Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Carmy

Kapitola 1. Chytat se stébel a klacků

Profesor Snape zvedl hlavu od známkování esejí a znehybněl. Cokoliv, co ho vyrušilo, se již neopakovalo. Po chvilce naslouchání tichu, jakého je hrad schopen pouze o půlnoci, se vrátil zpět k hodnocení.

Pravděpodobně o nic nešlo, ale nejenom jeho smysly byly ve střehu. Před několika hodinami odešel Brumbál s tím Potterovic spratkem a Snape nemusel cítit mrazení v zádech, aby vytušil, že se stane něco špatného. Dokonce i Brumbál to cítil a před odchodem ho varoval. Ostatní zaměstnanci školy spolu se dvěma členy Řádu hlídali hradní chodby. Snape zůstal ve svých komnatách. Nebyl si jistý, která z jeho pečlivě vytvořených osobností je opustí, zda učitel, nebo Smrtijed. Určitě žádná jiná dnes nebude potřeba, a tak ponechal štíty nitrobrany na svém místě a připravil se na jednu z těchto dvou možností.

Aspoň bylo známkování o to zajímavější.

Pročítal střední část únavné eseje o využití magie duše a obraně proti ní od Grangerové. Děvče mířilo správným směrem, ale jako obvykle se ztratilo v nepodstatných maličkostech a utekla jí podstata. Ne že by jí tohle kdy řekl, ale byla obdivuhodně bystrá a časem by určitě mohla pohnout světem. V jistých věcech však dokázala být absolutně omezená.

Profesor hodnotil přísně. V některých částech eseje sklouzl k tomu, že jí na okraj napsal vodítka vedoucí k hlubším detailům jejího výzkumu, ovšem formou urážlivých připomínek. A to vše jednoduše proto, že ho to bavilo.

Osobnost Smrtijeda, vznášející se jen na okrajích jeho mysli, se ušklíbla a věděla, že ona studentka nikdy nezíská příležitost. Její laskavost bude zničena a nedostane šanci, aby využila své znalosti pro dobro okolního světa. Takové plýtvání prostředky, šifrování stop do její eseje, aby nasměroval její výzkum, bylo jen hloupým plýtváním prostředků a snahou ignorovat nevyhnutelné.

Snape se otřásl a zatlačil Smrtijeda zpět do truhly ve své mysli. Víko ale nechal pootevřené. Během let praxe se naučil rychle měnit své osobnosti, což se ukázalo jako velice potřebná schopnost, aby přežil roli dvojitého agenta. Jenže ani roky ho nemohly naučit, jak s tím žít.

Vytvořil si Smrtijeda, který nemá instinkty normálního člověka. Obyčejný člověk by tato nutkání buď popřel, anebo by je pohřbil hluboko uvnitř, ale u něj za poslední roky čím dál víc sílily a stávaly se návykovějšími. Vždy jej pokoušelo tuto osobnost úplně přijmout, dovolit, aby za něj převzala odpovědnost. Byl ovšem dost inteligentní na to, aby věděl, že je to hloupost, která by vedla jen k jeho pádu. Jednou nechal převážit svou temnou stránku a teď tráví zbytek života tím, že se tu chybu snaží napravit.

Stejně tak byl v pokušení uzamknout tu truhlu již napořád. Jednou provždy se zbavit všech těch násilnických a malicherných myšlenek. Ale tohle by také vedlo k jeho zkáze. Potřeboval je, pokud chtěl přežít alespoň pět minut v přítomnosti Pána zla. Potřeboval je i proto, aby si zachoval sebe sama, což nebylo jednoduché s těmi nekonečnými tahanicemi mezi ostatními ambiciózními Smrtijedy. Všechny jeho obranné instinkty byly spjaty s temnější stránkou. Kdyby je ztratil, pravděpodobně by skončil vedle Lockharta u svatého Munga.

Výkřik na chodbě ho přiměl zvednout hlavu a vyskočit ze stoličky. Obešel stůl s hůlkou v ruce, dveře jeho komnat se rozlétly a na maličkých cupitavých nožkách se dovnitř vehnal Filius Kratiknot.

„Severusi! Smrtijedi! Ve škole jsou Smrtijedi! Pojďte, všude se bojuje!“

Snape na chviličku zavřel oči. Když je opět otevřel, Filius musel před tím, co v nich uviděl, couvnout.  Jeho vlastní oči se protočily po zasažení tichým omračujícím kouzlem. Snape sebou trhl, když muž dopadl tvrdě na zem. Ponoukalo jej zjistit, zda je jeho kolega v pořádku, ale jednoduše toto nutkání strčil hlouběji do své myšlenkové truhly. Oblékal si plášť a hnal se z místnosti, když vrazil do dvou studentek postávajících před dveřmi.

Láskorádová a Grangerová na něj zíraly překvapeně a… znepokojeně. Obavami se mu zkroutila střeva, jako by mu do nich někdo vrazil nůž. „Profesor Kratiknot zkolaboval. Postarejte se o něj a zůstaňte s ním. Škola je v nebezpečí a já to musím jít zkontrolovat.“

Laskorádovic děvče se okamžitě vrhlo k řediteli své koleje. Grangerová na něj zírala velkýma hnědýma očima a nejistě zvedla ruku směrem k němu. „Buďte opatrný, pane,“ řekla.

Utíkal hradem a všechny ignoroval, dokud nespatřil Gibbona. Popadl ho za rameno a vyštěkl: „Kde?“ Gibbon ukázal doprava a odvrátil se. Snape se prohnal přímo tím nejlítějším bojem, pokračoval směrem na Astronomickou věž a nahoru po schodech. Na chvíli se zastavil a poslouchal hlasy Amycuse a Alecty, jak Draca pobízejí k činu.

Tak. Teď již nastal čas. Zabouchl víko truhlice, aby mu na mysl nepřišla žádná myšlenka nebo pocit, který by mohl vše zničit, a naplno vypustil svou osobnost Smrtijeda. Truhlu odsunul do nejhlubší části své mysli a rozrazil dveře.

Znamení zla svítilo na obloze jako prohnilé plachty přízračné lodi a hrůzostrašně osvětlovalo scénu na cimbuří. Neozbrojený Brumbál stál vydán na milost čtyřem Smrtijedům a jeho kmotřenci. Část Snapeovy mysli inklinující ke kritice vyhodnotila, že se situace jeho mentora a zaměstnavatele neúprosně chýlí ke konci a že teď přišel na řadu on. Protáhl se kolem Draca a odstrčil jej z cesty.

„Máme tu problém, Snape,“ ozval se Amycus.* Snape ho ignoroval. Upíral oči na Brumbála, který se opíral o zeď cimbuří vedle dvou košťat a s nadějí se na něj díval. „Severusi…“*

Vztek a pocit zrady ve Snapeovi zesílily. Narostly a úplně ho pohltily. Tento muž, ke kterému vzhlížel jako k otci, po něm žádal takovou věc… Smrtijed se jízlivě usmál. To je to, co vám přinese láska. „Severusi… prosím…“*

Popustil uzdu své zášti. „Avada kedavra!“*

ooOOoo

Čas se zpomalil. Snape se v ochromené fascinaci díval, jak z Brumbálových očí zmizelo světlo a jeho tělo klopýtlo zpátky k okraji hradeb. Intenzivní bolest a pocit něčeho zlého se mu šířil z hrudi do všech končetin.

Čas se zastavil. Brumbálovo tělo viselo ve vzduchu, zatímco řvoucí, trhající, praskavý zvuk blokoval vše ostatní od Snapeova vnímání. Bolest jako žádná jiná mu sžírala kosti. Strach jej přemohl. Pohltila ho prvotní hrůza. Zaútočily na něj hrozivé obrazy.

Tehdy pochopil vše. Viděl sám sebe temného a plného moci, jak vládne po boku Pána zla. Viděl sám sebe paralyzovaného strachem a ochromeného neschopností předat chlapci zprávu, protože se k němu blíží s vražednými úmysly had Pána zla chráněný klecí. Viděl těla všech mudlorozených studentů, jak leží na hromadě, a věděl, že to on sám nařídil jejich smrt. Viděl posledního z Pobertů, Lupina, a jeho budoucí ženu, jak leží mrtví na školním pozemku, a věděl, že své dítě už nikdy neuvidí. Díval se do prázdných, pohaslých, mrtvých očí své oblíbené vševědky a užíval si vědomí, že ona nikdy neodhalí tajemství magie duše. Uslyšel Albusovo tiché hubování. „Vy jediný víte, jestli vaší duši uškodí…“*

Magie duše. To byla ta bolest. To byl ten strach. Udělal obrovskou chybu. Měl to udělat s láskou, ale namísto toho lásku uzamkl, aby svůj čin vůbec dokázal provést.

Jako by se díky tomu, co si právě uvědomil, vrátil čas, viděl, jak Brumbálovo tělo přepadává přes hradby a vzdaluje se od něj. Sáhl do zákoutí své mysli a projela jím ostrá bolest, když v temnotě zběsile šmátral po správné truhlici. Popadl její víko a vtom se jeho duše rozhořela. Nemohl nalézt lásku. Zaúpěl při zápolení se svojí vlastní myslí. Ta bolest byla ohromující a on křičel a ztrácel kontrolu nad všemi truhlami, svými pečlivě roztříděnými a označenými city a emocemi, nad vytouženým systémem.

Vidění se mu rozostřilo a byl si vědom toho, že stojí před dvěma možnými budoucnostmi. Buď selže a zemře za stranu světla – viděl sám sebe, jak tento osud akceptuje, a sledoval se, jak za sebou vláčí Draca a prchají spolu z hradu. Nebo přijme temnou stranu a ošálí samotnou smrt – a viděl se, jak přijímá i tento osud, a sledoval, jak pátrá po majiteli druhého koštěte a chytá chlapce, kterého přísahal, že ochrání. Cítil, jak se jeho duše trhá, a chtěl se zoufale zachytit čehokoliv, co by mu mohlo poskytnout i třetí možnost. Dále neviděl již vůbec nic.

„Och, Albusi, co jsem to jen provedl? Celé jsem to udělal špatně!“ Severus Snape cítil, jak sestupuje do tmy. Drápal se ke světlu, ke zlomeným stéblům světla, které ležely všude kolem něj, a hledal nejmenší důkaz lásky. Jeho divoce vířící myslí proplouval obrázek Grangerové, která natahuje svou třesoucí ruku směrem k němu. Na okamžik pocítil nával naděje a smysluplnosti. Natáhl se, aby ji chytl za ruku, když se jeho mysl roztříštila. S bouřlivým prasknutím a hořícími stébly v rukou vklouzl do tmy.

ooOOoo  

O pět let později…

„A dalšího na seznamu máme Pána zázračného. Nu, velice zajímavý případ. Udržujeme ho v dobré fyzické kondici, ale i když se u něj svítí, tak není vůbec doma. Jestli víš, co tím myslím. Uposlechne příkazy, takže je jednoduché s ním provádět cvičení, ale nezastaví se, dokud mu neřekneš. To měj na paměti. Možná bys sis to měla zapsat. Potřebuje, aby mu bylo řečeno, když má přestat cokoliv dělat, jinak to přežene. Je to skutečně smutný případ, vlastně je tak částečně zombie. Á, ahoj Miku. Myslela jsem, že jsi měl mít noční.“

„Ránko, Jen. I když já mám ještě noc. A tohle je kdo?“

„Mikeu, tohle je Meg. Meg, tohle je Mike, jeden z našich zdravotních asistentů. Meg je naše nová fyzioterapeutka. Což znamená, že já si budu moct brzy vybrat dovolenou. Dnes jí to tady ukazuji.“

„Těší mě, zlato. Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, stačí říct.“

„Děkuji. Mike, že?“ Meg potřásla mladému muži rukou a usmála se.

„Přesně. Takže, kdo je vaše další oběť?“

„Buď milý. Právě se chystám Meg představit Pana zázračného.“

„A jéje. Bude se ti líbit. Není to sice moc konverzační typ, ale pracuje se s ním jednoduše. Právě jsem ho chtěl jít vykoupat.“

„Neměl bys jít domů? Dnes ráno má službu Annie. Vypadáš zničeně.“

„Chtěl jsem ještě, než odejdu, vykoupat Pana zázračného a Boba breptu. Včera v noci to bylo trochu divočejší, tak jsem to nestihl.“

„No, chtěly jsme vzít Pana zázračného na jeho pravidelnou vycházku. Měl bys jít domů. Až se vrátíme, dáme Annie vědět, že se ještě potřebuje umýt.“

„Uvidíme. Těšilo mě, Meg.“

Meg pozorovala, jak muž odchází. „Vypadá jako milý chlap.“

„Mike? Je nejlepší. A také bere svou práci vážně. Na tak mladého muže možná až příliš vážně. Jak budeme mít přestávku, tak tady ještě pořád bude, když to neohlídáme. Je trochu upnutý na své oblíbené pacienty a Pan zázračný je jedním z nich.“

Mířily oddělením k dalšímu pacientovi. „Proč mu říkáte Pan zázračný?“

„To je tím jeho příběhem, víš? On je totiž tak trochu záhadný. Je tu už tři roky. Tulák bez jakéhokoliv průkazu totožnosti, kterého našli bloudit v ulicích. Občas měl epileptické záchvaty. Některé trvaly i celé dny a také byly i dost špatné. Před operací trpěl demencí. Povídal vážně podivné věci. Ze začátku jsme si nebyli zcela jisti, zda by měl být zde nebo v sanatoriu pro duševně nemocné v Broadmooru. Mluví o tom, jak zavraždil několik lidí, přestože ho policie nedokázala spojit s žádným zločinem. Nikdy se k nám ale nechoval násilně, vypadá stejně neškodně jak kdokoliv v jeho stavu, a tak tady zůstal.

Nejdříve léky účinkovaly, záchvaty byly vzácnější a měl i světlé chvilky, kdy myslel jasně. Ačkoli ani tehdy neměl chudák tušení, kdo je. Naneštěstí si na medikaci vytvořil odolnost a příhody se mu začaly vracet častěji. Nakonec už mu žádné léky nezabíraly. Nebyla jiná možnost než zvážit zákrok a pokusit se vyoperovat ložiska, která tyto záchvaty způsobovala. A i když zobrazovací metody žádné poškození neukázaly, stejně přistoupili k operaci a vybrali dvě malé oblasti mozku, ve kterých tyto záchvaty vždy začínaly.

Byla to jediná možnost, jak mu dát alespoň nějakou šanci na kvalitní život. Do té chvíle trpěl epizodickými dysfunkcemi. Operace zabrala. Byl vyléčen. Nepamatoval si sice nic, co bylo předtím, než se zde ocitl, ale všichni jsme byli připraveni ho přesunout do zařízení dlouhodobé péče.“

„Co se stalo?“

„No, začal ztrácet některé funkce. Nejdříve jemnou motoriku, poté schopnost řeči. Nakonec upadl do kómatu. Bylo to strašlivé, všichni jsme do jeho uzdravení vkládali takové naděje.“

„Nevidím v tom žádný zázrak,“ prohodila Meg.

„To bylo poté, co se samovolně vzbudil, víš? Nařídili nové scany mozku. Rezonanci, tomografii a další. Tehdy objevili zázrak. Části mozku, které byly odstraněny, narostly zpět. Jako kouzlem.“

„To není možné. Jak dlouho byl v kómatu?“

„Čtyři měsíce.“

„To prostě není možné.“

„Já vím. Proto mu říkáme Pan zázračný. Smutné je, že to nebyl úplný zázrak. Můžeme udržovat jeho tělo v co nejlepším stavu, ale mysl je pryč. Pokud nemá nějaký další zázrak schovaný v rukávu, bude s námi nebo v nějakém podobném zařízení po zbytek svého života.“ Řekla Jen a bokem otevřela dveře.

„Jak jste mu říkali před tím zázrakem?“

„Pan frňák, ale jen když nebyla poblíž sestra Annie nebo někdo z manažerů, kteří si potrpí na protokol. Když má službu ona, tak mu říkej pane Smithi, Johne Smithi. Originální, že?“

Pan zázračný seděl na židli a zíral do zdi. Měl na sobě khaki kalhoty a bleděmodrý svetr. V jeho kartě stálo, že mu je mezi čtyřiceti a padesáti lety. Vysoký a štíhlý, s přihrbenými rameny. Dlouhé jemné černé vlasy, místy již prošedivělé, mu zakrývaly uši a padaly mu i do očí. Měl ostré rysy, vysoké lícní kosti s hranatou čelistí a velký orlí nos, který objasňoval předešlou přezdívku.

Ale ty jeho oči byly znepokojující. Téměř černé, orámované hustými řasami, za které by vraždila nejedna žena, postrádaly výraz a známky života. Meg se otřásla. Viděla již mnoho pacientů v různých stadiích demence, kteří nereagovali na okolní svět, ale nikdy neviděla nikoho, kdo vypadal, že neví, že je již téměř mrtev.

„Je trochu děsivý, že? Nebyl vždy takový. Býval jen trochu nepříjemný. Protivný, ale s drsným humorem. Johne, postavte se.“

Meg pozorovala pacienta, jak bez problémů vstal ze židle. „Co to má v rukou?“

„Klacky. Sestra Annie říká, že jsou to jeho kouzelné hůlky. Má je od chvíle, kdy byl hospitalizován. Uklidňují ho. Ve skutečnosti to vypadá, že ta hrbolatá opravdu utěšuje, když ji sevřeš. Když ho poprosíš, položí je. Sám udělá jedině to, že si je zase vezme, když mu je nedáš zpět nebo pokud si myslí, že o ně máš přílišný zájem.“

„Johne, pojďte ke mně prosím.“

Když přicházel k Jen, jeho chůze Meg přímo ohromila. Nekolébal se a ani nešoupal nohama, jak očekávala. Pohyboval se s nevzrušenou elegancí, která byla u podobných případů velmi ojedinělá.

„Dejte ruce před sebe.“

Pacient uposlechl.

„Natáhněte je až ke stropu.“

Opět se bez problémů poslušně podrobil příkazu.

„Velmi dobře. Teď je držte od sebe… počkejte, můžu si půjčit vaše klacky, prosím?“ John Smith natáhl ruce a Jen mu je vzala z dlaní. „Teď rozpažte a hýbejte s prsty. Ano, skvělé. Teď se svou pravou rukou dotkněte nosu. Velmi dobře. Teď se dotkněte svého nosu levačkou. Vynikající. Můžete uvolnit ruce.“ Jen se otočila k Meg. „Vidíš? Rovnováha, koordinace… je ladný jak baleťák. Akorát prostě není tady s námi. Je někde, kam za ním nemůžeme.“

Meg ukázala na běžecký pás v rohu. Vypadal, že je už dvacet let po záruce a že by mu opravdu neuškodila prohlídka v servisu. „Proč tu máte tuhle vykopávku? A proč ji máte v jeho místnosti?“

„Eh, neboj, John je jediný, který tuto mašinku využívá. Má tendence rozbíjet novější modely. Přemodernizovaná udělátka prostě zničí.“

Meg se zasmála. „Copak je rozbíjí naschvál?“

„Ne, jenom v jeho blízkosti zkratují. Proto cvičíme raději tady než poblíž ostatních zařízení. Musel být pod sedativy, aby byli schopni provést scan mozku, protože když je vzhůru, přístroje nefungují.

Jdeme na to, Johne. Podíváme se na vaši chůzi. Přejděte k tomu běžeckému pásu v rohu. Vždy mu musíš dát jednoznačný pokyn, kam má jít, jinak zůstane na místě. Stoupněte si na něj. Já vám to nastavím.“

„Zdravím slečny. Tak jak se daří Panu zázračnému?“

„Miku, už jsi měl být na cestě domů.“

„Jen jsem myslel, jestli už brzy skončíte…“

„Mazej domů,“ nařídila mu rázně Jen. Meg stála ve dveřích čelem k Mikeovi, takže si nevšímala dění v pokoji, dokud Jen neřekla: „Johne, ne.“ Otočila hlavu a uviděla to. Pacient vytrhl klacíky z Jeniných rukou. Stihla mu vzít pouze ten hrbolatý, když najednou John Smith nakročil k piruetě. Ozvalo se hlasité prásk. Zdálo se, že těsně za zdí udeřil blesk, a pacient následně… zmizel.

ooOOoo

Doris Silničková pracovala jako telefonický operátor u policie, když zazvonil telefon od Susan Freedmannové z rehabilitačního centra. Byla ve své práci dobrá. V obou pracích. Narodila se jako moták a stala se jednou z těch mála, co byli placeni v obou světech – kouzelnickém i mudlovském. Podobný hovor přijala již několikrát za patnáct let v této profesi a přesně věděla, co dělat.

ooOOoo

Meg vypila studenou kávu, kterou si udělala již před třemi hodinami. Podívala se na Jen a Mika a viděla stejnou ohromenou nevěřícnost, která se jistě zračila i na její tváři. Nemocniční správci jim vyhrožovali, dokud neřekli pravdu. Ochranka je oddělila a každého vyslýchala samostatně. Konečně jim bylo povoleno, aby se naobědvali, a poté je do příjezdu policie šoupli do malé konferenční místnosti. Rychle si sdělili dojmy, ale konverzace vzápětí upadla. Jak se dá mluvit o něčem, co by vlastně ani nemělo být možné?

Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva pánové. Jeden z nich byl vysoký muž černé pleti, s melodickým hlasem a milým úsměvem. Mladší, mohlo mu být asi třiadvacet, měl černé vlasy, které vypadaly, že jsou neustále střapaté, a kulaté brýle. I on se příjemně a konejšivě usmíval.

„Omlouváme se, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Museli jsme si nejdříve ujasnit několik věcí s vašimi nadřízenými, než vás začneme zpovídat. Jsem hlavní inspektor Pastorek a tohle je inspektor Potter.“

„Neměli bychom mít někoho, kdo by nás zastupoval?“ zeptala se nervózně Jen.

„Ale ne. To nebude třeba. Nebudete z ničeho obviněni, ani nic podobného. Jenom vám potřebujeme položit pár otázek, abychom mohli celou záležitost objasnit a najít vašeho zmizelého pacienta. Už jsme si zde v nemocnici zjistili jeho anamnézu. Jen jsme doufali, že byste byli tak ochotní a laskaví a pana Smithe nám popsali?“

„Dokážu víc než to. Tady.“ Mike vytáhl mobil a začal v něm hledat. „Mám jeho fotku. Vždycky si oblíbeného pacienta vyfotím.“ Předal telefon do rukou mladšího muže. Meg si všimla, že muž na fotku zareagoval zalapáním po dechu. Telefon pak přesunul k nadřízenému, kterého také obrázek šokoval. Zajiskřilo se a telefon zčernal. Šéfinspektor jej vrátil s omluvnou grimasou ve tváři.

„Vy ho znáte?“ zeptala se Jen. „Byl tady celé roky. Vaši kolegové ho prohledali kompletně od shora až dolů, když sem poprvé přišel.“

„Ano. Ano, známe ho,“ přiznal starší muž. „Řekněte mi, nemáte něco, co mu patří? Nezůstaly tu nějaké jeho osobní věci?“

„Jen jeden z jeho klacíků,“ odpověděla Jen. „Pořád je měl u sebe. Nikdy je nedal z ruky, kromě chvil, když jsme ho o to poprosili, a to poslechl stejně jen na chvíli. Vzala jsem mu tenhle vteřinu předtím než… zmizel.“ Zvedla ten světlejší a hrbolatější.

Mladší policista byl opět překvapen. „Ta je Brumbálova!“ vyhrkl a vzal si od Jen dřevěný klacík.

Starší muž se k nim otočil. „Potřebuji přesně vědět, co se dnes stalo. Nevynechte ani ten nejmenší detail.“

„Má problémy?“ zeptal se Mike.

Muži si vyměnili pohledy, načež mladší odpověděl: „Ne, vůbec žádné problémy. Jen potřebujeme získat lepší obrys toho, co se stalo.“

Meg nepotřebovala být vědma na to, aby poznala, když jí někdo lže.

ooOOoo

Z prvního dne v nové práci se Meg vrátila domů o něco později. Byla utahaná. Den utekl docela rychle. Musela jen sledovat, co jí druhá fyzioterapeutka Jen ukazovala. Nic jiného kromě psaní poznámek vlastně nedělala, ale přesto se z nějakého nevysvětlitelného důvodu cítila nesmírně unavená a měla pocit, že jí brzy exploduje hlava. Sedla si na gauč a vyčerpaností okamžitě usnula.

ooOOoo

Ve zchátralé čtvrti na předměstí Manchesteru usedl muž na rozpadající se houpačku. Mdlýma očima zíral jako bez života na částečně zdemolovanou řadu domů. Nevyrušilo ho zatroubení auta. Nářek novorozence s ním také nijak nepohnul. Ani v nejmenším ho z míry nevyvedly zvuky opilecké rvačky. Až téměř neslyšitelné prásknutí, které znamenalo, že se dva lidé přemístili do vedlejší ulice, ho vytrhlo z letargie. Hlava se prudce zvedla a mrtvé oči se probraly k životu, plné třpytící se zášti. Houpačka tiše zasténala, když se muž postavil a vyklouzl do noci se svým posledním klacíkem v ruce.

ooOOoo

*Rozhovor patří J. K. Rowlingové v překladu pana Medka. Komentáře jsou vaše.