Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Draco?“

„Hm?“

„Pomohl bys mi smýt tu krev z vlasů?“

*

Probuzená rozběsněným počasím a Dracovým škubnutím Hermiona opatrně vyvlékla paži zpod jeho hrudi.

Zřejmě se kolem něj musela ovinout v průběhu noci. Ignorovala tupou bolest v lokti a okradla ráno o několik minut, aby mohla prostudovat jeho nevědomou tvář. Uniklo mu rozrušené zaúpění, zatímco vzdoroval dotěrným démonům podvědomí, a Hermiona se rozhodla zůstat s ním a pokusit se je odehnat. Zvedla ruku, prsty mu uhladila zamračené vrásky a potají se usmála, když se pod jejím dotykem okamžitě uvolnil.

Takhle byl krásný. Nevědomý si jejího pohledu. Jemně ho zkoumala konečky prstů, od pyšné křivky rtů po blonďaté chloupky obočí, přejížděla po každé pídi bledé kůže. Dostala se až k vlasům, stěží dotčeným spánkem, a nehty mu začala v líných kruzích oddělovat pramínky. Mohl k tomu být netečný, ale ta ostrá hrubost, která kdysi zatemňovala jeho přítomnost, se probořila. Dovnitř a ven. A z toho rozdílu se jí třepotalo srdce.

Pak ji to udeřilo.

Jako dunění hromu, jako šepot ukolébavky.

Propadla mu.

Ne dosud úplně, ale nebylo jí pomoci.

Rty se jí rozevřely v němém úžasu a stáhla zvědavou ruku. Bylo tak nějak špatné rozebírat romantické pocity, když leželi jen pár chodeb od zraněných a umírajících lidí. Zbýval vůbec čas na lásku, mezi těmi dunivými údery války? Zavrtěla hlavou a s nelibostí ho nechala v posteli samotného, aby si opět ujasnila priority.

Čekala ji práce.

Láska musí počkat.

*

Jeho sen byl prostý, ani mlhavý, ani protkaný metaforami či záhadami.

Stál v temné prázdné místnosti, která vibrovala tichem.

V jednom rohu viděl své rodiče – otcova tvář zkřivená opovržením a matčina zestárlá sklíčeností a starostmi. Ve druhém rohu stála Grangerová, se svým nadějeplným pohledem, jako obvykle ret mezi zuby, a za ní jeho průsvitná rozostřená kopie.

V tom snu Draco nerozhodně těkal po oněch dvou rozích celé hodiny, než se konečně nadechl, až mu zapraskalo v žebrech, a zvedl nohu.

A pak se probral.

Prudce otevřel oči a vzpřímil se na posteli. Po páteři ho lechtalo chvění a pokožka se leskla studeným potem. Klesl hlavou do zpocených dlaní, zasténal a uvažoval, proč mu vyskakuje husí kůže. Potom upřel pozornost k prázdnému důlku v matraci po svém boku, kde měla ležet Grangerová, a zamračil se. Tiché šouravé zvuky za dveřmi ložnice mu ale daly najevo, kde je.

Studený chlad v místnosti se mu zakousl do pórů a on se oblékl do pyžamových kalhot a vytahaného trička, než se zvedl. Zastavil se, aby vyhlédl z okna, kde zuřila bouře, tabule skla zkřivená bubnujícím deštěm a vířícím větrem, ale stejně dokázal rozeznat, že to spláchlo sníh.

To by se Grangerové nelíbilo.

Vyšel z ložnice a před prahem se zarazil a zvedl jedno obočí, když ji spatřil. Nakláněla se nad kotlíkem a mumlala si pod nosem množství ingrediencí, vlasy jí obklopovaly zrudlé rysy jako gravitaci vzdorující chaos, když do lektvaru přidala špetku fialového prášku. Spokojeně přikývla, zvedla roztěkané oči a konečně si ho všimla a Dracovy rty zaškubaly v odezvě.

„Dobré ráno,“ zachraptěla. „No, vlastně odpoledne.“

„Odpoledne?“ zopakoval a střelil pohledem po hodinách, jejichž malá ručička se překlenula přes dvanáctou. „Měla jsi mě vzbudit.“

„Měla jsem dojem, že si potřebuješ odpočinout,“ pokrčila rameny. „V noci jsi byl docela nepokojný.“

Ten komentář ignoroval a kývl hlavou ke kotlíku. „Na co je tohle?“

„Jen další várka Bezesného spánku,“ vysvětlila a rychle lektvar zamíchala. „Ještě jsem našla další výtažek z hrbouna a pastu proti popáleninám.“ Zaváhala. „Chceš nechat stranou Bezesný spánek?“

„Obejdu se bez něj,“ zavrčel a obočí se mu zkroutilo podrážděním. „Možná by sis měla vzít nějaký ty, když jsi očividně byla celou noc vzhůru, aby sis dělala poznámky o mých spacích návycích.“

„Byl to jen návrh -“

„Není třeba,“ přerušil ji chladně a nakrčil nos, když jej udeřil ostrý pach uvařeného lektvaru. „Smrdí to jak splašky.“

„Navařila jsem předtím ještě kostirost,“ pověděla mu. „Trochu to zasmradilo kuchyni.“

„Předtím? Spala jsi vůbec?“

„Docela brzy mě vzbudil ten déšť,“ zamumlala. „A stejně jsem to chtěla co nejdřív udělat.“

„Vypadáš zničeně,“ podotkl, když k ní přistoupil a všiml si temných půlměsíců pod jejíma očima. „Měla by ses vrátit do postele.“

„Jsem v pohodě,“ zavrtěla hlavou. „Musím se vrátit zpátky a pomoct jim.“

„Jistěže musíš,“ protočil oči v sloup.

Očekával, že mu to obratem vrátí, ale už dávno se měl naučit, že je marné snažit se předvídat její chování. Místo odseknutí na něj pohlédla, s vědoucími jiskrami v očích, zpoza těch nádherných řas. Ten pohled se mu nelíbil a vinil ho ze svého včerejšího slibu, že už Voldemortovi nikdy sloužit nebude. Sledovala ho, jako by byl jiný; nějak… lepší. Až se při té myšlence otřásl.

Nepochopila to.

Opravdu věřila, že se ten jeho slib zrodil z nějakého morálního osvícení? Že mu Potter a jeho banda nemožných šašků nebyli ukradení? Skoro si odfrkl. Jeho motivace byla zcela sobecká – teď už věděl, že mu záleží na jejím blahu, a nechtěl ji vidět zraněnou ani mrtvou. Prostě tak. Navíc sdíleli nepřítele, Voldemorta, a ona si mohla filozofovat jak chtěla, ale ten mentálně vyšinutý psychopat opravdu neproslul shovívavou povahou.

Bylo racionální, že se rozhodl pro neutralitu. Jediný problém představoval postoj jeho rodičů, jelikož neměl ponětí, jak reagovali na jeho zmizení. Jestli jejich loajalita stále patřila Voldemortovi. Snape mu řekl, že jeho otce unesli z Azkabanu, spolu s několika dalšími, asi měsíc po incidentu na Astronomické věži. Rád by věřil, že jeho rodiče odolali, ale vzhledem k té strachem poháněné zoufalé snaze jeho otce potěšit Voldemorta o tom Draco pochyboval.

„Grangerová,“ začal váhavě. „Ten útok na nemocnici. Byli… byli do toho zapleteni i moji rodiče?“

Hermiona nedokázala potlačit trhnutí. „To nevím, Draco. Všichni měli na sobě masky.“

„Ale pravděpodobně ano,“ dokončil za ni. „Chápu.“

„Draco,“ povzdychla si. „Vážně nevím. Existuje možnost, že ty… okolnosti mohly nějak pozměnit jejich -“

„Jenže nevíš,“ vyřízeně se opřel celou vahou o kuchyňskou linku a zaskřípal zuby. „Takže co ses dozvěděla, Grangerová? Co přesně se venku děje?“

Pozorně ji sledoval, jak jí ztuhla záda a svaly na ramenou se napjaly. Živě si dokázal představit, jak v tom nepřetržitě pracujícím mozku vytváří odpovědi, váhá, kolik informací vyzradit, a považuje stupeň důvěry, kterou k němu chová. Ručička vah se pohnula. Nahlas se vzdal postu jejího nepřítele a tím všechno změnil, ať už se mu to líbilo, nebo ne.

„Zhoršuje se to,“ vyhrkla nakonec. „Před Vánoci to vypadalo, že si ministerstvo udržuje aspoň vzdálenou kontrolu nad situací, ale od Nového roku, kdy byli zavražděni ti mudlové -“

„Nového roku?“ skočil jí do řeči, obočí v jedné linii. „Má to co dělat s tvými rodiči?“

Téměř své otázky zalitoval, když byl svědkem bolesti, která jí probleskla tváří, ale jeho zvědavost čekala na ukojení už příliš dlouho.

„Dali se do vraždění rodičů mudlorozených,“ řekla mu Hermiona roztřeseným hlasem. „Vymazala jsem našim vzpomínky a poslala je do bezpečí.“ Polkla knedlík v krku. „Alespoň doufám, že tam budou v bezpečí.“

Draco nepromluvil, jen zaťal pěsti a jinak se ani nepohnul, ačkoliv ho ten tvrdý úder viny téměř zlomil v pase. Nevěděl, kde se to vzalo. Nehrál žádnou roli v její duširvoucí tvrdé zkoušce, ale stejně se mu do nitra zahryzla provinilost. Ten nepopsatelný cit ke Grangerové se mu v kostech rozpálil ještě o něco víc, když ji sledoval, jak bojuje, aby skryla emoce, a nasazuje tu vyrovnanou masku, ze které jí tuhnou svaly ve tváři.

„A teď napadli svatého Munga,“ zamručela Hermiona a vnesla je zpět do chaotické přítomnosti. „Další přijde na řadu ministerstvo. A pak bude mít prostor dělat si všechno, co se mu zachce.“ Oči se jí zastřely myšlenkami, když se rozhlédla po komnatách. „Bradavice už nebudou bezpečné. Nic už nebude bezpečné.“

Draco mlasknul jazykem. „Grangerová, kam půj -“

„Já ještě nevím, co s tebou bude,“ utnula ho s popuzeným povzdychem. „Musím to probrat s McGonagallovou.“

„Chtěl jsem se zeptat, kam půjdeš ty,“ vyrazil ze sebe a ta slova je oba šokovala. Rychle se ale vzpamatoval, nasadil stoickou masku a narovnal se v zádech. „Jen ze zvědavosti.“

Hermiona mrkla. A podruhé. „Nevím,“ zopakovala. „Pravděpodobně zůstanu s někým z Řádu.“

„A pak se svými nebelvírskými přátelíčky nakráčíte přímo do bitvy,“ vybuchl ostře a znechucením nakrčil nos. „Jak podělaně ušlechtilé.“

„Draco tohle nedělej!“ dožadovala se přísně a zpražila ho pohledem. „Takhle nás neodsuzuj!“

„No tak to promiň, že se ti snažím vymluvit sebevražednou misi!“ bránil se. „Sama jsi to řekla! Oni pořád sílí.“

„Tak zesílíme i my!“

„Nebuď tak zasraně naivní!“ zařval a frustrovaně rozhodil rukama ve vzduchu. „Tohle není zasraná pohádka! Dobro nemusí vždycky porazit zlo, Grangerová! Musíš přijmout, že tuhle válku možná nevyhrajete.“

„Tak umřu v boji!“ křikla rozohněně, a přestože Draco věděl, že by se ho její připomínka měla dotknout, jen se mu hruď stáhla náklonností.

„Ne!“ vyprskl a třeskl dlaní o linku. „Nemůžeš!“

„Proč ne?“

Protože jsi to jediné, co mi ještě zbylo…

„Nemůžeš si jen tak odejít!“ zaburácel, hlas surový intenzitou, jak pohřbíval vlastní pýchu. „Prostě nesmíš!“

Hermiona se pokusila chytit ho za ruku. „Neodcházím…“

„Zatím!“ vyštěkl a setřásl její dotyk. „Ale řekla jsi, že když Voldemort infiltruje ministerstvo, půjdeš k Řádu! Já nejsem vůl, Grangerová. Vím, že tam nebudu moct jít s tebou, takže co? Vykopnete mě a starej se sám o sebe?“

„Řekla jsem ti,“ vzdychla smutně, „že nevím, kam půjdeš, ale promluvím si o tom s McGonagallovou.“

„Té staré krávě sotva záleží na tom, co se mnou bude,“ zamumlal tlumeně. „Je to plýtvání dechem -“

„A dost!“ razantně mávla rukou. „Tahle válka je větší než ty a já, Draco! Lidé umírají! Jak můžeš být tak sobecký?“

To jej umlčelo a ticho mu tepalo v uších. Zvládl se nezachvět, i když ho sledovaly její zklamané oči a zoufale pátraly po sebemenší známce morálního chování. Věděl, že nic nenajdou.

„Záleží…“ zašeptala Hermiona váhavě a obešla pult, dokud neucítila na tváři chlad jeho dechu. „Záleží ti i na někom jiném než na sobě?“ Ret mezi zuby. „Záleží ti na mně?“

Pýcha se rozsypala pod jeho skřípajícími zuby. „Už jsi zapomněla, že jsem tě žádal, abys se mnou odešla, Grangerová? Myslíš, že jsem to řekl jenom tak?“

„To není odpověď.“

„Ano, je!“ přel se a zvedl ruku, aby si promnul čelo. „Tohle je směšné. Tvůj podělaný Řád mě tady zavřel a teď, když jsem… si zvykl na tuhle situaci, tak mě šoupnou někam jinam? Je mi z toho zle!“

„Změna je ve válce nevyhnutelná, Draco,“ řekla a váhavě mu sevřela zápěstí. „Můžu se jenom pokusit zajistit ti bezpečný úkryt.“

„Přestaň s tím,“ pěnil skrz zatnuté zuby. „Proč musíš mít tak blbou starost, co se mnou bude?“

Hermiona polkla tu emoci vklíněnou v hrdle. „Víš proč.“

Draco cítil, jak mu údery v hrudi splašeně zrychlily, když v jejích slovech zaslechl to tlumené doznání. Nevěděl, jestli se má cítit okouzleně nebo zděšeně, a znovu se našel někde mezi tím. Mezi temnotou a světlem. Nenávistí a touhou. Svou rodinou a jí. Co mu říkali a co byl a čím mohl být.

Jen lapený v tomto předpeklí, které mu tříštilo srdce a které se zdálo nekonečné a přesto tak nějak povznášející.

Vzpomínal si, jak by ji před pouhými několika měsíci byl schopen zardousit ve spánku a vzdát se svého dědictví, jen aby mohl vypadnout z těchto pokojů. Teď se představa okolního světa za těmi zdmi zdála jedovatá a dusivá a z myšlenky, že by byl od Grangerové oddělen, ho pálila žluč v krku. Ona byla jako sedativum i stimulant zároveň, návyková dokonalost, kterou mu příčetnost zakazovala, ale instinkty nutily se do ní ponořit.

„Musím se vrátit na ošetřovnu,“ přerušila Hermiona proud jeho myšlenek a odtáhla se od něj, aby přerovnala lektvary. „Profesor Křiklan potřebuje…“

„Ještě jsme neskončili.“

„Tak to dokončíme později,“ zamumlala a lahvičky vsunula do očarované tašky. „Musím.“

„Grangerová,“ vydechl Draco v porážce a otočil ji čelem k sobě. „Já ne… nechci ještě ukončovat tuhle… věc.“

„Ještě?“ zopakovala a upřela pohled na podlahu. „Takže máš v úmyslu to časem ukončit?“

Rysy se mu zvrásnily. „Neřekl -“

„Na něco se zeptám, Draco.“ A srdce jí pokleslo, když se připravovala na otázku s potenciálně zničující odpovědí. „Pokud oba přežijeme tuhle válku, co potom? Co ta naše… věc, jak jsi ji výmluvně označil?“

Jeho tvrdohlavé ticho a neproniknutelný opar v mračných očích ji znervóznil, takže si zastrčila uvolněnou kudrnu za ucho a se strojenou vyrovnaností zvedla bradu. Znovu si připomněla zraněné oběti na druhé straně hradu a to odsunulo její osobní pocity do pozadí.

„Na tohle nemám čas,“ rozhodla a protáhla se kolem něj. „Čeká mě plno práce -“

„Grangerová, počkej.“

Tentokrát bylo prásknutí dveří hlasitější a rezonovalo mu v hlavě, dokud neměl pocit, že mu z uší stéká krev.

Další otázky.

Další rozhodnutí.

*

Hermioniny prsty byly zkřehlé jen prasknout.

Po třinácti hodinách na nohou, na kterých ji držely jen zbytkové účinky Vitamixu, ucítila, jak se její tělo odstavuje do režimu vyčerpání. Když poprvé přišla, žilami jí pumpoval zuřivostí poháněný adrenalin z hádky s Dracem, ale ten se vstřebal už před nějakou dobou, zatímco se den prolnul s nocí.

Právě dokončila převaz napuštěný výtažkem z hrbouna kolem břicha mladé čarodějky, když ji McGonagallová zavolala, protože potřebovala asistenci, a Hermioniny oči padly na traumatizovanou asi dvacetiletou ženu v posteli po ředitelčině boku. Okamžitě ji poznala, jelikož odpoledne způsobila menší rozruch.

Po dlouhém bezvědomí po osvobození ze svatého Munga se Anabela Sněženková probrala, aby vzápětí zjistila, že její manžel, za něhož nebyla vdaná ani půl roku, nepatřil mezi ty šťastlivce, kterým se podařilo vyváznout, a vykřikla žalem chorého šílence a plakala po celé hodiny, dokud jí hlas prostě neselhal. Hermiona se přiblížila ke zraněné čarodějce a ochromila ji soustrast, když vyčetla strašidelnou pustotu z jejích očí a všimla si, jak si roztřesenými prsty nepřítomně pohrává se snubním prstenem.

„Mohla byste prosím převázat paži paní Sněženkové, Hermiono?“ otázala se McGonagallová, ochraptělá vyčerpáním. „Jen se potřebuji stavit u Horacia pro další Bezesný spánek.“

„Samozřejmě,“ zamumlala, přiblížila se k Anabele a prozkoumala hluboké a zakrvácené rány na zápěstí, které musely být pozůstatkem velmi krutého poutacího kouzla. Lepkavé a mokvající puchýře jí pokrývaly kůži jako hrůzné náramky, ale Hermiona si na taková zranění vyvinula imunitu, takže sotva zamrkala, když vytáhla hůlku, aby ten krvavý hnis odstranila. „Řekněte, když vás něco zabolí, ano? Vypadá to velmi podrážděně.“

Anabela zůstávala naprosto netečná, a tak Hermiona začala odříkávat léčivá kouzla a jemně, precizně ji začala obvazovat, v tichu příliš tragickém na to, aby se cítily trapně.

„Máte ještě jiná zranění?“ zeptala se, když se blížila ke konci. „Můžu vám ještě s něčím pomoci?“

Anabelin mrtvý pohled ji zasáhl jako kulka. „Můžete mi vrátit manžela?“

Hermiona ucukla. „Je mi líto,“ hlesla, protože neměla ponětí, co jiného by mohla říct. „Opravdu je mi to líto.“

„Nejraději bych se neprobudila,“ řekla mladinká vdova, aniž by hnula brvou. „Nechci tenhle život. Není skutečný.“

Hermiona si v klíně pohrávala s prsty. „Chtěla byste -“

„Jste pěkná dívka,“ prohlásila náhle, ale její výraz se nezměnil a hlas zněl zahořkleji. „Řekněte mi, už jste ztratila někoho, koho milujete?“

Přikývla a cítila se za to vinně. Připadalo jí špatné srovnávat zármutky, když byl ten Anabelin tak čerstvý. „Ztratila jsem přátele -“

„Ale ne někoho, s kým jste chtěla strávit celý život. Ne spřízněnou duši,“ zaskřehotala. „Osobu, díky které se cítíte nezničitelně a zranitelně zároveň.“ Shlédla na svůj prsten. „Osobu, pro kterou byste zemřela. A zemřela bez ní.“

Hermioně probleskl před očima obraz Draca a stačila ta pouhá myšlenka, aby se jí srdce svraštilo, popraskalo a smrsklo se jako hořící list. Merline… Na dno žaludku jí dopadl těžký balvan děsu a ze rtů unikl roztřesený vzdech, jakmile ji bodla fyzická bolest. Jen z jediné myšlenky. Zapomněla na všechen vztek. Nedokázala dát dohromady ani slovo, ne když jí otřásaly ty děsivé pocity, a tak jen zavrtěla hlavou a odmítla plakat před čerstvou vdovou.

„Doufám, že to nikdy nebudete muset cítit,“ řekla jí Anabela a pohled plný žalu přesunula zpět do prázdnoty. „Protože je to jako umírání. Jenomže horší.“

Hermiona viděla, jak se její mysl opět zahaluje do zámotku zamyšlení, a mlčela, dokud se nevrátila McGonagallová s lahvičkou fialového lektvaru, který položila vedle Anabely. „Vypijte to, až budete připravena,“ instruovala ji ředitelka a odtáhla Hermionu od zničené čarodějky. „Pro dnešek jsme udělaly vše, co jsme mohly. Měla byste si jít odpočinout -“

„Musím s vámi mluvit,“ vyhrkla. „V soukromí.“

„Máme za sebou dlouhý den. Nepočká to do zítřka?“

„Ne,“ zamítla Hermiona tiše. „Potřebuju si o tom popovídat. Co nejdřív.“

Nepřeslechla tu naléhavost v jejím hlase, a tak Minerva ztěžka kývla hlavou a odvedla svou strnulou studentku do ředitelny. Jakmile zavřela dveře, aby měly soukromí, začala Hermiona netrpělivě rázovat po místnosti, celá roztřesená jako osika v podzimním větru.

„Uklidněte se, slečno Grangerová.“ McGonagallová švihla hůlkou a přivolala židli. „Posaďte se -“

„Chci vědět, co bude s Dracem,“ vyhrkla a kuráž čerpala ze vzpomínek na Anabelino utrpení. Nechtěla skončit jako rozervaná žena se zlomeným srdcem. „Chci vědět, kam půjde.“

Stárnoucí profesorka zamyšleně sevřela rty. „Myslíte, pokud Voldemort infiltruje ministerstvo a Bradavice -“

„Neříkejte pokud,“ skočila jí prudce do řeči. „Už není žádné pokud! Víte stejně jako já, že svatý Mungo by nemohl být takhle napaden, kdyby ministerstvo už dávno nebylo zkorumpované. Takže chci vědět, co se stane s Dracem, až sem vtrhnou Smrtijedi.“

„Hermiono, máme mnohem naléhavější problémy -“

„Jen mi odpovězte!“ zatnula ruce v pěsti, až se jí nehty zaryly do dlaní. „Potřebuju to vědět!“

Kromě pozvednutí popelavě šedého obočí nedala McGonagallová nijak najevo, že by ji její výbuch jakkoliv zasáhl. „Co navrhujete, abych s panem Malfoyem udělala?“

„J-já… nevím,“ zakoktala se frustrací a odhrnula si vlasy ze zpocené tváře. „Musí existovat místo, kam by mohl jít. Kde by byl v bezpečí.“

„Hermiono, musíte pochopit, že toho na mě čeká hodně -“

„Já to vím,“ povzdychla si a promnula si krví podlité nevyspané oči. „Já vím, že ano, a omlouvám se, že jsem tak sobecká, ale prostě -“

„Podívejte,“ vydechla McGonagallová a chvíli váhala nad správnými slovy. „Nejsem slepá. Uvědomuji si, že jste si pana Malfoye celkem oblíbila, a jakkoliv nemusím rozumět vašim úvahám, zdržela jsem se otázek, jelikož jste se v poslední době zdála… více sama sebou.“

Hermiona zvažovala, že to popře, ale zradil ji mnohomluvný ruměnec, který jí zbarvil tváře, a provinilá slza to němé přiznání potvrdila. „Nikdy jsem to neplánovala…“

„Vím, že ne,“ ujistila ji ředitelka. „A nezlobím se na vás, ale musíte pochopit mou nepříjemnou situaci. Co byste na mém místě dělala vy? Chování pana Malfoye bylo naprosto nepřijatelné -“

„Změnil se,“ bránila svého už ne tak tajného milence. „Opravdu.“

„Hermiono, vy -“

„Prosím, vyslechněte mě,“ zapřísahala ji zvýšeným hlasem. „Řekl mi to! Přísahal mi, že už Voldemortovi nikdy sloužit nebude! Určitě to nic nemění?“

Zelenýma očima McGonagallové problesklo překvapení, ale zmizelo tak rychle, jako se objevilo. „Jistě pochopíte, že se zdráhám věřit čemukoliv, co řekne.“

„Tak věřte mně,“ naléhala. „Vím, že chyboval, ale stal se jen obětí okolností. Sama jste řekla, že je podstatné, že nedokončil Brumbálovu vraždu.“

„Ano, ale -“

„Tolik se změnil,“ vychrlila zoufale. „Já vím, že si asi myslíte, že mi city zatemňují úsudek, ale přísahám, že vám říkám pravdu.“

Starší čarodějka svou rozrušenou společnici zamyšleně pozorovala. „Jak silné jsou vaše city k panu Malfoyovi, Hermiono?“

„Záleží mi na něm,“ přiznala po dusné pauze. „Je pro mě… důležitý.“

„A věříte, že vám tyto city opětuje?“

Nadechla se, aby se upokojila. „Ano, věřím,“ zašeptala. „Myslím, že pro něj něco znamenám. Ale i kdyby ne, stejně bych chtěla vědět, že je někde v bezpečí.“

Minerva pocítila to mateřské bodnutí v hrudi a ve znaveném přijetí sklonila hlavu. „Nemohu vám nic slíbit,“ pronesla tlumeně. „Ale existuje možné místo, kde by byl pan Malfoy v bezpečí. Uvidím, zda se to bude dát zařídit.“

Hermionu polila úleva, poklesla jí víčka a položila si ruku na o něco klidnější srdce. „Děkuji vám. Tolik vám děkuji, paní profesorko -“

„Hlavně, Hermiono, příliš nedoufejte,“ zarazila ji ředitelka. „Toto zcela závisí na úsudku jiných a já vám nemohu zaručit, že budou souhlasit.“

Zvědavost se vkradla. „Na kom to závisí?“

„Nejlepší bude, když vám nic neřeknu, dokud je nekontaktuji,“ usoudila a hřbetem ruky skryla zívnutí. „Máme za sebou nabitý den. Měla byste si jít odpočinout. Ujišťuji vás, že udělám, co budu moci.“

„Děkuju,“ zopakovala Hermiona a vydala se ke dveřím. „A děkuju za… pochopení.“

„Nejsem si jista, že skutečně chápu,“ zpochybňovala McGonagallová a vedla ji ke dveřím. „Ale právě emoce nás dělají lidmi a já vás za ně nemohu odsuzovat. Jste dost stará na vlastní rozhodnutí. Mohu vás jen nabádat, abyste byla opatrná.“

„Budu,“ pousmála se, než se otočila k odchodu. „Dobrou noc, paní profesorko.“

McGonagallová pouze kývla a sledovala, jak Hermiona mizí v inkoustové temnotě, která se vznášela na chodbách. Znovu si v duchu přehrála jejich rozhovor a uvažovala, jestli by mohla udělat cokoliv, čím by tu dívku odradila od náklonnosti k tomu chlapci se znamením na předloktí, ale tajně si musela přiznat, že se k něčemu schylovalo už před mnoha týdny, a rozhodla se, že bude nejlepší se nevměšovat.

V duchu se ptala, co by v její situaci udělal Brumbál, a měla vtíravé podezření, že její zesnulý přítel by si tyto okolnosti pochvaloval, a jejím dřímajícím romantickým já to těžké dilema trochu pohnulo.

Ne, nebylo to Hermionino přiznání, co ji překvapilo, nýbrž to odhalení, že Draco Malfoy evidentně přísahal, že zpřetrhá své vazby na Voldemorta, a co víc, že opětoval Hermioniny riskantní city. Ta představa byla absurdní, ale jak se probírala vzpomínkami z posledních několika měsíců, všimla si nepatrných náznaků, že se nejednalo jen o jednostrannou romanci – ať už to byla blednoucí zkrášlovací kouzla na Hermionině krku, nebo slabý závan mužské vůně, který se držel jejích šatů.

Kdyby jí takové informace o Malfoyově dědici řekl kdokoliv jiný, zavrhla by je jako nesmysl.

Ale přišla s tím Hermiona a to znamenalo, že to nejspíš bude pravda.

Možná měl Albus pravdu ohledně duše toho chlapce…

Promnula si čelo, pomalu přešla ke krbu, vhodila do něj trochu letaxového prášku a odříkala adresu, kterou v posledních měsících použila už nesčetněkrát. Smaragdové plameny vzplály a roztančily se, dokud se nad ohništěm neobjevila důvěrně známá tvář a zmateně na ni nepohlédla.

„Omlouvám se, že ruším tak pozdě,“ promluvila McGonagallová. „Ale přicházím s další prosbou.“