Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 34. Odhalený 

Do říše živých Remuse nakonec vtáhlo světlo postupujícího rána, které jej polechtalo na tváři. Chvilku jen ležel, oči zavřené, ignoroval trvalou bolest v těle a úpornou, nicméně uklidňující únavu mysli. Užíval si prosté pocity, které už určitě znovu nezažije, ty jemné chladivé závany od otevřeného okna po pravici, které hladily jeho tváře, to měkké drhnutí pokrývky, ty zvuky tichého šustění závěsů kolem lůžka, ten vzdálený skřípot větru mezi stromy, které podzimem téměř opadaly, a ty pronikavé zvuky otcova hlasu který právě nadmíru hlasitě doporučoval, aby se všichni protivlkodlačí protestující naučili respektovat dostup…

Táta?

Remus otevřel oči. Rychle.

„… nevím, jak jste se dokázala prosmýknout kolem bystrozorů v bráně a upřímně, je mi to jedno. Také nevím, kde jste tuto informaci získala, ačkoliv tvrdit v tomto případě, že je mi to jedno, by bylo hrubým podhodnocením, jelikož rozhodně mám v plánu vystopovat tento váš spolehlivý zdroj, který považuje za vhodné zklamat rodinnou důvěru, a nakrmit jím, sakra, kousek po kousku můj zvěřinec!“

Ach ne. Ten tón znal. Ten tón znamenal potíže. Ten tón znamenal nebezpečí. Ten tón obsahoval podtón, spodní proud, který docela jasně hlásal: Právě teď tě nezraním, právě teď budeš tolerován. Ale vystrč jen nos za vytyčenou hranici a tví předci si budou přát, aby se nikdy nenarodili.

Také říkal: Jestli Remus něco rychle neudělá, asi tě v nejbližší budoucnosti zabiju.

Skvělé.

U Merlina, proč já? Proč teď?

Jen hrozivý výbuch bolesti Remusovi zabránil v dramatickém vyskočení z postele. Dostal se k odhození deky, než se mu nohama a trupem rozlila muka, jejichž přítomnost byla velmi citelná a která značně agonisticky zastavila jeho pokus o pohyb. Kousl se do rtu, aby si zabránil zaúpět. I vysoký práh bolesti má své hranice.

Následně se již posunoval obezřetně a s velkou opatrností, přičemž si mumlal slova, která by Poppy Pomfreyová jistě neschvalovala. Dočasně se spokojil s nohama odpočívajícíma na podlaze a s obavami jen poslouchal. Až teď si k vlastnímu překvapení uvědomil, že ten rozzlobený hlas vůbec nevychází zpoza závěsů kolem jeho postele. Přicházel oknem zvenčí.

„… jestli si myslíte, že dovolím vám a vám podobným rušit mého syna vašimi dotěrnými, necitelnými otázkami po tom všem, čím si prošel, pak jste ještě pitomější, než vypadáte, má drahá, a to už něco říká. A teď vám doporučuji velmi svižně zmizet z dohledu, než vás doprovodím na astronomickou věž a za uši vás pověsím na cimbuří jako výstrahu ostatním. Vyjádřil jsem se jasně?“

Kupodivu ta formulace Remuse příliš neznepokojila. Naopak jej zaujal okolní potlesk.

Se smrtícím odhodláním a skřípáním zubů se Remus vytáhl na nohy a překlopýtal nutný metr k oknu. Při pohledu z něho si přál, aby zůstal v posteli.

Reynard Lupin se naoko ležérně opíral o zeď bradavického hradu. Ruka, která tiskla zmačkané noviny, odpočívala na kamenech v uvolněné zástěrce potřeby podpory zmrzačené nohy. Ta potřeba podpory byla zjevná ze skutečnosti, že hůl v druhé ruce mířila a špičkou se bořila do nevkusně obrýleného nosu reportérky Rity Holoubkové. Rychle se shromažďující publikum dětí, které podle všeho celou podívanou zahlédly z oken ve volnu mezi hodinami, mu jásavě aplaudovalo.

Dobrý bože. Nepovzbuzujte ho!

Rita si odfrkla, což za daných okolností nebylo snadné, a téměř povzbudivě sevřela svoji krokodýlí kabelku. „Pane Lupine,“ začala nejapně a oblažila otce neuvěřitelně falešným a docela dost povýšeným pousmáním. „Jen chci získat fakta. Veřejnost má právo vědět o…“

„O soukromých záležitostech mé rodiny?“ Reynard její slova ostře utnul a špička jeho hole si vynutila mlčení. „Nějak nechápu, proč by měl být do čehokoli zasvěcen někdo, s kým nemluvil přímo můj syn nebo já. Přisvojit si takovou výsadu, prohlašovat takové směšnosti a teď sem přijít a větřit po dalších podrobnostech…“

V otcově hlubokém hlase prosyceném ryzí úzkosti zazníval opravdový hněv. Remus, který si nebyl vědom příčiny, poznal, že rozhodně nastal čas učinit přítrž tomuto představení.

„Tati.“

Reynard ostře vzhlédl. Mezi diváky se rozhostilo ticho. Navzdory bezprostředně hrozícímu násilí se oči Rity Holoubkové rozzářily.

Otec se střetl s jeho pohledem. „Ještě bys neměl stát,“ prohlásil rozhodně. „Zůstat v posteli znamená, že zůstaneš v posteli, Remusi.“

Remus statečně vzdoroval nutkání protočit očima. „Celkem zvláštní, že jsem měl jisté problémy se spaním,“ prohodil suše. „Oknem se nesly hlasy…“

Reynard měl tu slušnost, že vypadal v rozpacích. „Nechtěl jsem tě vyrušit.“

„Vím.“ Remus si povzdechl. „Ale myslím, že si potřebujeme promluvit v soukromí, ty ne?“

Reynard přikývl se vzpurným zamračením a otočil se ke své obrýlené Nemesis. Rázným dloubnutím hole ji vyvedl z rovnováhy.

„Pryč z těchto prostor,“ prohlásil chladně. „Myslím to vážně. Jestli vás zde ještě jednou najdu, do pravé nosní dírky vám nacpu tu vaši kabelku. A na vaší představivosti nechám, co se stane s levou.“

S posledním mávnutím hole se Reynard otočil a důstojně odkulhal k hlavnímu vstupu. Vydal se po schodech středem zástupu, který se uctivě rozestoupil a sledoval, jak zdvořile přikývl černé postavě, která se právě objevila ve dveřích a upřela podrážděný pohled na chumel dětí. Severus Snape nepatrně naklonil hlavu k otci svého kolegy a prudce obrátil pozornost zpět na náhle nervózní zástup.

„Copak nemáte vyučování?“ promluvil pomalu s ledovým leskem v očích. „Možná si vzpomenete, že jste zde, abyste se učili? Jestli některého z vás najdu venku za deset vteřin, osobně odečtu padesát bodů z koleje každého, koho zahlédnu. Běžte!“

Zástup se s udivující rychlostí rozprchl. Snapeův pohled krátce padl na schovávající se Ritu Holoubkovou, jejíž nos se zabarvil do šarlatova, a rty se mu opovržlivě stočily.

„A vy, milostivá, nejste vítána,“ intonoval mrazivě. „Navrhuji vám, abyste se odklidila, než se vrátí pan ředitel nebo pan Lupin.“ Očima zaběhl k oknu, kde ještě stál Remus. Výraz jeho tváře krátce ukazoval směsici vzteku, odporu a nejistoty. „Lupine,“ vzal jej na vědomí se škrobenou antipatií.

Remus na oplátku sklonil hlavu. „Severusi.“

Gesto však zůstalo bez povšimnutí. Snape už mířil ke schodišti a zmizel ve škole.

Upřený pohled přitáhl Remusovu pozornost k okřídleným brýlím a nateklému nosu Rity Holoubkové. Sledovala jej jako sup kroužící kolem zvlášť šťavnaté zdechliny.

„Profesore Lupine,“ zvolala a jak v kabelce hledala zápisník a brk, zableskl se úsměv plný zubů. „Chtěl byste něco říct? Možná dát exkluzivní rozhovor? Několik slov od kontroverzního vlkodlačího učitele, která by se týkala trýznivého boje, ve kterém porazil zdivočelého, jenž…“

Hlas jí zeslábl pod ryzí mrazivou tíhou pohledu, kterého se jí dostalo. Remus ji zdvořile poctil vražedným pousmáním.

„Odejděte,“ pokynul jemně, ale jeho mírný, nízký tón skrýval sílu a váhu řádícího hebridského černého. „Kšá.“

Ritin úsměv vyprchal jako špatně naplánovaný lektvarový experiment.

„Ale…“ začala. Pokračovala by, nebýt energického zavření okna, které vše milosrdně ukončilo. Remus si povzdechl a dovolil si padnout zády na postel a unaveně zavřít oči.

Neodpočíval dlouho. Závěs zadrnčel na kolejničce a šustění papíru oznámilo příchod otce.

Remus se s trhnutím protáhl. Opatrně se posadil a vlastním upřeným pohledem ostentativně ignoroval otcův.

„No?“ dotázal se tiše.

Reynard si zhluboka povzdechl. „Než něco řekneš,“ řekl unaveně, „měl by sis přečíst tohle.“

Podal mu zmuchlané noviny. Remus je zamračeně přijal a uhladil je. Jakmile letmo pohlédl na titulní stránku, ztuhl.

Z první stránky ranního vydání Denního věštce na něj zíralo jeho šeredně zjizvené a zbědované tříleté já. Byl to obrázek z Kaneova ministerského šanonu.

Nadpis nad ním věci nezlehčil.

VLKODLAČÍ SPOR OHROŽUJE BRADAVICE.

Zdivočelý dopaden bývalou obětí!

Remus se snažil nadechnout. To se nemůže dít. Jak se mohl jeden z nejosobnějších, nejhroznějších, nejsoukromějších okamžiků jeho života skvít na přední straně novin, aby jej viděl celý kouzelnický svět? A jak, sakra, získal Věštec tu fotku? Ty složky měly být důvěrné!

S ponurou nevyhnutelností jeho zrak přitáhl článek pod ním. Kolik jen toho ví?

Abraham Kane, brutální vrah, zdivočelý vlkodlak a údajný Smrtijed, v současné době zmírající v ministerské vazbě po dramatických událostech v Bradavicích během pátečního úplňku, napsala Rita Holoubková. Zatímco toto může naše čtenáře jen uklidnit, Denní věštec je schopen exkluzivně odhalit, že vztah mezi Kanem a Remusem Lupinem, kontroverzním vlkodlakem, jehož Albus Brumbál, výstřední ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, jmenoval profesorem proti přáním mnoha z naší komunity, zdaleka není nevinný. Nyní můžeme odhalit temnou minulost Lupina, ne tak prostou jako u jiných vlkodlaků, ale zplozenou Kanem během jeho zákeřné krevní msty proti rodině Lupinů.

Zvrácený samostatný útok zdivočelého v bradavické škole rozšířil seznam dosavadních událostí. Někteří mohou považovat za sporný úsudek Albuse Brumbála, jenž nechal děti prakticky bezbranné tváří v tvář útoku Smrtijeda, který vyvrcholil otřesným bojem mezi dvěma bestiemi vážně ohrožujícími studenty. Vskutku, spíše než aby chránil nevinné před Kanem, domnělý učitel si vybral provést svoji šílenou pomstu proti celoživotnímu nepříteli.

„Jenom se navzájem kousali, trhali a drápali,“ vzlyká mladý bradavický student a nervózně si pohrává se zelenou vázankou. „Má být našim učitelem a my jsme s tou bestií museli bojovat sami.“

Spolehlivý zdroj Denního věštce hlásí, že tato rivalita vznikla na základě činů Reynarda Lupina, ministerského deratizátora v důchodu, který se v roce 1962 zapojil do zpackané operace, jež měla za následek smrt Kaneovy nechvalně známé družky Hel. Kaneova rychlá odplata nebyla namířena jen na Lupinovu rodinu, na unesení a pokousání malého Remuse a na zmrzačení Reynarda, ale také na další členy zapojené do celého incidentu, což mělo za následek značně brutální vraždu bystrozora Oresta Bevana, jeho ženy a dětí dříve té noci.

„Změna na vlkodlaka je rozhodující okamžik,“ vysvětluje našim čtenářům expertka na lykantropii. „Duševní stav oběti, okolnosti, za kterých se přeměna poprvé uskuteční, to vše ovlivní oběť po zbytek jejího nešťastného života. Je možné, že pomsta na Kaneovi poháněla Lupinovo chování, jeho cestování a kariéru. Cílevědomý. Zaslepený pomstou. Tak vražedný spor může končit jen zuřivým bojem na život a na smrt, což teď Lupin popírá.“

Jakkoliv politováníhodné jsou okolnosti počátků Lupinovy lykantropie, tyto noviny naléhají na Brumbála, aby znovu uvážil ustanovení vlkodlaka na místo učitele obrany proti černé magii v Bradavicích. Ve světle všech důkazů je taková akce nezbytná nejen proto, aby ujistila kouzelnickou společnost, že ona donebevolající zuřivost za tímto zlým střetem nevyústí v další oběť, možná dokonce studenta školy, ale rovněž zajistí, že známý vlkodlak s násilnickými sklony nezmění osnovy, aby se hodily plánům jeho a jeho druhu. Také musí být známo, že neexistuje žádný důkaz spojení Kanea s Tím-kdo-nesmí-být-jmenován, až na slova samotného profesora Lupina. Rovněž nesmíme zapomenout, že při obou příležitostech, kdy byl Kane viděn v blízkém okolí Bradavic, byl nalezen v boji s Lupinem. Toto jistě není náhoda. Naše reportérka končí s tím, že spojení s Vy-víte-kým nemůže být nic víc než zástěrka pro dlouhotrvající krevní mstu mezi těmito vlkodlaky, kteří uvrhli naše děti do smrtelného nebezpečí. Musíme se sami ptát, zda se o naše děti stará vhodný muž, známý vlkodlak s vlastní tajnou vendetou, a jestli by se Brumbál neměl zpovídat ze svých nezodpovědných výběrů zaměstnanců, kteří, jak se zdá, ohrožují naše studenty…

Reportérka pokračovala pár dalších odstavců ve stejně jedovatém tónu. Než Remus dočetl, chtělo se mu zvracet.

Mohlo to být horší, utěšoval se. Šlo jen o zlomek událostí, které Rita Holoubková odkryla – nezmínila se o jeho matce, nebo Ábelu Isaacovi, či, bože chraň, jeho incidentu zdivočení. Ale nic to neměnilo na palivu, které reportérka přiložila na oheň. A jistě to neovlivní následky požáru.

Například Dawlish jí na to skočí.

„Takže to s ní můžu jít dokončit?“ zeptal se Reynard s vážným úsměvem, zatímco se posadil u synovy postele. „Mám několik nápadů zahrnujících starou soupravu na lektvary tvé matky a ďasovce, které se ti určitě budou líbit.“

„Já ti ji podržím.“ Lupin mladší mu vrátil noviny, myšlenky se mu roztočily zvláštní směsí potlačovaného hněvu a unavené rezignace. „Kdo jí to řekl?“

Reynardovými rysy probleskla krátká, neurčitě namířená zuřivost. „Ještě nevíme, ale Alastor už to zkoumá. Slíbil mi, že až ho najde, svojí dřevěnou nohou ho umlátí k smrti a do pozůstatků si můžu kopnout. Ale jakkoliv to bude uspokojující, neanuluje to dnešní noviny.“

To byla nepopiratelně pravda. Remus si povzdechl, zavřel oči a s žuchnutím nechal padnout hlavu na pelest. Najednou mu v ní tepalo a žaludek se mu sevřel. Vše šlo příliš dobře, aby to byla pravda. Měl to tušit.

„Dvakrát,“ zamumlal hořce. „A z toho samého zaměstnání. To je na záznam. Myslel jsem, že vydržím aspoň pololetí…“

Uslyšel otcův ostrý nádech. „Co tím myslíš?“

„Není to zjevné?“ Remusovi se v hrudi proplétala ostrá lítost a unavené přijetí. „Už tak jsem se pohyboval na tenkém ledě a po tomto nebudu moci zůstat. Nikdo mi neuvěří. A určitě nebudou chtít, abych jejich děti ohrožoval zlou vlkodlačí krevní mstou. Budu muset…“

„Dát výpověď?“ Do jeho slov vstoupil tichý známý hlas. „Nemyslím si. Ne tentokrát.“

Remus prudce otevřel oči. Z mezery mezi závěsy se na něj upíral mírný modrý pohled Albuse Brumbála.

Remus ihned zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl zůstat? Školní rada…“

„… se už v této záležitosti vyjádřila.“ Ředitel se na něj zářivě usmál a nehlučně vstoupil za ochrany závěsů. „A také je v tomto hradu pár set studentů, kteří mohou a budou ochotně svědčit, že jste byl rozhodně zamčený mimo Velkou síň, když se objevil Abraham Kane, a že ten se při několika příležitostech během následujících událostí zjevně zaměřil na Harryho Pottera. Nedovedu si představit, jak by pak mohl někdo tvrdit, že tam snad byl kvůli vám. A vzhledem k tomu, že ti samí studenti budou také svědčit, že jste ani v jedné chvíli nijak neinklinoval je zranit a do boje s Kanem jste se zapojil, jen abyste zajistil jejich útěk, myslím, že spekulace slečny Holoubkové mohou být bezpečně zdiskreditovány. Školní rada nemá námitky.“

„Ministerstvo…“

„Pan Dawlish bude přiveden k rozumu.“ V ředitelově starém hlase zaznělo zlověstné ostří. „Z něj nemějte žádný strach.“

„Ale děti…“

„Jsou povětšinou toho názoru, že Rita Holoubková, abych citoval pana Weasleyho, dřístá hovadiny. Pokud vím, po hradu již putuje petice, abyste zde zůstal. Harry Potter vás zná až moc dobře, mám pocit.“

Remus trochu zrudl. „Jsem tak předvídatelný?“ zamumlal rozpačitě.

„Jen zasluhující úctu.“ Brumbál se opět usmál. „A na tom není nic špatného. Takže vás, profesore Lupine, musím s hlubokou lítostí informovat, že vaše rezignace nebude přijata. Budete sloužit po dobu vaší smlouvy a rád bych doufal, že i déle.“

„To rád slyším,“ zachytil Reynard synův pohled s ironickým úsměvem, když se otočil k řediteli. „Poslední, co potřebuji, je, aby se zase poflakoval kolem domu, vařil poživatelné jídlo, používal moji studovnu, uklízel věci, které nepotřebují být uklizeny, natřásal kobereček v obývacím pokoji…“

Remus naoko udeřil otce do paže. „Myslel bych, že jsem lepší než ta hospodyně.“

Reynard se nepokrytě zazubil. „To ti ukazuje, jak špatnou mám hospodyni.“

Něco jej napadlo. „Neříkej mi, že jsi tu nebohou ženu nechal obstarávat svůj zvěřinec. Víš, že nenávidí ten přístřešek a všechno v něm.“

Otec vypadal poněkud uražený. „Paní Wennová může být povýšenou, arogantní karikaturou čarodějky, která si myslí, že mám zmrzačený mozek a ne nohu, ale tak krutý nejsem. Starý Lanark slíbil, že tam zaskočí a nakrmí je. Je to od něj opravdu šlechetné – z ostrova Barra k Ďáblovu mostu je to v jeho věku kus cesty pro přemístění.“

Remusovou myslí probleskl děsivý obraz. „Angus Lanark? Tvůj starý kolega? Osmdesát let, páska přes oko, kilt, sklony klábosit a honit se za kyprými ženami středního věku?“

Reynard nic neřekl, jen se zazubil.

Remus si teatrálně povzdechl a sváděl zoufalý boj s úsměvem nad představou možného střetu, který si vytvořila jeho představivost. Paní Wennová byla známá povýšenými komentáři o vlkodlacích.

„To bylo od tebe hezké,“ poznamenal nevzrušeně.

Brumbál se také usmíval. „Je dobré vědět, že o tyto záležitosti je postaráno,“ poznamenal mírně. „Ale jelikož ta má zde je uzavřena, je čas na zábavnější návštěvníky. Pan Potter, slečna Grangerová, pan Weasley a pan Longbottom se o vás velmi strachovali. Chuděru madame Pomfreyovou vyloženě trápili kvůli novinkám.“

Remus zamračeně pohlédl na ředitele. „Neměli by být ve vyučování?“

Brumbálovy oči zazářily. „Myslím, že v současné době mají být na obraně proti černé magii. Bohužel jejich učitel je poněkud indisponován. Měl jsem pocit, že za daných okolností budou pod patřičným dozorem zde.“

Reynard neohrabaně vstal. „A já myslím, že si trochu protáhnu nohy, jestli to nevadí.  Za poslední půlku týdne jsem z téhle židle celý rozlámaný a poslední procházka byla poněkud přerušena.“

Remus se na otce podezřívavě podíval. „Nezabij ji. Až se to stane, chci u toho být.“

Otec zdráhavě přikývl. „Budiž. Uvidíme se později.“

Brumbál přikývl. „Na shledanou, Remusi.“

„Na shledanou, Albusi,“ Remus následoval jeho pohled a rázem zachytil chumel čtyř úzkostlivých tváří popoháněných Poppy Pomfreyovou.

Zčistajasna a nečekaně zaplavila Remuse zlá předtucha. Zašlé vzpomínky na vůně krve a hrůzy mu zatahaly myslí. Vize vyděšených bledých tváří a krátké, děsivé okamžiky, kdy zvažoval, že se pustí do nich a roztrhá je na kusy. Samozřejmě to nevěděli. Nemohli. Ale Remus ano a to pomyšlení jej naplnilo strachem a odporem k sobě samému. Jak mohli neříct, čím se stal? Jak by mohli nezměnit své jednání s ním poté, co viděli, jak se chová?

Posledně, když tyto děti viděl, byl monstrem. Jak o něm budou smýšlet teď?

Harry zachytil jeho pohled a váhavě se usmál. Nesl velký svazek papíru.

Remus se obrnil proti vlastním rozpakům i proti názoru dětí a podařilo se mu úsměv vrátit. Ale uvnitř se mu žaludek svíral. Harry, Ron a Hermiona byli trochu jiné případy, samozřejmě – vlkodlaka už viděli. Ale během tamté hrozné noci viděli opravdového vlka, monstrum, které sdílelo tělo jejich učitele, neviděli učitele uvnitř monstra. Svým způsobem byly jeho činy tehdy omluvitelné – věděli a mohli si říct, že to už není opravdový profesor Lupin. Ale toto bylo jiné. Uvnitř byl Remus Lupin a oni si toho byli vědomi.

A sledovali, jak jako nějaké zvíře likviduje druhého vlkodlaka.

A pokud jde o Nevilla a zbytek školy…

Pochopitelně jeho studenti již věděli o jeho stavu. Ale teď ho viděli. Teď to bylo skutečné.

Pořád si živě pamatoval výrazy tváře Jamese, Petra a Siriuse, když se vrátil do ložnice po první přeměně, jíž byli svědkem. Ach, nechovali se zjevně jinak, jen ten pohled v jejich očích se nedal zaměnit, pohled naznačující obavy a bázeň, lítost, zděšení a neblahou předtuchu, vše neodvratně pohromadě. Do té doby pro ně byl Remus-vlkodlak abstraktní pojem, známý a představovaný, ale nikdy opravdově pochopený.

A teď stejný pohled setrvá v očích poloviny studentů této školy.

Pořád jej budou přijímat? Budou se k němu chovat jinak?

Chystal se to zjistit.

PA: Novinová zpráva byla dodatečným nápadem při psaní této kapitoly. Mělo jít jen o předzvěst rozhovoru s dětmi, ale šlo o takovou zábavu, že sama – i kapitola – oživla. Líbila se mi představa letmého pohledu na veřejné mínění – a samozřejmě vidět Ritu Holoubkovou s holí v nose…