Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Poslední cliffhanger. Všichni jste si zatím vedli dobře…

Kapitola 31. Padlý

Chaos v Bradavicích nakonec vykazoval nějaké známky organizace.

Vstupní hala byla bez debat místem katastrofy. V centru pozornosti ležely zkroucené trosky něčeho, co vypadalo jako zbytek obrovského stříbrného lustru na kovovém háku, který v Bradavicích po generace visíval nad hlavami dětí. Pár bystrozorů spolu s několika bradavickými profesory, včetně maličkého dlouholetého učitele kouzelných formulí Filiuse Kratiknota a šlachovité, neutěšené postavy muže svírajícího zaprášenou kočku, kterým mohl být jedině nechvalně známý Argus Filch, se shromáždilo v zamyšleném zkoumání rozsahu škod.

Reyovu pozornost však přitáhlo něco jiného. Hlouček odhodlaných osob v loveckém oblečení Vlkodlačí odchytové jednotky se tísnil kolem zbytků lustru, manipuloval se sadou těžkých řetězů a zle vyhlížejícím náhubkem a nakláněl se nad hromadou kožešin…

Prudké stisknutí bystrozorčiny ruky na jeho rameni mu zabránilo vyrazit kupředu. Vrhla se před něj a upřela na něj intenzivní pohled.

„To není Remus,“ objasnila rychle. „Jeho vzali na ošetřovnu.“ Ohlédla se přes rameno a Rey viděl, jak se jí vztekem zaťala čelist. „To je Kane,“ pravila chladně.

Kane.

Reynard cítil podivnou otupělost zabarvenou vzdáleným hněvem, která se jako ledové prsty šířila bolestí a utrpením v hrudi. Zíral, prostě jen zíral na těžce zraněného vlkodlaka nehybně zhrouceného na kamenné podlaze. Vpíjel zrak do postavy, kterou naposledy viděl potřísněnou krví jeho tříletého synka, na ztuhlé tělo muže, zdivočelého, monstra, které tak strašně ovlivnilo jeho rodinu a jeho život. Sledoval, jak robustní muž z VOJ zamkl tlapy s drápy do řetězů, pevně utáhl náhubek kolem pomstychtivých čelistí a pouta přivázal k silné tyči. Ten strašlivý dravec z ní bezvládně visel, když ji zvedli a rázně jej odnášeli k přichystané kleci uzpůsobené jako přenášedlo do zvláštní cely na ministerstvu.

Měl by se cítit povzneseně. Místo toho mu bylo špatně.

V tichu vlastní mysli na něj vyčítavě zíral roky vzdálený zamračený, tmavovlasý, ne však jeho vlastní chlapec společné krve.

Bystrozorčin stisk na rameni zesílil, když bezvědomého vlkodlaka odnášeli obrovskými předními dveřmi na měsícem smáčené pozemky do péče Ministerstva kouzel.

„Zaplať pánbůh,“ slyšel její zamumlání.

Najednou jej jako mrazení arktického ledu zaplavilo uvědomění. Samozřejmě. Měsíc ještě nezapadl.

Kane je pořád vlkodlakem.

A i Remus je stále vlkodlakem.

Reynard svého syna nikdy neviděl v jeho úplňkovém těle. V prvních letech to bylo nebezpečné, ale i po vynalezení vlkodlačího lektvaru se Remus vždycky uklidil do důkladné izolace, kde přečkal svůj každoměsíční očistec. Důvod oba instinktivně znali – Remus nechtěl svědky těchto nocí o nic víc, než je jeho otec chtěl sledovat. Mezi nimi existovala tichá úmluva, nevyslovený slib, že se nebudou navzájem nutit to podstoupit. Skutečná hrůza přeměny pro něj zůstala záhadou.

Zamrazila jej předtucha, a onen horečnatý spěch, aby už stál po synově boku, se najednou zklidnil. Jak by najednou mohl porušit takovou dohodu? Jak unese pohled na dlouho skrývané tělo ve formě, kterou pohrdal?

Jak unese, že syn vypadá jako Kane?

„Tonksová!“

Zazněl spěch kroků. Vytržený z chmurných úvah se Reynard znenadání ocitl tváří v tvář mladému Jamesi Potterovi.

Na okamžik Rey uvažoval, jestli se nezbláznil, jestli se mu v životě nezjevily zoufale opatrované vzpomínky. Copak v Bradavicích strašily živé a barvité přízraky dávno zemřelých?

Vzápětí do něj udeřila realita. Často slýchával, jak je mladý Harry moc podobný svému otci, ale vidět to osobně jím otřáslo víc než množství novinových fotografií. Harry Potter byl unavený, otlučený a zraněný, ale ve tváři se mu zračil koktejl rozhodného odhodlání a zmatené bolesti. V ruce držel starý pergamen se zeleným písmem.

Chlapec nebyl sám. Vlasatá dívka s právě zahojeným zraněním ve tváři se mu řítila v patách spolu s vytáhlým zrzavým chlapcem a menším děvčetem se stejně ohnivým odstínem vlasů. Chlapec s kulatou tváří a zmateným výrazem se k nim připojil vzápětí.

„Tonksová, víš, co se děje?“ Chvíli trvalo, než si Reynard uvědomil, že tato pozoruhodná a poněkud neženská přezdívka patřila bystrozorce, která mu dělala společnost. V tom zmatku se jí zapomněl zeptat na jméno.

„Nikdo nám nic neřekne, jen nás pořád posílají na kolej k ostatním! Nenechají nás jít hledat Hagrida, i když to my jim museli říct, kde je!“ Harry rozhořčeně zamával pergamenem a pokračoval. „A teď nás nenechají jít za profesorem Lupinem! Udělali jsme všechno, co šlo, aby ho ta příšera neroztrhala na kousky! Umírá a jediné, co dokázali, je svázat ho a…“

„Harry!“ Zbytek tirády utnul výkřik vlasaté dívky, která nyní na pobledlého Reynarda zírala se zděšeným poznáním. Vzápětí se na něj upřely smaragdové oči chlapce a rozšířily se.

„Harry,“ mladá bystrozorka – pravděpodobně Tonksová – soucitně hleděla střídavě na Reye a mladého muže. „To je otec profesora Lupina.“

„Ach…“ na okamžik se tmavovlasému mladíkovi skutečně nedostalo slov. „Moc se omlouvám, nechtěl jsem být necitlivý,“ omlouval se upřímně. „Měl jsem to vidět, vypadáte přesně jako on…“

Reynardovi se podařilo usmát. „Dovedu si představit, že stejného přirovnání by se dostalo i tobě a tvému otci,“ poznamenal, ale jen těžko si zachovával klidný tón. „Docela jsem se vyděsil, když jsem tě poprvé uviděl.“ Hlas mírně zakolísal. „Myslel jsem, že vidím ducha.“

Harry nic neřekl. Jen se kousal do rtu.

„Reynarde!“ Oslovení okamžitě přitáhlo jeho pozornost. Ke skupince kráčela Minerva McGonagallová s ohnutým a spáleným kloboukem, hábitem neupraveným a s vlasy uvolněnými ze sponek. Rozhodně vypadala, že prošla bojem. Rey Minervu znal téměř celý život. Byla vrstevnicí jeho a jeho ženy, i když v jiné koleji, a s Dianou se spřátelily během roků, kdy spolu působily v bradavickém učitelském sboru. Přestože se v následujících letech vídaly jen zřídka, on i Diana považovali Minervu za skutečnou přítelkyni.

Dívala se na něj se směsicí smutku a obav, což jej hluboce znepokojilo.

„Reynarde,“ oslovila jej tentokrát oficiálněji. „Albus má setkání se zástupci ministerstva, jinak by tě přišel pozdravit. Vezmu tě k Remusovi.“

Rychlým gestem a podrážděnou přísností předešla vystartování přítomných studentů. „Vám pěti to nebudu opakovat,“ prohlásila pevně. „Chci, abyste se vrátili do nebelvírské věže a nechali se prohlédnout léčiteli, které jsme poslali…“

„Ti nás už viděli!“ Menší rezavá dívka mávla rukou směrem k řezné ráně vlasaté kamarádky. „Jen jsme chtěli vědět…“

„Slečno Weasleyová!“ po tomto tónu okamžitě následovalo ticho. „Řekneme vám, co bude třeba, až to budete potřebovat vědět! Naposledy, nahoru!“ Zhluboka, rozzlobeně se nadechla, když se rozhořčená mládež neochotně vydala pryč. Pak se otočila a vlídně pokynula bystrozorce s ježatými vlasy. „Děkuji vám, slečno Tonksová,“ dodala zdvořile. „Reynarde?“

Reynard vděčně kývl svému doprovodu a rychle následoval zástupkyni ředitele.

Ošetřovna hučela aktivitou. Léčitelé v limetkových hábitech, které vesnice mohla postrádat, byli přesunuti sem, aby ošetřili nejdobitější děti. Ty se omámeně, ale poslušně krčily v řadách postelí – v jiné, částečně zakryté závěsem, Rey zahlédl černovlasou, bezvědomou postavu v tmavém hábitu. To mohl být jedině neblaze proslulý Severus Snape. U dveří stála dvě lůžka narychlo přisunutá k sobě, ale ani toto provizorní uspořádání nestačilo pro obrovského vousatého muže, jehož obličej nesl známky vážného zranění. Měl zavřené oči a dýchal mělce a přerývaně. Dva léčitelé se snažili převalit jej na bok, aby mohli lépe prohlédnout zranění. Zvláštní, že po Poppy Pomfreyové nebylo vidu ani slechu.

Minerva zkoumala poškrábané děti se směsí vážnosti a úlevy. „Několik studentů zareagovalo pohotově, když začala Kaneova přeměna, a díky tomu jakýmsi zázrakem nebylo žádné dítě pokousáno ani zabito. Veškerá zranění jsou méně závažná.“ Zlehka položila dlaň na Reyovo zápěstí ruky svírající hůl.

„Vzpomněli si, co je tvůj syn naučil,“ dodala s náznakem hrdosti v posmutnělém hlase. „Dnes v noci zachránil jejich životy ve více než jednom směru.“

Rey si nevěřil, že zvládne hovor. Jen přikývl.

Minerva se obrnila a naposledy jej povzbudivě stiskla.

„Je v Poppyině kanceláři,“ dodala tiše. „Mysleli jsme, že nejlepší bude neukládat jej zatím na ošetřovnu.“

Samozřejmě. Takto alespoň nevyděsí děti.

Reye tato nevhodná myšlenka napadla dřív, než jí stihl zabránit. Kousl se do rtu a následoval Minervu, která jej jemně vedla mezi řadami lůžek přímo ke vstupu do soukromých komnat Poppy Pomfreyové. Mozek mu vynechal při představě, co jej čeká.

Remus jako vlkodlak. Strach a obavy se zabodly do chladu prázdnoty uvnitř jeho hrudi. Bude tam vůbec něco, co rozpozná jako svého potomka? Nalezne nějaký náznak syna, kterého tolik miluje? Nebo si bude muset sednout a sledovat pomalý zánik neznámého tvora, aniž by kdy skutečně znovu uviděl posledního člověka na světě, který mu ještě zbýval?

Uvidí ještě někdy tvář syna tak známou a tolik milovanou? Nebo jen bude sledovat umírání vlkodlaka?

Prosím, v duchu prosil jakéhokoli boha či ducha, který by mohl naslouchat. Prosím, pokud mi ho musíš vzít, počkej, až se změní v člověka. Nenech ho odejít v těle, kterým tak neskutečně pohrdá. Dej mu důstojnost, aby mohl svět opustit jako on sám…

Dveře do Poppyiny pracovny byly lehce pootevřené. Škvírou se linuly zvuky zápasících končetin a vlčího kňučení.

S posledním účastným pohledem na svého společníka je Minerva otevřela dokořán.

A Reynardův svět se změnil.

Štíhlý vlkodlak se svíjel na dotrhané a zakrvácené matraci v rohu místnosti, škubal sebou a nekontrolovaně trhal, když nevědomky napínal vyměkčená pouta, která jej držela u země bez možnosti pohybu.  Hustá šedá kožešina a velké obvazy volně zakrývaly, co Rey považoval za nejhorší zranění, a v alarmujícím množství byly nasáklé krví. Navzdory zběsilému pohybu oči zůstávaly pevně zavřené.

Rey byl za to vděčný. Netoužil opět vidět ten strašidelný zlatý pohled.

Poppy Pomfreyová nemotorně klečela u svého nejneobvyklejšího pacienta, zástěru i ruce měla šarlatově zmazané. Probírala čisté obvazy v dřevěném boxu po svém boku. Na nejbližším stole zbytečně ležela hůlka spolu s nedotčenými lektvary. Když zvedla pohled, aby pozdravila příchozí, vyjadřoval úzkost a rezignaci.

„Pořád je v hlubokém bezvědomí, i když byste to neřekli,“ prohlásila bez úvodu. „A protože můžu použít jen obvazy, opravdu mám problém zastavit krvácení. Léčivá kouzla se od něj odrážejí stejně jako jakákoliv magie za úplňku a nemám tušení, jak by lektvary reagovaly s jeho fyziologií. Dokonce jsem uvažovala nad mudlovskými stehy, ale neudržím ho dostatečně v klidu. I s ovázáním jsem měla problémy.“ Lítostí, ale i frustrací si povzdechla. „Dělám, co můžu, ale nevím, kudy dál. Není toho moc napsáno o léčení přeměněného vlkodlaka.“

Minerva zbledla. „Jaké má šance?“ zeptala se s obtížemi.

Poppy zatnula zuby. „Těžko říct,“ připustila a nedokázala zakrýt své trápení. „V jeho oslabeném stavu bude zpětná přeměna prubířským kamenem. Pokud přežije… nemůžu říct, že se dostane z nejhoršího, ale alespoň ho budu moci začít léčit a postarat se o jeho zranění.“ Ztěžka polkla. „Pokud dožije rána, promluvíme si o tom znovu.“

Reynard je sotva slyšel. Jeho pohled přikoval zmítající se vlkodlak zahalený šedivou kožešinou a zkrvavenými obvazy, tvor tak nepodobný jeho synovi, který mu do života vnesl tolik radosti, až z toho zůstával rozum stát. Může to opravdu být Remus? Může toto vlčí tělo opravdu pojímat tu tichou důstojnost a jemný humor jeho jediného dítěte? A proč, přestože následkem zranění spí, nemůže odpočívat?

„Proč se takto svíjí?“ Rey sotva poznal zvuk vlastního hlasu. „Myslel bych, že bude v klidu.“

Rameno mu konejšivě stiskla Minervina ruka a Poppy si povzdechla. „V tomto stavu je od té doby, co dorazil,“ připustila unaveně a s bolestným strachem opět prozkoumala zmučeného vlkodlaka. „Musela jsem ho připoutat, aby si nezhoršil zranění. Nevím, co se v něm děje, ale nelíbí se mi to.“

V Reyovi zableskla jasná vzpomínka. Jiný nemocniční pokoj snad sto roků v minulosti a malý chlapec se zlatýma očima bojující zoufalý boj…

Ledový strach se smísil s hořící hrůzou. A najednou si uvědomil.

Vlk.

Je tam. A Remus s ním bojuje.

Remus.

Pochyby a zmatek byly najednou odsunuty stranou. Bez ohledu na tělo, bez ohledu na jakýkoliv tvar, do kterého se změnil, toto vždy byl a vždy bude jeho syn.

Rey se jemně vyvlékl z Minervina sevření a přibelhal k Poppy. Ignoroval její tázavý pohled, jednou rukou držel hůl a druhou hranu stolu. A pak, se ztrápenou grimasou, se bolestivě sehnul k zemi.

Minerva i Poppy okamžitě přiskočily na pomoc, ale Rey je jen netrpělivě odmávl. Podařilo se mu usadit se na podlahu s holí opřenou o nedalekou židli. Ignoroval Poppyin kritický pohled, když si přiklekla k jeho boku, a jen hleděl na to neznámé tělo, se kterým byl svázán jeho syn. Pak nejistě, zkusmo vztáhl ruku k té běsnící hlavě a jemně přejel prsty zkrvavenou srst.

„Reynarde…“ Poppyin hlas se chvěl, když sledovala jeho opakované tišení bojujícího vlkodlaka.

„Říkala jste, že uvidíme ráno.“ Reyův hlas nebyl víc než šepot.

Poppy přikývla. „To je správně.“

Reyovy oči neopustily jeho přeměněné dítě, ruka neustávala v jemném pohybu. „Pak tu počkám.“

Minerva se kousala do rtu, když sledovala otcovo pomalé tišení mučeného syna. „Musím jít,“ řekla rozpačitě. „Poppy, pokud se něco… stane…“

„Dám vědět,“ ujistila ji vrchní sestra. S posledním přikývnutím se Minerva otočila a odspěchala z místnosti.

Rey její odchod neslyšel. Neviděl smutný pohled Poppy Pomfreyové. Nevnímal nic než svého syna.

„Je to v pořádku, Remusi,“ mumlal tiše. „Cokoliv se stane, nebudeš sám.“

Téměř cítil Dianu po boku. Téměř cítil, jak napodobuje jeho uklidňující hlazení.

A teď už mohli jen čekat, co přinesou ranní paprsky.