a na kdoví jak dlouho bude Mulciberova tvář vesele prdět a prskat kolem princeznovsky růžový hnis. Draco si pomyslel, že takhle vypadá mnohem přitažlivěji, a stěží zadržel smích, když se místností rozlehlo nové zaprdění a na tvář jeho otce dostříkla sprška hnisu. Lucius se znechuceně zašklebil a ustoupil do bezpečné vzdálenosti, aby Mulciber mohl projít.

„Doufám, že chápete, že se o tom musí dozvědět Pán zla…“ pokračoval zády k Dracovi a Theodorovi. „Pro vašeho kamaráda to bude nešťastné, ale něco takto nepřijatelného před ním nemůžeme skrývat. Snad jej obměkčí Blaisova beznaděj a to, že na poslední chvíli změnil názor. Zabiniovi rozhodně momentálně nepotřebují další skandál.“

„Naprosto s vámi souhlasím, pane Malfoyi,“ zahlásil Theodor a Draco jej v duchu otituloval jako vlezdořitě. „Zastanu se našeho přítele Blaise u našeho pána, ačkoliv budu muset trvat na tom, aby byl potrestán za to, co udělal…“ Theodor se obrátil na Draca. „Protože je to zcela nepřijatelné, že, Draco?“

Ani se tu výhrůžku nenamáhal skrýt. Draco pokrčil rameny. „Mohla za to Grangerová…“ papouškoval zkrátka. Ačkoliv nakonec to byla částečně pravda. Kdyby tam ta nebelvírka nebyla, mohl nerušeně pokračovat v opíjení se ve svém pokoji a čekat na konec války. Jenže ona přišla a všechno se změnilo. Všechno se zkomplikovalo. A teď, když Nott všechno obrátil ve svůj prospěch a vyhrožoval –

„Grangerová…“ zamumlal Lucius se zaťatými pěstmi. „Kdyby ta holka nebyla tak důležitá, už bych si dopřál to potěšení zabít ji vlastníma rukama. Jakmile se Pán zla zmocní předrahého Pottera, můžeme se s ní vypořádat.“

Draco stiskl zuby, avšak neřekl ani slovo.

„Prd!“ pronesl jeden z Mulciberových uhrů na druhém konci místnosti. Theodor se posměšně uchechtl.

„Nějaké oběti na straně nepřítele?“ zeptal se nonšalantně a Draco zaujatě vzhlédl.

Pohled Luciuse Malfoye se mrknutím oka změnil. Pokrčil rameny. „Pár. Podřízl jsem nohy děvce, která na mě vypálila. Troufám si říct, že ta v nejbližší době na koště vážně nevleze.“

Theodor se zasmál a Draco zašklebil. Jak se mohl v takové chvíli smát? Po tom, co udělali? On na rozdíl od něj nebyl schopný myslet na nic jiného než na Grangerovou, která se vrátila do své bídné cely. Pronásledoval ho její pustý pohled, ze kterého se veškerá naděje ztratila v nenávratnu. Její bezvýrazné velké oči, ochablost pohybů, zlomený, podmaněný výraz. Draca by nikdy nenapadlo, že bude jednou litovat tu rvoucí se lvici, kterou znal a naučil se v Bradavicích nenávidět. A teď… dal by všechno za ten moment, kdy viděl ten ostrý záblesk v jejích očích, když stála v hale mezi ostatními novými vězni.

„Tři z nás tam zůstali, předpokládáme, že je bude Řád vyslýchat,“ pokračoval chmurně jeho otec. Naštvaný a úzkostný tón vyzradil jeho obavy. V momentě, kdy se Pán zla dozví, jak se rozprchli, se osudy všech obrátí v sakramentsky krvavé. „Ale rovněž jsme způsobili škody na jejich straně, poukážu na to před Pánem zla, až bude chtít slyšet výsledky. S trochou štěstí budu zítra stále naživu, abych mohl dát výprask té cuchtě.“

„Už není na co se ptát…“ protestoval slabě Draco, ale otcův pohled ho vzápětí umlčel. Koutkem oka mladík viděl, jak se Theodor němě zlomyslně zasmál.

„Tvůj vězeň se snažil vymést s tvým přítelem, na tvém místě bych neházel flintu do žita,“ utrousil Lucius a zkřížil ruce na hrudi.

„Nemůžu ji hlídat dvacet čtyři hodin denně,“ rozhořčil se Draco. „Stejně by našla cestu ven.“

Jeho otec doslova vybuchl. „Hlavně se takhle směšně nevymlouvej před naším pánem, jinak se klidně rozhodne zavřít tě tam k ní, aby se nic takového už nestalo!“

„Nikdy nevíme, pane Malfoyi,“ posmíval se Theodor, aniž by spustil Draca z očí. „Možná by se to Dracovi líbilo…“

To už na něj bylo příliš a Draco sáhl do kapsy pro hůlku, aby Notta obdařil něčím láskyplným, ale rázem ho zastavil otcův úder do tváře.

„Stačilo, oba!“ pronesl Lucius mrazivě. „Zmizte mi z očí.“

Draco se beze slova otočil a odkráčel, tvář zrudlou ponížením a vztekem. Odolával nutkání jít se podívat na Grangerovou, protože věděl, že Theodor je mu v patách a sleduje každý jeho pohyb. Tak jenom práskl dveřmi svého pokoje a zhroutil se na postel.